Jak uhasit světlo

SEN 1.6.2008

 

Opět reakce na aktuální denní téma (vztah matky ke mně). Pěkně mi ty sny fungují, jen co je pravda – objevují se občas, když mají co říct, když je něco na tapetě, a jinak mě nezahlcují. Jeden sen mě upozorní, že se něco děje a ne že ne, ukáže, nad čím se mám zamyslet, a když to učiním k jeho uspokojení, další sny už nepošle. To si dám líbit.


Zdálo se mi, že jsem v bytě u rodičů (kde jsem s nimi bydlela 25 let). V mém pokoji (kde teď spává máma) visí zvláštní lustr. Svítí a začíná trochu hořet. Koukám a říkám si, že bych to mohla udusit zmuchlaným hadrem. Lustr mezitím hoří víc. Nejde přitom žádný kouř, ani plameny, spíš to „hoření“ vypadá jako jasné bílé světlo, záře, svícení. Napadá mě, že jen hadrem už to zadusit nepůjde, a přemýšlím, jestli můžu použít namočený hadr, když jde o elektřinu. Asi ne. Samotné se mi to už možná nepovede. Rychle jdu do pokoje, kde jsou rodiče, a otevřenými dveřmi říkám spěšně, trochu zlehčeně, aby se táta nepolekal, ale přesto naléhavě: „Mami, pojď mi prosím tě trochu pomoct!“

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

33 komentářů u „Jak uhasit světlo

  1. Ještě jsem se tím snem nezaobírala (ostatně proto ho sem dávám :-) Veškeré snivácké dojmy a podněty vítány.

  2. [2]
    Toho jsem si taky všimla jako zvláštního – si aby nepanikařil a nezačal vykřikovat rady. Na tom je paradoxní, že by ty rady naopak byly přece žádoucí.

  3. Rady by byly žádoucí, ale vztah k tatínkovi je jinej než k mamince. S matkou pragmatičtější, s otcem vnímavější, citnější.
    Taky jsem tátu od jisté doby dycky před špatným a špatnými zprávami o mně chránila, i když mi ve skutečnosti jeho náruč a rady a chlácholení chyběly.

  4. teď ne o snu:[4]
    Aha. Takhle to slyším poprvé, ale asi to tak u mě je!
    Přitom vím, že od táty bych pochopení měla, že si rozumíme v mnohém beze slov. Ačkoli jsme spolu léta zuřivě bojovali.

  5. a s tou prosbou ses probudila, nebo to pokračovalo? a probudila ses vyjukaná, nebo ne? :)

  6. většinou jsem taky vždycky všechno řešila s mámou… ale když se to pak domákl i táta, byl zklamanej, že jsem k němu neměla důvěru a neřekla jsem mu to taky… že sice vypadá, že by mě nejradši zabil, ale že by to přece nikdy neudělal, i kdyby se stalo buhví co :) takže od tý doby ho nevynechávám :)

  7. Já s mámou neřešila nic. :-))
    Jen s tátou. Ale selektivně, tak, aby se moc netrápil. :-) Jsem si myslela. :-) Než jsem po letech zjistila, jak je to doopravdy a z tý druhý strany coby rodič.

  8. [7] A, tak to je podobný!

    [6] Tím sen končí. A emoce extra silné neobsahoval. Váhání ve chvíli, kdy to chce rychlý zásah, bezradnost a pocit „aby to nebyl průšvih.“ Připadá mi to dětské.

  9. ad 9) myslel jsem si, jestli právě není nějaká souvislost s událostmi z předchozího článku – jestli ses neprobudila ze sna kvůli obavě, jakým způsobem ti máma pomůže, i když sis o pomoc řekla. Tak když není, tak je to asi lepší :)

  10. [12]
    Souvislost je určitě.
    No… obava, jakým způsobem mi pomůže, tam taky je. Ve snu mi připadá, že na uhašení budou lepší dva, kdyby něco – jeden může hasit, druhý mu něco podat. Ale jestli ona bude mít nápad, jak hasit, to je ve snu nejisté, to se neví – jestli to vymyslím (a vykonám) já, nebo ne.

    (Tohle přesně potřebuju. Pak si přečtu všechny komentáře znovu a přijde „osvícení“ a snový obraz nabyde víc významu, budu na něj koukat míň povrchně.)

  11. Co bys dělala, kdyby matka s tebou do toho pokoje přišla a řekla, že to není třeba hasit, že to je nromální, zas přejde, nepálí? Věřila bys jí?

  12. :-) poucen, ze si mam aplikovat jen na sebe, si aplikuji sam na sebe :-) :

    moje sny jsou vetsinou mym produktem. ze o tom nevim je nepodstatny. jsou to jen zavreny dvere do kuchyne. uvaril jsem si je a pustil. presneji receno varim si je za behu zrychlene a poustim jakoby v realnem case.

    jako kdyz fifinka myšpulín a bobík hráli divadlo. potřebovali na jevisti dlouhou radu pochodujicich, tak se za oponou za behu prevlikali, dobehli mezeru…

    z tohoto uhlu pohledu jsou pro mne jen zrcadlo. muzu se v nich videt co delam.
    z hlediska nasledku toho co delam je to docela „levny“ :-)

  13. tenhle zablesk mne uplne preklopil. od ty doby sny neanalyzuju. i denni zivot si analyzuju mnohem min.
    ono taky, kdyz se to pritahne za vlasy, :-), co myslite ze dostanete kdyz budete neco vyrobeneho analyzovat tim samym cim jste to vyrobili? no preci iluzi ze vsechno pasuje :-)

  14. Takhle nějak si představuju, že začíná nanebevzetí. Kdybys ten proces nepřerušila, už jsi mohla mít svatozář! :p

  15. Ore,
    já ty sny taky neanalyzuju! To by vypadalo úplně jinak – vyrobila bych si tabulku se znaky, symboly, barvami, časy a postavami, roztrhala bych sen na kousky a těm kouskům přisuzovala jednoznačné významy. Ale to nedělám, protože mám vyzkoušeno, že je to naopak brzda pro pochopení.

    Snažím se spíš tím snem znovu procházet, ale ne už jen za běhu a bez rozhlížení – viz tvoje [15]. Rozhlížím se a uvědomuju si teprve ve dne, co se ve snu děje. Nehledám tajenku křížovky; jen chci znovu vidět, co se dělo, a vzpomenout si na emoce. Když to udělám, můžu je „poznat“ jako staré známé ze dna, z nějaké své denní situace nebo denního stereitypu svého chování, třeba.
    Jo, někdy kromě toho najdu i tajenku, skrývačku, slovní hříčku snu. Protože má víc rovin.

    Ty píšeš „můžu se v nich vidět, co dělám.“ O to mi jde taky – jenže někdy to hned tak nevidím; pro sny je přece typické, že obsahují věci, které člověk vidí ve dne jinak nebo nechce vidět, brání se tomu. akžer to není tak snadný hned ve snu číst jako v zrcadle. Pro mě teda vůbec; já se jim většinou bráním zuby nehty. :)

  16. [14]
    Hehe. Za prvé by to neudělala (v mém snu ne :-) a za druhé bych to radši prověřila, přinejmenším dalším očumováním.

  17. [17] Chacháá! Nanebevzetí! To snad ne; kdo by se staral o tátu, kdyby byla „Naše matka“ nanebevzata (a já dokonce taky)!

  18. Lištičko, no mě okamžitě napadlo, jasně že v návaznosti s předcházejícím čl.* snaha o to přimět maminku k pomoci, když potřebuješ a není zbytí. Ale to není samozřejmost, jakou bys možná chtěla, což by mělo být normálka… Otce evidentně chceš šetřit z pochopitelných důvodů…Nejsem žádná odbornice, ale napadlo mě to bez přemýšlení.

  19. Nojo, Anino – říct si mámě o něco, to není mým zvykem, to je pravda. Vůbec nejsem zvyklá říkat si komukoli o něco. A zrovna včera mě napadlo (zapůsobil ten sen??) , že říct si třeba o takovou banalitu jako „můžu ochutnat jeden tvůj bonbón?“ vytváří nejlepší kontakt a sounáležitost a spolubytí. Bohužel většinou mě nenapadne si o něco říct – buď čekám, jestli ten druhý nabídne (a když nenabídne, zapomenu na to, neželím toho :), nebo mi vůbec nedojde, že bych mohla po druhém něco chtít. Blbý.
    Ale pro okolí je to dobrý – jsem taková nenáročná. A pak mám prd. Jenže mně to ani neva. Když nejde o nic důležitého. Asi za důležité pokládám máloco.

  20. Liško, mám dost problémy s přijímáním čehokoli. Taky si o nic jen tak neříkám. Ovšem týká se to lidí, které neznám moc dlouho a prostě nějak nevím..jak s tím naložit.
    Ale jak si uvědomím, že je to obdarování čisté, je to už lepší. A pak jsou tací jako moje děti, dlouholetí přátelé, kde i když jsem pokaždé trochu v rozpacích..dárek si vezmu a nejen to..nedělá mi pak problémy říct..mám chuť na tvůj bonbón, tohle by se mi hodilo apod. Není to drzost, známe se a víme to. Tak jako oni u mě mohou do lednice a vzít si, na co mají chuť, tak i já u nich. Dokonce je to pro mě i určitý měřítko, že se u mne cítí dobře…skoro jako doma, jak se říká :)

  21. Anino, pokud jde o jídlo, tak se neostýchám a žeru :-))
    Vzít si dárek mi nedělá žádnej problém. Protože přece taky dárky dávám. Spíš se to týká činností, výpomoci, služeb, svezení, … říct si o ně.

  22. jsem na rozpacich, nikdy se mi nic podobneho nezdalo. a tak nevim co to muze znamenat.

    Snad ze se bojis svetla a utikas pred nim za maminkou (ktere duverujes ze te ochrani) a tatinkovi radeji nereknes nic aby se nepolekal. (bal by se svetla stejne jako ty)

    Svetlo muze byt cokoliv. Dosad si sama. Muze to byt jen obycejne ziti, svet, odvaha udelat do sveta diru, vyletet ke hvezdam. Cokoliv to muze byt, co pro tebe znamena svetlo a ceho se zatim bojis.

  23. [27]
    Jotaak! Tys mi připomněla situaci, která se stala před lety:
    V tomtéž pokoji jsem se v noci probudila a vyděsila se, že se tátovi něco stalo (to bylo krátce po jeho mrtvici), nebylo v mojí moci se uklidnit a přerostlo to v první dlouhou panickou hrůzu. Nepodařilo se mi ji „dát pryč“ žádným způsobem, tak jsem běžela za mámou – aby to táta nevěděl a nezatěžoval se tím.
    Pak hrůzy následovaly denně, měsíce, ale to už jsem i mámě úplně zatajila.

    Takhle tedy sen poukazuje na to, že jí o sobě nic neříkám. A že je to cesta do pekel, nikomu nic neříkat.

  24. LIsko, jsem v podobne situaci jako ty s rodici. Prili silna vazba. Nezdrave silna. Me to hlasilo jiz v deseti opakovnymi sny maminky v rakvi ze se musim osvobodit. Od tatinka jsem se osvobodila brzy. Uhodil me a ja se s nim vnitrne rozloucila. Ale u maminky jsem mela pocit zodpovednosti. vedela jsem ze ja jsem ta, ktera za ni odpovida. Pokousela jsem se osvobodit ruznymi zpusoby, abych nakonec prijmula svoji odpovednost. Prestala jsem se branit.

    Muj chlap to nechape. Tyhle vazby. Ale ja nejsem dite. Jsem matkou a rodice jsou moje deti. Vzdycky byli ackoliv se snazili me marne vychovavat a udelovat mi dobre rady:o))
    Jsou vazby ktere jsou vecne. A plavani proti proudu prinasi jen bolest a zmatek. Ten proud byva silnejsi

  25. Dite ktere vyrustalo v tak pevnych vazbach je programove odmita. Povazuje citovou vazbu za svazujici, za vezeni, pada na nej strop, dusi se. Ale v podvedomi ma jiz zabudovany vzorec.

    MOzna tohle svetlo znamena citovou vazbu, touhu milovat. A zaroven strach. Protoze nechce dobrovolne zazit to co s rodici. Uvazat si na nohu olovenou kouli. Ale stejne tomu neunikne. TEd mluvim tak trochu jako Sybila :o)) Ten vzorec nejde rozbit. To latentni misto (receptor) na vytvoreni pevne vazby tam je. A ceka.

  26. jeste me napadla jedna vec, Ru u Pareze mi to pripomela. Moji rodice mi byli vzdycky uplne cizi. Jkao kdybych nepatrila do jejich rodiny. Jakobych se ocitla v jine rodine. Casto jsem se ptala jestli me nevymenili. Vzpirala jsem se prijmout je za rodice, akceptovat v jejich podobe. A to vsechno bylo i pricinou meho vykoreneni. Hlubokych pocitu osamelosti. Holatko ktere je v cizim hnizde a nikoho k sobe nechce pustit. Jenom syci.

  27. To je osvícení přece! To se nehasí! Strach z něj ale jde.:) Mami ti ale určitě poradí, poněvadž takovýhle zásadní věci vědí jenom maminky.:)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.