Ale jeden dotaz mám:
Proč myslíš, že téma ženskosti nemůžeš vyřešit s terapeutem-mužem?
Co když právě naopak, právě proto, že je muž?
Spolčování ženských pod záminkou ženskosti bývá povětšinou spíš zavádějící, i když zdánlivě vypadá jako spříznění porozuměním.
Muž dává to, co ženě chybí. Poskytuje. I třeba jen jiný pohled jako impulz.
ratko,
dobře je, že se tím nemusíš zabejvat, asi to není teď nic pro tebe, tak to je plus, žádný končení.
ruliso,
nejde řešit s mužem, protože ono nejde vyloženě o téma ženskosti (ta ženskost mě napadla potom cestou domů, že je na to taky napojená), spíš jde o vztah žena-žena.
A pro mě je složitější. S muži se cítím uvolněně, dovolím si víc, riskuju víc, jsem spontánní častěji. Tak se mi víc hodí zkoumat vztah k ženám, svoje představy o nich, očekávání, že mě nepřijmou tak otevřeně jako muži, a podobný dojmy, co nemusej bejt úplně realistický.
4
Mám problém, že si to nedovedu představit. To, jak takový mluvení na objednávku probíhá, svoje pocity při něm, jak by na mě fungovalo to prostředí, vědomí toho, že se zpovídám jakémusi profesionálovi, ale vlastěn cizímu člověku, co to dělá pro peníze…
Nevím. Nejde mi to.
Takže moje prvotní „stejně by se mi o tom lí mluvilo s mužem než se ženou“ je v podstatě jen iracionální výkřik do temnoty.
ru 5
to se předem neví.
Možná bys s tím dotyčným mluvila třeba jako s ratkou. A nahlas mu říkala, jako jí nedávno, jak na tebe působí, co to s tebou dělá. Nějak bys reagovala a pak bys to svoje popsala. Jako to už stejně leckdy děláš. A on by se ještě na něco doptal nebo by to on popsal svými slovy nebo by doplnil, jak se u toho cítil, a něco novýho by z toho mohlo vzejít. Nebo zatím nic novýho.
A peníze:
Cítím se líp, když to platím. Složím peníze člověku, kterej se mnou musí 50 minut vydržet. Ať se stane cokoli. A to by mělo bejt placený. Proč by jinak a kdo měl se mnou všechno vydržet? Na kterýho kamaráda tohle naložíš? Mně se stává, že se sejdu s kamarádkou, předem se těším, že jí něco řeknu a ulevím si, jenže ona přijde s něčím a já to setkání celý věnuju jí. Řeknu si, že to moje téma počká, že si s tím poradím jinak a nebudu to na ni valit. Kdežto když je to placený, znamená to, že se budem věnovat mně, že na mě čas bude. A to pro mě, která se snadno upozadí a upřednostní někoho druhýho, se hodně hodí, to potřebuju.
Zadruhý na pojišťovnu to jde – a u mě to bylo – v nějakém zařízení. Přijdu, odejdu, víc nebo míň se odvážu-ím. A vím, že je z toho pořízen stručný zápis. A vím, že k němu nemá přístup nikdo na světě, krom týmu toho zařízení. A to v mým konkrétním případě znamenalo, že to může číst asi šest lidí, co osobně znám včetně mýho šéfa, takže ten záznam je pro mě přecejen brzda. Jasně, mohla jsem si vybrat jiný zařízení v Praze, ale pravděpodobně v každém aspoň jedna osoba, co mě zná nebo bude znát, stejně pracuje nebo bude pracovat a bude si to moct číst.
On ten profesionál není úplně cizí člověk, co to dělá pro peníze a sterilně, věcně. On krom toho, že se soustředí na mnoho věcí naráz, se do toho musí taky do velký míry emočně položit, musí mít odvahu konfrontovat se s věcma, co se týkají jeho – ať jen neviditelně v sobě, nebo ze strany toho klienta. On někdy taky slzí, když klient slzí. Nejednou. On prožívá radost, když se klientovi něco povede. Jde mu o to, aby se klientovi vedlo líp. Mně se blbě nevede, já jsem snad klient trochu na odlehčení od těch těžších, ale být týdně s někým v krizi, v tíživý depresi, sebevražedným nebo mimo realitu, není příjemný, je to náročný, může to být vysilující. A nevidět zlepšení taky není příjemný. Protože před tebou sedí člověk.
Teď mě nic dalšího nenapadá, už jsem se uondala vlastními řečmi :)
5 ru
vlastně si to představuješ právě dobře – že to prostředí a vědomí, že tam jsi, aby ses „zpovídala,“ působí. Umožní to.
6. Liško, být terapeut je těžká práce. Velmi těžká, právě pro to unést všecky ty depresisty a unést jejich potíže. Často to na člověka vyklopí jako náklad písku, zasypou ho. A on zůstává věcný a pozorně naslouchá, něco se ještě zeptá. Opravdu obdivuhodné.
ještě dodatek ad6
„A nevidět zlepšení taky není příjemný.“
I proto, že za to dostáváš prachy. Pak se člověk cejtí hůř, když se to nehejbe, a dělá pro to hodně. Popravdě trochu víc, než když to platí pojišťovna, protože s pojišťovnou vím: ten člověk zase přijde, je to placený, můžeme něco udělat až příště, je to v pořádku, má svůj čas. Kdežto za peníze toho člověka, který mi dává, protože má nějakou motivaci ke změně, je to horší pocit, když se nic nehýbe, všechno stojí, změna nepřichází, on se zubynehty drží svýho nezměněně. To potom zase terapeut je motivovanej o tom hodně přemejšlet,konzultovat to na supervizi, něco zkoušet jinýho… Jenže zase tlačit ne, to není dobrý, právě ani tlačit sebe-terapeuta není dobrý. Je to zapeklitý a chce to klid :-))
ratko 8
někdy depresista svou ubitostí ubije i ty kolem sebe, i terapeuta, a ten si toho všimne (snad brzo:-) a pak má na výběr, co udělá, jestli se už nasere, že je to pořád dole a dole, nebo to nechá být a počká, až se nasere klient a sám se tím vybudí do aktivity. Nebo nevim.
Taky je dobrý, že víš, že si toho člověka nebereš domů, nemusíš s ním být imrvére.
10 někdy ta práce spočívá v tom vydržet něco nějakou dobu (frustraci) a nic nedělat. Někdy naopak dělat.
Uf, tady se nějak moc vykecávám. Jdu se podívat na jinej blog.
A ještě téma separace jsem zapomněla zdůraznit.
Trochu je obsaženo v bodě 4. Separace od ženy. Ženy od ženy.
dnes jsem neporozuměla ničemu :-)) ale to je třeba dobře :-)
Ledacos oslovilo.
Plusy i mínus ykonců.
Neochota přijmout konec.
Vyhlížet pokračování.
Vymýšlet potřebu pokračování.
Ale jeden dotaz mám:
Proč myslíš, že téma ženskosti nemůžeš vyřešit s terapeutem-mužem?
Co když právě naopak, právě proto, že je muž?
Spolčování ženských pod záminkou ženskosti bývá povětšinou spíš zavádějící, i když zdánlivě vypadá jako spříznění porozuměním.
Muž dává to, co ženě chybí. Poskytuje. I třeba jen jiný pohled jako impulz.
ratko,
dobře je, že se tím nemusíš zabejvat, asi to není teď nic pro tebe, tak to je plus, žádný končení.
ruliso,
nejde řešit s mužem, protože ono nejde vyloženě o téma ženskosti (ta ženskost mě napadla potom cestou domů, že je na to taky napojená), spíš jde o vztah žena-žena.
A pro mě je složitější. S muži se cítím uvolněně, dovolím si víc, riskuju víc, jsem spontánní častěji. Tak se mi víc hodí zkoumat vztah k ženám, svoje představy o nich, očekávání, že mě nepřijmou tak otevřeně jako muži, a podobný dojmy, co nemusej bejt úplně realistický.
4
Mám problém, že si to nedovedu představit. To, jak takový mluvení na objednávku probíhá, svoje pocity při něm, jak by na mě fungovalo to prostředí, vědomí toho, že se zpovídám jakémusi profesionálovi, ale vlastěn cizímu člověku, co to dělá pro peníze…
Nevím. Nejde mi to.
Takže moje prvotní „stejně by se mi o tom lí mluvilo s mužem než se ženou“ je v podstatě jen iracionální výkřik do temnoty.
ru 5
to se předem neví.
Možná bys s tím dotyčným mluvila třeba jako s ratkou. A nahlas mu říkala, jako jí nedávno, jak na tebe působí, co to s tebou dělá. Nějak bys reagovala a pak bys to svoje popsala. Jako to už stejně leckdy děláš. A on by se ještě na něco doptal nebo by to on popsal svými slovy nebo by doplnil, jak se u toho cítil, a něco novýho by z toho mohlo vzejít. Nebo zatím nic novýho.
A peníze:
Cítím se líp, když to platím. Složím peníze člověku, kterej se mnou musí 50 minut vydržet. Ať se stane cokoli. A to by mělo bejt placený. Proč by jinak a kdo měl se mnou všechno vydržet? Na kterýho kamaráda tohle naložíš? Mně se stává, že se sejdu s kamarádkou, předem se těším, že jí něco řeknu a ulevím si, jenže ona přijde s něčím a já to setkání celý věnuju jí. Řeknu si, že to moje téma počká, že si s tím poradím jinak a nebudu to na ni valit. Kdežto když je to placený, znamená to, že se budem věnovat mně, že na mě čas bude. A to pro mě, která se snadno upozadí a upřednostní někoho druhýho, se hodně hodí, to potřebuju.
Zadruhý na pojišťovnu to jde – a u mě to bylo – v nějakém zařízení. Přijdu, odejdu, víc nebo míň se odvážu-ím. A vím, že je z toho pořízen stručný zápis. A vím, že k němu nemá přístup nikdo na světě, krom týmu toho zařízení. A to v mým konkrétním případě znamenalo, že to může číst asi šest lidí, co osobně znám včetně mýho šéfa, takže ten záznam je pro mě přecejen brzda. Jasně, mohla jsem si vybrat jiný zařízení v Praze, ale pravděpodobně v každém aspoň jedna osoba, co mě zná nebo bude znát, stejně pracuje nebo bude pracovat a bude si to moct číst.
On ten profesionál není úplně cizí člověk, co to dělá pro peníze a sterilně, věcně. On krom toho, že se soustředí na mnoho věcí naráz, se do toho musí taky do velký míry emočně položit, musí mít odvahu konfrontovat se s věcma, co se týkají jeho – ať jen neviditelně v sobě, nebo ze strany toho klienta. On někdy taky slzí, když klient slzí. Nejednou. On prožívá radost, když se klientovi něco povede. Jde mu o to, aby se klientovi vedlo líp. Mně se blbě nevede, já jsem snad klient trochu na odlehčení od těch těžších, ale být týdně s někým v krizi, v tíživý depresi, sebevražedným nebo mimo realitu, není příjemný, je to náročný, může to být vysilující. A nevidět zlepšení taky není příjemný. Protože před tebou sedí člověk.
Teď mě nic dalšího nenapadá, už jsem se uondala vlastními řečmi :)
5 ru
vlastně si to představuješ právě dobře – že to prostředí a vědomí, že tam jsi, aby ses „zpovídala,“ působí. Umožní to.
6. Liško, být terapeut je těžká práce. Velmi těžká, právě pro to unést všecky ty depresisty a unést jejich potíže. Často to na člověka vyklopí jako náklad písku, zasypou ho. A on zůstává věcný a pozorně naslouchá, něco se ještě zeptá. Opravdu obdivuhodné.
ještě dodatek ad6
„A nevidět zlepšení taky není příjemný.“
I proto, že za to dostáváš prachy. Pak se člověk cejtí hůř, když se to nehejbe, a dělá pro to hodně. Popravdě trochu víc, než když to platí pojišťovna, protože s pojišťovnou vím: ten člověk zase přijde, je to placený, můžeme něco udělat až příště, je to v pořádku, má svůj čas. Kdežto za peníze toho člověka, který mi dává, protože má nějakou motivaci ke změně, je to horší pocit, když se nic nehýbe, všechno stojí, změna nepřichází, on se zubynehty drží svýho nezměněně. To potom zase terapeut je motivovanej o tom hodně přemejšlet,konzultovat to na supervizi, něco zkoušet jinýho… Jenže zase tlačit ne, to není dobrý, právě ani tlačit sebe-terapeuta není dobrý. Je to zapeklitý a chce to klid :-))
ratko 8
někdy depresista svou ubitostí ubije i ty kolem sebe, i terapeuta, a ten si toho všimne (snad brzo:-) a pak má na výběr, co udělá, jestli se už nasere, že je to pořád dole a dole, nebo to nechá být a počká, až se nasere klient a sám se tím vybudí do aktivity. Nebo nevim.
Taky je dobrý, že víš, že si toho člověka nebereš domů, nemusíš s ním být imrvére.
10 někdy ta práce spočívá v tom vydržet něco nějakou dobu (frustraci) a nic nedělat. Někdy naopak dělat.
Uf, tady se nějak moc vykecávám. Jdu se podívat na jinej blog.