SEN 5.8.2015

Jeho jméno jsem viděla napsané ve své bývalé postgraduální pracovně. Je teď uklizená, velká, se stolem v prostoru. Počítač na stole má nové heslo – 315. I klavír sem přesunuli (ten, co je v hale u nás v práci a na bílých klapkách černou fixou je mojí rukou napsáno C D E F G …)

Závěrečnou práci jsem napsala pořádně a poslední zkouška byla v pohodě; evidentně jen najali někoho, aby mě vyzkoušel pro forma. Je to starší paní, tak sedmdesát. Je mi trochu protivná, nesedíme si. Když odcházíme v davu studentů, nandala mi to: Přiblížila svoje ústa těsně k mým, nenadále, jako by mi chtěla dát pusu. Cítila jsem leknutí a bleskově jsem popoběhla pryč.

Ona protáhle pronesla: “Vyléčím vás z vaší hemofílie!”

Hm, říkám si, plete si slova hemofílie a homosexualita. Ale stejně mě vylekala a připomněla téma strach z homosexuality. Můžu si přemítat, jestli ho mám, nebo ne. Uf a paní je už pryč.

Jezdím po městě – vždycky si v automatu za drobné koupím jízdenku a k tomu si dám z platíčka prášek. Ibuprofen. Nevím, co je to za město. Praha ne, takový systém dopravy tam nemáme.

Jecu zase zpátky do školy, vidím tam docenta B. Ten Asgan Nazúl je docela hezkej, přišel tam asi na postgraduál, bude i něco učit. Podsaditější, bez fousů, světlooký. Asgan – mi připomíná Afghán, Nazúl – azul, modrý, nebo Názgúl, přízrak zlý a nebezpečný z Pána prstenů.

Koukám se do protější učebny. Kus je ohrazen červeno-bílou páskou. Tam ještě neposekali trávu. Je vysoká. Dali tam pásku, aby do té části učebny studenti nechodili.

Nakonec přišel za mnou Asgan Nazúl. Jasně, má moravský přízvuk, to jsem si mohla myslet, když nemá české jméno. Je milej, to už jsem věděla z těch dvou momentů, když jsme se viděli předtím, seznámili.

Kupodivu jde rovnou k věci – jestli s ním chci být na nějaké seznamce. A že naši potomci se na nás naštvou za to, že jsme je nezplodili. Tak to jsem ještě neslyšela.

Je asi chytrej, podle toho, jak mluví. Jenom jestli není trochu chaotickej rozumbrada; mám podezření. To zjistíme. Je to milé. Mám docela radost. Uvidí se. On už musí jít, začíná hodina v učebně proti naší pracovně. Musí jít učit.

Moc se v těch dveřích nevyznám, bloudím, jdu kolem křesla, na němž leží papír, připomínající heslo v počítači- 315.

Někdo mě zavolal jménem.

Je to Asgan Nazúl. Podává  mi ze dveří na chodbu před všemi studenty, co jsou v učebně, moje věci. Ty jsem právě hledala. Ani je nepoberu. Je to moje nacpaná červená kožená taška, nějaká další věc a velká kytice.

.