POMOCNÍK V NOUZI I V EXTÁZI…
Co mě momentálně fascinuje, anebo si usurpuje celý můj čas a kapacitu méně radostným, stejně naléhavým způsobem – ať je to předmět, osobnost, historická událost, sen, moje aktuální událost či pocit – s tím se vypořádám tak, že to zhmotním.
Upletla jsem pončo s obrazem orla z mého snu; vyrobila si usmívající se pravěký nebeský disk; své zlé sny a zlé chvíle jsem svého času namalovala; když jsem zamilovaná, vyhledávám, vyrábím a dávám dárky – ulevuju tím rozjetému bublinkovému napětí; ušila jsem do Betléma Josefa s podobou objektu mé platonické zamilovanosti – a minimalizovala tím smutek z odmilování; šéfce jsem celou noc vyráběla důmyslné fotoalbum – zahnala a završila jsem tak své truchlení nad rozloučením a transformovala ho v hmotnou věc, dárek. Přineslo to plod. Jen tak si zahrát na kytaru je ovšem taky dobrý!
Vypořádat se s naléhavou situací verbálně, zrovna třeba psaním blogu, přináší samozřejmě také výsledky – už samotný proces vypsání se a posléze svěření se internetovým souputníkům může přinést úlevu. Výstupy blogoakce pak nacházím v konfrontaci s růzností názorů ostatních nebo v jejich podpoře, v pocitu, že v tom nejsem sám. Ne pro každého a ne vždycky se verbální akty hodí. Někdy člověk nemůže/nechce mluvit/psát, nezískal by úlevu, pokrok nebo odvahu, kterou pro sebe potřebuje. A některé věci se verbálně těžko vystihují – tak jako symboly ve své komplexní vícevýznamovosti. Psát jde jen o tom, co už je ve vědomí. Tančit jde i nevědomé významy. Nebo ne?
Kreativita opravdu pomáhá člověku ve chvílích, kdy na něj aktuální situace silně působí, zahlcuje. Podle mé zkušenosti nepřináší kreativní proces jen úlevu, ale i náhled situace (na zhmotněný artefakt se mohu podívat s odstupem, na kolotoč myšlenek ve vlastní hlavě už hůře). Jen najít konkrétní tvůrčí zaměření a způsob, který s naší individualitou a danou situaci, životním obdobím koresponduje. O kreativitě toho bylo jistě napsáno hodně; vzpomínám si na autora jménem Zinker… Ostatně tam, kde pracuju, se lidem v psychopéči nabízí vedle verbálních možností právě kreativita, neverbálno. Celá škála. Je to dobrý pocit, pracovat na takovém unikátním místě. A vděčím opět šéfce za tu možnost a také za dvouletou participaci na jejím kursu.
Helejte, mně je fuk, že mám svou společenskou místnost doma plnou kýče. Důležité je, že nechávám své pestrobarevné výtvory na sebe působit, pobývám s nimi, dokud je jejich obsah aktuální, dokud oslovují, dokud nevyčpí. Pět let nebo pět dní. Pak je sundám, vyměním. Tu chvíli poznám. Teď mám na lustru magnetické filcové kytičky, navíc …
Od malička se se světem vypořádávám takhle – v dětství jsem mnohem víc než teď psala a kreslila. Někdy jsem fantazijně fabulovala – to když jsem byla něčím fascinována, někdy zpracovávala své vlastní události, dojmy, radosti, obavy. Věřím, že máte také své osobní způsoby, jak kreativně zatočit se světem.
Vědomí použití vlastní kreativity mi dává pocit štěstí až lehce směšného sebedojetí nad tím, že už umím se sebou aspoň trochu zacházet, že nedovolím, aby destruktivita ve mně vítězila nad kreativitou. Naopak dovolím a doporučím destruktivním silám, aby inspirovaly mou kreativitu. Ono se to dnes lehce říká, když se mi právě nic neděje, žádná tragická událost, panika, úzkost ani smutek, žádná deprese. Komu mám za to být vděčná? Bohu, sobě, karmě? (Všechny tři tyto entity mi připadají v tomto kontextu jako vzájemné protiklady.)
Vive la créativité!
Pěkně jsi to napsala.
Umění a podobná tvorba je ventil pro přebujelé emoce. Jen tak dál! A dál nám o tom povídej!
Jo a děkovat můžeš určitě sobě (to je jako Bohu), karmu si vytváříš taky sama. Liško, tobě, patří svět, ty s ním dokážeš zacházet!!! :-))
A navíc – budu citovat mou kamarádku: Talentu se stejně nubráníš!
To je povzbuzující.
Mně ten článek místy připadal jako slohová práce do školy; spíš mě štve.
Ani jsem nevyhledala žádné stohy literatury o kreativitě; ale to mě naopak potěšilo – že si o ní píšu jen tak, ze své zkušenosti a bez čtení a nastudovávání odborných textů. Zaplout do textů a číst a nekonat je totiž mije velká past. Dneska jsem se jí vyhnula. Hurá.
Tri entity jako protiklady? Podle me jsou vsechny totez :o))
Moc zajimavy clanek. Poucny. Ja se obkladala vzdycky neporadkem (ted mene) Ty se obkladas svojimi vytvory. To Tvoje mi prijde jako mnohem lepsi reseni :o))
3:
No právě – když jsou to protiklady, tak je to totéž.
Akorát pokaždé jinak nahlíženo.
Nepořádek a pořádek … hm není to taky totéž? :-))
ratko,
ale od tebe a tvého buddhistického (a tedy ateistického) rozplývání se do okolí, bych čekala, že skočíš po té karmě…
Ano, tento článek nebyl sice ani zdaleka tak kreativní, jako mnohé jiné, ale vlastně ani být nemohl. Jinak souhlasím – je dobré materializovat různé psychické stavy a pak se na ně dívat nebo je číst. Navíc jsem zjistil, že poté, co “vyčpí”, tak pokud nejsou zničeny či zahozeny, mohou po letech ve vhodné situaci opět promluvit. Pak se ovšem naskýtá otázka, co všechno vlastně skladovat…
ja na tu karmu moc nejsu :o) I kdyz mam doma jednu plynovou :o)) Neporadek a poradek jsou totez, pokud se na nich budu svisat a resit je. Jak je hodim za sebe tak jsou mimo. V jakekoliv forme.
6:
Skladovat je potřeba hodně. Většinu věcí, i těch, kterými se přestanu obklopovat (ať jde o obrázek nebo o upletené rukavice), skladuju. Občas některé vyhodím – ty, co už cítím jako jasně přežité a v budoucnu by nepromluvily (jak jsi to hezky popsal), nebo ty, co by možná mohly ještě něco za pár let říct, ale mám je vyfocené a to mi na připomenutí stačí.
A tím skladováním se právě vytváří onen nepořádek, o němž mluví ratka.
Dlouho jsem si říkala, že uklidím špajz, ale po vánocích jsem tu myšlenku odvrhla. Na to je čas.
(hoho, jedna z prvních věcí, co udělal Brazilec, když přišel do liščí nory, bylo, že zvědavě odemkl špajz. Naštěstí na něj nevypadlo koště, běžky, batoh, rámečky ani obrázky)
Ja nepořádek vytvářim přesouváním věci. Mám minimum zbytečnych kramů. Prakticky všechno vyhazuju. Neobklopuju se ani vlastnimi vytvory :o)) Ale přesouvam věci. Oblečení na židlu. Boty k posteli. Knihu na dřes. Cukr na jinou polici nez obvykle (a pak ho vsichni hledaji). Popsané papíry na zem. Pavouci kterí běhají kolem a nejsou vynešeni. Rozhazený kočičí písek. Polštář na zemi.
A víte-li, kdy je kreativita nejlepší? No to je jasné! Když je někdo ochoten vás za ni platit. Vždycky, když dostanu honorář za něco tvůrčího, jsem fuckt dojatej. Zatím největší “pecka” byl honorář od Radovana Krejčíře za ilustrace jeho knihy. To byla dojatá i manželka. :p
12: No bať!
11: Rozházený kočičí písek, ani mi o něm nemluv. On když se rozhází (kocourem) a namočí (protože je v koupelně a já při sprchování cákám), tak se přilepí k podlaze a nejde normální cestou napoprvé vytřít. Na to je kreativita krátká. Leda hledat ve flecích nějaké tvary, ale na to mě v koupelně na dlaždičkách neužije a za druhé to nepřinese vyčištěnou podlahu.
12: @Teo,
takové vnější, společensko-politické události, jaké tak často kreativně zpracováváš ty (přímo chrlíš), se mě tolik nedotýkají. Nebo nechci, aby se dotýkaly, aby mi kazily náladu.
Jen jednou jsem se nechala strhnout, vyvedla v barvách a anglicky dopis G.Bushovi juniorovi – něco jako že první jarní den zahájil bombardováním a že mu přeju, aby mu za to někdo ufiknul ptáka.
Od té doby to nedělám, protože bych se tím jen cítila ještě hůř. Nepomohlo to, žádná úleva to nebyla, vztek pokračoval, protože to byla nadávka, plivnut. Nic povznášejícího. Natož umění.
Vlastně to ani nebylo moc kreativní :)
14:
… proč vlastně to nefungovalo … ?
Proč nepřinesl úlevu výraz vzteku a bezmoci?
Protože to byl akt bezmocné pomsty a nenávisti, který je destruktivní, a ne kreativní?
Protože jsem s tím bombardováním stejně nemohla nic dělat?
Protože se to netýkalo mě osobně (pokud se dá říct, že válka daleko se člověka netýká)?
Ono to vlastně trochu úlevu přineslo. Ale nebyla jsem spokojená s tím, co dělám. S tím, že jsem se dostala do nenávistné nálady.
Dodatek:“Verbálním” vyjádřením rozumím slovní popis situace nebo písemný. Psaní nějakého uměleckého formátu a poezii samozřejmě považuju za výraz kreativity – těch lidí, kteří nejraději kreativně zacházejí se slovy, ne s valstním tělem nebo s výtvarným materiálem…
Takhle to nesmíš brát… “kreativně jsem si uplivla a ono nic moc”. Já si namlouvám, že rozkrývám skrytou podstatu věcí, jevů, procesů, charakterů etc. No a dobrý… většinou tomu i věřím, páč nějakou motivaci mít musím, že jo? Zvláště pak tehdy, je-li to zadara. A to je SKORO pořád! :p
18:
Vsadím se, že hodně lidí zas nevěří, že ty to máš většinou zadara!
A to je v podstatě výborný výsledek sámo o sobě!
No, možná, Liško, že to bylo jenom nedotažený – s tím odplivnutím, zůstalo to na úrovni destrukce (nenávisti a tak). Jak jsi o tom psala, automaticky se mi vybavila serie obrázků. První jarní den: ufiknuté mužství G. Bushe odlétá vzduchem a náhle se v letu se z něj postupně stává bílá holubice míru. Docela jsem se tomu zasmála.
ad 2: Ty se máš, Liško, že předtím, než něco napíšeš, si nastuduješ dostupnou literaturu. To já vůbec zase nedokážu.
“Helejte, mně je fuk, že mám svou společenskou místnost doma plnou kýče.” Ještě aby ne! Je to tvoje místnost, co je komu po tom, co vytváří tvůj domov. A když tě sousedka pomluví, ublíží tím leda sama sobě (a dneska jsem viděl strašně moc odredovaných chlapíků).
22:
Kdepak sousedka, ta u mě ještě uvnitř nebyla. Včera večer před desátou vyl někde za zdí (zřejmě ve vedlejším domě?) pes. A někdo na něj bouchal – jako by to ten pes měl pochopit :-))
Určitě to byla moje dolní sousedka a její pověstné koště.
Při čtení článku mě napadlo totéž, co Henryho P., taky jsem si pomyslela, že je škoda, že na Brazilce to koště, běžky a batoh a jiné nevypadly. Na každou návštěvu, co leze do špajzu, by mělo něco vypadnout.
24:
On asi hledal záchod.. :)
Mě docela bavěj návštěvy, co bezmyšlenkovitě otevřou člověku skříň a čuměj mu na svetry a podprsenky. Je to veselý pohled…
Achjojo. Chtěl bych návštěvu, co by bezmyšlenkovitě otevřela skříň, chvíli myšlenkovitě koukala na můj rozpadající se rolák a pak by řekla: “Hele, vobleč si ho, určitě v něm vypadáš jako Bodie.”
Tak nastraž rolák a já přijedu a budu chvíli čučet do skříně.
A máš taky takové kostkované bundičky, jako měli Bodie a Doyle?
Kterej byl Bodie?
Za normálních okolností mezi návštěvy, které na něco sahají nebo cokoli otvírají, nepatřím. Moje kamarádka ano. A ví o tom. Vždycky když otevře skříň a pár šuplíků, uvědomí si, co dělá. :)
Bodie byl ten, co si nemusel před natáčením pořídit trvalou.
– nemyslím trvalou známost, ale trvalou kudrnatost.
Tak to nebyl ani jeden! :-))
Jojo, už vím. Ten mi byl dycky sympatičtější.
Až k vám vlítnou exekutoři, klidně pozotvíraj všechny skříně. A žádnej z nich se nejspíš nebude podobat filmovýmu hrdinovi.
Tady jsou fotky Kdo je kdo v Profesionálech:
http://www.personal.u-net.com…htm
Kostkované sáčko si půjčil bratranec (jiný než ten co zvracel z kopřiv) a už u něj zůstalo. K tomu v čem chodím odkazuju na poslední – pravým rozklikávací – foto a bláznivou (a co se posledních dvou komentářů týká, zase naprosto aktuální diskusi) http://www.fismeister.eu…y-iv.php V Galerii (Obrázky I) jsem v té bundě s Pavlem Šrutem na Bítově… Možná bych ale našel červené šle…
P. S. Omluva za zmatení s pětidílnou knihou. Myslel jsem pět skupin zvířat v sedmi svazcích. http://knizky.net/autor/2659
To je jako Jung, kdy Sebrané spisy začly vycházet od druhého svazku jedenáctého dílu.
Otvirani skrini je squele!! :o)))
Psanče,
mně to pak v noci došlo, že to musí být pět dílů v sedmi svazcích – jinak by to nešlo technicky zařídit, když jsou dvoje Ptáci a Bezobratlí :)
33 @Teo,
ajo! Musím zaplatit účet za telefon, jinak už možná na mě vlítnou exekutoři a budou mi čumět na černé ponožky s bílýma muminkama a jiné skříňoobsahy.
Pominu velkoryse fakt, jak jsem uražen tím, žes mi nepochválila bundu, a zeptám se: ty máš ponožky s muminkama? Jako mumini od Tove Janssonové? Dají se ještě sehnat?
38:
muminí ponožky jakož i šátek jsem zakoupila v Helsinkách ve speciálním muminím obchůdku.
Možná na internetu něco nabízejí? Našla jsem jejich adresu:
http://www.moominshop.fi/
A poštovní adresu: Pohjoisesplanadi 33.
Ale po internetu asi nic :(
Aha, já myslel že jsou k dostání v Praze. Škoda. Stejně díky.