POMALU ZVAŽUJI MOŽNOSTI…
Mou nejbližší kolegyni napadlo, že bychom mohly udělat takový hec – každá z nás by v létě podnikla sama cestu někam, na pár dní. A schválně, co by z toho bylo, jak by taková dovolená probíhala, jak by se ty naše dvě cesty lišily, jak bychom se cítily, co by se událo… Ani jedna nejsme zvyklá cestovat sama. Tedy cestovat sama ano, mnohokrát, ale vždycky za někým. Jsme stejně staré, obě nezadané úžasné čupr ženy a hovoříme podobnou řečí (tím chci říct, že kolegyni mám moc ráda). Já mám navíc při cestování výhodu, že umím anglicky a domluvím se německy. Jakou má výhodu ona? Při cestování po Čechách, Moravě a Slovensku když se jí zeptají, odkud je, nemusí odpovědět „z Prahy.“
Nabízí se tedy, abych jela do zahraničí. Hovoří pro to i fakt, že na stolku mi tu leží 100 euro. Juros. Ojros. (Podle toho, kam s nimi pojedu.) To je už celkem ucházející obnos jako kapesné na cestu. Když dopravu a ubytování zaplatím extra. Eurostovka mi zůstala po výletu do Berlína, kde jsem byla s touhle kolegyní a s klienty v září. V posledních pěti letech – tzn. v době, kdy jsem „single“ a „blogger“ – jsem moc necestovala, z nedostatku společníků a hlavně peněz. I když … skvělá dámská jízda, přímo legendární, s Rulisou a Žirafkou, to bylo bájo, na tu nezapomenu. Těch deset dní v Itálii bych dala klidně znova. Třikrát jsem byla na tři dny v Berlíně. Třikrát na několik dní jinde v Německu s hordou spřátelených extravagantních lidí. Týden v Turecku s dámskou arte-skupinou byl skvělý, u moře a zároveň v místě, kde nebyli vůbec žádní jiní turisti. Jinak jsem se pohybovala po Čechách, u kamarádů nebo příbuzných.
Teď v červenci budu opět u kamarádů a pak u příbuzných, v srpnu budu muset být z větší části v práci, ale svou hecovní samocestu bych uskutečnit stihla. Nejpozději začátkem září. Na tři dny do Paříže? Nebo někam do Němec? Do Maďarska? Do Rakous se mi nechce, ty se mi protiví. Ledaže by ve Vídni zrovna pořádali nějakou krásnou neopakovatelnou výstavu. To oni dělávají. Jinak mě tam nikdo nedostane. Sever Itálie? To bych musela přes Alpy… Nebo mám jet naopak na sever směrem k Baltu? Radši někam, kde je tepleji… V Chorvatsku jsem ještě nebyla. Ale přece nepojedu sama do Chorvatska do nějakého holohotýlku plného českých důchodců, kde vaří k večeři znojemskou omáčku. Zařídit si ubytování v soukromí nebo nějaký bungalov jen jako jednotlivec, to bude zatra drahé. Vůbec to ubytování pro jednotlivce bude drahé; přece si ale nepřilehnu k někomu cizímu do pokojíku, to se nesetká s nadšením ani na mé ani na jeho straně. I když… Mno. Do hostelu by to šlo, v nejhorším. Nebo spát venku. To bych docela chtěla zkusit. Já spala venku pod širákem mnohokrát, stokrát – odhadem, ale sama samotinká ne.
Nechce se mi nakonec cestovat po zemích, kde se dorozumím mateřštinou? To bych volila, kdybych měla chuť na osamělé chození po lesích, kde několik dní nikoho nepotkám, budu spát venku sama, hloubat, vnímat sebe v bezčasí, poslouchat vítr a chodit po měkkých cestách. Protože kvůli tomu jezdit do ciziny není důvod. Tam bych jela za jinakostí, zaradovat se z cizího jídla a cizích druhů piva a koupit si něco malého hezkého, koukat na lidi, kreslit a kochat se zvláštní architekturou a krásami kultury. Nebo mořem. Nojo jenže moře by mě bez sdílení s někým nebavilo. Takže naše luhy a háje s batohem na zádech?
A co ke hranicím! Že bych brouzdala a spala venku v lesích v našem pohraničí a pak přejela na den do nějakého německého pěkného městečka! A možná v něm i přespala. Jojo, to by šlo! Někam, kde jsem nebyla. Kam konkrétně? Máte nějaké tipy? Nejlépe i s hradem a hudebním festivalem… nebo bych se ráda podívala na nějakou raritu, výrobnu destilátů například…
Nebo naopak mám jet s nějakým zájezdem dál od domova? Jedině že program by byl volný a pouze doprava společná. Spíš ani to ne. Nepochybuju, že bych aspoň dva sympatické lidi v každém zájezdu našla a sčuchla se s nimi, to já jo. Ale otravovat se s těmi třemi desítkami ostatních, co mi nebudou sedět? Proč? Chci si své osobní bezčasí volit a řídit sama, rozhodovat se nepředpokladatelně, kam a kudy a kdy jít. A jaké dobré jídlo si dát. Nechci být na své samocestě rušena spolucestujícími. Lidmi, které potkám na cestě a vyberu si je na chvíli za společnost ano, tomu se nevyhýbám. Když mi bude libo.
Co do Assisi? Možná bych se ti tam mohl i poptat po ubytování.
A pak si taky, při jiné příležitosti, udělej vejlet do Brna, s galerií!
A co Camino de Santiago? Není třeba jít celou cestu a věřící taky nemusíš být ;-) http://santiagoweb.sweb.cz…x.html
tiphttp://rozvedena.bloguje.cz…a.php
lisko kdbych byla v tvy kuzi tak bych sla to Camino de SAntiago. Mozna by te nejaka obec podporila, musi to byt urcite levne. NO nestoji to urcite vic nez pobyt v praze :o/
mockrat me v posledni dobe napadlo ze bych sla pout do Camina. nemam bohuzel moznost. ale pokud si to budu prat tak ta moznost prijde. najednou budu na ceste a pujdu.
Jednou v životě bych to chtěla zkusit jít… Už x let na to myslím. Jen jít a být – ne sama, na to bych si netroufla, ale sama se sebou.
Lektorka jógy, ke který chodívám občas cvičit, o tom měla sérii moc pěkných článků na netu. Bohužel už jsem je dneska na jejich novém webu nenašla…
Já jsem četla, že je to v letním opbdobí dálnice a s duchovním rozměrem už to nemá mnoho společného. Stala se z toho prestižní záležitost, móda. Já bych šla někam jinam, klidně i nazdařbůh v Česku. Třeba na Rychlebské hory nebo do Máchova kraje, ne na frekventované stezky. Nebo Jizerky.
Hele ono to vůbec nemusí být o dálkách, tedy těch dálkách, co se krájejí na kilometry. Já jsem jednou strávila samotná ve stanu noc v lese mezi kounovskými kameny a tahle cesta na hodinu a půl z Prahy, pro mě dodnes psychicky znamená cestu kolem galaxie a zpátky:)
Jojo, já teď taky tři hodiny chodil okolo lavičky vedle domu a bylo to jako stopem po Galaxii.
No potěš mušle :) Svatý Jakub by zaplesal.
To je dost zajímavý, že vás napadlo tohle – pro mě! Dík.
Compostela by mě teda nenapadla (Assisi taky ne, ale lepší do Itálie, tam se člověk domluví líp anglicky než ve Španělích:-) -nejen proto, že jsem nemyslela putování na několik desítek dní. Moc dní k dispozici nemám. Taky je mi divný napřed někam letět letadlem a pak se plahočit pěšky stovky kilometrů – takové protichůdné, pro mě.
A ani jsem nechtěla pořád pochodovat a podávat výkony, to je mi proti mysli; krom toho mám pocit, že s batohem na zádech už jsem toho nachodila dost a dost. Já si představovala spíš poflakování a polehávání po lesích (nebo v civilizaci), pomalost, čtení, kreslení, návštěvu zajímavého místa, galerie nebo chutné restaurace, ne se někam hnát.
Ta Compostela mi je nějak nesympatická (v představě), protože tam všude kolem jsou zařízeni na ubytování poutníků a zvyklí na jejich přítomnost a davy jdou a jdou a lidi se k sobě přidají a chvíli jdou spolu – jenže proč! Z těch asi čtyř lidí, o kterých vím, že tam šli, je jeden bezva kluk (zeptám se ho na podzim, až se uvidíme, proč tam byl a jaké to bylo) a ostatní jsou úplně divní patroni. A lidi tam choděj, podle mého velmi omezeného (!!) vypozorování, když nejsou schopni o něčem v životě rozhodnout – tak utečou do Compostely, nechají ostatní doma a jdou, potkají tam podobné týpky, doplazí se tam nebo to pak dojedou, oddělaný nohy – to mně osobně smysl nedává. V hicu.
Zuzi,
ty tvoje jiné poutě vypadají pro mě lépe! Jablonné v Podještědí, Lužické hory a Oybin znám, z té první Erfurt trochu a zem Thüringen – a tam našli krásný pravěký nebeský disk, co jsem viděla v muzeu v Halle.
Jen mi připadá, že bych si zkomponovala radši vlastní pouť – kdybych měla třeba jeden bod, přidala bych k němu pár dalších, co by mě zajímalo vidět… Ovšem tolik lidí už si "zkomponovalo pouť" podle svého, že by ani ta moje jistě nebyla nijak originální :)
Ale vlastně máte pravdu – já už pár let plánuju jednu poutní cestu!!!
Teď jsem si vzpomněla; takovou jednodenní, z Břevnova do kláštera v Hájku (to je u Jenče a Unhoště). Dřív se tudy poutě konaly (myslím, že i Václav Cílek o tom píše – a o té barokní krajině, o které píše i zuzi v příspěvku o poutích), po cestě se zachovalo několik vysokých zděných kapliček; některé už mám vyfocené – první je na Malovance a pak cesta vedla nahoru tou ulicí, kde jsem bydlela. A v cíli, u kláštera v Hájku, jsem párkrát byla před deseti lety na kole. Uvnitř ne.
No jo, to mám vlastně v plánu už dlouho! To bude moje pouť; dík, že jste mi to připomněli. Jen se hrozím, že většina cesty bude po asfaltu :(
Ale to je cesta z Prahy a u Prahy; to bude vhodné jindy než ta samocesta. Až budu chtít něco promyslet, něco rozhodnout, ano, to je vhodná chvíle na pouť, zdá se mi. Nebo když se něco blbýho v životě semele.
– Takže vlastně chápu, že někdo jde na pouť. I když nechápu, že zrovna využije tu Compostelu. A pak cestou zpravidla furt posílá sms domů :-)) Takový způsob podle mě nemá efekt.
7,8 :-))
Jo, Kounov mě napadl, když jsem ten článek psala. Letmo se mi vynořilo, že takové nějaké působivé místo by bylo ono – a pak se ta myšlenka zase zanořila. Ó, dík – vida, jak je všechno napojené; připomínáte mi přesně to, co bych opomenula, ačkoli o tom vím! Vida vida.
Spát tam budu volně, stan ani tropiko ani celtu nemajíc. A hned se mrknu, co je kolkolem za další krásy světa!
mischko,
nojo a jak bys byla sama se sebou, kdybys nebyla sama? To jde hůř, než když je člověk sám. I když – zase má nějaké odezvy a podněty a leccos jde naopak proto rychleji, to je pravda. Tak já nevim. Obojí má svoje, asi.
psanče,
to Assisi by mě nenapadlo nikdy, ale vzpomínám, že jsem mívala jako dítě hru Dětská pošta a tam byly "jako" pohlednice a to byly maloformátové fotky, černobílé, a představ si, že byly z Assisi! A to byl rok asi 1980! Někdo to tam propašoval navzdory komoušům :-)
A na Františka z Assisi jsem si vzpomněla taky nedávno – když jsem cestou ráno na autobus myslela na to, jak zdravím všechny možné kočky a psy a mluvím na ně a vím, ke kterému domu patří. (sv.Františemk měl ty své ptáčky či co) A občas uvažuju, jestli je to běžné, nebo je to už dost solitérní "way of life", bavit se s kočkou za plotem. Tuhle se mi dvakrát stalo, že mě nějaký pán za tímtéž plotem přistihl!
Řekl: "Dobrý den, pani. Co tady čumíš, … … Miško?"
Ta druhá půlka nebyla na mne, ale on si uvědomil, stejně jako já, že to vyznívá, že je to obojí na mně :-)
Ale vlastně jsme oba mluvili na kočku, tak zas takoý mimoň nejsem, snad :-)
No vidíš, já na tu Compostelu zas koukám tak, že je to pro mě exotickej kus země, kam bych se ráda podívala nikoliv z oken zájezdního autobusu, ale po vlastních nohách (Španělsko, Pyreneje a jih Francie) a s omezeným rozpočtem vhodné právě z důvodu, že ubytování je zadáčo (akorát holt musíš dál hned další den). Ale je fakt, že v sezóně bych to určitě nešla. Spíš tak konec září – začátek října. Nebo duben – červen.
A sama se sebou můžeš být, i když potkáváš nebo míjíš lidi. Oni zas všichni celou cestu kecat nevydržej :-)))
ad 11
zrovna včera jsem seděla zadkem na vyhřáté velké terase u nás v práci (šla jsem tam nakrmit kočku a taky rybičky, já milovnice domácí zvěře, která si tyto povinnosti nenechá ujít ani ve svátek:-) a vedle sebe jsem položila kámen. A připadalo mi, že je to úplně stejné, jako kdyby vedle mě ležela kočka (ona se válela o pět metrů dál). Najednou mi připadalo, že "být spolu" je podobnmé s kamenem jako s kočkou. Že to bytí spolu je vlastně pořád, i když nikdo nikde okolo není. Že to "spolu" si vytváříme tím, že dodáme nějakého druhého, který by tam možná ani být nemusel, jde jen o nás a naše rozpoložení. Jenže je třeba ho nějak materializovat, nějak realizovat, vidět, dotknout se – a pak líp jsme sami se sebou, když jsme s tím druhým pólem, s tím "nečím". Je to to TY, o kterém píše Buber??? (Tu knihu tiu mám půjčenou, ale nikdy jsme u ní dlouho nevydržela, ačkoli se říká, jak je úžasná…)
mischko,
jojo, ty Pyreneje jsou lákavé; byly jeden z plánů, co jsme měli s býv.manželem; nějací jejich rodinní známí bydlí v Andoře a nabízeli ubytování (na část cesty).
… a ubytování pro poutníky za mušlí je zadáčo, jo? Óóó, to je něco pro mou chudobnou strunu :-)
Snad jednou do té Compostely pojedu; až si ušetřím na nové brýle; nesmím zapomenou na záměr koupit si nové brýle, zcela nepoškrábané! Já už pro celkové poškrábání přes ty svoje skoro nevidím :(
Koukám, že na ty kounovské kameny bych mohla vyjít pěšky z domova (z Horoměřic)!! Les mám pět minut, Okoř devět kiláků, ve Zvoleněvsi můžu přespat u kamarádů (jako často činím) – šla jsem k nim už jednou z konečné z Holubic, z domova je to už docela flák cesty. Tak bych zůstala na dva dny, abych si odfrkla :) Pak bych si domluvila nocleh nebo záchytný bod v Srbči u Slaného u jejich maminky, co znám už přes dvacet let a mám ji ráda, pak jít dál a spát venku… a z Kounova dojít pomalu ještě přes nějakou zajímavost třeba do Loun, tam jsem byla jen jednou na chvíli a je to moc hezké město, s hradbami a věžemi.
Už se to rýsuje!
Nebo je to jen jedna z více cest, které podniknu?
Michko,
máš ještě další tipy ohledně kounovských kamenů a té lokality?
Řeknu té své kolegyni, ať zase přinese Cílkovu knihu Krajiny vnější a vnitřní, kterou jsem si od náí nedávno půjčovala a četla; tam něco je.
A vypadá to ne na poflakování po cestě, ale na docela dlouhé denní štreky… no nějak si to uzpůsobím, jednou tak a jednou tak. Takže to dá asi týdenní samocestu! Výborně! V tom případě to bude na začátku září. Už se těším.
Jdu si dál číst o Kounově a okolí…
opuka… jé, zajímavé je, že ten kámen, co jsem měla včera na terase ad [14], je opuka. A v Kounově je kopec z opuky, na kterém jsou kounovské řady z křemence (nikoli z opuky), jsem se dočetla. A v Břevnově byly lomy na opuku. Název Bílá Hora totiž pochází od toho, jak svítil bíle odtěžený kus kopce, opukového. A tady v Horoměřicích a okolí – Přední Kopanina – jsou taky těžiska opuky. (Slovo "těžisko" jsem si asi vymyslela :-)
Opuková cesta.
Mívala jsem opuku s červenými skvrnami, kterou jsem si dotáhla ze Závisti, z keltského hradiště. – To je zas jinde, na jihu.
Ale jinak je to pořád stejný opukový kraj – Břevnov, Horoměřice, Kounov. A to se mi líbí. Vnímám to totiž jako jednu krajinu, už nějakou dobu (aniž bych věděla o opuce). To mě baví. Je to krajina starobylého osídlení. I v těch vesnicích je vidět starobylost, opevněnost, tlusté zdi. A všude jsou keltské památky. A Knovíz a tak… pravěk.
to jsem nebyla já, to byla psice, kounovský kameny neznám, já tak spíš Petrovy kameny ;-))
Není nad dovolenou u Moře klidu: http://ateo.cz…ranquillitatis.jpg Stopem po Galaxii.
[14] Vidíš, já zrovna dělám na fb album a plánuju k němu článek věnovat tobě, a ty píšeš zrovna to, co jsem chtěl napsat já, a napsalas to líp, takže teď nemám co napsat, tak toho napíšu málo, ale to vůbec nevadí!
[11] Mně to připadá normální.
Co Helgoland nebo bývalé východní Prusko?
Já jsem camino šla, tu "klasickou" trasu ze Saint Jean Pied de Port, před dvěma lety – a neuvěřitelně mi to sedlo, statut poutníka člověku poskytne takovej timeout, prostor si v klidu rozmyslet, co zrovna potřebuješ – nemusíš nic, jen jít, a chůze je dobrá meditace. Krom toho jsem potkala pár zajímavých lidí, i když divní patroni se taky našli.
(Zadarmo to ale není, jen některé ubytovny jsou na bázi dobrovolného příspěvku.)
Pravda je, že v tenhle čas roku bych asi nechodila, i v květnu, kdy jsem šla s nadějí, že bude míň lidí, tam bylo docela plno… ale do Santiaga vede cest několik, časem bych ráda vyrazila z Porta. (Do adresy jsem dala zápisek z tehdejší doby.)
Ale jinak též myslím, že důležitá je sama cesta, klidně na Kounov – to, že člověk opustí domácí rytmus a povinnosti, ty okamžiky, kdy nemůžeš nic moc dělat, jen koukat z vlaku, jak ubíhá krajina, a hlava dostane jinej rytmus. Velmi doporučuju knihu úvah Umění cestovat od Alaina de Bottona, kterou teď dočítám po vlacích, nádražích a parkových lavičkách.
psice,
pardón, omlouvám se, že jsem tě zaměnila s mischkou. A mischce se taky omlouvám. To jsem teda popleta. To je těmi zvířecími jmény. Ještě že jsem si vás nespletla se sebou :)
psanče,
(jéje, psanec se poněkud podobá slovu psice, doufám, že zas něco nepomotám :-)
o čem článek? o šutrech? O těch ještě musím taky blognout; napřed ale potřebuju trochu víc empirie a to není úplně jen tak snadné (prostorově).
Helgoland je dost lákavý, ale s někým; bez sdílení mi zrovna tohle připadá ochuzující.
@Teo,
moře klidu – krása! Jo, to je sranda, to by bylo ono! Ideální.
lio,
díky za svědectví!!
"Svobodný vágus" na Svoboďáku :-)) … si to představuju.
Přesně tak, při cestování jde o ten jiný rytmus.
Knihu od Allaina de Botton si možná opatřím – vypadá lákavě; i když asi víc cestovatelsky než jsem já crstovatel.
Ukázka
"… nikdo s nikým nesdílel pocity. U pultu jsme nepřítomně hleděli jeden skrz druhého nebo ven do tmy. Každý z nás mohl právě tak sedět mezi kameny."
– No právě že jo! Mezi kameny je to stejné jako mezi kočkama nebo čímkoli… [14] :-))
Rzesmálo mě, že moje touha najít něco na internetu o člověku Allain de Botton, mě hodila někam do překladače a ten řekl "je britský spisovatel a výrobce televizorů"
– jen si sem poznamenám:
severněji, blíže Lounům je u Drahomyšle velký menhir Zkamenělý mnich. A ještě jiné menhiry v tom kraji – prozkoumat.
ne že bych byla nějak na ně vysazená, ale když už ten Kounov, tak toho vezmu jedním vrzem víc.
To jsem neříkala, jak jsem se šla kouknout na menhir tady v Horoměřicích? Seděl u něj tatínek na lavičce, pil pivo a hlídla kočárek. Blízko už to bylo obestavěné novými divnými domy. A to se v průvodcích praví,. že je pod osamělým, dlaeko nápadným stromem.
Ten menhir má kolem sebe ohrádku a je legračně mrňavý, asi jen po kolena, takový malíček. Pískovcový. Ale prý to není jen sranda, prý je to fakt menhirek, co zapadá do nějaké sítě kamenů tady v kraji…
[26] K tomu je docela dost literatury, z nichž některou i mám, kdybys chtěla. Myslím menhiry a podobně.
100 euro, to je tak na 4 dny se snídaní:-)
Nechceš agroturistiku? Kdyby jo, za 100 euro tě tu nechám tejden( klidně i dva když mi budeš dělat snídaně), když si uklidíš v domečku pro hosty:-)
Moře klidu je nádherný!!!, ale za 10 minut bych z toho byla neklidná:-)
Mod,
nojo, co já budu dělat s těmi 100E, když půjdu pěšky z domova směrem ke Slanému a skončím v Lounech? Sice v těch místech už byla za války hranice Protektorátu, ale to s eury nemá nic společného :)
Tobě je nedám, uklízet domeček neee.
26
"Ten menhir má kolem sebe ohrádku a je legračně mrňavý, asi jen po kolena, takový malíček."
oficiální důvod té ohrádky je ten,že horoměřický menhir byl několikrát poškozen vyndaly,ale pravý důvod leží v podvědomí jeho mužských ochranitelů-archeologů,radních,zastupitelů apod.
Prostě aby na něj ženský nesedaly,neplazily se po něm a místo toho věnovaly náležitou péči těm menhirům(často také velikosti malíčku),které jim občas předvádějí v ložnicích(i jinde:-)
Eurama můžeš dneska platit v kdejaké zdejší sámošce, a vůbec, seš moc náročná :o)))
31 Saule,
no jasně – co jiného myslíš, že jsem k tomu menhirku šla dělat? :-))
Zatím jsem vykoumala, že kounovské řady bych mohla dát nejrychleji za tři dny s jedním noclehem u kamarádů, s druhým u jejich maminky, pak vidět kounoviny a rychle odjet. To by byla varianta pro příšerně deštivé počasí, pro Lišku, co hltá kilometry, brzo vstává, rozjímá jen za rychlé chůze a nenocuje mezi kameny.
Lepší je varianta pěti- až šestidenní, případně sedmidenní, pokud bych u kamarádů chvíli pobyla a u kamenů taky a nikam se nehnala. To je varianta pro suché období, kdy se dá ležet venku kdekoli. To by se vidělo, kde by se cesta zakončila, jestli Louny na severu, nebo naopak na jihu někde v Rakovníku – že bych cestou navštívila Krušovický pivovar! Musím se kouknout, jestli tam mají exkurze a ochutnávky a tak. To by bylo hezké – spláchnout ty kameny nakonec pivem. Třeba by tam čepovali lepší, než prodávají na trhu…
Jo ještě je samozřejmě ve hře stále další možnost – že na samocestu nepojedu, ale pojedu místo toho s nevímkým nevímkam sdílet zážitky.
díky Lisko, našla jsem si co je to opuka. představ si že jsem to vůbec nevěděla. možná se to slovensky jmenuje jinak.
http://cs.wikipedia.org…iki/Opuka
nojo, odkaz na wikipedii snad není kvůli opuce nutný :-) Ať si každý pohledá sám, kde chce.
to asi tim nadšením. vubec me nenapadlo že to je běžná věc :o/ slyšela jsem to poprvé v životě :o)
jako se vším – pro jednoho je to nové, pro druhého ten nejběžnější kámen, co je všude kolem :-)
Kámen mudrců :-)
Skříňka Mudrců!
37:
nečteš poezii,nevíš:-0
Jednou přitiskl jsem tvář
na kámen staré zdi
někde pod nádvořím Hradu
a v uchu mi náhle zaznělo
ponuré dunění.
To hřímala dávná staletí.
Ale vlahá,mekká opuka
z Bílé hory
šeptala mi vlídně do ucha.
Jdi,budeš očarován.
Zpívej,máš komu.
A nelži!
Šel jsem a nelhal.
A vám,mé lásky,
jen trochu.
J.Seifert
Verše z goblénu
Saule,
ta báseň se mi líbí. Dík. Asi jsem ji neznala.
A dost se sem hodí! A navíc je tam opuka z Bílé hory, hurá.
To je ono, to mi chybělo – najít básně o kamenech. nebo je napsat, ale to radši ať dělá Henry Psanec, tomu to jde líp :-)
opuka opuka,
srdce mi opuká :o)
Básně o kamenech?
Učinila jsem díru
v mrákotínském melíru.
Z dláta ale půle
zbyla v švédské žule.
A tak motiv prastarý
tnu na mramor z Carrary.
(Páčže to je sračka měkká
i hliníkem dá se sekat.)
Báseň pro odborníky.
hezkýýý,
rulisa je s kameny celé dny!
To je pravý povolanec na básnění o kamenech!
43: to vypadá na nějajý záhrobní, totiž náhrobní horror.
Buď ráda, že nežiješ ve středověké Itálii. Vercajk byl drahý a tresty kruté:
Granito Sicillo,
je přímo z Etny.
Dláto se zkurvillo,
hlavu mi setni
Tak nevím, Fousi, buď je chybka v odborném názvosloví, nebo v zeměpise, nebo v obojím. :-))
http://www.bestofsicily.com…0.htm
:-))
jestli to nebude ta zlatá žula sicilská.
Taky jsem ten odkaz našel, když jsem hledal, jestli je ta sicilská žula opravdu tak vyhlášená, jak mi kdysi dávno tvrdil obchodník s měřícími přístroji, které z ní mají vyrobenou základní desku
Není. Sicílie proslula spíše skrze polodrahokamy a pískovec.
Jestli on se nesplet. Sázela bych na tu žulu švédskou, ta je totiž nejtvrdší, nejhladší ve struktuře. :-)
A vulkanit a síra, koukám.
no jo, ale předělávat to kvůli tomu nebudu. Ostatně jsem někde četl, že by autor neměl nikdy dopustit, aby mu skutečnost pokazila příběh :-)
Nepředělávat. Zkurvillo je úžasný. :-)
ale jinak je prý na Sicílii pěkně. I na Korsice.
To jen aby Liška neřekla, že se nedržím tématu.
A Sardinie…
Hele, Sardinie, ta je známá jako žulodárná. Rosa Sarda, růžová.
no vida … i když růžové ty přístroje nebyly :-)
Zkurvillo, to je známej umělec, proslulej! Každou chvíli o něm člověk slyší.
:-)
Na nějaké z těch ostrovů jezděj lidi hodně na dovolenou, i na kola – ale teď nevím, jestli na Sardínii nebo Korsiku. Na Sicílii asi ne. Jó, z jednoho pochází známý Korsičan malého vzrůstu, co hýbal Evropou, a z druhého mafie. Ze třetího nevím – asi sardinky v plechovkách. Samé lepší turistické zajímavosti…
O kamenech už skoro mám napsáno – jen toho leze pořád víc: vy jste sem vnesli básně a teď ještě s těmi dláty jste mi připomněli, že (jen) jednou jsem pracovala s kamenem. Asi to dám až do dalšího článku. Jó, do cararského mramoru se to kutá – a jak se mi teprve kutalo do mastku, báječně!
Na Korsiku jezdí na kola.
Sardínie je spíš pro bohatý. Prý. Píšou na netu. Že samý zákazy a příkazy a moc lidí a luxusu.
Korsika že je přírodnější.
Ono na Sicílii i nějaká ta žula je, šéf se tam i byl jet podívat, když starý zdroje určitýho druhu světlý žuly začly docházet. Ale že by to bylo nějak vyhlášený… Lomů je tam prý hodně. Jenže zdaleka ne jen na žulu.
Z těch tří by mě lákala nejvíc. Láká.
Vždyť víš, že na Sicílii jsem chtěla už tenkrát. ;-)
KOrsika je od slova Korsar? Korsáři na KOrsice. teda KOrsika je urcite dobra. na kola nevim, nejradeji chodim pesky :o/
ratko,
taky mi kola moc nepřirostla k srdci – pro radost z rychlosti a volného klouzání ano, ale to je i na běžkách. Jinak ta kola mě izolují od podkladu a od společníků, nedotýkám se při jízdě země ani nikoho – už jsme si o tom notovaly s Povídání-Lenkou – takže taky radši pěšky.
ru,
jo, pojedem na Sicílii příští rok!
To je hrozně zajímavý vždycky, když takhle vytáhneš kousek světa kamenů, kameníků, lomů, druhů kamenů…
40,41:
ta báseň je ze Seifertové sbírky "Býti básníkem",což je asi vrchol jeho tvorby,to už vlastně ani není poezie,to je povídání…takové svědectví o životě básníka.
Četl jsem ji někdy před 20 lety,potom uznale odložil do knihovny a jak Ratka začala s tou opukou,tak to na mne zas vyskočilo,půl hodiny jsem ofoukával z té knížečky prach a potom ejhle,ono to tam bylo.
Takže díky Ratce za její zoufalou nevědomost:-)
Já se dnes ptal,komu zpívám já.
Dřív jsem zpíval uklízečkám,co mne nad ránem vymetaly z hospod a barů,ale teď už jsem jako Franta z Assisi a zpívám ptákům.
Dnes jsem jel ráno na kole a zpíval ptactvu nebeskému a ono zpívalo mně.
A to jsem byl střízliv!:-0))
mame na zahrade mraky kosich hnizd, takze rano ptaci řvou jak potrobli. jedna kosice si postavila hnizdo primo na mladem javoru kde se rozvetvuje kmen ve vysce mych oci. Kazde rano a a kazdy vecer se na ni chodim divat jak tam sedi a cumi. a tak me napadlo, co si asi mysli kdyz vidi moji hlavu asi tak z dvaceti centimetru. mozna si rika, ze me zobne do nosu nebo do oka. sedi a nafucene kouka na moji hlavu.
Saule,
taky si někdy vzpomenu na Frantu z Assisi, ale ne s ptáky, nýbrž s kočkami a psy. S ptáky jsme se dřív bavívala víc :)
Jeden kos u nás na dvoře asi před dvaceti lety po mně opakoval po částech písničku a já po něm zase tu jeho.
ratko,
no vidíš – Henry Psanec je taky přes kosy, můžete si vyměňovat fotky. Ne Karla Gotta, zlatého slavíka, jak to bývalo s vyměňováním fotek dřív, ale místního kosa.
ad Compostela
Tak prý někdo to jde opravdu z domova – dojde někam, pak se vrátí domů a další rok zase pokračuje, kde přestal minule, a tak za pár let do té Compostely dojde. Hm.
A taky prý tam nechodí lidi hlavně před velkými rozhodnutími, ale ti, co dostali kopačky a chtějí se z toho vyléčit. A cestou – to je náhodička – potkají nového partnera. Nebo potom doma, protože změní své rozpoložení. Hm.
A pak tam je ten společný cíl, mše v kostele, kam poutníci dojdou, a společně na ní jsou, spojeni cestou, kterou všichni konali předtím, do cíle.
– – –
A já si půjdu na svoji pouť a trasu si určím, jak budu chtít, a cíl taky (tedy cíl je Kounovské řady, díky, Psice!) a budu spát v lese, jak to vyjde. To bude možná v něčem intenzivnější, protože nebudu potkávat celou cestu lidi, co jsou taky poutníci. Budu se víc soustředit na přírodu. Nechci chodit v nějakých schématech někoho jiného. Natož v davech. Ovšem od druhých poutníků mohou přicházet podněty, to zas jo. Já si podněty vyrobím sama, to bude odpočinkovější :)
to je dobrý cíl. nikdy jsem nebyla na pouti. jako uplne malicka, jednou v Polsku, to nesli vepredu takové ty sochy a vlajky. priznám se, že se mi to moc líbilo i když jsem ničemu nerozuměla.
rada chodim prirodou sama. spát v lese jen tak jsem si zatím netroufla. i kdyz tomusí být ohromne romantické. dej pak vedet.
Taky jsem sama venku ještě nespala, vždycky nejmíň s jedním společníkem. Mám pocit, že to půjde, že se nebojim.
A kdyby mě náhodou přepadly obavy jakéhokoli druhu, tak vždycky můžu změnit plán.
To se mi na tom líbí nejvíc – že nemusím nic plánovat přesně, jen znát místa, která chci navštívit – z nich si vyberu možná ne všechna a spát budu taky bez plánu, to je mi nejmilejší. Plánování jsem už odvykla úplně. Popravdě mě trochu děsí jet někam s někým, kdo má přesný plán na každý den, termín půl roku dopředu atak. Protiví se mi to, protože to nezohledňuje momentální rozpoložení, spontaneitu.
– ale chápu, že když je ve výpravě namočeno víc lidí, tak se termín musí domluvit dlouho dopředu, když už nic jiného, aspoň ten :)
… myslím, že obavy mě nepřepadnou, ale mokro možná jo. A to je horší :( To by mi neumožnilo cestu na šest dní, ale jen na tři a to se mi zdá málo.
Je to trochu divná tíseň, napoprvní. Se setměním. Jakože samota je to, že opravdu, ale opravdu není na koho mluvit. A mluvit sám k sobě, slyšet svůj hlas v té samotě, je až děsivě nepatřičný.
Ale napodruhý už je to lepší, už člověk srovnává tohle místo pro přespání s tím předešlým, už to tolik nedolíhá. A pak zas o kus lepší a zas o kus… :-)
To jsem už prožila, když jsem začala bydlet sama :)
A jsem právě zvědavá, jak se ten pocit bude lišit – být sám ve tmě v lese a být sám v domě v noci.
Dnešní noční bouře mě nějak potěšila – natáčela jsem ji. Už přes hodinu a půl tady pořád lítají hromy a blesky. A letadla.
A to je třetí bouře za poslední čtyři noci (včera nebyla, ale to jsem nespala doma, tak vlastně ani nevím, jestli opravdu nebyla). Ta první, ze soboty na neděli mě spíš děsila – napřed mě to probudilo ve dvě ráno, pak na vteřinu vypadl proud a tím pádem začal houkat protivný alarm. Musela jsem prohrabat všechny papírky na stole, abych našla kód, kterým se ta houkačka vypne, chodby přitom osvětlovaly blesky a zvlášť prádlo na sušáku vypadalo v přerušované záři blesků nepatřičně.
Sama Liška v celém domě.
Dneska mě ta bouře naopak přitahuje.
Hlavně ať se žádná nesemele, až budu na své samocestě. Leda že by byla jen vidět a slyšet, ale déšť padal někde za obzorem :)
Jé už neprší, ale hromy ještě slyšet jsou. A do toho cvrček, úplně je přehlušil!