Ano, výrazy na těch posledních dovu fotkách jsou podobné. :-))
Nejsooou.
Předposlední fotka je velice zajímavá. Dvě ženy. Mladá a stará. Stará s prsty ověnčeným prsteny dává té malé přičichnout k růží. A ta mladá drží a dívá se tak zvláštně… někam do dáli, jakože si to nechává líbit.
Prastrýc vypadá úžasně mladistvě.
ratko 3
jo, tak připadá i mně!
Strejda je švihák, věrně se starající o svou ženu (to je ta na fotce se svou pravnučkou), nejmladší sestru mojí babičky. Má přehled o rodině a dění.
Fotky jsou sice rozmazaný, ale dokumentujou důležitou událost. Možná zkusím najít na facebooku někoho z přítomných, co fotili. Ale nevím moc, jak se jmenujou. :- )
5. a co je prapratetě? Vypadá celkem upraveně.
Ony ty rodinné konstelace jsou někdy velice zajímavé. Myslím že i u nás by si nějaký psycholog smlsnul. Maminka by ještě moc ráda měla přehled, ale nestačí na to a pak se hroutí.
To rikam porad,ze u piva clovek omladne o desitky let:-)
10
Tak to mně je teď dvacet.
Procházku okolo T. jsem zakončila v pivovaru. Čili posledních 500 m domů trvalo stejně dlouho jako těch 10 km předtím.
9 ne 10
Ať žijáu já a moje číslování.
Říkám si, jak některý komentáře můžou působit asi jinak, než jsou myšlený. A jestli taky takový vám u vás píšu. Asi jo. Jakmile někdo napíše článek na intimní téma, už se to může spustit.
Sice tadyten článek intimní není, ale fotky ano. Příště sem nebudu dávat žádný.
Protože v kom. 1 se napřed dočtu, že nějaká moje malá vzdálená příbuzná, kterou jsem viděla poprvé, ale respektuju ji jako příbuznou svých příbuzných, se tváří jako ryba. Potom v kom. 7 se dočtu, že moje prateta vypadá celkem upraveně. No aby ne, když je na takové oslavě, jako jsou devadesátiny jejího manžela! Všechna čest, seděla tam celé odpoledne a pohodlí to pro ni nebylo; ale psát tady podrobnosti o jejím zdravotním stavu nemám důvod.
A pak v kom. 8 je zmínka o rodinných konstelacích (což je mimochodem metoda, kterou neuznávám a nectím a nedoporučuju) a že „i u nás by si psycholog smlsnul.“ Spojka i. Jakože v mojí rodině už si smlsnul?
Prosim o pečlivěji volené reakce, pokud se týkají jiných lidí mně blízkých. Krom mě. Já jsem tady. To je něco jinýho. Dík. Budu se snažit to dělat zase u vás a na vaše sdělení, protože si umím představit, že dělávám to samý.
Já jako ryba koukat můžu a upravená taky bejt nemusim, mně to o mně klidně říkejte. :)
12. Uznávám výtku, nebylo to ode mne hezké. Zareagovala jsem na větu, že prastrýc se stará věrně o pratetu. Je mi po tom prd jak se stará. Omlouvám se. Opravdu to myslím vážně. Uvědomila jsem si vlastní neomalenost.
Samozrejmě jsem měla na mysli naší komplikovanou rodinu, velmi komplikovanou a na to navazující ty konstelace. Tedy kdo se o koho stará a jak. Ještě jednou se omlouvám a už se nikdy nebudu ptát jak debil.
14 dík, já se taky budu snažit!!
15. taky děkuji :-)
Liško, krásná oslava! Prastrýčkovi všechno nejlepší a hlavně zdraví! :-)
Vyrobila jsi mu nějaký liščí dárek? :-)
barčo, dík, ne, nevyrobila, ale možná dodatečně mu vyrobím nějakej komiks z oslavy. jestli mě něco napadne.
12
Liško tak se nezlob, prosím, mě to prostě tak napadlo, jak jsem viděla ty fotky za sebou a myslela jsem, že je to záměrně. Netušila jsem, že je ti ta holčička nějak více blízká, u nás se na podobných rodinných sešlostech schází tak široká rodina, že některé děti vidím třeba poprvní v životě, a ani z těch, co jsem už viděla víckrát, nijak extra nejihnu, a navíc by mi oznámení o podobném výrazu při tomto řazení těch fotek (a taky jejich výběru – ty ryby jsi určitě cvakla víckrát) nevadilo – ba naopak nejspíš by mě i samotnou napadlo – i u mých vlastních dětí. Je to tou pusinkou obrácenou dolů a úhlem pohledu někam jinam a výš, mimo dění „pod nosem“.
Nemyslela jsem tím nic dehonestujícího holčičku.
14
Ratko, to neslibuj, já to taky neslibuju, páč vím, že je to nedodržitelný. :-)))
20. budu se snažit :-))
19 ru
To já vím, žes nemyslela nic dehonestujícího! Ten pocit je hlavně na mojí straně, ani ne tak na vaší. Jen mě obtěžovalo, že mi naskočil takový pocit, obranářský, taková nedotknutelnost rodiny a blízkých nebo co. Nejsnazší je je sem netahat – což je na mně, to můžu zařídit, do velké míry.
Obtěžuje mě, že ten obtěžující obranný pocit asi stejně naskočí, i když vím, že je to planej poplach :- ) Zkusím ho eliminovat! Tak přísahám :- )
mrkla jsem na tu restauraci Nautilus na její stránky. to vypadá hodně zajímavě a dobře, dobrodružně :-)
22
Taky se nudu snažit. Se eliminovat v podobných nápadech. :-)
budu.
Číslo mám správně?
25
číslo je vždycky, jak má být :-D
Jestli můžu úplně z jiného soudku, pardon za offtopic. Liško, proč bys nikomu nedoporučovala rodinné konstelace? Na úvod, nejsem zastánce, ani odpůrce. Ale mojí kamarádce to výrazně pomohlo utřídit si myšlenky a odpustit, vidět to z nadhledu a v kontextu více věcí, které se v její rodině odehrály. Zajímá mě, jestli tomu nevěříš apriori, nebo spíš považuješ za nebezpečné takhle hluboce otevřené a někdy i raněné lidi pouštět domů bez toho, aniž by měli třeba i dlouhodobější oporu (třeba formou konzultací) v tom, kdo konstelace vede. Popravdě taky jsem nechápala ten příval kineziologií, konstelací a new age poradenství, než jsem před několika měsíci řešila panické ataky a zjistila přitom, že na KBT terapii jsou v Praze pořadníky s několikaměsíční čekací lhůtou. Možná lidi ten přetlak řeší právě jedním z alternativních způsobů, jen jsem je vždycky chápala jako možná sice neefektivní, ale aspoň neškodné placebo.
27. ahááá, jo takhle. TAk to se Liško moc omlouvám. Mělajsem na mysli rodinnou konstelaci ve smyslu rozložení sil, tedy kdo se o koho stará, koho navštěvuje či je „důležitý“. Vůbec mě nenapadlo to spojovat s nějakou metodou. to ani neznám, ani jsme nikdy nečetla. To co dobře znám, jsou vztahy v rozvětvených rodinách, kde ještě jsou staří lidé… nebo velmi staří lidé. Kdo se o ně stará a jak, kdo je navštěvuje a celkově jak se projevuje jejich působení v rodině. Protože se to týká zejmena sendvičových členů… tedy jejích dětí. Které mají svoje děti a ty další. Ale děti těchto seniorů (tedy v mém případě já) jsou vystaveni celému působení nejvíce.
28. Proto mě to oslovilo, jelikož jsme si představila sebe a svoji rodinu. Mé mamince je 92 a bude ji 93. Ještě jedou se omlouvám za nevhodný vstup.
psice 27
ad rod.konstelace – to je jedna věc, co říkáš o tom doošetření, možném dojezdu – ale to předpokládám, že je účastníkům nabídnuto jako součást toho celého; např. ať se ozvou, kdyby jim něco nešlo z hlavy více dní poté nebo kdyby se začali tělesně / emočně cítit nějak výrazně nepříjemně a nemohli z toho ven. Předpokládám, že mají možnost se ozvat telefonem nebo setkat nebo jim aspoň v takovém případě ti organizátoři předají kontakty na jiné odborníky. To považuju za základní součást práce. Když to tam není a ani o tom tam nepadne slovo, nemůžu to mít za profesionální. Předpokládám ale, že to je OK. Protože mi někdo říkal, že pokud má zájemce o účast psychózu nebo má zážitek nějaké psychotické dekompenzace, tak to má předem sdělit (a pak nevím, jestli ho vezmou nebo jestli musí podepsat nějakou odpovědnost a pak ho vezmou?) nebo tam vůbec nechodit.
A to předpokládám i u jiných nárazových akcí /metod, které mají rychlý efekt. Trochu je házím do jednoho pytle a je pravda, že se v tom nevyznám. A je pravda, že mě iritujou a priori. Ten princip mě irituje. Krom toho, že k nám do psychiatrických služeb přišlo několik lidí, co se dekompenzovali po podobných akcích . Je to jen zlomek lidí, je jich jen několik, ale věřím tomu, že celkově je takových lidí hodně. Protože jsou určitý typ účastníka. A to je traumatizovaný člověk. A takových je hodně a léta v tom žijí, cítí, že „něco je špatně“ (nemusí jít o trauma vyvinuté po jednorázovém zážitku, může jít i o člověka s nějakou poruchou osobnosti, který se dá říct, že je traumatizovaný od narození). A takových lidí je dost a právě oni mívají v nějakém období (nebo pořád) tendenci skákat rychle do podobných zážitků psycho i do adrenalinových nebo do riskantních (třeba jednoduchých věcí typu že si žena vezme jaguáří minisukni a jde s mužem do jeho hotelového pokoje a skutečně nechápe, co tím tomu muži signalizuje,a pak se diví; ale ona to nerozpoznává, že si nabíhá). A takovým lidem se uděje sice nějaký rychlý efekt, ale později, třeba po pár týdnech, se dekompenzujou a skončej přinejlepším v nějakém krizovém centru a těch mi je dost líto. A můj předpoklad je, že (nemalá) část účastníků těch efektních rychlých metod jsou tito lidé. No, píšu to nějak zdlouhavě, abych obhájila tu svoji – z velké míry osobní a neobjektivní – averzi vůči rod.konstelacím a pod.
Zdravý člověk se účastní a něco z toho dostane (přinejhorším nicmoc, ale zajímavý zážitek), nějaký nový úhel pohledu nebo i celkový zážitek, co mu něco ozřejmí, zvědomí atd., podobně jako v dlouhodobé psychoterapii. A jak znám dlouhodobou psychoterapii, je její efekt rozhodně stabilnější – všechno to trvá dlouho, postupně, na míru, v pravý čas pro toho člověka, bez násilí, vztahování se zlepší, prohloubí – k sobě i k jiným. A právě pro to všechno je bezpečná třeba i pro ty riskující typy s potenciálem se dekompenzovat, tj.rozbláznit nebo propadnout do deprese. A velkej díl na tom má to bezpečí, ta dlouhodobost a stabilnost vztahu s psychoterapeutem – ta dává možnost místa, kam je možný přijít a nikdo mě nebude hodnotit a nebudu na všechno to blbý sám. Protože důvěra je navázaná. A to léčí samo o sobě. Vyzkoumáno už je a doloženo, že velkým dílem léčí právě tohle, ten vztah, nehodnotící a stabilní. V něm i lidi, co jsou od narození traumatizovaný nebo bez schopnosti navazovat vztahy, profitujou.
Jak tedy mám věřit tomu, že léčebný efekt má metoda, technika, předem připravená v čase určeném zvenčí (nikoli klientem) v prostředí zcela neznámém mezi neznámými lidmi, kterých je navíc hodně (a to pak fakt není důvěra, intimita, ta by se tvořila mnoho týdnů), a vedené je to lidmi, který neznám a tudíž jim nemohu plně důvěřovat a plně se svěřit do jejich rukou. Protože to zdravej člověk nedělá.
28,29 ratko
to se neomlouvej, mně přece to bylo jasný, že myslíš uspořádání rodiny jako takový a ne tu metodu; jen jsem si říkala pozor pozor ještě ke všemu rodinný konstelace, to zas bude rozplejtání spletence termínů.
… a pak ještě metody, který vůbec neznám, zase jiný soudek (a víc se podobá léčbě práškama) – působení některých drog nebo stimulace určitých míst v mozku elektrodami. Tyhle dvě skupiny se výsledným efektem sobě můžou asi dost podobat, nevím. Určitě to někdo zkoumá nebo už vyzkoumal a dozajista se o tom brzo bude vědět víc a třeba bude možné je používat a zdravotní pojišťovna to proplatí; ale to bude trvat desítky let, než ta změní nějakej sazebník… :- )
Jo a to chci dodat – že naopak rodinné konstelace, holotropní dýchání a jiné abreaktivní metody pojišťovna se vsadím, že nikdy neproplatí. A pro mě je to docela měřítko. Měřítko toho, jak jsou výsledky těch metod prozkoumaný, jak jsou hodnotitelný, jak jsou ti organizátoři proškolování a jak je to celý zabezpečený. To je pro mě právě měřítko.
Další měřítko je, zda existuje hodnověrná asociace lidí, kteří ty metody provádějí. Pokud ne, nebrat. Asociace znamená, že se zabývají etickými standardy, mají je podepsaný,a že mají členskou základnu. To je taky velký orientační měřítko. Protože umožňuje kontrolu jednotlivých terapeutů, mají propracované povinné vzdělávání a je možnost si případně stěžovat na někoho z nich.
Jiná věc je, jak je ta metoda uzákoněná. To je na dlouho, nikdo nic měnit nechce, poslanci se takovými věcmi zabývat nechtějí, takže ani ty všechny mezinárodně uznávané a výzkumem doložené, někde už zákonem uznané metody u nás v zákonech nejsou :( Ovšem rodinné konstelace tam nebudou nikdy, na to vezmu jed.
30-32 to je zajímavé, vůbec se neorientuji. Ale podívám se na wiki. Slyšela jsem o holotorpní dýchání, síce nikdy nezkoušela ale měla jsem stavy hyperventilace, tedy vím jak se to pociťuje. Zajímavé je slovo abreaktivní metody. Asi metody, kde se člověk odreaguje od svých tenzí. Ale tyto tenze nějak vznikají… žejo. A jsou živeny pozorností, tedy jsou hýčkány.
33 já bych do toho radši nezabředávala, já se v tom právě nevyznám vůbec. Vyznávám to, v co věřím, protože to mám vyzkoušený, ověřený. Neříkám, že to sedí každýmu nebo pomůže každýmu – tomu, kdo není schopen někam dlouhodobě pravidelně chodit, tomu to nepomůže a to je právě někdy ten typ, co chce všechno hned a vrhne se do jiných rychlometod a je to právě pořád ten typ, pro kterej já mám tušení, že ty metody nejsou.
Umím si ty rychlometody představit pro zdravého člověka, co má potíže třeba v jedné oblasti, nějakou fobii nejlépe. To jo.
Domnívám se že žádné „zázračné“ metody neexistují. Pouze poctivé odžití..
30. Diky moc za podrobny koment, zajimalo me, jak to vidis ze sveho pohledu. Co se tyka zpetne vazby a doosetreni, tak tam tomu podle me fandis vic, nez je realita – myslim, ze bezne se lide proste rozejdou a kazdy jde se svym otevrenym batohem emoci domu a je to vicemene na nem a jeho blizkych. Duvera – souhlasim s lecivym potencialem. Mozna kdyby ji bylo vic v rodine i mezi lidmi, nebyl by takovy pretlak u terapeutu i alternativni konkurence. Na druhou stranu verim, ze je dost lidi, co ji navazou snadneji ke kartarce, nez v ordinaci psychiatra.
36 psice
Tomu taky docela věřím!
Ad sestavení vlastní rodiny lidmi – to jsem zažila, ale ne jako přímo rodinné konstelace (ta metoda; která nevím, jak přesně probíhá). Sestavit vlastní rodinu ze spoluúčastníků nějakého semináře, to jde a je to o dost lepší než ji sestavit třeba z kamenů :- )) protože kameny už nic k tomu neřeknou, jak se cítí. (Sestavit ji z kamenů taky může bejt dobrý, ale určitě bych to nedělala s někým, komu třeba někdo před týdnem umřel…to by mu nepřidalo, brr.)
Já teda nebyla v roli toho, kdo stavěl svou rodinu – protože koneckonců nepotřebuju skupinu lidí, abych si postavila na louku dva lidi, žejo :))
Dělala jsem dítě, synka někoho, a ve druhém případě pozorovatele. A funguje to celkem dobře – ty postavy v roli např. babičky mohly sdělit, jak se cítí a kam je to táhne nebo ke komu dalšímu; to je dobrá pomůcka a fungujou tam stejný věci jako jinde v psychoterapii, jen ta skupinová práce dává takhle víc možností. Třeba i v práci se sny, obdobně. – Co se děje jiného na rod.konstelacích, to nevím, ale asi je to dramatičtější.
V tom, co jasem zažila, ty postavy v roli něco řeknou, nějaké poselství, to, co cítí, co je napadne – a to je relevantní v té roli, funguje to. Ten dotyčný, koho ta rodina je, se na to uskupení kouká a poslouchá a může se něco zeptat těch postav. A ve výsledku samozřejmě, co nemůže slyšet, neslyší, co je pro něj v pravý čas rezonující, to zachytí. A to potom ideálně může vzít jako téma během dalších pár týdnů svojí individuální terapie; to je dobrá cesta. Taková pro mě nenásilná, já jsem hodně opatrník :-) – což by mi jistě z takového sestavení vyplynulo. :)
37. zajímavé a svým způsobem děsivé.
37. Nemám osobní zkušenost, ale přesně tak, jak to popisuješ, mi to vyprávěla i ta kamarádka – vybrala si sama „náhradníka“ za sebe, byla tam s tátou, který si vybral za sebe. Zbytek rodinného „komparsu“ vybrali společně. A potom sledovali tu interakci (nevím, do jaké míry spontánní a do jaké míry dostal kompars zadání, kterým mohla být třeba nějaká rodinná krize, nedořešené věci z minulosti atd.) No a potom se svých náhradníků ptali, jak se cítí, jak by to šlo udělat, aby se cítili lépe atd. Nevím ani, jestli tohle byla typická konstelace, nebo jen soft verze a pak jsou nějaký hadcore. V tomhle podání mi to přijde vlastně jako takový léčivý LARP a popravdě hrála jsem víc LARPů, které měly podle mého potenciál většího duševního rizika (i když to se nedá srovnávat, v LARPu nehraješ svouji rodinu, ale cizí, archetypální příběh…) a neznám nikoho z komunity larperů, kdo by na základě zážitků z těchto her potřeboval psychologickou pomoc, ale stát se může, samozřejmě. Ono je to pak hodně o hranici toho, co je ještě ok a co už není, resp. když si půjčím tvé přirovnání „do čeho by zdravý člověk nešel“.
No vida, a my jsme něco podobného víckerát hráli na osobnostních školeních pro učitele – ale jednalo se nejen o kolektiv rodinný, nýbrž i o pracovní či jiný. Dík podobnému hraní, sledování a rozebírání rolí pak měl každý poznat líp sám sebe, svoji pozici a funkci v kolektivu tom či onom i sebe jako osobnost určitým způsobem reagující, tedy z toho se daly i poznat silné a slabé stránky, to, na čem je potřeba zapracovat, co drhne, či co naopak by měl člověkj a sobě rpzvíjet, protože mu to donře jde…
Trauma (snad) nebylo, ale pamatuju si asi dvakrát, že byly slzy.
Do druhého dne to bylo ok. Nebyla to školení na jedno odpoledne.
Nepřijde mi to právě nijak hrozná metoda. Prostě jen taková oswobnostní hra na dřeň. Ale i tu nemusel nikdo hrát povinně až na dřeň poctivě, každý mohl kdykoli říct „dost, stačí“ a uhnout z toho. Nepamatuju se, že by to někdy někdo i přes ty slzy udělal, dokonce si vybavuju, jak jedna kolegyňka v těch slzách řekla „Ne, nechci přestat, jen to musím prodejchat, chci to dotáhnout do konce…“
Ale je pravda, že to znám jen z prostředí zdravých lidí a v podstatě i určitým způsobem odolných. Třeba proti Lišce si občas připadnu vůči svým vztahům citlivá asi jako plechovej hrnec ze smetiště… Viz třeba úvod diskuze.
41. taky jsem citlivka a proto mi to přijde hrozné v případě nějakého člena rodiny, kterého ve hře ostatní nějak odmítnou nebo zkritizují, a on tam pak s nimi musí žít dál. U učitelek je to dobrý, jdou domů a tam mají své prostředí. HOrší je, když je odmítnou vlastní.
42. na škole jsme taky hrály tyto hry. neoblíbené holky to obrečely. Kluci zase zalezli nebo se jakože smáli. Myslím že se jejích komplexy prohloubily. Z dnešního pohledu to bylo drsné, hnusné
42
V čem je rozdíl, jestli hraješ rodinné konstelace u učitelek a u „normálních“ lidí? Tedy neučitelů?
Abychom si rozuměly, Ratko, ta školení nebyla uvnitř školy, to bylo školení pořádané pro vyslané učitele, obvykle humantiních předmětů. Takže se nás tam na dva, tři dny sešlo třeba patnáct, dvacet, třicet, ale z různých škol, na naprosto neutrálním, pro všechyn stejně cizím místě. Stejně si navzájem cizí lidi jako při těch dneska tak módních konstelacích. A věř, že když ti cizí hrajou role tvých blízkých podle toho, co tys jim předtím povykládala a třeba si myslela, že schválně říkáš to nedůležité, ale oni přesto dokázali zahrát – a vytáhnout z toho to přesně problémové – tak že ty slzy nebyly stejné jako slzy na sebe žárlících zakopmplexovaných holek ze základky, když se dozvěděly, že je nějaká jiná skupinka ze třídy moc nemusí.
43
Nebylo to drsné, hnusné. Bylo to docela ozdravné a pro dospění potřebné. Dneska je to skrze virtuál a sociální sítě daleko hnusnější, a přitom daleko méně přínosné.
Tedy, tak jsem si na základce z těchchle interpersonálních vzutahů párkrát (párdesítkrát párkrát) pobrečela, ale bylo to dobré, posílilo mě to.
45
Třicet asi ne. Myslím, že tam bývaly limity kolem těch dvaceti lidí.
A bývalo to obvykle někde v krásné přírodě, akorát jednou v Budějkách uprostřed města. To mě taky bavilo nejmíň, přišlo mi, že tam k sobě navzájem i k lektorům a lektoři k nám máme nejdál.
já to zažila jen dvakrát. ale bylo mi líto brečících…sama jsem to zažila na základce, když mě nikdo nechtěl do družstva protože jsem byla nešikovná. měla jsem komplexy a cítila je u druhých taky. a jednou u hry si vvystřelili z kluka a nechali ho věřit, že na něj vědí nějaké tajemství, a on ho prozradil a všichni se smáli. Vím že je to o něčem jiném, ale ten pocit… že někde stojím a ostatní se do mne strefují. Dnes to ustojím, ale kdysi… bolavé místo.
48
Ale – promiň – to píšeš o něčem úplně jiném.
už zase jsem mimo mísu… tak mizím :-)
Lítost (a sebelítost) tě unesla. :-)
Popisujete tu v podstatě team building
Takových sracek jsem par absolvoval.
Je to úplně k ničemu.
Sice se např evidentně prokáže,že nespoluprace a rivalita mezi odděleními,nebo jednotlivci je kontraproduktivní,všichni tam zaziji úžasný ahaefekt a po společné víkendové oziracce,kde uzavřou nejen pokrevní bratrství, uz v pondělí zase vesele házejí klacky pod nohy všem okolo i sami sobě navzájem.
51. to né, chtěla jsem se jen zúčastnit…ale udělala jsem to blbě. Většinou to poznám ihned poté… že má účast je lehce mimo :-)
52. to proto že to tak je. Dnes jsem měla dlouhý rozhovor s maminkou o tom jak je těžké v rodině mluvit pravdu. Tedy konkrétně v její rodině. A celkově jak mě učili lhát.
54. a v zaměstnání taky. proto jsem byla celkem úspěšná, protože jsem to vždycky uměla… přiznat se k pochybení, nasypat si popel na hlavu, slíbit zlepšení a nápravu a přitom si myslet svoje… jakože co byste ještě nechtěli, za tuto cenu dostanete příště velké kulové :-) a slíbenou slevu si vybrat jinak a jinde.
54:
Ja mít deti,tak první co je učím,je lhát.
Ale ne v rodině.
Rodina je přítel a tam se nelže.
Občas mlčí,mlzi…ale nelže.
Ale venku je to jinak.
56. v některých rodinách se lže do kapsy. ted sám sobě.
tedy
57:
To určitě ve všech.
Tak to mamince nevyčítej,nebo te decka a vnuci roznesou na kopytech.
Znáš to s tou karmou:-)
59. znám… ale (zatím) nedokážu jí to nevyčítat. A jakoby se jí těmi mými výčitkami ulevilo, hned obživne :-)
61:
Ja se svlikat nemusím,dám pár piv a chrlim statisícové savingy .
Akorát si občas neuvědomím,ze nejsem v managmentu a budu je muset realizovat sám.
Tedy měl bych:-)
psice 39
no když nic chtěně drastickýho tam nedělaj, tak tohle je v pohodě. Ovšem ve skupině, který už nějak jako účasník věřím.
Co mě ale koplo, je, že ta kamarádka tam byla s tátou!
To je teda hardcore! Protože některý věci jsou věci táty a ne tý dcery a nemá o nich vědět, a naopak – takže obnažovat se společně před sebou a před druhými, to bych nechtěla já ani zanic, to je fakt něco jako společné obnažování s otcem do naha na ulici… To už ale potřebuje fakt fachmana – protože v tom případě bych pracovala jen s tou jednou rodinou (a ne cizíma dalšíma) nebo s několika rodinami, které už se několikrát v takovém uskupení setkaly, nějak seznámily. Jako práce s rodinami.
Nikdy bych ale nedělala setkání, kde jsou početní cizí lidé-jednotlivci a do toho dva z jedný rodiny, to potom buď spíš rozesere nejen tu jejich situaci v rodině (kam se oni dva vrací, kdežto ostatní členové rodiny tam nebyli), anebo to rozesere celou tu akci, protože je to něco nepoměrnýho, co tam vstupuje, udělá to nějakou dynamiku, se kterou se musí počítat a zažít ji a je to něco navíc, nadbytečný, je to práce, brzda, musí se tomu věnovat čas. Takže na krátkodobou akci to nee.
To už vlastně pro mojí profesní grupu by etický nebylo, že je dcera plus otec někde a ostatní by byli jednotlivci. To je kontraindikace. Ani se člověk tak neuvolní, v přítomnosti toho blízkýho. A pokud jo, tak – opět – je to divně rozehraný, nějak to smrdí.
57
V mnoha. Ve většině.
52
Saule, účel team buildingů je taky trochu jinde. Tam jde o zpracování člověka pro jeho spolehlivou funkčnost coby součástky mašiny řízené někým ku vlastnmímu prospěchu.
Rodinné konstelace si dávají za cíl sloužit těm lidem, kteří tam přijdou, a učitelská osobnostní školení či po modernu workshopy zas mají prospět ve finále žákům, s nimiž učitel pracuje – pozor, ale jako solitér. Učitelé na těchto školeních po skončení školení žádný tým netvoří.
Team buildingy jsou jen zneužití onoho původně „dobrého“ ve prospěch těch, co mají peníze a moc.
40 ru
No, nástroj to může bejt dobrej, ale řeknu ti, že teď už bych tohle natvrdo odmítla dělat!
To tak na 95 % – ledaže by to bylo nějak odlehčený a ne moc osobní a byl u toho supervizor v rámci supervize, to možná jo, ale čistě v týmu to ne. I kdybych byla jediná z dvacetičlennýho našeho týmu, odmítnu to. Na tom bych trvala a to bych si obhájila.
Mám takovej zážitek, kd bylo lepší odmítnout, ale to mě nenapadlo – jen jsem to rozdurděně zesměšnila a poflusala (fakt). Před pár lety na jednom prac.výjezdu byla na úvod „jen“ jednoduchá úloha v kolečku každej říct svůj vstup do zaměstnání, jak to bylo, zavzpomínat i na to, co se dělo v jeho os.životě a jak se to protlo, motivace či co. A to bylo svinstvo, který na pracovní setkání podle mě nepatří. Tým, OK, ale to osobní tam nepatří. A motivace vstupu do pomáhající profese – natož v oblasti duš. zdraví – jsou vždycky v nějaké úrovni dost osobní a kdo říká, že ne, je blázen ještě teď :-) A hlavně tam nemá dělat. Nonic. Nebudu líčit, jak jeden nově nastoupivší člověk, co se neochránil a něco přitom přede všema prokec, se mě pak u kafe zmatenej ptal, jestli je to v pořádku… A moje vystoupení v tom kolečku s tím poflusáním materiálu, na kterém se ta moje cesta měla zhmotnit, myslím nejen já nezapomenu! Pak jsem řekla šéfovi před ostatníma, že to považuju za nevhodnou metodu.
Nojo, někteří se zvládli do toho moc nepokládat a nevykoupat se v osobních věcech, ale co! :- )
Prostě kolega na pracovišti není vůbec totéž, co kolega profesní z jiného pracoviště nebo někdo z dálky, s kterým mám něco společnýho a můžu o tom mluvit, aniž by to pak ohrožovalo moje vztahy v práci a postavení v práci, že.
… možná si to moc beru :-) Ale už myslím, že takový věci umím odmítnout.
40 /60
jo ale teď mi došlo, že na mém pracovišti je taková svoboda, že bych tu účast jako jediná odmítnout mohla a nic by se nestalo.
Kdežto v nějaké firmě by mě vykopli. Nebo kolegové vysírali, že se vyděluju.
Nojono, tam já nemůžu být.
66
Já z nich umím i vybruslit. Okecám, co nechci říct narovinu.
A spoustu věcí mi narovinu říct nevadí. Naopak mi to často přijde úlevné. A moct to říct lidem, se kterýma se za dva dny uvidím naposled v životě a kteří si mě za rok dva nebudou pamatovat, natož aby si pamatovali, co jsem řekla, je k tomuhle ideální.
Liško, nevím proč, ale asi mi jeden komentář spadlo do spamu.
45 ru
jo táááák, to byli lidi z různých škol – no tak to je dobře zařízený, to je OK, to je užitečný! Je to v podstatě to samý jako ten můj nynější nadstavbový výcvik – taky jsme tam různí zrůzna, ale máme společnou profesi a je to super věc. Můžeme zkoušet bejt klient nějakej konkrétní nebo za sebe…, je to hodně užitečná práce. Profesní podpora.
67
V každé normální formě bys tohleprávo měla mít.
Jen ve fabrikách na řídících (THP) pozicích je možná nemáš, ale to nejsou normální firmy.
69
ty ještě bdíííš!!
(já si vzala zítra dopol volno, abych konečně vstala včas)
Jdu sa pozrieť na ten kom.
72
Suším vlasy umytý po sauně. Umytý jen šamponem bez silikonu, neb zítra budu barvit. :-))
72, 69
už jsem tomu komentáři řekla, že není spam, tak se asi už objevil.
Prý čeká na schválení. :-) Takže ho musíš jednak vyndat ze spamu a jednak ze seznamu čekajících na schválení – tj. schválit ho.
Mám to u sebe na wordpressové šabloně stejný. :-)
Jen mi řekni, co na něm bylo spamovýho…
61
jo tak to přesně je to, co bych odmítla. Nasrat. Kvůli nějaký zasraný firmě se svlíkat do naha? Nějaký hovno. A to bych jim poskytla! Když není, co skrývat, šup, tady máte v krabičce moje hovno, vystavte si ho, čumáci!!
:)
Kvůli blbý firmě na vodku nikdy. A kvůli firmě, co dělá užitečný věci pro konkrétní lidi, kvůli tý takový nedůstojný hovadiny dělat nemusím, nejlepší věc udělám, když budu pro ni pracovat, ne se svlíkat.
Takže ta firma Absolut pro mě skončila. Snad si to zapamatuju.
77. nemám ráda tyto promo akce obecně :-) mám to jednoduché… nemusím se svlékat, a to ani obrazně
75, 76
Je to kom. 68
a nechápu, proč byl označen jako spam, ani neobsahuje žádný farmaceutický zakázaný modropilulkový spamový slovo…
Asi taky záleží, za kolik na hodinu ta promoakce je. :-)
Přemýšlím, za kolik bych se svlíkla do davu do reklamy…
Kdyby to vydalo na tu rekonstrukci koupelny a předsíně…
80
do davu do reklamy je anonymní, kdežto pro svoji firmu jako zaměstnanec, to není anonymní a říká to všem a navždy na netu, že pro tu firmu polezu nahej na ulici. A to teda nepolezu.
81
Myslím, že to akorát říká, že polezu nahej po ulici za dostatečný obnos prémií. :-))
ad spam – nebylo odhaleno, proč kometář 68 šel do spamu; teď už totožný kom. do spamu nešel.
Jsi vytrvalá, s tím zkoumáním, ale kašli na to. Nejspíš výjimka, co potvrzuje pravidlo, že náhodná chyba systému se opravdu stává. :-)
Usínám, brounc. :-)
čáááu
ad 68 obsah komentáře:
Jo, souhlas se vším. Ideální stav.
(Konečně jsem se zaměřila na obsah komentáře a ne proč spad do spamu:-)
39 /63 ad kontraindikace přítomnosti otec-dcera na sebepoznávací /sebezkoumající akci:
Napadá mě, jak to přiblížit něčemu trochu (!) podobnému – když učitelka ve třídě dětí, ve školce třeba nebo na ZŠ, vyučuje zároveň i svoje vlastní dítě. To vytváří nějaký akce, vztahy, situace, nepříjemnosti v podstatě pro úplně všechny v té třídě. Učitelka na to musí myslet, je to něco navíc, s čím musí počítat, zatěžuje ji to, musí o tom s dítětem mluvit, dává si extra pozor, jak se k němu ve třídě chová… to její dítě se cítí pravděpodobně dost blbě – bylo jedináček a najednou vidí mámu, jak se věnuje jiným dětem a snad je má ráda a dokonce na ně sahá (když je to ve školce), ony k ní běží a obejmou ji na uvítanou; je to těžká věc pro to její dítě. Krom toho spolužáci mu to dají sežrat při každé příležitosti a ještě možná přes něj provokují učitelku (když jsou ve větší třídě), oni se taky asi cítí nějak zatíženě tím vším – je to něco navíc, co tam nepatří, dělá to vlny, mění to vztahy, dá se to zvládnout v pořádku pro všechny, ale stojí to úsilí všech, musí se o tom mluvit, věnovat tomu čas, jinak se to nepovede a nebude to happy end. Může to rozesrat všechno, jakmile nastane nějaké oslabení, krize, je snadný pro účastníky se toho chytit a jet v tom, sjíždět si svoje pocity – což dobrá, to se ve skupinové terapii dá využít, na tom se něco ukáže, ale v krátkodobé akci ne a ve třídě už vůbec to není dobrý.
Plus té učitelce a dítěti to může lézt i do rodinnýho života mimo školu – ona o něm ví to, co jiná matka o dítěti neví. Jak se chová ve škole s dětmi… jenže on se beztak chová jinak, než by se choval bez té matky. On to má prostě posraný. Furt je pod kontrolou. Ochuzenej.
Tak jsem nějak chtěla přiblížit, proč něco je „kontraindikace,“ proč do psychoter.skupiny nechodí lidi, co se znají, natož příbuzní.
Byli by zatížený navíc oni a všichni přítomní – a to (ty ostatní) nasere. A o něco by přišli. Něco by nedostali. Přinejlepším. Spíš by jim to ještě ublížilo.
86. To je zajímavé, je to můj případ. Ale u nás se to bralo jako výhoda…že tedy jsem pod dohledem furt :-)
86
Jak říká Ratka – ze strany té učitelky je to obvykle viděno jako výhoda, že si dítko lépe ohlídá.
Ze strany učitelů – jejích kolegů učícícíh v té třídě jiné předměty je to poněkud více stresující. I když se ta učitelka snaží jakoby nevměšovat, stejně to 90 % z nich (ale měla jsem i jednu kolegyni, co byla výjimka a její dvě děti „normální“ s normální pozicí ve třídě, obě jsem i učila) neuhlídá a stejně nepřímo či někdy i přímo dává najevo nevůli či onen dohled nad věcmi v té třídě. A všichni to samozřejmě vědí.
Ze strany spolužáků – to dítě je vždycky alespoň ze začátku bráno jako rizikové a mimoň, maminčin chráněnec a rozmazlovánek, a pokud samo není naprosto v pohodě, aby tímhle se to mimoňství je v něm tímhle samozřejmě posilováno víc a víc. Tím víc, čím víc je tam ten ochranný vztah rodiče – učitele. Čím víc se dítěti věnuje i doma a nutí ho, aby bylo bez chybičky, když je dítě učitelské.
To jsem zažila taky, a hlavně v případě jednoho jen průměrně chytrého, naivně hodného, dost nesamostatného a ve vztazích neohrabaného kluka to byl děs. Byl to v podstatě chudák. Rodiče se mu intenzívně „věnovali“ (byl jedináček), spolužáci ho tolerovali, ale nebrali. Shovívavě ho ignorovali.
88
Zas mi tam při opravě textu kus vprostřed vypad, ale význam se snad neztratil.
88
Jo, v případě toho kluka učili na té škole oba jeho rodiče, jeden humanitní zaměření, druhý přírodovědné.
Taky rodič učitel bere děcko jako reprezentační štít… tedy pokud by to děcko mělo „vadu“, okamžitě je v očích jiných učitelů taky vadný učitel když si nedokáže poradit s vlastním děckem. Na to u nás dojelo dost dětí… syn ředitelky koktal a nakonec se udusil pytlíkem. Byl to můj spolužák. ředitelčin syn…ta nálepka je hrozná. být učitelské dítě je stigma. Ale nechci si naříkat, tyto věci mám jakž takž zpracované. A moje stará máma s tím furt nějak zápasí. Pořád ta krusta… ten tvrdý obal své jistoty.
91. jistoty – nejistoty. A hrůza…že s obalem padne celá celoživotně budovaná image.
91
Jj. to píšu:
„….se dítěti věnuje i doma a nutí ho, aby bylo bez chybičky, když je dítě učitelské.“
93. a pokud se objeví chybička, je třeba na ní zapracovat a pílí ji odstranit. Teď zjišťuji, že třeba jiní jsou mnohem pilnější než já…přirozeně je baví něco. Mě nebaví nic, protože ze mne nic neleze. žádná přirozená kreativita… jen čumím a jsem sspokojená jen tak.
Hlavěn že se máš pořád za co shazovat, žejo. Co by za to mnozí jiní dali, kdyby konečně byli spokojení jen tak a nehnalo je pořád nějaký nutkání.
Ano, výrazy na těch posledních dovu fotkách jsou podobné. :-))
Nejsooou.
Předposlední fotka je velice zajímavá. Dvě ženy. Mladá a stará. Stará s prsty ověnčeným prsteny dává té malé přičichnout k růží. A ta mladá drží a dívá se tak zvláštně… někam do dáli, jakože si to nechává líbit.
Prastrýc vypadá úžasně mladistvě.
ratko 3
jo, tak připadá i mně!
Strejda je švihák, věrně se starající o svou ženu (to je ta na fotce se svou pravnučkou), nejmladší sestru mojí babičky. Má přehled o rodině a dění.
Fotky jsou sice rozmazaný, ale dokumentujou důležitou událost. Možná zkusím najít na facebooku někoho z přítomných, co fotili. Ale nevím moc, jak se jmenujou. :- )
5. a co je prapratetě? Vypadá celkem upraveně.
Ony ty rodinné konstelace jsou někdy velice zajímavé. Myslím že i u nás by si nějaký psycholog smlsnul. Maminka by ještě moc ráda měla přehled, ale nestačí na to a pak se hroutí.
To rikam porad,ze u piva clovek omladne o desitky let:-)
10
Tak to mně je teď dvacet.
Procházku okolo T. jsem zakončila v pivovaru. Čili posledních 500 m domů trvalo stejně dlouho jako těch 10 km předtím.
9 ne 10
Ať žijáu já a moje číslování.
Říkám si, jak některý komentáře můžou působit asi jinak, než jsou myšlený. A jestli taky takový vám u vás píšu. Asi jo. Jakmile někdo napíše článek na intimní téma, už se to může spustit.
Sice tadyten článek intimní není, ale fotky ano. Příště sem nebudu dávat žádný.
Protože v kom. 1 se napřed dočtu, že nějaká moje malá vzdálená příbuzná, kterou jsem viděla poprvé, ale respektuju ji jako příbuznou svých příbuzných, se tváří jako ryba. Potom v kom. 7 se dočtu, že moje prateta vypadá celkem upraveně. No aby ne, když je na takové oslavě, jako jsou devadesátiny jejího manžela! Všechna čest, seděla tam celé odpoledne a pohodlí to pro ni nebylo; ale psát tady podrobnosti o jejím zdravotním stavu nemám důvod.
A pak v kom. 8 je zmínka o rodinných konstelacích (což je mimochodem metoda, kterou neuznávám a nectím a nedoporučuju) a že „i u nás by si psycholog smlsnul.“ Spojka i. Jakože v mojí rodině už si smlsnul?
Prosim o pečlivěji volené reakce, pokud se týkají jiných lidí mně blízkých. Krom mě. Já jsem tady. To je něco jinýho. Dík. Budu se snažit to dělat zase u vás a na vaše sdělení, protože si umím představit, že dělávám to samý.
Já jako ryba koukat můžu a upravená taky bejt nemusim, mně to o mně klidně říkejte. :)
12. Uznávám výtku, nebylo to ode mne hezké. Zareagovala jsem na větu, že prastrýc se stará věrně o pratetu. Je mi po tom prd jak se stará. Omlouvám se. Opravdu to myslím vážně. Uvědomila jsem si vlastní neomalenost.
Samozrejmě jsem měla na mysli naší komplikovanou rodinu, velmi komplikovanou a na to navazující ty konstelace. Tedy kdo se o koho stará a jak. Ještě jednou se omlouvám a už se nikdy nebudu ptát jak debil.
14 dík, já se taky budu snažit!!
15. taky děkuji :-)
Liško, krásná oslava! Prastrýčkovi všechno nejlepší a hlavně zdraví! :-)
Vyrobila jsi mu nějaký liščí dárek? :-)
barčo, dík, ne, nevyrobila, ale možná dodatečně mu vyrobím nějakej komiks z oslavy. jestli mě něco napadne.
12
Liško tak se nezlob, prosím, mě to prostě tak napadlo, jak jsem viděla ty fotky za sebou a myslela jsem, že je to záměrně. Netušila jsem, že je ti ta holčička nějak více blízká, u nás se na podobných rodinných sešlostech schází tak široká rodina, že některé děti vidím třeba poprvní v životě, a ani z těch, co jsem už viděla víckrát, nijak extra nejihnu, a navíc by mi oznámení o podobném výrazu při tomto řazení těch fotek (a taky jejich výběru – ty ryby jsi určitě cvakla víckrát) nevadilo – ba naopak nejspíš by mě i samotnou napadlo – i u mých vlastních dětí. Je to tou pusinkou obrácenou dolů a úhlem pohledu někam jinam a výš, mimo dění „pod nosem“.
Nemyslela jsem tím nic dehonestujícího holčičku.
14
Ratko, to neslibuj, já to taky neslibuju, páč vím, že je to nedodržitelný. :-)))
20. budu se snažit :-))
19 ru
To já vím, žes nemyslela nic dehonestujícího! Ten pocit je hlavně na mojí straně, ani ne tak na vaší. Jen mě obtěžovalo, že mi naskočil takový pocit, obranářský, taková nedotknutelnost rodiny a blízkých nebo co. Nejsnazší je je sem netahat – což je na mně, to můžu zařídit, do velké míry.
Obtěžuje mě, že ten obtěžující obranný pocit asi stejně naskočí, i když vím, že je to planej poplach :- ) Zkusím ho eliminovat! Tak přísahám :- )
mrkla jsem na tu restauraci Nautilus na její stránky. to vypadá hodně zajímavě a dobře, dobrodružně :-)
22
Taky se nudu snažit. Se eliminovat v podobných nápadech. :-)
budu.
Číslo mám správně?
25
číslo je vždycky, jak má být :-D
Jestli můžu úplně z jiného soudku, pardon za offtopic. Liško, proč bys nikomu nedoporučovala rodinné konstelace? Na úvod, nejsem zastánce, ani odpůrce. Ale mojí kamarádce to výrazně pomohlo utřídit si myšlenky a odpustit, vidět to z nadhledu a v kontextu více věcí, které se v její rodině odehrály. Zajímá mě, jestli tomu nevěříš apriori, nebo spíš považuješ za nebezpečné takhle hluboce otevřené a někdy i raněné lidi pouštět domů bez toho, aniž by měli třeba i dlouhodobější oporu (třeba formou konzultací) v tom, kdo konstelace vede. Popravdě taky jsem nechápala ten příval kineziologií, konstelací a new age poradenství, než jsem před několika měsíci řešila panické ataky a zjistila přitom, že na KBT terapii jsou v Praze pořadníky s několikaměsíční čekací lhůtou. Možná lidi ten přetlak řeší právě jedním z alternativních způsobů, jen jsem je vždycky chápala jako možná sice neefektivní, ale aspoň neškodné placebo.
27. ahááá, jo takhle. TAk to se Liško moc omlouvám. Mělajsem na mysli rodinnou konstelaci ve smyslu rozložení sil, tedy kdo se o koho stará, koho navštěvuje či je „důležitý“. Vůbec mě nenapadlo to spojovat s nějakou metodou. to ani neznám, ani jsme nikdy nečetla. To co dobře znám, jsou vztahy v rozvětvených rodinách, kde ještě jsou staří lidé… nebo velmi staří lidé. Kdo se o ně stará a jak, kdo je navštěvuje a celkově jak se projevuje jejich působení v rodině. Protože se to týká zejmena sendvičových členů… tedy jejích dětí. Které mají svoje děti a ty další. Ale děti těchto seniorů (tedy v mém případě já) jsou vystaveni celému působení nejvíce.
28. Proto mě to oslovilo, jelikož jsme si představila sebe a svoji rodinu. Mé mamince je 92 a bude ji 93. Ještě jedou se omlouvám za nevhodný vstup.
psice 27
ad rod.konstelace – to je jedna věc, co říkáš o tom doošetření, možném dojezdu – ale to předpokládám, že je účastníkům nabídnuto jako součást toho celého; např. ať se ozvou, kdyby jim něco nešlo z hlavy více dní poté nebo kdyby se začali tělesně / emočně cítit nějak výrazně nepříjemně a nemohli z toho ven. Předpokládám, že mají možnost se ozvat telefonem nebo setkat nebo jim aspoň v takovém případě ti organizátoři předají kontakty na jiné odborníky. To považuju za základní součást práce. Když to tam není a ani o tom tam nepadne slovo, nemůžu to mít za profesionální. Předpokládám ale, že to je OK. Protože mi někdo říkal, že pokud má zájemce o účast psychózu nebo má zážitek nějaké psychotické dekompenzace, tak to má předem sdělit (a pak nevím, jestli ho vezmou nebo jestli musí podepsat nějakou odpovědnost a pak ho vezmou?) nebo tam vůbec nechodit.
A to předpokládám i u jiných nárazových akcí /metod, které mají rychlý efekt. Trochu je házím do jednoho pytle a je pravda, že se v tom nevyznám. A je pravda, že mě iritujou a priori. Ten princip mě irituje. Krom toho, že k nám do psychiatrických služeb přišlo několik lidí, co se dekompenzovali po podobných akcích . Je to jen zlomek lidí, je jich jen několik, ale věřím tomu, že celkově je takových lidí hodně. Protože jsou určitý typ účastníka. A to je traumatizovaný člověk. A takových je hodně a léta v tom žijí, cítí, že „něco je špatně“ (nemusí jít o trauma vyvinuté po jednorázovém zážitku, může jít i o člověka s nějakou poruchou osobnosti, který se dá říct, že je traumatizovaný od narození). A takových lidí je dost a právě oni mívají v nějakém období (nebo pořád) tendenci skákat rychle do podobných zážitků psycho i do adrenalinových nebo do riskantních (třeba jednoduchých věcí typu že si žena vezme jaguáří minisukni a jde s mužem do jeho hotelového pokoje a skutečně nechápe, co tím tomu muži signalizuje,a pak se diví; ale ona to nerozpoznává, že si nabíhá). A takovým lidem se uděje sice nějaký rychlý efekt, ale později, třeba po pár týdnech, se dekompenzujou a skončej přinejlepším v nějakém krizovém centru a těch mi je dost líto. A můj předpoklad je, že (nemalá) část účastníků těch efektních rychlých metod jsou tito lidé. No, píšu to nějak zdlouhavě, abych obhájila tu svoji – z velké míry osobní a neobjektivní – averzi vůči rod.konstelacím a pod.
Zdravý člověk se účastní a něco z toho dostane (přinejhorším nicmoc, ale zajímavý zážitek), nějaký nový úhel pohledu nebo i celkový zážitek, co mu něco ozřejmí, zvědomí atd., podobně jako v dlouhodobé psychoterapii. A jak znám dlouhodobou psychoterapii, je její efekt rozhodně stabilnější – všechno to trvá dlouho, postupně, na míru, v pravý čas pro toho člověka, bez násilí, vztahování se zlepší, prohloubí – k sobě i k jiným. A právě pro to všechno je bezpečná třeba i pro ty riskující typy s potenciálem se dekompenzovat, tj.rozbláznit nebo propadnout do deprese. A velkej díl na tom má to bezpečí, ta dlouhodobost a stabilnost vztahu s psychoterapeutem – ta dává možnost místa, kam je možný přijít a nikdo mě nebude hodnotit a nebudu na všechno to blbý sám. Protože důvěra je navázaná. A to léčí samo o sobě. Vyzkoumáno už je a doloženo, že velkým dílem léčí právě tohle, ten vztah, nehodnotící a stabilní. V něm i lidi, co jsou od narození traumatizovaný nebo bez schopnosti navazovat vztahy, profitujou.
Jak tedy mám věřit tomu, že léčebný efekt má metoda, technika, předem připravená v čase určeném zvenčí (nikoli klientem) v prostředí zcela neznámém mezi neznámými lidmi, kterých je navíc hodně (a to pak fakt není důvěra, intimita, ta by se tvořila mnoho týdnů), a vedené je to lidmi, který neznám a tudíž jim nemohu plně důvěřovat a plně se svěřit do jejich rukou. Protože to zdravej člověk nedělá.
28,29 ratko
to se neomlouvej, mně přece to bylo jasný, že myslíš uspořádání rodiny jako takový a ne tu metodu; jen jsem si říkala pozor pozor ještě ke všemu rodinný konstelace, to zas bude rozplejtání spletence termínů.
… a pak ještě metody, který vůbec neznám, zase jiný soudek (a víc se podobá léčbě práškama) – působení některých drog nebo stimulace určitých míst v mozku elektrodami. Tyhle dvě skupiny se výsledným efektem sobě můžou asi dost podobat, nevím. Určitě to někdo zkoumá nebo už vyzkoumal a dozajista se o tom brzo bude vědět víc a třeba bude možné je používat a zdravotní pojišťovna to proplatí; ale to bude trvat desítky let, než ta změní nějakej sazebník… :- )
Jo a to chci dodat – že naopak rodinné konstelace, holotropní dýchání a jiné abreaktivní metody pojišťovna se vsadím, že nikdy neproplatí. A pro mě je to docela měřítko. Měřítko toho, jak jsou výsledky těch metod prozkoumaný, jak jsou hodnotitelný, jak jsou ti organizátoři proškolování a jak je to celý zabezpečený. To je pro mě právě měřítko.
Další měřítko je, zda existuje hodnověrná asociace lidí, kteří ty metody provádějí. Pokud ne, nebrat. Asociace znamená, že se zabývají etickými standardy, mají je podepsaný,a že mají členskou základnu. To je taky velký orientační měřítko. Protože umožňuje kontrolu jednotlivých terapeutů, mají propracované povinné vzdělávání a je možnost si případně stěžovat na někoho z nich.
Jiná věc je, jak je ta metoda uzákoněná. To je na dlouho, nikdo nic měnit nechce, poslanci se takovými věcmi zabývat nechtějí, takže ani ty všechny mezinárodně uznávané a výzkumem doložené, někde už zákonem uznané metody u nás v zákonech nejsou :( Ovšem rodinné konstelace tam nebudou nikdy, na to vezmu jed.
30-32 to je zajímavé, vůbec se neorientuji. Ale podívám se na wiki. Slyšela jsem o holotorpní dýchání, síce nikdy nezkoušela ale měla jsem stavy hyperventilace, tedy vím jak se to pociťuje. Zajímavé je slovo abreaktivní metody. Asi metody, kde se člověk odreaguje od svých tenzí. Ale tyto tenze nějak vznikají… žejo. A jsou živeny pozorností, tedy jsou hýčkány.
33 já bych do toho radši nezabředávala, já se v tom právě nevyznám vůbec. Vyznávám to, v co věřím, protože to mám vyzkoušený, ověřený. Neříkám, že to sedí každýmu nebo pomůže každýmu – tomu, kdo není schopen někam dlouhodobě pravidelně chodit, tomu to nepomůže a to je právě někdy ten typ, co chce všechno hned a vrhne se do jiných rychlometod a je to právě pořád ten typ, pro kterej já mám tušení, že ty metody nejsou.
Umím si ty rychlometody představit pro zdravého člověka, co má potíže třeba v jedné oblasti, nějakou fobii nejlépe. To jo.
Domnívám se že žádné „zázračné“ metody neexistují. Pouze poctivé odžití..
30. Diky moc za podrobny koment, zajimalo me, jak to vidis ze sveho pohledu. Co se tyka zpetne vazby a doosetreni, tak tam tomu podle me fandis vic, nez je realita – myslim, ze bezne se lide proste rozejdou a kazdy jde se svym otevrenym batohem emoci domu a je to vicemene na nem a jeho blizkych. Duvera – souhlasim s lecivym potencialem. Mozna kdyby ji bylo vic v rodine i mezi lidmi, nebyl by takovy pretlak u terapeutu i alternativni konkurence. Na druhou stranu verim, ze je dost lidi, co ji navazou snadneji ke kartarce, nez v ordinaci psychiatra.
36 psice
Tomu taky docela věřím!
Ad sestavení vlastní rodiny lidmi – to jsem zažila, ale ne jako přímo rodinné konstelace (ta metoda; která nevím, jak přesně probíhá). Sestavit vlastní rodinu ze spoluúčastníků nějakého semináře, to jde a je to o dost lepší než ji sestavit třeba z kamenů :- )) protože kameny už nic k tomu neřeknou, jak se cítí. (Sestavit ji z kamenů taky může bejt dobrý, ale určitě bych to nedělala s někým, komu třeba někdo před týdnem umřel…to by mu nepřidalo, brr.)
Já teda nebyla v roli toho, kdo stavěl svou rodinu – protože koneckonců nepotřebuju skupinu lidí, abych si postavila na louku dva lidi, žejo :))
Dělala jsem dítě, synka někoho, a ve druhém případě pozorovatele. A funguje to celkem dobře – ty postavy v roli např. babičky mohly sdělit, jak se cítí a kam je to táhne nebo ke komu dalšímu; to je dobrá pomůcka a fungujou tam stejný věci jako jinde v psychoterapii, jen ta skupinová práce dává takhle víc možností. Třeba i v práci se sny, obdobně. – Co se děje jiného na rod.konstelacích, to nevím, ale asi je to dramatičtější.
V tom, co jasem zažila, ty postavy v roli něco řeknou, nějaké poselství, to, co cítí, co je napadne – a to je relevantní v té roli, funguje to. Ten dotyčný, koho ta rodina je, se na to uskupení kouká a poslouchá a může se něco zeptat těch postav. A ve výsledku samozřejmě, co nemůže slyšet, neslyší, co je pro něj v pravý čas rezonující, to zachytí. A to potom ideálně může vzít jako téma během dalších pár týdnů svojí individuální terapie; to je dobrá cesta. Taková pro mě nenásilná, já jsem hodně opatrník :-) – což by mi jistě z takového sestavení vyplynulo. :)
37. zajímavé a svým způsobem děsivé.
37. Nemám osobní zkušenost, ale přesně tak, jak to popisuješ, mi to vyprávěla i ta kamarádka – vybrala si sama „náhradníka“ za sebe, byla tam s tátou, který si vybral za sebe. Zbytek rodinného „komparsu“ vybrali společně. A potom sledovali tu interakci (nevím, do jaké míry spontánní a do jaké míry dostal kompars zadání, kterým mohla být třeba nějaká rodinná krize, nedořešené věci z minulosti atd.) No a potom se svých náhradníků ptali, jak se cítí, jak by to šlo udělat, aby se cítili lépe atd. Nevím ani, jestli tohle byla typická konstelace, nebo jen soft verze a pak jsou nějaký hadcore. V tomhle podání mi to přijde vlastně jako takový léčivý LARP a popravdě hrála jsem víc LARPů, které měly podle mého potenciál většího duševního rizika (i když to se nedá srovnávat, v LARPu nehraješ svouji rodinu, ale cizí, archetypální příběh…) a neznám nikoho z komunity larperů, kdo by na základě zážitků z těchto her potřeboval psychologickou pomoc, ale stát se může, samozřejmě. Ono je to pak hodně o hranici toho, co je ještě ok a co už není, resp. když si půjčím tvé přirovnání „do čeho by zdravý člověk nešel“.
No vida, a my jsme něco podobného víckerát hráli na osobnostních školeních pro učitele – ale jednalo se nejen o kolektiv rodinný, nýbrž i o pracovní či jiný. Dík podobnému hraní, sledování a rozebírání rolí pak měl každý poznat líp sám sebe, svoji pozici a funkci v kolektivu tom či onom i sebe jako osobnost určitým způsobem reagující, tedy z toho se daly i poznat silné a slabé stránky, to, na čem je potřeba zapracovat, co drhne, či co naopak by měl člověkj a sobě rpzvíjet, protože mu to donře jde…
Trauma (snad) nebylo, ale pamatuju si asi dvakrát, že byly slzy.
Do druhého dne to bylo ok. Nebyla to školení na jedno odpoledne.
Nepřijde mi to právě nijak hrozná metoda. Prostě jen taková oswobnostní hra na dřeň. Ale i tu nemusel nikdo hrát povinně až na dřeň poctivě, každý mohl kdykoli říct „dost, stačí“ a uhnout z toho. Nepamatuju se, že by to někdy někdo i přes ty slzy udělal, dokonce si vybavuju, jak jedna kolegyňka v těch slzách řekla „Ne, nechci přestat, jen to musím prodejchat, chci to dotáhnout do konce…“
Ale je pravda, že to znám jen z prostředí zdravých lidí a v podstatě i určitým způsobem odolných. Třeba proti Lišce si občas připadnu vůči svým vztahům citlivá asi jako plechovej hrnec ze smetiště… Viz třeba úvod diskuze.
41. taky jsem citlivka a proto mi to přijde hrozné v případě nějakého člena rodiny, kterého ve hře ostatní nějak odmítnou nebo zkritizují, a on tam pak s nimi musí žít dál. U učitelek je to dobrý, jdou domů a tam mají své prostředí. HOrší je, když je odmítnou vlastní.
42. na škole jsme taky hrály tyto hry. neoblíbené holky to obrečely. Kluci zase zalezli nebo se jakože smáli. Myslím že se jejích komplexy prohloubily. Z dnešního pohledu to bylo drsné, hnusné
42
V čem je rozdíl, jestli hraješ rodinné konstelace u učitelek a u „normálních“ lidí? Tedy neučitelů?
Abychom si rozuměly, Ratko, ta školení nebyla uvnitř školy, to bylo školení pořádané pro vyslané učitele, obvykle humantiních předmětů. Takže se nás tam na dva, tři dny sešlo třeba patnáct, dvacet, třicet, ale z různých škol, na naprosto neutrálním, pro všechyn stejně cizím místě. Stejně si navzájem cizí lidi jako při těch dneska tak módních konstelacích. A věř, že když ti cizí hrajou role tvých blízkých podle toho, co tys jim předtím povykládala a třeba si myslela, že schválně říkáš to nedůležité, ale oni přesto dokázali zahrát – a vytáhnout z toho to přesně problémové – tak že ty slzy nebyly stejné jako slzy na sebe žárlících zakopmplexovaných holek ze základky, když se dozvěděly, že je nějaká jiná skupinka ze třídy moc nemusí.
43
Nebylo to drsné, hnusné. Bylo to docela ozdravné a pro dospění potřebné. Dneska je to skrze virtuál a sociální sítě daleko hnusnější, a přitom daleko méně přínosné.
Tedy, tak jsem si na základce z těchchle interpersonálních vzutahů párkrát (párdesítkrát párkrát) pobrečela, ale bylo to dobré, posílilo mě to.
45
Třicet asi ne. Myslím, že tam bývaly limity kolem těch dvaceti lidí.
A bývalo to obvykle někde v krásné přírodě, akorát jednou v Budějkách uprostřed města. To mě taky bavilo nejmíň, přišlo mi, že tam k sobě navzájem i k lektorům a lektoři k nám máme nejdál.
já to zažila jen dvakrát. ale bylo mi líto brečících…sama jsem to zažila na základce, když mě nikdo nechtěl do družstva protože jsem byla nešikovná. měla jsem komplexy a cítila je u druhých taky. a jednou u hry si vvystřelili z kluka a nechali ho věřit, že na něj vědí nějaké tajemství, a on ho prozradil a všichni se smáli. Vím že je to o něčem jiném, ale ten pocit… že někde stojím a ostatní se do mne strefují. Dnes to ustojím, ale kdysi… bolavé místo.
48
Ale – promiň – to píšeš o něčem úplně jiném.
už zase jsem mimo mísu… tak mizím :-)
Lítost (a sebelítost) tě unesla. :-)
Popisujete tu v podstatě team building
Takových sracek jsem par absolvoval.
Je to úplně k ničemu.
Sice se např evidentně prokáže,že nespoluprace a rivalita mezi odděleními,nebo jednotlivci je kontraproduktivní,všichni tam zaziji úžasný ahaefekt a po společné víkendové oziracce,kde uzavřou nejen pokrevní bratrství, uz v pondělí zase vesele házejí klacky pod nohy všem okolo i sami sobě navzájem.
51. to né, chtěla jsem se jen zúčastnit…ale udělala jsem to blbě. Většinou to poznám ihned poté… že má účast je lehce mimo :-)
52. to proto že to tak je. Dnes jsem měla dlouhý rozhovor s maminkou o tom jak je těžké v rodině mluvit pravdu. Tedy konkrétně v její rodině. A celkově jak mě učili lhát.
54. a v zaměstnání taky. proto jsem byla celkem úspěšná, protože jsem to vždycky uměla… přiznat se k pochybení, nasypat si popel na hlavu, slíbit zlepšení a nápravu a přitom si myslet svoje… jakože co byste ještě nechtěli, za tuto cenu dostanete příště velké kulové :-) a slíbenou slevu si vybrat jinak a jinde.
54:
Ja mít deti,tak první co je učím,je lhát.
Ale ne v rodině.
Rodina je přítel a tam se nelže.
Občas mlčí,mlzi…ale nelže.
Ale venku je to jinak.
56. v některých rodinách se lže do kapsy. ted sám sobě.
tedy
57:
To určitě ve všech.
Tak to mamince nevyčítej,nebo te decka a vnuci roznesou na kopytech.
Znáš to s tou karmou:-)
59. znám… ale (zatím) nedokážu jí to nevyčítat. A jakoby se jí těmi mými výčitkami ulevilo, hned obživne :-)
takhle vypadá správný team bulding, akorát viceprezidenku jsem tam neobjevila
https://ekonomika.idnes.cz/vodka-absolut-video-reklama-dpi-/eko-zahranicni.aspx?c=A180206_182341_eko-zahranicni_dtt :-)
61:
Ja se svlikat nemusím,dám pár piv a chrlim statisícové savingy .
Akorát si občas neuvědomím,ze nejsem v managmentu a budu je muset realizovat sám.
Tedy měl bych:-)
psice 39
no když nic chtěně drastickýho tam nedělaj, tak tohle je v pohodě. Ovšem ve skupině, který už nějak jako účasník věřím.
Co mě ale koplo, je, že ta kamarádka tam byla s tátou!
To je teda hardcore! Protože některý věci jsou věci táty a ne tý dcery a nemá o nich vědět, a naopak – takže obnažovat se společně před sebou a před druhými, to bych nechtěla já ani zanic, to je fakt něco jako společné obnažování s otcem do naha na ulici… To už ale potřebuje fakt fachmana – protože v tom případě bych pracovala jen s tou jednou rodinou (a ne cizíma dalšíma) nebo s několika rodinami, které už se několikrát v takovém uskupení setkaly, nějak seznámily. Jako práce s rodinami.
Nikdy bych ale nedělala setkání, kde jsou početní cizí lidé-jednotlivci a do toho dva z jedný rodiny, to potom buď spíš rozesere nejen tu jejich situaci v rodině (kam se oni dva vrací, kdežto ostatní členové rodiny tam nebyli), anebo to rozesere celou tu akci, protože je to něco nepoměrnýho, co tam vstupuje, udělá to nějakou dynamiku, se kterou se musí počítat a zažít ji a je to něco navíc, nadbytečný, je to práce, brzda, musí se tomu věnovat čas. Takže na krátkodobou akci to nee.
To už vlastně pro mojí profesní grupu by etický nebylo, že je dcera plus otec někde a ostatní by byli jednotlivci. To je kontraindikace. Ani se člověk tak neuvolní, v přítomnosti toho blízkýho. A pokud jo, tak – opět – je to divně rozehraný, nějak to smrdí.
57
V mnoha. Ve většině.
52
Saule, účel team buildingů je taky trochu jinde. Tam jde o zpracování člověka pro jeho spolehlivou funkčnost coby součástky mašiny řízené někým ku vlastnmímu prospěchu.
Rodinné konstelace si dávají za cíl sloužit těm lidem, kteří tam přijdou, a učitelská osobnostní školení či po modernu workshopy zas mají prospět ve finále žákům, s nimiž učitel pracuje – pozor, ale jako solitér. Učitelé na těchto školeních po skončení školení žádný tým netvoří.
Team buildingy jsou jen zneužití onoho původně „dobrého“ ve prospěch těch, co mají peníze a moc.
40 ru
No, nástroj to může bejt dobrej, ale řeknu ti, že teď už bych tohle natvrdo odmítla dělat!
To tak na 95 % – ledaže by to bylo nějak odlehčený a ne moc osobní a byl u toho supervizor v rámci supervize, to možná jo, ale čistě v týmu to ne. I kdybych byla jediná z dvacetičlennýho našeho týmu, odmítnu to. Na tom bych trvala a to bych si obhájila.
Mám takovej zážitek, kd bylo lepší odmítnout, ale to mě nenapadlo – jen jsem to rozdurděně zesměšnila a poflusala (fakt). Před pár lety na jednom prac.výjezdu byla na úvod „jen“ jednoduchá úloha v kolečku každej říct svůj vstup do zaměstnání, jak to bylo, zavzpomínat i na to, co se dělo v jeho os.životě a jak se to protlo, motivace či co. A to bylo svinstvo, který na pracovní setkání podle mě nepatří. Tým, OK, ale to osobní tam nepatří. A motivace vstupu do pomáhající profese – natož v oblasti duš. zdraví – jsou vždycky v nějaké úrovni dost osobní a kdo říká, že ne, je blázen ještě teď :-) A hlavně tam nemá dělat. Nonic. Nebudu líčit, jak jeden nově nastoupivší člověk, co se neochránil a něco přitom přede všema prokec, se mě pak u kafe zmatenej ptal, jestli je to v pořádku… A moje vystoupení v tom kolečku s tím poflusáním materiálu, na kterém se ta moje cesta měla zhmotnit, myslím nejen já nezapomenu! Pak jsem řekla šéfovi před ostatníma, že to považuju za nevhodnou metodu.
Nojo, někteří se zvládli do toho moc nepokládat a nevykoupat se v osobních věcech, ale co! :- )
Prostě kolega na pracovišti není vůbec totéž, co kolega profesní z jiného pracoviště nebo někdo z dálky, s kterým mám něco společnýho a můžu o tom mluvit, aniž by to pak ohrožovalo moje vztahy v práci a postavení v práci, že.
… možná si to moc beru :-) Ale už myslím, že takový věci umím odmítnout.
40 /60
jo ale teď mi došlo, že na mém pracovišti je taková svoboda, že bych tu účast jako jediná odmítnout mohla a nic by se nestalo.
Kdežto v nějaké firmě by mě vykopli. Nebo kolegové vysírali, že se vyděluju.
Nojono, tam já nemůžu být.
66
Já z nich umím i vybruslit. Okecám, co nechci říct narovinu.
A spoustu věcí mi narovinu říct nevadí. Naopak mi to často přijde úlevné. A moct to říct lidem, se kterýma se za dva dny uvidím naposled v životě a kteří si mě za rok dva nebudou pamatovat, natož aby si pamatovali, co jsem řekla, je k tomuhle ideální.
Liško, nevím proč, ale asi mi jeden komentář spadlo do spamu.
45 ru
jo táááák, to byli lidi z různých škol – no tak to je dobře zařízený, to je OK, to je užitečný! Je to v podstatě to samý jako ten můj nynější nadstavbový výcvik – taky jsme tam různí zrůzna, ale máme společnou profesi a je to super věc. Můžeme zkoušet bejt klient nějakej konkrétní nebo za sebe…, je to hodně užitečná práce. Profesní podpora.
67
V každé normální formě bys tohleprávo měla mít.
Jen ve fabrikách na řídících (THP) pozicích je možná nemáš, ale to nejsou normální firmy.
69
ty ještě bdíííš!!
(já si vzala zítra dopol volno, abych konečně vstala včas)
Jdu sa pozrieť na ten kom.
72
Suším vlasy umytý po sauně. Umytý jen šamponem bez silikonu, neb zítra budu barvit. :-))
72, 69
už jsem tomu komentáři řekla, že není spam, tak se asi už objevil.
Prý čeká na schválení. :-) Takže ho musíš jednak vyndat ze spamu a jednak ze seznamu čekajících na schválení – tj. schválit ho.
Mám to u sebe na wordpressové šabloně stejný. :-)
Jen mi řekni, co na něm bylo spamovýho…
61
jo tak to přesně je to, co bych odmítla. Nasrat. Kvůli nějaký zasraný firmě se svlíkat do naha? Nějaký hovno. A to bych jim poskytla! Když není, co skrývat, šup, tady máte v krabičce moje hovno, vystavte si ho, čumáci!!
:)
Kvůli blbý firmě na vodku nikdy. A kvůli firmě, co dělá užitečný věci pro konkrétní lidi, kvůli tý takový nedůstojný hovadiny dělat nemusím, nejlepší věc udělám, když budu pro ni pracovat, ne se svlíkat.
Takže ta firma Absolut pro mě skončila. Snad si to zapamatuju.
77. nemám ráda tyto promo akce obecně :-) mám to jednoduché… nemusím se svlékat, a to ani obrazně
75, 76
Je to kom. 68
a nechápu, proč byl označen jako spam, ani neobsahuje žádný farmaceutický zakázaný modropilulkový spamový slovo…
Asi taky záleží, za kolik na hodinu ta promoakce je. :-)
Přemýšlím, za kolik bych se svlíkla do davu do reklamy…
Kdyby to vydalo na tu rekonstrukci koupelny a předsíně…
80
do davu do reklamy je anonymní, kdežto pro svoji firmu jako zaměstnanec, to není anonymní a říká to všem a navždy na netu, že pro tu firmu polezu nahej na ulici. A to teda nepolezu.
81
Myslím, že to akorát říká, že polezu nahej po ulici za dostatečný obnos prémií. :-))
ad spam – nebylo odhaleno, proč kometář 68 šel do spamu; teď už totožný kom. do spamu nešel.
Jsi vytrvalá, s tím zkoumáním, ale kašli na to. Nejspíš výjimka, co potvrzuje pravidlo, že náhodná chyba systému se opravdu stává. :-)
Usínám, brounc. :-)
čáááu
ad 68 obsah komentáře:
Jo, souhlas se vším. Ideální stav.
(Konečně jsem se zaměřila na obsah komentáře a ne proč spad do spamu:-)
39 /63 ad kontraindikace přítomnosti otec-dcera na sebepoznávací /sebezkoumající akci:
Napadá mě, jak to přiblížit něčemu trochu (!) podobnému – když učitelka ve třídě dětí, ve školce třeba nebo na ZŠ, vyučuje zároveň i svoje vlastní dítě. To vytváří nějaký akce, vztahy, situace, nepříjemnosti v podstatě pro úplně všechny v té třídě. Učitelka na to musí myslet, je to něco navíc, s čím musí počítat, zatěžuje ji to, musí o tom s dítětem mluvit, dává si extra pozor, jak se k němu ve třídě chová… to její dítě se cítí pravděpodobně dost blbě – bylo jedináček a najednou vidí mámu, jak se věnuje jiným dětem a snad je má ráda a dokonce na ně sahá (když je to ve školce), ony k ní běží a obejmou ji na uvítanou; je to těžká věc pro to její dítě. Krom toho spolužáci mu to dají sežrat při každé příležitosti a ještě možná přes něj provokují učitelku (když jsou ve větší třídě), oni se taky asi cítí nějak zatíženě tím vším – je to něco navíc, co tam nepatří, dělá to vlny, mění to vztahy, dá se to zvládnout v pořádku pro všechny, ale stojí to úsilí všech, musí se o tom mluvit, věnovat tomu čas, jinak se to nepovede a nebude to happy end. Může to rozesrat všechno, jakmile nastane nějaké oslabení, krize, je snadný pro účastníky se toho chytit a jet v tom, sjíždět si svoje pocity – což dobrá, to se ve skupinové terapii dá využít, na tom se něco ukáže, ale v krátkodobé akci ne a ve třídě už vůbec to není dobrý.
Plus té učitelce a dítěti to může lézt i do rodinnýho života mimo školu – ona o něm ví to, co jiná matka o dítěti neví. Jak se chová ve škole s dětmi… jenže on se beztak chová jinak, než by se choval bez té matky. On to má prostě posraný. Furt je pod kontrolou. Ochuzenej.
Tak jsem nějak chtěla přiblížit, proč něco je „kontraindikace,“ proč do psychoter.skupiny nechodí lidi, co se znají, natož příbuzní.
Byli by zatížený navíc oni a všichni přítomní – a to (ty ostatní) nasere. A o něco by přišli. Něco by nedostali. Přinejlepším. Spíš by jim to ještě ublížilo.
86. To je zajímavé, je to můj případ. Ale u nás se to bralo jako výhoda…že tedy jsem pod dohledem furt :-)
86
Jak říká Ratka – ze strany té učitelky je to obvykle viděno jako výhoda, že si dítko lépe ohlídá.
Ze strany učitelů – jejích kolegů učícícíh v té třídě jiné předměty je to poněkud více stresující. I když se ta učitelka snaží jakoby nevměšovat, stejně to 90 % z nich (ale měla jsem i jednu kolegyni, co byla výjimka a její dvě děti „normální“ s normální pozicí ve třídě, obě jsem i učila) neuhlídá a stejně nepřímo či někdy i přímo dává najevo nevůli či onen dohled nad věcmi v té třídě. A všichni to samozřejmě vědí.
Ze strany spolužáků – to dítě je vždycky alespoň ze začátku bráno jako rizikové a mimoň, maminčin chráněnec a rozmazlovánek, a pokud samo není naprosto v pohodě, aby tímhle se to mimoňství je v něm tímhle samozřejmě posilováno víc a víc. Tím víc, čím víc je tam ten ochranný vztah rodiče – učitele. Čím víc se dítěti věnuje i doma a nutí ho, aby bylo bez chybičky, když je dítě učitelské.
To jsem zažila taky, a hlavně v případě jednoho jen průměrně chytrého, naivně hodného, dost nesamostatného a ve vztazích neohrabaného kluka to byl děs. Byl to v podstatě chudák. Rodiče se mu intenzívně „věnovali“ (byl jedináček), spolužáci ho tolerovali, ale nebrali. Shovívavě ho ignorovali.
88
Zas mi tam při opravě textu kus vprostřed vypad, ale význam se snad neztratil.
88
Jo, v případě toho kluka učili na té škole oba jeho rodiče, jeden humanitní zaměření, druhý přírodovědné.
Taky rodič učitel bere děcko jako reprezentační štít… tedy pokud by to děcko mělo „vadu“, okamžitě je v očích jiných učitelů taky vadný učitel když si nedokáže poradit s vlastním děckem. Na to u nás dojelo dost dětí… syn ředitelky koktal a nakonec se udusil pytlíkem. Byl to můj spolužák. ředitelčin syn…ta nálepka je hrozná. být učitelské dítě je stigma. Ale nechci si naříkat, tyto věci mám jakž takž zpracované. A moje stará máma s tím furt nějak zápasí. Pořád ta krusta… ten tvrdý obal své jistoty.
91. jistoty – nejistoty. A hrůza…že s obalem padne celá celoživotně budovaná image.
91
Jj. to píšu:
„….se dítěti věnuje i doma a nutí ho, aby bylo bez chybičky, když je dítě učitelské.“
93. a pokud se objeví chybička, je třeba na ní zapracovat a pílí ji odstranit. Teď zjišťuji, že třeba jiní jsou mnohem pilnější než já…přirozeně je baví něco. Mě nebaví nic, protože ze mne nic neleze. žádná přirozená kreativita… jen čumím a jsem sspokojená jen tak.
Hlavěn že se máš pořád za co shazovat, žejo. Co by za to mnozí jiní dali, kdyby konečně byli spokojení jen tak a nehnalo je pořád nějaký nutkání.
95. myslíš? nutkání nemám. tak jo.