Tyto otázky zůstávají otázkami. Ten sen poukázal na to, že v tomhle vztahu se ještě bude něco měnit, jedna informace totiž ještě nedorazila k jiným kolegům, přijdou ošemetnosti ve vztahu ne ke mně, ale k jiným, až potažmo to bude mít dopad i na vztah se mnou.
Je zvláštní dát sem tyhle obrázky se zpožděním – až když jsem měla na to čas. Moje asociace letí zas úplně jinudy – Velký třesk mi asociuje spíš velký pšouk.
.
Obrázek Lišky a vrány na kopci před pádem do nicoty je skvělý.
Připomněl mi Malého prince na té své planetce.
Ale ten měl místo vrány lišku.
Ahój,
mně to taky připomnělo Malého prince.
Ještě že nemám šálu, to by si mě s ním pletli.
A tak mne napadá….byli jsme před Velkým třeskem,nebo nebyli?
To zas budou třesky plesky:-)
“Né, přece to není za zásluhy, je to za víru…”
Super.
Jo, taky mi to asociovalo Malýho prince. :-)
3) byli jsme ty zhusteny ingredience, ze kterych to rachlo.
Lisko, uzivej vecirky, divadla, skolu i knizky bez pocitu z povinnosti. No, neco z toho tou povinnosti smrdi min, neco vic. Ale stejne je to jen velkej psouk:)
jééé, to je yak keby som to písala ja, taky je toho tolik, že furt niečo niekde mením, presúvam, zabúdam/nestíham.
pozitívne na tom je, že už nemám dojem že nestíham, pretože som nemožná ;-)
zaujalo ma: “najít něco o laloku” o akom laloku?? 8 – )
v mojom zozname by malo byť ešte aj niečo v tom zmysle: “najít si čas na spánek”
celý život fungujem systémom, spím len keď mám čas, no a od určitého veku to akosik prestáva fungovať ;-)
a Malý princ, samozrejme. aj mňa to hneď napadlo. to je dobre.
zaujal mě seznam… asi tím že je to seznam. Jsou tam i běžné věci, které se dělávají automaticky ale máš je v seznamu jako úkoly. To mě zaujalo, protože to na mě působí jako zátěž, že je to něco cizorodého. Tedy sama vnímám úkolování i běžné jako něco “navíc” co bych třeba nedělala kdybych nemusela. Neoblekla bych se, neumyla, nenajedla… udělala bych to jindy, tak nějak mimochodem neúkolově. úkolování mě vyčerpává, to co je pro někoho samozřejmé… něco donést, vyřídit, sepsat je pro mě obtěžující. A tak je se to jaksi sbírá a sbírá, až mě obtěžuje úplně všecko. Každý pohyb a mrknutí oka.
řeknu jednu příhodu, je k tématu radost z života. V neděli jsem byla na zpovědi v Olomouci u MIchala u jezuitů. Je to kostel plný mladých lidí, někteří drželi v ruce dlouhý seznam hříchů… asi studovali za bohoslovce. Tak jsem tam na kněze vychrlila, že se cítím vyprahlá, necítím přítomnost Boží a ani žádnou radost ze života. Jsem jak vyschlá poušť kde vše je namáhavé otravné. Vím že Bůh je, ale nevzbuzuje to ve mě nic…žádná láska. A zalévala to jako vždy mořem slz.
A on se na mě podíval a říká. Láska má hodně podob. Nezralá dětská, která potřebuje potvrzování plné blaženosti a jásavé radosti. Ale to trvá jen po dobu nezralosti, jak rosteme i láska se proměňuje a musí dospět. Musím být trpělivá a netlačit na pilu. Dostala jsem jako pokání, každý den ráno si vzpomenout co všechno jsem dostala a opakovat si to. Nezapomínat být vděčný… takže tak. Neradostně se těším na Vánoce :-) a nechávám své stavy povlávat ve větru.
Psice,
nojó, my jsme totiž hustý! Velkej třesk z toho třesknul a teď tady načechráváme mlhoviny, dokud se to buď celý nezmlhovatí, anebo nebude další velkej pšouk. – To mi připomnělo tuhle znělku s dr.Grygarem:
https://www.youtube.com/watch?v=r6XhfMFvoig
Já jsem hustá hlavně v těch třescích plescích ad 3, jak říkal Saul :)
Povinností zavání hlavně ten vedlejšák… který čeká dva týdny, měl se včera večer dočkat, že otevřu mail a vyplatím faktury došlé, jenže ve tři čtvrtě na osm jsem začla usínat, tak jsem si šla radši lehnout. To je zcela nevídané; spánek už asi byl dost potřeba – ad7.
7 SV
jo, přesně tak.
O laloku mozkovém frontálním. On totiž o něm moc přednášející neřekl, tak si to musím ještě dohledat. Abych ten písemný test někdy v lednu splnila (ale asi to půjde, ti čtvrťáci psychologové vypadají, že toho víc než já nevědí, což mě překvapuje). Včera byly na přednášce afázie, apraxie, aprozódie. Broca a Wernicke. Snad mi to utkví v mozkových strukturách, které se podílejí na paměti. A těch je fůra…
o mozku
chacháá, jsem našla tohle, co kdysi dávali v Magionu! To je akorát pro mě, starý koště:
https://www.youtube.com/watch?v=3xAOxVoRqpE
ratko 8,9
Nezapomínat si uvědomovat vděčnost (teď jsem se překlepla a napsala věčnost namísto vděčnost, to jsem celá já; opravila jsem to) je dobrý, vděčnost je pro mě základní předpoklad případné víry.
A taky vděčnost dobře vrací od ulítávající mysli do přítomného okamžiku (takže zklidňuje), protože když si říkám, za co jsem vděčná, je dobrý to nevztáhnout jen k nějakým svým úspěchům kdysi, ale k současné chvíli – například můj zrak přitom utkví na hrnku a uvědomím si vděčnost za to, že mám ruce a můžu pít atd.
Panejo, Liško, to je seznam, až se mi to začalo míhat před očima a nedočetla jsem ho do konce :-)
Vidím, že máš těžce nabito. Takže se připojuju k Psici :-) užívej si to všechno ve zdraví a pokud možno v radosti. Přeju ti hezké Vánoce. :-)
13
Mně tahleta vděčnost za přítomnou chvíli (taky ji vnímám, čím dál častěji) přijde blíž pokoře než víře. A i spokojenosti, klidu.
15. je to stejné Ru. Jsou to dvě strany jedné mince. Tedy je to totéž. A možná i jiné vyjádření lásky.
16
Necítím to jako stejné. :-)
16. vnímáme různě víru… abych mohla věřit (uvěřit) musím se poddat. Nevzpírat se. Tedy musí to být najednou.
18
Ne, nemusí. Ani nemůže. Jamile napíšeš “abych mohla, (napřed) musím…” – tak napřed něco musíš jako splnění podmínky, a pak teprv nastane to napsané v první větě souvětí.
Být pokorná a vděčná za každý okamžik, který (ještě) mám, je otevřený průchod. Ale kam, jestli k víře v boha, nebo k nějaké jiné alternativě, nebo dokonce nikam dál, to už tou pokorou dáno není. Jen konkrétním člověkem.
té 19 moc nerozumím. nevím kam míříš. řeknu příklad ze Stardance. Tančil tam jeden olympionik a vyzařoval pokoj a sílu a sebejistotu, tak se ho ptali zda to jsou vlastnosti vítěze (prafrázuji) a on řekl, že je to pokora. Aby mohl vítězit musí se pokorně poddat tomu úkolu, poslouchat třeba trenéra, chodit na tréninky a nebýt pyšný. Takhle to chápu… že je to spojeno. Pokud chce být vítězem (věří ve vítězství) tak je druhou stranou této cesty pokora.
Pokora znamená v mém pojetí nevzpírat se… pokud chci někam dojít nemohu se vzpírat chůzi. Tedy odmítat jít, protože chce třeba cojávím právě se mi chce ležet nebo nemám chuť jít.
Nejvíc mých problémů souvisí s nepokorou….neschopností dát situaci to co vyžaduje.
20
Nikam jsem nemířila, to bylo komplet. :-))
Ad vítěz a pokora – ano, i to je postupně, za sebou, ne současně. Napřed člověk musí dokázat být i na cestě vzhůru pokorný, a pak teprve může (opakovaně) vítězit.
Pokora je prostě pokora. Nebýt pyšný, paličatý a svéhlavý kvůli vlastní ješitnosti a z principu “aby mě neubylo”, nemyslet si, že něco mít nebo v něčem být dobrý je samozřejmé, a taky vidět maličkosti a vážit si jich, uvědomovat si sebe jako dílek podobných maličkostí…
To, co ty popisuješ, mi přidje spíš jako boj s leností než s nepokorou. :-))
23. myslím to jinak. Souhlasím s tím co píšeš ale to jsem na mysli neměla.
20:
Já ti nevím Ratko.
Stardance,olympionik…mám v práci souseda u stolu velkého šéfa u českobratrské církve.
Tak nějak se oťukáváme,on má IQ 180(!)takže tam nic nenahraju.
Na jednu stranu je to dogmatik jako prase,ale je tam v tom kanclu takové světlo.
Nikdy jsem ho neviděl rozčileného,v diskusi vybírá témata kde se lze domluvit a vyhnout se zbytečnému konfliktu,je to takovej zvláštní týpek.
Všichni si z něho dělají srandu,ale všichni si ho zaroven i váží.
Pokornej on určitě není .
Vážíme si ho pro pro tu jeho zvláštnost a že si ji dokáže obhájit a nestydí se za ni.
S tím IQ 180 jsem to možná přehnal.
On se tím nechlubí,ale kdysi se svymi úspěchy v menze prokecnul a min. 140 to bylo.
A je to poznat.
On opravdu myslí jinak
25. je to hodně i o povaze a taky že je to mužský. Jsou lidi vážnější, důstojní a jsou lidi pojašení a zmatení.
27
Ale pokornej by měl bejt tak jak tak, podle té tvojí definice, ne? :-)
28. moji definici bych teď vynechala jelikož se zcela míjíme v porozumění, tedy co mám na mysli.
29
Se mnou, nebo se Saulem?
Saul psal, že ten jeho kolega není pokorný. Jádrem debaty a Saulova komentáře byla pokora, ty ostatní vlastnosti toho muže Saulem popisované mi přišly jako kontext té nepokory a popis zajímavosti osobnosti toho nepokorného muže. Ale Saul o něm začal psát kvůli té tvojí definici pokory.
Tak jak ji chceš vynechat?
Když ono to je s tebou Ratko těžký. Jakmile dojde na pojmy, významy slov, a někdo s tebou v něčem nesouhlasí, ty se ze všeho vždycky vyvlečeš s tím, že ty to máš na mysli jinak, ty si ten pojem vykládáš jinak… než všichni ostatní.
Tak nepoužívej jednoslovné pojmy, popisuj svoje myšlení vícevětně až odstavcově s vynecháním oněch pojmových názvů, a nebude tě nikdo přesvědčovat, že ten jednoslovný pojem znamená něco jiného. :-)
Kontrolní dotaz – myslíš, že ten olympionik z komentáře č. 20 měl při použití slova “pokora” na mysli pokoru ve tvém významu, nebo v mém? :-)
32. v mém… tedy šla jsem do google, a vybírám něco odsud co může platit oběcně. Jistě to lze dopasovat “na Boha” ale myslím to opravdu oběcně v jakémkoliv směru nazírání či směřování.
Cituji z google: pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti: respektuji jedinečné povolání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit“ (citace Halík)
Tedy k té první půlce. Pravá pokora je pravdivost a uznání skutečnosti že něco je jak je a nevnášení “své chytristiky” do toho. A druhá půlka to samé, pokorný člověk nemá nutkání hodnotit a posuzovat něco, dělat si názor etc. Pouze následuje (koná) to co má konat.
google: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pokora
32. takže olympionik ve smyslu pokory koná… a tím optimalizuje síly.
34
Mno, u Halíka nic o konání nečtu…
Prostě furt mi přijde, že to konání sis tam napasovala sama. jakože aby ti to pomohlo překonat tvou lenost a nechuť konat. Ale pokora je i v tomhle případě jen prostředek, že si nevymýšlíš chytristiky, aby ses vymluvila a něco nemusela. Ale ani kdyby ses od rába do večera nezastavila a jela jako fretka, jako pila, trénovala do roztrhání těla a dodržovalka železnou disciplínu, pořád to nebude znamenat, že jsi skutečně pokorná.
Pokora je stav duše, mysli, způsobu myšlení, ne optimalizace síly za nějakým účelem.
Naopak leckdy, když budeš skutečně pokorná, by tě to mělo od něčeho i zastavit, zbrzdit, odradit. Optmalizace tvých sil za tvým účelem by měla být podřazena něčemu jinému, co s pokorou “uvnímáš”. (Herdek, jak tohel pojmenovat, když to v češtině asi nemá odpovídající výraz…)
Nedisciplinovanost, kenost a pokora -věci, co spolu sice souvisejí, ale nejsou totéž.
Podle mě ten olympionik to spíš myslel tak, že když je člověk pokorný, dokáže si přiznat i svoje chyby, a tudíž na nich zapracovat, nezpychnout po prvních úspěších a neusnout na vavřínech, spolupracovat s lidmi okolo, i s těmi zdánlivě “obyčejnými”, uznávat jejich přínos pro výsledek a neničit si je povyšováním se nad ně….
A další, tohle jen namátkou.
Dril a disciplína je ve vrcholovém sportu natolik základní věcí, že o té sportovci ani jako o něčem mimořádném nemluví. Kdo fláká trénink, nedostane se ani na krajský přebor, natož na olympiádu.
Když tys v té wiki přeskočilq ten úplně nejpodtstanější začátek – mimochodem čerpající i ze slovníku spisovného jazyka českého:
pokora = pocit plynoucí z uvědomování si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti n. závislosti; nepřítomnost přílišného sebevědomí (opak pýchy).
37. to nezpochybňuji…asi to beru jako saamozřejmost, a tudíž se na tom nezachytnu.
36:
“Pokora je stav duše, mysli, způsobu myšlení, ne optimalizace síly za nějakým účelem.”
Ano,presne tak.
A pokorny clovek musi resit i to,aby u nej pokora negenerovala pocity slabosti.
Aby byla v jeho pokore sila.
To je vyhoda vericich,ze se v tomto mohou upnout na Boha a prinaset mu svoji pokoru hrde jako obet,nebo dar.
Tedy domnivam se,protoze ja az zase tak pokorny nejsem a verici take ne.
Pokoru chápu v pozitivním duchu, tedy jako cnost viz. zde https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_ctnost%C3%AD
Ale určitě je možné ji vnímat jako něco negativního. Pokud ale přijmu (vnitřně) že pokora j dobrá vlastnost, ukáže se i její smysl.
A i tohle stoji z te wiki za povsimnuti:
“Každý člověk má nad sebou světlo. A setkají-li se Duše dvou lidí, jejich světla se spojí a vzniká jedno jediné světlo – a to se nazývá Početí.[2] “
— Martin Buber o židovské pokoře šiflut.
A to světlo nad člověkem vyjadřuje míru lásky jeho duše k bližnímu. Souznění duší v lásce je předzvěstí souznění s láskou Boží. A souznění muže a ženy je souznění, kdy oba přestávají cítit hranice svého bytí a jsou jedno tělo a jedna duše. A to je Početí v pokoře a lásce Boží k sobě navzájem skrze lásku lidskou.[zdroj?]
Vzpomnel jsem si na Buberova Chasidska vypraveni.
Uzasny pribehy,propojeni mystiky s obycejnym lidskym zivotem,hluboka moudrost…
Jeste si to po letech zkusim nekde sehnat.
Ha!
Tady pise Buber o nicote z ktere ma Liska takovy strach
Magid z Mesriče řekl: „Žádná věc na světě není schopna přejít z jedné skutečnosti do druhé, aniž by předtím vešla v Nic, to jest ve skutečnost „mezi“. Zde je ničím, a nidko ji nemůže pochopit; neboť dospěla ke stupni ničeho – jako před stvořením. A zde z ní bude stvořeno něco nového, od vejce po koláček. V okamžiku, kdy je dovršeno tání ledu, a v okamžiku, než začne vznikat koláček, je Nic. Toto Nic nazýváme ve filozofii prvotní stav, který nidko nemůže pochopit, neboť je to síla před stvořením a jmenuje se chaos. Tak i rostoucí semeno: nezačne růst dříve, dokud se nerozpadne v zemi a není ve své podstatě zničeno, aby dospělo k Nic, jež je stupněm před stvořením. A ten se nazývá moudrost, tj. nezjevená myšlenka. Až poté je z něj tvořeno, jak stojí psáno: „Je všechny jsi s moudrostí učinil.“
Magid z Mesriče řekl: „Žádná věc na světě není schopna přejít z jedné skutečnosti do druhé, aniž by předtím vešla v Nic, to jest ve skutečnost „mezi“. Zde je ničím, a nidko ji nemůže pochopit; neboť dospěla ke stupni ničeho – jako před stvořením. A zde z ní bude stvořeno něco nového, od vejce po koláček. V okamžiku, kdy je dovršeno tání ledu, a v okamžiku, než začne vznikat koláček, je Nic. Toto Nic nazýváme ve filozofii prvotní stav, který nidko nemůže pochopit, neboť je to síla před stvořením a jmenuje se chaos. Tak i rostoucí semeno: nezačne růst dříve, dokud se nerozpadne v zemi a není ve své podstatě zničeno, aby dospělo k Nic, jež je stupněm před stvořením. A ten se nazývá moudrost, tj. nezjevená myšlenka. Až poté je z něj tvořeno, jak stojí psáno: „Je všechny jsi s moudrostí učinil.“
Magid z Mesriče řekl: „Žádná věc na světě není schopna přejít z jedné skutečnosti do druhé, aniž by předtím vešla v Nic, to jest ve skutečnost „mezi“. Zde je ničím, a nidko ji nemůže pochopit; neboť dospěla ke stupni ničeho – jako před stvořením. A zde z ní bude stvořeno něco nového, od vejce po koláček. V okamžiku, kdy je dovršeno tání ledu, a v okamžiku, než začne vznikat koláček, je Nic. Toto Nic nazýváme ve filozofii prvotní stav, který nidko nemůže pochopit, neboť je to síla před stvořením a jmenuje se chaos. Tak i rostoucí semeno: nezačne růst dříve, dokud se nerozpadne v zemi a není ve své podstatě zničeno, aby dospělo k Nic, jež je stupněm před stvořením. A ten se nazývá moudrost, tj. nezjevená myšlenka. Až poté je z něj tvořeno, jak stojí psáno: „Je všechny jsi s moudrostí učinil.“
http://www.luzs.cz/martin-buber-chasidske-vypraveni.html
42:
Tak jsem to tam dokonce zdabloval,ale myslim ze klidne stoji zato si to precist dvakrat.
I trikrat,jak vidim:-)
OT
ad33 ratka psala
“Cituji z google: pravá pokora je…”
A už jsem tak zblblá ze čtení o mozku, že mi jako první naběhlo: Aha, ona pokora je taky pravá a levá, párová, v pravé i levé hemisféře jako amygdala…
:-))
No, už aby bylo volno. Mám tři hodiny na zaplacení faktur, odpovězenína maily a rozeslání pracovních mailových PF2019.
33
to není význam slova pokora, to není některá z možných definic, to je citát, co řekl Halík (a kdoví v jakém kontextu).
46. to ano, proto jsem to taky celé vypsala aby nedošlo k mýlce že se jedná pouze o jeden z mnoha názorů, tak jako všichni i já si interpretuji to či ono dle své “hlavy”, někdy zcela jedinečně tedy tak že nemůžu najít srovnání a teď jsem to uvedla proto že interpretace Halíka se částečně ubírá směrem o kterém jsem psala. Je to konkrétní případ, diskutovala jsem o možné interpretaci.
40
To, jestli je pokora vnímána negativně, nebo pozitivně, není dáno pokorou jako takovou, ale její mírou a způsobem realizace konkrétního člověka.
Pokora nerovná se předposranost a realizace masochismu.
48. s tím souhlasím, pokora může být taky překážkou při realizaci něčeho, tedy mohla byt bránit uskutečnění
49. to určitě nerovná
Saule 3x 42-44
Díky! Moc.
Mně to něco připomnělo. A do toho mi zapadá věta “Toto Nic… nikdo nemůže pochopit, neboť je to síla před stvořením a jmenuje se chaos.”
Že chaos je síla!
To mě nikdy nenapadlo. A můžu tomu věřit a “vyznávat,” že chaos je síla, protože jsem měla takový sen nebo dojem nebo obraz nebo co to bylo. A tam to tak bylo pocítěno (ale nepojmenováno, to až Buber a ty!). – Tím se vracím k první větě komentáře, že ten Buber mi něco připomněl – totiž ten sen. Tady je:
Když táta umřel, tak cca tři dny potom nebo po pohřbu (to už nevím) jsem se probudila do noci s působivým temným obrazem: Táta, vypadající spíš jako démon, vychází z černých hlubin, kde nějakou dobu musel být, kterými musel projít a vychází ven tou zkušeností silně zasažený, jiný, silný, jiná bytost, démonická. Zároveň tím otřesený a zároveň posílený. A ty hlubiny a to celé byla velká síla, něco jako Mordor, hrůza a zlo, ale přitom ne zlo, které známe my jako opak dobra. Bylo to jako prazlo. A jak jsi napsal ten úryvek, že chaos je síla a je to síla ne z našeho světa, ale před stvořením, tak to to přesně vystihuje.
52. to je velice působivé a děsivé současně (na mě)
33,46,47
mně to Halíkovo připadá spíš jako respekt než pokora.
Pokora je v tom případě pro mě respekt, ale se skloněnou hlavou.
To nerada dělám, jojo, jedno z mých témat je nepokora.
53
jo,takový to bylo.
54. jo, taky to tak cítím. A přijetí například dobré rady bez vzdoru. Tedy bez vnitřního vzdoru, protože mentálně si řeknu že je to dobré a správné, že ta rada je dobrá. Ale vnitřně nepokora brání přijetí.
56
to moje nepokora se vztahuje výhradně k Bohu a stvoření, ne k běžným denním věcem ze života.
57. umě se pokora vztahuje k Bohu, tedy výhradně a v běžném životě se projevuje silná nepokora. Pokud se mi dokáže vztáhnout k Bohu, zklidňuji se… tedy nevymezuji se tak silně v běžném životě.
58
jo, chápu. (Přečetla jsem si to podruhý a to pomohlo:- )
59. z 58 je zcela zřejmé, že vymezování v běžném životě je s velkou pravděpodobní úzkost, obyčejný bazální strach z okolí, tedy světa kolem sebe. myslím obecně… tedy všecko vně mne. Ale možná jsem i částečně hypochondr, nebo určitě tedy i uvnitř. Základní úzkost… z toho vyplývající nepokoj a obrana vůči všemu “cizorodému” až do alergických reakci. Rozumově to nelze zpracovat, a léky jednoznačne nechci i za cenu že s tím prostě musím a budu žít až do smrti. Bůh je pro mě jednota, úplnost… v Bohu se nemusím a nepotřebuji vymezovat, v něm jsem. alpouze jedině s pokorou, pokud se vymezím tak vypadávám do světa. Kde se taky vymezuji. Takže v důsledku mě to tlačí samo…se sjednocovat, scelovat.
52
Fantazie. Ve smyslu “obdivuhodné, smekám”.
Prazlo jako zlo, které není zlé, ale prostě je a pro nás je to cizí neuchopitelný chaos, děsivý přesahem nás samých…
61
Tak se to vyjevilo.
Až teď díky Saulovi Buberovi :- ) jsem našla, jak to popsat; předtím jsem to nepsala ani nikomu neřekla.
Přesně – prazlo jako zlo, které není zlé, ale nám připadá zlé, protože děsí a protože není z našeho světa, je to Nicota. Asi pro to nemáme ani slova; já jsem je taky neměla. To je teda zajímavý.
A mohla by to být i jediná možná útěcha od Nicoty – že sice je, někde mimo čas a prostor (?), ale není jediná, jsou i jiný věci, tak snad vždycky budou. No, je to nějaký až moc paradoxní… nepojmutelný.
Že to ten Buber ale zmohl, to je úžasný. (A zmoci Bubera přečtením není brnkačka; četla jsem jen Já-Ty a to je dobrý, to zas je užitečný pro pojetí různých rovin vztahů během psychoterapie, je to jeden z pramenů.)
61,62:
Takze chaos jako sila a prazlo,ktere neni z tohoto sveta?
Asi ano.
Jenze nekdy do tohoto sveta pronika a potom je pocitovan jako cire zlo.
Kdyz se spolecnost zacne norit do chaosu,vyvola to revoluci,nebo valku,kterou doprovazi bolest,smrt a zlo.
Potom obvykle vznikne nejaky novy spolecensky utvar a novy rad.
Rad,jako obrana proti destruktivnimu chaosu.
Podvedome vidime v radu ochranu a je to tak dobre.
Chaos po stvoreni dostal rad a tim prestal byt chaosem.
V tomto smyslu je stvoreni opravdu neco uzasneho.
A mozna to i vysvetluje,proc maji ruzna nabozenstvi tolik predpisu,prikazu,zakazu,pravidel….
Udrzovat rad a neupadnout do prazla chaosu,protoze to je ten dabel,ktery ma schopnost pronikat i tam,kde uz rad existuje a zkouset jeho pevnost.
Tak a ja jedu na vanocni nakupy.
To bude chaos v primem prenosu:-)
63. díky, vyjádřils celkem přesně i můj názor. A díky i Lišce.
63
“Chaos po stvoreni dostal rad a tim prestal byt chaosem.”
Myslím, že takhle jednoduše ne.
Spíš – tomu kousku chaosu, který nás zrodil, jsme nacpali do řádu, a tím se z něj v našich očích vydělili. Jenže ve skutečnosti nevydělili, ten náš řád je ve skutečnosti jen povrchová, křehká záležitost, jen chatrný most nad těmi hlubinami, takže chaos nás pořád děsí, strachem z neznáma silnějšího než my i všechny naše řády dohromady, strachem, že nás vtáhne zpátky, protože dřív či později opravdu vtáhne…
“ten kousek chaosu” ne “tomu kousku”.
Potřebujeme Spasitele…. abychom se v chaosu neztratili.
67
Ehm…
Když napíšeš tohle, zcela jasně cítím, že tvého spasitele nechci.
V tom chaosu se ztratíš nakonec taky. Jen se toho budeš míň bát, protože se máš k čemu upnout jako k naději, že té neodvratnosti nějakým tobě neznámým způsobem vyklouzneš.
Jestli nějak jde z naší pozice ovlivnit náš budoucí “osud” v chaosu, tak to určitě není prostřednictvím nějakého spasitele. Tedy to, jestli v něj věříš, nebo ne. Možná to, jak žiješ. Jak konáš, ale možná dokonce spíš jak myslíš. Nic víc.
68. s tím souhlasím, přesto se domnívám že potřeba je. Ale to je také pouze můj názor a nikdy jsem ho nikomu nenutila. Souvisí to i s tradicí, místními zvyky, to vše je řád a určitá struktura která jakoby “držela” i když člověk padá. Tedy stejně mohu říct, že věřím v řád a strukturu která převyšuje mojí představivost. Ale nemusím. Nebo nechci.
69
Chápu, že jsi přesvědčena, že svůj názor nikomu nenutíš, tak tě jen prosím, abys tedy svoje názory psala jen jako prezentaci názorů a jen jako svých, ne za všechny. :-)
Nebude to tolik vyvolávat (duševní) hnutí (zejména mého) odporu. :-))
Podle mě nepotřebujeme spasitele, natož s velkým es. Jen někteří ho potřebují.
70. máš pravdu. napsala jsem to špatně, já potřebuji. píšu to za sebe.
65
“ten náš řád je ve skutečnosti jen povrchová, křehká záležitost, jen chatrný most nad těmi hlubinami, takže chaos nás pořád děsí,”
to je pro nevěřící.
Pro věřící nebo asi některé filosofy ten řád nemůže být jen chatrná lávka ani povrchová. Protože je. A když je, tak už byl buď i bez nás, anebo jeho ještě (námi) nerealizovaná podstata byla bez nás – podle vzoru: všechno, co je, co jsme my, jací jsme, už bylo jako zárodek, jako podstata nebo před-DNA nebo idea někde výš. Možná by se bez nás nerealizovala, ale my nejsme ti, co to vytvořili. Všechno, co tvoříme, už je.
Přes nás se to jenom děje, vyjadřuje, manifestuje.
Taková je moje představa světa v případě, že je stvořen. V případě, že není stvořen, je moje představa podobná jako tvoje s chatrným mostem – že je to Nicota, my jsme nějaký z jejích vedlejších produktů, zcela nedůležitý, nezamýšlený, lhostejný, smrtelný a propadající se do Nicoty. jen tady můžeme zažít nenicotu a jinak smůla, už nic.
Radši bych to stvoření :-)
67,68
Mně ta jedna věta o spasiteli přijde pochopitelná,
ale zároveň mě nějak umlčela. Proto jsem si řekla, že mlčet nebudu a napsala jsem 72 :- )
Nevím, proč je taková umlčující, jakoby končící diskusi. A to se mně nechce nikdy, končit diskusi. Asi je to tím těžkým kalibrem a krátkostí věty – prostě potřebujem spasitele a nic k tomu nedořečeno o působení, vlivu, dojmu; jakoby ten spasitel všechno spasil (to asi jo:-) a tím ukončil cítění, myšlení… ale to on asi ne.
Přece víra ve spasitele neznamená, že nemá smysl se zabývat tím, co bylo před spasitelem. To určitě ne, protože on sám na to odkazoval v jednom kuse. Asi měl taky diskusi rád.
73. Spasitel je počátek i konec v jednom.
67. bohužel na Spasitele a “spasitele” čeká spousta lidí, v tom vidím dost problém. představy a iluze….jakože ty lidské problémy Někdo Něco vyřeší, nebo se to vyřeší nějak zázrakem samo :-( ale chápu, že to tak někteří lidé mají.
co se týče řádu – budu povrchní, ale mě stačí se orientovat v řádu, pravidlech ve společnosti, kde žiju. kdybych žila třeba v poušti, žila bych v jiném řádu a pravidlech – jde o přežití.
73. tím že napíšu jedinou větu a to víceméně jako zvolání, rozevírám prostor k působení této věty. Tak to cítím, že nějak zasáhne…i když je toto zvolání odmítnuto, už tím že je odmítáno i to je zasažení. Není úplná lhostejnost…chaotická nicota
jinak prázdnota třeba v budhistickém pojetí rozhodně neznamená chaos ani zlo. ale nechci to tu rozebírat.
lidi mají spíše strach z nejistoty, než chaosu. protože cokoliv kdykoliv se může změnit a ztrácí půdu pod nohama. změny mohou být dobré stejně jako “zlé” jde o schopnost – adaptabilitu každého.
76
:- )
78
To vypadá, že někdo má strach z pozemského a někdo z nepozemského. Já z toho druhého.
77. to neznamená, ale významy které jsou této prázdnotě přikládány v sobě již určitou strukturu (pojmenování) obsahují. Zjevená tvář prázdnoty (pokud to chci poeticky vyjádřit) je soucitná, moudrá a laskavá. Opět atributy Syna
78
Však jo, viz 65, strach z neznáma = nejistota.
80
Nojo, to bude ten problém, mně se nic takového ze strany prázdnoty nezjevilo. :-)
82
mně by mohlo, ale kdo zaručí, že to není jen dočasná iluze, která se propadne do Nicoty?
80. Ne Ratko, to si zase obrátila příliš do extrému. :-)no, ale je vidět jak ta lidská mysl pracuje s obrazy a slovy a hlavně představami,
myšlenkami – jak si to malujeme :-) at už tak či onak.
84. tedy s tím co známe, co jsme schopni uchopit….
nic, povídejte si tu, jdu ven, je hezky :-)
82,83:
Prazdnota neni chaos nicoty cekajici na stvoreni.
Prazdnota je dovrsenim a naplnenim stvoreni.
Takze muze mit klidne atributy,ktere ji Ratka prisuzuje.
už jen poznámka. ono je těžké tyhle věci popisovat, však tady na té diskuzi je i vidět jak to prožívání máme každý někde jinde i v takovém pojmu, jako je pokora. každému je bližší v tom slovu něco jiného. .
86
A nemusí. Ani být to, co říkáš, ani mít ratčiny atributy.
Prázdnota je podle mě něco, co přesahuje nejen nás, ale i naše představy o tvoření nebo naplnění. Něco bez našich měřítek, proto to není zlo, není to ani dobro. Ani nic před stvořením, ani něco, u čeho bys mohl konstatovat naplnění. Jak naplníš černou díru? Nekonečno?
Není to nic, co bychom mohli vnímat námi, našimi možnostmi. Jak si to chceš představit? Každá definice a každý atribut je zase jen snaha o napasování nicoty a chaosu (v tom neutrálním slova smyslu) do nějakého kousku řádku. Takže zase jen zkreslení, polidšťování. Jen naděje na něco po smrti.
Jen houšť!
Já si zatím zajedu na mejdan.
88. Ru díky. ano, a proto jsem to tu nechtěla rozebírat .protože každé slovo, co napíšeš u druhého něco symbolizuje, naskočí mu u toho nějaká asociace ev. definice. nějaký stav. myšlenka, barva, pocit…..zkreslení.
88:
Zadna meritka jsem prazdnote nedaval,pouze jsem ji definoval jako zavrseni stvoreni,podobne jako ji daleko obsahleji definujes ty.
Nejake atributy prazdnota opravdu mit nemusi,mozna ani nemuze,ale kdyby mela,byly by to urcite ty,ktere popsala Ratka:
” Zjevená tvář prázdnoty (pokud to chci poeticky vyjádřit) je soucitná, moudrá a laskavá. Opět atributy Syna”
Protoze to jsou atributy cesty,ktere k tomu naplneni stvoreni vedou.
91
Nesouhlasím a jedu do sauny. :-)
92:
Tak opatrne,at se tam nespotis:-)
Tak se mi podařilo nadělat s maminkou krabica věnečků. TAkže u mě zatím na dobré (laskavé a soucitné) cestě, moudrost zatím nedovedu… ale ty dva jakž takž.
(už jsem tu z mejdanu, radši jsem tam i přespala :-)
91
to by se mi líbilo – soucitná, moudrá a laskavá tvář. Připomnělo mi to moji tchýni, taková tvář.
Musím udělat nějaký PF potom o vánocích…
95. nakonec je ta tvář taková v jakou věřím že je :-) pro někoho zachmuřená, pro někoho falešná a pro někoho laskavá a milosrdná. Dnes v kostele jsem si uvědomila jak je to dlouhá cesta od tápavého miminka k dospělému hotovému člověku. Mám teď miminka dvě a dívám se na ně pohledem báby, je to jiný pohled než když jsme byla máma a úplně jiný než když jsme byla holka
96
Ano, to je přesně to, o čem píšu v 88.
Není to na 99 % nic z toho, ale my si to do nečeho napasujem nějak zpodobníme, dáme tomu nějaký atribut, který vyhovuje nám (ěnkdo laskavost, někdo zlo), abychom si to přiblížili a zmenšili ten děs z neznáma.
A to je víra.
97. osobně to považuji za hodně důležité. tedy rozhodující i pro motivaci a celkově pro vytváření prostoru k žití. I proto o tom píšu, snažím se tonějak vyjádřit, důležitost víry že dobro je… i když mé síly nestačí, tak že je zde síla dobrá, které doplní chybějící třeba dorostením … dozráním, naplněním. To je víra. nikoliv vědění.
97:
Ano,a to je vira.
A podle sve viry kazdy zije,nebo se o to aspon snazi.
Ten vysledek,ta jistota ke ktere dojde,plna konfrontace s tim tvym “neznamem” je podle mne pro kazdeho dosazitelna az v okamziku smrti,nebo spis za nim.
Takze nic jineho nez vira ti nezbyva!
A nikdo nemuze zodpovedne tvrdit,ze se v okamziku te sve vlastni konfrontace nebude spasitele dovolavat,kdyz se ukaze,ze jeho vira smerovala nekam jinam,nez mela a kdyz ho zacne neznamo,nebo to cerne prazlo chaosu vtahovat zpet.
Takze existuji atributy svetla a lasky,ktere lide davaji naplneni stvoreni.
Jestli takove vlastnosti to naplneni stvoreni ma,nebo nema nejsi schopna posoudit.
Muzes je oznacit za viru,ale vyvratit ji nemuzes.
Tu skutecnost poznas az pri sve vlastni konfrontaci,tak jako vsichni ostatni.
Verici i neverici.
Uf,ted mi nekam spadnul delsi koment na 97,odeslany byl,zkus se Lisko po nem podivat.
Uz se mi to nechce psat znovu,ani ted na to nemam cas.
Dik.
Už je tam, č.99
Nevím, proč byl označen za spam.
98
Nevím, nepotřebuju to zatím k motivaci a nemám pocit, že by se mi prostor k žití zmenšil, když žiju s tím, že po smrti se stanu součástí něčeho, co nemám šanci zjistit, co to bude, ale že to bude nějaký stav, který není ani dobrý, ani zlý. Spíš právě naopak, chci si to tady prožít a užít co nejvíc a co nejlíp, když nevěřím na nějakou posmrtnu blaženost.
Pokud si to nějak pocitově představuju, tak absolutní klid. Teď jsme v neklidu, protože v podstatě pořád hledáme svoje správné místo, svou rovnováhu, do jisté míry vnímáme okolní svět jako nebezpečný, protože nás ohrožující., takže ať se sdnažíme sebevíc, je v nás pořád jakési sebeobranné napětí. Možná je to právě tím, že jsme svým způsobem vyčlenění z toho prachaosu. Začlenění zpátky do něj by mělo přinést sice ztrátu nás samých a našich prožitých životů (což je mi líto hodně moc, a bylo by mi to líto, i kdybyhc věřila na posmrtnou blaženost, protože o blaženost v životě nejde), ale současně i ztrátu i toho našeho napětí, vyplývajícíího z omezenosti života. Takže zas něco za něco, a jestli zatím s každou změnou ve svojí osobnosti jsem byla vlastně spokojená, tak je docela velká naděje, že budu spokojená i jako takto nicotná částice pranicoty.
102. první odstavec se mě nijak netýká… tedy souhlasím, taky nic takového nepotřebuji a nezajímá mě co bude po smrti a ani to nevím. V podstatě mi je to jedno. Jde mi o teď, tedy o současné žití a prostor v kterém žiji.
Druhý odstavec, pokud důvěřuji taky se dokážu lépe uvolnit a tím dát možnost sobě dorůstat v to co jsem, ale co ještě neznám
103
První odstavec byl přímo reakcí na tebe a tvoji 98 , kde v reakci na mou 97, pojednávající o nepatřičnosti přisuzování atributů prázdnotě, nicotě, chaosu, píšeš: “osobně to považuji za hodně důležité. tedy rozhodující i pro motivaci a celkově pro vytváření prostoru k žití.”
Teď zas k témuž napíšeš, “se mě nijak netýká… tedy souhlasím, taky nic takového nepotřebuji a nezajímá mě co bude po smrti. (…) Jde mi o teď, tedy o současné žití a prostor v kterém žiji.”
Ok, upřesním svou 102:
“Nevím, nepotřebuju rozhodnutí/víru, jestli je prachaos či cokoli nad námi dobré, nebo zlé, zatím k motivaci a nemám pocit, že by se mi prostor k žití tady a teď zmenšil, když žiju s tím, že po smrti se stanu součástí něčeho, co nemám šanci zjistit, co to bude, ale že to bude nějaký stav, který není ani dobrý, ani zlý.
A prosím i o upřesnění tvého názoru/postoje, jestli je to tedy pro tebe hodně důležité, nebo se tě to netýká. :-)
104. tedy nejde mi o to co bude po smrti, spíše mám na mysli přítomný okamžik. Tys to vztáhla na něco “po smrti”.
105
Nevztáhla. Prosím, přečti si moje upřesnění.
Píšu o tom, co je teď. O přítomnosti.
Celou dobu se přece bavíme o prachaosu přítomném pořád, jen o nás z něj nějak vydělených, ale zas s edo něj vracejících, Bavíme se o nahlížení toho chaosu z naší pozice.
Nebavíme se o posmrtném životě, ale o životě tady.
106. díky, nejak mám problém vysledovat co je témou :-) akorát jsem porozuměla, že ty nemáš žádný problém s tím co bude po smrti, že ti to nijak nepřekáží pro život teď
107
Ne, to jsem nepsala.
Nevadí, už to jede u dalšího článku na další téma. :-)
Tedy, to jsem psala taky, páč to s tím souvisí…
No nic, přepneme. :-))
107. tedy my už jsme řádem – strukturou a to v momentu kdy si uvědomíme že jsme. tedy v ten moment nejsme chaosem nýbrž rozlišujeme, a toto rozlišování, tuto způsobilost rozlišení pojmenovávám a věřím že je dobrá. Věřím že tento řád je dobrý… a že ho neznám, protože z něj vidím jen nepatrný zlomek tím že jsem si vědoma. ale v tom hlubokem přesahu sebe sama tuším v řádu dobré… k tomu se chci vztáhnout. Nikoliv k rozpadajícímu se chaosu, chci se vztahovat k stvoření a tvoření a tvůrci a celému tomu zázraku života celým svým žitím. a věřit že je. že existuje když existuji. to je pro mě podnět motivace že tak jak dítě roste, zraje a dospívá tak i můj život spěje k naplnění sebe sama.
109. pozdě :-)) už jsem vypotila odpověď
110
Ano chápu. )
A přesně o tom (víra, že řád je dobrý) jsem tam nahoře psala, že to nepotřebuju. :-) Protože dobro platí jen tady, v našich řádem vydělených životech
V “absolutnu” – prachaosu – existovat nebude. Ani dobro, ani zlo.
Ten prachaos není rozpadající se. To je jen další atribut, který si ktomu přidáváš jako podvědomá opak svému dobrému řádu.
Nemám problém s neurčitostí prachaosu, protože nemám víru v dobro řádu, který je nad řádem naším. Dobro a zlo, soucit, vlídnost a láska, jsou atributy pouze dočasné životní formy.
112. ty to nepotřebuješ, já to potřebuji a dokonce i přeji všem mým blízkým. Přeji všem ochranu…shůry. Toto sdílení stejných nebo podobných hodnot vytváří prostředí, kde je klid a prostředí k svobodnému růstu. Pokud ve mě vzniká neklid… otravuji. Tedy přeji všem klid a pokoj. A sobě taky, ať to co má v klidu růst a zrát, roste, zraje a vyvíjí se.
113
Však jo, nikde jsem myslím nepsali, že se něco musí nebo nesmí nějak. Mně nevadilo, že osobně pro tebe to důležité je, vadilo mi jen , že jsi to o pár komentů dál popřela naprostým opakem. :-)
Klid si přejme všichni, sobě i navzájem, a pokud k němu dojdeme způsobem, který neškodí ostatním, tak je každá cesta ok.
112:
V „absolutnu“ – prachaosu – existovat nebude.
Tady začala diskuse o prachaosu,jenže potom” se” tam přimíchala ta prázdnota(což není totéž)na kterou jsem reagoval a už zase se tu vesele míchají hrušky s jabkama a pak se samozřejmě na ničem domluvit a shodnout nedá.
Ale klidně se bavte:-)
115
Podle mě je to furt totéž. Jedna matérie, různá pojmenování podle lidského hlediska a tůzných představ. Jedna z nich je, že na počátku byla “zlá, škaredá, nedobrá” prázdnota a na konci bude “dobrá, krásná, šťastná a láskyplná naplněnost”.
Problém je ten začátek a konec, když ta matérie by měla být neměřitelná našimi hledisky, že… :-)
116. pro mě to není totéž…. chaos je chaos, zmatek. můžeme říct že je to matérie… stavební materiál, různě seskupen a místy třeba ztopořen k nějaké svébytné místní soudržnosti. A pak je zde Duch plující nad matérií, prachaosem nad vodami.
Tedy je varianta že z chaosu pocházía a v chaos se navrací – víceméně materialistická neboli ateistická.
A pak je varianta duchovní, že my lidé z ducha pocházíme (k obrazu ducha stvořeni jsme) a v ducha se navrátíme a v matérii jsme pouze otisky.
116,117
Tady souhlas s Ratkou.
Ač nevěřící ve smyslu dogmat katolické víry.
105-107
to asi matu já, protože já měla na mysli to posmrtné.
117, 118
Jo, já vím, že to tak píšete celou dobu. A že já celou dobu píšu, že nesouhlasím.
Ale pro mě je prostě i chaos jen kategorie lidská. I ten duch plující nad vodami a blablabla. Pokud přisuzujeme té tajemné matérii jakékoli takto významové slovo, tedy nesoucí význam, k něčemu vztažené, hodnotící, tak je to pořád jen ta lidská představa.
I proto jsem se ráda chytla toho kdesi nahoře zaznivšíhp slova “prachaos” – tedy něco, co je tu od pradávna, pro nás nezměřitelné a pro nás chaotické, protože řád toho nejsme schopni našimi schopnostmi pochopit. Ale přitom nejspíš obsahující všechno. Všechno dobro i zlo, tedy i zmatek i řád i prázdno i plno…
Prostě odmítám jakkoli ten prachaos definovat, popisovat, určovat, natož stanovovat mu vlastnosti.
Počkám si, jak to dopadne. :-)
119
Pro mě je to totéž. Před i po totéž. Z prachu v prach, z prachaosu v prachaos.
já ač málokdy – souhlasím plně s rulisou. ona to dokázala daleko lépe slovněji vysvětlit než jsem já jen výše naznačila.
takže 2:2 :-))
123
:-))
121:
Ale to je taky zase jen víra.
123. :-))
123:
Ja píšu Ratko vždycky jen sám za sebe
Ty ses tam jen nachomýtla:-)
Jen jeďte dál!
Já jedu ještě na pivo s kámoškou, brzo se vra-áátím.
127. se jen nachomítnu, zvířím prach a mizím
128. u nás se zdobí stromek. dala jsem čokoládovou kolekci na ledničku rozpustila se (částečně) teplem
128. já se hrabu ve fotkách, konečně je na to čas a klid. domácí pohoda.
130:
Ja strávil 1.5 hodiny v Glóbusu a mám dost.
Stromek zítra.
Navíc jsem blbec pod něj koupil vysavač.
Je to sice dárek,ale vysávat budu stejně já.
To je jakoby si Ježíš koupil pod stromeček svůj vlastní kříž:-)
132. s novým vysavačem to bude zábava :-) koupil sis hračku. vnučka uviděla stromek a začala výskat, tedy úplně se zajíkat výskáním :-))) to ještě nedělala, pořád ukazovala rukou co to jeeeee :-)) tedy nadšení, pro malé děti je to úžasné.
125
Jasně, samozřejmě. Akorát taková oholená na kost. Asketická. :-)
Já dělám vosí hnízda a průběžně odpolední večeřooběd pro synáčka, co konečně dorazil domů.
Je to hrozný slyšet ho, jak místu, kde bydlí v pronájmu dva tejdy, říká “doma”…
132
:-)))
135. super :-)
132
kříž pod strom :- )))
Ještě že máš tenhle druh humoru, je to opravdu osvobozující.
138
Přesně.
137
Asi už to potřeboval. Už v létě, když zmizel na tři měsíce na kemp a tam byl za hvězdu, pravá ruka majitele, tak úplně rozkvetl.
Prostě už potřeboval postavit se na vlastní nohy.
140
paráda!
Taky by mě zarazilo to slovo “doma.” Ale asi je to dobrý znamení, známka, že to vzal zodpovědně.