A dneska ráno jsem se probudila a cítila se dobře! Po deseti dnech od nakažení. Hurá.
.
Liška H. Ryška
VULPECULA VÁŽNIVÁ
A dneska ráno jsem se probudila a cítila se dobře! Po deseti dnech od nakažení. Hurá.
.
Hýn thymní je možná lepší než jin tchýnní.
Pak by eště moh bejt jang tchánův.
Pro mě je svět spíš osamělý místo. Místo, kde každej, ať dělá co dělá, ať má kolem sebe kolik chce lidí, je furt se sebou sám.
Mě zajímá ta věta do notýsku. Hýnthymní. Má to ňáký pravidla?
3 hyn sa hukáže, jestli jsme hýn, anebo thýmní!
Intimní to být nemusí – zuzi má pravidlo jen jedno: každý den napsat jednu větu.
Píše to v tomhle článku nad obrázkem prasátka:
http://rozvedena.blokuje.cz/svatecni-dny
Aha a píše tam, že je to projekt Revolver Revue!
Tak se tam jdu podívat… A evidentně už někteří rok dopsali a vyšlo jimto jako příloha k něčemu:
Po Jedné větě Viktora Šlajchrta, Pavla Kolmačky, Petra Borkovce, Ivo Vodseďálka, Jaroslava Formánka, Víta Kremličky, Ivana Matouška, Ludmily Vachtové, Jeana-Gasparda Páleníčka, Martina Sochy, Jana Čumlivského, Petra Hrušky, Pavla Zajíčka a Štěpána Noska následuje již patnáctý svazek tohoto širšího knižního projektu – tentokrát záznamy esejistky a překladatelky Anny Kareninové. – autorem konceptu je Viktor Karlík.
Je jich už fůra:
https://www.google.com/search?q=jedna+v%C4%9Bta+revolver+revue&client=firefox-b-d&ei=ghhSXOjGCYXXwAKWt7bQAQ&start=10&sa=N&ved=0ahUKEwjoj-DzupbgAhWFK1AKHZabDRoQ8tMDCGU&biw=1600&bih=764
Asi potřebujou vydávat přílohy…
Mně to asi nevydají :- )))
ru
jo, to je. Obzvlášť v období dospívání si to krutě prožije. Představovala jsem si, že pak to buď navždy zmizí, anebo se navždy změní v radostně klidný pocit bezpečí a štěstí a vděku z toho, že je člověk sám a je to tak fajn.
A ono se to vrací. A jsou podněty, co to spouštěj. U mě je to, když mi dojde i to málo peněz. Třeba teď. A nevím, kde seberu dost na to, abych zaplatila svoje vzdělávání a radostné obědy s kolegama v blízké (levné a dobré) restauraci, stačí 3x týdně. Zatím se to vždycky nějak stalo, že to vyšlo, že jsem ty peníze nějak vydělala. To už hodněkrát. Tak by to mohlo vyjít i letos, žejo. Ale kdybych měla plat svůj ubohý o 4 tisíce měsíčně vyšší, stačilo by mi to ke štěstí, i když i tak je to malej plat.
4. Aha… ale když si to nekoupím, tak si nic nepřečtu :-) Vygůglila jsem jen ukázky.
Možná koupím notýsek… a napíšu si radši svoje ;-)
svět pro mě není osamělý a není to lidmi kolem mě. I když určitě taky, protože mě to nutí se přizpůsobovat. Ale to přizpůsobování, zohledňování a také starání se o něco (o někoho) nemá podle mě vliv na vědomí, že jsem pouhý proces, tedy nástroj a že ve skutečnosti nejsem. MOžná e to pro mě pomůcka možná celkově mi to pomohlo se nezbláznit a nechat to své já tak nějak přesýpat a nebrat to jako něco osamělého spíše jak něco co se mění, co mizí a co nabývá různé podoby které jsou zhaleny tajemství a tak vůbec netuším co jsem a tudíž ani osamělost nevzniká… jako dítě ano, to bylo mé zformování to “já jsem” extrémní. A postupně to slábne…slábne. Nevážu se příliš na lidi.
Možná to teď řeknu hodně drsně, ale dostávám se postupně do věku kdy lidé ztrácejí smysl, berou různé prášky vyskakují z oken. Tedy v poslední době jsem se setkala s několika případy kdy stárnoucí žena ztrácí půdu pod nohami, trpí panickými stavy, nespavostí a pořád jasněji si uvědomuje že její tělo a celkově “ona” podléhá rozpadu a konci. I moje máma má tyto stavy, neezapomínejme že za chvíli má 94 let… bojí se zániku, dělá vše proto aby se udržela “pohromadě”, přesto jí je jasné ž odcházejí její smysly, její mozek jí zrazuje, její nohy se třepou a v noci nemůže spát… a není to přirozené ani v 94 letech, kdy se lékaři nad ní usmívají a říkají, že oni už dávno budoupo smrti. To třeba ano, stejně jako vojáci na hřbitovech a jako spousta jiných kteří zde dávno nejsou. Kde je zde osamělost? Kde je její místo a kam ji zařadit v esenciálních pocitech “tvora”? Tedy stvořné bytostí která se rozpaá a není stálá… jelikož ve skutečnosti je pouze plácaná z hlíny. Je obrazem
K Zuzi (rozvedená.blokuje) se nemůžu z nějakého důvodu dostat. Když jsem cvakla na odkaz tak jsem byla nadšená kolik tam toho je, Jurkovičovy hřbitovy etc. Ale pak najednou mi to odepřelo přístup a stránka nenalezena a konec. Vy se tam dostanete?
Já jo.
Zuzi tě tam asi zabanovala, Ratko:-)
7.
Ratko, každý jsme osamělý ve svém já. To je prostě fakt. (Mimochodem už dávno naformulovaný mnoha filosofy.)
Někdo se z toho hroutí, někdo ne, já taky ne a Liška určitě taky ne, ale na tom faktu nic nezměníš. Proč ho popírat, když ho člověk vidí, vnímá. Možná právě proto, že se z něj nezblázňujeme, nemáme potřebu ho popírat?
Zkus se na to podívat z jiné stránky než ze tvé oblíbené “mám to jinak než ty ostatní, co tady fňukají, jsme nezávislá, silná, s nadhledem…” My nefňukáme. :-) Ani to není otázka našeho menšího nadhledu (možná spíš naopak) a ani nejsme příliš vázané na lidi, jak si to vykládáš. Vázání s ena lidi je bližší spíše tvému rodinnému uspořádání. :-)
8.
Ano, právě tam je ta osamělost. Že nikdo jiný, ani jeho prožitky, ani jeho kecy, nežije tebe a tvoje vědomí. Nepřebere za tebe to, co ty cítíš. Nesdílí to s tebou, i když se to tak libově píše v růžových románcích a inzerátech na seznamkách. Tvoje bolest fyzická je jen tvoje bolest fyzická, tvoje umírání bude jen tvoje. Ve smrti budeš sama.
Tahle osamělost je daní za lidský rozum. Za oddělené uvědomění si “já” a “oni”.
12. jistě. ale je to opravdu osamělost? netvrdím že to mám jinak, jen že slova se možná míjí…možná. Prožitky jsu dary, v důsledku i bolesti a cokoliv co člověk díky tělu může (smí) žít. tedy dar a to zní jinak než osamění. tedy to slovo zní jinak. i když fakt z pohledu zvenku je totéž.
Liško, ty ses do toho psaní jednou větou každý den pustila? Pár vět za den klidně – zážitků a prožitků za den je spousta, což o to. ale jen jednu větu vybrat z toho dne (a tedy převažující zážitek, náladu, pocit, toho dne) , nevím. nedala bych to. zkoušela jsem to.
10. asi jo. Ono to totiž bylo i předtím, nikdy jsem se tam nedostala. Jen oznámení kdo provozuje doménu blokuje. Teprve teď s odkazem LIšky. To jsem se tam dostala omylem a pouze jednou přes odkaz. Pak už mě to bloklo.
16:
No asi ne,myslím.
Ty fakt skočíš na všechno:-)
Někde bude nějakej technickej problém,no.
14
Jistěže jsou to dary. Ale to je zas náhled odjinud.
Nevím, spíš mi přijde, že se některým věcem usilovně bráníš.
Nic není černá a bílá a jasně píšu “daň” – takže rub mince. Rub těch darů.
Možná se opravdu míjíme jen ve slovech, možná v tom, že mně osamělost nepřijde jako něco nepřirozeného, tudíž ani nesprávného. Znovu. Je to prostě fakt. Takhle to je.
18. tak jo. osamělost jako normálka a zároveň i dar (součást faktu že si uvědomujeme)
19
Jj., součást faktu, že s uvědomujeme. :-)
Možná proto s tím mají asi nejvíc problém dospívající, v dovršujícím se procesu uvědomování si…(?)
abych mohla (teoreticky) sdílet tedy nebýt osaměla, musím ctít společné rituály (obyčeje, zvyklosti) podobně jako ostatní. Třeba ctít čas, že den má 24 hodin. Pak se dokážu domluvit s někým, kolik je osm hodin a nejen… dokážu se s ním v danou dobu sejít. To je struktura (obyčej neboli zvyk). Struktura není život či uvědomování ssamotné, jen vytváří možnosti a potenciál se setkat. JIstě, jsem ve svém prožívání uzavřená ale mohu předpokládat že tím že ctím určitou strukuru, tak najdu lidi kteří ji ctí taky právě ve společném řádu se setkáme. Zde opět nestačí slova, jelikož to co se jeví samozřejmé, určité chápání (společné) věcí a úkolů…. vůbec samozřejmé není. Setkat se ve společném jakoby modu je proces… dlouhodobý proces soužití. I když ten druhý ctí stejný řád (strukturu), nakonec setkání ve společném “doteku” je věcí času a opet je to setkání skrze strukturu a řád. Ten řád vytváří prostor v kterém se může “uskutečnit” soužití s někým. Není to samozřejmost… jeví se spousta věcí samozřejmých, právě vývojem historickým, kdy se přebírá od předků již vytvořený systém (silnice, politický syystém, státnost, a také rodinné uspořádání) ale to vše je křehké… udělané lidmi je to stuktura, síť neboli koberec o kterém jsem kdysi psala a už nepíši, protože se tato struktura již uskutečnila v mé mysli, jako hodnotový systém a jako způsob mého života. Již nezpochybňuji to či no. jen to vidím a udržuji pro sebe a dá li osud i pro další.
21:
Jo,presne.
O tom jsem psal tusim vcera,kdyz jsem zminoval ty pravidla v souvislosti se sobeckosti,respektive nesobeckosti v tomto pripade.
21
Ano, samozřejmě, ale to je něco jiného.
Je zvláštní, že když začnu nějakou úvahu v obecné rovině, ty mi ji začneš vyvracet púomocí posunu do roviny osobní. A naopak. I kdybys zdánlivě něco odsouhlasila, jakože rozumíš, jak to ten druhý myslí, hned hodíš další koment, ve kterém s eza svrátzíš ke svému původnímu pojetí.
Nevím proč, ale přijde mi to diskuzně únavné.
Nebo to už nemělo co dělat s tou předchozí probíranou osamělostí a jen volně asociuješ a navazuješ na něco jiného, co tě zaujalo?
Ratko, fakt nevím proč se tam nemůžeš dostat, nic jsem s tím neprovedla :))
21. hmm. zas tady asi dostanu čočku, ale nedá mi to. Ratko je to asi drsné, smutné, troufalé, drzé apd. ale nezlob se na mě, ty tady mockrát působíš velmi osaměle. i přestože máš velkou fungující rodinu jsi zapojená do všeho možnýho i nemožnýho u vás doma.
Proč mi přijdeš osamělá takhle zvenčí z netu? No právě proto, jak máš tu silnou potřebu psát dopodrobna o tvých niterných prožitcích. Takže tohle všechno co píše ve 21 obecně – je ok. Ale už jsem se na to ptala kdysi a schytala jsem to -nevadí, je to jen net.
Můj pocit z tebe je, že jsi osamělá – tedy to sdílení v té rodině nemáš – ano, sice ty pomáháš kde komu doma a se vším možným, ale mám pocit, že s tebou nikdo nic doma nesdílí – tím na mysli to to důležité pro tebe. A proto ta silná potřeba o tom psát, dokazovat, bránit se té osamělosti a jde to ven přes net.
Jak říkám, počítám s čočkou, ale je mi to jedno. Jen je to tak nějak pro mě čím dál víc bijící do očí – at už se to týká náboženského tématu, nebo i obyčejných tvých vnitřních pocitů z obyčejných věcí.
Lidé osamělí. co skutečně tu osamělost nezvládají (je jedno jestli žijí sami, nebo obklopeni rodinou) tuhle potřebu povídání, pitvání mají. Dost často jsem se s tím setkala na dovolených. V práci na to není naštěstí čas. Je to pak zahlcující, vícemémě ubíjející.
25. zahlcující v tom smyslu, že když konečně tu příležitost mají – na sebe strhnout pozornost je to v plné síle (není divu, protože to mají v sobě dlouhodobě potlačené) a pak se stává i to, že jedou hlava nehlava, na nic a nikoho neberou zřetel, prostě se potřebují vypovídat. proto je to ubíjející a zahlcující v té intenzitě, pro toho člověka, který se snaží v tom nějak zorientovat a naslouchat.
25
Ano, ten dojem Ratčiny osamělosti ve velké rodině, kdy ona s ostatními sdílí, ale chybí jí pocit (i když v hlavě, rozumově, už ho oželela), že ostatní sdílejí s ní, mám taky.
Ale to, že o tom hodně píše, může být i tím, že tím fakt žije. Že jí to přináší potěšení, to, co dělá a jak žije.
hodně mi to připomíná ženský slet – těch co jsou na mateřských dovolených. Holky jedou domácnost, dítě, povinnosti. pak se konečně sejdou a jedou – to se nedá vůbec sledovat, orientovat se v tom. každá mluví o sobě o svém dítěti o všem možném to co prožívají, skákají se do řeči, vlastně se vzájemně neposlouchají, jen povídají a povídají, protože mohou a potřebují. štastné se rozejdou s tím, že si stejně nestihly o všem popovídat. vodopád slov, pocitů, všeho…..co nemohou doma .
28
Barčo, ale přesně takhle ty píšeš o svojí práci. :-)
Ta přeplněnost nějakým tématem může mít opravdu různé důvody.
29. máš na mysli to, jak jsem u tebe na blogu napsala jeden komentář – který mi naskočil z mojí práce a k tématu o čem jste si tam psali? Jinak si myslím, že o svoji opravdové práci jako takové nepíšu nijak často.
30
Ne, mám na mysli to, co jsem napsala. Většinou se takhle rozvodopáduješ právě u Lišky. :-)
29. 30. ale jo, dřív jsem toho psala o práci hodně, to je pravda.
V tomhle Vám musím dát za pravdu, používám Vás zde jako vrbu. Kdo by mi jinak měl naslouchat? Pitvat něco s ženskými odněkud? S kým? Schválně se pokuste vžít do mé situace. Komu mám povídat o svých nitěrných pocitech? Znáte moji situaci celkem dobře. Mohu mlčet, jistě. To je taky řešení. Ale mohu taky něco napsat na blog k Lišce. Vůbec si totiž nemyslím že by jí to obtěžovalo. Tedy tak je to se mnou :-)
Kdysi jsem psávala víc, možná proto že jsem si potřebovala ujasňovat spoustu věcí. Ale to že si je nakonec člověk ujasní neznamená že je mrtvý. Je uvnitř pořád tvořivý a živý, určitě tuto tvořivost nějak žije. Ale poplkat si o nitěrných stavech jde opravdu jen na ženském sletu na mateřské dovolené. A tu mám dávno za sebou. Tak promiňtě pokud jsem se někoho dotkla. jsem jen ukecaná bába. Co si určitě popovídá i s mámu i s protivnou švagrovou i s manželem i s dětmi, i s vnoučaty ale o svém nitru…. koho to zajímá? Vás zde taky ne. ale nemůžete se bránit.
33
Ratko, čti prosím pečlivěji. Nemám nic proti tvému psaní. Pokud máš potřebu obracet se na někoho kvůli obhajobě toho, že a co píšeš, oslovuj v jednotném čísle.
24. to mi je divné. naskočí mi pokaždé logo IGNUM a pak: 404: Stránka nenalezena
Nenašli jste co jste hledali? Pokračujte zpět nebo kontaktujte správce domény rozvedena.blokuje.cz.
Takže i kdybych tě kontaktovala, tak mi je to prd platné :-) nedostanu se tam.
18,19:
Nemyslim si, ze osamelost je prirozena.
Dar je to pouze v tom smyslu, ze cloveka muze nekam posunout, protoze nabizi klid k premysleni, hlubsim zazitkum a vnitrni zmene, nebo spis k nalezeni neceho,co v sobe ma a nevedel o tom.
Ale to posunuti vzdycky zase musi smerovat k neosamelosti a k nejakemu sdileni.
V tom duchu navazuje Ratcina 21 docela logicky a sama pise, ze tohle uz ma za sebou .
Ale to sdileni a neosamelost neznamena prece jen nejake akcni vztahy s jinymi lidmi.
Sdilet se muze clovek i s nejakou ideou, se svoji virou…a muze ho to naplnit tak, ze ac pro druhe osamely, sam se citi soucasti neceho mnohem dulezitejsiho, nez je ” pouha” rodina.
Nebo treba jeste neciti, ale chtel by a zatim jen citi,ze to mozne je.
Tak se treba jevi osamele, nejiste…
Treba takovy i je a co?
Ja to nevim.
Ja jen vim,ze sdilet se jen sam se sebou, vyzobavat si rozinky ,delat si z lidi tresnicky na dortu…to je prava osamelost.
A doufam, ze tak osamely nikdy nebudu.
35. celem mě to rozbrečelo. jsem hrozný měkkýš :-) přecitlivělý.
37
Myslím si, že tohle je jenberlička, nebo další ideál, ke kterému s ejen můžeme snažit blížit, ale dopsáhnout ho nejde.
Vždycky budeš se sebou a v sobě sám, vedle kohokoli, nejsi dva, jsi jen jeden. Jsi ty, protože jsi jen jeden, jen srkze sebe sama vidíš, cítíš, žiješ, a proto jsi tam uvnitř sám.
Sdílení je socializace, způsob, jak být, žít, a je to nezbytné. Ale je to jen zvnějšku.
38
Ale já se tě přece zastávala. :-)
Herdek necejchuj mě furt za nepřítelkyni.
Ona ta osamělost ve smyslu uzavřenosti může mít i fyziologické a genetické příčiny, tím nemluvím přímo o sobě nýbrž i o tom co vidím generačně, od rodičů přes děti a jejích děti. Určitý charakterový tik autistického spektra. Jakoby neschopnost se vžít do druhých a jet pořád ve svých kolejích, vnímat narušení jako bolest a nekomfort. Bylo to u mého nejstaršího, a je to i u vnuka. A u mojí mámy a teď když to pozoruji vlastně i mé dětství bylo velice nekomfortní právě pro mojí neschopnost akceptovat nepříjemno… neboli nepíjemno bylo vše co bylo jinak než jsme chtěla já :-)
40. naopak… dojalo mě to. kurňa :-) tedy v dobrém.
41 hodně souvisí s 37 a s dětskostí. Tedy chtít to příjemné, to co chci já a t co si přeji a to ostatní od sebe odrážet jako nepřátelské nebo nechtěné… takhle vzniká osamělost. ale je to dětské jednání, naivní protože ddítě si myslí že budepo jeho. ale není… děje se toho hodně a není to osobní proti němu. prostě se to děje a ono se musí do toho dopasovat. Jen se zapojit a je to všecko dobré. ale ono se vzpírá, brání a trpí a je samo.
38:
Jen si poplac :-))
Ve mne to vyvolalo spis pocit litosti.
Ale ne nad tebou.
A pis dal a jak chces,samozrejme.
Mne to zajima,to si pis!:-)
41
Aha, to bude ono, nemám na mysli osamělost ve smyslu uzavřenosti. Je to jen biologick/materialisticky (ve smyslu omezenost matérie) determinováno, nic víc.
Nejsem autista a myslím, že jsme i docela dobře schopná se do druhého vžít. :-) Ani mi není nepříjemné se do druhých vžívat.
Jen si prostě uvědomuju limity.
37. ježíš to je blbá pýcha odsuzovat nemocný starý lidi, kteří se nějak “pasují” se svým stavem a nějak se k tomu svému momentálnímu životu a stavu postavili. a říkat jak jsou hrozný a “Já saul jsem teda lepší – duchovnější, morálnější.
42
Ahááá… Tak já už du radši dělat chvilku něco do práce.:-)
43
Ano, a souvisí to i s tím sobectvím, přesně jak to Saul popsal u mě v kom. 153:
http://rulisa.mzf.cz/2019/01/22/symbol-sporak/#comment-28759
46:
Já se píšu s velkým S, barčo.
Saul ,ne saul :-))
33. Ratko, nojo, tak asi jo :-) byl to jen postřeh.
Dnes nemám chvíli na všechny komentáře, tak se to tu možná už psalo. Ale připadá mi zvláštní, jak je nákaza fyzická propojená s tou psychickou. Když přes mě prochází nějaká viróza, obvykle mi kulminuje i nepříjemný psychický stav – zklamání, víra, důvěra v budoucnost. A dost často onemocním fyzicky ve spojitosti s psychickým vyčerpáním, nebo velkou změnou – práce, rozpad přátelství. Tak ať letíš brzy k výšinám Liško:)
no čaute všetci vospolok! ;-)
Liško tebe skoré doliečenie (ste sa s Ru dohodli, že budete marodit súčasne? ;-) )
Psice 51: taky aj vám skoré uzdravenie prajem, nech viróza čoskoro odíde niekam do preč!
(no je to zvláštní ako psychika veľmi ovplyňuje “fyziku” ;-) jav síce vedecky dokázaný, ale dodnes nevysvetlený….)
((aj ja to mám tak – nepohoda psychická sa u mňa obvykle prejaví aj na fyzickom zdraví))
Ratka 34: “Co si určitě popovídá i s mámu i s protivnou švagrovou i s manželem i s dětmi, i s vnoučaty ale o svém nitru…. koho to zajímá?” no napr. mňa. iste aj ostatných. inak by sme si tu predsa s tebou celé roky napísali! ;-)
notak zrovna s vnoučaty ani s protivnou (jé, to musí byť blbé) švagrovou si asi o svém nitru moc nepopovídáš,
ale s manželom a s deťmi by si si snáď mohla, či? 8 – )
((no ja som v týchto veciach asi moc náročná/naivná/ neviemakotonazvať, ale predpokladám, že sa ľudia v rodine rozprávajú aj o svém nitru. teda napr. ja to tak celý život robím.))
O nitru moc ani s dětma. Řeší si svůj svět, svoje nitra, ty jako máma jsi od nich svým nitrem hooodně daleko. Navíc je to ještě vzdálenější a vztahově komplikovanější, když máš jen syny.
A s manželem – no, co jsem zatím měla možnost poznat, tak to jde tak do doby, než se staneš pevnou součástí jeho světa. Tedy než vypne herní mód “nejistota – získávání – udržování”.
Ženské kecy o nitru nějak nejsou to, o čem by chlapi chtěli poslouchat, věnovat tomu energii. Ženské nitro je neřešitelný problém, takže to řeši t nemá cenu. :-))
Jinak ano, třeba můj otec se se mnou o mém nitru byl ochoten bavit, ale jen do témíry, kd yměl pocit, že mi může pomoct, někam mě posunout. Pokud nějaký můj problém považoival za naprosotgo zbytečný, tak to tak prostě řekla tím to považoval za skončené. :-) A že to dokázal říct hodně rezolutně… až neomaleně.
54. ale jo, občas joooo ale není to ten pravý ženský prvek naslouchání ženskému tlachání. Muž by chtěl řešit, dávat návrhy k zlepšení, nebo se cítí bezradně že neví jaak pomoci a přitom o to vůbec nejde. žena si svým myšlenkovým vírem jen maluje… tedy u mne to tak je, myšlenky se rojí…vytváří obrazce a tyto jsou jednoduše nazírány. nic víc a nic míň. Pro tohle muž moc pochopení nemá, ale ráda naslouchám synům, dokonce s nejmladším mluvíme o Bohu, jak to mám a proč on nevěří a přitom v něm cítím citovou bohatost dobrého. Tedy je to v něm… jen tomu říká jinak, nebo to ještě nevidí. Jako máma to buď vidím neebo bych to chtěla vidět ale toto vidění (nazírání) dobrého v druhých, to je taky tvůrčí duch který hledá sám sám sebe. Tedy ano, mluvím i s dětmi i s mužem. Ale jen chvíli a někdy a zde na netu píšu když mám právě čas a rozpoložení se otevřít.
“ale ráda naslouchám synům, dokonce s nejmladším mluvíme o Bohu,”
No, to je taková charakteristická ukjázka Ratčina sdílení. :-) Sdílí sebe tím, ež naslouchá synům, případně mluví o bohu.
Taky synům ráda naslouchám, jsou to moji synové a je skvělé, že mi chtějí něco o sobě říkat, vážím si toho a užívám si toho. A s tím starším se dá i docela hodně mluvit o tom, co jak cítím já, i když ne dlouho, spíš jako párvětná reflexe k tomu, co cítí a vnímá on.
Mladší je podstatně jednodušší. Žije a myslí trošku zvířátkovitě. Když se mu tu a tam snažím někdy sdělit nějaká svoje morální a etická dilemata, radost z mnou nalezených hodnot nebo pochybnosti o jiných hodnotách, kouká, nepřerušuje mě, ale vidím, že to jde úplně mimo něj, jen je slušně vychovanej a hodnej, tak neodmlouvá. :-)
58. :-) Ten poslední odstavec. životní zkušenost mě naučila spíše naslouchat a nenakládat. Pokud chci v druhém něco podpořit, třeba i něco čeho si moc vážím co je pro mě důležité ( a tudíž si myslím že aalogicky je důležité i pro druhého) nechávám druhého mluvit a on odezírá či tak nějak si to sám ujasňuje přes můj ksicht :-) To můj muž prostě natvrdo začně hustit do druhého, až je nakopnut (a ukřivděn) Když mu řeknu proč to do nich tlačí, prý je to jeho povinnost a já jsem ta špatná že to netlačím taky. Ale já vím (z vlastní zkušenosti) jak mě začne někdo mentorovat…. vnitřně se ihned vymezím, tedy spustí se automatická závora.
59. prý je to pýcha… prý proto si nenechám nic říct, tedy slyším jen blablabla, když mi začne něco moudře vysvětlovat. On to má stejně vůči mě :-) akorát z nějakého důvodu se domnívá, že já bych ho poslechnout měla zatímco on mě nemusí (jelikož jen melu blbosti) :-) no to je složitá komunikace po mnoha mnoha letech manželství. ale to patří do jiné kategorie, a to do kategorie lezení si na nervy.
U dětí poslouchám vždycky, i když ten nejmladší kecá :-) Tedy valí nám klíny do hlavy neboli to co si myslí že chcem slyšet. Ale to mi nevadí. Říkám si že to dělá protože nás má rád. A to je opět to dobré, co chci vidět a věřit tomu.
59
No to jsem tomu zas dala. Napsala jsem něco, co sis mohla, a tudíž i vyložila po svém. Jakože stojím k a dělám přednášku a tlačím to do syna. Děkuji za další projev důvěry ve mě. :-)
Vrať se zpátky k pojednání o starším. Jak tam popisuju, jak to probíhá. U mladšího to probíhá stejně. Takže – naslouchám a k tomu si občas zkusím říct něco o sobě. Tečka. Jen se mi to už nechtělo psát znovu.
Samozřejmě, že pokud synek měl nějaký průšvih, jakože větší než že zapomněl napsat úkol nebo někam pro něco zajít, tak je jasné, žejsem chtěla, aby si mě vyslechl do konce. Ale to byly mimořádky.
Jinak jakmile cítím docházející trpělivost, u kohokoli, s kým mluvím, končím.
Ratko, nejsem pitomá, dobře si pamatuju, co mě sralo na mejch rodičích, a přesně toho se snažím vyvarovat.
Pardon za silnější slova, ale tohle mi děláš pravidelně, že to hned otočíš do odstrašujícího příkladu ze své rodiny, abys ukázala , co dělám špatně – a přitom si to jen předtsavuješ mezi mými řádky. :-)
60
A do kategorie naslouchání nitru? Má tvůj muž problém od tebe přijímat jen tvoje názory na něj, nebo i tvoje názory na sebe sama? Co ty situace, kdy se to prolíná?
63. s mužem je to hrozně složité. Víme o sobě všecko, známe všecky slabosti toho druhého i nejbolavější místa, kde “zlyhává” a kdy reaguje mimo mísu. Přesto do sebe ryjeme a nejsme vůči sobě trpěliví, tedy strkáme do sebe a nepřijímáme … tedy ehm vysíráme se.
64. manžel mi vyčítá že se chovám jako moje matka (jako malá holčička) a já mu vyčítám že se chová jako jeho sestra (poroučivá paní velkomožná)
65. tedy ehm zpět, manžel mi nenaslouchá. Nerozumí nějakým nitěrným rozborům a ani nechce tomu rozumět. Je to pro něj obtěžující a celkově nezajímavě zbytečné :-) Sám o sobě řekne málo, většinou co dělali s kluky a kam chodili, co všecko zažili. Dětství svým způsobem bezstarostné. Hádky se sestrou komandérem vyplouvají na povrch postupně a promítají se i do přítomnosti.
66. a taky se manžel denně rozčiluje že nedávám věci na předem určené místo. Vzájemně se zcela vyčerpáme vzájemnými výčitkami. On mi vyčítá, že opět jsem nedala boty na odkládací misku (právě teď) a já dělám že neslyším, ignoruji ten zvýšený hlas že dělám blbou i když moc dobře vím kam si mám dát boty. A tak únavně probíhá den za dnem, že na nějaké nitro čas ani nezbude.
65
A proto spolu můžete být, protože se doplňujete. :-))
66.
“tedy ehm zpět, manžel mi nenaslouchá. Nerozumí nějakým nitěrným rozborům a ani nechce tomu rozumět. Je to pro něj obtěžující a celkově nezajímavě zbytečné :-) Sám o sobě řekne málo…”
Ano, takhle si to z manželsví taky pamatuju. I z jiných delších partnerství.
Takže 55. :-)
67
Takže odvrácená tvář Saulova obdivovaného švejkování. (?)
70. nemyslím si že Saul obdivuje mé švejkování, jen chce něco říct a možná tě i trochu popíchnout (jako chlap)
Bane, tím švejkováním jsi ho doopravdy okouzlila. :-) O tom mluví i naživo. :-))
15 barčo
Fakt? To mě vůbec nenapadlo, že jedna věta na den je málo. Mně to připadá spíš moc.
Krom toho – do jednoho diáře zapíšu jednu větu za den, ale kolik vět vyplesknu jinam, to je moje věc; to neznamená, že nemůžu někdy napsat třeba sem vět víc! Koneckonců právě jsem jich několik napsala .- )
33 ratko
dělám totéž. Proto mám blog.
Mně nepřipadáš v tom, co říkáš oproti jiným výrazně intimní nebo výrazně prožitková nebo výrazně osaměle působící. Navíc ani moc na blog nepíšeš (k mé čtenářské smůle) ani jinde nijak zásadně nezahlcuješ.
pro mě jsi přiměřeně originální jako my všichni.
A Saul tě chválil a Barča přemýšlela, co na tebe říct. Rulisa četla mezi řádky jako obvykle. A já nic, já muzikant jako obvykle : – )
39 ru
socializace jen zvnějšku… to nevím, je to víc. Protože to ovlivňuje dost zatraceně náš vnitřek.
Například když je někdo v háji a je mu blbě nezaviněně nebo udělal něco blbě, dost zásadně záleží jeho další vývoj na tom, co na to jeho okolí, jeho bízcí nebo i potažmo společnost. Když není přijatej, nemá u nikoho porozumění, tak to má velkej vliv. Někdy větší než ty původní důvody, proč a že a jak mu bylo blbě.
43
a v té chvíli jsou ideálně k dispozici rodiče, kteří ho ujistí, že je všechno v pořádku.
Jenže neideálně se třeba objeví rodič, který se urazí, vztáhne na sebe nespokojenost dítěte, snad si dokonce připadá nemilován, neobdivován nebo zhrzen, tím pádem manipuluje, protože si vynutí péči dítěte vůči sobě. Zapomene, že on je dospělý. Chová se v tu chvíli, jako by dítě byl on. Tím vmanipuluje dítě do strachu, že udělalo něco špatně (přitom bylo prostě svobodné a spontánní, jak to má být), a dítě se postará o to, aby se to ideálně už neopakovalo. Postará se o svýho tatínka, aby se cítil dobře, byl spokojený. Protože to je pro dítě známka ujištění, že je všechno v pořádku.
Seznamte se s mým otcem. Takhle si to vysvětluju teď (ale ještě nemám příběh komplet). Proto pro mě autorita neexistuje; jsem to já, jsem zvyklá to být a postarat se.
A osamělost tak vzniká, tojo, protože v tom jsem byla sama, nikdo mi nepomoh. Jsem zvyklá všechno sama. Máma nešla proti otci, byla s ním jednotka. I když totéž dělal jí; jenže ona je dospělá. Já nebyla. Já byla sama.
46 barčo
jaký starý lidi? :- )
Psice 51
taky to mám propojený. Asi důkaz, že fungujeme komplexně až běda : )
70
jaký švejkování?
Je to jedna z normálních dobrých možností. Kdyby mně někdo řekl, že si mám dát boty na mísu (byť byla s ovocem nebo záchodová), tak je dám, kam budu chtít já.
No, pak mám mít hezkej vztah s Bohem, žejo… když on řekne přikázání: Boty jsou na míse a když tam nejsou, neseš odpovědnost.
Tak nesu a přitom si řeknu: Nesu to sama, On se zajímá o svoji mísu.
Pokus o metaforu asi :- ))
Dobroou.
79. tak si to nkkonec vysvětluji taky (v dobrém) On se zajímá :-) A ty boty se ssnažím dát správně i když ne vždy se to povede. Jen tak v 80% a těch 20% prostě nějak pak…. něco podle situace a rozpoložení vykomunikuju. Protože můj muž mě na to upozorní vždycky. (se zajímá)
74. Pro mě je komunikace s vámi něco jako živá voda. Těší mě to a oživuje. :-) Možná i toto je znakem něčeho co v životě chybí. Tedy co je možné vyhodnotit jakoo osamělé… když zdě čtu a píšu.
76. podobně to mám s mámou, taky celoživotní péče o ni a taky vím že jsem vůči ní nikdy dítě nebyla a byla jsem ve své péči o ni (ale také o tatínka) zcela osamělá. On z toho v důsledku se stal muster i do příštích let a celkově k mému vztahu k dětem ale i k práci, k zájmům a koníčkům. Bylo to “moje” a velice těžko se dělím o péči a starání se o někoho či něco. Ztrácí to pro mě…jak se začnu dělit, vyčerpává mě to. čím víc se dělím o nějakou práci (či péči) o tím víc se cítím bezmocná a unavená. Je to podivné a svým způsobem srozumitelné (přicházím také o pocit jistoty že se mohu o něco postarat a udělat to “správně”)
81
ááá, napsala jsem dlouhý komentář o blogování, ale radši ho smazala, protože všichni víme, co nám to přináší, a mluvili jsme o tom před 10 lety :- )
75
Ehm… socializace, která neovlivňuje vnitřek, by nebyla socializace… :-)
Nepsala jsem, že nepomáhá. Ale furt tam bude ten zbytek tebe, kam ani tohle nedosáhne. Ten biologickej, kterej si budeš furt uvědomovat. Nebo teda někdo třeba nebude, já jo.
84
já zatraceně jo.
76
“Jenže neideálně se třeba objeví rodič, který má potřebu být vždy středem dění a bezchybný, připadá si nedoceněn, neobdivován nebo zahazující se v sobě neodpovídajícím prostředí, tím pádem manipuluje, protože si vynucuje zájem především o sebe a dítě vmanipulovává do role, že je jen hloupé, jeho starosti naprosto nepodstatné, jeho bolesti nic proti bolestem toho rodiče malicherné, a za všechno, co kdy ten rodič udělal špatně, můžou jiní, včetně toho dítěte.”
A to je zas můj příběh. Seznamte se s mou matkou. Akorát že za mnou stál otec, který mě vytrvale přesvědčoval o opaku, takže jsem to ustála s vědomím, že hloupá nejsem a že dokážu víc než moje zhrzená matka, když se nebudu nikdy vymlouvat na ostatní jako ona a budu k sobě vždycky nemilosrdně upřímná, ale na druhou stranu mě ten obranně reagující postoj s maminkou de facto bojující stál tolik síly a stal se natolik součástí života vedle maminky, že mi zůstal natrvalo. A komplikuje mi život při sebemenším náznaku podobné situace.
79
To byl jen pokus o malej vtípek a popíchnutí Saula, podobně, jako vidí Ratka popichování mě od něj.:-)
81
Ano, to máme všichni stejně.