DOVOLENÁ JE ZMĚNA, ZATÍMCO NEJSTE DOMA…
Dovolená. Blbou etymologii toho slova pominu. Dál: Dovolenou beru jako přerušení všednodenního rytmu, změnu prostředí i lidí. O dovolené chci dělat jiné věci, než dělávám běžně během roku. Letos například sbírat a čistit houby, kreslit logopedické pomůcky, jíst pečenou makrelu, obírat rybíz a balit cukrové kytičky do celofánu. A okouknout, jak se čistí akvárko a odnášet přitom kýble se špinavou vodou. Vše zdarma. Prázdniny jsou prázdniny.
Uvědomila jsem si po návratu, jaký divný mezičas je týdenní období po skončení dovolené. Rozpoložení, ve kterém jsem byla před odjezdem na dovolenou, je pryč. Samotný návrat domů neznamená navázat automaticky znovu tam, kde jsem byla. A zároveň ta dovolená není tak dlouhá, aby znamenala nové rozpoložení nebo dokonce nový start. Divné mezicítění. Naprd. Moc málo na to, aby to bylo něco. A dost na to, abych nebyla zpět ve svých kolejích. A k tomu…
Přijdu do práce a hned si všimnu, že v mém království chybí dva bramboříky a jedna růžička. Aspoň že hrneček, v němž byla usazená, je tu, nalezen mezi hrnky na pití. Ta růžička byla stará jen dva týdny. Moje soukromá, ne společná, ne ničí. Dostala jsem ji od kamarádky u příležitosti vernisáže výstavy. Možná si holky-kolegyně nevzpomněly ani jednou zalít kytky, když jsem tam nebyla já, to je dost pravděpodobné. Ale ne aby za tu dobu kytky chcíply. Nevěřím.
Stopa: Ty dva bramboříky chtěla naše sekretářka vyhodit už předloni. Sebrala jsem jí je ze spárů, vzala k sobě o patro výš a žily dál. Tu růžičku jsem postavila před svým odjezdem k nim. No dobrá, zřejmě ty bramboříky oschly, ale na to by nezdechly. A proč někdo sahá na růži, co není jeho? O které nic neví? Předpokládá, že je ničí? Že nic neznamená pro nikoho, když nic neznamená pro něj? Pro mě kytky, o které pečuji, něco znamenají. Asi jako by to byly moje nehty, které musím stříhat. A všechny stromy, které vídám cestou do práce, jako by byly moje vlasy; každodenní cesta do práce je jako pročesávání vlasů. Nechci být bez nich. Není to jako nic, přijít o ně. A není jako nic, když mi někdo manipuluje mými věcmi v mé nepřítomnosti, bez mého vědomí. Zvlášť taková super-teritorialistka jako je naše milá sekretářka. Proti ní já jsem, co se majetku týče, úplný komunista a chaotik. Mám ji ráda, musím dodat. Pořád. Ani ona není pro mne jako nic. Je důležitá.
A celé mi to připomnělo dětství – párkrát se mi stalo, že jsem se vrátila z prázdnin a některé hračky byly pryč. Táta mi je vyhodil. Zdálo se mu, že už jsem velká a že jich mám moc. Pro něho byly v tu chvíli jen “prašani,” jen cizí nevýznamné věci. Ale pro mě to byli kamarádi. Pamatuju si tu bezmoc, to oněmění, ten pocit, že už je pozdě na všechno. Pozdě neco dělat. A pozdě cokoli říct – jak jsem si tehdy myslela v té dětské bezmocné pozici. Nenapadlo mě, že se mi něco podobného zopakuje v dospělosti. A vida – i teď jsem zůstala němá. Neřekla jsem nic – omlouvala jsem se sama sobě, že naše sekretářka jde na dovolenou právě teď a nebudu jí kazit odchod. Až potom, až přijede, jí řeknu – ve své fantazii: “Ahoj. Za dobu tvé nepřítomnosti jsem ti nevyhodila žádné kytky, tužky ani obrázky. Ani tvou židli.”
Já totiž budu na její židli, zatímco ona tu tři týdny nebude. A ona asi vyhodila i můj obrázek. Nebo spíš plakát. Přímo uprostřed jídelny byl. Pozůstatek první vernisáže, kterou jsem připravovala, bezmála před šesti lety. Jediná věc visící v prostorách našeho domu, jejíž autorem je zaměstnanec. Na to jsem byla patřičně hrdá. Aniž bych o tom kdy mluvila. A je to pryč. Náhodou byl nápaditý. Líbil se jednomu výtvarníkovi … i naše nová arteterapeutka mi nedávno říkala, že se v jednom místě odchlipuje a že ho můžeme přilepit pořádně na zeď. My dvě ochraňujeme autorská práva klientů na jejich artefakty, pořád to všem opakujeme … a pak někdo nerespektuje práva moje. Pro mě je to součást mého života, která zmizela. Pro tu kolegyni-sekretářku je to nevímco, protože na majetek a hmotné věci ona slyší. Na respekt snad ne? Nebo je za tím nějaká její nevědomá schválnost cílená na mne? Asi. Neumím si představit, že by vyhodila někomu kytku nebo obrázek z kanceláře. Vtip je v tom, že ty mé věci nebyly v kanceláři, ale ve společných prostorách domu. Jó, důvěra…
Myslela jsem si, že buď jí to nějak řeknu, nebo to přejde. Ale až teď po týdnu vidím, že nepřejde, naopak; teprve když jsem v její situaci a ona v mojí – odjela na dovolenou – víc si uvědomuju, že se něco stalo. Vypadá to na první pohled jako prkotina, ale není. Pro mě není. Před pár lety mohlo pro někoho vypadat jako prkotina dát pryč “pracovní” kočku jen proto, že má krvavé lysiny v kožichu. Já byla zoufale pro kočku. A přitom mě pověřili úkolem najít pro ni nové útočiště nebo ji někam prostě dát. V té době jsem si přála, ať ta kočka radši umře než tohle. Byla to zásadní věc! Tam, kde vyhazují společenskou kočku z jejího letitého domova, když dostane alergii, tam bych pracovat nezůstala, to vím. Teď je kočka medikovaná a pořád naše. Byla a je důležitá pro spousty lidí. Ještě že se tehdy ke mně přidali ti chlapi – kolegové, ještě že se ukázalo, že nejsem jediný její příznivce. A kočka zůstala a nemusím se bát jet na dovolenou s představou, že po mém návratu tu kočka nebude. Proti tomu když zmizí růže nebo kus pomalovaného papíru, o nic nejde. Jenže jde. Důvěra a pocit bezpečí na pracovišti nejsou nevýznamné věci.
* * *
Další týden uplynul a už je mi vzdálená moje nenávratně ztracená růžička. Jiné události totiž už první dojem zcela překryly. Už jsem dobře navázala na své rozpoložení před dovolenou, už směřuji, kam jsem chtěla směřovat, už plánuji, co jsem chtěla plánovat, už zase vidím budoucnost. A té kolegyni-sekretářce, až se vrátí, v klidu slušně řeknu, že vyhazování svých věcí někým druhým jsem tu neočekávala a už nechci zažít. Můžu se s ní o tom hezky přátelsky pobavit. Uvidíme, v jak jinačím rozpoložení se bude vynacházet ona. Grr.
slušně snad, ale DŮRAZNĚ bych to komukoliv omlátil o hlavu, kdyby mi vyhodil cokoli bez mého vědomí
zajimave, vubec nevim co mam napsat. takovy zvlastni svet, vidim paprsky slunce prodirajici se okenici ktere tancuji na starych knihach zapadanych prachem. vidim stavidlo co marne zkousi zastavit tok reky… a ta reka tece a tece …
uz mi svita. ti bramborici byli bezdomovci a vystaveni mnoha nebezpcecim. bez ochrany nemeli sanci.
Gombo,
právě že mám pořád tendenci někoho omlouvat: "Ona je přece hodná a milá, ona to jistě myslela dobře…"
A teprve když se proderu silným nánosem tohohle, tak mi z toho vyleze"
"Cože? Neumím si představit žádné ona to myslela dobře. Byla to zákeřnost."
A když dojde na věc, na konfrontaci tváří v tvář, převáží u mě zase to, že vidím živého člověka, a nějaká jedna jeho zákeřnost je proti tomu jen malinkatá drobnost, vedle mnoha jiných dobrých věcí, co ten člověk udělal.
A jsem zase ta hodná, co to přejde jakoby nic nebo to sice nahlas řekne, ale s úsměvem, protože si říká, že je to malichernost. Co je to proti jiným věcem, co se dějí – řeknu si a pustím to a dobrý. Dobrý? Dobrý, protože se pak můžu cítit klidně a dobře; ale blbý, protože ten druhý toho může dál využívat / zneužívat.
Proto jsem si tady musela poznamenat ty první dojmy: abych věděla teď po dalším týdnu, že to malichernost vlastně nebyla. Abych nezapomněla ve své přehnané shovívavosti, že jsem se kvůli tomu týden necítila ve své kůži; uvědomovala jsem si, jak si víc utahuju šaty nebo co – asi nějaká dětská reakce na lehké ohrožení.
Takže to omlátit o hlavu chci, snad to klapne, no… jistý to není. příznačné je, že nevím o nikom jiném z kolegů, komu by to ta osoba udělala. Ale to je tím, že "udržovačkami" společného prostoru jsme tam my dvě, ona dole, já nahoře. Takže nikomu jinému než nám dvěma nic vyhodit nejde, aniž by člověk vniknul kolegům do jejich pracoven. Do mojí pracovničky nikdo nevnik; jen do společných prostor.
Mohla bych tohle navrhnout jako téma pro všechny, s tím prostorem – jedna moje kolegyně by to taky možní uvítala, kvůli ateliéru. Ale asi bude vhodné to té paní sekretářce říct jen mezi čtyřma očima. Napřed – pak se uvidí, jestli to tím bude odbyto jednou provždy.
ratko,
tvoje obrazy mi říkají hodně. A obdivu-hodně :)
my taky mame pracovni kytky v kancelarich. Kdyz odjizdime tak klademe na srdce tomu kdo tam zustava, jak a o co se ma starat. Presto dopredu nevim zda se "mymy pokyny" bude ridit. pozoruju u sebe vyvoj. zatimco kdysi jsem byla ta, ktere kytky zdechaly (aby byly posleze jako osklive vyhozeny) ted mi vzkvetaji pod rukama a libi se i ostatnim.
Zvláštní, připomněla jsi mi dětství, mě zas času od času proházela medvědy s ulámanýma nohama v rámci debordelizace máma. Měla jsem přesně ty samé pocity bezmoci a marnosti. Teď už na věcech moc nelpím (protože jsem si v uplynulých letech začala pořizovat zvířata a dítě a ty tě s defitivní platností odnaučí na předmětěch lpět – na zvířata ani děti se nejde zlobit za rozhryzané a nadobro zničené fotky, deníky, oblečení, jednoduše proto, že tam jakýkoliv nečistý úmysl prostě schází.) Ale připomněla jsi mi, že bych občas neměla vyhazovat "zbytečné" věci u nás doma (stala se ze mě opravdu minimalistka) a jakým přesně způsobem může mého milého mrzet vyhozený nakřáplý hrnek.
ratko,
vzala jsem v práci do péče i fikus benjamín (někdo ho ve své kanceláři zapomněl zalévat a pak mu připadalo, že už není dost zdobný, ale opadaný, a nevěděl, co s ním… a jak hezky se zazelenal. Jen na něj potřebuju sehnat hezčí obří květináč, nejlépe zadarmo. Protože teď je v kýblu od Primalexu. A stojí na klavíru. :) Takové krásně nesourodé zátiší :)
V tom společném prostoru je totiž hodně velkých oken, hodně světla, ale není to na jih, a daří se tam i kytkám, které mi doma hned chcíply – třeba ty bramboříky.
A já nemůžu vyhodit živou kytku jen proto, že momentálně nevypadá dokonale krásně. Takový přístup mi byl vždycky vzdálený, nesmyslný. A odporný, pokud někdo vztahuje pařáty po kytce, kterou znám osobně.
Nejsem zemědělec, který zaprvé žije obklopený tisícem rostlin a zadruhé je pěstuje kvůli užitku. To bych byla jiná. To bych chápala. Ale to nejsem.
psice,
přesně tak, na děti a zvířata se zlobit nedá, když něco zničí.
Většinou mám odjem, že na předmětech moc nelpím, ale ono se mi to vždycky ukáže, až když dojde na věc. Třeba když si někdo půjčuje moje příbory a odnáší je pryč. Protože jsou pěkné a protože jsou po babičce, tak mi na nich záleží. A protože pořídit podobnou sadu by bylo určitě drahé a nemám na to ve svém "rozpočtu" ani korunu. Že si odnáší mé talíře, které jsou nové, čistě bílé bez vzoru a bez historie, to mi vadí jen z principu, ne kvůli těm talířům samotným.
Lpím na mnoha svých předmětech proto, že je beru jako součást svého života, jako věci, které něco vyjadřují – můj vztah k nim nebo osobu dárce nebo příběh nebo něčí práci.
Společnost, ve které se každých pár let pořizuje nový mobil,nové auto, nový nábytek, ta je mi hodně cizí.
7. nojo, ale nekdo jiny tu kytku vyhodi. zejmena kdyz se mu zda ze nekde zavazi. Pro takovehle veci si musis najit spojence. Nekoho kdo ti tyhle tvoje veci pohlida. Jinak nebudes moc nikdy odejit a jen budes hlidat svoje veci. Porad budes o neco prichazet. o strom, o zvire, o obraz a o zidli.
ratko,
no – koho by napadlo, že i takové věci si musí předem přímo dohodnout a nespoléhat s důvěrou, že nikdo nemákne na to,co není jeho, co ani není v jeho prostoru a co se ho nijak netýká.
Trapné.
chapu, jsem moc zvedava jak ta pani zareaguje. co ti rekne.
Zareaguje dobře. Odsouhlasí to pro budoucí časy. Akorát nechci, aby ji nějak zarmoutilo, že udělala ěnco, co se mě dotklo.
ad 12: Ježiši!….. "nechci, aby ji nějak zarmoutilo, že udělala něco, co se mě dotklo" ….. Liško, dyk se tě to dotklo, tak to musí vědět a mělo by jí to zarmoutit aspoň stejně jako tebe, aby pochopila a aby to příště neudělala. A pokud by ji nezarmoutilo, že ti způsobila zarmoucení, tak by nebyla zdaleka tak hodná, jak předpokládáš. Prostě buď "autentická", řekni, jak jsi to cítila, že se tě to dotklo a ostatní by to měli na vědomí, pokud jsou to dobří kolegové. Jistě to brát v dobrém budou a tak to upevní vztahy a tvůj pocit bezpečí na pracovišti. Na co ty tanečky kolem?
Já jí to řeknu a vím, že už to podruhé dělat nebude. Zarmoutit ji to ale nemusí, to nepotřebuju.
Ostatní kolegové to jasně pochopí, o tom nepochybuju, o to nejde, ti by takhle nic nevyhodili.
… no prostě jsem měkkota. Proto si sem ten celý příspěvek taky poznamenávám :) Třeba to pomůže.
Grr…tý jo, slušná klidně být můžeš ale šmarjá! Hranice! To já bych okamžitě obešla celé pracoviště a hledala, kde mám kytky a obrázek. Vyříkala bych si to asi spíš vostřeji než klidněji. Třeba se ještě najdou, líši.
Ahóój, planeto!
V úterý přijde kolegyně, které také občas někdo naruší její prostor – a nedávno jsem toho byla svědkem, tak jí to nabonzuju. Pak to spolu můžeme vzít jako téma na poradu; až všichni přijedou z těch dovolených.
Asi třem kolegům, včetně šéfa, jsem řekla, že mi zmizely věci. Šéf totiž přišel s tím, že mu zmizel sprchový gel ze sprcháče. :)
Asi bych to tu neměla probírat, protože je to vnitropracovištní věc.
Achjo, kdy už konečně nebudu předem myslet na to, jak se někoho moje oprávněná stížnost dotkne a jak to mám zařídit, aby se nedotkla… Pro začátek asi pomůže, když se spojím s tou kolegyní, co jí někdo vniknul do prostoru, a s majitelem zmizelého sprchového gelu :)
17. myslim ze to je dobry postup. rict ze mizi osobni veci. Kytky jsou osobni veci
Ještě to ověřím, dopátrám a prodiskutuju a bude.
Heh, tak před chvílí, než jsem začla číst tenhle článek a hlavně komenty po ním, jsem napsala koment ke článku minulému.
Tak bych řekla, že tohle je přesně ono, přesně ten krásný příklad toho, o čem píšu. Té skoro až sebeznásilňující snahy o ohleduplnou vstřícnost. :-)
No viď.
neni pravda to, co je pravdou v dany okamih? Nikoliv az se ti to rozlezi v hlave a zacnes premitat co jsi udelala spatne nebo co by melo byt jinak.
ten momen se uz nevrati. vsecko potom je uz jen umelina. sebeznasilnujici ohleduplne vstricnost nebo neomalenost (kdyz to budes chtit preklopit v opak). Muzes si rict tisic duvodu proc to delas. pokazde si tomuzes nejak omluvit nebo naopak si nakydat na hlavu. pokud nejsi spokojena v danem okamihu s tim jak reagujes tak je to jen proto ze to co je vyhodnotis spatne. Treba ucelove. reknes si, pro tenhle ucel to nei dobre… ale na ucel se vyprdni. reagujes jak reagujes protoze takove je rozlozeni sil. tak to proste je. az vnitrne posilis, az se tvoje energie sjednoti nebo nejak jinak rozlozi tak buse taky reagovat jina a budou ti druzi reagovat jinak. Protoze ten dej (pribeh) je pouze a jedine vyjadreni okamzitych stavů. A ty stavy nezmenis slovama, ze reknes tohle nebo ono. Proste jen nehodnot. divej se co delas a nehodnot to. smir se s tim. az se tvoje enerige poposunou tak to bude zase jinak.
teda pro me je to jedina mozna cesta. proto ji sem davam. nikoliv jako radu (nemuzu ani radit) Jen ze mi je to co pises moc blizke. takove dejavu.
Neboj se být ta zlá.
Evo, to bylo stručné a jasné a trefné.
Radko,
ne, já nelituju, co dělám kdy dělám jak dělám – dělám v ten moment to, co mi přijde v pořádku z přesvědčení nebo dobrý z nějakého důvodu pro sebe nebo pro druhého. Když mi připadá ,že je to pro něco prospěšné (ten účel, jak píšeš, že se na něj nevyprdnu).
Neuvažovat o tom a udělat to příměji, z toho přesvědčení, to normáně dělám – ale právě ne v těch případech, kdy mám někoho usměrňovat nebo něco (domněle!) nepříjemného někomu říct. Hrozně nerada usměrňuju. Nechci si připadat jak bachař. Kdybych volila hned cestu nepříjemnou, nebýt smířlivý dobráček, tak si pak nakonec jak ten bachař nemusím připadat nikdy :-)
Tak já zkusím nebát se "být zlá".
Asi si to zkusím na panu Blowingovi. Často se ozývá a odmítám ho většinou jen vyhýbavě, že nejsem doma a tak…
Říct jasně co mi vadí, není žádné bachaření, ani nejsi zlá.
… Je častý jev, že "oběti" mají tendenci se omlouvat za to, že jim někdo způsobil újmu.
V takových případech si vždycky vzpomenu na svého agresivního exmanžela, kolem něj se chodilo po špičkách a měl z toho pohledu krásný život. A taky na svého tátu, který byl prostý člověk a používal velmi jednoduché, ale trefné věty, a když bylo něco špatně, řekl komukoli kdykoli třeba "Jdi do …..". Bylo jasno, žádné tanečky, omlouvání, vysvětlování ….. a každý věděl, že tohle tátovi tedy sakra vadí, když už promluvil a dal si příště pozor. Někdy mi ta jednoznačnost mezi lidmi chybí.
Když jsem se jako holka vymlouvala a nechtěla jít s nějakým klukem někam a táta šel okolo, řekl mu jasně: "Hele, nechce tě, tak už sem nechoď." (Moc to tenkrát bodlo.)
Jen jí dej! :-)A co dovča, dobrý? :-)
Dovolená dobrý, návrat horší. Ale ne kvůli tomu, že jsem pak hned 14 dní hospodařila s tátou, to bylo příjemný, už se dobře dohodnem. A teď zas mám volné večery a nutně potřebuju chodit po hospodách nebo povenku, být mezi lidmi. Kór když potom půjdu na přelomu měsíce na svou samocestu. Už mám mapy a boty. Ještě si vymyslím jídelníček a naplánuju, kde je cestou restaurace. Chci si ty přípravy vychutnat.
No, jasně, co se mi nelíbí a navíc dotkne, je třeba říct..chápu, že nechceš dělat zbytečný bebí, ale co ty..???Jinak se to nikdo nedoví a bude to považovat jako normál…nelíbí se mi to, tak to zlikviduju a liška to pochopí..
Pro tu dotyčnou se to může jevit jako prkotina, a nechtěla ti jistě ublížit, ale stalo se, vadí ti to. Nedivím se..jen když bude vědět, že si tohle nepřeješ, příště si to uvědomí. Mám s tím také problémy, ale jak člověka život omlátí, pochopí, že být HODNÁ , nelze vždy a za každé situace ;), možná, možná.. dám delší kom. :) u sebe..večer, když se bude chtít..
Anino,
že na píšeš něco k sobě, hurá, že by? :-)
Dneska jsem o tom mluvila s pár kolegy.
A u toho si uvědomila, že to je vážně pitomý, co se stalo: proč sundavat (můj) plakát, který visí na zdi přes pět let, přesně ve chvíli, kdy jsem na dovolené?!
Ona ta paní sekretářka je taky "hodná" a možná si myslela, že si toho ani nevšimnu a nebude mě to mrzet, jako by mě to (si představovala) mrzelo, kdyby na to zavedla řeč se mnou přímo. Ale nemrzelo, něco by se dohodlo.
S tím souvisí, že plakát je zřejmě raději vyhozen a "zmizen" – nikdo nepřišel a neřek: "Jo ten plakát jsem ti srolovala a dala ti ho tam a tam, jestli ho chceš."
Takže cílem bylo, aby až přijdu, bylo ticho po pěšině. A klaplo to. Zatím :)
Z toho můžu usuzovat, že druhá strana se poněkud obává mých reakcí, když jde o to, něco vyhodit (asi že bych to vyhodit odmítla a možná by mne to i zarmoutilo). Nebo lépe: druhá strana chce prosadit svou, ale tuší, že by to znamenalo se konfrontovat se mnou a nějak se dohodnout; nechce se se mnou konfrontovat, radši si to udělá posvém a mě postaví před hotovou věc. Což je dá se říct nečestné a nesportovní.
A proč vyhazovat nezalité kytky těsně před tím, než přijdu z dovolené? Abych neviděla, že je nikdo po dobu mé nepřítomnosti nezaléval a že uschly? (Musely přijít pryč až těsně před koncem mé dovolené, protože jinak by přece oschnout nestihly. Takže spíš je moje dovolená záminka pro to, vyhodit kytky – snad natruc…) Já počítala spíš s tím, že kytky nikdo nezaleje než zaleje. Ale ne že je vyhodí. Doma jsem taky měla kytky dva týdny nezalité a jsou v pořádku.
Z toho vyplývá, že ta paní – se kterou se jinak snášíme dobře, máme se docela rády – se mnou nějak bojuje a přitom nechce bojovat?
Nebo to tak prostě má naučený z domu a jinak řešit situace, kdy se chce prosadit, neumí.
(Je spousta lidí, co si myslí, že kdyby za tebou přišli a řekli, že něco by si přáli jinak než ty, tak že by to byl konflikt. Kterýmu je správný se vyhnout. Zatímco takovýhle křivozazádový řešení jim přijde elegantně hladký a taktický.)
32bohuzel :o( TAky to znam takhle krivozádově z domu a napalit přímo do očí od meho muze. Dva extrémy. a ten stred mezi tim akorat presne.
Nenapalit mezi oci a taky ne hladce takticky. Ale uplne normalne a vecne sdelit. a obdrzet odpoved jo nebo ne. a spoojit se s ni. (nevyvolat hadku)
napadlo me ze spousta lidi se proste vyhyba vyjednávání a zaroven si chce prosadit svoje reseni. to je kvadratura kruhu.
ze neni schopna vzit v potaz nazor (potrebu a pozadavek) toho druheho. neni demokraticka.
a proto jehladce takticka (neboli zakerne od lesa) misto aby primo vtahla druhou osobu do rozhodování jako rovnocenného partnera. z oci do ocí
kdyz vemu zase ty nestastné kytky. Zkusím to ted nejak "empaticky" zanalyzovat.
Ve spolecných prostorách je Liska které se kytky líbí a paní které se tyto kytky nelíbí.
je to zajem proti zajmu. BYla by mozna dohoda, ze si liska da kytky tam kde je paní neuvidí nebo ze se ta paní jednoduše překona a tech kytek si nebude všímat. jakoby tam nebyly. ale to pnuti a vnitrni rozpor trva.
Reseni:
Paní, které se kytky nelibí by mohla reagovat uplne věcně a parntersky a říct, že se ji ty kytky nelíbí at si je Liska dá pryč. A Liska by mohla reagovat asertivne a říct, že jí se líbí a že tam zustanou.
A karty jsou otevrene polozene na stole. A zacne vyjednavaní. Vysledkem vyjednávání je kompromis.
Bud naleznu kompromis (v partnerských vztazích se to musí) nebo ne.
Jestli ne, priste vyjednávat nebudou a možná budou chodit kolem dokola a neřeknou nic, jen si tise prosadí svůj zájem. Jedna si kytky donese a druha je odnese.
Ono to tak je odvždy: já jsem v 1.patře a tam mám kytky, jaké chci, a starám se o ně, jak chci.
A ta paní vnikla ze svého teritoria v přízemí do mého teritoria v 1. patře, kam obvykle nechodívá. A vyhodila ty kytky z 1.patra, které nemá na starosti. Nepožádala jsem ji totiž před dovolenou, aby ty kytky zalila. Myslela jsem, že to buď zalejou dvě kolegyně z 1.patra, anebo je to nenapadne (nenapadlo je ani zalít kytky přímo v jejich kanceláři :-) a to bude taky OK, protože pak kytky zase oživím.
S tém plakátem je to tak, že se nachází v největších společných prostorách, v přízemí, nev "mém" 1.patře. Ale je to můj výtvor, tak pokud by ho ve "svém" teritoriu někdo nechtěl mít, tak mi ho má dát srolovaný do ruky. přinejhorším. Normální by bylo mi předem navrhnout: Co myslíš, nedáme tu věc už ze zdi pryč?
Plus dodatek: v 1.patře mám několik kytek, které chtěla ta paní vyhodit, já se k tomu zrovna nachomýtla a rychle prohlásila, že ne, že si je vezmu.
A to byly dvě ty vyhozené. Jiná taková zachráněná tady je pořád.
To je trapný, taková rozmáznutá aféra s kytkama :-))
neni (pro me) donutila me k sebereflexi :o)
teda jakoze to z meho pohledu trapny neni ani trochu.
je to (asi) o rozdeleni teritorii a pocitech odpovednosti za teritorium. Zda se z napsaneho, ze ta pani ma pocity odpovednosti i za 1. patro. Ze jaksi nevzala na vedomi ze to je "tvoje" patro. Ty dve kolegyne co nechaly chcipnout i svoje kytky to za svoje teritorium nepovazují (jinak by ony svoje kytky opecovaly) a tak ho ta paní možná považovala za bezprizorní a opečovala ho.
Ono to vypadá jako zabomyší válka, ale není. Za chvíli ti vyhodí tvou židli ??? nebo tebe? Je tam problém s respektem. Že je zvyklá (možná) jednat zárohácky z domu neznamená, že musí jednat zárohácky s tebou. Je třeba jí dát naprosto jistou zpětnou vazbu, že takhle je to špatně, jinak to bude dělat pořád a zacházet dál a dál s pocitem, že takhle je to přece správně.
Liško, máš to srovnané v hlavě dobře (co je komu do tvých kytek?!?), teď je důležité za tím stát a neagresivně si to prosadit. Když to necháš být, stáváš se vinna na ukrácení svých práv a na malinko pokřiveném charakteru své koélegyně. A nikoho do toho netahej (kolektivní poradu o mizení věcí), to je věc mezi tebou a ní a sprchový gel s tím vůbec nemusí souviset, to může být úplně jiná "kauza".
A mimochodem, máš jistotu, že právě ona to vyhodila? A že ti nenechala třeba ten plakát někde u sebe, že jenom nestihla ti o tom říci?
Lenko, teď už jsem si ověřila u kolegyně, co přišla z dovolené, že ta o tom nic neví.
Čas o tom začít mluvit byl týden. To jsem němě vyčkávala. Prošvihla jsem vhodný čas začít sama, tojo.
… nebo se dá říct, že vyhazovač prošvihnul čas začít o tom sám a já si svůj čas vezmu, až se zase setkáme.
Mno tak jaké jiné téma bych tak blogla, abych už nemusela myslet na ty kytky… napadá mě jen jedno trudnomyslné a to se mi teď nechce.
Hezky pratelsky? Jak pratelsky, jste kamaradky nebo kolegyne? Slusne ano, ale vzala bych to take trochu jasne a usecne. Je to forma agrese, ne ze ne. Zvlast, jestli je tak "teritorialni".
kocky taky vymezuji teritorium.
Á, příběh se završil:
Kolegyně mi dneska přišla přát k svátku s kytičkou v květináči – říkala, že chtěla koupit růžičku, ale neměli ji, tak vzala jinou. Ať si ji umořím a vyhodím sama :-)
Týjo, tak to je pěkný! To je dobrá.
A bavily jsme se spolu už párkrát o kytkách – jaký postoj k nim máme atd. Tak snad je to happy end (?).
To je docela hezký. :-)