Z BLAŽENÉ POHODY HUP DO DÍRY
Přes noc se propadnout z kýčovitého povrchu dolů k hlubším tématům.
Prostředníkem mi byla čokoláda, podsvětní bahnovitý pokrm.
Večer závažné téma, které se mne zdánlivě vůbec netýká: dověděla jsem se, že jedna dívka se asi rozhodne pro umělé přerušení těhotenství, miniinterrupci. Je v těžké situaci, přesně v té, kde se nikdo ocitnout nechce. Žádný dobrý základ pro to případně narozené dítě, z žádného aspektu. Vehnal mi slzy do očí smutek, že započatý život musí být zmařen, a soucítění, že ona to musí udělat.
Pak jsem si dala před spaním trochu čokolády a usnula. A probudila se v panice hrůzoucí, ozvláštněné sevřeným žaludkem, skoro na zvracení. To spojení tu ještě nebylo. Zvracení nedávno, před dvěma týdny – před spaním jsem snědla sýr plesnivec a tlačil mě a probudil, protože chtěl ven. A šel. Proto jsem si chtěla namluvit, že primární je nějak pochroumané trávení (čokolády), které se demonstruje tou dnešní panikou. Ale nejspíš je naopak primární téma smrti, které se demonstruje panikou a „leží mi v žaludku". Tfuj. Hrůza. Představovat si, že jednou nebudu mít vědomí, a procítit tu hrůzu z toho. Nechat ji projít mnou. Pak jsem zas usunula a ráno bylo mé rozpoložení úplně jinde než včera:
Tíživé. Všechno je tíživé. Každá myšlenka. Jestli teď mám říct, jestli někdy chci děti, tak je nechci. Nechci být vrah. Jak daleko má interrupce od porodu? Moc ne, obojí je odsouzení k smrti. A už přišly depresivní myšlenky: Život je jen mučení a nejlepší by bylo, abychom všichni pomřeli. Všechno mi připadalo nesmyslné. Na cokoli jsem se podívala, bylo nesmyslné. Marné. Odsouzeno k smrti. Zbytečné. Náhražky. Vata na vyplnění prázdnoty, která zbývá do chvíle smrti. Proto žijeme? Mít děti znamená přitakat tomu koloběhu. Hovno! Čokoláda! Myšlení je teď tak namáhavé… Včera smutek ze zmařeného života – náklonnost k životu – a dnes opak!
Strach ze smrti nevede k tomu, že se člověk zuby nehty drží života. Strach ze smrti nemá blízko k životu, má blízko k touze po smrti. Je to téma smrti jako celek, bez ohledu na zdánlivé póly život versus smrt.
Zároveň na druhou stranu tuším, po zkušenostech, že panika ve skutečnosti strach ze smrti není. I když se tak jeví až do morku kostí. Až na dřeň. Až na úroveň oškrábaného, holého života. – Prostě to budu brát tak, že mi panika chtěla sdělit, že jsem něčím zasažena a týká se mě to a nemám dělat, že netýká a že o nic nejde a že se nic neděje a není to zásadní téma. Tak to dělat nebudu, no. Což znamená se poněkud ponořit do existenciálních otázek (panika mě tam už milostivě ponořila a na nic se neptala), věnovat se tomu, nepřejít to a nemávnout rukou. První náměty budou: „Aha, pocit vděčnosti se může ztratit!" a „Necítím se teď být věřící." A jak by mi asi teprv bylo, kdybych byla nechtěné dítě!
Ono to přejde (protože ve skutečnosti jsem naivní optimista a moje norma nálady je mezi klidnou radostí a skoro hypománií). Ale nechci, aby to přešlo samo, spadlo pod stůl. Chci, aby to přešlo s mým přičiněním a já se koukala na ten odchod. Aby pak bylo zas jinak než dřív. Očekávám změnu. K ní je taková malá krátká deprese určená, ne?
První a jediná „věc", která mi trochu zvedla náladu a vyloudila úsměv, byla kočka.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
seriál Tehdejší temné sny
Ano, poklesy na duši nás nutí přemýšlet a hledat. Soucítím s tebou, ale nebudu rušit svými slovy. Aby sis brzy našla to svý.
A pak to můžeme probrat. :-)
Ale kdyby ses ponořila hlouběji a bylo to nad tvé síly, řekni hned! Jsme tady, na dosah! :-)
No to by asi stálo za rozumnou uvahu.
Laciné vysvětlení "na dosah "
bych vynechal!:-\))))
já někde četl"všichni umřou a budou hrozně dlouho mrtví!
Takové proroctví!
Tak uvidíme,jak začne liška třepat ocasem,tak vězme,že všichni žijem:-))))))
Začni si to nacvičovat Liško.:-)))
Milá Liško, to mne mrzí, že jsi upadla to tíživé nálady, ale doufám, že to nebude dlouho trvat, jak náhle to přišlo, tak rychle to odejde a nabudeš zase rovnováhy.
Také raději nechci psát, jsou to citlivé a osobní věci.
Teď vidíš vše černě, nakonec i ten impuls, který tvou náladu vypravokoval, byl ten z nejsmutnějších, které se dějí. To, že tě ta informace nenechala chladnou, svědčí o tom, že máš srdce a nebojíš se mu naslouchat…
Právě, nechci se bát naslouchat!
To už bych se bála všeho :-)) a to už by nebyl život.
Stačí, že mám potíže konat, jednat, rozhodovat, chtít. I ta práce se blbě hledá, když člověk není vyhraněnej. I když na druhou stranu je to zas výhoda… To půjde!
Divné – někdy se všechno jeví jako vlídný úsměv, jindy (tentýž život) jako tíže k nunesení a pak zase reálně střízlivě, jenže ta šťáva pak nikde. To jsou mi extrémy :-)
Dneska mě to napadlo taky. O tom, že jsem přivedla na svět děti, dívám se, jak rostou, a že se vlastně dívám, jak pomalu umírají.
Jenže – i já. A přesto nelituju. Že mi to umírání bylo dopřáno.
Tak to přeju i jim. Když už umíráme, tak ať si ten chvilkovej dar co nejvíc užijem.
Právě se mi pokakala kočka. Po odčervení. Ach jo. Jdu uklízet její dar.
tohle je moc zajímavá úvaha a já bych k ní ráda něco řekla – protože mě taky popadává panika a často v ní figuruje smrt (ne však moje, nýbrž mých blízkých a je to sobecký strach a je pravda, že děti se v téhle panice nevyskytují, protože tak nějak předpokládám, že je umírat neuvidím, že jsem přece starší, takže umřu dřív…jako by se kdykoli nemohlo stát cokoli). ale nějak mě nic vhodného a přínosného nenapadá.
tak snad jen, ať je líp.
5 vnějších fází umírání
Dr. Elizabeth Kübler-Rossová (z knihy B. Jakobyho – Kontakty se zemřelými)
1. Popření- blížící se konec života není brán na vědomí. Lékařská diagnóza smrtelného onemocnění je postiženým považována za omyl.
2. Odmítání- nevyřízené záležitosti se derou na povrch vědomí, což se u pacienta projevuje především záchvaty vzteku a zuřivosti.
3. Smlouvání- umírající se snaží vyprosit si odklad a smlouvá s osudem (,, Když tu budu moct být do Vánoc tak…”)
4. Deprese- pacient si s veškerou zřetelností uvědomí nevyhnutelnost svého konce, což vede k hlubokým depresím a zoufalství nad tím, že spousta věcí zůstane nevyřízena.
5. Smíření se- proces umírání je završen tím, že pacient dokáže smrt akceptovat
Kočky [6] a sobecký strach [7], to je moje :)
Nechtít děti je taky sobecký strach.
Ale já jsem ráda, že jakž takž zaopatřím sebe a že teď naštěstí nenastává situace, abych musela zaopatřovat rodiče. Ti se totiž zabezpečují hůř než děti, protože mají své staré zvyky, návyky, touhy a tvrdohlavé letité představy. A tuny předmětů v bytě.
A ještě aby nějaká nová úžasná práce spadla z nebe přímo na mne; jinak ji asi minu, jestli to záleží jen na mém vlastním přičinění a aktivním hledání.
No vida, jak jsem večer konstruktivní. Partička karet před spaním se spolubydlící není špatný odrazový můstek!
[8]
No to jsou sice pěkné stupínky, ale já snad kurva neumírám ne?!
:)
[6]
Jéje, mám úplně pocit, že cítím kočičí hovínko. Věrohodně. Ale kočka ani kocour tu v Záběhlicích nejsou.
Co to značí? Buď píšeš, ru, sugestivně, nebo sugestvině čtu, nebo …?
orpvava
… eee … totiž oprava:
ani sugestvině ani sugesvině, ale sugestivně
…Jsi někde do něčeho šlápla. :-)
[10] žádný strach, jednou se ti to bude hodit :) mimochodem doporučuji knihu Ervinga Goffmana – Všichni hrajeme divadlo.
ad 5: Já jsem taky paralyzovaná, když si mám vyzvednout z hloubky nějakou informaci. Když se to snažím překonat, tělo mě donutí jinak (začne mi být hrozně zle), tak už to ani nezkouším, raději rovnou plavu dolů nebo se jdu nořit do bahna, kde na mě někde u dna ta odpověď čeká, čučí a čeká, jestli si k ní doplavu nebo ne. A když ne, čeká dál…..
Jsem tě právě nechtěla rušit, myslela jsem, že se noříš… :-)
Co se týče smrti a smyslu toho všeho tady, mé názory asi docela dobře znáš, tak snad jen: Umřelo mi už docela hodně blízkých. Mladých, starých, dokonce i malí. Některé jsem provázela. Všechny jsem odevzdala. Do dobrých rukou. Jen do dobrých rukou, nikam jinam.
TS:
Já doporučuju Yalomovu knihu "Pohled do slunce."
Ještě jsem ji sice neměla v ruce, ale recenze vypadá zajímavě.
Lenko:
Do dobrých rukou?
Mě nahlodává myšlenka, že reinkarnace, když v ně člověk věří, mo¨hou vést taky k neaktivitě (jako vede strach) – protože si řeknu: Jsem tady, protože tu mám být, jsem tady správně, tohle jsem si zvolil, tenhle život má pro moji cestu smysl.
No a pak můžu nicnedělat a čekat, až se ten život bez mého velkého tvoření nebo dokonce řízení završí. Zakončením.
Tak bych to pojala já. A zas by to bylo na pytel :)
ad 16: To jo, takhle to pojmout můžeš. Ale existuje zákon příčin a následků, žejo. Takže za chvíli tě to nic nedělání dovede někam, kde tě to bude bolet. A když nebudeš reagovat, jenom se furt smiřovat, místo aby ses pohnula a dělala něco jinak, tak to bude jenom horší a horší….. A jednou se prostě pohneš (někdo mezi tím několikrát i umře), to je zákon vývoje. A když člověk udělá to, co se po něm v dané situaci chce, tak je to bez utrpení. Když furt přešlapuje, tak trpí. A o tom, jestli něco dělat nebo se smířit je přece ta známá modlitba: "Pane, dej mi sílu, abych změnil to, co změnit mohu…. klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, aby ty dvě věci od sebe rozeznal." (a ten kdo se modlí, se modlí samozřejmě hlavně k sobě).
Takhle na to koukám já a ladí mi to s mým životem.
Mno. Jestli se na to budeš cítit, možná Tě osloví ten Russellův esej, co na něj odkazuji v tomto článku: http://kojot.name…-ke-stazeni.php Týká se tohoto tématu a dělá to netriviálně. A tak. Drž se, však Ty z toho něco vydobudeš.
"Pane, dej mi moudrost, abych pochopila muže, dej mi lásku, abych mu odpustila, jen mi prosím nedávej sílu, nebo ho zabiju…"
Ehm, pardon, nešlo si nevzpomenout… :-)
Tema je mi moc blizke (vlastne to nejdulezitejsi v mem zivote) prokousane a rozzvykane, stravene a taky vyloucene. TAkze te chapu Lisko. Jsi mnohem mladi nez ja a tka te tohle tema nekolikrat potka. VYresi se samo.
me uz ve snu umreli rodice, deti, akorat manzel mi jeste neumrel. Ale i to prijde. Clovek se nauci postupne nelpet a presto aktivne zit. Prestane najednou resit sebe (co mu "udelalo dobre") , prestane se vzpirat a najednou zapadne jako klic do zamku. A pozna to.
život a smrt nejsou protipóly, jsou součást jednoho
Před několika lety jsem jezdila za tátou na Bulovku na plicní. Když jsem viděla, jak těžce tam pacienti bojují o každé další nadechnutí, za jeden jediný další dech … došlo mi mnohé.
a co to bylo Lenko? co te napadlo kdyz jsi se divala na lidi jak bojuji o kazde nadechnuti?
Přidávám se, Lenko, poděl se! Co Ti došlo?
Liško, velmi dobrý článek, respektive práce s tělem. Oceňuji! Vím, jak je to těžké, ale tady jsi zabodovala!
Aha, já myslela, že je to jasné. Tak třeba to, že oni znají cenu života, toho svého, protože o něj tak usilovně bojují. Třeba to, jak jsem hloupá, že řeším hlouposti – v porovnání s tím, co řeší oni. Styděla jsem se za to, že ač zdravá, neděkuji za každý dech, za každou chvíli, kdy se mohu volně nadýchnout.
No a pak taky hodně osobní zážitek s naším tátou. Byl naprosto děsněj a jako táta nebo manžel za moc nestál, přesto jsme ho všichni moc milovali. Tam si pamatuji, jak jsem stála u postele a prožívala pouze přítomný okamžik. Procházely mnou vlny štěstí (orgasmus hadr), byla jsem prostě ráda, že jsem s ním, a jenom koutkem vědomí jsem si říkala, jestli to není divný, když je táta na umření a já si to tady tak užívám. (Možná právě proto. On si člověk v takových chvílích ostřeji uvědomuje, co je důležitý a co ne.)
Tohle mi došlo při prvním porodu.
Mně u zubaře.
27. me u prvnoho castecne a u toho posledniho jako smrst. Vystoupila jsem jednoduse z tela a koukala jsem na sebe ze stropu. Uzila jsem si to na vsecky zpusoby predtim i potom :o)) Vlastne ty extremni zivotni okamihy maji svoje kouzlo a urcite i smysl. nejen porod. ale i jine situace, kdy se clovek jakbych to rekla, vysune z nejakeho duvodu ze sve kuze. protoze v ni jednoduse nevydrzi :o))
Ale umirani prozivam porad velice tezce. Ani ne s tim kdo umira (ma to za sebou), jako spise s temi okolo. Co trpi. Rikam si, kurnik dyt prece fsichni tam spejeme. TAk proc se tak drzime zubynechty? Ceho se bojime? Je to program! Automatika.
Ta automatika je hrozne kruta a nelitostna. Nechce nam dovolit umrit. Udrzuje nas pri zivote za kazdou cenu.
MOc bych si prala prokouknout tuhle hru. Umrit vedome a v klidu.
No, dyk jsem říkala, že je to jasné. :-) Čas a kulisy jsou jiné, ale to důležité si dříve či později prožijeme všichni.
30 Lenko, chapu to dobre ze neco duleziteho ti doslo, kdyz umiral tvuj otec a zaplavilo te stesti. Co to bylo? Co mame prozit?
kom. 30 byla odpověď na 27,28.
31 aha, ja reagovala na Rulisu. silne okamihy si pamatuju. Pomahaji mi nektere veci si ujasnit. Ale nakonec me privedou k pocitu ze vse je jen hra. A my jsem tou hrou strhavani porad a porad.
ad 31: Ne, to důležité jsem myslela s těmi lidmi bojujícími o dech. Cena života mi došla.(asi po padesáté)
to u táty bylo "jenom" prožívání přítomného okamžiku, zatroleně silné.
A to s tím prožitkem to myslím takhle: V životě je konečný počet důležitých prožitků a řešení situací. Je to jak správně vyřešený labyrint nebo tak něco. A ty se ve svých životech učíme, k nim přicházíme, je si dopřáváme, k nim směřujeme. Když se nám to nepovede nebo to nestihnem, jdeme příště znovu a znovu a znovu (omlouvám se všem, co neveří na reinkarnace). Jednou pochopíme všichni všechno. Je otázkou osobního nastavení, zda si to vychutnáme s těmi či s oněmi kulisami, v pěti či v padesáti (či v dalším životě), prostě to je vývoj člověka, sebepoznání, poznávání Života. (dle mého pojetí)
Cena života x prožívání – rozumím, že šlo o dvě různé situace, kvalitou i časem. Nicméně, mám pocit, že to sdost úzce souvisí. že kdo nepoznal (nebo se ho nedotklo) jedno, nedokáže ani to druhé.
Nevím, platí to i naopak? Že pokud neumíme prožít okamžik, neumíme se ani zastavit, zpomalit, soustředit, abychom poznali cenu života?
Nevím.
(Poslední dobou mi vůbec nevadí říkat si Nevím. Jako mně to dřív vadilo a rozčilovakloa někam hnalo. Naopak, zdá se mi to příjemné, mít ještě hodně Nevím na příště…)
Nezdá se mi, že by byl konečný počet správných řešení.
To by nakonec znamenalo, že v životě (jako celku, i v jednom životě člověka) jsou skutečně všechny věci rozdělitelné na správné a špatné. A až posbíráme v těch postupně za sebou jdoucích levelech všechny ty správné body, jsme úplně nejsprávnější a na vítězném konci.
Taky nevím. Nezdá se mi.
Příliš prosté, černobílé, návodné.
Každý jsme jiný. Pro každého je jiné řešení správné. Nejen pro něj osobně, ale i objektivně, relativně… (kecám).
V tisíci drobných věcech skládáme ty velké. Nepřeberně kombinací zdá se mi být k dispozici.
Spolíhám na na tu nepřebernost. A na možnosti cest. Kde neplatí nutně správně-špatně, jsou to prostě jen varianty. Ze kterých máme v jednom životě jen úplně miniautrní setinku procenta k dispozici.
A na to, že konečnost existuje jen jako výraz naší neschopnosti vidět dál než na konec námi viděného.
Nejde o to pochopit všechno. Jde o to rozšiřovat svoje vědomí, vnímat, přijímat, korelovat…
Si myslím.
Prijde mi, ze v zivote jsou vsecky veci spravne. Ze kdyby jsme se mohli rozhodovat jinak neb neco udelat jinak tak bychom to udelali. Ze to dulezite je (mozna, asi) to postupne uvolnovani se z pout zivota. Schopnost rict nevim. Zastavit se (vnitrne). A pochopit z enejde o nas. Ze jsme jen divaky. Kteri vsoupili na jeviste a zas z nej odejdou.
Kdyz hra zacina jsme pln zvedavost a nadseni a kdyz skonci tak tleskame. Pak jdeme.
ted resi KOjot a ja s nim souhlasim, ze svobodna vule je jen iluze. Ze rozhodovani je determinovano nasim podvedomim. My proste delame to co nam rekne.
Nabídnu tento můj obrázek: Já pravdu – čili hluboké pochopení, prožití, věcí – vidím jako vybroušený diamant. Všechny plošky jsou krásné a třpytivé a pravdivé pro každého z nás v konkrétní situaci (ano, nic není špatně), ale za čas to vidíme z jiného úhlu a jiný zas objeví tento aspekt, druhý další a my to s ním můžeme spoluprožívat…… ano, i podle mne jde o rozšiřování vědomí, o chápání souvislostí o chození v cizích botách ……. a až jednou ty plošky poznáme skoro všechny, vytušíme, později uvidíme, pak prožijeme ten Celek, chytíme do rukou ten "diamant" a vydechneme: tak tohle je ten Život, tak tohle je TO! Chvíli si to užijeme a pak vymažeme paměť a vrhneme se znovu do života, abychom jej mohli objevovat znovu. Protože je to krásná hra.
ja nevim Lenko. Prijde mi to prilis krasne… i kdyz to vypada moc fajn.
Mně to příjde normální. :-))
Hlavně mi to dává sílu, klid, nebojím se smrti a léčím si tím i případné fyzické neduhy. Tak co bych tomu nevěřila. :-))
ad 37: Ještě se pokusím reagovat na větu "… rozhodovani je determinováno nasim podvedomim." – no, to jistě, ovšem do uričté míry. Bereme-li podvědomí jako skladiště našich zkušeností (minulost dávná i nedávná, i třeba zkušeností lidského druhu jako takového), dále více či méně uvědomovanou neustálou registraci o stavu těla, okolí atd. atd. Vyhodnocení celé situace se děje víceméně nevědomě, potom teprve přejdeme k rozumovému, vědomému hodnocení situace. Ale i když všechno rozhoduje pro, je možné se rozhodnout proti. (Ale trochu to dře, protože se rozhodujeme vlastně proti sobě a to je vždycky docela průšvih.)
– Liška tento článek otevřela smutnou zprávou, že se její kamarádka rozhodne asi pro interrupci. Ta žena má v sobě hluboký, i živočišně daný kód pro zachování života, už začínají pracovat také hormony, které tyto procesy jen umocňují …… a přesto jde proti. Ze strachu, že tu situaci nezvládne. Její strach, její rozumové hodnocení, je silnější než základní kód naprosté většiny samiček. Svobodná vůle existuje.
Uvidíme, jak to bude citově a jak se věc dále vyvine. Jen ona sama zná svou situaci nejlépe. Možná je to lepší řešení ze dvou zel, ale možná až později pochopí následky svého činu, které ji mohou (ale také nemusejí) poznamenat do konce života. To se nedá předem odhadnout. Je to přesně ten labyrint, o kterém jsem mluvila. Dokáže možná odhadnout, co by ji čekalo, kdyby si dítě nechala (ale také se může mýlit). Ale asi ještě netuší (a to nikdo), jak to s ní zamává, když si jej nenechá (a třeba to zvládne bez problémů.) A dítě, jak k tomu přijde? Co když je to další inkarnace matky, která se rozhodla pro potrat a nic to s ní neudělalo, aby pochopila, jaké to je zevnitř? (A co když je všechno úplně jinak?) Jo jo, se neví, to se musí prožít. Až to to děvče ubohé prožije, bude vědět. A za pět let víc a za deset ještě víc….
[18] Kojote,
díky, podívám se. "Netriviálně", to zní dobře!
[25] Lucienne,
jak zabodovala? To vůbec nevím, nepoznám. Jen co o sobě vím, je, že právě práce s tělem, vnímání těla je u mě hodně zanedbaná. Ale znám lidi, co tělo vnímají a dělají s ním různé věci a mají na to terapeutický výcvik (ale já to neznám).
Jediné, co jsem zkusila, bylo, že následující večer jsem se před usnutím nafutrovala tou stejnou čokoládou (byla taková hořká, tučná a ještě s ořechy), jestli to s mým žaludkem něco udělá. A nestalo se nic. Klidná noc :) Takže jak je vidět, svádět něco na jídlo nebo na nízký tlak a počasí vůbec, to je prvotní popření, snadné vypořádání se, když celou věc tím člověk smete ze stolu a spokojí se stakovou odpovědí. Aspoň něco.
[41]
O tom případu dívky samozřejmě nebudu psát podrobnosti; ona si to uvědomuje, bere to jako VELKÉ upozornění (jediný úlet v životě – a zrovna takový následek…), aby neopakovala stejné chyby dál (i jiné, jakékoli). Nechtěla by za takovýchto okolností vzešlé dítě a zároveň myslí i na to dítě: jaký by mělo život, jak by se s ní cítilo, co by nikdy nedostalo (nedostalo by lásku, nebylo by chtěné, trpělo by tím atd.)…
Je to pravda – třeba by to v realitě bylo o moc lepší, než je předpoklad! Je to dost možné. A třeba počítat i s tím, že už se jí třeba nepodaří otěhotnět v budoucnu, až bude chtít.
No jedna z křižovatek života to je určitě.
A jde si jako nezúčastněný a vzdálený říct, že je to jen jedna z mnoha, že takových bylo a bude a že přijdou ještě jiné klíčové věci než jen tohle. A nebo jde se víc zastavit a vidět, jak je to vlastně strašlivá věc. Která neskončí tím potratem.
[21]
No to taky říkám, že život a smrt nejsou protipóly: proto taky strach ze smrti neznamená opak – lpění na životě a chuť žít.
Často strach ze smrti znamená ve skutečnosti strach ze života (ale ne vždycky, to určitě není vždy a u každého stejně a takhle jednoduché).
Jó, to vědomí, že o mne nejde, jak píše ratka [36], k tomu chci dospět – u mě jde o to, že se nemůžu smířit se ztrátou vědomí JÁ. Strach ze života to (už) u mne není. Aspoň myslím.
… ale musím si udržet ten vztah, to téma – že taková věc, strach, varování nebo co, přišla zrovna k tématu potratu (někoho úplně jiného; mne se to téma nikdy v realitě netýkalo).
Trochu zvláštní je, jak závažné téma to je – a přitom mužské populace se nikdy přímo netýká, jen nepřímo; trochu to muže vyřazuje z koloběhu života, smrti, krve. Proto si to téma dodávají do života jinými cestami (počítačové střílečky a spol.)?
Ad esej B.Russella [18]
Kopíruju sem svůj komentář od Kojota:
…p://kojot.name…azeni.php#cmt_5
Jsem netušila, že to budu číst hodinu, když z toho chci něco mít :-)
Čte se to dobře, jednoduše, jakoby to nepojednávalo o tak závažných věcech, o jakých to je. A to se mi líbí – přístupnost textu.
Úvod, který zaujme, končí větou boha, co právě zničil svět: "Byla to pěkná hra; chci, aby byla uvedena ještě jednou" – tak to je bomba :-D
Zaujala mě strana 3 a strana 4, zvláště věta "avšak rozhořčení je i poutem, neboť nutí naše myšlenky k tomu, aby se zabývaly špatným směrem…" a dál. Na straně 5 jsem se trochu ztratila a hledala, jaký že je ten rozdíl mezi otrokem a svobodným člověkem. Pak na str.6 a 7 jsem se zase snad chytla.
Potěšilo mě, že autor zdůraznil to soucítění – to, že všichni lidi jsme lidi a je nás v tom hodně (inteligentněji to v tuto hodinu neumím říct:) – potěšilo proto, že i mě to včera / předvčírem vytanulo na mysli jako TO zásadní, zásadní vlastnost života, na které se jeho smysl musí postavit. Když se zdá, že žádný smysl není a je to všechno marnost,která skončí beze stopy.
41. ty strachy a i ty touhy penchat si dite jsou soucasti podvedomi. Ten strach z budoucnosti ma pricinu a instnkt (nechat si dite) ma taky pricinu. Oboje bezi v podvedomi a vyhodnocuje se automaticky.
TA divka si nejlip pomuze kdyz si naleje cisteho vina (sama sobe) Nikoliv nejakymi karmickymi uvahami cobykdyby a jak by moc trpela. Ale spise nechat tu vec v sobe uzravat, vecer si lehnout, zklidnit se co to jde a pozadat o vnitni rozhodnuti.
Jsem presvedcena, ze ji bude odhalena jen jedina moznost a tuhle moznost si vybere. A bude vedet ze je to spravne rozhodnuti.
Vsecky vycitky a chytre radice musi od sebe zahnat a jen naslouchat co ji rika jeji povedomi. Ten strach ma pravdu a instinkt taky. Ale oni se mezi sebou domluvi a reknou ji optimalni reseni.
TAky si muze vzit kyvadlo a zkusit to s nim. To kyvadlo bude mluvit s jejim nitrem a odpovi ji spravne. Co chce ona. Nikoiv co do ni huci jini.
ad 46: esej od Russella (18): Liško, musím se smát, jak odlišně přemýšlíme (a to i třeba s Kojotem). Ty píšeš "dobře se to čte". Já se o to pokoušela třikrát a potřetí jsem to konečně přečetla celé (kvůli vám, kvůli tomu, abych zjistila, co tam dobrého shledáváte) a moc jsem se u toho nadřela. Na mě je tam moc balastu, byť poetického. Klopotně nacházené pravdy, které jsou pro mě samozřejmé (autora a všechny jeho obdivovatele prosím za prominutí). Ale možná jsem jen nepozorná a nevidím tam proto nic zvláštního, nevím. …… no jistěže sloužím ideálům (čemu jinému?), ne Bohu (ve smyslu náboženském), jsem tu pro lidi, s lidmi….. a své ideály vždy denně prověřuji, zda jsou to ty pravé, zda to neodporuje onomu "pro lidi a s lidmi".
Fakt je to zvláštní, jak jinak přemýšlíme. Jak se máme pak domluvit, jak spolu pak mluvit? A přece to málo, co si můžeme sdělit, je tak cenné, že stojí za to se neustále o to pokoušet a hledat společné …..
Je to podobné jako s tím přerušením těhotenství. Zabití není dobré. Ale je tu žena, která je v nelehké situaci … domnívá se, že by uvrhla pak dva lidi – sebe a to dítě – do života bez lásky. Je tohle vyšší karta? Nevím. Těžké rozhodnutí, ne nepodobné Sophiině volbě. Rozhodovat o cizím bytí a nebytí … Někdy nám život předloží (si připravíme) tak těžké situace, tak těžké rozhodování, které prověří, jakým ideálům vlastně sloužíme, kdy si musíme pravdivě přiznat, na co máme a na co ne. A někdy ideál vezme za své a někdy se vynoří jiný.
Kdybych mohla, tak bych tu dívku objala, ale radit bych se neodvážila, taky nemám co.
Lenko, dyt je to fajn ze jsou pro tebe ty pravdy samozrejme. Russel je hezky popsal. Nevim v cem je to premysleni jine pokud je stejne :o))
ad 49: No, když někdo potřebuje na jednu dvě věty popsat šest stránek, tak mě to malinko irituje. Když se někdo kochá neustálým hledáním, místo aby chtěl doopravdy nalézt, tak taky. Když někdo potřebuje mnoho cizích slov a zakuklených vyjádření, aby mu projev připadal dostatečně kultivovaný či vypovídající či bůhvíco, tak to nechápu. Jsem vyznavačem přímosti a jednoduchosti. Vím, že je to můj problém, nicméně se s ním svěřuji. :-)
45 – Ano, myslím, že ano.
45, 52 divny pocit. mam z toho divny pocit kdyz nekdo jiny se zajima o nenarozne dite nekoho jineho. proc? proc se zajima a co tim sdeluje… at to vyslovi nahlas. to co ho trapi.
Protoze se podle me nejedna o problem zeny a jejiho nenarozeneho ditete jako spis o problem toho kdo ji pozoruje a je mu to lito.
muzske populace se to tyka v tom smyslu, ze kdyz se tehotna zena rozhoduje zda si dite necha nebo ne, tak zalezi asi i na reakci muze jak se k tomu postavi.
A ja za sebe muzu rict, ze i kdyby byl muj muz jakykoliv, tak v momente kdyz projevi vuli k otcovstvi, tak si to dite necham. I kdyby byl ten otec jakykoliv. Protoze bych nedokazala to tomu otci udelat a o otcovstvi ho pripravit.
Prostě se mi to líbilo, jak pracuješ s tělem a tělovými pocity. Tak statečně.
Liško, nemám to všechno přečtené, jen jsem se chtěla zeptat, jestli ta dívka, o které píšeš, už udělala to rozhodnutí, nebo dosud ne? Je informovaná o možnosti dítě donosit a dát k adopci? Tisíce lidí tu čekají na takové děti, aby je mohly zahrnout láskou.
Ani náhodou se nechci nikoho dotknout, vím, že se každý snaží nějak pomoci poradit, odlehčit..jenže Lištičko, jak tu kdosi, možná Ru, fakt teď nevím a nemohu znovu pročítat, už dávno vím, že když mi není oukej, pomůže mi vědomí, že to všem není jedno, to moc povzbudí, Jenže..stejně každý člověk má svou cestu jak z toho ven, musí si ji projít, SÁM a hlavně po svém, SVÝM TEMPEM, než dojde na rozcestí a jde zas po jiné lepší…Ale neříkám, že každý jiný postřeh, názor, nemůže prospět. Tak ti přeju, ať je co nejkratší a nejschůdnější. Protože cokoli dalšího, co bych ti napsala, zdá se mi zbytečné.
Tohle je vždy těžký, myslím si, že nikdo normální jen tak nejde na potrat a ženu to dost zasáhne. Ale kdo jiný, než ta dotyčná ví v jaké je situaci, na co si může troufnout a na co už ne. Starost o dítě i o sebe by byla na především na ni. A ona je zodpovědná za sebe a nový život. Myslím si, že zrovna tak je zodpovědné, pokud nemám podmínky pro to, abych byla šťastná a se mnou i dítě, to posoudí každá za sebe, jen ona ví jak to je..
Chris, je to určitě moc krásný, když žena co donosí své dítě, nosí ho už s tím, že vlastně nebude její, že ho dokáže dát k adopci, protože jiným udělá radost a dítě je v pohofě, ale..já nevím, tohle bych asi nedokázala, přemýšlela jsem o tom kdysi v případě sestry, že bych snad a ráda pro ni toho byla schopma, ale myslím, že ani tak..pořád bych ho brala nějak za své, nedělalo by mi to dobře… Kdo to dokáže, nosit dítě a pak ho dát, tak smekám, že odbourá v sobě něco jako sobectví, a udělá to lepší pro své dítě. Jsem ráda, že existují baby – boxy, ale během toho stavu už v těhotensrví je to pouto matka – dítě moc silné.Proto tak často mění pak své rozhodnutí
Asi jsem v tomhle sobec. Řešila jsem to se setrou dost vážně, strašný dilema…Ale nějak jsem si nedokázala představit, že bych to dítě viděla a věděla..mrzelo mě, že to ani pro ni asi nedokážu, ale ona mezitím vážně onemocněla a zemřela.
A mějte se tu :)
56Anino, já jsem asi hodně natvrdlá, ale na vzorci chování "nechráněný styk – aha, jsem těhotná! Chci to? Nechci to! – jdu na potrat" nevidím žádnou zodpovědnost.
A je to dokonce víc než nezodpovědnost…
Přečti si po sobě druhý odstavec, ani jsi tam nedopsala, co že je tak zodpovědné… ta věta je nedokončena, i když je za ní tečka. Protože ti to prostě nešlo napsat, ta slova "zodpovědnost" a "potrat" v jedné větě, myslím.
Nic ve zlém, ale jak může někdo takové chování označit za zodpovědné, to mi rozum nebere a doufám, že nikdy, nikdy nepobere.
To děvče je v hrozné situaci, která pro ni třeba nemá ani jedno dobré řešení, ale jenom proto, že s ní soucítím, přece nebudu tvrdit, že je zodpovědná. Já totiž soucítím, stejně jako Liška, také s tím dítětem, které asi nedostane šanci.
Dítě předat k adopci je jistě hrozně těžké, ale tady nikdo netvrdil, že je to snadné…
[48][50] Lenko,
no vidíš – mně ta esej připadala srozumitelná, právě že bez !mnoha cizích slov a zakuklených vyjádření". A že zabere několik stránek je OK, přece autor nějak myslí, někudy, a to chce ukázat, odkud. Nechce zařvat jednu větu vytrženou z kontextu. Chce tomu dát nejvhodnější formu, a přitom co nejjednidušší. To je mi sympatický. (nechci mluvit za žádné autory ničeho – jen takhle já čtu to, co on napsal)
Christabel,
nojo, ale tahat se s dítětem a nevolnostmi a chodit s břichem do práce mezi stovky lidí – a potom ho dát k adopci a přijít zas do práce? To už si ho nechám, ne? To je sebetýrání. To by porazilo každou silnou ženu. Do toho bych teda nešla. Prodloužit si období, kdy jsem v čudu, dobrovolně na rok, rep.navždy, to je sebetrýzeň.
A o svém úletu tak říct celému světu, rodičům atd. Proč? Do toho nikomu nic není. Ani nám – vlastně nejsem pro to tu moc rozebírat jako jeden případ (obecně prosim), protože žádné bližší detaily nechci sdělovat.
… dlouho trvá se nějak vypořádat s rozvodem – a ten není vidět na břiše :) a nejde tam o život.
mozna k tematu. asi zalezi na uhlu pohledu jak se clovek postavi k tehotenstvi. Pro me byl rozhodujici mongolsky pristup. Otehotnet je dobrym znamenim a je to dukaz toho ze jsem plodna a muz nemusi mit obavu ze si vezme neplodnou. V dusledku je to dar "nebes" ackoliv na nebesa neverim a zena ktera zjisti ze je plodna tak vetsinou zaziva pocity stesti a blaha. Tvorivou silu. NOsitelkou zazraku. Zni to asi dost pritazene za vlasy, ale takhle nejak jsem to prizivala. Ani me nenapadlo jak decko uzivim (studovala jsem a nemela kde bydlet) bylo me to lhostejne. To decko byl proste zarak. NOva bytost kterou jsem stvorila. neda se popsat ta pycha jakou jsem citila.
Vzdycky jsem byla presvedcena ze decko nejak pobezi s matkou. Jako hribe vedle kobyly. ze to neni zadny problem. a nebyl.
myslim si ze zde hraji roli jen a jen instinkty. ZAdne jine hlediska nemaji smysl. Treba odpovednost a smysl pro povinnost a tak. Donosit decko z povinnosti nebo pro smysl pro odpovednost mi pripada silene. A asi bych se bala ze i to decko bude silene, kdyz bude mit silenou matku. ktera ho donaosila z povinnosti a ze smyslu pro povinnost. Uplne me z toho mrazi. Pak je lepsi kdyz se to dite nenarodi. Bez lasky.
Jo, ratko.
a [52] No to já právě říkám – že nesmím zapomenout, že se mnou tohle téma něco udělalo, že se mne nějakým způsobem týká. Pak teprve můžu zjistit, jakým. (ono se mě to týká ještě přes něco jiného, ale to nemůžu rozebírat; je to prvotně situace někoho jiného a nejsem ten, co všechno vykecá o jiných)
64+61No, ratko, a zabít to dítě z nezodpovědnosti, to je jako lepší?
Žena, která ví, že dítě nemůže vychovat, ale nezvolí potrat, donosí je a předá někomu, o kom ví, že mu poskytne lásku, péči, rodinu a zázemí, ta je zodpovědná, plná lásky ke svému dítěti a zasluhuje náš obdiv.
A Liško, to co píšeš, náročnost těhotenství a odsudek okolí, co je to proti zachráněnému lidskému životu? Postav si ty dvě hodnoty proti sobě a uvidíš…
Ale já myslím, že Liška nezamýšlela tuhle debatu jako debatu primárně o potratech, že to mělo být o něčem jiném, o myšlenkách, které ten zbytečný potrat, o kterém se dozvěděla, v ní vyvolal… tu další možnost jsem nadhodila vlastně proto, že kdyby to celé vzalo lepší konec, tak by se ten primární impuls, který tíživou náladu vyvolal, obrátil do něčeho lepšího. A taky proto, že tyhle věci nejde jen tak odbýt a ani se nad nimi nezamyslet, alespoň teoreticky nezvážit možnost úniku z něčeho tak hrozného…
ale z ohledů na Lišku do takové debaty nejdu.
Ale překvapujete mne, takové komentáře bych rozhodně nečekala od vás, které vedete diskusi třeba o desítkách či stovkách komentářů o lásce, o sobě, o svých pocitech, každé sebebanálnější hnutí mysli dokážete rozebírat a teď tohle… (jako nic proti tomu, jenom že já to neumím, jsem praktického založení, vrtat se v pocitech nezvládám a nemám na to ani pojmový aparát – nedokážu nic abstraktního pojmenovat).
Mám intenzivní pocit, že tu nejsem správně. Tak jdu radši do ne-virtuální reality:)
Chris,
já jsem byla vždycky přesvědčená, že být v té situaci, nikdy bych přerušit těhotenství nešla.
Ale když vidím tu situaci trochu zblízka, tak je to teda dost těžký a už ani sama bych nemohla říct, jak bych se zachovala já. A to mě taky překvapilo!
chris, kazdy muze mit svuj nazor. Ty prece taky. Podle me tady jsi spravne.
nesouhlasim s tim co pises ani trochu. A divku ktera je v rozpolozeni ze nevi jak se rozhodnout bych chranila vlastnim telem pred sprchou vycitek. Aby mohla v klidu naslouchat svemu telu a rozhodnout se jen a jen v souladu se sebou. mimo tlak a natlak okoli.
Je to jeji rozhodnuti a nikoho jineho. Taky se nemusi nikomu jinemu zodpovidat.
Ja vim, ze muzi by se chteli taky zucastnit. OK. Zde tahnou za slabsi konec. Kdyz se jejich divka rozhodne, ze s nimi dite mit nechce, tak pres to nejede vlak. budou se muset poohlednout jinde.
Jsem taky praktickeho zalozeni. A nemam rada vycitky.
kazdy se zodpovida predevsim sobe.
jedine co mi vadi, je podsouvat zene ktera se rozhodne pro potrat vinu. Ma to tezke dost. Mozna uz nikdy nebude mit deti. SAma si to bude jednou (asi) vycitat. kdyz clovek sestarne tak jsou jeho deti svetlem na obloze. zarivou hvezdou.
bud prijme dite jako zarivou hvezdu a ono se tou hvezdou stane. nebo at mu da sanci se narodit jindy a jinym rodicum. At ho proboha netyra.
[69]
Hezky řečeno – tedy bohužel.
Je to riskérská, blbá situace, spát s někým (ať ho vidíš první večer, nebo s ním chodíš pár měsíců) bez ochrany, jasně, to všichn víme. Ale jaksi se v tom případě spoléhá, že si to muž "nějak ošéfuje" nebo že se pak nebude divit. (Takhle jsem riskovala i já víckrát.) Potom se to nedá úplně nazvat nezodpovědností. Jen někdy to tak opravdu je:
Koneckonců mám blízko teď i jiný případ – otěhotnění s ochranou. Taky dost šok.
… ale otěhotnění považuju vesměs za milou věc.
(Tady to teď vypadá, že je to pro mě něco ve většině případů nežádoucího :-)
ja otehotnela dvakrat s ochranou :o)) nejake se to pretrhlo cico. A jednoui behem mesicku. Proste kdyz spim s chlapem takje treba picitat s tim ze prijde i radostna udalost.
ma k detem velice uvolneny vztah. rekla jsem si (ze jsem sla spat s muzem) Chces deti? (ano, nekdy) A co kdyz to bude s timhle? (proc ne) a pak to slo. JInak jsem rposte do ty postele nedokazala vlezt. ZAbrany.
to picitat je kouzlo nechteneho :o)))
ad 72 + Chris: No, právě. Nejde mi se milovat s někým, s kým také nechci mít děti. Nejdu do postele s někým, kdo nechce nebo nemůže být mým partnerem a to případné dítě se mnou vychovávat. Prostě mi to nejde. To mi ani tělo nedovolí. Tohle muži, kteří se mi nabízejí a jsou ženatí, vůbec nechápou. Hodně se tím bohužel redukuje sexuální život, ale tělo (podvědomí, duše, to je jedno co) i já víme své. A není to jenom kvůli nechtěnému početí. Když žena k sobě pouští muže, není to jen o fyzickém splynutí, jde i o duševní, duchovní …… a prostituovat svou duši jen kvůli krátkému fyzickému prožitku se mi nechce. Taky by mi z toho bylo hodně blbě. (vyzkoušeno :-)) Jenomže takovéhle věci se běžně neříkají, protože člověk pak vypadá jako blb. S takovou zrovna nemoderní zodpovědností se člověk nerad chlubí, Chris. A už vůbec bych nedokázala někomu tohle doporučovat, na to člověk musí přijít sám anebo se chovat podle jiného svého mínění, samozřejmě.
Lenko, rikama totez v 72. TAkze nejsi zas tak osamela. Neboli jsem v tom pripade blb take.
Akorat to duchovni a dusevni splynuti neni podminkou. Staci mi abych si ho dokazala predstavit jako otce mych deti.
Duchovni a dusevni splynuti je podle me prace na cely zivot. a moznai po nem :o)) (a pred nim)
Nesuď a nebudeš souzen(a).
Ad Christabel.
Mám děti dvě, mám zkušenost s ženatými milenci -a kdybych s kterýmkoli kdy byla oěthotněla, nedala bych to pryč.
A přesto mě děsí ta nemilosrdnost Chjrisiných vět. Ta jednoznačnost norem.
Necit k člověku.
Nikdo nejsme jen sám za sebe, plnoletost a plná právní odpovědnost nemá vůbec nic společného s tím, že se rozhodujeme jen my sami a jen jako my sami. Každý z nás si nesem v sobě normy a bloky svých předků, svého okolí.
Můžem za ně?
Neznám nic nebezpečněšjího, než lidi, kteří jsou ze své pozice přesvědčeni o neomylnosti svých správných názorů a o právu posuzovat podle těchto názorů konání ostatních lidi…
Napsala jsem to poněkud hr a zmateně.
Snad bude porzuměno.
Že o svých dětech si rozhoduju sama, a chlapa k tomu nezbytně nepotřebuju. (I když je/by bylo moc príma ho k tomu mít.)
A že přesto cítím s tou dívkou, protože většina lidí je škrcená v síti výchovy a stereotypů a strachů, z nichž se velmi těžko hledá cesta ven, a o to hůř, když je člověk v tísni…
ad 75: No, Ratko, já jsem taky na tu tvou 72 taky odpovídala. :-) Bych to jinak asi neřekla.
ad 76: No jo, když já musím nejprve duševně a duchovně splývat, aby vůbec u mne došlo k nějakému erotickému zaujetí. :-) To je potíž. :-))))))
Nemá to cenu…
Já jsem nemilosrdná?
To dítě, které bude asi v nejbližších dnech zabito (potraceno), nebo možná už bylo, má, milé dámy, už teď vše, co potřebuje k životu. Má hlavu, ruce, nohy, má očička, nosánek, prstíčky, má všechno, je to hotový člověk. Viděla jsem to na ultrazvuku, když jsem byla těhotná, víte?
Kdyby se počkalo pár měsíců, nejspíš by z něj bylo zdravé a sladké růžové miminko, nad kterým se každý rozplývá. Kdyby se počkalo pár let, je z něj třeba okatá holka, nebo šibalský kluk. A já, která ho lituji, která zkoumám, zda musí být jeho život zmařen, jsem nemilosrdná?
A vy, které osud toho bezbranného dítěte, které rozhodnutím své matky asi ani nedostane šanci se narodit, vůbec, ale ani v nejmenším nezajímá, jste jemnocitné a plné pochopení?
Ne, jste k pláči a lituji vás. Jste ženy velmi tvrdého srdce. Nevím, co se vám v životě muselo stát, že jste tak cynické.
Ani slovem jsem nenapsala, že jakkoliv odsuzuji tu nešťastnou matku. Asi se stejně potrestá sama nejvíce, snad někde najde útěchu v utrpení, které ji čeká. Snad najde pomocnou ruku, určitě ano, věřím tomu. Jenom ji pokládám za nezodpovědnou, protože taková je a já se nebudu tvářit, že je to chodící zodpovědnost.
A jen tak pro vaši informaci: čtyři dny před závěrečnou státnicí mi vyšel pozitivní těhotenský test. S případným otcem jsem byla už hodně dlouho předtím rozešlá, ježto to byl největší sobec široko daleko, naprosto nezpůsobilý k životu v partnerském vztahu. Já neměla skoro nic, maminka mrtvá, křesťanka jsem tehdy nebyla ani vzdáleně, slibnou kariéru před sebou. Ale ani na vteřinu mne nenapadlo, že "to dám pryč". Odstátnicovala jsem v klidu a až pak, spoustu dní potom, vyšetření ukázalo, že to byl planý poplach. Jo, v takových chvílích se o sobě jeden něco naučí…
To jen abyste věděly, jak strašně, strašně nemilosrdná jsem.
Už tu nebudu diskutovat, vaše bezbřehá sebeláska a rádoby filozofické rozumování o ničem mne odrazují od pokračování v této diskusi, jsem z ní sklíčená a velice smutná, i když samotné autorky blogu se tyto mé řádky netýkají.
Kua holky… Slunce v duši! :p
Chris, jsi nemilosrdná. Máš svou představu toho, ja má vypadat správné řešení a co je dobře a co špatně, a vůbec nepřipouštíš, že by něco mohlo být nějak jinak nebo pro někoho jiný pohled.
Ergo, když se žena rozhoduje pro miniinterrupci, u dítěte po nějakých nožičkách ručičkách ještě nění vidu.
A opodstatnění pořadavků bezdětných párů, že mají právo na to, aby jim jiná ženská, která sama dítě nechce, to svoje donosila, není sobectví?
BTW – vůči naší přelidněné, druhem homo sapiens utýrané planetě to není sobectví?
Ta by si oddechla, kdybychom vyhynuli úplně…
To jen tak, abys zkusila myslet i jinými směry.
Teo, jojo :))
Chris, taky nic ve zlém, proč.. Jednak nevím, proč bys tu nebyla správně a proč by to nemělo cenu…Co nemá cenu ? To, že má někdo jiný názor, protože má třeba jiné zážitky, je prostě jiný…
Ne, vážně si nemyslím, že bychom byly tvrdé. Ty máš svou pravdu a pohled a já např. taky. To neznamená, že jsem horší, třeba protože věci neberu vyloženě křesťansky. Promiň, i když vím, že budeš oponovat beru je především lidsky, zrovna tak jako ty, ale trochu jinak…snažím se pochopit i ty, kteří udělají něco, co si myslím, že bych já neudělala, nemohla.
A pak říkám si, "nikdy neříkej nikdy", protože nikdo z nás neví předem do jaké se kdy dostane situace a jak se zachová. Jo, může si to myslet..ALE…
Jasně jsem psala, že nejsem pro potraty, ale nejsem v kůži toho, koho do toho okolnosti dovedou a těžko normální žena bude skákat radostí..Vytrpí si už tak své..
Jo, jistě máš pravdu, že kdyby se chvíli počkalo, bylo by krásné miminko…a zamrzí to i nezúčastněného. Máš pravdu i v tom, a to i Lenka, že není zodpovědné spát s někým, s kým mohu otěhotnět a nechci.
Chris, ale jsme jen lidi a ne andělé..A lidem se přihodí lecos..z čeho nemusí mít radost.
A věř mi, že chápu i tvůj postoj. Opravdu.
Jen, promiň mi, ale co se mi nelíbí je tvoje odsuzování a vyvozování, že jsme necitlivé atd.
Já si totiž myslím, že naopak citlivý člověk umí pochopit i to, s čím úplně nesouhlasí a jen tak nesoudí druhé.
Už jen proto, že nežije jeho život a není v jeho situaci, která je pokaždé jiná. Každý má právo se rozhodnout, jak zrovna uzná za nejvhodnější pro svoji momentální situaci, potažmo dítěte, budoucnost.
Žádné ženě potrat nepřeju, zrovna tak mi není jedno, když mimi být může a není. Sama jsem na potratu nebyla.
Ale Chris, přesto jsem ráda, že se každá žena může ev. rozhodnout, pokud uzná, že to pro ni i pro dítě bude menší zlo.
Ru, mě předběhla, ale bohužel to nemilosrdnost od tebe taky cítím..sorry.
A ne proto, že přeješ aby se človíček narodil, právě proto, co píše Ru.
ad 84: Smekám před tebou, Anino, za tenhle komentář.
Dík Lenko, už jsem dávno chtěla jít spát, ale byla jsem tu ráno a nedalo mi to se podívat. A jak píšu chápu postoj Chris, ale nejsem si jista, zda Chris, přestože s něčím jistě soucítí, a to jí věřím, chápe i jiné..
Chris, ale fakt ti to neberu, jsou to tvé názory.
ad 88: No, Anino, jsem tě obdivovala, jak jsi zareagovala, páč s mou povahou se mi chtělo navrhnout, že to, že tu Chris nebude diskutovat, je jenom malý trest za naše názory a vůbec existenci. Že bychom měly být šmahem a exemplárně zastřeleny (což by se netýkalo autorky tohoto blogu) …… ve jménu zachování života a jednoty názorů. :-)) Ale protože by to asi nebylo pochopeno, raději jsem s usměvem mlčela. Dnes ráno mám rozvernou náladu, tak ti to sem píšu. :-)
S tou adopcí…nevím,nevím Chris.
Ten návrh je z hlediska racionality i citu(směrem k dítěti)ten nejlepší(samozřejmě kromě té možnosti,že dítě vychová matka),takže jsem dalek toho tě považovat za nemilosrdnou,či co to tu milosrdné blogerky,co jsou schopny se rozplakat nad rozvázanou tkaničkou,plácají.
Nadruhou stranu si musíš uvědomit,že pro tu holku by to byla ta nejhorší varianta řešení.
S tím se žádná normální ženská nikdy nesrovná,že její dítě vychovává někdo jiný.To je doživotní trauma.Interupce zřejmě taky,ale ta se dá zatlačit do podvědomí,narozené dítě už ne.
Něco tlačit do podvědomí je samozřejmě mizerné přijmutí zodpovědnosti,ale obávám se,že ta adopce by pro tu holku žádnou psychoterapeutickou hodnotu z tohoto úhlu pohledu taky neměla.Spíš naopak.
Takže je jen jedno dobré řešení-dítě si nechat a nebo potom už jen samé špatné volby.
Leni, třeba si Chris nějak neuvědomila, jak to, co původně myslela dobře a jistě upřímně psala, tak jak to vidí ona.
Ale já to zase vidím jinak. Nakonec má každý právo na své přesvědčení a obhajovat ho.
Nemohu si pomoc, ale když jsem to přečetla připadala jsem si v lepším případě jak malá holka, co má naprosto zvrácené hodnoty a je třeba ji poučit, jak jedině je to správné, vlastně nejen já..Jak nás Chris lituje a jak jsme tvrdé. Ne, nejsme, jen máme přece jen víc pochopení pro toho, kdo někde "ulítl" a to se lidem stává. Opravdu z toho až to nemilosrdenství cítím. A taky jedině tak je to správně. Je tolik toho, o čem člověk léta přemýšlí, jestli je TOHLE zrovna PRO NĚHO správné.
V souvislosti s tím, že Chris je křesťanka, si taky myslím, že láska k bližnímu je hodně i o tom, že odpouští a snaží se pochopit u lidí i to, co mu nesedí, co je např. k tomu vede, proč se zrovna zachovají tak, jak se jim to za daných podmínek jeví.
A pak..kdo jsi bez viny, hoď kamenem.
ad 91, Saule, ***Takže je jen jedno dobré řešení-dítě si nechat a nebo potom už jen samé špatné volby.***
K tomu se přikláním pravda, nejspíš.
Ano, pokud je vše, i žena ok, a ví, že není co řešit. Ale co my víme, co musí a nakolik je to zrovna pro ni těžké..
S tvým názorem na to, dítě předat souhlas, až se divím, že jsi chlap :) Musí to být noooc těžké.
A jen otázka, dejme tomu nějak vybočíš z nějakých vcelku uznávaných norem. Bude ti příjemné, když se to nikdo nebude snažít pochopit, že se už stalo a proč, nebo naopak ?
Černé baronkyVojín Kefalínová: Nám šlo hlavně o člověka, paní.
Poručík Hamáčková: Kefalínová, tyhle starosti můžete pustit z hlavy… Lidí je na světě jako sraček.
94, někdy je třeba odlehčit :)
Jen ať to proboha nikdo nevtahuje na potraty, myslím na Kefalínovou, na tu především, a Hamáčkovou :) Mějte se.
ad 92: Byť je toto téma vážné, nemohu se ubránit pocitu absurdity vzniklé situace v diskusi. Marně přemýšlím, co je nám vlastně vyčítáno. Myslím, že všechny diskutující se vyjádřily spíše PRO život, ale nehodlaly jsme někomu hučet do hlavy, jen jsme říkaly, že se pro to daná žena musí rozhodout sama. Pokud to někdo nepochopil nebo pochopit nechtěl, je to jen jeho věc. Výlevy Chris se mi zdají směšné, protože se vloupává do otevřených dveří a ještě kope kolem sebe.
Mimochodem, pokud jsem postřehla, Chris je právnička, takže ví nebo by měla vědět, co říká. To, že pochopila věci po svém a tak, jak chtěla, je asi – dohaduji se – poplatné jejímu zvyku přemýšlet v intencích "vinen – nevinen". (Takže viník je odhalen (my všechny), vše je v pořádku. :-)
Ale – byť veřejně – adresuji tento komentář pouze tobě Anino, Chris by to brala pravděpodobně jako útok, a to nechci, ani to tak nemyslím.
d 94, 95, 96: Hamáčková s Kefalínovou řeší problém a přitom za všechno může vojín Voňavka! (já ho znala v realitě, ten mohl vždycky za všechno, ale ze všeho se vždycky vykecal).
Lenko, i mně ae to zdá absurdní, taky jsem nezaznamela tady od nikoho, že by se vyjádřil přímo proti životu, naopak. Jen někdy prostě něco nevyjde a stát se může a jak už tu tolikrát bylo napsáno, ten koho se to týká, tím jistě trpí nejvíc. Spíš než odsouzení, si myslím, potřebuje spíš pochopení okolí. Osobně neznám ženu, co když usoudila, že z vážných důvodů interupci podstoupí, že by jí to nesebralo. A někdy čas ukázal, že udělala i dobře..bohužel. Jindy litovala. Ani já nemíním útočit na Chris, jen píšu co si myslím. Ahoj a měj se :)
Nazdar, nazdar.
Vypadá to, že každý názorující se při setkání s jiným názorem drží a drží a když trochu jedna strana přiostří, tak druhá to taky pustí, jak by ne. A to pak může vypadat jako útok, z určitého pohledu.
– to jsem to pěkně zhodnotila a připorozmázla…
hlavně @Teo, pozor na přiostřování, abych se zase nerozplakala :)
A k potratům:
Jojo, ať se těhotné pevně rozhodnou, jak jim to vyplyne jako správné rozhodnutí. Můžeme je podpořit a soucítit, že každá možnost vypadá závažně a ne-ideálně (protože ideální situace to teda není), vyslechnout je, protože tím, jak o tom mluví, si ujasňují, co udělají. A to je tak všechno.
Tak to dělám.
Právě, to je blbý – jak Chris psala, že myslela, že je těhotná po rozchodu; s někým se rozejdeš, pak přijde úlet a pak jsi těhotná. A čí to je? A záleží na tom, čí to je? Do jisté míry ne – ale záleží na tom, že se NEVÍ. A co potom s těmi otci, nechat každého z nich připravovat se na dítě a pak po porodu zjistit, že není jeho? Nebo říct sorry, je to blbá nejistota, asi je to spíš tvoje, ale já do toho nejdu? Když nejde nebo nechce žít ani s jedním z nich, třeba…
I pro otce je to hnusný, že jo?
Je to nefér, že často vypadnou otcové z rozhodování, jenže na druhou stranu je otec ten, který častěji než matka s dítětem není, nebydlí, nemusí… takže je OK, když matka rozhodne bez něj. Krutý. Jó, kdyby byly jen idylické případy, kdy si oba rodiče medí a lahodí, že budou mít děťátko a společně mu budovat zázemí, to by byla selanka.
to je fakt nekdy hodne drsny. teda podleme i zejmena pro to dite. TEda kdyz si ho matka necha ackoliv nechtene. trapeni oboustranne.
blby je kdyz ma decko zlou matku. Pak ma nadeji jeste u babicky. Znam zle matky, ktere brani styku s babickou protoze pry decka rozmazlujou. Jestli je pak lepsi volba decka nebo pochody po pestounech nevim.
Adopce je obrovske riziko pro rodice. Ale i pro dite. Ze narazi na rodice nelaskave a nelitostne.
Kamaradka je adoptovana a narazila na strasne hodne rodice. Otehotnela kdyz ji bylo 14 a ti rodice ji pomahali co bylo v jejich silach. Bezpodminene. Podle me pro ni udelalai vic nez vlastni rodic. Bujnou krev nelze skrotit. Jen chapat a mit rad.
Kdyz divka otehotni a nevi co ma delat, tak by podle me mela jit za maminkou. Ona ji pomuze. Prakticky kazda babicka se tesi z vnoucete. teda neznam ze svehoblizkeho okoli zadnou ktera by se netesila.
kdyby mi syn privedl tehotnou divku, tak bych okamzite vsecko pustila z ruky a pomohla jim.
Re101:
já jsem to četl,už když jsi to napsala Liško(61-s tím břichem a "čudem"je taky silný kafe) a čekal jsem komentáře.
A ono nic!!!!????????????
Teda kromě ratky,která jediná vám v tom má vám co říct
Na Chris jste se sehnaly jako vosy,ale komentáře "kamarádky" Lišky jsou …tiché,ačkoliv jsou ve stejném duchu asi jako bych já napsal,že platit alimenty na děcko,který chlap sotva vidí je,řekněme o hovnu.(a ono to velice snadno lze,vyhnout se tomu placení)To ba asi byly jiné reakce,že ano "milosrdné" blogerky!
Liško,tohle si po sobě přečti prosím:
Krutý. Jó, kdyby byly jen idylické případy, kdy si oba rodiče medí a lahodí, že budou mít děťátko a společně mu budovat zázemí, to by byla selanka."
Já vím od přátel,že žádná selanka to nebyla,ale zvládli to,ty ne,tak to aspoň nekomentuj!!!!!!!!!!!!!!
Saule, mám pocit, že se stavíš apriorně na nějakou stranu představované si barikády. Jen abys mohl proškolit ty na té straně, kde jich tušíš víc. Respektive aby sis na nich moh vylejt to tvoje zahořklý mužský srdíčko.
Prď na to. Povětšinou mám pocit, že jsi mimo a reaguješ na něco, co si jen domýšlíš.
A nebo ne. Zkus mi třeba vysvětlit, proč jediná Radka nám má k tomu co říct?
A nebo třeba proč si myslíš, že Liška svou úvahou o otcích měla na mysli zrovna alimenty?
(Já nevím, třeba měla, ale třeba mě tohle vůbec, ale vůbec…ehm… :-) nenapadlo, mrchu vosu rulisu, asi jako by mě nenapadlo chtít po nějakým otci nějaký alimenty, pokud bych se rozhodla pro dítě sama za sebe, víš, já mrcha zlá plačící nad rozvázanou tkaničkou myslela, že Liška píše o mužském právu na city k dítěti, o právu podílet se na jeho výchově a na prožívání jeho života s ním… To sou věci, co…)
Já si počkám Rul zdovolením na reakci Lišky,nebo někoho,koho jsem tam zmínil.
A ani potom možná nebudu reagovat.
Na argumenty/takové typicky ženské),že si něco domýšlím se taky argumentuje dost těžko,že?
Jinak je úžasné s jakou lehkostí se to snažíš házet do nějakého pseudopoetickorealistického tónu…skutečnost je ta,že na výchovu dětí sami nestačíte!
Svých dětí myslím Ruliso,když už jsi přišla s tím,že chceš mermomocí někoho nasrat.:-000
kurna, o cem je tady rec? a nevim jak reagovat protoze ani nevim na co Saul reagoval v souvislosti s mym jmenem.
Zdalo se mi ze se nazory moje, Lisky, Lenky, Aniny nebo Ru nejak podstatne nelisi. Rikam at kazdy nasloucha sam sobe aby vedel co vlastne chce. A kdyz chce a nemuze, tak at jde za maminkou. A kdyz nechce a vi ze nechce, tak at udela to co nechce. protoze ridit se svym vlastnim instinktem povazuji za dulezite.
I zvirata ktera maji dobre vyvinute instinkty svoje mlade zabiji. kdyz jsou ve stresu a citi se ohrozene.
[104]
Nechápu, o co jde, Saule.
A taky nevím, proč snad očekáváš nějaké moje argumenty a k jaké otázce vlastně.
Jo, jak říká rulisa, žádné alimenty jsem na mysli neměla. jen spolupodílení se na trávení času s dítětem (ať je využit jakkoli, co já vim).
Tvůj závěr nechápu vůbec, tenhle:
"Liško,tohle si po sobě přečti prosím:
´Krutý. Jó, kdyby byly jen idylické případy, kdy si oba rodiče medí a lahodí, že budou mít děťátko a společně mu budovat zázemí, to by byla selanka.´
Já vím od přátel,že žádná selanka to nebyla,ale zvládli to,ty ne,tak to aspoň nekomentuj!!!!!!!!!!!!!!"
Výchozí situace (nemluvím o dalších letech a zbytku života), kdy OBA rodiče CHTĚJÍ dítě SPOLU a chtějí spolu s ním bydlet a spolužít, na tom trvám, že jako výchozí situace pro dítě i pro všechny je to IDYLKA. Optimum.
Šlus.
A hrozně se směju tvému "zvládli to, ty ne, tak to aspoň nekomentuj!"
Proč bych to měla zvládat – já v životě v takové situaci nebyla. A ani mě to zatím nemrzí.
A tomu "nekomentuj", tomu se fakt směju doteď.
"Sesypaly jste se na Chris jako vosy" – no možná to tak vypadá (ačkoli mne jsi jistě nemyslel, že ne? Kde jsem vosa?). Ale pro mn je to v mezích OK, z obou stran, co se dá dělat. Jedno slovo o "necitlivosti" z jedné strany a druhé z druhé strany. Jevit se jiným necitlivý je dost citlivé, to není divu. (A těm prvním se tak jeví zas ten druhý a je to tady!)
[107]
ratko, taky jsem to nepochopila – to ví snad jen Saul a vítr kolem nás, co ho popíchlo. No co, klidně ať ho popíchlo – aspoň je vidět, že je živej. Mně je to milejší, než aby tady někdo vedl nějaké naučné přednášky a citoval Coelha nebo jánevímkoho :)
Jo, hele, holky, to bychom taky mohly zkusit – vyhrožovat tím, že už nebudeme reagovat. Jenže by nám to nikdo nevěřil. Ratce určitě ne :-)))
Nic ve zlým, Saule. Reaguj nebo nereaguj, jak potřebuješ. A poklkud jde o mě, nemusíš dělat tolik vykřičníků :-)))
… budu si to tady muset přečíst pomaleji bez časové tísně, co psala rulisa, anina i Lenka. Pamatuju si jen ratku, zvlášť to, že s otěhotněním se dá u ní pičítat :)
podle me je kazda volba jedina mozna. proto je tezke diskutovat o tom ze by mela byt jina. takova ci makova.
a urcota nejake normy. s tim neumim nic moc zacit. ze mam neco udelat protoze to rika nejaka norma nebo dogma. s tim si proste neporadim.
potrebuji nahmatat zivot. v normach bych se udusila
Jo, ještě bych měla dodat, že když jsem ten článek psala, jeho původní hodnota pro mne spočívala v tom, že jsem dokázala bezprostředně po panickém děsu sdělit, že jsem ho měla. Protože to není nic běžnýho. Ani to ani vyslovit před jinými strach ze smrti.
A že se z toho vyvinula debata o potratech bylo poměrně v souladu se záměrem.
Že se vyvinula debata o debatě je takový živý bonus.
Takový ten, co vyvolá pěkný pohyb a nakouknutí někomu někam (kam? :-)). Naštěstí se to neděje každý den :)
Konec vsuvky, možno pokračovat libovolným směrem …
No, mně vyšlo, že jsem se u Saula trefila, toť vše. :-)
Saule, víš, co mě vždycky znova baví? Sledovat, jak ty chlapský šovinisti a machisti, co bojujou proti ženským jako principu, v diskusích s ženskýma, který jim to moc nežerou, rychle potrácejí (mini i obyčinterrutpujou) logiku. :-)
Čus bus. :-))
strach ze smrti jsem zazila jen parkrat. A pokazde to bylo na horach za extremni situace. Jednou i s deckama, kdy jsem odmitla udelat jediny krok navic a otocila jsem se domu. Muj muz se mnou nemluvil nekolik dni.
A pak na MOnt Blancu, kdyz jsme sli hrebenovku akorme Mont Blancu jsem vzali jeste dalsi ctyri vrcholy a na tom jednom vrcholu po ceste jsem se otocila asi 10 metru pod a odmitla jsem jit dal. ZAcala jsem sestupovat. Posleze jsem zjstili ze jsem sil spanou stranou a ze nebylo mozne tudy vyjit nahoru. Muz sice tvrdil ze bychom to vzladli ale na meprisel divny pocit a nechtela jsem.
Tyhle stavy absolutni paniky jsou tak intenzivni ze nemuzu udelat krok dal, umiram unavou. A kdyz se otocim a jdu zpatky tak to najendou jde uplne super. Zadna unava. muzu si zpivat.
Tyhle vnitrni pocity me naucily naslouchat telu. Poucila jsem se, ze je lepsi poslechnout co mi rika.
V beznem zivote jsem tuto paniku dostala jednou kdyz jsme s manzelem jezdili a hledalai novou praci. A on dostal bombovou nabidku a jeli jsem domu a ja chytla tu paniku. TAk silnou ze jsem za par dni prisla o dite,ktere jsem cekala. tu nabdku neprijal.
Doted mi to decka vycitaji, ze by to bylo lepsi nez v dire u Normberku. Ale ja fakt nemohla. Ten odpor byl nekonecny. Smrtelny.
Je zvlastni ze naopak v situacich kdy jsem skutecne byla ohrozena na zivote, jsem byla zvlastne klidna. Smirena. Ve smyslu, no tak umru kdyz to jinak nejde. Museli me jini dokopat k akci. Me to bylo jedno. neverila jsem ze fakt umiram.
napadlo me, ze jsem mozna prisla o dite spontanne protoze melo nejakou vadu a proto ta panika. Citila jsem to .
Pri tech absurdnich debatach o potratech me pokazde napadne, jak by odpurci potratu resili, kdyz zena potrati spontanne protoze neco nema v poradku. treba to decko nema v poradku nebo nejaky organ. Zda je to pro ne neumyslne zabiti a tak.
Vlastne temer kazda zena potratila pry 75% zen zazilo potrat, ve vyssim veku se i oplodnene vajicko malokdy uhnizdi a odchazi spontanne. Tyhle zeny jsoupak pricinou jejich smrti. Mozna by mely byt nejaky hnany k zodpovednosti.
A co kdyz kouri a piji, nebo jdou k nekomu na navstevu a dostanou zardenky. a prijdou o decko. To by pak bylo umyslne zabiti.
Vlastne me to stve, ty reci co by mela nebo nemela zena delat podle nejakych norem. Povazuji to za hluboce intimni zalezitost. tu nejintimnejsi.
Jo. Dík.
Možný to je, že panika signalizovala ten potrat :-(
A nebo odpor k té práci? Nebo obojí? Blbý. Ale jak tahle panika funguje, stejně nechápu. Jestli vychází z nějakých obav v nejhlubších vrstvách…?
… nebo naopak právě v těch nehlubokých, ale těch, o kterých člověk nechce vědět?
jeste si vzpominam na jeden zachvat paniky. V tyto podobe jediny ktery jsem zazila.
pred casem na dovolene jeden z clenu rodiny behem vyletu s prateli tezce onemocnel. Proste se sklatil k zemi a byl odvezen vrtulnikem primo z hrebenu.
Jasne. Vsecko bezi dal. Lide kolem uklidneni. na provrchu vsecko OK. a pak asi po 5 dnech me to dohnalo. pulz asi 250. musela jsem si sednout. hyperventilace. jakmile jsem se pohla tak jsem sla k zemi.
Ostatnim jsem rekla ze si musim odpocinout a nez se vratili tak jsem zustala sedet. mezitim jsem se uklidnila, ledovy pot z cela setrela a vse bylo opet normalni. Mohla jsem jit dal. dole v klidu jsem premyslela co to bylo. a napadlo me jedine vysvetleni. zachvat paniky.
proste potlaceni prirozenych funkci a neodbourani stresu.
myslim si ze stres ve smyslu strachu, musi byt nejak zpracovan. Nejakou akci. je stres a nasleduje akce. Ta ten stres odboura. Smyselm stresu je prave ta akce, ktera ma napravit stresovou situaci.
Kdyz se to neudela tak dojde k prehrati motoru.
Jo, na tom něco je!
zni to mozna legracne, ale ja si svuj stres dokonale odbourala v kostele. mela jsem hodne casu k premysleni a nebylo co delat. Vedle penzionu kde jsem bydlela byl kostel. Ani nevim jakeho vyznani.
A tak jsem rano vstala a sla do toho kostela, sedla jsem si do lavice, vzala katechismus a cetla jsem jednu stranku za druhou. U toho jsem plakala. Kdby me nekdo videl tak by se asi umlatil smichy. A takhle jsem to delala cely tyden. Ja snad cely ten katechismus odrikala a odplakala nekolikrat po sobe :o))) a stres byl fuc. byla jsem uplne klidna. volna jako ptak. presvedcena ze vse je jak ma byt.
omlouvam se ze jsem se tak rozepsala. chic to napsat jako priklad, ze v mem pripade neni mozne se ridit vnejsimi normami protoze by me to roztrhlo vejpul. Musim pokazde nalsouchat sobe, a to co se uvnitr hybe nejak odpoustet ven. Odventilovat.
Kdysi jsem to neumela tak dobre jako ted. A trapila jsem se. Ted uz vim celkem dobre jak na to, tech moznosti je spousta a cloveka spontanne napadne ta optimalni. nemusi premyslet. samo ho to navede. vysledkem je vnitrni klid a pocit harmonie.
da se tomu rict i stesti. ale s tim slovem jsem opatrna.
myslim ze v kazde zivotni situaci se da najit prave ten optimalni postup k nalezeni vnitrniho miru. trebgai timplacem v kostele, ono to to cloveku napovi co ma udelat samo.
Pro Lišku,ale i spol,mám rozbitý počítač, a vůbec tak celkově nsvím která bijse a píšu od dcery. Jen mrzí mě, že se ti to tu tak zvrtlo, aniž bychom my blogerky chtěly. No,Saule,já si stojím za svým, a co jsem tak rychle přečetla,tak tedy zatím nevím, co si o tom myslet, ale to ty u nás taky ne, jak vidím , ale ok, o nic nejde…každý píše co si myslí a my se jistě nedomlouvaly, co tu kdo napíše…
Nečetl jsem diskusi, jen jsem ji prolétl jedním okem, a přidám své mínění: všechny závažné důsledky rozhodnutí ohledně přerušení nese jen a jen matka. Měla by takové rozhodnutí učinit (či neučinit) na základě vlastního rozhodnutí, bez nátlaku dalších osob, nicméně dobře seznámená s případnými dopady (především pro ni samotnou) takového rozhodnutí.
Já jsem kdysi musel rozhodnout za jednu nerozhodnou, která na mne delegovala zodpovědnost za takové rozhodnutí (i tak se to dá řešit), a teď důsledek mého rozhodnutí dobakalářoval a ve studiu pokračuje, a já jsem rád, že jsem rozhodl, jak jsem rozhodl (i když jsem se v minulosti pod tlakem různých událostí za to rozhodnutí tu a tam proklínal)… (neboť pochybnosti patří k životu)…
Nevím, zda strach se smrti má blízko k touze po smrti. Moc se mi to nezdá.
Ale vím, že strach ze smrti může člověka zabít. Stejně jako strach z umírání, nebo strach z bolesti.
Aha!
Gratuluju k rozhodnutí, Pařezi.
ad 125: To je moc a moc hezké vyjádření "důsledek mého rozhodnutí dobakalářoval" a jistě to bylo dobré rozhodnutí. gratuluji tobě i důsledku, důsledce …. (jaký je ženský rod pro důsledek? – důsledka, ne? :-))
Znám jiný případ: Přítel se rozešel s přítelkyní, ta mu řekla za čtrnáct dní, že je těhotná, on se nějak nemohl smířit s tím, že si ji "musí" vzít, interrupce nepřicházela v úvahu. Bral antidepresiva, moc si vyčítal, že s ní spal, ačkoli ji neměl dost rád, zanedlouho onemocněl rakovinou pohlavních orgánů. Naštěstí se z té nemoci nějak dostal … v manželství jsou stále spolu, dál to nevím. – Chtěla jsem tím jen říct, že i někteří muži si užijí své.
128. taktak. to jsou ty zivotni krizovatky. rozhodovani na krev.
Lenka: je to ďouče :-)
Co se týká "muset" vzít – jiný kraj, jiný mrav. Já nemusel, a nakonec nevzal. Asi to byla ta lepší varianta.
ad 130: ďouče, šak já vím. Nebo máš ještě jedno? :-)
No, ono teď je moderní spolu deset let žít, mít dvě děti a pak teprve přemýšlet, zda se vezmou. Nejsem toho přítelem. Pokud je tam dítě, měli by se oba rodiče k němu přihlásit stejným dílem, a to i úředně.
K tomu, aby se rodiče přihlásili stejným dílem úředně k dítěti, se nemusejí povinně nadosmrti hlásit úředně k sobě navzájem. :-)
ad 132: No jo, já vím. Někdy to nadosmrti nejde….. Jenže já to právě myslela, že dítě by nemělo být něco, co spolu nějak náhodou a mimochodem máme …… Když mají lidé spolu dítě, mělo by to být zpečetění jejich vztahu, lásky, ta pravá svatba, kterou jen pak na radnici potvrdí kvůli úřadům, jistotám, zvyklostem. Ale to je ideál, realita je někde jinde. Přesto ….. myslím, že bychom na ten ideál neměli rezignovat. Že bychom se k tomu spíš měli limitně blížit, ne se oddalovat od toho modelu.
Myslím si, že když sex budeme odělovat od lásky, pak budeme mít (máme) děti, které vznikly z vášně, požitku, náhodou, nechtěně, ne z lásky, že to nebyl akt také hluboce duchovní. A že je to škoda.
To jo, skoda to je.
Nekdo zvoli radsi dite – kdyz je te natury, ze ho ma za nejvyssi dulezitost – nez aby cekal do sedesati let [kdy uz bude po reprodukcnim obdobi zeny] na optimalniho partnera. To uz by dite nemel vubec.
Jo, vzdycky je to nejake blizeni, kompromisy, rozhodnuti…
ad 134: A stejně je to divný, když lidi nenecházejí toho "pravého" (k tomu pravému se blížícího) partnera. Jak je to možný? Mezi tisíci lidmi, se kterými se setkáváme (jak kdo, žejo, ale tak) si nevybereme? Kde je chyba? Jsou singláči moc divní, moc nároční, moc …. (jací?), že si nevyberou, nenajdou za celou dobu nikoho, s kým by opravdu chtěli/mohli mít potomstvo z té pravé lásky?
Já ta děvčata znám. Nejsou divnější než jiné ženy, dávno vdané. Asi jen náročnější … o všem moc přemýšlejí, většinou jsou to ženy velmi vzdělané ….. Muži singláči většinou divní jsou (když totiž nejsou, však už se najde některá, která jej svede a pořídí si s ním dítě, takže on už má vystaráno a nemusí se složitě rozhodovat, koho si vybrat :-)). Ale to je můj pohled z jednoho úhlu. O tom už jsi psala, Liško, ale stejně jsme se nedobrali jádra, pokud se dobře pamatuji.
Tak nějak to je. (Krátkodobí "singláči" jsou rozrůzněnější sorta. :)
Jádra jsme se nedobrali? Já se v tomhle svého vlastního jádra taky nedobrala. Teď. Zpětně jo.