QUO VADIS?
Je jich konec, temných snů. A konečně dokončím příběh své deprese:
Dlouhý čas v temnotách způsoboval, že jsem neviděla ven a neměla pořád dokola nejmenší tušení, co udělat, abych něco změnila. A to, že jsem zakoušela bezmoc, beznaděj a neschopnost něco udělat, mě dál udržovalo v temnotách.
Jak je vidět na obrázku snu výše, určitý sluneční bod v tmách mi přece jen v jádru nechyběl:
SEN 2.10.2004:
Mí dva synovci a bratranec šli pomalu proti nám. Ptali jsme se, kam jdou. Odpověděli, že to nechávají náhodě. To se někomu zalíbilo, a proto se mě ptá, kdo jsou. Ale neřekli pravdu – stejně jako ostatní i oni věděli, kam jdou. Nesli žlutý meloun.
Postavy sice jako by nevěděly, kdo jsou a kam jdou, ale ve skutečnosti o tom povědomost měly. Proto říkám tomu obrázku snu QUO VADIS. Málem bych zapomněla, že v tomtéž snu byly i jiné nadějné znaky (zkracuju):
Můj kocour radostně skáče. Asi má radost, že mě vidí. Přišel můj školitel. Kocour se mi opřel předními packami o nohu. Školitel se ptá, jak se mám. Odpovídám, že teď snad už tady budu normálně žít / bydlet. On mi říká, že si nemám z ničeho nic dělat, brát to, jak to je – on taky, když se dověděl, že čeká dítě a bude se ženit, to vzal a nelituje toho, je spokojený. Nemyslí si, že jsem těhotná? Jsem těhotná, už mám velké břicho … Přišli jsme do obchodu a byl tam můj kocour. Měl velkou radost, že mě zase vidí.
Těhotenství mi evokuje, že něco musí přijít, nějaký výsledek, východisko, plod. Žlutý meloun je také plod, navíc optimisticky slunečně žlutý. A kocour, jak už jsem psala kdysi, v mých snech zřejmě znamená životní sílu, princip života ve mně, biologickou živoucnost mého organismu.
S tématem QUO VADIS souvisí také neodbytná otázka, která se mi za dne vynořovala a žádala mou odpověď, bezmála „hlas": „Co je pro tebe nejdůležitější?" ptal se mne hlas, zatímco jsem seděla na záchodě nebo se česala. Ptal se často. A já se cítila povinna odpovědět a vduchu si sumírovala nějakou obecnou, knižně odtažitou odpověď: „Rozvíjet se duševně…"
Brzda a problém byl, že jsem doposud nebyla zvyklá se komukoli svěřovat. Mluvit o sobě. Připustit, že mi něco je, že jsem přinejmenším v nepohodě. Že jsem na dně. Že jsem smrtelně ohrožená. Říct to někomu? Nikdy! A pokud bych to připustila sama pro sebe, cítila jsem povinnost – jak nesmyslné! – se se vším vypořádat sama, vlastními silami, bez pomoci svých blízkých. „Jinak bych byla slabá a nemožná a nezasloužila bych si ani…" – tak krutá jsem k sobě byla. Ale já nikdy nezažila, že by mí rodiče někomu něco říkali, když jim nebylo dobře. Ani mně ne, takže jsem téměř nezaregistrovala, že by jim snad někdy nebylo dobře. Oni s tím „neobtěžovali". Hlavně máma. A sešlo se tohle dohromady s mou malou schopností empatie, anebo mám podprůměrnou schopnost empatie následkem toho? Zkrátka to vedlo k tomu, že jsem považovala za normu cítit se sám, nechtít od nikoho nic a poradit si sám.
Následující dva obrázky snů možná ilustrují snahu schovat sebe, zamlčet to důležité:
SEN 22.9.2004:
Muž. Před něj postupně přicházejí herci. Jedna herečka / já předvádí něco nečekaného, všechny ostatní to zaujalo, jen on kupodivu herečce / mně řekl místo hodnocení vystoupení:
„Vy jste hrozně unavená!"
To mě zasáhlo. Jdu do vedlejší tmavé místnosti, kde nikdo není. Schovala jsem se za závěs a čekala, až muž za mnou přišel a byli jsme sami.
SEN 22.10.2004:
Jsme venku před domem a prohlížíme si hroby. Čí jsou to hroby? Mrtví byli obětováni, nebo zemřeli na nakažlivou nemoc. U posledního hrobu se horní polovina tělíčka mrtvého dítěte dostala na povrch. Je trochu od krve. Myslím, že by neměla mrtvola ležet takhle odkrytá. Ostatním to tolik nevadí? Jdu doleva mezi hroby pro paní domu, aby mi dala něco na přikrytí mrtvolky. Vzala hadr na podlahu a vrací se se mnou ke hrobu, přikrýt dítě.
Odhodlaný snový souboj s čarodějnicí byl zdánlivě legrační:
SEN 11.2.2005:
Teď půjdu a postavím se čarodějnici. Už nás nebude sužovat! Namířila jsem na ni ohořelý konec hůlky, vlastně jsem jí ho zblízka skoro píchla do břicha, a řekla jsem: „Toaleťák!"
Nic. Čarodějnice se neproměnila v toaletní papír. Zkouším to znova: „Toaleťák."
Zase nic. Vtom čarodějnici došlo, že držím hůlku opačně, a řekla rychle: „TOALEŤÁK!"
Ale mně to došlo ve stejnou chvíli jako jí a stačila jsem jí hůlku vyrvat a otočit, aby na mě nemířila.
Výtvarné zpracování snu se nápadně lišilo od předchozích. Z obsahu je pozoruhodná závěrečná chyba, kterou jsem udělala:
Chtěla jsem zneškodnit obřího pavouka, ale zlikvidovala bych tím i celý svět. Omylem mačkám místo Ctrl+F (tj. „hledat") Ctrl+C (tj. „namnožit").
Takže svět je zachráněn, jenže obluda útočí dál. Říká sen totéž touto scénkou i soubojem s čarodějnicí? Popisuje můj duševní stav? Dělala jsem něco „naopak"? Hledáním východiska jsem si jen dokola množila pavouky v hlavě?
PŘELOM 1:
Jednoho dne (22.2.2005) jsem se rozhodla, když tak maluju své zlé sny, udělat obrázek zlého snu z dětství, noční můry, která se mi zdála dvakrát nebo třikrát, když mi bylo asi šest. Šlo v ní o to, že na mne letěla obrovská koule, zavěšená vysoko nahoře, letěla přímo proti mně a letěla věrohodně. Schovávala jsem se za nějaké bedny, ale to už koule znovu letěla přímo mně do obličeje. S děsem jsem se probudila, jenže i v bdění jsem viděla před očima tu kouli – zhoupla se znova a letěla přímo na mě! Hrůza. Schovat se! A zase letěla! Nic nepomáhalo, ani se probudit, ani máma, když přispěchala. Jistota smrti. Teď.
Kyvadlo. Věčná jistota smrti, s neustávající pravidelností, pořád dokola.
To byla má dětská noční panika. Někdy jsem měla i denní, kratičké. První přišla tak v pěti, šesti letech, když jsem si jednou takhle na chalupě u snídaně, při pohledu na dřevěnou čutoru – morbidně komické! – uvědomila, že umřu a že třeba nebude Nic, nebudu o sobě vědět, už nebudu. Ten pocit paniky jsem od té doby uměla přivolat, navodit; prostě jsem se zahleděla na jedno místo a představovala si, jaké to bude, umřít a nebýt, v černém vesmírnu. Několik vteřin zahlcující paniky, pak vystřelit, vyskočit a běžet. Někam. Do vedlejší místnosti. A je to pryč. Přitéká zklidnění.
„Zúročila" jsem paniku v období, o kterém je řeč, až dost. Nic moc, každý den umírat, jenže ne už na pár vteřin, ale třeba hodinu a nebýt schopen z toho vystřelit, vyskočit a běžet. A strach, že to přijde mezi lidmi a co potom! A přišlo. A pak další hodiny a hodiny úporného snažení a čekání, až přiteče klid. A on
sviňák jen čůrkem, kapkami kapajícími k zbláznění nervózně, měsíce a měsíce na suchu a přitom ve smradlavém močále, neschopna kroku. Brrr. Člověk není schopen dělat vůbec nic, a přitom neví, co je klid. A neví, že neví. Tma. I ve snech pořád ta tma. Fuj, deprese. Snad nikdy už! Teď v krásném klidu spočívám jako v teplém moři; asi za odměnu.
A kdy přišel ten klid poprvé, kdy se zastavil na pár dní, aby avizoval, že existuje a že zanedlouho přijde natrvalo? Právě poté, co jsem zhmotnila tu svou dětskou noční můru!
PŘELOM 2:
Hlubokomyslná, nepoužitelně teoretizující otázka – Co je pro tebe nejdůležitější? – mi přestala znít v hlavě. Místo toho jsem si najednou, zčistajasna, dala malinký příjemný úkol: Budu hodná na svoje tělíčko. Ne, nebyl to úkol, závazek, nic takového. Bylo to spíš láskyplné vyznání, kladné sebeuvědomění, až dětsky prosté, bylo to rozhodnutí, oznamovací věta. A usmála jsem se tomu.
Zvláštní – nemůžu říct, že bych se tehdy nějak zásadně zanedbávala, naopak jsem důsledně depresi před okolím maskovala tím, jak jsem se pečlivě a pěkně strojila, česala a líčila víc než dřív a bavilo mě, že jsem tak vyhublá, že mám postavu „dokonalou" jako Miss Junior. Ale nedělala jsem to s láskou k sobě, byla jsem do té doby k sobě krutá, přísná, náročná, zhnusená z každé své miniaturní chybičky chování, vědomostí i vzhledu, všeho. Nevědomky. No vidíte, láska je lék a sebeláska ten nejlepší! A vím, proč: Protože pod pojem láska spadá láska vzájemná nebo láska někoho ke mně, přijímaná. Jenže láska vydávaná je to, oč tu běží. A sebeláska je celá vydávaná ode mě, nikdo jiný mi ji dát nemůže. Na zdraví!
Usmívala jsem se – na sebe! – nad slovem „tělíčko" a ani jsem pro něj nic zvláštního nedělala, stačilo jen to slovo říct, jen uvažovat o tělíčku jako o tom, co mi bylo svěřeno, abych s ním krásně zacházela a láskyplně o něj pečovala. Usmívala jsem se po hodně dlouhé době. Jenže právě to primitivní tělíčko mě později nakoplo ještě do dalších, nečekaných kotrmelců.
PŘELOM 3:
Dostala jsem práci. Bohulibou a v místě bydliště. A související s podporou duševního zdraví i s výtvarnem. Dokázala jsem jít na místo určené pro středoškoláka, ne pro vysokoškoláka, natož postgraduála z akademické půdy a s rigorózními zkouškami. A nebylo snadné tohle přijmout. Pro mne, tu chytrou, která se identifikovala právě jen se svou inteligencí. To bylo těžké. Vím, že pro mnohé jiné i třeba chytřejší by to bylo jako nic, a je to v pořádku. Mně bylo odmalička vštěpováno – tak jsem si to vyložila – že nejdůležitější je, abych měla vzdělání a že na něj mám. (No vida, odtud snad ten vlezlý hlas „Co je pro tebe nejdůležitější?") Až po dlouhé době stavu nezaměstnanosti jsem obrečela, že nakonec budu asi pokladní v samoobsluze a sousedi zedníci a spolužáci vědci si budou u mne kupovat housky a já to budu muset snést. Ale tušila jsem, že potřebuju opustit vznosný svět knih a vědeckých teorií a skočit do života, za každou cenu. Pořád jsem si přitom nepřipouštěla fakt, jak moc mě nezaměstnanost a finanční závislost na manželovi ničí a udržuje depresi, dokonce ji vytváří. A jakmile jsem se dověděla, že práci mám, světe div se, zmizela po deseti letech moje fobie z výšky! To byl jasný signál, že jsem na dobré cestě. Té noci se mi zdál poslední zlý sen.
Od prvního dne práce byla veškerá zbylá depresivní nálada pryč. Ožila jsem. Opatrně. Rub toho, že jsem se setkala s novými lidmi a byla najednou schopná mnohem důvěrnějších vztahů se starými přáteli, byl můj odklon od domácnosti, od manželství. S manželem jsem si nebyla o nic bližší než doposud, nějak nešlo se s důvěrou svěřovat sobě navzájem a sebe navzájem. Skokem do života jsem vyskočila z kontroly manžela, už mě tolik neživil, už na mě nedohlédal, vydávala jsem se na místa, kam on neviděl, kde nebyl a kde jsem ani nechtěla, aby se mnou byl. Tak nebyl, no. A bylo po manželství.
Velký podíl na tom mělo mé neviňoučké, záchranné bazální rozhodnutí být hodná na své tělíčko. Když jsem to své tělíčko měla teď ráda, jak bych mu mohla po zbytek života odepřít tu radost dát se i nějakému jinému muži? Pro potěšení toho muže a pro větší potěšení tělíčka samotného. Tělíčko rozhodlo, že současný stav je nevyhovující a že ho asi nemám ráda, když nezařídím, aby se mělo lépe. No a já už neviděla jiný způsob než jít za jiným mužem. Tak jsem šla. Jenže jsem neznala sex oddělený od vztahu a zamilovala jsem se ještě před tím sexem. On Osel to sice dost znal oddělené, ale taky se zamiloval jak blázen. A já myslela, že budu moct nějak pokračovat v manželství, jenže jednak mi nešlo s manželem spát a jednak chtěl se mnou děti a já ne a dál to znáte. Blbý bylo, že jsem se ve stejné době rozcházela s Oslem, rozváděla s manželem a přestěhovala na nové místo, do liščí nory. Bylo mi z těch změn blbě a plačtivo, ale zvládla jsem to v plném duševním zdraví a nikdy jinak. V té době jsem začala s blogem. Takhle na podzim před třemi lety. Kdo ví, co ještě přijde.
PŘÍLOHA PRO ČTIVÉ FAJNŠMEKRY:
SEN 6.3.2005:
POPRAVA
Jsme vojáci. Je noc. V lese pod kopcem ležíme každý pod svou plachtou, já a můj kamarád (Lenka2?). Ostatní jsou na dalších stanovištích, dál od nás. Nahoře na černém nebi nad stromy začínají bouchat světlice – nepřítel chce vidět, jestli se něco v lese hýbe. Přiběhla kolegyně-spojka se zprávou. Jeden z nás, černovlasý muž, mezitím chodí a nahlas mluví. Říkám mu, ať je zticha; něco se nad námi v lese šustlo. Druhý muž, co byl se mnou na stanovišti, taky něco zaslechl. Snažíme se naslouchat. Černovlasý muž s orlím nosem pořád mluví a hlučně poodchází a pak hlasitě močí. Jsou tam! Ve tmě v lese za stromy jsou schovaní nepřátelští vojáci. Hned se otáčím, na nic nečekám a běžím dolů. Na kraji lesa skáču dolů do vybetonovaného koryta, prázdného a suchého, poměrně širokého. Hned za ním už je silnice a vesnice. Nahoře okolo koryta roste křoví, podél koryta vede pěší cesta. Kdokoli po ní půjde a podívá se dolů, uvidí mě. Už se rozednilo. Každou chvíli mohou nepřátelé přiběhnout a prohledávat suché koryto. Došel jsem doleva na jeho konec, kde má voda ústit pod zem; tam je kousek krytý stropem. Stojím pod ním, aby na mě nebylo vidět. Zrovna jede nahoře po cestičce kluk na kole. Přišel ke mně dolů. Naznačuju mu tiše, že se nemám kam schovat. On to tu zná, snad mi něco poradí. Na jednom místě by to šlo – za velkým psacím stolem. Stohy dětských knih (poznávám Knížku Ferdy Mravence) narovnané vedle stolu a za ním, spolu přendaváme na stůl, abych za něj mohl vlézt. Odložil jsem svou pistoli ve světlém plátěném khaki pouzdře. Moje uniforma má také barvu velmi světlé našedlé khaki. Okolo jde parta dětí.
Krčím se schovaný za velkým psacím stolem, obklopeným dětmi. Vpravo v dálce vidím, že nepřátelé chytili mé dva kamarády a chtějí je popravit! Mí dva druhové stojí vedle sebe, za zády hřbitovní křoví – tmavozelené túje. Navlečeni jsou v bílých košilích a každému z nich drží někdo u spánku revolver, jen vystřelit. Kamarád vpravo je mužný pětatřicátník, oholený, s černými hustými vlnitými vlasy. Není jim do smíchu. Vyhledal jsem pohledem mezi dětmi kluka, který mi pomohl se schovat, a šeptám mu
neslyšně: „Mí kamarádi!"
Naznačuju beze slov klukovi, aby mi podal moji zbraň. Nepřátelský velitel už se chystá říct PAL! a popravit mé dva kamarády, když vtom někdo hlasitě kýchnul. Velitel se kouká směrem k místu, kde se schovávám – ke stolu obklopenému dětmi. Zahlédl určitě mou helmu, vyčuhující nad hranou desky stolu, když jsem řekl: „Mí kamarádi!" Kouká směrem ke mně a říká: „Ořechové rohlíčky!" Došlo mu, že jsem tu schovaný. Vydal příkaz a všichni musí stát tiše, ruce nahoře. Je ticho. Všechny děti kolem stolu nehybně stojí s rukama nad hlavou. Chlapec mi zatím podal mou pistoli v plátěném pouzdře. Mám ji zase vpravo u pasu. Koukám na toho chlapce a mlčky se ho ptám, jestli mám zkusit utéct doleva mezi dětmi a na konci koryta se z něj vyšplhat ven a utíkat pryč … Je úplné ticho. Ten okamžik trvá dlouho. Velitel čeká. Já se musím rozhodnout.
Taky se zvedám s rukama nahoře, vzdávám se. Cítím se přitom hrozně a trochu překvapeně. Vezou nás všechny tři, mé dva kamarády a mne, na hřbitov. Tam nás popraví. Cestou přestala moji ženu bolet noha.
NÁSLEDUJÍCÍ SEN 6.3.2005:
V NEZNÁMÉM MĚSTĚ ZA VÁLKY – NOVÝ ŽIVOT
Stojím vysoko nahoře na dřevěném žebříku zaklesnutém na žebřinách. Trochu se bojím, že spadne.
Mám na sobě jen tmavé vytahané oblečení – kalhoty a svetr, a jinak vůbec nic. Zřejmě jdu z nějakého lágru. Přišla jsem do neznámého města. Procházím se po obytné čtvrti na kraji města. Je skoro večer. Říkám si, že buď budu přenocovat někde za houštím, nebo třeba potkám někoho hodného a ten mi pomůže. Vůbec nevím, co je to za město, nikoho tu neznám a nemám u sebe vůbec nic. Šla jsem k nákupnímu centru. Možná se bude u odpadkového koše válet zbytek jídla a já si ho vezmu… Jdu dolů po schodech, do obchůdku s barevnými skleněnými figurkami. Jako prvního jsem pod schody uviděla modrého skleněného delfína. Prohlížím si zboží na schodech a okolo. Schody se houpou; ani jsem nedošla až dolů do obchodu, vyšla jsem zas ven. Na ulici blízko bankomatu nebo okýnka nějakého úředníka leží na zemi dvě bankovky v hodnotě 5 a 10. Zvedám je. Chci je nenápadně porovnat s bankovkami kluka, který právě přistupuje k okýnku. Nevím totiž, jestli jsou bankovky platné, nebo předválečné. Nepoznám to. A přímo se zeptat nikoho nemůžu, protože by vyšlo najevo, že jdu z vězení nebo z lágru. U okýnka jsem vyjmenovala, na jaké profese bych se mohla nechat najmout. Nakonec pracuju v kuchyni.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Tehdejší temné sny (4) a situace
Tehdejší temné sny (5) a symptomy
(Pozitivní) smysl deprese – NOVÉ VÝZKUMY (příště)
temné sny občas mívám, depresí ale netrpím a o své tělíčko se starám s velkou láskou – taky (nezávisle na depresích) jsem přišla na to, že rozmazlovat se je strašně fajn.
těším se na příští článek.
dewberry:
jo, to je fajn. Jen pak poznat, kdy to žraní a tukovatění je rozmazlování tělíčka a kdy už je to proti zdraví. Teď totiž už nejsem figurou Miss Junior, tvrdé kosti na omak nahradil měkký tukový polštářek, jeden den je to akorát, druhý se mi to zdá příliš vyhřezávající ze šatů a tak pořád dokola. A vlastně se tím zabývat nechci, ubírá to kapacitu hodnotnějším myšlenkám :)
no nevim, me prijde to co pises uplne normlaka. ehm teda pro me normalka. No normlani ve smyslu, ze jsem to mela tak nejak podobne. skoro stejne. U me navic dominoval sileny pocit osamëlosti, ze se to nikdo nesmi dozvedet. Ty moje stavy. Ze jsem na to sama, sama si s tim musim poradit a sama to taky dokazu. TAky jsem se sama umrtvovala. A posleze obzivala. Stavy smrti jsem si proste privadela tak ze jsem se skrtila do bezvedomi.
Dokazala jsem tohle vsecko postupne vnitrne zpracovat. Ale bylo to hrozne. Ted s odstupem mi prijde ze tyhle prerody (z ditete v dospeleho) proziva vetsina lidi. Ze to proste tak je. Ze se s tim clovek musi vyporadat. A ze se s tim musi vyporadat tak jak umi.
Nemuze za to vnejsi svet. Ani muz. Ani milenec. Ani rodice. Muze za to jen muj vnejsi svet ktery se potrebuje adaptovat. na to co ho ceka. Az se adaptuje tak je klid. Alespon ja mam klid :o)) kdyz to srovnam s jinymi tak je to temer raj na zemi :o)))
Mě nesmírně, Liško, oslovil obrázek, jak stojíš za tím závěsem a někdo jiný za tebou přichází ….. jen tak mimochodem jsem si řekla, že tohle bych chtěla mít doma (a že já si obraz, který chci mít doma, vybírám léta). Možná mi docvaklo, o co asi v tvém životě šlo a jde v souvislosti s tím, co píšeš o depresivním období, ale i předtím.
Liško, celé to bylo (nabízím svůj pohled) jen o tom, ponořit se do tmy, abys pochopila a našla v sobě světlo. Byla to jen past, kterou sis připravila, chytla se (jakože nevědomě), aby sis vyzkoušela cestu ven. Vždyť ty za tím závěsem jsi bílá, světlá, i když jsi ve tmě. Světlo(ty sama) jen chtělo, abys jej objevila a nechala v sobě víc a jistěji rozzářit. A proto to všechno! Chápeš? Drsná škola duše.
Teď už ho máš a umíš si jej vědomě udržet. O to tady jde. Vědomě. Vyšší dívčí škola.
I já si prošla obdobím, kdy jsem se musela vědomě naučit si udržovat radost. A znovu jsem si vzpomněla na dávno zasunutá slova astrologa kdysi dávno …. "máte se naučit být optimistická, i když k tomu nebudete mít žádný důvod". Asi jsou to takové lekce, každý si tím musí nějak projít, aby našel toho, kým vlastně je. Sebe.
Pokud ti to neladí, nevadí, je to můj pohled. Ale zajímá mě, jestli ti to dává smysl – rozumově i pocitově. Mě to úplně tak nějak doklaplo právě teď při čtení tvého článku a je to také pro mě nové. (Rozumově ne, pocitově.) A je to dost dobrý a navazuje to v bledě modrém na moje shrnutí o radosti.
Díky! Bezva!
Jéje, to se máme, že se zase a líp máme! :-)
(Máme samy sebe a víme o tom.)
Lenko, to je moc pekny komentar. TAky mi neco rekl. to svetlo mame v sobe. I kdyz je kolem tma a my jsme schovani. A tmavy muz prichazi. My porad svitime. Samy v sobe.
je zvlastni ze ja mela v sobe hluboce zazrany instinktivni strach z muzu. nevim kde se vzal, ale byl tady jiz v dobach meho nejrannejsiho detstvi (co si pmatuju) Bala jsem se muzu odjakziva. Pamatuju si jak me zvedali do naruce a stipali na lica. ZAchvaty paniky a sileneho strachu.
ten obrazek za plentou muze byt i tento. Prichazi cerny muz a ja se schovavam. Stavam se bezbarevnou. neexistuju. touzim nebyt.
Lenko,
když jsem četla rychle tvůj komentář, žádný "aha efekt" nenastal. Napodruhé souhlasím – ponořit se do tmy (do hluboké pasti), abych zjistila, že na dně je světlo. Jenže takové slabé; samo o sobě zjistit, že na dně je světlo, ještě nepomůže (?).
Vidíš, jaká jsi optimistka – bílou postavu vidíš jako světlou! A já si řeknu (a to jsem optimistka!): bílá je smrt. Ta postava je prázdná a ječště taková nazelenalá, fuuuj, nic zdravého.
Dneska jsem nemile překvapena – léta klid, symptomy nic, živa a zdráva, aktivně účastna života a rozhodování, a dneska v noci, poté, co jsem uveřejnila tenhle poslední článek, jsem vzbuzena momentem paniky. Brr!
Bylo to podle dřívějšího "naučeného" scénáře – usnula jsem poslouchajíc přehrávač a probudilo mě jeho cvaknutí, když se vypnul; s děsem jsem procitla. A naštvaná, že přišel.
Tak nevim, co to má znamenat.
ratko [3]:
Mně to na "normálku" připadá až moc drastické, dlouhé a riskantní. (A o tom právě bude příští článek.)
To je zajímavý, s tím škrcením. To by mě vůbec nenapadlo :)
Nojo, každej jsem nějak jinak ulítlej.
K tomu obrázku 22.9.2004 [4][5]:
Máte pravdu, že tam jde o světlo! To je jasně vidět.
A že ten muž je temný a působí na mne zlověstně. Jenže je to právě on, kdo pouští světlo dovnitř, do tmy, kde se ustrašeně schovávám. Ajo – světlo může přijít jedině v konfrontaci s tmou.
Lenko,
jsem dost potěšena tvým vztahem k tomu obrázku – protože je mi o tobě známo, že obraz na stěnu si jen tak nedáš a ne jen tak jakýkoli.
Získala jsem během psaní posledního 6.dílu seriálku dojem, že tím se to definitivně uzavře a zůstane někde v dálce v dávné minulosti. Ale dnešní noční příhodou mi asi podvědomí chtělo říct, že nic odstřihávat nejde, že i v době klidu se najednou může člověku semlít cokoli nečekaného.
– Jenomže zároveň vidím, že předchozí věta je přesně TO panikářské: neprožít si klid a štěstí plně a s důvěrou, protože za rohem může něco děsivého číhat, něco se může stát.
Jenže na to já ve skutečnosti nemyslím, neděsím se, je mi dobře. Tak nevím, co zas blbnu :)
ad 10: Neblbneš, zkoušíš se. :-)
Znovu jsem se podívala na ten obrázek. Furt pěkný. Ta tvoje postava je možná vycmrdlá, klepe se strachy, ale je světlá, odlišná od tmavého prostředí a to je důležité. Samozřejmě záleží na tvém pojetí, ale ………
To, že nejásáš spolu se mnou, asi znamená, že ještě není dokonáno.
Píšeš: "….ponořit se do tmy (do hluboké pasti), abych zjistila, že na dně je světlo. Jenže takové slabé; samo o sobě zjistit, že na dně je světlo, ještě nepomůže (?).
– Jasně, Liško, to je málo. Ty to světlo musíš VĚDOMĚ rozfoukat, rozhořet tak, že osvětlí každý kousek té propasti a kde ještě zbyde za rohem tma, ty vezmeš louč a půjdeš tu tmu zaplašit. Hajzla jednoho.
Panika, deprese atd. se může chtít vrátit kdykoli, ale ty budeš už bdělá a silná. Vezmeš to vnitřní světlo, rovně se před tu tmu postavíš, posvítíš a řekneš: Zmizni! Tady nemáš šanci. – To je teprve konec. Víš, že kdyby cokoli a kdykoli, ZLÁDNEŠ TO. Je to skálopevné rozhodnutí.
Bych řekla, že tehnle puntík tě ještě čeká. Tak rychle do toho, ať je to hotovo! :-) :-)
Oprava: ZVLÁDNEŠ TO.
(Asi se tam vloudila podvědomá zkratka: Zvládneš to s ladností sobě vlastní. :-) )
noční záchvaty paniky znám, cvaknutí přehrávače je nepříjemné; nepříjemné je i vibrování telefonu. mám pocit, že takovýhle probuzení nemůže skončit jinak než panikou.
depresi neznám, ale úzkost a záchvaty paniky jsou mými starými známými, i když už se poslední dobou naštěstí nedostavují v denní hodiny.
a s tím rozmazlováním to mám trochu jinak, ne že bych se nějak přecpávala, ale to, že o sebe pečuju – to, jak posiluju imunitu křenem a šťávou z červené řepy, to, jak běhám, to, jak si na usínání zapaluju svíčku pod miskou s levadnulovým olejem, to všechno je rozmazlování a péče o sebe samou :)
Lenko,
já to zvládnu. Tohle jo. Nějak. Když si tak představuju, co nezvládnu :-), tak nemoc tělesnou.
Slovo "bdělý" je dobré! Dík za něj. Dřív pro mě nemělo zvláštní význam. Teď si ho budu opečovávat.
Dewberry,
ať slouží! Panice zmar.
Teď se mi připomnělo jedno žertovné rčení:
"Nepropadejte klidu, zachovejte paniku."
Moc vtipné to není, ale svým paradoxním způsobem uklidňující.
Nojo, já imunitu cíleně neposiluju, ona se tváří, že je v pohodě. Levandulový olej mám u postele (koupila jsem si ho nedávno, ani nevím, na co je – někdo říkal na bolení břicha) a aplikuji přímo na nos.
Lisko, dobry rozpletani. Odvazny. A diky zes to napsala.
Ratko, diky za tu zminku o skrceni, zapadla mi do prave se klubajici teorie (malicko na hrane, ale co nadelas, pravda si nevybira :-) ze moje byvale prejidani ma podvedome hodne co delat s utlumovanim. Takovy (z dnesniho pohledu, drive samozrejmne netuse) jakoby prirodni oblbovak, aby byl clovek unavenejsi, ospalejsi, proste ne tolik BDELY sam se sebou plne a porad, coz dneska chapu ze by byvalo tehdy prilis bolestive.
Lenko, 11, "zmizni" ? to mi nejak nesedi. nefunguje odstavit silou neco co se mi nelibi. podle mne funguje spis "tak se ukaz, jsem zvedavej co jsi zac"
a tohle udelat dovoli uvedomeni ze ta situace neni stejna jako ty drivejsi, je otevrenejsi skrz to ze ja jsem chapavejsi a odvaznejsi, coz mi dovoluje byt zvedavejsi a bdelejsi
Ore, jo! urcite mas pravdu! Byl to utlumovak. Pozdeji i alkohol. Cokoliv co me dokazalo vysachovat z provozu. Vyhodit z koryta.
A to druhe taky ano. TAkove to " Ukaz se co si zac mi" pomohlo v zivote nejvic. Primo zoci voci. A pak krok kupredu.
Ahoj liško, o snech už se tu psalo v menších pbměnách, ale prakticky to vyšlo tak, jak si myslím taky.
Ten tvůj druhý obrázek bych klidně měla doma, nevím ale nějak i ke mně promlouvá..nestraší, vystihuje, dává naději..
Je fajn, že si to takhle umíš namalovat, taky bych to chtěla umět, ale já bych toho chtěla.. :)
Krom toho mohl by mít spousta názvů, co mě napadly, ale jden význam..jedno poselství.. bílá i černá života může i nemusí vstoupit dál, je na nás, jestli otevřemme dveře, nebo odhrneme závěs. Dělá mi dobře, že na obrázku to tak je..každý zvlášť..
ad 15: Ale jo, ore, já nejsem v nesouladu, jenom to říkám trochu jinak. Posvítit si na tmu znamená vidět, co tam je, co je TO ve tmě a když se tomu postavím rovně a jasně, nemůže to na mě. Protože TO je STRACH. A strach nemůže na toho, kdo se ho nebojí, kdo jej odmítne prožívat. Ne že jej nacpe pod koberec. To by vytvářel další tmavá místa, to je kontra.
Když jsem měla noční děsy a hlaucinace jako malá holka, sebrala jsem odvahu a ze všech sil jsem rozsvítila, vzala botu a šla se podívat, kde je ten černý muž, co se schoval za piano a který mě ohrožoval. Nekrčila jsem se pod peřinou, to jenom chvíli. To odhodlání je schováno v tom "zmizni!" Je v tom obrovská síla. Odhodit peřinu a jít si na to posvítit. Rozhodnutí, že na mě si se strašením nikdo(já sama) nepřijde. Včetně strašení se fyzickou nemocí, úmrtím blízké osoby a jinými věcmi.
ne "odmitnout prozivat strach".
dneska uz vim ze o to takhle nejde. ze jde o to ho prozivat ale jinak nez tak jak jsme to vzdycky delali. jinak nez "plne chyceni".
a ta zmena se stane kdyz ho jdes prozivat, a u toho se snazis ho pozorovat.
ne, naopak. Opravdu odmítnout strach. Znám ho, vím, co to je, vykašlu se na to.
To je jako když ti umře někdo blízký. Víš, co prožíváš, proč to prožíváš, ale v určité fázi to stopneš. Přestaneš chtít ten smutek prožívat. Prostě stačilo. Ještě se to několikrát vrátí, ale pokaždé se rozhodneš pro jinou emoci než pro smutek (třeba vděčnost za to, že člověk mohl toho člověka znát, žít s ním po nějakou dobu). A tak se už nevrátí. Zpracuješ to rozumem, otupíš emocionální náboj (vyplavíš to nejhorší) a doladíš to rozhodnutím: stačí, dost, už ne.
U mne to funguje takhle. Úspěšně.
Jinak pozorovat strach nebo smutek můžu donekonečna, ono mě to může u toho i bavit.
Teď jsem si vzpomněla na hezký příklad: Pan Váňa, jezdec na koni, prý není v jeho těle kost, která nebyla zlomená. Takový člověk by měl plné právo na strach z koní. Jenže to nebyla pro něj varinata. Jakmile se mohl postavit na nohy, šup do sedla. Odmítl strach, nic jiného v tom není. Prostě se rozhodl, že ho nebude prožívat. Lidé, kteří zvládají situace, jsou ti, kteří se nenechávají ovládat tolik emocemi a kteří si nepřipouštějí variantu "to nezvládnu". Jakmile se někdo nechá ovládnout touto myšlenkou, za kterou se táhnou příslušné emoce, je v háji. Musí se rozhodnout ji změnit, jinak se z toho nedostane a propadá se hloub a hloub.
Proto je důležité si udržovat stále rovnováhu emocionality a racionality, páč každá nevyváženost vede do bažin. A hlavně si musíme dát pozor my, co hodně prožíváme, máme silně vyvinutou emocionalitu. Okamžitě ji musíme nacpat pod vládu rozumu, jinak se z toho můžem lehce zbláznit. Liška to pěkně zanalyzovala, propracovala, vypracovala, řešila svou situaci a je to zas veselé děvče. Třikrát hurá!
Když jsem přišla o dítě a hormony se mnou mlátily sem a tam tak, že jsem nerozuměla smyslu mnohých vět, taky jsem už skoro měla nohu přes zábradlí balkónu v devátém patře. Pak jsem si řekla, že kdyby šly kolem jiné děti, že by to nebyl zrovna pěkný pohled na rozpláclého člověka. Tak jsem tu nohu zase sundala. Bojovala jsem o ten svůj zdravý rozum jako lev. A dobrý, dávno tomu. Ale klidně jsem v tom mohla ustrnout a třeba s panenkou v náručí skončit někde v léčebně na doživotí. Klidně. Moje rozhodnutí bylo však jiné (jako rozhodnutí tisíců jiných žen, samozřejmě)
Lidi v koncentráku měli plné právo na deprese, třeba, ale netrpěli jimi, neměli na blbosti čas, snažili se přežít.
tohle neni souboj, to je vyber. dve pravdy, kazdou si vybere nekdo jiny.
Ó, jací jsou tu báječní diskutující!
Mně ani nepřipadá, že byste se vzájemně vylučovali. Napřed strach pozorovat (i když to pořád může být na dlouho taková sebelítostná sebemrskačská past, pro někoho) – to jistě, protože ho napřed musím rozpoznat a přiznat a přijmout (což je devastujícně nepříjemné). Pak mu teprve můžu říct "A dost!" – ale ani si nemusím uvědomit, že už to říkám.
Něčemu nerozlišenému to říct nemůžu. Černočerné tmě nebo bažině to říct (ještě) nemůžu, ta nemá tvar.
To je zas jedna moje zkušenostní pravda, která se nevylučuje s jinými, jinak jiným prožitými :-)
To je zajímavé, Lenko, s tou racionalitou (a v následujícím článku o depresi je o tom taky řeč)!
Kdybych neměla takový analytický mozek, nestalo by se mi (podle mě), že bych byla jednostranně fungující, emocím nenaslouchající, a tím pádem bych (asi?) ani nikdy v depresi nebyla.
A na druhou stranu, když už jsem v ní byla, to racionálno mi pomohlo ven.
Tak teď nevím, co "by bylo, kdyby"…
Příběh s balkonem [22] je teda silný.
Tys byla odhodlané dítě, když jsi šla na ta strašidla "si posvítit." Já v té situaci jsem tuhla strachy a ani se nepohnula.
ad 23: by mě ani nenapadlo, ore, že je to souboj :-) dobře to říkáš, jen mě funguje tohle, tak jsem vysvětlila
jo, ore a ratko,
téma přetloukání (tak tomu říkám, ani nevím, proč) se jídlem nebo alkoholem jste zahájili dost zajímavě, dík za podnět! Jasně je to i moje téma:
Když se nic neděje, nemusím zapnout a zpracovávat nějaký náročný neobvyklý úkol vnějšího světa nebo nějaké své emocionální bouře, tak se přejídám. Třeba teď. Přejídám se u nicnedělání.
A když přijde úkol vnitřní či vnější, skoro nemusím jíst, v hlavě mi to sviští na plné obrátky, spím méně (než svých 8 a více hodin :-) a jsem rozjetá.
Jen nevím, jestli se vykrmuju pro chvíle aktivity, které někdy v budoucnu přijdou (a budu potřebovat energii), anebo se vykrmuju na to momentální nicnedělání – místo něcodělání.
A když jím, tak i piju.
ad 24: Vidíš to, takže tetka depka ti vlastně pomohla k vyváženosti. Aby sis uvědomila své emoce. Je to tak možné říci?
Odhodlané dítě? No, tam nebyla nějaká varianta. Buďto umřu strachy nebo udělám něco jiného. Dvě základní reakce na strach: útok nebo útěk. Když jsem věděla, že neuteču, zvolila jsem útok.
A taky jsem byla zvyklá. Vyrostla jsem v klukovské partě svého staršího bráchy a když jednou přišel s brekem bez čepice, že mu ji starší kluci vzali. Rozčílilo mě to a šla jsem se rvát (prcek, který snad ještě ani nechodil do školy se šel postavit patnáctiletým klukům) Postavila jsem se před ně a nasupěně jsem se ptala, kde je ta čepice, ať mi ji vrátí. Koukali na mě jak na blázna, ale čepici mi dali. Hodila jsem ramenem, sebrala jsem ji a šla domů. – Takhle to dělám furt. – Když mi nezaplatila jedna (nejedna) firma, šla jsem za ředitelem a řekla, že to není správný a že na těch penězích trvám. A oni mi to (zatím naštěstí všichni) zaplatili. – A když jsem se rozváděla a manžel na mě spouštěl hrůzu a o vyrovnání nechtěl slyšet, taky jsem (se nejdřív bála, ale pak) šla za jeho právníkem a řekla jsem mu, že to není správný. On to uznal a manžela přesvědčil, aby mi dal, co jsem požadovala. Jeho právník.
– To už je takovej zvyk takhle jednat. Tak to tady překládám, že i tak se dá.
27 Lenko:
Ano, právě to mi pomohlo k vyváženosti. A k uvědomění si, že to chci vyvážit. Víc žít a pracovat a být s lidmi a míň teoretizovat a studovat v osamění.
… protože vyvážit (nebo spíš vyvažovat, stále, blížit se trochu ideálu, kterého nedosáhnu) to jde jen konáním, jen tím, že jsem s tím začala a můžu pokračovat donekonečna, někdy víc a někdy míň… a už zas plkám :)
ad 28: slušnej zisk, řekla bych :-)
28 jo jo. Lisko, nejak ve mne posledni dny zesiluje uz davna zvedavost…rad bych se s tebou seznamil z oci do oci, co ty na to?
Mně se zase chce poslední dny seznámit se s Lenkou… :)
:-)
ad 32: Děkuji za zájem, Liško, potěšil.
Kdyby Or nebydlel tak daleko (předpokládám), řeknu sejdeme se na kafe ve třech a bude to, nějak to třeba přežijem, ale s tou vzdáleností je to na dlouhý lokty. Není však snad všem dnům konec.
mne by cesta trvala hodinu dvacet, v tom problem nevidim.
spis to stoji tak abych se nevnucoval.
a kam by se jelo? treba bych se taky vnutila.
Jasně, sejděme se všichni! Listopad je na to akorát vhodný, povyražení je potřeba.
Radko, vemeš mě cestou? :-)
jasne ze vemu :o)
teď jsem narazil na zajímavou glosu …
http://www.osel.cz…hp?zprava=1758