LIŠKA V LESE

Z vedlejší obory na mě nikdo nevystřelil.

A už jsem u léčivého pramene Klokočka. Tiché dojemné místo. Dočetla jsem se, že na terase stojí dvě sochy – sv. Ivana a sv. Jana Nepomuckého. Jeden chybí.

Nabrala jsem si ledovou vodu do orosené lahve. Během chvíle se tu vystřídalo několikero lidí. Jak cyklisti, tak místní, co sem jezdí pro vodu do kanystrů.

Jdu dál a u cesty – proč zrovna tady? – se tyčí památník Osvobození; na oslavu konce válek.

Svět v lesním vesmíru.

Neodbočila jsem včas, takže jsem šla ještě chvíli nad mokřinami a čistým potokem až k úpravně vody Rečkov. Tam jsem narazila na železniční koleje, což mě překvapilo, i vytáhla jsem mapu a pak se vrátila asi kilometr a odbočila na zelenou značku – do Bělé pod Bezdězem –  na cestu ve výhni, ale pěknou krajinou, kudy jezdili spíš cyklisti. Využila jsem první příležitosti jít jinudy, ve stínu, lesní písčitou cestou s borovýma šiškama, hodně chladivou.

Mám to dnes jen 10 km (plus zacházka 2 km ke kolejím a zpět), tak jsem 5 km před cílem vlezla do lesa, že si namaluju něco, cokoliv, jakýkoli lesní motiv na jakémkoli místě, něco typického, ne zvláštního. Přišla mě podpořit moucha a hovnivál.

Hovnivál netuše, že nejde o akvarel, ale pivorel, notně si přihnul a pak se šel zahrabat pod mech a spát. Chtěla jsem léčivou vodu donést domů, bylo mi líto ji použít na obrázek, tak jsem radši ucmrndla do víčka od vodovek pivo a mám pivorel.

Malovala jsem si dvě hodiny. Vlak mi jede v pět. Do města, kde jsem byla párkrát jako dítě a všude kolem vojáci-rusáci, se nepodívám, protože je od nádraží vzdáleno ještě 3-4 km. Ale stíhám hospodu! Dva Kláštery. Prohučely v tom horku bez jakéhokoli alkoholického vlivu.

Bohužel v Mladé Boleslavi u nádraží hospoda nebyla. Zkejsla jsem tam totiž hodinu. Ujel mi rychlík. Rychlík na rychlík nepočkal víc než deset minut. No, na rychlík… na tři autobusy, kterými jsme přijeli z Bělé. Výluka. Já jedu jen do Prahy, copak o to, mně nevadí, že přijedu domů v devět, o 1-2 hodiny později, ale kdo v té Praze přestupoval a jel dál… No, každopádně jak jsem zjistila, že v MB mám hodinku volna, vystřelila jsem hledat hospodu. A nic. A našla jsem řeku. Tak jsem se v ní vykoupala, i když na ní plavalo trochu podezřelé pěny. Voda byla teplá.

Měla jsem chuť doplavat ke zbořenému jezu, pod vodopád, ale pak jsem si řekla, že teď zrovna si nepotřebuju o něco rozříznout nohu. Opodál na břehu, asi 30 metrů, ležel nějaký muž v plavkách a četl si. Celou dobu o mně nevěděl, ani když jsem se svlíkala, nic, půl hodiny nic. Co asi četl…

A tak jsem výlet zahájila i zakončila plaváním v Jizeře.

.