KAŽDÝ JINÝ
Místa na spaní jsem si naplánovala od oka na mapě před začátkem cesty a jedno z mnohých uspokojení, kterých se mi na cestě dostalo, bylo, že jsem perfektně odhadla, kam až který den dojdu.
Znejistění těsně před „vyplutím“ ohledně bezpečnosti – jestli se na mne někdo nenalepí a nebylo by lepší vzít s sebou pro takový případ nějaký odporný prostředek – se s vykročením rozplynulo. Když už je člověk „v tom“, je jen v přítomnosti a předjímací nejistota ztratí oprávněnost své existence. Zvlášť když jsem spala venku už mnohokrát, byť ne sama samotinká, znám to. Najít vhodné místo na spaní umím a přímo v terénu se zapnou patřičné intuitivní a racionální mechanismy a zůstanou aktivní, dokud si nelehnu.
Za celou cestu jsem vůbec nevytáhla z batohu nůž. Ani na krájení jídla jsem ho nepotřebovala. Ale byl přítomen! Musí být vždy přítomen. Je to nůž – prostý pomenší nůž, ne zavírák – co jsem dostala od táty, když mi bylo deset a jela jsem na svůj první tábor. Ale nebyl to můj první nožík, několik kudliček jsem měla už předtím i potom a skoro každý den je nosila do školy. Nevím, jestli teď už to nemají děti zakázané… Zákazy nebrat, jen doporučení. V tom jsem také jako doma.
Naštěstí jsem tedy na cestě nepocítila na tváři žádný závan nebezpečenství.
PRVNÍ NOCLEH
Dle předpokladu u bývalého dolu Ludmila. Ten bývalý důl vypadal jako dvě chalupy na kraji jinak liduprázdného světlého lesa. Přišla jsem na místo už po půl šesté. Proč tak brzo? Chtěla jsem druhý den ráno navštívit Čabárnu – minizoo a vedle vodní park (kdybych tyto atrakce vynechala, bylo by to asi lepší, jak se pak ukázalo). Proto jsem vybrala místo vzdušnou čarou (!) jen kilometr od ranních atrakcí. Ani mi nevadilo, že se usídluji tak zavčasu; nohy mě už nesly dost chabrousce.
Říkala jsem, jak jsem si z nostalgie pořídila farmářky, ten starý typ a asi ještě horší, než bývaly ty mé oblíbené? No tak první rozervaný puchýř na patě jsem zalepovala hned po dosažení okraje lesa, tzn. asi po 5-10 minutách chůze z domova. A tak to šlo dál… Zalepila jsem obě paty, potom už ty boty tlačily i do nehtů, ale tvrdošíjně jsem se vydržela belhat 12 kilometrů, až kus za Okoř. Ani vymáchání v ledovém Zákolanském potoce nemělo trvalý efekt. Boty jsem se zaúpěním sundala, přivázala na batoh a zbývajících asi 100 km šla v sandálech. Ony jsou to dobré sandály, hodně vyměkčené, dají se na noze regulovat třemi řemínky … ale přece jen při dlouhé chůzi s 16-18 kg na zádech je znát, že podrážka není tak silná jako u pevných bot, noha se různě bortí a obzvlášť na rovném a tvrdém povrchu jako je asfaltka je to dost utrpení, navíc v horku. No tak ten první den byly mé nohy šokovány tímto způsobem a žádaly si ošetření a delší pobyt bez bot.
Každou chvíli spadnul na zem žalud, v dálce houkal vlak do Zákolan, jedla jsem a četla jsem esej Václava Cílka „Vlak do Zákolan.“ Poslední cyklista zakašlal a začervenal se v ohybu cesty. Ulehla jsem v osm hodin, sundala si brýle, podívala se nad sebe do korun stromů a přišla odměna: to, čemu fotografové říkají bokeh. Nádhera. Bílé perleťové puntíky a do nich světle zelené jako podklad. Po celé obloze. Po celém světě. Nemít tolik očních vad, tohle nevidím! Ani vyfotit jsem to pro dokumentaci nemohla, mým malým foťáčkem těžko. Hezká odměna prvního dne.
DRUHÝ NOCLEH
Před sedmou večer jsem klusala z Vinařické hory. Když tu telefonát. Záblesk jiného světa. A volá Mr.Blowing. Pozoruhodná událost – dosud jsme si vždycky psali jen textovky. Minulý víkend se opět ptal, jestli jsem doma, já že doma nejsem a příští víkend také nebudu, leda by se ke mně připojil někde v lese u Krušovic. Chtěla jsem ho odradit. A on, že by to snad šlo. A teď ve čtvrtek volá. A že přijede.
Dali jsme si sraz ve vsi Třebichovice, asi v osm. Už se stmívalo. Nevěděla jsem, že nemá v autě mapu; ale našel to. Mezitím jsem se celá krom uší a břicha omyla v Knovízském potoce a došla pár zbývajících kilometrů. Poseděli jsme na lavičce u trávníčku, pak mě popovezl asi 200 metrů autem k odbočce do lesa. To byl jediný úsek celé cesty, kdy jsem nešla pěšky. Batoh cestou lesem mi také nesl. Óó. V tu chvíli Mr.Blowing asi teprve uvěřil, že budu opravdu spát sama v lese. Popošla jsem od cesty kus dolů, on mi v patách, ukázala jsem mu pod strom: Tady budu spát. A rozložila jsem věci z batohu, prostřela spacák, dala si pivo z plechovky. Komentoval moji situaci, že je to „Tady a teď.“
Vůbec se dost obdivně vyjadřoval; ale přespat v lese odmítnul – zítra ráno v osm musí být v práci v obleku a kravatě. Tak jsme se bavili o tom, že pro něj to musí být dost kuriózní zážitek, ocitnout se večer uprostřed lesa a ráno být zas v kravatě ve městě. Kontrast. Odešel lesem ve čtvrt na deset. Potom jsem ho měla asi půl hodiny na telefonu, věděla o každé odbočce, kterou minul, až se v deset hodin akustika změnila – to už byl doma. Ani mi nevadilo, že nahlas a osvětleně telefonuju v noci uprostřed lesa; beztak jsme na stejném místě předtím spolu nahlas mluvili, pili a kouřili. A ráno mi dal vědět, že předpověď počasí je až nečekaně skvělá.
Týden nato přišel Mr.Blowing zas, ne do lesa, ale ke mně domů; „napravit svůj lesní úprk.“ Tak už před ním asi prchat nebudu.
TŘETÍ NOCLEH
Můj odhad doma nad mapou byl, že přijdu v pátek nocovat za Krušovicemi v kopci zvaném Amálie. Buď budu předtím večeřet v Krušovicích v pivovaru, nebo ne a dám si místo toho až sobotní oběd v Mutějovicích v jiném pivovaru.
Už jsem vypozorovala, že dopoledne se mi chodí ztěžka a únava přichází ve 13 hodin, kdy už je horka dost. To si na chvíli sednu a tupě zírám. V pozdním odpoledni se pak najednou rozeběhnu a letí se mi s batohem výborně, vzduch už je přívětivější. Dnes to bylo přesně tak. Prošla jsem chatařské kolonie a pěkný les. Konečně dobrý podklad pro chodidla – udusané jehličí, občas kořeny a borové šišky. Tady se bude spát pěkně, řekla jsem si, ke Krušovicím už nejdu, tam to bude problematičtější. I vybalila jsem z batohu všechny věci před sedmou hodinou, že konečně budu mít i chvíli na psaní cestovního deníku. A křup – a vidím, jak přímo ke mně míří lesem dva retrieveři. A pán. To bude ten, co jsme se zdravili u chatek; měl dva psy. Ještě mě nevidí. Ale uvidí. Na to jsem nečekala a naházela jsem nějak všechno rychle do batohu a šla dál. Nepotřebuju, aby spoluchatařům vykládal, kde přesně mě viděl zalehnout.
Svou původní lesní cestu jsem už netrefila, jak jsem vypálila pryč. Přišla jsem do lesa opečovaného hajným – posedy, oplocenka, krmelec. Tady nebudu. Pak jsem narazila na zeď. Byla vyznačená v mapě. Opuková zeď, dlouhá několik kilometrů, každých pár metrů pobořená, průchozí. Krásný bukový les. Ale ta zeď – nepatřičný element. Ne že by byla přímo strašidelná nebo vypadala jako hřbitovní, jen moje instinkty při pohledu na zeď říkaly: „Tady nikdy nespat. Fuj. V žádném případě. Tady není klid.“ Asi nějaký atavismus, že za zdí může být úplně cokoli, jiný svět, jiní tvorové, něco schovaného. Tak jsem zeď jen použila jako navigační linii pro další pochod.
Měla jsem vyhlídnutou odbočku, která mne zanoří do lesa tam, kde už zeď končí, kilometr a půl před Krušovicemi. Přesně ve chvíli, kdy jsem k odbočce došla, dojel tam velkým autem i hajný s velkým psem a vystoupil. A nad odbočkou se tyčil velký posed. Tak tady taky ne. Šla jsem Krušovicemi, chtěla zajít pod slunečník na jedno pivo, ale hospodská právě sdělovala přísedícím opilcům, že za patnáct minut bude zavírat. Prošla jsem až na výpadovku, vlevo ode mne svítil obrovský pivovar s desetitisíci barelů vyrovnaných do trojrozměrných útvarů. Už byla tma. A přímo naproti pivovaru loučka ve strmém kopci. Hup tam. Naštěstí jsou ve vysoké mokré trávě vyjeté koleje od jednoho neznámého obřího vozidla. Ráno bude o hodně víc mokrá, říkám si. Doléhá sem hukot silnice a hukot vody nebo čeho z pivovaru. Kravál. Došla jsem až nahoru, kde vedla dle očekávání cesta. Příliš tmavá, lesík úplně černý, hustý, křovinatý. Tam se spát nedá. Ještě jsem udělala jeden obhlížecí pokus a brodila se maliním a hložím. Potom jsem se vrátila do krytého kouta mokré louky, zalehla do vysoké trávy kousek od hlohového keře, ošetřila nohy jako obvykle vlhčenými kapesníčky a uvelebila se ve spacáku. Široká jasná obloha, spousta hvězd. A přitom poměrně teplo. I hukot se dokonce téměř utišil asi v deset hodin. Tak jsem nakonec po dvou hodinách chůze od prvního nocležného pokusu v tom plánovaném kopci za Krušovicemi přece spala.
ČTVRTÝ NOCLEH
Místo bylo jasné a nejhlavnější: Kounovské kamenné řady. Podnět přinesla Psice – ještě jednou díky, bylo dobré se na to tajuplné místo podívat. Odpoledne jsem pomalu směřovala od Mutějovic nahoru na Roviny, kde jsou naproti keltskému hradišti nalajnovány kamenné řady. Některé jsem prošla – jsou to teď úzké průseky v mladším lese – koukla jsem se o kilometr dál, kde bývalo hradiště, a zpět, měla jsem po ruce vytisknutý článek o kamenných řadách a jejich plánek. I jiní lidé tu chodili a přímo pod jednou tabulí naučné stezky, vedle kamenné řady v jediném širokém průseku stál stan, už v půl šesté. Bude tu tedy přenocovat i někdo jiný.
Vybrala jsem si „svoji“ řadu. Byla hned ve vedlejším průseku. Batoh jsem položila za „svůj“ kámen. Stal se součástí řady. Čekala jsem, až přestanou chodit výletníci, asi do tři čtvrtě na osm. Podle zvuku lámání větví jsem věděla, že stanující budou dělat oheň. Skrz pás stromů jsem na ně neviděla, ani od cesty jsem na ně neviděla, ani z opačné strany, od konce kamenných řad ne. Hodinu jsem je vydržela potmě vestoje šmírovat – našla jsem nakonec místo, ze kterého byl oheň mezi stromy vidět. Chtěla jsem si sednout na pařízek, ale hned mě kousnul do nahého zadku mravenec. Jo to jsem neřekla, že celou cestu jsem chodila s nahýma nohama v sukni hnědé nebo v sukni modré a odpoledne jsem většinou už chodila bez kalhotek, které jsem sundala v horku během výstupu na nějaký kopec. Vyšmírovala jsem, že stanující jsou dva – kluk a holka, taková tichá. Něco vařili. Kluk občas šel pro dřevo směrem ke mně, jen deset nebo dvacet metrů široký pás lesa nás dělil. Stan a oheň měli ještě o deset hrbolů a dvacet metrů dál, nedalo se rozeznat, o čem mluví, co dělají. Tak jsem potom šla potichu pomalu spát podél kamene, co sám vypadal jako spící ležící postava. Leželi jsme tam vedle sebe, hlavami k severu.
Noc byla hodně teplá a přitom opět jasná – průsekem nad sebou jsem viděla Labuť a později na úzkém proužku rozpoznala i Kassiopeu, když se celé nebe trochu hnulo. A padala zrovna hvězdička!
to je krásný. jsem ráda, že se ti výšlap povedl a že jsi nemusela řešit žádné nebezpečné situace, jen kolem těch Krušovic to bylo protivný, jak furt a furt nenajít místo.
A klobouk dolů před Mr. Blowingem, že šel s tebou i do lesa.
Jé, to vypadá dobře. A napíšeš taky, co se dělo přes den? :)
V tom kameni tu ležící postavu vidím. A být tam sama v noci, asi bych se po… strachy :-))) Klobou dolů, fakt!
Já myslím, že byste se nepotento!
Mně připadá, že se zapínají nějaké starobylé systémy v organismu, které odhadnou, kdy je bezpečno a kdy ne.
Ono když něco zašustí a zakřupe hned vedle v křoví, tak vždycky zbystřím, znehybním a poslouchám, i když vím, že to člověk být nemůže, protože ten by musel napřed nějak přijít a to by dělalo velký hluk :-).
Skoro pokaždé nějaké zvíře popocházelo blízko v době stmívání. Asi srnka. Jednou to bylo něco menšího bez kopyt. A radši jsem nechtěla vědět, co :) Potom tak za hodinu nebo víc, když už byla úplná tma, zase zvířata utichla.
Ale vždycky mě to přinutilo poslechnout si, kde se ten tvor pohybuje a jak; kdyby nááhodou začal dělat něco nečekaného. Asi nějaký instinkt jednak jako ochrana, jednak jako možnost lovu.
Anebo je to úplně jinak a není to žádný instinkt, ale racionální vyhodnocení situace?
* * *
Mr.Blowing dobrej, jel padesát kilometrů, aby se mnou pobyl něco přes hodinu. To mi něco připomnělo… tedy někoho. Jó, gentlemani, co dělají takovéhle skutky, ti dost bodují.
* * *
Co se dělo přes den se mi trochu podařilo protlačit sem, naštěstí. Chci napsat ještě o atrakcích po cestě nebo aspoň přidat nějaké odkazy na ně.
A potom ještě napsat o duchovním rozměru samocesty. On se neprojevil tak hlubokoduchovně, jak bych si ho představila, ale spíš v různých sebe-reflexích, v osobní rovině, v potvrzení některých věcí, co jsem o sobě věděla nebo nevěděla. Například že když už jdu, tak dojdu až na konec.
:-)
Když jsem chodila sama, přišlo mi, že na na duchovno jsme musela být až moc praktická. :-)
Víš, co je zvláštní? Já bych si to místo vedle kamene na nocleh nevybrala. Je to moc otevřený, takovej průchoďák. Přemýšlím, jestli by mi naopak právě nevyhovovala ta zeď – záda krytá. Aspoň trochu. Vždycky jsem hledala něco, k čemu se "přirazím", za co trochu schovám. Jako postel doma – taky ji mám ráda u zdi, s manželem kdysi věčné spory, nikdy jsem se pořádně nevyspala, dokud musela být postel kvůli němu uprostřed pokoje.
ru,
jo, to je zajímavý – já spala u rodičů podél zdi, napřed na jedné, pak na druhé postali, a až potom mimo zeď, s hlavou u zdi jako oporou, ale postelí ne podél zdi. Teď mám něco mezi – hlava samozřejmě u zdi a postel jde podél vestavěné skříně, ale je mezi ní a skříní mezera asi 30 cm, operační prostor. A je to dobré místo na spaní. A nechává prostor místnosti. Někdy si to vyfotím, až vyluxuju :)
… a v přírodě spím radši na otevřeném místě, abych měla přehled všude kolem, ne v hustém lese zašoupnutá. Ale zároveň vždycky u něčeho, kousek od hustšího, abych byla krytá, za rohem něčeho nebo u pěkného stromu.
Ale ne u velkých divných věcí jako je ta zeď nebo velký vývrat, tlustý padlý strom, moc větví na zemi – to na mě nepůsobí přívětivě. Ovšem nevím, jestli to tak vyhodnocuju kvůli bezpečí nebo kvůli přehlednosti kolem (což je totéž), anebo kvůli estetice a uspokojení z hezkého místa, na kterém se dobře spí. Je to celé nějak propojené, jako feng šuej.
ru 5
Jinak bych si dlouhý úzký průsek na nocleh taky nevybrala, taková linie nepůsobí úplně dobře; jako by zrychlovala proudění vzduchu nebo co, je to jako smršť, dálnice (mě napadá).
Šla bych na jeho kraj, zašoupnout se vedle stromů. Když jsem ale chtěla spát v kamenné řadě, tak jsem tam spala. Ten velký kámen byl takový trochu ochránce z boku. Jinak tam byly samé o hodně menší kameny a hodně kořenů a hrbolů; jen pár míst na spaní v celé té řadě.
Po rozestěhování se do dvou různých pokojů první, co bylo, že jsem přirazila postel do rohu. :-))
(Si pamatuju, jak si bral polštář a peřinu a řekl, že nemám počítat s tím, že by se vrátil. A já napřed párkrát vydechla, abych to nějak polkla, a pak jsem doběhla za ním, jestli jako fakt. Že bych si teda přestěhovala tu postel… A měla jsem z toho docela radost. :-))
A teď v novém bydlení mám taky postel v rohu, ale klapl až ten druhej, to první rozmístění, cos tu byla, mi pořád nějak nesedělo. I když tam bylo teplo od komína.
Až varianta poučkami zavrženíhodná, s postelí pod oknem a ještě navíc na přímce ke dveřím, je to pravé ono.
Někdy ani roh není jako roh.
Venku jsem hledala skalní převisy, seníky (neva, že zamčené, šlo o tu stěnu), ďolíky v zemi nebo aspoň husté keře či nízké stromy, za které se dalo aspoň jakžtakž skovat.
Ahá.
Není roh jako roh.
Takže spíš spíš (jedno je sloveso a jedno příslovce) v místech, co poskytují oporu a nějakou útulnost. U něčeho.
To je zajímavý, protože mě tahle místa nelákají, působí na mne jako past, jako bariéra bránící širokému přehledu a výhledu okolo. A taky mi připadají jako opěrné body, kam se může stahovat i někdo jiný; tak tam nejdu.
Ve skupině asi jo.
Ve skupině spím klidně i na otevřeným place, zády k ostatním. (Uprostřed nich ale neráda.)
Už jako malá holka jsme lítala s klukama a furt jsem iniciovala nějaký stavění bunkrů. Nory, skrýše a bunkry, to bylo moje. :-)
Spávala jsem pod širákem často, sama nikdy. Teprve se učím chodit pustou krajiou sama, ještě se dost bojím. Takže pro mne ty tvé noční zážitky jsou trochu jako sci-fi. Neznám ani mnoho mužů, kteří kdy spali sami v lese. A když, jen málokdo z nich si byl opravdu jistýsám sebou.
A to, že Mr. Blowing za tebou přijel a pak tě tam nechal, neshledávám vůbec gentlemanským, anýbrž velmi zbabělým. Jsem asi na lidi moc náročná. Být chlapem, nenechala bych samotnou holku v noci v lese ani náhodou, i kdybych kvůli tomu nespala vůbec a jela ve pět ráno se osprchovat a navlíknout do kravaty.
Jak jsem četla Rulisu i tebe, je zvláštní, co považujete za bezpečné (podvědomě). když jsem spávala já, ale většinou s někým nebo v partě, nacházela jsem si místa, kde bude měkko, kde se neskulím ze stráně, kde na mě někdo nešlápne včetně zvěře, a kde v případě deště se nebude shromažďovat voda. Jinak není problém spát třeba uprostřed tělocvičny nebo kdekoli v rohu …. s lidmi i bez …… jednou jsem spala uprostřed veliké volné plochy ve velkém kempu na Korsice. A to proto, že na mě nezbylo nikde u křoví místo, páč tam byly stany. Jenže v jednu hodinu se začala prohánět kempem auta a tak jsem umírala strachy, kdy mě jaký šílenec přejede. A když auta utichla, přišel se na mě aspoň podívat párek obrovitánských býků, co se někde utrhli ze řetězu. To jsem tedy opravdu prožila to, co popisují slovy: krve by se ve mně nedořezal.
Pěkně o té cestě povídáš, hezky se to čte. Jen se potvrzuje stará slova z písničky, že "ej co já dbám na své pouti na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty". Když nemá člověk na cestě dobré boty, je lepší snad raději zůstat doma, řekla bych.
A propos ….. zpívala sis?
moc se mi libi povidani. musela to byt romantika. taky svkelevyslo pocasi a nebylo zima. Zda se ze s panem Blowingem e to taky vyviji spravnym smerem. moc pekne.
jedine slabe misto byly boty :o) ale zase ne tak moc, kdyz byly sandaly. ta posledni fotka je kunraticky kamen? to je ono?
v divočině je nebezpečno – pobíhají tam brtníci: http://zpravy.idnes.cz…anicni_aha
ru,
jo, bunkry,ty jsme taky dělali!
Lenko,
Mně nepřipadá jako velký rozdíl spát sama v lese a spát sama v domku. V lese mi to dokonce připadá milejší. A bezpečnější určitě.
– Teď vím o jednom pánovi, kterému vyloupili v noci byt, zatímco v něm spal. :(
Auta a býci, to bych byla dost vycukaná; žádná klidná noc.
Mr.Blowing – proč by mě tam nenechal, když to bylo moje výslovné přání? Kdyby mě chtěl odvézt pryč, tak by u mě teda body ztratil; takové nátlakáře vůbec nesnesu.
Jó, na svatební cestě v Benátkách mě novomanžel nutil, abych nebyla na palubě vaporetta (protože byl už večer, hrozný vichr, studený déšť a pět nad nulou a já měla jen letní šaty). A to mě rozzuřilo. Protože mu leželo v hlavě, že jako matka jeho budoucích dětí mi nemají nastydnout pohlavní orgány, aby ON s tím neměl potíže a běhání po doktorech. Ale co si přeju já osobně a osobitně, to nebral, nutil mě jít dovnitř, kde byli všichni ostatní cestující. To byl začátek konce :-)
Vypadá to jako srandovní epizoda z nějaké italské komedie, ale hodně to vypovědělo o tom, o co nám hlavně jde – každému o něco jiného, jiný přístup. On: zachování rodiny a formality (aby to nevypadalo blbě, že jen já jsem na dešti, když ostatní spořádaně sedí za zamlženými skly uvnitř, přes které nic nevidí). Já: radost z toho, co se mi líbí a co si volím, a osobní svoboda.
Ahá- nezpívala jsem si asi nic, jen mi vždycky ráno nějaké písničky jely v hlavě. Většinou ty, kde bylo v textu něco o cestě.
ratko, (jé, napsala jsem málem ratkao – to zní jako kakao),
počasí výborné; však bych takovou cestu rozhodně nepodnikala v červenci, kdy je buď vedro, nebo leje. Hned bych šla zas! Asi ještě vyrazím na kratší výlet.
Mr.Blowing jde určitě správným směrem, protože nechává oběma volnost a možnost se ozvat nebo neozvat, přijmout nebo odmítnout, podniknout něco navíc, anebo ne. Vždycky se několik hodin bavíme o všem možném. Je řečeno, že žádní "partneři" nebudem, ale kamarádi třeba nakonec budem. To by bylo dobrý.
lední brtníku,
jéje, zrovna v takové intimní situaci aby mi skočil na záda kdokoli, natož medvěd! Ještě že ho zahnali.
Akorát mi připadá, že ta žena spíš zvracela – ale proč bez kalhot… Rozhodně neměla záchodový posed.
ratko – fotka čtvrtá
je jedna z řad kamenů u Kounova.
Zrovna povedená není – jen ta první ze čtyř fotek se mi líbí, ostatní jsou blbý, ale dokumentace je dokumentace :)
15. taky nesnasim natlakare i kdyby to tisickrat se mnou dobre mysleli. zavani to dominanci. takove dominantni jednani nemam rada. kdyz vidim ze se ten druhy hrouti z obavy o me tak i ustoupim, ale pamatuju si. a vyhnu se priste kontkatu pokud mozno.
u rodicu to beru jakoze maji urcita prava kdyz jsou rodice. beru je bezmpodminen. dovolim jim fakticky uplne vsecko a nenastvu se :o)) Misto me se nastve muj muz ktery to pozoruje a tece mu ze zubu :o)))
Jo, taky to u rodičů beru; to je jiná kategorie :)
A znemaná to, že buď to podle toho udělám, anebo jim to odkejvu, ale udělám si to po svém jinak. Třetí možžnost je se vzepřít a odmítnout a dělat kravál – a to taky dělám, když jde o něco, co se mi příčí odsouhlasit.
(Pokud jde o to, že mi máma řekne: a vem si k těm šatům ten a ten šperk – tak je to prkotina, odkejvu a vezmu si třeba jiný šperk nebo žádný.)
19. mam to uplne presne stejne :o)) dopuntiku
19. jinak se nevzpiram, to ani u 87 letych rodicu nejde. Vzpiram a podepiram spise je. Prekvapuje me v posledni dobe, ze tatinek bere sportovne moji samostatnost.Sice mi laskyplne poradi i se snazivou natlakovou akci, ale prijme jakekoliv rozhodnuti z me strany. jen se tak smutne diva a pokyvuje hlavou. a ja vidim do ty jeho hlavy jak si rika: dcerunko milovana nejdrazsi jak ty jsi nerozumna :o))
rodice me momentalne uci uplne nejvic co jsem se kdy naucila. uplne citim jak ty zazrane rezave obruce v moji mysli praskaji. bylo by mi zle ze sebe bych si kdybych ted plula jen po povrchu kdyz oni stoji prede mnou obnazeni az nakost.oni jdou ruku v ruce s vlastni smrti a ja jim stojim po boku. neuhybam. nemuzu. strasne bych se samam pred sebou stydela.
Já před tím tématem smrti uhýbám.
Visí v prostoru zatím jen jako duchovní otázka (proto prostě uhnu a je to), zatím ne jako praktický sled konkrétních činností. Hrozba to ovšem je. Ale myslet na to pořád, to nemůžu – nemůžu už rovnou směřovat k tomu, že jsem určena k pečovatelství o rodiče.
Nemůžu si to dát jako svůj hlavní úkol a hlavní životní téma pro příští roky, tomu se nechci poddat. Protože se obávám, že by se to naplnilo, že bych v tom jela a na nic dalšího už se nezmohla, jak se znám :( Proto tvrdošíjně bydlím sama, ne s rodiči apod.
A můj úkol teď je právě umět se ochránit, umět si uchovat své tužby a nároky a potřeby, držet se jich, a ne je odhodit jako pytel z balónu, nenechat se pohltit a dělat víc pro sebe než pro jiné. I kdyby mě citově vydírali (což tedy už zvládám výborně, citové vydírání už na mě nezabírá). A i kdyby umírali?
To je právě to…
predpokladejme ze fotka ma na neco zaostreno, a zbytek je neostry. (u kompaktu pri beznych vzdalenostech se prakticky nemuze stat)
pak se mluvi o kvalite bokehu ve smyslu jestli neostre casti jsou rozmazany prijemne, hladce, to je ok protoze timpadem to nepritahuje pozornost a ucel oddelit ostre a neostre funguje jak ma,
a nebo je zpusob rozmazani nejak "nervni" treba dvojite obrysy, coz bohuzel pozornost pritahuje a timpadem princip ostre-neostre prestava fungovat.
No dobrá. Moje oči umí udělat měkký perleťově penízkový bokeh po celém světě. Zaostřeno není na nic, protože všechno je daleko.
zatim se o rodice moc nestaram. teda nepecuju o ne. spise je pouze navstevuji a divam se jak vse zvladaji. to co oni ode me potrebuji, je prave ta blizkost. ze kdyz jsem s nimi tak jsem blizko. uplne nejbliz jak muzu byt. ten smysl zivota se otvira. to co jsme vedela vzdycky ze je jedina moznost… umirat beze strachu a smirene. v tomhle ji musim stat po boku a drzet je za ruku. at se deje cokoliv, byt tak silna co je drzi za ruku. a ktere se muzou drzet az…
vlastne jde jen a jedine o to zbavit se strachu. nebat se. oni uz vedi jak se to pocituje a nepanikari. vime co to je. maminka se nehrne do nemocnice, aby ji zachranovali kdyz ji je spatne. tatinek taky ne. tak trochu spiklenci mrkajici na sebe. kouzlo okamihu. tak nejak nastupuje v momentu kdyz vime, ze veci jsou jak jsou. kouzelne chvile souladu ktere jsou aby treba priste nebyly.
Já taky jen navštěvuju a koukám, jak zvládají, ano, ano!
Táta by byl nejradši, kdybych tam byla pořád. Jen přítomná, nic jiného…
Umírat beze strachu a smířeně – o tom právě pochybuju jak u něj, tak u sebe. U mámy moc ne, tam se zase obávám, aby se pořádně docenila. Což teď poslední rok v práci u ní nastalo vrchovatě, měla tam pořádnou podporu a zpětnou vazbu, jenže později nevím.
Nebání se, spolehnutí a úplnou absenci veškerých úzkostiček jsem zažívala práve během té své cesty.
Tak mě napadá, jak takovou cestu aplikovat na všední dny… ? :-))
… copak o to, leckdy to jde, krásně si lebedit a cítit se uspokojeně, když si člověk dělá svoje věci, to jo. Když se neděje žádná katastrofa. Asi je řešení ve vymýšlení si trochu jiných činností, nových věcí, nedělat pořád to stejné nebo ne stejné, ale podobného druhu.
Nebýt aktivní povrchně proto, aby člověk přetloukal smrt (blbovinama jako je televize), ale proto, aby se cítil zase v nějakém dalším směru ještě lépe. I když se cítí dobře; ale ještě neví, že se může cítit ještě líp, když něco podnikne (píšu to trapně ve třetí osobě, ale myslím sebe :-)
Včera v neděli jsem třeba legračně vyzdobovala dárek pro úžasnou českou rekordmanku – podle nápadu jednoho kamaráda, který to celé organizuje. A to mě dost uspokojilo a bavilo, byla to sranda, mohla jsem si vymyslet cokoli, co jsem chtěla… Zábava pro mne i pro všechny, kdo to uvidí.
A dneska jsem si vzpomněla, jak Tomáš Hajzler psal na svém blogu, že to, co by člověk dělal i zadarmo a natolik ho to baví, by bylo ideální dělat jako povolání. A to já zas celkem často v práci takové činnosti dělám. Nebo si je můžu vymyslet… třeba indiánský večírek. Ten pořádám pozítří. Bude sranda.
… musím toho prostě víc vymýšlet, nestát už v práci tak v pozadí.
jo, tvoreni prichazi samo kdyz clovek neni svazovan. kdyz je sam sebou a nemusi brat ohledy na vsecky strany.
me docvakava spousta veci. proc otec prestal malovat. prestal tvorit a delal jen absurdni "uzitecne" blbiny. jeho povaha je tvurci a nedokaze se prizpusobit. jakmile se zacne omezovat a prizpusobovat vznikne sileny zmatek ktery podkopava nohy vsem, kterym tenhle "uzitecny napad" byl urcen. prekazi.
Lide kteri jsou sami sebou, proste jsou hotovi a plni lasky, jen z nich tryskaji ruzne absurdnosti protoze pro ne je to co delaji a co jsou projev lasky, proste nemuzou jinak. jsou to co jsou. neumi to, pokud nemuzou tak jak jsou tak proste furt narazeji jako mura na svetlo a zranuji se. zranuji se, vtahuji se do sebe a jejich svetlo hasne. zlyhavaji jako ti co jsou k nicemu. budizknicemove kteri se nedokazi prizpusobit a tak proste jen mavaji kridly jako mura a bouchaji kridly o svetlo. az jsou uplne potrhani. budizknicemove.
Lisko, tatinek je pro mememento nekoho kdo je jaky je a nemuze jinak. Esxistuje ted protoze maminka existuje a udrzujeho na zivote.
Je to neuveritelny pohled dvou co se nasli a prekazeji si. A zaroven se udrzuji pri zivote. Jeden druhemu jsou si prekazkou a zaroven zachrancem. Otrokarem a otrokem. Spolu jsou jedna bytost. TAkova pokroucena. Chroma a slepa. Invalida s dvemi hlavami a osmi koncetinami. jeden jde cihi a druhy hot.
v tomhle svete nelze zit jako svobodna tvurci osobnost aniz by mel clovek donatora. Nekoho kdo bezpodminene bude drzet nad takovou osobnosti ochrannou ruku, hlida ho a nenecha ho se zabit
ta 33,34 je reakce na tvoji 31. je to fakt dobry pocit delat neco co bavi, tvorit okamihem a nechat to jen ze sebe vylezat ven. clovek pak ale tvori a tvori a vypadavaji z nej ruzne veci jako z oslicka otres se. ale tyhle veci treba nikdo nechce. kdyz je nekdo chce tak supr, ale bohuzel se csto stava ze tohle proste nikdo nepotrebuje. nebo to zacne hodnotit a poplive to. I kdyz to proste vzniklo jen tak, z radosti nebo ze zalu. jako projev vnitrni duse. sama sebe
a kdyz takovemu cloveku reknes, zopakuj to. Udelej to znovu a prodej! tak je konec. uz nikdy to neudela. proste to nejde.
ratko 33, jo, moje rodiče možná jsou podobný svazek,
nevím, ještě jsem nezkoumala, jak bych jejich dvojici popsala. Táta hodně tvůrčí, celý život, různě jak to šlo za normalizace, i v důchodu hodně po revoluci – Jenže v 74 mrtvice a konec kreativity. Tedy veřejné. Jen nehmotně to zůstává, soukromě, jeho humor. Teď teprve poprvé je ve fázi, kdy se nepřizpůsobil. Ale zase je svůj – prostě chození trénovat nebude, tak nebude a nehne se s ním.
A máma mu dělala to zázemí, ten prostor, nechávala tu možnost; přežila halapartny a helmy v předsíni, erby na stropě v pokoji, lučištníka a jiné figury v kuchyni a podobné originálnosti v bytě.
… nojo, o našich rodičích myslím že si musíme my dvě ještě hodně vyprávět!
35
já myslím, že takové vytvořené věci někdo vždycky chce! – teda tu Johanku z Arcu, co máme v kuchyni v rohu, to nevím :)
A když je nikdo nechce, je to úplně fuk, protože se jimi těší jejich autor a je to.
36
jo myslíš, že to nejde udělat "na zakázku"? Já myslím, že jo. Teda někdy. Jako když někdo navlíká náhrdelníky z korálků a prodá je… Jenže někdy by k tomu bylo potřeba spousta technických dotáhnutí, průmyslových.
Například jsem vymyslela už pár stolních her, ale existují jen v originále. Ani mě nenapadne někde běhat a zařizovat, aby se to vydalo. Taky nevím, proč by mělo.
Bavilo by mě dělat nějaké žertovné věci na zakázku – podle osoby toho adresáta; že by to byl dárek pro něj, co objednají jeho blízcí. Moje sestřenka dělá dorty s marcipánovou výzdobou podle koníčků toho dítěte-oslavence; to je dobrý. Ale přes dorty nejsem, jsem spíš 2D, ne 3D :)
Plést fusekle jde – jedny vánoce jsem upletla asi pro pět lidí. A pak už nic, protože mě nebaví dělat furt to samý, no, máš pravdu :)
Nebo bych mohla lidem plánovat čundry :)
… že by ta cesta přinesla plody tohoto druhu? Že bych byla samostatná víc aktivně?
No nic, zkrátka noclehy venku pod hvězdami jedině doporučuju.
38.no nekdy i nechce, kdyz jsou to takove ty moc hodne prakticke :o))
na zakazku urcite jde delat, stejne tak jako ja delam ve fabrice. Proste rano vstanes a jde se delat. navlikat koraly, planovat cesty nebo tridit svarovane dily. to je proste prace. vstanes, a jdes pracovat a treba za to dostanes i nejaky peniz.
takova ta prirozena tvorivost podle me zadny ucel a smysl nema. vznika to ciste jen z tvurciho pretlaku tvurce. muze to byt vykrik, obtancovani stolu, nebo polibek, to co spontanne vznika okamihem. jit chystat dort s marcipanovym autem nekomu k narozkam je z meho pohledu me tortura. utrpeni zatavene do kusu umele nabarveneho kolace. to radeji ty svarovane plechy protoze si v praci dobre pokecam :o/ a furt se neco deje.
jakmile mam delat neco ucelove tak vim ze je to povinnost. ze proste musim vyprat, vyzehlit, uklidit a navarit a tesim se tim, ze tohle vsecko muzu delat. ze je zde nekdo komu to treba muzu poskytnout. vsecky ty drobne pozornosti. takove ty drobne berlicky. ze mam radost ze druhy ma radost. mozna je to nahrazka za skutecnou tvurci radost. nevim.
ale takova ta osobni tvurci extaze, ta proste vyrusta okamihem. tu nanaplanuju ani nahodou. nemela bych sanci. to proste nejde planovat.
Plánovat nejde, ale když vím, že mám něco vyrobit kreativního, nechám si pár dní na rozležení, než se do toho pustím. A do poslední chvíle stejně nevím, jak to bude vypadat. Ale když už to dělám (a jsem to já, kdo určí chvíli, kdy se do toho pustím; jinak to nejde), tak ten zápal přijde, ponořím se do toho. Jinak bych to udělat nemohla vůbec.
Ovšem taková ta posedlost, kdy se člověk probudí ještě v noci a má cukání, že by se šel do něčeho pustit, něco konkrétního vytvořit, protože má nápad, to se plánovat nedá :-)
ad 15: "Mně nepřipadá jako velký rozdíl spát sama v lese a spát sama v domku. V lese mi to dokonce připadá milejší. A bezpečnější určitě."
– no to jo. Však taky v žádném domku sama nepřespávám, jen jednou jsem byla sama v celém dvojposchoďovém velkém penzionu, ale tam jsem věděla, že by případní zloději šli po kase a ne po mně. :-)
– a jednou jsem přijela někam včas, ale kamarádi se všichni někde zadrhli, tak nemaje co jiného na práci jsem chodila ke každému vlaku, načež si mě kdekdo všiml a tímpádem jsem se pak bála, když nepřijeli, spát v té barabizně, co nešla ani zavřít. No, tak jsem vzala spacák a že si půjdu lehnout někam na stráň, jenomže jsem si říkala, že co když mě někdo sleduje ….. tak jsem nakonec zaťukala na jedno rozsvícené okýnko, že se bojím a jestli by mě nenechali přespat na karimatce v chodbě třeba. Oni mě tam trochu ty lidi znali od vidění, tak mi nakonec ustlali v peřinách a pak jsem dostala přebohatou snídani ….. a tak. Prostě se sama bojím.
"Auta a býci, to bych byla dost vycukaná; žádná klidná noc."
– no, když býci odešli, usnula jsme jak mimino, protože jsem si řekla, že nic horšího už tu noc už snad ani nemůže přijít, dávka hrůz byla jistě vyčerpána. :-)
"Mr.Blowing – proč by mě tam nenechal, když to bylo moje výslovné přání? Kdyby mě chtěl odvézt pryč, tak by u mě teda body ztratil; takové nátlakáře vůbec nesnesu."
– jsem nemylsela, aby tě odvezl, proč by tě někam vozil? když chceš spát venku, ale spíš mohl přisednout, přilehnout a hřát tě, povídat si nebo ne …..
A nátalkáře? Co máte s těmi nátlakáři? Když řeknu ne, ani pár volů se mnou nehne, tak se není čeho bát, nátlakáři mně třeba ani nevadí, když zjistí, že nemají šanci, tak je to přejde. Naopak, je mi sympatický, že třeba mají o mně starost apod.
Zajímavé, jak se každý "bojíme" jiných věcí. Něco máme "zmáknutý", něco ne. A je fajn, že si o tom povídáme, protože mně by nenapadlo, že lze být holka sama v noci v lese a nebát se.
uz dlouho nejsem nicim posedla a prave premyslim zda mi to schazi. vlastne mi to prijde ted divne. vzdycky jsem byla posedla necim co jsem delala az nadoraz, s absolutni vasni a nasazenim.
a ted ani tuk. bud me vysála prace nebo stáří. zrovna me napadlo ze bych se mela vyprdnout na praci :o( ze uz dělam moc dlouho. :o( pamatuju jak jsem psala s nadsenim ze teda pracuju, a uz je to sedmy rok a me prijde ze by i stacilo.
Ratko… :-)))
Lenko,
jo, pro mě je hodně napínavé, že každý se bojí něčeho jiného a něco je pro něj úplná samozřejmost, a pro jiné ne. Na tom se dá leccos vypozorovat (o sobě, ne moc o druhých :-)
Jo prosim vás, ale jestli někdo myslíte, že je blbý spát sama v domku, tak mi to neříkejte, nebo já nevím, kam se teď v noci v pyžamu přestěhuju :)
Sice už jsem spala sama v domku tom nebo onom nejmíň třicetkrát, ale to mi nikdo neřek, že vlastně bych se mohla bát. Až jedna kolegyně – že se u nás v práci sama v domě bojí večer zůstat; a to tam nikdy nespala, narozdíl ode mne. Tak jsem si rychle řekla, že je ňáká háklivá a dál jsem na to nemyslela a spala sama klidně dál.
Mno tak teda dobrou noc. Aspoňže tu není noční bouřka jako včera :-) Třeba bych se jí teď bála. Nebo bych si říkala, že bych se bát měla, jéééje.
Taky jsem včera běžela potmě kilometr lesem po silnici (naštěstí to bylo z kopce), protože jsem přejela zastávku Jenerálka, kde jsem měla sraz v devět s kamarádem a něco mu předat. Ani mi to nepřišlo. A nikdo mě nesmetl, hurá.
Až pak mě napadlo, že bych to mohla vyjít pěšky do kopce, o hodinu později. Ale to jsem rychle zavrhla. Nikde nikdo, tma, les, serpentiny, jen občas projelo auto… Člověk v zápalu něčeho udělá leccos a na nebezpečí nemyslí. Až potom, když se to rozleží a hrozí, že ta situace bude trvat delší čásek, tak je čas to promyslet.
Nojo a co je lepší… blažená nevědomost a svatá prostota, anebo myslet na nebezpečenstva a naslouchat každému zašustění? No anebo být tam, kde je spousta lidí a světla a bezpečno. Jenže to je stejně jen iluze.
Váš jak to vypadalo u nás, tam dřív… Do domku tomu přebývalo tak asi sto až dvěstě metrů čtverečních:-)) Mockrát jsem tam spala sama. A dycky až v noci, když jsem šla čůrat nebo mě vzbudilo štěkání a vytí psů, mi blesklo hlavou, že nikdy nezamykáme…
A nikdy se nic…
Tak asi v domku tě třeba někdo přijít otravovat může, ale do barabizny by lez jen úplnej vůl. :-))
50 a co duchove? v lesich a starych domech muozu zit duši.
ja bejt duch tak se pri "duši" tlemim az by ti spad nakej hrnek znicehonic.
vytlemeni duši taky :o) tam teda muzou byt
Jo, duši to tam mělo. :-)
jaj, to ale ale super! 8 – )
btw, "přímo v terénu se zapnou patřičné intuitivní a racionální mechanismy" nno. mne sa zapnú len tie intuitivní. tie druhé asi nemám ;-)
Psice? blogosféra je tuším docela hezky zazverená ;-)
Ahoj, zazverená dost, často psovitými exempláři.
(Už mám týden rozepsaný další článek, ale nějak nakynul a přitom zároveň ustrnul v polovině a to mne odradilo. Krom toho, že mám hodně pracovních povinností, příjemných.)
mě se gesto mr.blowinga naopak velmi líbí:) a ty noclehy jsou parádní, Liško probudila jsi ve mě chuť sbalit si ruksak a zase si podobnou akci zopakovat. Ale počkám na léto, v mokrým listí si nožky ráchat nebudu:)
Taky, taky – už čekám na léto!
Chjo, teď zas vytáhnout punčocháče, dlouhé teplé rukávy a podobné nepříjemnosti. Snad brzo i něco na krk :(
No když jsou nepříjemnosti jen tohle, je to dobrý :-)
Před chvílí chtěl po mně pusu dvacetiletý kluk, venku na nějakém studentském koncertě, kam jsem se připletla jako náhodná kolemjdoucí. A přitom mi vykal :)
To snad neni možný. Nepříjemností se to nazvat nedá, jako příjemnost to taky neberu, ale nějak mě to vyhodilo z rutinního průběhu večerní cesty domů. Vůbec nevím, jestli tím chci být potěšena, anebo jestli je mi to na obtíž. "Ne!", volala jsem za ním, "zase jeden mladej krásnej! Ne."
To už zlatej pan Blowing…
… jestli já nejsem pitomá :-) Třeba o něco přicházím…