Duchovno na cestě?

KAMENY A HVĚZDY …

Několikadenní samocesta asi musí mít nějaký duchovní rozměr, jinak to nepůjde, nevyhnu se tomu, říkala jsem si před začátkem cesty. Zvlášť když jako hlavní atrakce budou tajuplné kamenné řady; krom jiných kamenných pozoruhodností, jakými jsou opukové lomy a stavby, bývalé černouhelné doly, čedičová sopka, nějaká ta pravěká, keltská a slovanská hradiště a jeden ze dvou největších menhirů u nás.

Ještě že kraji vévodí také chmel, ten mě přivede zase na jiné myšlenky.

Prvních pár dní pořád duchovno nic. Sice jsem si pečlivě omývala nohy – a to se dělá i v Bibli – aby snad se ty puchýře ještě nějak nezparchantěly, a šla jsem často terénem, kde cesty nebyly, dokonce asi 200 metrů kopřivami s nahýma nohama naboso, ale žádné mučednické hlubokoponory nenastaly. Nastaly ale zajímavé reflexe těch poutnických situací:

KOPŘIVY

Zrovna ty kopřivy byly zajímavé. Jdu takhle po polní cestě, která je vyznačená v mapě (o podobných kartografických šprýmech bude řeč i v příštím příspěvku a sprosté nadávky nebudou chybět) … Jdu v horkém odpoledni po cestě, jdu po ní kilometr a ještě půl kilometru zbývá, než mám dojít k silničce. Ten den už jsem dopoledne ztratila jinou lesní cestu a podle slunce přes zalesněný kopec došla, kam jsem chtěla. Sem. Teď jsem ráda, že mám konečně zas jednou použitelnou cestu pod nohama. Slunce svítí víc a moje polní cesta je víc a víc neudržovaná a zarostlá trávou. A malými kopřivami. A většími kopřivami. A kolem cesty jsou najednou po obou stranách neprostupné masy dvoumetrových kopřiv, zemský ráj to na pohled. Nebo na dohled. Na mé cestě jsou kopřivy nižší, některé po kolena, jiné do pasu, jenže ze stran se do cesty naklánějí jejich vyšší příbuzné.

Mám se vrátit? Kopřivový ráj se táhne k lesíku přede mnou a za ním už by měla vést silnička. Vrátit se kilometr a jít pak 3 kilometry po silnici ve vedru, abych se dostala na stejné místo? Brr, silnice není příjemná na chození. Klenba nohou se bortí, je to tvrdé a rovné a moje levá noha si vždycky po pár krocích pajdání na silnici vzpomene, že byla v červenci vyvrknutá. To projdu! A tak jsem kopřivy v sandálech a v sukýnce s nahýma nohama a rukama prošla, pomalými klidnými kroky a zvysoka. Říkala jsem si přitom, že z toho plyne poučení: Člověk musí někdy jít hodně pomalu, aby někam došel.

Pak mi z toho vyplynuly jiné věci: Kdyby šla se mnou druhá žena, šly bychom dál těmi kopřivami? Spíš ne, měla bych tendenci nedovolit, aby musela jít žahavými kopřivami. Navrhla bych jí, že se vrátíme. A kdyby šlo se mnou víc lidí nebo muž, jaké by to bylo? Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak by se kdo choval. Kdyby nás bylo lidí víc, střídali bychom se v ušlapávání kopřiv, jako se střídáme na běžkách v prošlapávání stopy. A mohly by nastávat napínavé chvíle z domněnek, že jeden prošlapává málo a jiný to celé odedře (podobně jako popisuje Jerome Klapka Jerome ve člunu).

Ale já jdu sama a mohu se rozhodovat sama a ani mě nenapadlo se vrátit.

ZTRACENÝ DŮL

Každopádně když někam jdu, ani mě nenapadne se vracet. Ani mě nenapadne, že bych mohla cestu nedokončit. Prostě jdu a prostě dojdu tam, kam chci. Kopřivy, strniště, mokrá tráva, silnice, horko, to k tomu patří – jen jako nepodstatná etapa; podstatné je, že vím, kam jdu, a taky tam dojdu. Jiná myšlenka není. To je sice pěkná vlastnost, co se mi o mně po cestě vyjevila, ale má i odvrácenou stranu. I ta se vyjevila: Neexistuje nedojít až na konec, neexistuje nedodělat vysokou školu, neexistuje nedosáhnout samozřejmého cíle. A když se nedojde, je to větší šok, než by se čekalo.

Plán byl navštívit expozici bývalého černouhelného dolu. Poslední prohlídka ve 14 hodin. Vede tam podle mapy silnice ze Švermova. Vycházím tedy po silnici ze Švermova. A tu mě zmátla u silnice směrovka, která avizovala můj cíl; šipka doprava. Vydala jsem se tedy doprava v domnění, že jsem v určitém bodě na mapě, kde se k dolu odbočuje doprava. I když mi to bylo divné. Ale v zástavbě domků se podle mapy orientuje hůř. Ušla jsem notný kus a nic, jen domky podél silnice. Tak jsem se vrátila a šla dál. Železniční vlečka tu byla, na mapě také byla, jdu dál v horku po prašné silnici, projíždějí náklaďáky, objevuje se nápis „Průmyslová zóna“ a haldy. A věže Kladna příliš blízko přede mnou. Musím na sever. Odbočila jsem tedy tím směrem ze silnice na kraj pole a usedla na batoh a zkoumala mapu. Nevěděla jsem přesně, kde jsem, ale věděla jsem, že bývalý důl tu není. Činný důl ano, ale ten můj muzejní ne. A prohlídku asi nestihnu, jestli ho vůbec někdy uvidím. A najednou jako by bylo nejdůležitější na světě dnes jít na prohlídku dolu Mayrau! Směšné. Najednou jsem si uvědomila, že mi zoufale říká v hlavě: „Ten důl už nikdy nenajdu, nepodívám se do něj. Ani když se sem vrátím autem nebo vlakem, stejně ho nenajdu, netrefím tam.“ Zároveň mi to bylo směšné a nechápala jsem, proč bych nutně musela vidět nějaký důl, po němž jsem do dneška ani nevzdechla, nikdy jsem se o doly nezajímala.

Prohra.

Přešla jsem pole na zalesněnou hranu, po pauze z ní našla cestu dolů, šla kus dál a najednou byl ztracený důl přede mnou. A prohlídka byla a odpoledne bylo najednou krásné. Důl mi spadl do klína. Zjistila jsem, že jsem předtím nevěděla, kde jsem, protože jsem vyšla z okraje mapy ven a pohybovala jsem se těsně za ním na kraji Kladna.

Happy End.

A stalo se mi to už kdysi, stalo se mi, že jsem nedošla a musela se vrátit. Cítila jsem se tehdy jako zpráskaný pes, šla jsem se svěšenou hlavou, poražená. Nezvyklé. Bylo mi dvacet a to místo, co mě dostalo, se jmenuje Ostrý Roháč. Od té chvíle jsem měla fobii z výšky, trvala deset let.

NENÁPADNÁ

Spadla mi do klína ještě další souhra okolností a mé přítomnosti; byla jsem na své cestě dobře synchronizovaná se světaběhem. Přišla jsem do nejopukovější obce a viděla, že je v ní muzeum, o němž jsem neměla tušení, nepsalo se o něm. Na dveřích stálo: „Otevřeno každou první a třetí sobotu v měsíci od 9:30 do 11:30.“ Ty dveře byly dokořán. Bylo 10:15 a první sobota v měsíci. Vešla jsem dovnitř, okouzlena plynulostí koincidence.

opuko-obec

Tři starší pánové byli právě v muzeu – jeden průvodce, druhý si opisoval z obecních kronik a třetí stál jentak za rohem. Věžní hodiny odbily čtvrt, odcinkaly, zamrskaly sebou a ztichly. Ne na kostelní věži venku, ale přímo v místnosti muzea. Průvodce se mi chvíli věnoval, jenže pak přišla tříčlenná rodinka – místní (!) – a to byl rozhodující bod obratu. Stali se jeho favority, zejména šestiletá holčička se těšila průvodcově pozornosti v každém okamžiku. Asi měl strach z dětí, které se začnou brzo nudit a chtějí jít domů. Jako bavič malých návštěvníků byl velmi schopný. Chvíli hrál i permoníka. Dokonce z nádherně kované skříně vytáhnul bedýnky se skleněným posuvným víkem, kde měl schovány nejstarší nálezy. Hladce vypracovanou pravěkou sekerku a švartnový náramek. Ty vyráběli Keltové právě v tomto kraji, na vývoz. A tenhle šperk opracovaný tisíce let starou lidskou rukou navlékl na ještě nedorostlou holčičí ruku. Byl jí akorát. A já se ani nedotkla ničeho z toho, jen přihlížela přes stůl. Nechtěla jsem být nadržená nemístná konkurentka malého dítěte, natahovat se a říkat: „Můžu taky?“ – A tak jsem nemohla.

Pak už jsem odcházela, pořád ještě okouněla a uvědomila si, že u pana průvodce chci „šplhat“ – loučila jsem se, zapsala do knihy hostů a zeptala se, jestli místní akce jsou někde na internetu. Pán se zamyslel, zastavil … a pak v náhlém osvícení poskočil, natáhnul ruku nahoru a řekl: „Máme teď takovou vlaječku-“ Sáhl na skříň a podal vlaječku se znakem obce té holčičce. Na mne se ani neohlédl.

Tak já nevím. Cizáci pro něj nejsou dost zajímaví, rajcuje ho jen budoucnost obecní populace? Došlo mi, že tohle chování vůbec neznám; proto to nutkání šplhnout si. V takových situacích se nikdy neocitám, tohle je poprvé. Poprvé v životě jsem vosk, jsem nenápadná. A to tedy musí znamenat, že celý svůj život jsem dost nápadná! Protože v takovýchto situacích bývám v kontaktu s druhým, on se mnou komunikuje a já s ním jsem minimálně v očním kontaktu, ať je průvodce nebo lektor nebo kdokoli. Copak jsem nějaká hvězda? To snad ne, ale ještě jsem nezažila, že by si mě uprostřed kolektivu někdo nevšimnul, nevěnoval se mi… nebo jsem si to sama vždycky tak zařídila? Hned se mi vybavuje letošní první setkání psychoterapeutického výcviku; i tam se cítím velmi nápadná, až moc, až mě to šokovalo. – Slyšet skandovat svoje jméno při tanci a neslyšet pak už skandovat jiná jména dalších dvaceti, třiceti lidí … Cítit se ve skupině až dost výrazná … Být člověkem zvenčí považovaná za mluvčí všech … a odmítnout tu nepatřičnou roli … Být od dětství volena za mluvčí skupiny … To je pro mě pořád vlastně celkem běžné; ve srovnání s pocitem přehlížení, nenápadnosti.

Poprvé v životě jsem se cítila nenápadná, upozaděná. Někdy to může být i výhodné … člověk někam nepřijde a nikdo si toho ani nevšimne … Pro mě zcela nová zkušenost.

KAMENY A HVĚZDY

Procházela jsem některé kamenné řady u Kounova a došla jsem na kraj ke kameni jménem Paegas, jednomu ze dvou největších; druhý byl pojmenován Gibbon a leží na opačné straně prostoru, diagonálně. Tam jsem se vydala vzápětí. Cestou lesem jsem potkala mezi dvěma řadami kamenů dva uřícené kluky v cyklistických oblecích; ale kola neměli. Jeden chtěl nutně vidět kounovskou pozoruhodnost, když už je tady, jenže času nezbývalo. Druhý vzadu se snažil kamaráda přimět k běhu nazpátek, aby naskočili na kola a chytli vlak, jinak ujede. První se ptal po velkém kameni. Ujistila jsem ho, že všechny kameny vypadají takhle jako ty kolem nás a ten Paegas není daleko, asi 200 metrů. Druhý kluk se zatvářil, že to nestíhají, první byl rozběhnutý dál. „Můžu vám ho ukázat na fotce!“ řekla jsem a vytáhla svůj miniaturní foťáček. To uspokojilo oba dva, otočili se a odběhli zase ke svým strojům. Prý ráno vyjeli z Prahy, stačili mi ještě říct. Chtěli mi to říct. Tak jsem jim řekla, že já vyšla z Prahy před čtyřmi dny. Cítila jsem se s nimi hodně spřízněná; hodně proto, že mi tykali a já jim. Rodinky vrstevníků na výletě s dětmi, které jsem potkávala po cestě, jsem zdravila „Dobrý den“ a netykali jsme si, bylo by to nevhodné. A teď, na krátký okamžik, konečně někdo příhodný. A jsou fuč. A proč o těch dvou vůbec mluvím, proč nemluvím jen o těch dvou kamenech? :-)

Došla jsem ke kameni Gibbon, okrouhlému, plochému. Vypadá, jako by ležel v embryonální poloze, blesklo mi. A tak jsem si na něj lehla já, do embryonální polohy. Žádný kolemjdoucí mě nevyrušil; bylo už před setměním. Kámen byl ledově studený, ačkoli celý den pálilo sluníčko; dal znát, že spočívá v lesním stínu. Nejsem Jaroslav Dušek – s duší a do oušek – a kámen neměl ochotu mi něco sdělovat do ucha. Jak jsem na něm ležela, napadla mne – ne jej, mne napadla – myšlenka na hvězdy. Že kameny a hvězdy a lidi jedno jsou. Jsme. „V každém zrnku pšenice je skryta duše hvězdy,“ jak řekl A. Machen. To se mi vybavilo. Pak jsem vstala, protáhla zledovatělé údy a šla zase na druhou stranu, stulit se na Paegas. Také studený, leč trochu pohodlnější. Ani ten mi neříkal nic. A to mne překvapilo, protože aspoň na tajuplném místě s tajuplnými kameny jsem nějaké duchovno očekávala, po čtyřech dnech samopochodu. A nic. A v noci taky nic, v noci dobrý. Můj souložní řadový kámen dělal na mne příjemnější dojem než ty dva se jménem. A koukala jsem na hvězdy.

Paegas a Gibbon

Ráno jsem procházela pod vedlejším kopcem Špičák – je prý také tajuplný. Blízko cesty jsem dle internetového návodu našla další ležící kámen, nazývaný vizír. I na něj jsem si lehla. Byl sympatičtější k poležení než Paegas a Gibbon, ale studený a mlčenlivý byl skoro stejně. A šla jsem dál a dále a došla k druhému největšímu menhiru u nás (ten první se tyčí ve stejném kraji). Stojí v poli u Drahomyšle a je hrozně horký, vyhřátý Sluncem. Jmenuje se Zakletý mnich.

Hned jak jsem ho uviděla, dostala jsem chuť na sex. O ničem jiném Mnich ke mně nemluvil. „Staň se,“ pravil. Měl pochopení.

Byl poslední zajímavostí, kterou jsem po cestě chtěla navštívit a navštívila, chtěla vidět a bylo mi to dopřáno. Nakonec jsem cítila až vděčné dojetí, že mi to všechno klaplo. Béé, říkala jsem si, duchovno poutníka nikde žádné a ještě snad dojdu do cíle v slzách, jsem tragéd. Ale tak to nedopadlo!

A VODA

Makala jsem v horku, abych stihla vlak za Ohří. A měla nakonec hodně času, když jsem přišla na most přes řeku. Musím se vykoupat! To bude pravé zakončení cesty! Paráda, za mostem vede pěšinka mezi plevelem. Je moje. Dál podél vody, pořád dál pěšinkou, sundat sukni a triko a nandat kalhotky. Podprsenku jsem si nechala, bylo na mne vidět z mostu. Do vody!

Zvláštní zpomalující pocit opatrnosti před významnou chvílí; sama v řece. Krok za krokem. Hurá, odvážila jsem se pustit do vody. To je přece završení cesty! Uspokojení. Triumf. Pocit vítězství. Ten obvykle nemívám, protože na vítězství a prohry nerada hraju. Vylezla jsem zase nahoru na břeh a zjistila, že náplasti z nohou symbolicky odplavaly, jsou pryč: Konec cesty. Křest má být ale spíš začátek nového života, než konec předešlého …

A stihla jsem neplánovaně vlak o dvě hodiny dříve, než co jsem měla vyhledaný předem. Přijel akorát minutu po mém příchodu na nádraží u Žatce; má cesta byla synchronizovaná až do posledního okamžiku! Různé symbolické i běžné epizodky se odehrály, uspokojující to bylo a cítila jsem nakonec, že cesta má pro mě velkou hodnotu, dává hodnotu mně, i když jsem pořád stejná, jako bych byla i bez vykonání cesty.

Dobré to bylo.

nelekejte se, takhle vypadá vítězný konec...

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

87 komentářů u „Duchovno na cestě?

  1. Náhodou, mně se ta tvá cesta zdá dost duchovně poznávací, sebepozávací …… a taky kus pěkného života.

    Pár věcí mě dost zaujalo. Třeba nechuť se vracet. (Tu mám taky.) Zda jít kopřivami a s kým ano, s kým ne, zajímavé. Pak postoj k přehlížení.
    Pak teze "kameny a hvězdy a lidi jedno jsou. Jsme." je sama o sobě objevná, pokud prožitá. (V mém pojetí by to možná znělo shrnujícně "Všichni jsme všechno. Jsme ve všem. Jsme.")
    Taky vztah k vítězství. Prostě když si člověk na něco nehraje, klidně si ten pocit vítězství může dovolit. Protože jej cítí opravdově.

    (A mimochodem jsem pořád přemýšlela, odkud znám Kounov. Dyk jsem tam byla několikrát coby středo a později vysokoškolák na chmelu! Jak jsem jenom mohla zapomenout na jméno tohoto místa ještě stále pro mě čpící specifickým trávochmelovým pachem, který nešel dlouho ani vyprat.)

  2. Když leží ducHovno na cestě, pak je lepší ho obejít… ;)

  3. musím se sem vrátit v klidu… počíst si, zatím… ahoj!

  4. Lenko,
    ahááá, Kounov a chmel! Kout chmelařství v muzeu byl také. A pan průvodce sbírá chmelařské známky (taková kolečka s dírkou; předtím jsem o jejich existenci neměla tušení) a chmelařské pohlednice, na kterých se vilně obtáčejí kolem chmelové tyčky dívky v lacláčích a šátku.

    Asi bys tedy v muzeu byla ještě vítanější návštěvník :-)
    – Mě chmel akorát minul, byla jsem přesně ten ročník, co už nejel ani na střední škole na hromadnou brigádu.

    @Teo,
    no přesně to jsem dělala v jednom kuse. Nevím, co na těch cestách leželo, protože byly tak zarostlé, že jsem je musela obcházet polem. O tom ještě napíšu. Snad už nebudu s časovým odstupem tak sprostě nadávat.

    zuzi,
    ahoj! Taky si ještě počtu o tvých výletech na červené značce!

  5. Jo, kdo nebyl na chmelu, o hodně přišel. Jsem byla na ručním česání (se to musí umět, první rok jsme snad i museli na stravu doplácet, páč jsme si nic neuměli vydělat, další rok jsme byli zkušení drásači, co dělali 12 věrtelů za den), na strhávání (jak mi štok spadl přes tvář a měla jsem tam krvavý šlinc přes celé líčko a dostala jsem za to dva řízky od kuchaře,… jak jsme se schovávali před traktorem v brázdě v černých gumácích a on nás málem přejel, jaká to byla prima houpavá jízda na valníku plném zelených štoků), na česacím stroji (jak když se nám nechtělo už pracovat, tam kluci dali do válečků drát a než se to opravilo, mohli jsme se vyhřívat na sluníčku), …. jak nás 110 bylo narvaných na palandách ve sklepní místnosti a jak se tam nedalo ani dýchat ani spát na matracích, co nebyly matracemi, ale pytli se senem …..

  6. Lenko,
    takové kolektivní kolektivizované zábavičky a makačky. Škoda že moc o těch chmelových brigádách nikdo nevypráví příhody (krom Starců na chmelu – asi je ten filmový muzikál tak dobrý, že už si nikdo netroufnul mu tématicky konkurovat?)

    ratko,
    jo šla, ale radši bych šla zas někam jinam, aby to bylo objevné. Stejnou cestu dvakrát po sobě bych nešla.

  7. povazuji to za obdivuhodne a odvazne, takhle se vydat na cestu. Vzdycky jsem obdivovala zeny a divky co jdu samy. u kluku mi to jaksi prislo normalni. ale u divky je to ohromne emancipovane.
    Lisko, jsi uzasna

  8. Válečkovačka, strhávačka, navěšovačka, kulturačka, pedagogický dozor. Vzala jsem to od píky až na vrchol. :-)

  9. To je škoda, že kameny mlčely, ale na druhou stranu je dobře že nejsou moc ukecaný. Že se nedaj každýmu..

  10. zuzi,
    to je pravda. Mně to taky nijak nevadilo, nenaštvala jsem se ani nerozmrzela. Je to lepší; nestane se ze mne ženština posedlá nasloucháním kamenům.

    ruliso,
    úplná chmelařská universita! To by bylo pěkný, kdybyste napsali nějaké česáčské příhody, vy všechny chmelařky a chmelaři! Třeba teď tady klidně – to je k tématu chmelařského kraje. Nebo i jinde – ale nezapomeňte mi to dát vědět!

    ratko,
    hohóó! Například pan Blowing se také vyjadřoval obdivně; pro mě je to poměrně běžné, nějak mi to navazuje 1) na to, jak jsem chodívala s batohem v podstatě každý víkend s kamarády nebo s oddílem; pravda, v období před 10-20 lety…
    2) na to, že jsem už pár let sama a dělám sama spoustu věcí, které jsem si dřív ani neuměla představit, že dělá někdo sám. A od spaní sama v domě je jen malý krok ke spát sama venku v lese.

    Já zas eobdivuju lidi, co jedou do daleké ciziny na delší dobu a nemají tam žádného kumpána – spolukrajana. A lidi, co zvládají pracovat a studovat dálkově. Nebo být na mateřské a studovat nebo pracovat a obstarat několik dětí a domácnost a vstávat dřív než v 7 ráno. Asi bych to všechno taky dokázala, ale to vstávání teda ne a ježdění s dětmi po doktorech a po různých kroužkách, to by mě teda ani trochu nebavilo, fuj.

  11. Česáčské příhody…
    Většinou vhodné až po dvaadvacáté hodině. :-))

    Nejsem si jistá, nakolik by ty zážitky byly zajímavé pro ostatní, takhle vytržené úryvky, jestli třeba nejsou dojemné jen pro mě, pro nás, co jsme tam byli a jsme na to už tak, tak staří…

  12. Já teda žádné česáčské příhody nemám, ono to tam opravdu vypadalo jak v ratejně (jak ve filmu, akorát jsme měli palandy a bylo to ve sklepě třeba nebo v nějakých jiných nehostinných místnostech), večerka byla přesně v deset a kdo se opozdil, mohlo to mít za následek i vyhazov ze školy. A to jsme dělali někdy na dvě směny a ta druhá končila taky v deset. Pakárna. Si někdo může myslet, že se to nějak šulilo, ale ne. Jedna holka – už asi devatenáctiletá – přespala jednou v noci se svým klukem ve stanu a vyhodili ji z vejšky. Večer v půl jedenáctý nás přišly vzbudit pedagožky- čarodejnice a prohmatávaly nám spacáky, jestli jsme v nich samy. Bylo v té době sotva patnáct a chtělo se mi z nich zvracet. O to, abychom ve čtyři ráno, když vstáváme na pole na strhávání, dostaly aspoň ráno čaj, to se nestaraly, kunhuty. Jo, kluci se tam opíjeli a váleli na trávníku. My jsme chodily po venku, povídaly jsme si a děsně jsme se nudily. Abych pravdu přiznala, pamatuji si hlavně tu práci. Největší legrace byla na strhávání, protože to bylo s klukama a ti dělali legraci a taky to bylo kupodivu nejlépe placené. Jinak když jsme česali ručně, ráno jsme šli mlhou na chmelnici, často jsme na sebe ani neviděli a drásali jsme a drásali jsme a když byl dvojvěrtelový koš plný, šli jsme ho vysypat na mírku a prohodili cestou nějaké to slovo – s někým, kdo byl v řádku vedle nebo u mírky a pak zase strhnout, natáhnout štok, zasednout ke koši a trhat. Myslím, že jsem celou dobu vlastně meditovala. Ani nebylo s kým si povídat. Pedagogové nás občas obcházeli, kontrolovali nebo povzbuzovali. Nebylo dovoleno se vzdalovat od práce. Ale na poslední brigádě na střední už jsem měla sebevědomí a nebyla jsem už takové dítě a tak jsem šla do lesa se proskočit a když se mně někdo ptal, řekla jsem, že už toho mám dost a že si jdu odpočinout, nedala jsem šanci pedagogovi nesouhlasit.
    Co se týče kluků, tak mě tam ani nic nenapadalo, natož aby se odehrálo nějaké dobrodružství, protože moji spolužáci a vrstevníci byli pro mě příliš nezajímaví, byly to ještě děti. A mě zajímali už mužové. Ale ne traktoristi ani předsedové družstva. :-)

  13. Týjo, takováhle šikana – směna do deseti a večerka v deset a dospělí lidi hlídaní; to bych nesla hodně těžko. To bych asi pyskovala dost.

  14. ad 15: Nepyskovala, Liško, kdybys nechtěla vyletět ze školy, na kterou se fakt jen tak každý nedostal, hlavně když neměl rodiče v KSČ. Byla to fakt jiná doba a my byli vychovávání ve strachu. V patnácti, šestnácti jsme se nedokázali ozvat, taky jsme nevěděli, že se můžeme ozvat, byli jsme zvyklí poslouchat. A pak, i když přijeli někteří rodiče a řešili např. naše ubytování právě přes Stranu, už jsme jeli skoro domů. Viděno dnešníma očima, zatočila bych s některými lidmi opravdu zle, ale nejen na chmelu, ale třeba na střední, kde bylo normální, že holka, když měla minisukně, mohla mlčet u tabule jak dřevo, nikdy nedostala špatnou známku, zatímco když někdo v roláku a klahotách uměl jak pánbu, nikdy s lepší jak s trojkou neodešel. Taky jak nám jeden kantor chodil nakukovat do šaten, když jsem se převlékaly před tělocvikem ….. Jé, toho by bylo. Dodnes dobu středoškolských studií považuji za neodpornější dobu ve svém životě, protože fakt nebylo koho si z pedagogů vážit a přitom rozhodovali o našem životě, o tom, zda se dostaneme na vysokou či ne.
    Ta práce na chmelnici byla ještě docela snesitelná, to jo. :-)

  15. No fuj, takovíhle učitelé!!

    Jo a vlastně bych nepyskovala; protože na VŠ bych se vůbec nedostala, narodit se o 10 let dřív. To bych měla hodně polepený. A myslím, že bych to rodičům nikdy nezazlívala.
    – To jako vzkaz lidem, kteří jen aby náhodou "neublížili" svým dětičkám, tvrdili, že to byl důvod jejich vstupu do strany. Já být dítě takového kariéristy, tak to naopak by mi na tom rodiči bylo dost nepříjemný…

  16. ja byla na cesani jablek. a to mam zazitky – nepopsatelne:o( Poprve a naposledy jsem usnula v prikopu a byla zaomenuta zbytkem skupiny. ten pocit probuzeni ve tme a na poli uplne sama v cizim prostredi si pamatuju dodnes. tu hruzu, ze nevim kde jsem a jak jsemse tam dostala. a tak jsem zacala kricet jmeno sve nejlepsi kamaradky Katky. a najednou jsem slysela jei hlav v dalce. Vratila se, sla me hledat. Nojo, :o)) neni to primo z chmelu ale takovy typicky jabkovy. Na jabkach jsem zazili hodne srandy. a po vecerech slavili fakticky porad.

  17. Lisko, ja chodila strasne moc i sama jsem chodila i po horach jako divka (nikoliv s prespanim). Mela jsem blok kdyz jsem byla sama. takovou zvlastni uzkost na hrudi. I kdyz jsem sla do kina nebo do baru sama (schvalne jsem to delala abych si odzkousela vlastni samostatnost) tak jsem vedela ze to neni ono . ze citim uzkost ze samoty, ze nejsem uvolnena. ze kdyz se na menekdo podiva nebo me oslovi tak miso uvolneneho usmevu, se zasklebim a udelam odmitave gesto. pritom cely zivot touzim po sdileni. touzila jsem po tom a by se vsichni se mnou bavili, aby me kazdy oslovil a byl vnitrne se mnou. sdilel se mnou svet. blyo mi jedno zda opilec nebo slusnak. nakonec jsem ten svet sdileal s opilci protoze oni byli ochotni ho sdilet se samotnou zenskou. ti slusanci ne. kdyz jsem se zeptala slusnaka kolik je hodin a hodila smutny pohleda jakoze oslov me, oslov me. mluv se mnou tak se ulek a utekl. Doted citim, tu zvlastni uzkost a neschopnost navazovat vnitrni kontakt. ze vse slo jen po povrchu a ja touzila sdilet prostor.

  18. Liško ono je to možná až tak zhuštěně duchovní, že to tam nevidíš. Něco jako přes stromy les:) Dej si tu cestu, až budeš stará bába. Vytvořila sis pěknou liščí stezku, kterou si můžeš projít kdykoliv a porovnat jak daleko jsi byla tenkrát a teď. Jinak já měla tu noc v Kounově docela dost strašidelnou, ale to bylo možná i tím, že jsem byla ve stanu – a moje představivost, co se děje za jeho plátěnou stěnou, pracovala naplno. Navíc kousek ode mě tam běhal, ryl a chroptěl divočák, což ze stanu znělo jako bych se propadla úplně do jiného světa, do pekla. Slyšela jsem potom ještě foukání na fujaru, ale to už se dá na lesní zvíře převádět hůř:)

  19. jo a až tam půjdeš jako ta stará bába, vem mě sebou. Kopřiv se nebojím. Moje babička říkala, že jsou dobrý na regma;)

  20. ratko,
    zrovna jím jabko! A čtu o tvém jablkaření.
    [20] to ses tedy pěkně trénovala. Takové divno-rozpačito se mi taky stává, právě když vím, že jdu někam sama a předem očekávám, jak se to vyvine, když budu sama, a myslím na to. Takové epizodky naprd
    – např.jsem šla do vinárny pro víno do kanystrů, na nějakou pracovní akci. Jindy chodívám s někým, tentokrát sama a štvalo mě, že nikdo se mnou nešel; že to ponesu já, místo aby nějaký chlap. Nechtěla jsem být za chlapa (ne že bych to neunesla:-). No a samozřejmě: čekám v otravném rozpložení, až mi to načepují, a hned začali pochlastávající dědci něco vykřikovat – mluvit o mně, ale jako bych tam nebyla, ne ke mně. A to nesnáším. Vyvolává to hnusnou nejistotu, co kvákne nějaký dědek v příštím okamžiku atd. Takže z přednasrané akce, na kterou jsem myslela, se vyvinula nejen předem, ale i potom namíchnutá akce.
    Takže nebrat, říkám si: Jakmile by o tom měl člověk nějak nejistě dumat a cítit se divně z toho, že jde sám do divadla, tak radši nechodit a je to. A když je chuť, tak jo a poplyne to samo.

  21. psice,
    ve stanu je to horší. Venku má člověk aspoň pocit, že má přehled a volnou cestu v případě ohrožení (teda ne reálného, ale potenciálního – podle toho si taky vybere místo na spaní; neže by ohrožení bylo na spadnutí).
    Ale stejně je to jen dojem, protože jakmile se nasoukám do spacáku, mobilní nejsem. A hlavně jakmile – úplně jako poslední vě před spaním – sundám brýle, tak jsem vydaná všanc. Ty brýle symbolizují ochranu a schopnost vidět a v případě úprku by mě zpomalily – protože než bych je vyšťárala někde v botě, uplyne spousta času.

    (Jo ty farmářky, co tolik tlačily, jsem během cesty používala jen jako futrál na brejle v noci.)

  22. pro me bylo kdysi hrozne dulezite byt soucasti. nebyt vydelena a oddelena od lidi (i kdyz jsem se tak citila) Uplne jsem chlemptala touhou po skupinovem sdileni. Nikoliv jakoze budu mit sve kamarady. a jen tyto. ale obecne toha sdilet.
    umolousany dedek v hospode me nikdy nevadil, ani opilci ve vlaku nebo piskajici delnici na stavbe. naopak, hned jsem se otocila a sla jsem se bavit a ptat, co delaji a jak jim to chutna a hned jsme byli kamaradi a ja citila vnitrni stesti ze taknejak ladime. Spise jsem nedokazala prekrocit takovy ten negativni odmitaci kruh, ze nekde je skupina lidi co se ohromne bavi a ja tam mezi ne vejdu a nic. zadne sdileni. prazdno. ze energii skupiny nedokazu pojmout, jakoby me mijela. oni se rehtaji a vtipkuji a ja koukam a abych nevypadala blbe tak se smeju. ale necitim nic. pak se nenapadne vytratim a jsem pryc. to byly chvilky kdy jsem se citila hrozne zle. ze neumim navazat kontakt. ze jsem mimo. odelena. s opilci jsem byla pokazde kamarad razdva. tak nejak automaticky. nevim co bylo u nich jinak nez u uzavrenych skupin.

  23. umim se smat az mi slzy tecou a valim se po zemi, ale to je kouzlo okamihu. jakmile se sejde skupina aby si vykladala vtipne historky, nebo hrala na hudebni nastroje, nebo hrala společenske hry ci volejbal tak jsem pretizena. rizenou zabavu nejsem schopna pojmout. to co mohu prozivat musi prijit spontanne zevnitr. z niceho. nedokazu to naplanovat.

    A proto i takova cesta prirodou, nebo extremni cesta na vrchol ci primo expedice je spise kulisou. Kulisou ktera odvede moji pozornost a rozum a uvolni mysl. A teprve z toho uvolnení mysli příchazi schopnost prožívat. Prožívat tu cestu. Žít ji. Musím si nejdřív zabavit nečím rozum (ale i emoce) Odvest je nekam. Treba do kopriv, nebo hlubokeho snehu. Kamkoliv kam se muzou chytnout. a pak muzu zit.

  24. ad 23: Jsem šťastná, že jsem přišla už na to, že když je nějaká akce a bylo by třeba přinést víno, klidně řeknu: Pokud se mnou nikdo nepůjdete, víno nebude a dodržela bych to.
    A taky jsem tak ofouklá, že kdyby se mluvilo o mně mimo, klidně k nim půjdu a řeknu třeba : "Nemluvte tady o mně beze mne, nemám to ráda, jestli si chcete povídat, tak tady jsem." Nebo bych řekla něco jako: "Je hrozný, když jdou samy ženský pro víno, žejo? Ale nebojte, nebudu to pít sama ….." něbo nějakou jinou hovadinu. Prostě bych si to zařídila, aby mi nebylo trapně.
    A je fakt, že když vím, že se někde nebudu cítit dobře, tak se klidně otočím na patě, zahodím i lístek a jdu si užít večer jinak. Je to lepší, než se cítit trapně, byť s lístkem. – Ó jak milé je, když prohodím, že jdu na nějakou přednášku a někdo milý mi řekne "a vezmeš mě s sebou? Chci jít na tu přednášku s tebou." Aniž by věděl, na co vlastně jde. Zajímá ho, co mě zajímá. Bože, to je příjemný. :-)

    Farmářky jako futrál na brýle, to je tedy něco! To si dej, Liško, patentovat!

  25. ad 26: Ano, ratko, to je ono. Cesta je jen kulisou – pro to uvolnit svou mysl. Tvoje věta "A teprve z toho uvolnení mysli příchazi schopnost prožívat." je úplně jak pohlazení. Páč to tak JE.
    P.S. Ano, taky někdy bývám přetížená – množstvím lidí, kterým se musím přizpůsobovat nebo množstvím činností. – Proto se takovým situacím vyhýbám. Když si sednu do příkopu a půl dne jenom čučím na kopřivy, užiju si života víc než na pouti, třeba. A taky si vybírám pečlivě společnost. Je pro náročné se přizpůsobovat někomu, s kým úplně neladím. I když nic proti němu, samozřejmě.

  26. "Prvních pár dní pořád duchovno nic"

    už na ten výraz,či příraz "duchovno" začínám být alergickej,ale když už to padlo,tak se ho pro tento případ taky podržím.
    já měl samocesty,po kterých prvních pár let,vlastně i pár desetliletí duchovno furt nic.
    A potom mi přišla vzpomínka na ně tak nějak zenově praštit do hlavy,jakože to tam bylo.
    A nevadí,že jsem to tenkrát nevěděl a neviděl.Vlastně to bylo dobře.Aspoň ten duchovní vývar zůstal teplej a vydatnej aby mě zasytil ve chvíli,kdy jsem to opravdu potřeboval.
    A když na to zpětně zavzpomínám,nemělo to žádnou logiku.
    Cesty tenkrát nemastný neslaný se po letech změnily v rajské,spaní pod mostem v dešti na přepychový hotel a …naopak.
    Tolik úspěšných podniků,vykonaných přesně dle plánu s konečným uspokojením odvál čas a když na ně vzpomenu,jakobych je ani nepodstoupil já,ale nějaký dvojník.

  27. ono by vlastně stálo za to,aby už konečně to "duchovno" někdo definoval.
    Jenže oni se toho nelehkého úkolu s největším nadšením ujímají ti,co mají na botě pouze ono "ducHovno" a ještě navíc svoje vlastní a to je pak těžká věc,definovat svůj smrad.

  28. 29. jo, tenhle pocit mam kdyz se divam na dobu kdyz byli starsi synove mali a ja brzy rano vstavala, chystala deti, pak delala "manazerku" v praci a pak sla s detmi domu a vecer jsem sla cvicit a delala kondicni kulturistiku abych vypadala dobre a vybila ze sebe frustrace. Byla jsemjak dobre fungujici robot. Tahle bych dnes nemohla fungovat ani vterinu. Zadrela bych se hned. Ale to byl jiny svet. a Ta dokonale funkcni zena byl nekdo jiny.

  29. ad 31: Ratko, a co se stalo, že ta "dokonale funkční žena" už není tou, co bývala? Jak to přišlo?

  30. 32. rekla bych ze zivotni zkusenosti a pouceni z proziteho.

  31. ad 33: No, nevím, jiní mají podobné životy a nepoučí se. Pořád běží jak veverky na kolotoči. Třeba do smrti. Zajímal by mě spouštěč. Proč a kdy ses zastavila a začala přemýšlet …
    Mimochodem, myslím, že v té době také vznikl blog, ne?

  32. ani ne, blog vznikl az jsem pochopila co je internet a napojila se :o)) To hledani je ve me od detskych let a ta posloupnost vyvoje je patrna na postupnem mizeni mých tiku, strachu, uzkostí a alergii. to ale muze byt i starim.
    Clovek citi oddelenost (teda citila jsem odjakziva) v sobe ty bloky ktere me oddelovaly od celku) ale neumela jsem to popsat. zvlastni stesk a touha. Nevedela jsem po cem. Blaznive jsem hledala a zkousela co to muze byt – to po čem toužím. Takove to zenske: nevi co chce a neprestane dokud to nedostane. takze tohle bylo typicke. furt jsem se vrhala do ruznych rizikovych a neznamych situaci abych zjistila jak se to cítí. zda je to ono, to co hledám. Protoze kazda situace znamenala pro me informaci o tom co cítím a jak intenzivně to cítím. nejtezsi byl prechod od uspesne dokonale zeny v do role cizinky. Tam jsem pocitila spoustu veci z druhe strany. Pocitila jsem jak se pocituje byt diskriminovan. jake to je byt nulou – bezvýznamné nic. a tahle zkusenost nebyla neprijemná. znamela urcite uvolneni. A pak cesta do Jizni Ameriky a setkani s jinou civilizaci. Kdyz jsem se vratila, tak jsem asi dva mesice nemohla normalne zit. byla jsem ve stavu kulturního šoku. Nemohla sjem se adaptovat zpet. Vsecko jsem najednou videla v jinych barvach. Uvidela jsem svuj život uplně jinak. Chtela jsem žít jinak. Harmonicky. uvidela jsem komu jsemkdy ublížila a strašně jsem se stydela. chtela jsem se vrátit domu. do ceska. porodit díte a začít znovu a jinak. po indiansku.

  33. pricem to po indiansku znamena opet jen ten pocit, tu energii kterou jsem do sebe nasala v kontaktu s zenami nesoucim dite na zadech v Andach. Toužila jsem vnimat tuhle energii v doteku s ditem. Vedela jsem ze tohle dluzim "nekomu" aniz bych vedela komu. Donesla jsem si z tech and domu díte. Nikoliv v tele nybrz jako myslenku ktera se mela zhmotnit az za dalsi rok. A od te doby verim e rozhoduje to co mam v hlave. myslenka se zhmotnuje. a je treba pecovat o sve myslenky a to nejen racionalni ale i ty emocionalni, citové, podnety a pohnutky, byt si vedom ceho si vsimam akam zameruji pozornost, jak zachazim se svoji energi, kolik ji mam a kolik a komu (kam) ji predavam pres svoj pozornost, zamereni a lpeni. proste si byt vedomy sveho uvedomovani.

  34. 36:
    nejde o myšlenky,ale o touhy.
    Myšlenky se nezmotňují.
    Myšlenka vzniká z touhy,z myšlenky čin a teprve potom dojde k materializaci.
    Primární je tudíž touha a ta nesouvisí s tím co má kdo v hlavě.Ani v srdci.

  35. Touha souvisí s karmickými příčinami a se silovým působením hnacích sil přírody.

  36. 37 -38. to zni logicky. proto clovek citi puzení k necemu (neznamenu), co si pak ruzne projektuje a vysvetluje podle zvyklosti spolecnosti nebo zkuseností z detství. Ale ta touha muze byt uspokojena pouze a jedine uzavrenim cyklu. naplnenim touhy a z ni nabyte (prozite a prijate) zkusenosti.

  37. 39:
    jo.Jednou vzniklá touha už buď musí být buď naplněna myšlenkami a činy(včetně následků),nebo ji dotyčný přečká,či protrpí pod tlakem neurózy.

  38. Takže jestli tomu dobře rozumím, Ratko, tak by se dalo říci, že se v podstatě nedalo dojít do současného stavu, protože jsi jej vždycky hledala. (A mezitím obešla kdeco, abys po prožitém zakotvila v tom, co ti onen stav naplnění teprve přineslo.) Je to tak nějak?
    (Zkoumám právě motivy lidí někam jdoucí či nejdoucí.)

  39. 41. porad se povazuji za intenzivne jdouci (a hledajici). nevim zda bych se dostala do soucasného stavu bez vsech tech cest a cesticek. mozna bych tam dosla i kdybych nedelala vubec nic a jen cekala az sestarnu. buhvi. buhvi kam jeste dojdu.

  40. 41. jsem velky privrzenec cesty. teda vstoupit do nejistoty a rizika i za cenu ze to bude min pohodlne. neschovavat se pred nepohodou.

  41. 43. jenze ta pohodlnost se jaksi plizive do zivota tak ci tak dostane. pohodlna matracka, pohodlne boty, pohodlna prace, pohodlna pracka a mycka, šikovné děti a hodný muž. … to vsecko nahrava pohodlnosti a pak musím nepohodlnost učení vyhledávat.

  42. pohodlnost je treba i zustat s jednim partnerem. clovek zustava se stejnym parnterem, protoze je to pro oba pohodlne a najednou z niceho nic zjisti ze bez nej nemuze zit. ze uz nedokaze ze sve vule tuhle pohodlnost zamenit za nepohodlnost. a proste to otocit kormidlo jinam aby se poucil zivotem i v tomhle ohledu. Zustava ve sve pohodlnosti rad a vdecen.

  43. coz ale nahrava Saulovi verzi. Kdyz neni touha (puzení) tak veci zustavají stejné. chybí puzení a touha je změnit. a tak jsou jake jsou.

  44. jezkovy voci, to jsem ted objevila neco pro me uplne uzasneho. diky vsem.

    jasne ze clovek odchazi ze vztahu s detmi protoze se strasne zamiloval a musí žít s nekym jinym (protoze si nemuze pomoct) To co zil neuspokojilo jeho puzení a touhy, takze proste to jde zkusit jinam v nadeji ze to jeho touhu a puzeni uspokoji. a pokud ani tohle ho neuspokoji tak zustava nestastny (neuspkojeny)) nebo ho to zase pudi dal.

    Muzou pudy vyhasnout treba starim? Co to pak je? Jakoze uz jsem umrela stuhla v urcite strukture ackoliv jeste ziju :o/ jako Zombie takove to stvoreni bez energie vysavajici zivot z zivých.
    Znam nekoho v my blizkosti kdo to dela.

  45. a doplnek k 47. Pokud ale neodejde ze vztahu a zaroven ma puzeni jinam, tak se z nej stane taky zombie co vysává svojí nespokojeností ty kvuli kterým (v jeho očích) tam zustal.

  46. 46:
    ne,ne Ratko nezůstávají.To není moje verze,že zůstávají.
    To je právě optický klam strachu,že zůstanou stejné.
    Tam kde chybí touha,přichází spokojenost.
    Vlastně úplně primární,ještě před tou touhou,stojí nespokojenost.
    Z nespokojenosti se rodí touha,z touhy ….
    Nespokojený člověk bude vždycky po něčem toužit,spokojený to nemá zapotřebí.
    Takže moje verze je snažit se být spokojený v jakýchkoliv podmínkách.Ony nebudou jakékoliv,budou jen takové,jaké odpovídají našim předchozím touhám,myšlenkám,skutkům…,tudíž nevyhnutelné.
    A nespokojený člověk se bláhové domnívá,že se jim vyhne nějakou novou touhou.Pouze tím změní napětí v prostoru svého bytí.Ale bude to zase napětí.V napětí se nedá dosáhnout klidu,tedy spokojenosti.Ta postrádá napětí.

  47. 49. neříklas Saule kdysi, že je špatně být spokojený?

    taky si myslim že v ty spokojenosti to vězí.

  48. i spokojenost muze byt iluze. muzu si nalhavat ze jsem spokojena. v momente kdy se zmeni vnejsi podminky zjistim, ze najendou spokojena nejsem. pak ta spokojenost byla jen zdanliva, byla to lez – iluze – maja.
    proto mozna podvedome vyhledavam ruzne neprijemne situace a proveruji stav me spkojenosti. zvenci to vypada jakobych byla masochista a primo se rochnila v blaznivych neprijemnych situacich. a pritom (mozna) jen me podvedomi proveruje co je doopravdy a co jen jako.

  49. 50.
    je špatné být blbej a spokojenej.
    A to právě většina spokojených lidí je.
    V tom je ten problém.
    Spokojenost bez jasného pohledu(či vhledu)na realitu je stagnace,ne li degenerace.

  50. Zni to asi divne, ale dospela jsem k poznaní že vnitrní spokojenost teda vyrovnanost je jediným a nejtěžším životním cílem. neni v zivote nic težšího než zůstat klidný, spokojeny a vyrovnaný s tim co zrovna ziju. I kdyz budu uprostred bojoveho pole a pujde o zivot :o(

  51. 52. nojo, ale jak to muzes vedet? jak muzes vedet ze jsou blbi? to je tak trochu projekce :o)) spise bych pochybovala o ty spokojenosti.

  52. Slovo "duchovno" jsem použila trochu ironicky, nemám ho v oblibě.

    ratko 36 to je výborný!
    47 taky zajímavý

    a 49 Saulova také.

  53. Lenko, měla jsem zato, že jsme cca ve stejných letech… :o)
    Ale když čtu tvoje zážitky ze chmelu, tak je to spíš tak z šedesátejch než z osmdesátejch…

    My sice museli po silnici chodit ve dvojstupu a dohlížející učitel z gymplu nás nutil mít dvě bílá světla vpředu a dvě červená vzadu, ale zákazy opuštění areálu a večerky jsme porušovali jen to hvízdalo…

    A na vejšce už to bylo úplně v pohodě. Když nebyla směna, chodili a jezdili jsme si třeba po vejletě do okolí, hospody testovali dle svého výběru a sehnat prezervativ na opravu promítačky místo prasklého převodu byla hračka, ty měl kdekdo… :-)

    A na topinky a bramboráky pečený u strojníků na česačce na nočních směnách – nezapomenu do smrti. :-)

  54. tenhle rozhovor mi ohromne otevrel oci. protoze mi seplo, ze prozivam ruzne divoke situace proto, ze je chci zazit a vedet jake to je. jak se to citi a zije. abych se toho nebala. abych v tomhle, tamtom, onom i cemkoliv jinem byla porad tco jsem. nebala se a nezavirala. zustaval otevrena zivotu za kazdych okolnosti.
    proto bylo pro moji zivotni zkusenost tak dulezite padnout z polohy "dokonale zeny" ktera vse zvlada s prstem v nose do uplne zavislacky namanzelovi bez jakychkoliv prav. proste jsem to musela zazit a zjistit ze to vubec neni tak hrozne, ze se nemusim vubec bat byt neuspesnou, zavislou a bezmocnou. ze to je vlastne OK. ze se to zije stejne jako cokoliv jineho. ze se vubec nic nedeje kdyz se tohle nebo tamto zmeni, nebo je jinak nebo to neni vubec nebo je to naopak. A toje to pouceni zkusenosti. Ze clovek zije to coprichazi a bere to tak jak prichazi a zatim muzu rict ze vsecko bylo dobre. kazda situace. i kdyz tonebylo pohodlne a bolelo to. protoze me to vedlo k ty spokojenosti o ktere je rec.
    spousta lidi rika ze je spokojenych, ale v momente kdyz neco na co jsou zvykli se otoci naopak tak je po spokojenosti. pak to nebyla skutecna spokojenost. to byla jen zavislost na vnejsich podminkach. podminenost.

  55. ad 56: No, Ruliso, v šedesátých letech jsem se teprve narodila, co si tak maně pamatuji, tak to jsem ještě na chmel nemusela. :-)
    Ono vždycky záleží na škole a sestavě lidí, co tam jsou, a vůbec.
    Taky na člověku, jak co prožívá. že se neshodnu s tebou na zážitcích, je tak nějak ještě trochu pochopitelné, ale když jsme si povídali po mailu se spolužáky z gymplu z jedné třídy, vyznělo to tak, že pár z nás chodilo do úplně jiné školy asi, než ti druzí, neshodovalo se vůbec nic.
    Mimochodem, jak vypadá prezervativ zblízka, jsem viděla až skoro ve dvaceti, když jsem začala chodit s jedním mužem dlouhodobě. A do hospod jsem nikdy moc nechodila, akorát s klukama na horách, když bylo potřeba se ohřát nebo najíst. Ani nevím, zda v Kounově nějaká hospoda byla. Vlastně jsme tam stejně nemohli, dyk já maturovala v sedmnácti, takže poprvé na chmelu jsem byla v patnácti. To bylo v tom sklepě. Byla jsem ještě dítě. A v hospodě jsem byla poprvé po maturitních písemkách se třídou, takže v těch sedmnácti. A na vejšce byl drsný režim, tam vyhodili tu holku, bez pardonu. Vlastně to mi taky ještě nebylo celejch osmnáct. Jsem zářijová.
    Prostě se mnou nic není a nebylo. :-)))))))))

  56. ad 57: Ratko, to, co říkáš, mi ladí. Oni jsou lidé s nižší a vyšší motivací (a asi všelijak různou). Ti první vyhledávají v životě pohodlnost a žádné moc velké překážky a ti druzí jsou sami sebou hnáni překonávat různé překážky a zakoušet mnoho nového. Těm prvním nerozumím, páč patřím mezi ty druhé. Ti druzí podle mne však mohou získat nejen spokojenost, ale i skutečné naplnění – štěstí. Nelze získat skutečné štěstí bez zakušení překážek, čili ne-štěstí. Si myslím. Nemůže člověk ocenit dokonale jídlo, pochopit jeho důelžitost a svátost, když nikdy neměl doopravdický hlad, třeba. Zjednodušeně řečeno.

  57. Jééé, to jsou pěkné komentáře.

    Co mě zároveň fascinuje i zatím mate, je ta různorodost překážek, o nichž mluvíš ,Lenko [59]. Jak různé překážky mají různí lidé – takové, an které by jeden ani nepomyslel jako na překážky nebo by ho vůbec nenapadlo, že něco takového se může odehrát, na různých rovinách žití.

    A tohle mě nutí uvažovat, kdo jsem já za člověka, jaké překážky jsou ty moje a jestli jsem spíš pohodlnista, anebo aktivista a v kterých obdobích to a v kterých to druhé…

    Jinak – já byla vlastně dítě ještě hodně po dvacítce :-)
    A je to velký rozdíl – dneska se maturuje cca ve dvaceti, my v osmnácti a moje máma asi v šestnácti, narozeniny měla až poté v červnu… neskutečný.

    ru,
    tak to už šlo, bez šikany :) Chtěla bych vidět (nebo radši cítit) ty bramboráky.

  58. ad 60: No, mě taky fascinuje, jak různé žijeme životy, ačkoli vedle sebe. Jak třeba někteří spolužáci vzpomínají na dobu gymplu jako na dobu malin nezralých, přesto sladkých a já třeba jako na jeden z největších hororů svého života. A seděli jsme přitom od sebe metr. A byl to pro každého z nás úplně jiný svět. A totéž bylo třeba mé manželství. Až u soudu se projevilo, jak moc neslučitelné ty světy, vedle sebe žité, byly. Já povídala pohádku O Jeníčkovi a Mařence a můj muž zase úplně jinou pohádku, která s tou první neměla nic společného. Jenom se shodovalo bydliště a příjmení a fakt jinak nic. To bylo jedno z největších a nejpřekvapivějších zjištění mého života. Bůhví, s kým žil můj muž. Ani on asi do té doby netušil, jak jej vidím já. No, to byl nářez i pro paní soudkyni, která ani moc nevěděla, jak to skloubit do rozsudku.
    Fakt jsme každý tak hodně jiný, že je vůbec div, že si aspoň někdy a aspoň v něčem rozumíme a opravdu malinko rozumíme, nejen si to myslíme.

  59. Lenko – naplneni – spkoojenost -skutecne stesti zkus si predstavit jako synonyma. nikoliv odstupnovano ze tohle vic a min. kdyz "prohlednu" ve smyslu ze se probudim tak to uveodmování si svého uvedomování je fakticky konecny stav. tam uz vic stesti neprijde. Nema jak a kudy.

  60. hodne souhlasim se Saulem. Provotni je impulz zevnitr ktery se projevi v myslence (ta uz je "symbolickym zhmotnenim" impulzu) TA myslenka vlastne uz je voditkem ktereho se da chytnout kdyz zacnu zkoumat kdo si uvedomuje. Zda je to neco neznameho (intuitivne vnimaneho) nebo zda jsou to potreby tela, zvyku, a prirodnich instiktu. tohle najendou je videt uplne jasne jako v zrcadle. Pecovat o telo, sve instikty, rodinu, prirodu je samozrejme, protoze je to soucasti podminek v kterem se nachazi to intuitivni ktere si uvedomuje. Je to propojene s mym telem. tela jsou propojeny s tely.
    Lze to prozit zkusenosti. Lze to prozit. Uveodmit si kdo si uvedomuje. probouzet se po kouskach ze snu. po malinkych kruckach. Pak je tech omezeni (tophle nemuzu a toto taky ne) porad mene. kdyz reknu ze vedomi je jen jedno, tak uvedomeni ze jsem si vedoma nemuze byt ruzne. je jen jedno, a to co se meni jsou vnejsi podminky. ale ty se meni protoze jsou nestale, nemuzu je zadrzet.
    kdyz nebudou vnitrni impulzy (stred bude klidny a vyrovnany) tak mysl zaujme spravny postoj protoze nebude zmatena vnitrnimi impulzy. Pak je vse co udelame, myslime OK.
    jsme spokojeni

  61. ad 63: Mám to jinak, ratko. Mohu být spokojená, ale ne šťastná. Pocit hlubokého štěstí a naplnění znám. Spokojenost je pocit, že štěstí tu je někde blízko a průšvihy v uctivé vzdálenosti. Není to špatné. Ale kdo ochutnal hluboké naplnění, je vděčný sice za spokojenost, ale stejně ví, že to není ONO. A je otevřený všemu dobrému, ba úžasnému, co ještě může přijít a ono přichází. Koukám třeba na nějaké lidi s úžasem, že jsou tak poctiví, hodní, obětaví, spolehliví….. krásní, že jsem si to ani nedovedla představit. A cítím se nimi opravdu taky tak, krásně. Kdybych byla jen spokojená, tyhle lidi bych nepotkala a i kdyby, nedocenila.
    Jinak se omlouvám, běžím …

  62. ahoj, bež… za štěstím . Přeji ti ho z celeho srdce.

  63. Taky jsem dlouho myslela, že spokojenost je jen takovej kompromis na cestě ke štěstí.

    Poslední dobou si myslím, že opravdové štěstí je umění vyrovnané, upřímné, hluboké spokojenosti. S radostí z prožívání všech emocí na celé té sinusoidě smíchu a pláče.

    Maturovala jsem chvilku před osmnáctinama, titul dostala ve dvaadvaceti, do hospody chodila od patnácti, na chmel (a čundry) jezdila taky tak a kondomy jsem znala od tatínka zpod polštáře, eště než se podruhý oženil. :-)

  64. 67. asi je to slovo hodne zprofanovane. ze nestaci, ze je to malo. Ru, taky jsem jezdila ho dne brzy ale uvolnit se v techto situacich a vyrelaxovat se k uplne vnitrni otevrenosti (nechat se padnout) jsem dokazala teprve pozdeji.

  65. To já taky. To asi musí přijít teprve s věkem a zkušenostma, jako většina ostatního v čemkoli jiným.

  66. 66:
    já za štěstím nikoho neposílám.
    To je jako někoho poslat do prdele
    Ale i to jde "z celého srdce":-)

  67. to sem byl já,ale asi netřeba připomínat,že:-)))

  68. Saule, preji moc vsem lide aby byli stastni. Kdyz jsem obklopena lidmi kteri jsou stastni tak je to nadherne. super.

    U Lenky jsem to pochopila tak, ze ma nejaky vzor – ideal lidske krasy (vnitrni). A ze cesta ke stesti vede k tomuto idealu. TAkze jeji cesta ke stesti vede tudma.

    Pro me je konecna to co ziju ted. Protoze ale zivot porad jde dal tak zitra bude zase konecna. a pak dalsi. tak nejak.

  69. ackoliv to zni asi uplne magorsky ale i v nasranosti jsem spokojena :o))

  70. jakože nemusim nic slozite vymyslat, ono me potka stejne vsecko :o)

  71. no já teď mám schůzku zase s jedním"dlouhonohýb" objevem.
    Hrozně mě to rajcuje,takže začínám přemýšlet o té úchylnosti.
    No tak o Ru vím,že maturovala v 180,ratka….no to snad ani nemusím komentovat:-0,Lenka měla ve 20 v ruce prezervativ,a to je vše.
    A s tímto mám jít na schůzku se zralou ženou???
    Jak tohle může dopadnout?
    Asi jako vždy-na píču:-0))
    Snad se v tom sladkokyselém nálevu neutopím.
    Nebyla by holky toho prasete Saula škoda?
    Já o sebe začínám mít vážné obavy!!!!

  72. no a to sem ještě nekomentoval Liščiny úchylky.
    Já na tu schůzku asi vůbec nepudu:-0)))

  73. dnes jsem byla v lese s mykologem ktery objasnoval jednotlive houby (nic mocnerostlo) nasli jsem 66 druhu a z toho byla jedna takova chudinka leponohá. my mysleli ze se ty hoube lepi noha. ona se lepila ale mysleno bylo jakoze ma lepou nohu – leponohá. Napadlo by te to????
    takze ten dlouhonohyb muze byt klidne leponoh. a uz budes nalepen :o) bez tam, zni to dobre.

  74. heled a jaky nalev?? treba ziskas pikantni chut:o))

  75. ja bych treba na zadnou schuzku s cizim muzem nesla. jeste by se mi zalibil a ja bych se zamilovala a co pak? to bych si teda zavarila :o(

  76. A já si dovolím se ohradit proti maturitě ve stoosmdesáti letech. :-))

  77. no tak jsem zase otřásl zemí,no… :-o
    ale můj největší dojem ze včerejška je ten,že zřejmě naplatí teorie relativity,jak jsem se dočetl.:-o
    Tady v tom podivném světě asi člověk musí souložit pořád,nebo vůbec.
    Bohužel ani jedno není možné:-)

  78. Asi nalevačku, jak to tak vypadá, on otřásl zemí, ale jí to nestačilo a naznala, že lepší je nedělat nic než dělat to blbě. :-)

  79. slovnik.cz:
    Vede-li te skuhrajici havran, dojdes k mrsine. (arabske prislovi)

  80. Saule, sice nechápu úplně, co myslíš ad [75] a [76], ale chápu, žes plný dojmů kolem rande – dobrá, dobrá. Tak snad to dopadá dobře!

  81. Jsi dobrá Liško. Přečetl jsem poslední články na pokračování, vracel jsem se a několikrát chtěl napsat komentář. Teď už je to sice všechno probrané, ale bez pochvaly to nechat nemůžu :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.