PAK TEPRVE DOMLUVA PODMÍNEK…
Jsem neznalá věci kolem pracovní neschopnosti. Koneckonců jsem byla na neschopence poprvé v životě teprve v roce 2022. Kolegové, vedoucí a vy tady na blogu jste znale upozorňovali, že mám na návrat do práce jít pozvolna. Souhlasím. A tak jsem to předestřela lékařce gynekoložce, s níž jsem byla v prosinci předběžně domluvená, že v lednu už bych šla do práce a že to potvrdíme telefonicky v prvním lednovém týdnu. Oznámila jsem jí, že mi zaměstnavatel říká, ať se vracím raději pomalu – že bych napřed mohla na neschopence nějakou dobu zůstat a chodit tam jen odpoledne v rámci vycházek. A to jsem si naběhla. To se asi doktorům říkat nemá. Laskavost zaměstnavatele asi pro doktory není sexy, pokud zároveň zaměstnavatel necáluje, ale cáluje to stát.
Nelze zvolna; buď jste v pracovní neschopnosti a do práce nechodíte vůbec a nemáte žádné pracovní úkoly, anebo jste uschopněni a rozsah hodin a další podmínky si dojednáte se zaměstnavatelem. Takže v pondělí jdu do práce a domluvím se se šéfem hned dopoledne. Naštěstí ten půlúvazek projektový, organizační a propagační – pod jiným šéfem – jde téměř zcela dělat z domova, tak snad nehrozí z celodenního polehávání v posteli s počítačem obří skok do osmi a půl hodin v práci bez postele. Práci s lidmi společně domluvíme, nakalibrujeme, vyzkoušíme a zreflektujeme. Nemám žádný strach, zůstávám v klidu i tak, s důvěrou, že se domluví, co bude potřeba. A se zvědavostí, jak mi to konkrétně půjde.
Důležitý je, jak to připadá mně, co potřebuju já, rozpoznat to, zřetelně to vyslovit, domluvit se. To je hlavní věc, kterou nemám opomíjet a které důvěřovat – myslím si, že i to onkologické onemocnění to říká a po mně chce. Chce to adekvátní vyjádření té pozitivní, konstruktivní agrese. Nekašlat na to – na sebe – se svým typickým mávnutím ruky, neříct si podle svého zvyku „Vždyť takhle to taky není špatný, ono to jde, já to přece můžu podstoupit, takhle je to taky dobrý.“ To je totiž trochu rezignace. Kterou znám odmala, protože tehdy nemělo cenu něco chtít. Opak cílevědomosti. Druhá věc, která se po mně asi chce a kterou chci dál zlepšovat, je sebeochrana. Je to související věc s tou první. Je to dost propojené. A co k tomu pomůže? Myslím, že to, co jsem psala v minulém příspěvku – uvědomění, že jsem tady správně, na místě a ne náhodou. To mi teď nově dodává víc klidu. A důvěry jednak v běh věcí a jednak v sebe, větší naslouchání sobě. Ne jen druhým.
Ještě jednu věc jsem neřekla – že na Nový rok nad ránem jsem spíš naslouchala druhým a zase uvěřila jim víc než sobě. Kamarád Hufnágl to myslel dobře, nabádal, ať se neženu rychle do práce, zlobil se, když jsem si zoufala z představy, že bych dostávala plat a přitom příslušnou práci plně nevykonávala. Koukal na to i profesně a viděl mě jako člověka, který je vlastně ještě pacient a najednou by zase sám pracoval s pacienty, aniž by pochopil svoji vlastní psychosomatiku. A já tomu v tu chvíli uvěřila. Že je zkušenější a líp tomu rozumí, že umí říkat i nepohodlné věci a že mě zná. Líp. A to mě trochu rozložilo. Cítila jsem se horší, méně schopná. Jak je to snadné, naskočit na to a pochybovat o svých schopnostech v profesi, když chce být člověk zodpovědný k sobě i klientům i k té profesi. Jak je snadné najít spoustu kolegů, kteří jsou zkušenější. Vždycky budou. No a co! Tak bych se daleko nedostala. Leda do háje. Leda by mě to utlouklo. Myslím, že předchozí odstavec moji psychosomatiku poměrně slušně ilustruje. Plus k tomu lze přihodit postoj laskavé péče k sobě, laskavosti, náklonnosti, dát sama sobě pochopení. Nenechávat ho plout někde venku, sebrat ho, sebrat, co je moje, a dát si to, vzít si to a dát zároveň. Snad i tímto to už činím. A sebrat a vyjádřit i hněv. Ono to možná zvenčí vypadá, že se to děje, že to dělám, ale pořád je to málo, někdy si místo toho řeknu „To už nechci, to nejde, to bych byla zlá a jen by to škodilo i mně; radši se hodím do pohody, chci se hodit do pohody, to je příjemnější a přijatelnější a zdravější.“ Jenže někdy to zdravější není. Myslím, že to kovidové období tohleto pro mě neslo. Těžko snáším nepohodu na pracovišti. A my míváme pohodu. Za kovidu jsme se poněkud rozdělili na dvě frakce, co se mezi sebou moc nebavily. A vůbec jsem měla za kovidu vztek – ne že bych ho neprojevovala – a chlastala tím víc. A to všechno bych řekla, že patří k psychosomatice až dost, ne?
Takže důvěřovat cestě, důvěřovat sobě a to ostatní – dobré – se na to nabalí. Také si přibalit plány a těšení se na něco. Na dovolenou s kamarádkou. Na letní školu v Belgii, ať tam letos pojedu nebo ne. Na malování oblohy. Na malování krásné krajiny. Na další animace lišky. Na další hudební hrátky s looperem. Na to, že obstojím v kapele. Akorát ten sex a lásku nějak vynechávám. Chce to trochu romantiky. Mohla bych si například přečíst nějakou báseň. : )
.
Nezpracovanou psychosomatiku si teda představuju hodně jinak, tohle mi zní jako dost hluboká reflexe :-) A myslím, že to vědomí vlastní křehkosti je něco, co může na terapii ze strany terapeuta někdy pomoct. Ti lidi, co působí, jako že už mají všechno vyřešené, dovedou být docela deprimující.
Připomněla jsi mi jednu dávnou televizní reportáž, kde se ptali na ulici jedné spěchající mladší paní: „Jste věřící?“ – „Ano, věřím si“, s elegantním úsměvem odpálkovala další plánovanou konverzaci, aniž by zvolnila tempo chůze.
Já netuším, jestli je Tvá profese polehčujícím, nebo přitěžujícím faktorem ke zhodnocení sebe sama, asi obojí, ale zubaři to mají horší, ti si zub sami neodvrtají. Tebe tipuji (zvlášť podle tohoto článku) na to, že dobře poznáš, kdy se pustit do akce a kdy počkat, až uplyne ta fáze rozhodování, analýzy a pochybování nad sebou samým, a to je podstatnější, než že se zrovna trefím do objektivní pravdy. Zkrátka to, co Koudelka řešil kondiciogramem :-)
To téma pohody a nepohody je zajímavé – v práci je určitě převládající pohoda nutností, ale aktuálně řeším rodinný problém, kdy člen nejstarší generace nesouhlasí se členem prostřední generace nad metodou jeho výchovy nejmladší generace (to vyhýbání se popisu skutečných postav je dřina :-) Já jsem zatím téměř nestranný pozorovatel, sedící na druhé větvi, takže mám celkem problém, jak se chovat ke všem. Ten nejstarší člen se rozhodl, že nebude vyvolávat přímý konflikt a spolkne v rámci vytváření pohody spoustu věcí, se kterými nesouhlasí. Takže papiňák, který hrozí nepřiměřeným výbuchem a zároveň trpící tím, že se zhoršuje jeho psychická odolnost. Jsem zvědavý na sebe, jestli do toho zasáhnu, nebo ne, protože sám mívám problém s „nevycházením s lidmi“ a mám radši pohodu, i když tu nestrojenou, kterou často nedodržuji. Nechce se mi do toho, protože riskuji, že se pohádám se všemi z jednoho jediného důvodu – odeberou mi velmi vyčítavě právo na radu, protože sám nemám svůj život v pořádku. Takže se mi nabízí podobná otázka, kterou jsi zmínila i tady – o pomoci druhým, když sám není člověk ještě v pořádku.
Liško, tak moc držím palce, ať se ten nástup podaří a fakt to nepřepal.
Ale máš to pěkně srovnané, když ne Ty, tak kdo jiný by to měl zvládnout!
A jo, ta zdravá sebeláska je namístě :-)
Tady máš báseň ;)
Vteřina v lednu
(Jan Skácel)
A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.
Marie Veroniko,
dík. Ano, lidi, co by se snad snažili dělat dojem, že všechno vědí nebo mají vyřešené, buď nejsou vůbec, nebo jsou mimo.
Jirko,
ad konec tvého komentu
no, to se neříká lehce, co? Ani mně ne.
Ale když už jsme to oba řekli, tak je vidět, že to pro nás velká překážka nebude. Nějaká překážka jo, ale zdolatelná. A můžeme se rozhodnout, kdy přes ni přelezem nebo kdy ji obejdem nebo kdy ji rozkopnem a rozmetáme po kraji.
Dokonce se stává, že už jen to, že to člověk někomu řekne – někomu, kdo není účastník té situae, toho vztahového pletence – a ten druhý to uslyší, tak už jen to někdy přinese změnu. Už k tomu sami, poté, co jsme se o tom s někým pobavili, máme trochu jiné nastavení. Ani o tom ještě nevíme. A ti druzí zúčastnění si toho ale všimnou, vysíláme nějaké jiné signály a oni na ně reagují, ačkoli my o nich ještě ani nevíme, zatím jen pracují v nás. Ještě před startem, před vykročením k překážce.
nominku,
jo, už jsem se domluvila, že můžu pozvolně.
První den v práci dobrý. A byla jsem tam sedm hodin, to je až dost : )
bo,
pěkná bílá vteřina, i se sluncem. Romantické to sice není, ale jako krajina pro romantiku to pěkný je. Nějakou tam asi umístím. Blbý je, že vůbec nemám chuť nosit něco jiného než džíny a triko. Tedy pod kabátem. Takže nikoho nenalákám do romantické nálady. Počkám na teplejší krajinu bez sněhu.
Tady máš trochu romantiky :D
https://cs.wikisource.org/wiki/Balada_o_tlust%C3%A9_Margot
Už jsem chtěla komentovat tvůj minulý příspěvek, že si myslím, že na to jdeš skvěle, ale nějak jsem to před novým příspěvkem nestihla.
Teď jsem dočetla knížku (děj se odehrával ve Skotsku), kde se postava po dvouměsíční pracovní neschopnosti kvůli psychickým problémům vrací do práce a součástí toho návratu je pohovor s nadřízeným, jestli už je připravená vrátit se, případně jestli nemá nejdřív nastoupit na částečný úvazek, který by jí platili jako plný. V kontrastu toho mi náš systém přišel tak strašně neflexibilní. Na neschopence jsem byla jen jednou a naštěstí jen na týden, ale tu zkostnatělost systému teď potkávám při OČR. Nedej bože, když máš zaměstnavatele, co ti vychází vstříc.
Každopádně, ať se ti to podaří tak, jak sis naplánovala. Řekla bych, že to máš dost srovnaný a nakročeno správně.
Je to tak, i když člověk chce vyhovět, buď je v pracovní nechopnosti, nebo není, nic mezi tím. Je to trochu smutné. Jinak v PN jsem byla taky úplně poprvé až v roce 2022! Placák! :D
bo – ad romantika
No nazdar. Jinak mám Villona ráda i ten překlad do češtiny. I si kousky básní pamatuju zpaměti, takže ten překlad je fakt dobrej.
Ženo,
mluvila jsem hned v pondělí s oběma šéfy. Můžu chodit pozvolna, lidi si naberu nejdřív v únoru. Hurá. A ten půlúvazek, co není práce s lidmi, ten můžu dál dělat částečně doma. Uf.
A pochlapila jsem se a postarla se o sebe: zeptala jsem se, co peníze! To já se nikdy neptala… A teď jsem to udělala – co bude s penězi za práci, kterou jsem celou dobu dělala z postele. A odpověď byla tak bezzubá a nejasná, že pak už jsem vytuhla a už nic neřekla. Něco jako že peníze v červnu a snad budou. Tyvole.
Ale příště si na to ještě došlápnu.
Lauren,
2022 je mezník : )
něco nového?
ahoj ratko, zrovna si říkám, že bych sem mohla stihnout něco napsat, dokud je ještě leden.