MALÁ…
Byla jsem nedávno v ZOO Praha a vzpomněla si, že prvně jsem tam zavítala jako roční dítko. Fotodokumentaci mí rodiče komentují: „Říkali jsme ti Mao, protože v té čepici jsi tak vypadala.“
To mi připomnělo, že mí rodiče, zejména otec, se na pokrývkách hlavy bezbranného dítěte vyřádil. Co ze mne asi mohlo vyrůst…?! Jakožto kojence mne oslovovali lichotivěji než přízviskem Mao – ovšem ani to pro dívku lichotivé oslovení nebylo – a sice Švejku:
„Táta ti jako miminku ušil tuhle čepici a vypadalas v ní úplně jako Švejk. Fotili jsme tě v ní v parku, hrozně jsme se u toho smáli a okolo šli takoví starší manželé a byli dost pohoršení.“
I další vojenské pokrývky hlavy mi tatínek vyrobil. Ušil mi uniformu parašutisty a na měděné vlásky mi nasadil rudý baret:
Osobně si pamatuju, že jsem na chalupě v létě, kdy ostatní děti běhaly prostovlasé, byla opakovaně tatínkem nucena nosit na hlavě čepici cizinecké legie. Takovou bílou z lesklého vikslajvantu, s kšiltíkem a s plentou vzadu (nevím a nechci vědět, jak se přesně její součásti jmenují). Chtěla jsem ji nevybíravě proklínat, ale bylo mi pět, neznala jsem žádné sprosté nadávky a o to byl můj vztah k cizinecké legii zoufalejší. Marně maminka namítala, že se mi leda tak zapaří hlava – podle tatínka byla proti slunci a proti klíšťatům bílá čepice s plachetkou nejlepší ochranný prostředek!
Prosímvás, to si nedělám legraci, to je všechno pravda a na těch fotkách jsem já! Jen snímek své bílé čepice Legion Etrangere nemám, tak vkládám originál pro představu (jistě jsem se v té čepici tvářila neméně zarputile, o tom nepochybujte):
Vojenské lodičky nám táta ušil všem – celé partičce dětí. Také nám udělal dřevěné flinty a plátěné sumky, do kterých jsme si narvali štěrk, hodili flinty přes rameno a pochodovali od chalupy k chalupě.
Helmu na tříkolku mi nevyrobil, ale koupil. NIKDO nenosil helmu na tříkolce, prostě nikdo. Tehdy helmy nenosili ani motorkáři. Natož cyklisti nebo lyžaři. Já měla oranžovou. Ještě ke všemu. Naštěstí jsem ji nemusela nosit pokaždé; asi jen na silnici, nevím. Zahanbovalo mě to.
Naopak královská korunka, co mi táta vyrobil, mě potěšila a hrála jsem si s ní mnoho let. Konečně něco důstojného:
Malou princeznovskou ze zlatého plechu jsem od něj také měla.
Zimní čepice pletla maminka a když mi je v předsíni doporučovala nasadit, doprovázela to frází: „Šedesát procent tělesného tepla uniká hlavou!“ Tomuto diktátu jsem unikla hlavou, kdykoli jsem šla ven sama – dle libosti jsem si čepici hned za dveřmi sundala, pokud jsem usoudila, že žádná velká zima není. Dlužno dodat, že mě máma nikdy moc nenabalovala, naštěstí, a dosud se oblékám víc nalehko v porovnání s ostatními.
Jednu z pletených čepic, tmavomodrou, jsem občas nosila i v dospělosti. Mám totiž malou hlavu. Ani bych si to sama neuvědomila, ale některé příhody to dokazují. Třeba minulé léto: Přišla jsem za kamarádkou do mateřské školky, kde učí, a byla vyzvána její čtyřletou holčičkou ke hře ve zvířecích čapkách. Jasně, hned jsem si jednu nasadila, holčička druhou a až překvapený výraz kamarádky: „Tobě to je?“ mě upozornil, že se děje něco ne zcela běžného. Kamarádka tu čapku na hlavu nedostala, byla jí dost malá.
Ale to neznamená, že mám malý mozek, nenene! Mám na něm asi jen zelené skvrny získané z vojenských čepic svého dětství.
Tééda :), promiň dost jsem se nasmála, ale ne zlomyslně a pak zas zarazila..
Tak mě napadlo, že rodiče jsou asi pár, co si rozumí a hodně se ti věnovali, tatínek po svém..
Dělal z tebe originál už jako z batolátka.
Nj. sám je asi taky takový originál a mamince to možná v mnohém imponovalo.
Ale co malá lištička, když se nemohla bránit..
Je z fotky, kde máš korunku vidět ta radost :)
Anino,
jojo, hlavně že se rodiče vyřádili, hlavně táta. Mohla bych – jak jsem jmenovala vojenské čapky – jmenovat i hračky, které mi vyrobil, celé loutkové divadlo, byt pro panenky i se záchodovou mísou, loďstvo, město, koníky s dostihovou dráhou, indiánskou rodinu, indiánské šaty pro mě … takže jeho „hraní si“ bylo mnohem víc podnětné obohacení a předvedení nekonečných obzorů kreativity a improvizace, taky důvěry v improvizaci, než že by to bylo pokřivení charakteru přinucením salutovat :-)
Anino
a určitě jsi to trefila, že táta svou neutuchající nápaditostí a pohotovostí k improvizaci, kterou dovedl i dotáhnout dobře do finále k realizaci, musel imponovat ženám hodně! Navíc v tom byl vždycky humor, někdy chtěný, někdy mimovolný (např. indiánská rodina měla psa, ovci a kadiboudu, protože zrovna tyhle doplňky vyrobil a velikostně k nim pasovaly, tak jim byly přiřazeny… :-)
Jojo, musím dodělat ty svoje keramické panenky :-)
A načít další notýsek … dělám hodně podobné věci jako táta.
Akorát neimponuju ženám tolik, abych měla 4 manželky a mezitím XX milenek. Jenom X. :)
Chtěla bych jako táta umět věci dokončovat, dodělat a rozvinout do celku, do celé série, jako to dělal on. Nevím, jestli to dělal už v mládí, anebo jestli až od středního věku (já ho znám od jeho 45 let).
Tatínek byl hravý :-) Přiznám se že můj taky, a dodnes jsem na rozpacích jak se s tím porovnat. Dokonce denně vylézají na povrch potlačené „hrůzy“ a la speciál čepice. Takže mě to moc veselé nepřijde. Ale to fakt záleží na každém dítěti (soudruhu). Některé to třeba bere sportovněji. Pro mě bylo mít všecko jinak něž ostatní tragické. Vnímala jsem to jako drama, odlišnost… mimoňství a celý život s tím zápasím.
4. Líbílo se ti to? Líbilo se ti to co dělal tvůj tatínek? Ty série a jak dělal indiánské rodiny s ovcí a kadibudkou… Pro mě to zní tak to trochu podivně. Věřím že se ti to doopravdy líbilo.
Mě jako děcku se nelíbilo téměř nic z toho co dělal můj tatínek. Museli přijít cizí děcka a říkat mi, jak mám skvělého tátu a že by takového chtěli mít taky. A musel mi říct můj muž jak skvělé maloval obrazy. Pro mě to bylo všecko… nesmyslné.
4. Chtěla by jsi umět věci dokončovat jako tatínek. Jako tatínek. Je pro tebe velkým vzorem.
ratko,
to chápu a hned na začátku psaní jsem si vzpomněla taky na tvého tatínka!
Přesně tak – toužila jsem „být stejná jako ostatní, mít stejné věci jako ostatní“; což za socialismu šlo na jednu stranu snadno, ale na druhou stranu právě tím víc vyčnívalo, když jsem měla čepici cizinecké legie :-)
Dneska, jak je tolik oblečení a všeho na výběr a každý má jiné a může mít, svobodně, tak by to ani nevyčnívalo, bylo by to celkem v normě, nikdo by se nad tím nepozastavil – však taky i křestní jména se teď dávají všelijaká a já tehdy vyčnívala i tím jménem, nikdo takové neměl, nikoho s mým křestním jménem jsem jako dítě neznala. Přitom je ještě celkem normální, v porovnání s dnešními jmény dětí.
Chtěla jsem nevyčnívat, ano, ale zároveň se mi líbilo, co táta dělal, od malička jsem mu asistovala u všeho, pustil mě k tomu, ukazoval, půjčoval nářadí (na to, jak je úzkostná osoba – viz hlema na tříkolku – to byl docela výkon :-)
Bylo to prima, hrát si, vyrábět si, mít takový hračky, sledovat výrobu, kresbu … hrát námořní bitvu s vlastníma lodičkama, moct si sama vyrobit pár bloků domečků do města, co vyráběl on, natírat kopec zelenou olejovou barvou, nalepit tam koupenej jehličatej stromek a vyrobit listnatej z drátu a pomalovaný houby na mytí … jako živý :-))
Pro mě to bylo bezvadný. Jen jediný mi vadilo – a mámě párkrát i hodně drsně – když použil ve svém kreativním zanícení něco, co nebylo jeho. Třeba ubrus. Nebo moji panenku vzal a rozřezal (už jsem to někde psala), aby z ní udělal kloubovou. Já když to viděla, samozřejmě jsem začala brečet, že chudák panenka. On se nedomluvil předem, prootože ho to v tom tvůrčím zápalu ani nenapadlo, on prostě kouknul a viděl, co by mohl využít ke své geniální improvizaci, a udělal to. A pak nechápal a nebral, že to někoho bolí.
Nojono
ratko 7 nojo, je, až dost, protože se s ním porovnávám. A vidím, že já neumím napsat dlouhý text, celou divadelní hru nebo knihu až do konce, uceleně, vydržet až do konce, dotáhnout to a ještě ke všemu to potom upotřebit, realizovat, vydat, zveřejnit!
To já nedokážu a proto si připadám neschopná. Minimálně v porovnání s ním. I objektivně. Připadám si furt málo aktivní, málo produktivní. Málo smyslu nalézám ve svých činnostech. Málo výstupů. Málo výsledků. A přitom nemůžu říct, že bych byla orientovaná na výkon, nejsem. Kdyby jo, tak bych se asi musela zhroutit :-)) – tak asi chápu děti slavných lidí, že se cítěj blbě a neschopně a porovnávaj se. Anebo jsou tak dobrý, že se od toho dokážou oprostit a to je pro ně velká věc, obří schopnost, když tohle dokážou.
9 … Někdy mě napadá, že mé hřivny leží částečně ladem. Že bych se mohla někam hnát a děsně makat a když to nedělám, tak nežiju dobře.
A pak si řeknu: A není to naopak? Třeba si jenom myslím, že mám nějaký hřivny, třeba se přeceňuju a vůbec, jak já sama to mám hodnotit?
A zase naopak následně si řeknu: Umět realisticky zhodnotit svoje schopnosti je přece zdravé, přiměřené.
A pak: A kdo může hodnotit, co je dobrý život?
…
A zrovna dneska, když jsem dodělala tenhle článek, jsme si řekla: Je dobré, když se člověk občas vrátí k popisu svého rodinného prostředí, může ho to posunout, může to zas něco dát, může se jeho pocit změnit (např. necítit se směšný nebo zahanbený, ale obohacený). No a můj pocit teď po článku byl:
Je to v pořádku, žiju správně, patřím do své rodiny a ne tak a proto, že bych se jí závisle držela zuby nehty, ani tak, že jsem do ní byla vržena svým narozením a cítila se proto bezmocně a dotčeně a manipulovaně stvořitelem a nechtěla to.
Měla jsem takovej pocit přijaté danosti, že je všechno OK a můžu dělat cokoliv nebo nedělat nic a taky je to předem akceptovaný.
(To zní jako křesťanství, což? :-))
Liško, ani nedutám. Nevím co všecko to pro tebe znamená. Pro mě to byl a je celoživotní boj za svobodu. Právě pro tu manipulativnost, kterou jsem tam intenzivně na sobě pociťovala. že tatínek manipuluje nikoliv úmyslně nýbrž tím že nevnímá city toho druhého. že klidně vylili do vany vývojku, bylo mu to jedno a pak jsme se koupali ve vaně která měla úplně sežraný povrch a bylo mu to jedno. a bezmoc maminky… o které jsme věděla a zdálo se mi, že to není v pořádku ale na druhé straně když to dělal tatínek tak to bylo… co to bylo? až později, když jsme byla úplně úplně nezávislá a samostatná jsem ho dokázal vzít za ruku. tak hebce a jemně. láskyplně. až pak. jako dítě jsem ho … až nechci to vyslovit. prostě jsem ho hluboce hluboce nechtěla. právě pro tu jeho nevšímavost a pohrdáním potřebami ostatních. které mu byly jedno. přesto tatínek miloval a byl naplněný láskou a toužil po lásce. ale to všecko jsme pochopila později zevnitř. jako lásku boží kterou byl naplněn a nevěděl o tom. nechtěl … nechtěl nic vědět o lásce kterou byl naplněn. odmítal ji do poslední chvíle ji nechtěl. jen se držel mojí ruky a říkal, že já zůstanu věčně mladá … a nikdy nezemřu. tatínek miloval… ale nevěděl jak na to. jak to sdělit a tak se jen díval. a čekal, že ot někdo pozná a porozumí mu. Tvořil z vnitřního nutkání, nikoliv proto že chtěl doopravdy něco dokončit. dokončit něco musel aby mohl něco ukázat. ale bylo to pro něj jen utrpení. chtěl uznání, toužil po něm. a umíral jako pokaděný dědek. co až poslední týdny porozuměl že mu rozumím. nevím čí to byla vina.
Hahááá, cizinecká legie je úplně nejlepší! Škoda, že se to nedochovalo! Máš super tátu. Ale ten pocit zahanbení a touhy po úplně obyč oblečení, který mají všichni, z dětství náhodou znám – moje teta s rodinou emigrovala do Švýcarska a jednou za čas u nás přistál voňavej balík s kávou, čokoládou a onošenýma věcma po sestřence. Jenže jejich onošené tady byl strašný hit a navíc jsem musela dávat bacha, abych to obratem nezačunila v bahně/potoce/na kole, takže mě to vnitřně vysíralo a toužila jsem po starých záplatovaných teplácích…
A bohužel znám i škody při tvůrčím zápalu. Mámě jsem jednou ustřihla kousek z chlupatého přehozu na gauč na výrobu medvěda (jen kousek, žejo, to nikdo nepozná….) a později ztopila parádní povlečení na sukni (kterou jsem stejně neušila dobře). A to je jen zlomek, co mě teď napadá bez hlubšího pátrání v paměti. Nojono.
psice,
hó – takový tvůrčí zápal! To je obdivuhodné doznání jedna báseň – není nad to na sebe něco prásknout; je to nejzdravější vyvrcholení celé akce :)
To tehdy bylo Něco – mikina s mickeymausem nebo kalhotky Monday, Tuesday … to já neměla. Já měla od máminy kamarádky – Američanky jednoroční předplatné na přírodovědný dětský časopis Ranger Rick se spoustou barevných fotek zvířat, ten byl skvělej. Akorát ho nikdo neviděl, nemohla jsem si ho na sebe oblíknout a nerozuměla jsem, co tam píšou :)
A pak jsem měla od tátova kamaráda Belgičana, co k nám jezdil skoro každé léto, oranžovou mikinu s nápisem Jazz club.
No jenže tehdy oranžová byla symbol pro oranžový vesty metařů. A jazz byl upozaděnej. Tu mikinu jsem nosila orvanou dlouhá léta i přes to, že byla oranžová. Nedbala jsem na kecy o metařích.
A uplynulo dvacet třicet let a jak je oranžová akceptovaná! Jedna z mých oblíbených.
Ale že oblečení ze západu mohlo jeho nositele štvát, to by mě nikdy nenapdalo, to je nová dimenze.
ratko 11
jo, asi je to podobný – taky jsme měli fleky od zlatýho spraye na podlaze a zničenej stůl pilou a kapesníky lepidlem (a jedny kalhoty jsem lepidlem zničila já) atd. a vím, že to máma z toho neskákala do stropu … jo a na stropě ve dvou místnostech táta namaloval erby a v předsíni granátníka na dveře od špajzu a v kuchyni pár lidí ze stoletý války téměř v životní velikosti a tak, ale žádný drama nebo trauma to nebylo pro mámu ani mě, spíš to byla sranda a máma si prostě řekla, že se nedá nic dělat, že táta si nedá říct, musí mu nechat jeho hraní, jeho různé realizace (tehdy za socialismu, když pracovně se realizovat nemoh), malování erbů o vánocích, když ona má nejvíc práce … poskytovala mu ideální zázemí, hostila všechny návštěvy, co pozval a mně to nikdy nepřipadalo od něj nijak extra bezohledný nebo nežádoucí nebo jako manipulace.
Bylo to přijatý, protože to byla mámina cesta nejmenšího odporu a cesta respektu a sounáležitosti.
Ne že by se nikdy nepohádali, to pohádali, no a nic, to nic neznamená, u nás se vždycky jede dál a je to. Proto ani takové akce já nevnímám moc jako bezohledné, sobecké. V podstatě jsou, to jo, ale kdyby člověk pokaždý přemejšlel, jestli si sundal sváteční kalhoty, když jde lepit lepidlem, nebo kam vylejvá chemickej sajrajt, tak to by bylo všechno upjatý a jen by se sedělo a čumělo a asi víc chlastalo. To už je lepší něco vyrábět a celý dny mlátit do psacího stroje, až si sousedi zoufaj, že nemaj klid :) A když to utichlo, tak jsem já začla vrzat na cello nebo pískat na flétnu :))
A to přece neni bezohlednost – co máš dělat, máš jen bejt potichu a chodit doma po špičkách a nic si nenalakovat, protože barva smrdí a nedávat na stůl svěrák, aby se stůl neodřel? A kam ho máš dát? Jsou to jenom věci.
Něco udělat, něco dělat, právě teď dělat nějakou činnost, co člověka baví, je pro mě víc, než klid nebo nezničený kalhoty.
Je to škoda, je to blbý se chovat bezohledně k lidem i k věcem, ke starým rodinným tradičním předmětům, které vyšívala prababička … jo, ale teď vyšívám já a ne prababička, teď je teď.
Mě šokovalo, když vzal táta ubrus, kterej byl obháčkovanej krajkou (což dělala máma), a udělal z toho spodničku pro markytánku a zbytek zmuchlal a hodil do mísy na ovoce :-))
Mně to připadalo jako vrchol bezohlednosti a taky to byl – zvlášť když ten ubrus dělala osobně máma. Jenže to táta vůbec nevěděl! On vůbec nekoukal, on nerozliší, jestli je to nějakej hadr z frcu, nebo novej ubrus, co dělala máma, nebo starej delikátní drahej kousek,co stojí majlant. On to vůbec neví. On jen ví, co je nejvhodnější improvizační materiál pro spodničku markytánky, no.
Ty to vnímáš v hlubší rovině než já.
Já to vnímám v té rovině přítomného okamžiku, činnosti v přítomném okamžiku.
Ty víc v tom, co je ještě za tím – že ta láska se projevuje různě. Láska ke starým věcem, úcta k nim, úcta k práci druhého, úcta k práci manželky, která zajišťuje koloběh jídel, praní, uklízení no a pak láska v tom tvoření, to strhnutí tvořením něčeho, jedno čeho, třeba blbýho kýče, na kterej neprávem padne za oběť krásnej ubrus. A hodnotu má obojí – proto mě to tak silně nesere, takové sobectví, jaké projevuje můj táta. (už se asi dost opakuju, ale pročítat a umazávat už se mi nechce)
Teď ho projevuje ještě víc- bere jako samozřejmost, že nic nedělá a je obskakovanej. A když mu to řekneme, řekne, že jsem zlí nebo mrchy nebo že pojede jinam (únik do jiného světa). On jeho mozek jednak už nebere, že by reflektoval své sobectví, a zároveň i nechce brát, nechce to slyšet.A máma tím trpí, ano. Hodně.
Já myslím, že je to obojí – jednak to vůbec nechápe a už na tu reflexi nemá a jednak i nechce. Popření. Popření kvůli zachování sebeobrazu či čo.
Je to blbý hlavně pro mámu.
Protože ona dělá servis dál a pořád víc.
Otázka je, co budu dělat já – ale nic nebudu předjímat. Jen vytrvám ve zvědavosti a snaze se utužovat, abych dokázala udělat přesně to, co budu potřebovat. Že to bude těžký, to je jistý. Tak jak tak.
ratko
a je to zajímavý a přitom prokletí – jet dál ve svém stylu, dělat servis sobeckýmu chlapovi. Jak by šlo přestat, když to tak bylo i dřív za dob, kdy dělal spoustu věcí zase on? Je to zaběhaný a všemi přijatý standard, je to už zajetý chod (na němž se podílí oba dva nebo i další). A teď mu připadá v pořádku nedělat nic, ale zachovat si přitom ten zajetý servis.
– Tak to asi bylo i u tvých rodičů.
A jak jinak to v rodinách bývá? Nejinak. Nebo se to naopak přetrhne, přerve, začne se znova jinak něco jiného, jiný styl, jinde, nová dohoda. Ale je to vždycky celkově lepší a je to opravdu jiný styl? Děti se tak taky vychovávají – když jsou kojenci, už na začátku se tvoří nějaký způsob komunikace v rodině s tím dítětem. A potom později se pokračuje zase na další úrovni. Ale ten styl je tam pořád, pořád se nějak sám podporuje v setrvávání. (Asi, si myslím.) A z něj si to dítě něco nese až do dospělosti a až v dospívání nebo později to může nějak revidovat, změnit, nahlédnout a rozhodnout se chovat jinak. Nebo taky ne. Ale stejně už něco nezmění, něco zůstane jako charakterový rys pořád, se kterým už může počítat.
V tom bodě je jediný štěstí, že jsme smrtelní.
Jinak by bylo všechno furt ve stejnejch kolejích.
To je jediný plus, který na smrti vidím ze svojí pozice.
No, uvidíme, do jakýho rodinnýho stylu ještě všichni spadnem :-) a buď to už necháme tak, nebo to rozpoznáme a změníme, ale taky to nebude zadarmo. A kdoví, jestli si pak neřeknem: nebylo by lepší strvat v tom původním zasraným zaběhaným nastavení?
A nikdy se nedovíme, co je lepší.
Nebo myslíte, že je lepší, jakmile se mi něco nelíbí, to změnit? I když v tom jede víc lidí, co nic měnit nechtěj? Ani jedno není žádná selanka. Takže mně osobně z toho vyplývá, že život je pes a můžeme bejt rádi, že není věčnej v jedný formě :)
Lisko, ještě jsem to nepřečetla celé… protože jsem se zastavila hned na začátku. Nešlo o zničené věci, šlo spíše o naprostou izolovoanost od všeho na čem se tatínek nepodílel. My nikdy nemohli jít na žádný výlet s nikým, protože se pokáždé stalo něco takhrozně stresujícího že jsem na výlety prostě nešla. Museli jsme jít jinam než ostatní, dělat něco jiného… naprosto se podřizovat. Nikdy jsem nešli do restaurace a když tak to skončilo katastrofou, tatínek chodil po kuchyni a kritizoval jak vaří, pak kritizoval jak obsluhují a nakonec že musí zaplatit. Přižemž to nedělal scvhálně, když se doopravdy musel přizůůlsobit, někde stála skupina co čekala jen na něj tak dostal průjem… ale zase nemohl a tak si sedl na záchod a tam třeba seděl a kadil celou hodinu. a všichni jsme čekali, než jeho průjem přejde. A tak to z mého dnešního hlediska vidím tak, že on nesnášel to všecko kolem, úplně všecko. nedokázal se přizpůsobit a když tak za cenu osobního strádání, bylo mu špatně, měl průjmy a nakonec cukrovku. Pak se nechal obsluhovat jen aby nemusel nic. nic z toho co tak hluboce nesnášel, čím opovrhoval, celým tím profáním sterotypním životem Lidima co dělali ty obyčejné věci, pořád totéž…. pohrdal tím ale tak nějak tělesně. že se toho nezůčastnil a jen trpěl.
vím že nás měl rád, milovl mě i svoje vnoučata a o to hůř byl zmítaný vnitřními běsy. schovával je. díval se na mě smutně… pokyvoval hlavou a já věděla že si myslí že nevím, že mi to nemůže říct. až později…. mi začal důvěřovat. Mmainka říkal: proč mi nic neřekne? Nerozumím mu. A co ji měl říct… nerozuměla by mu pak o nic víc.
ke konci života pořád studoval válku, chtěl se ještě nějak vyrovnat s dětstvím, mládím… ale to už nestihl zcela. Jen částěčně. Vím že doopravdy se začal uvolňovat až když jsme se jakoby propojily v jeho příběhu o umírajícím otci, ke kterému se přes závěje i se sourozenci nedostal. že se nerozloučil. a tak jsme setrvali v rozloučení… byla jsem v ten moment jeho otcem. ono je rozloučení jakoby propojení. je v otm něco velmi zvláštního až mystického. člověk s tím druhým jakoby splynul v jedne řetěz. on se svým otcem a já se se svým. TA intenzita je omračující. Nesu si ji v sobě a předám tomu kdo bude mít zájem.
mamink aplyne víc po povrchu, ne že by nechtěla poznat „to uvnitř“. Spíše se bojí…že to nezvládne. že n ani vyskočí všeichni ti kostlivci které každý tak nějak tuší… ale má je raději pod zámkem.
Tatínci mají někdy fakt divný nápady.
Když mi bylo asi tak 10let,tak mi ten můj vlastnoručně vyrobil panel s modely vláčků,vše elektrizováno,vyhýbky vyhýbaly,semafory svítily,mašinky tahaly vagóny s uhlím,na nádražíčkách byli malí lidičci,v krajině malý stromečky…
Tak jsem to tatínkovi pochválil a odešel pokračovat v studiu Aristotela,Platóna a dalších velikánů ducha.
Tatínek si ale s těmi vláčky hrál ještě dlouhá léta a jistě mu to přinášelo nemalé potěšení:-)
20. mě tatínek zavaloval informacemi o malířích umění a dštíl síru na „maloměšťáky“. to byl pro něj konec kultury a naprosté splašky. opovrhovla vším co zavánělo konzumem. a přitom sám … nemohl jinak. já ho pronásledoval avlastními požadavky se bavit, tančit a posloucha tmoji muziku,. A on mi předkládal operu a vysvětloval mi v čem je pokleslost operety a že i přes její pokleslost je to přesto uměním … pro tyto a ony árie. a já v otm všem uvězněna. ve sladených barvách, nekonečných výkladech co je a co není estetické…. uprostřed společnosti která si vážila o oceňvala práve to čím tatínek opovrhoval. a já tak chtěla patřit k těm opovrhovaným. toužila jsem po tom. doma jsem byla jak v mlynských kamenech. snažila se alespoň trochu zajímat o „kulturu“ a zároveň se ožírala v putykách abych se zbavila vnitřní úzkosti. nebyl ajsem dobrá dcera. lhářka a pokrytec jsem byla. jen abych unikla ze zdí…rodičovského domu.
18 ratko
tak to je silný zážitek – i ten „korektivní“ s tebou i ten, že se nedostali k otci kdysi …
Zvláštní je, že to chápu, že i z těch pár řádků je to pochopitelné – přitom by člověk řekl, že tohle je nepřenosné. No neprožívám to nijak :-) ale rozumím tomu, že to existuje, že je to skutečné. Díky za to sdělení.
17, 19
napřed mě napadlo, že na toho svýho tatínka taky hodně myslíš, i hodně jste k sobě byli poutáni, rozuměli si (i beze slov zřejmě). To mám se svým tátou podobné.
A teď včera večer při psaní článku o čepičkách jsem si našla výbornou knihu (koupila jsem ji loni) a četla o aspektech symbiózy. Teda ne že bych už dlouho (15 let určitě) se nepozastavovala nad pocitem připoutanosti mě a táty, to jo, vím o tom, ale teď vidím, jaké všechny kousky charakteru s tím mohou souviset a vidím i, podle toho, co čtu v té knize, že já s tím něco dělám a ne že nedělám. Vidím, že to, co jsem dělala na tom psycho-výcviku, s tímhle souvisí, že postupuju směrem ke schopnosti sebeprosazení a konstruktivní agresivity, nejen té destruktivní (ze které jde samozřejmě strach) … postupuju k tomu, abych si nebrala víc zodpovědnosti, než mi patří.
A teď ty maminky naše … jsou si podobné v tom, že dělají „full service“ a tím pádem asi v dalších souvisejících věcech podobné. Já nevím – není někde v hloubi pro tvoji maminku základní oporou víra? Já myslím, že pro moji ano.
Připadá mi, že se obě dvě tím dost zabýváme a že je to asi známka té větší zodpovědnosti, kterou si bereme. (Hrozící) zodpovědnosti třeba za to, aby se naši rodiče měli dobře, aby netrpěli, aby nebyli zoufalí … apod. Já se toho snažím vyvarovat a řeknu si, když na to přijde, že důvěřuju jejich životům a že je můžu nechat bejt a nemyslet na ně a nestarat se a že je to v pořádku. Jsou dospělí (i když ten táta teď je spíš v dětství a závislý, to to komplikuje).
Nechci totiž spadnout do pocitu té nepřiměřené zodpovědnosti, je to zátěž jak prase a znemožnila by mi vést vlastní život. A protože takovou tendenci u sebe vídám, dávám si na to už dlouho pozor. ono to jde dobře. Dokud nenastane nějaká nenadálá krize, tam potom se můžu obávat, že podlehnu (to jsem asi kdysi už říkala) – já postupuju směrem k menší pravděpodobnosti, že bych do toho spadla. Pud sebezáchovy, jak říkáš :-)
Saule 20
to mi (nebo sobě) tatínek taky vyrobil – celé krajinky se stromečky a minipanáčky, nádražní budovou, mostem, řekou, chalupama z ABC … jó, mašinky. Taky si s nimi vyhrál víc než já, pak jsme je dali bratrancům.
Aha, tak vám děkuji. Dodneška jsem věřila svojí tchýni, která mě laskavě ujišťovala, že je ráda, že nejsem po svých rodičích, neb ti jsou oba střelení.
Teď vidím, že naopak byli v podstatě nudně normální. :-))
Jsou. Oba ještě jsou.
Ale je zvláštní, že to vaše čtení tady čtu v podstatě s odstupem a pak napíšu o svých rodičích v minulém čase…
13. vy mě s ratkou otevíráte zase pohled z druhé strany – na tu sobeckost, když se v tvůrčím procesu zničí něco, co má velkou citovou, nebo materiální hodnotu. U nás v rodině byl totiž tvořitel, cirkusák a hráč na tahací harmoniku můj děda a měl za to můj nehynoucí obdiv (táta doma buď nebyl, nebo byl doma opilej – v obou případech se pochopitelně nikdy netvořilo, nemám od něj nic. Ale zase mám určitou svobodu v možnosti nebýt na něj připoutaná, jakkoliv zvláštně to zní). A já jsem s dědou velkomyslně mávala rukou, když babička lamentovala nad staršíma, ale používanýma holema, ze kterých děda stloukl chůdy. Někdy to bylo doslova o život, když vyrobil dřevěnou chaloupku přilepenou na parovodu, aby tam bylo pěkně teplíčko. (Jednou bouchla a rozlítla se na kusy). Připadalo mi to prostě tak úžasný, že jsem teprve nedávno do kůže pochopila, co to je, když někdo něco bezhlavě zničí. Tím celou práci a vzpomínky, který jsou na tu věc navázaný.
21 tak to u nás nebylo, takové systematické vydělení se nad nekultivované okolí.
Nanejvýš jsme nadávali na něčí gramatický chyby, na bolševiky a smáli se tuposti sportovců; takže to bylo jen v mírnější formě.
Jak říkáš
“ nebyl ajsem dobrá dcera. lhářka a pokrytec jsem byla. jen abych unikla ze zdí…rodičovského domu.“
tak to na mě působí, že sis svoji separaci dost vyčítala(pokud to tedy nepíšeš jakoby z pozice otce, a ne ze svojí pozice, svoje slova). Žes ji chtěla a přitom se naopak i podrobila – to já taky, ty potíže se separací právě tohle prostředí zřejmě nese – jenže já si to nevyčítala, nevztahovala jsem se tolik k pojmu „dobrá dcera“, to bylo vedlejší, jela jsem prostě pryč o víkendu, z dosahu, a bylo. Starala jsem se o sebe, ne tolik o to, co by na to rodiče.
28. měla jsem pocity viny právě z důvodu vlastního pokrytectví. že jsem je nemilovala nýbrž to jen předstírala. to mě vnitřně rozežíralo. ta přetvářka. že děláš jakož máš někoho ráda, ale ze soucitu.
No a ještě musím zpětně docenit zodpovědnost mého otce.
To jsem jednou kdesi na lítačce v polích našel nějakej kus trubky a doma u večeře prohlásil,že to byla asi nevybuchlá bomba z války.
Tatínek se ihned zvedl od jídla(maminka obracela oči v sloup a vthala na mne plamené pohledy) a vydal se se mnou tu nebezpečnou věc identifikovat a nahlásit na VB.
Bylo pěkně po dešti,takže jsme se brodili po kolenách v bahně,ale za to zjištění že to bomba není,to asi stálo.
Celá ta záchraná akce na mne silně zapůsobila,takže výlety s tatínkem k různým rezavým součástkám z traktorů a kombajnů se staly zajímavým zpestřením naší rodiny.
Tatínkova trpělivost ovšem nebyla bez konce a jednou mi oznámil,že až mu příště zase nahlásím nějakou bombu,ze které se vyklubá kus plechu,tak si ho pěkně odnesu do sběrných surovin.
Od té doby jsem kupodivu nevybuchlou munici zničehonic přestal nacházet.
27. zareagovala jsem pudově. obranně. obrnila jsem se vůči rodičům, tatínka jsem úplně vymazala. nechtěla jsem s rodiči nic mít akdyž tak jen zvnějšku. nepustit je dál do srdce. nedovolit jim aby mě ovládali. vím teď že ot žádné řešení nebylo, jen jsem oddálila ten moment kdy jsem se s tím musela vypořádat. Musela jsem dospět a postavit se jim přímo čelem. Nikoliv jako k nepříteli i když jsme je jako dítě jako nepřítele vyhodnotila. Musel ajsem se jim postavit jako rovnocenná. Jako ta co si jde vlastní cestou. Ta která se už od nich nenechá ovlivnit. Vtáhnout do jejich světa. Ten moment jsme poznala. I když můj muž nesouhlasí a tvrdí že se mamince věnuji příliš. ale není to pravda. 1-2x týdně ji příijdu navštívit. vyslechnu a něco řeknu. Ona ve svém světě a já ve svém. Ona po mě nic nechce a já po ní také nic. respektujeme se a máme rádi. takhle to funguje vlemi dobře. Můj muž tvrdí, že mamina je velký manipulátor. Ale to byl i tatínek. Oba rodiče. Vyhovím jim, udělám ale už se nenechám ovládnout. ani v dobrém a ani vymezením. už jen s nimi jsem.
psice,
chaloupka bouchla na parovodu – to zní velmi fascinujícně :-)
Nojo, ty máš zase dobrou tu nepřipoutanost, té bych kousek potřebovala. Už za studentských let by se mi hodila.
Ještě k věte z 22 Já nevím – není někde v hloubi pro tvoji maminku základní oporou víra? Já myslím, že pro moji ano.
Moje maminka je nevěřící a racionální. Vždycky tvrdila že je obyčejná, a že já a tatínek jsme neobyčejní. Vyjímeční. A tak jsem její oporou já. Moje vyjímečnost. To je její víra. Ona věří ve mě.Zní to asi blbě. Ale je to tak. Jsem pro ní všecko. Opora, síla, radost, smysl. Kdysi jsem se z toho hroutila, teď ne. Unesu to. A kdyby se mě něco stalo, tak by třeba v toho boha uvěřila. nic jiného by ji nezbylo.
ratko
28 jsem moc nepochopila, tak čtu 30
… jo, to mi zní normálně – normální puzení k separaci od rodičů, jak je u každýho. Plus vlivem toho nastaveného prostředí větší připoutanost, takže ty dva protichůdné vlivy se melou, to je taky snad u každýho; u nás dvou je ten vliv připoutávajícího prostředí strhující do něj zpátky. A to tvoje postavit se jako rovnocenná až v dospěloti, to mi taky připadá, že zažívá každej. Akorát ti, co mají to víc připoutávající prostředí, na to asi musej / musíme víc myslet, víc si to uvědomovat, víc odolávat tlaku (který jsme si vzali za svůj!) i manipulaci otce.
Což jde dobře, mně to jde normálně, za běžných okolností – ale právě když přijde nějaká krize, zvrat, nemoc, chudoba … tak to vyjede a musím to hodně držet, hodně vědomě dělat kroky, protože bych do toho spadla raz dva :(
32
jo, moje maminka taky nemá jiný děti než mě. Pro ni je oporou i rodina, příbuzní, kontakt s nimi. A tvoje maminka má i nějaké zájmy, má to cvičení – tak to je dobré podporovat.
Taky mám radost, když jde máma na sraz spolužáků nebo se sejde s kamarádkou …
29 Saule
to je pěknej příběh! Povídka by to byla dobrá.
33. já si ty připoutanosti a zároveň odporu byla prostě vědoma a otravovalo mě to :-) tak jako i u jiných věcí, potřebuji být „průchozí“. aby ty toky byly průzračné, nic nemusela potlačovat nebo dokonce schovávat. mám potřebu být průchozí jako nádvoří. kterým kdokoliv projde a nezanechá spoušť. protože tam nejsou zdí ani dvěře, jen se projde tam a ven. takhle nějak to musím mít… abych nebyla úzkostná. že někde se něco zahltí a já nebudu vědět a budu muset kličkovat. a bude mi z toho zle :-)
36 jojojo
právě ta možnost zahlcení k tomu taky nějakým způsobem patří, jak mi vyplynulo z mýho osobního kontextu.
A k tomu jsem četla, že ten člověk, co má doma větší tendenci k připoutanosti rodičem, ten si bere víc tý zodpovědnosti za rodinu, náladu rodičů atd. a dobře se empaticky vžije do jejich pocitů, do jiných, přebírá to jejich (o tom jsem o sobě psala, že mám tu tendenci dělat s mužem), dokáže ve vztahu splynout, ubere sebe no a protože takhle dokáže bejt empatickej, tak ho pocity jiných mohou zahltit. To bych u sebe tak viděla.
Ale má to i výhody, samozřejmě, je to tomu člověku užitečný, když tohle „dovede.“ Akorát extrém ne, to je jasný /ovšem myslím, že extrém má každej někde trochu jinde, není nějaký obecný extrém, podle mě). Zahlcení už ne.
Pracuju na umenšování možností zahlcení.
37. pro mě je víra vysvobozením ze začarovaného kruhu. když mi hrozí zahlcení tak se prostě jen otevřu a řeknu ať se stane jak se má stát. je tovnitřní rozhodnutí v dané moment, které mi pomůže tu situaci rozpustit a uvolnit se v ní.
… jo, teď jsem smazala svoje vyjádření ad 38, protože bychom zaběhli jinam. Začali bychom se míjet, protože každý by rozpracovával jiný typ zahlcení, myslel něco jinýho – Takže šup od toho, zpátky k separaci jakožto konstruktivnímu projevu agrese …
ru 24
zaprvé střelená jsi a za druhý myslíš, že horolezouni jsou nudně normální?
ru 25
to bych viděla jako pozitivní – jako známku, že nějaké připoutání k rodiči ti nepůsobí nesnáze.
dobře, zpět ke konstruktivní agresi. tam se nezahlcuji jelikož je to svázaná koncentrovaná a zaměřená pozornost. Už jsem myslím několikrát ukázal aže dokáži být velmi agresivní. popustím otěže a jedu. takže tojsou situace kde se cítím jako ryba ve vodě, jedu… a jen cítím jak mi vítr čechrá vlasy a cítím jupííííí, to je supeeeeeer.
Zahlcení je něco jiného, přiražení ke zdi a přišpendlení. tak vnímá zahlcení, když ani tam a ani onam. ani dopředu a ani dozadu. a všecko zvoní alaaaarm.
Připoutání k rodičům lze srovnat určitě s připoutáním k dětem. Jelikož pouto je vždycky odněkud někam. nevlaje volný konec… to by žádné pouto nebylo spíše vlajka :-) takže pokud je rodič poutaný k dítěti tak děcko se s tím musí nějak srovnat. nikdy to nebude jinak. nemůže ot pouto rozetnout protože to lano jde od rodičů a on nechce rodiče odetnout násilím. ublížit jim.
takže na to navazuje další věc. pokud rodič dítě nepoutá… tak mu dává dar. Ale kolik rodičů je toho schopno? Dát dětem svobodu.
44:
Já!
Dal jsem svým dětem svobodu a dar vůbec se nenarodit(tedy aspoň doufám:-)
45. to vidíš příliš jendoduše.
29
No, to je pro změnu Karel Poláček. :-))
40
Jsem! :-))
Tak mi to asi akorát tchýně promíjí. :-)
44
Můj otec. Je takový. Vždycky byl.
Na rozdíl od mé matky, která na mně visí čím dál víc.
A čím víc na mě ona visí, tím víc jako bych já plula nad věcí.
Asi tak nějak se cítí záchranný pás.
49. rodiče mého muže byli taky takoví. dali mému muž svobodu a zemřeli. jen zdešeně pozoruje ten cirkus u nás a diví se. prý jsme prdlí všichni.
44, 49
moje máma taky se dost zasazuje o to, aby mi dávala svobodu, prostor, celkově.
Ovšem to neplatilo pro drobnosti jako je nošení čepice :) Platí to celkově, pro podstatnosti.
43 ratko
„a on nechce rodiče odetnout násilím. ublížit jim.“
No moment – touto větou potvrzuješ tu připoutanost, ale ne to, že ses separovala jako rovnocenná a dospělá. To ta věta popírá. Dokud to dítě vnímá jako ublížení rodičům, tak to není žádná „konstruktivní“ nebo spíš zdravá agrese, ale vnímá to jako destruktivní agresi, který se lekne, to je právě blbě.
52 … teda je to blbě, pokud tím neprojde, nepodstoupí tu separaci.
.. ale sorry, já to trochu dohnala do zobecnění a teorie; radši se budu držet svých empirických „pravd“, to aspoň něco říká o mně :-)
52. to vidíš správně, je to obsahem hádek s mojim mužem. chovám se k mamince jako k dítěti a ona je dospělá. „babka“ vyrábí stres :-) a jjá to prý neutnu. že ji příště vůbec neotevře dvěře. Ono je zde něco co ještě neumím pořádně popsat. Pro mě je stres s bzučícím rodičem normou. znám je jen takové, bzučící, starostlivé, snažívé a hlavně ustarané. co teda ji mám říct aby nebzučela a chovala se normálně? jako každý normální „soudruh“.
babka přijde a hned začne být aktivní, že jen něco přinesla nebo odnesla. dáš si kávu? ne, já vás nebudu rušit určitě máte hodně práce. no nebudu otravovat. A kam spěcháš, no musí jít n aprocházku když je ta hezky. No tak si dej kábu, sedni s. No to už bude tma…. A co kamarádky? No oni ji zovu jen domů a ona potřebuje chodit venku… a tak ji dovezu hlínu a stoleček. A ten stoleček j emmoc nízko – moc vysoko. málo tam svítí slunko , moc vítr. … prý je na zabití. tohle třeba taky dělám. ale stačí mi dát ránu do hlavy a vzpamatuju se.
55
Nic, jí už nic. Bude taková, jaká byla celý život, jen teď taková bude čím dál víc.
Ale prostě jí nevyhovuj a nevycházej jí v ještě víc vstříc v tom, ab taková byla, nezapojuj se do ní, ty nejsi ona a její život není tvůj, vyšestnáctkuj se na tu starostlivou péči (v podstatě stejně úzkostlivou až stresující, jako byla celý život ta její) s níž jí dáváš najevo, že je vítáno a žádoucí, aby si říkala, že slunečníček váýš a níž a stoleček vpravo vlevo…
Jen něco přinesla nebo odnesla a nechce si dát kávu a chce jít na procházku? Tak ať jde.
Proč ji přemlouváš? Protože si myslíš/víš, že to tak ona chce, že si to přeje?
Dej jí ty jako její dítě stejnou svobodu, jakou si myslíšm že by dětem měli dávat rodiče..
57. tu kávu ji nabízí muž. chce s ní komunikovat. mít s ní dobrý vztah. ale ona ho odmítá . nechce od něj kávu, nechce od něj vůbec nic. sere na něj. jen se mnou mluví. přijde, postresuje a odejde ustaraně.
Tak proč pak nad tím tvůj muž kroutí hlavou?
A když ty ji nepřemlouváš a ona s tvým mužem nemluví – tak s kým teda vede ten dialog, který jsi popsala v 56? :o)
se mu to nelíbí. chce aby se s ním normálně bavila :-)
s mým mužem.
6
A proč to chce? Proč se o to snaží?
Přece je inteligentní vysokoškolsky vzdělanej člověk, tak mu musí docvaknout, že když ona nechce, tak ji vnucováním se nezlomí.
on se k ní chová hezky… snaží se. ona ho vidí jako odmítavého a že ji nemá rád. protože on nemá pusu od ucha k uchu a nejásá při každém jejím slově jak bylo u nás zvykem. že se těšilo jásavě a smutnilo silným pláčem. všeho bylo hodně a dávalo se to najevo.
amůj muž je takový. normální :-) takže se ji zdá že nedává dostatečně najevo svoji lásku vůči ní. že jí nemá dost rád. ale ve skutečnosti… mamink amá problém mít ráda někoho jiného kromě mě.
Aha, jasně.
Ale s tím se nedá nic dělat.
I když to člověka na místě tvého muže musí dost mrzet.
no to je radost.
Mně by vadilo, kdyby přišla bez ohlášení. Tchýně nebo matka nemůže chodit bez ohlášení, v mým světě. Já se taky ohlásím, že k nim přijdu. Pravda, pak se u nich chovám jako doma, furt tam mám svůj pokoj, nechám si podstrojovat, ale bez ohlášení, že bych se zastavila, že něco nesu a prudila, to teda ne a stresuje mě, kdyby to někdo dělal mně.
… ale je mi jasný, že tady čteme jen o jedné stránce ratky maminky; že jinak je určitě v mnoha ohledech prima a milá a chová se navyklým způsobem, takže už to nikoho nepřekvapuje a běží to všechno celkem očekávaně.
jak to říct slušně. svět rodiny mého muže a svět můj jsou jako bíla a černá. všecko je naopak. u mojí rodiny se všecko dávalo najevo, že je člověk vítaný, nabízelo se všecko, hostilo… ukazovala se pohostinnost, pořád se konaly dobré skutky aněkomu se něco radilo a doporučovalo a tlačilo se ho někam.
V rodině mého muže to bylo naopak. nic se neukazovalo, víc se škádlilo a popichovalo, tka nějak si každý musel utrhnout sám co chtěl a pak to měl. dobré skutky se nekonaly ale ani se nikomu nic nedoporučovalo a neradilo. každý ať si to udělá jak chce.
Pro rodinu moji mamink ybyla rodina mého muže bezcitná. studená.
A pro rodinu mého muže byla moje rodina falešná, podlejzavá a povýšená
66. ještě něco, můj muž je doopravdy vlemi láskyplný. i k mojí mamince. a ovlá ji aby přišla i bez ohlášení, že ji rád uvidí. a je opravdu rád že se ji daří a přeje to i mě. ale maminka mu prostě nevěří. bojí se ho. a on neví jak to má změnit, ab ymu důvěřovala.
babka může opravdu kdykoliv přjít. dvěře josu pro ni vždycky otevřené. ale ta její nedůvěra, aby nezdržovala… přitom ji máme rádi. a jsme rádi když přijde. proč se nedokáže uklidnit? uvěřit že je vítaná. jak to udělat.
69. můj muž si myslí, že je to i moje vina (nejen). že dělám rozdíly. že u maminky jsem sladká přesladká, cukruju a vrkám. mého muž pošlu klidně do prdele. ani nezaváhám. to bych u maminky neudělala nikdy. jsem teda pořád pokrytecká a furt rozlišuji.
Maminka lizy, lizy a můj muž bumbác přes koule.
je to zvláštní paradox. moje hrubé „necitlivé“ domácí prostředí mě zklidňuje. citlivé prostředí mých rodičům mě drásá… a stresuje.
zrovna mi volala maminka že spadla a že si zavolala sanitku. takže jdu…
63:
„…Přece je inteligentní vysokoškolsky vzdělanej člověk…“
Ani s dlátem mezi šutrama to elitářství vzdělané intelektuálky nepřejde:-))
71
né :(
tak klid, snad ji ošetřej a dobrý.
Tak si nějak divoce roztříštila rameno, leží v nemocnici a v pondělí půjde na operaci. Takže nic moc.
72
A co je elitářskýho na tom zkonstatovat, že někdo je inteligentní a vysokoškolsky vzdělanej, pokud takovej je? :-)
68
To je krásně shrnuto, sice se v tom smyslu už Ratka vyjádřila opisem víckrát, ale takhle v kupě je to super a je to přesně ono.
Supr by mi vyhovovala rodina tvého manžela.
Z rodiny tvojí maminky bych utíkala, sice slušně, abych neublížila, ale hodně rychle, než se zalknu.
Ale ono to tak nějak celé vyplývalo i z toho všeho, ostatního, co Ratka psala o svém dětství a dospívání.
Nepřestane mě fascinovat, jak tyhle střípky do sebe vždycky krásně zapasujou.
(Trošku už jsem upila, tak mi promiňte ukecanost. :-)
69
To nedokážete, právě proto, že je tam to celoživotní jiné nastavení popsané v 68. Kdyby jí bylo dvacet, třicet, tak možná ještě, trochu. Ale ve stáří už ne. Nerozumí tomu, co je jiné. Proto tomu nevěří a bojí se toho.
74
A mamince teď taky držím palce.
A tvému muži přeju tvoje bumbác přes koule, mělo by to pro něj být naopak vyznamenání, že k němu si dovolíš být nafér a nic nehrát.
78. díky Ru. pro mě je důležité přenastavit především sebe.
a nenapadlo tě Ratko,že je to zajímavá shoda,jak si maminka ublížila a jak jsi tu ve stejnou dobu o ní zaníceně (a hezky)psala?
Drž se prosím jen té otázky a nevyvozuj z ní nic,co jsem do ní nevložil!
Ta shoda vyplývá z toho, že jsem se svými rodiči spojena. jsme v neviditelném kontaktu. nemyslím si že jsem příčinou maminčina pádu… možná částečně, spíše na ni myslím když ona na mě myslí. Tatínek na mě myslel i v noci, volal mě a slyšel. Oba byli na mě hrozně navázáni, muž mi několikrát řekl že ode mě čekají záchranu. že je mám zachránit.
a taky to tak cítím že jsme od toho :-) nevtipkuju. ta odpovědnost a ten tah je zachránit. a úleva když jsem se nechala pokřtít. to vše má směr. můj muž jako věrný průvodce, co mě doprovází za každých okolností. vše dává smysl.
narodila jsem se abych zachránila rodiče. no zní to pěkně praštěne :-) ale to nepopírám. jen si to čím dál víc uvědomuji.
74 ratko ad maminka
držím palce vám všem. Rameno, chudák. No fuj, to je hnusota.
Vybavuju si, že moje milá tchýně asi za půl roku po smrti svého skvělého sympatického manžela měla taky úraz paže a pak nemoc, nějak se to nasypalo. Ale všechno přestála nakonec ve zdraví. Tak ať to tak je i u vás. Ale bez nemoci! :) A s dobrou náladou, jak jen to je možné.
A už i já jsme doma apřipíjím:
Na zdraví Ratky maminky a na naše!
Pozvedám Tramín!
81:
„Ta shoda vyplývá z toho, že jsem se svými rodiči spojena.“
Ano,všichni jsme s někým spojeni a je to dobře i když si ve svých výkladech spojení a jejích účinků vzájemně ubližujeme.
Ty události jsou jen synchronicity naší zodpovědnosti a zodpovědnost =láska.
A tak to je dobré,tak to má být:-)
81, 82 nojo, to je ta přidaná zodpovědnost navíc.
Ale dá se s ní celkem dobře žít. To zvládneme.
85 Dneska má ratky maminka teda synchronicitu až hrůza.
no šak o tom synchronicita je.
O uvědomnění si hrůzy vztahů ve které žijem.
Ale z toho nic nepopírá,co jsem psal výše.
88 Saule
no vidiš to, to mě ještě nenapadlo, brát to jako „hrůzu vztahů“
89:
no to ať tě ani nenapadne to brát jako hrůzu vztahů.
Tak to bereme my muži(tedy my opravdoví muži:-)))
Od vás očekáváme….hmm,teď si nějak nedovedu vybavit co vlastně očekáváme,aby se to tu dalo napsat.
A jo,už vím…ženskou invenci:-0)))
82
Mylsím že tak to je. Svým životem můžeme trochu zachrábnit rodiče. Přijd emi to tak. Převzali jsem od nich jejich lini i s jejich chybmi a omyly. Zachráníme je, kdyý jim odpustíme, jejich chyby i nás samé, když je přijmeme taové, jací jsou,a když my sami pak dál něco trochu …poopravíme? srovnáme? vyhladíme? odlehčíme? pak to předáme o něco lehčí…
90
Lásku Saule, prostě tu obyčejnou lásku, o níž víte, že sice neexistuje a je jen šalebná pomíjivost, ale právě proto potřebujete vedle se mít někoho, kdo na ni věří… :-)
90 nó to mi ani neřikej,
hned se mi vybavuje několik okouzlujících mužů … a následně se mi vybavuje strhující kompatibilita s nimi a zároveň i vzájemná nekompatibilita v tom očekávání. A tedy hrozba tohoto i v budoucnu. To jsem zvědavá, co zas bude :-)) Až budou dlouhé večery a přestanu chodit jen z práce domů, z práce domů.
91:
Ru,ty když požiješ,tak píšeš jak Ratka ve „střízlivém“ stavu:-)
A nezkoušejte checkovat můj pravopis,mě stačí když vím o čem píšu.
94. Ru je empatická. když reaguje na mě tak píše jako já a když na tebe tak jako ty :-)
Děkuju, Ratko.
Jen mě teď napadlo, že by mě zajímalo, kde je hranice mezi empatií a chameleónstvím.
No tak kompatibilita je někdy problém.
Já třeba mezi psaním zde navštívil vedlejší bar se svou oblíbenou barmankou a ony tam byly hned obě mé oblíbené barmanky.
Tak trochu švitřily,pokukovaly a pak jsem se matně rozponenul,že tam mají džůbox.
Já si chtěl pustit Janis Joplin,Hendryxe…ale ony že by rády Karla Gota.
No tak jsem jim pustil pár havraních copánků a v klidu vysmátej čekal u mašiny,jak se jim to nebude líbit a už mně nechají v klidu si vybrat dle mého vkusu.
Když jsem se otočil,tak se ty mé favoritky….no,líbaly se holky:-0
Bohužel jsem ještě neměl dopito,tak jsem jako chápavě dál seděl a vnímal,už si daly na intimnosti pozor,ale ta jedna tu druhou tak jebala(jako sekýrovala),že by to ani chlap nedovedl.
Každopádně zajímavý a poučný večer dnes(a to ještě neskončil:-)
94, 95
chochó :-)
Sláva nazdar vinětů.
85. Saule, zaujala mě tvoje definice láska rovná se zodpovědnost. zodpovědnost až k smrti. k sebezničení. odevzdání se v zodpovědnosti. nejdřív jakoby mi to nesedělo, na druhé straně to Pouto… jen Je. Můžu povídat kolik chci jak miluji a co to ve mě vzbuzuje. jaké mám u toho pocity a jak jsem šťastná. ale odpovědnost ve smyslu totální oběti…. je pak další liga.
A taky mě napadlo, že doopravdy se to vkládá do dítěte v dětství. smysl pro odpovědnost a obětavost. Dítě se tomu brání zuby nehty, utíká a snaží se osvobodit a v určitý moment poznává…že neuteče nikam. že se může jen otevřít,nic jiného mu nezbude. Neuteče. Nesetřepe to ze sebe. Tu lásku musí zažehnout a rozsvítit. Teprve tím jakoby se osvobodil. možná.
Milující rodič dítěti lásku „vštípí“ :-) Teda v tom rozsahu v jakém on sám jí byl schopen.
ech,já byl trochu nervózní ráno,co že zas jsem to kde včera psal,tak jsem se vydal to zkontrolovat a jak čtu,prudká inteligence a břitký vtip mě neopouští,ani když jsem požil.A taky duchovno,aspoň že ta Ratka mi na to vždycky skočí:-)
k té 97,to jsem si ještě vybavil,jak jsem onehdá potkal nad ránem v jednom baru kamaráda.
Takový bystrý hoch to býval,vždycky se stavil na jedno,nejvýš dvě,rozšířil pozitivní náladu a hrdě a rád odešel zdvihat záchodová prkénka,žehlit,umývat nádobí,věšet záclony,ukládat na vlastnoručně ustlanou postel polštářky…no prostě takový rodinný typ to byl,ten hoch.
No jenže toho rána se mu cosi vymklo z rukou,protože čučel do sklinky piva a tak divně se kýval,asi jako starej Bruna ze Zemanovi Studny.
Tak jsem si přisedl a když jsem viděl tu zahrádku na lístku,tak mi bylo jasno.
On se na mně podíval,kupodivu mne poznal ,mluvit moc už chudák nemohl,ale furt si ukazoval na hlavu.
Já se ptám:ožralá,že?Z toho se vyspíš,neboj.
A on:ne,ne,ne
A já: Tak co?
A on furt na tu hlavu ukazoval
Tak mi napadlo,že mu snad našli nějakej nádor na mozku.
Tak jsem ho zeptal a on jako že zas ne.
Tak fakt nevím kámo,říkám,rostou ti tykadla,či co?
A on se konečně vyjádřil:Parohy vole,parohy mám jak stoletej jelen.
No a to je vážná věc!!!To jsem jeho depresi začal chápat a pokusil se ho povzbudit.
Zabi tu čubku!
A on že to zvažuje,ale nechce se mu do vězení.
Potom mi svitlo,že možná jeho žena byla jen svedená a navrhnul jsem rozbít tlamu tomu hajzlovi.
A on že to nejde.
Jak nejde?
Tak možná prohraješ,ale budeš mít dobrej pocit.
Pořádně ho vyliskej.
A on že to nejde.
Ty zbabělče,povzbudil jsem ho.
A on se hořce usmál a sdělil mi,že jeho ženu mu svedla její nejlepší kamarádka.
Hroznej je ten život někdy,hroznej ,tak hroznej,že ani my tvrďáci na to nenajdem řešení:-0)
99:
Ratko,tu zodpovědnost si nikdo nevybírá,ta ho prostě dožene a čeká jak se k tomu kdo postaví.
Není to nic o sebezničení.
Naopak každej zdravej člověk se zodpovědnosti snaží vyhnout.
A vyhýbá se jí i když ji přijme.
To je ta klímovská hra.
Něco přijmout,to je jako dát hlavu na špalek a nakonec by ani ten kat zodpovědnosti netnul.
Zbabělci na popraviště nepatří,ti už jsou mrtví!
103
To je neějakej divnej. Co znám chlapy, tak druhá ženská velde té jejich jim nějak extra neva, spíš by na to třeba i rádi koukali.
Já bych napsala, v čem je ten zásadní rozdíl, že chlap nevidí druhou ženskou jako přímou konkurentku a pocitový zdroj parohů, ale nechci to tu Lišce znečišťovat. Tak třeba jindy jinde. :-))
103. :-) mě tenhle příběh připomněl kamaráda, je ženatý, má děti a funguje podobně – pro děti a ženu první poslední, pomáhá v domácnosti…. je ženatý přes patnáct let a říká, no víš to je těžký, to je ta emancipace. chceš od ženy teplou večeři a uslyšíš o emancipaci, pak manželka potřebuje přimontovat poličku, to je přece chlapská práce, tam už se ta emancipace moc nehodí :-) no a takhle to máš dokola. jde o to si na to zvyknout, pravda chvíli to trvá :-)
103. no a ted si uvědomuju, že jeden doktor od nás – má rodinu a funguje v té rodině, je také otcem a zároveň několik let má milence, přítele. manželka s tímto zjištěním s ním v klidu žije. ona je o něco starší než on. takže je to o tom, jak kdo to má nastavený.
ta 103 je taková normální. všecky tyto výskoty a výkřiky prostě k životu patří, domnívám se že každý to v nějaké formě prožil. dokonce v Bibli jsou příklady kdy největší Král David se zamiloval do ženy svého přítele a tak poslal přítele na smrt. aby se ho mohl zbavit a v klidu si užívat s jeho ženou. Takže nic nového pod sluncem :-)
To rozhodující se děje uvnitř toho všeho. V osobním zpracování. zda se zaseknu nebo nezaseknu. zda to zpracuji a zase z toho vylezu a jdu dál.
108. tohle není podstatné. není podstatné kdo si s kým užívá a kolikrát, a co si kdo o tom myslí. ta vnitřní láska buď se odkryje nebo zůstane zasypaná. tak to cítím. můžeš mít 100 milenců a necítit lásku a nemusíš mít žádného a cítit ji.
108.hmmmm,no já byl naposledy ve špitále s vyšetřením konečníku.
Myslím že naši zdravotní péči ještě radši přehodnotím.
Přičemž přetvářka lásku zabíjí.
110. já to nechci moc rozpitvávat, ale klidně tam může být láska oběma směry. – směrem k té jeho ženě i dítěti a zrovna tak láska k milenci. a tak si myslím, že to tam i takto je. žena ví proč toho člověka má ráda a on ví, proč má rád jí. dávají si navzájem, chápou se i v svých slabostech, bolestech, zraněních a proto je také dokážou přijmout – takže žena chápe proč má její muž milence a co on pro něj znamená. prostě láska v této podivné možná pro někoho v nepochopitelné trojici – prostě je.
113. myslela jsme to spíše ve smyslu, že láska je jen jedna.
114. je.
Ratko, ted čtu o mamince. :-(
posílám mamince přání a pohlazení at vše dobře dopadne. Moc držím palce!
No, to je právě ono, že ženská – ženská – chlap je i pro mě přijatelnější než chlap – chlap – ženská. Právě ta Saulem zmíněná konečníková představa by mi asi činila problém v toku představ při vaginálním styku s dotyčným. Takže žít s ním ano, klidně, ale spát ne.
106,110
já jsem se tomu nešťasnému příteli samozřejmě snažil navrhnout nějaké pozitivní pohledy,jako např. místo nepravidelné nudné soulože pravidelnou zajímavou lesbi šou,kde se o své milované ženě dozví věci nevídané.
Jenže on nedbal mých rad,on žil ve svém falešném světě lásky,rodiny a neutuchajícího štěstí.
117
Pak mu není pomoci a je logické, proč si jeho žena našla alternativu. Důvod nebude v tom, že dotyčný pán zvedá prkýnko a umývá nádobí, nýbrž v tom, že podobně nahlíží i ten sex.
118 A nejspíš celý vztah.
116:
no on když mi to pan dochtor zaváděl,tak tak se něžně prořekl,abych se uvolnil.
Fakt začínám mít nedůvěru k tomu našemu zdravotnímu systému(snad si to Barča nevezme osobně:-))
Saule, to si neber osobně, představ si, co musej zvládnout ženský – já se na gyndě taky za ty roky kecání s panem doktorem při vyšetření naučila uvolnit tak dokonale, že se občas leknu, jestli tím uvolněním při dotycích pana daktora nepůsobím až úchylně. :-))
118,119
tobě se přitížilo Ru,že?:-)
Vztah je vztah.
Ve vztahu po sobě lidi stříkají všechno,co jim vyleze ze žláz a to je vztah(nebo taky vztah).
Ten kamarád to možná pochopil a dnes místo Růžové ordinace nadšeně sleduje to lesbi show,ale furt ten vztah drží.
Neřekl bych,že ho to moc baví(já bych se přizvat nechal),ale prostě čeká.
Čeká na nevím co.
Ale čeká a to je asi to jediné,co může žena muži nabídnout(toš to sem zas přehnal,co?:-)))
121:
lekneš?
Ale no tak Ru:-)
no já jdu na oběd.
Dnes mají v menu vodku,fernet a ….to už jsem zapomněl.
Asi se teda bohužel vrátím,tak si to neberte osobně,kdybych snad ještě něco psal:-)
117. „….on žil ve svém falešném světě lásky,rodiny a neutuchajícího štěstí.“
za tohle Saule dík. :-)
přesně, právě si myslím, že tyhle „patové“ těžké vztahy – jsou o skutečné lásce.
i když to tak vlastně vůbec nevypadá.
122. „Čeká na nevím co.“ Saule, většina chlapů v klidu čeká až ….až tu ženskou přejde její pitomá nálada a přestane štěkat, fńukat …. (doplń si co chceš) čekají až zase bude ta ženská „normální“ a bude s ní řeč ….no a tady je to podobné. většina chlapů prostě čeká, co se z toho vyvine a teprve po nějaké době , když mají oni jasno – jednají. do té doby vyčkávají.
126. sobě i jí dávají čas – je to praktické :-)
tak jsem se vrátil z oběda a to třetí byl rum.
Měl jsem opravdu velký hlad dnes:-)
Ale pobědval jsem velkoryse a ještě si na závěr dal kávu.
No ale slečna mi donesla kávu a k tomu panáka vodky.
Tak říkám,že už jsem jich měl dnes několik a ona že to není vodka,že to je voda,jako na zapití.
Tak to jsem jsem se zas zaseknul,že jsem mimo dobu.
122
Přitížilo? V čem? :-) To tak mám furt, tyjo. :-))
Ten pán tak, jaks ho popsal, právěže moc nestříká.Kdyby stříkal, bylo by mu líp. Ale tyhle typy mají všecko vzorně srovnaný do komínků a drží se toho, co kdy jak má bejt, takže i toho, že stříkání je povoleno jen tehdy a tehdy a jindy je každé ustříknutí nežádoucí až vztahovou katastrofou. Věřím, že úplně stejně by byl zhroucený i z toho, kdyby mu jeho žena řekal o svých představách. Taková žena se totiž nehodí do jeho představ. Nestříkacích.
16/127
Barčo, a takovej chlap čeká a čeká, a nikdy nepochopí, proč ta ženská je furt tak divná a nevrátí se už konečně zpátky tam, kde se mu tak moc líbila.
Ano, praktické to je, v podstatě jim to takhle pak funguje až do smrti, ve vzájemné shodě, že blb je ten druhej. :-)
Si to tu pročítám a já sem vás varoval:-)
Já vlastně chtěl jít domů už ráno(vyjímečně dnes),ale sami si za to můžete.
On totiž ten pán čeká nikoli proto, aby dal ženě čas, ale proto, že tak je to správné, tak to má být a že sám sobě tím dokazuje, jak je dobrý, silný, na správném místě, velkorysý vůči své chybující ženě, držící spásu vztahu a všeho toho, co vybudoval atd.
Tu ženu tak jak tak nemá. Už dávno, ne až poté, co to o ní zjistil. Ale kdyby to zabalil, nezbylo by mu nic. Ani tohle myšlení si.
130
Dyk v poho, Saule, mě to baví, konečně šmrncovní téma. :-))
130:
jasně.
Mám na tebe dvě otázky Ru!
Tu první už jsem zapomněl a ta druhá zní:
miluješ stále svého muže?
Je to otázka řečnická samozřejmě.
A není jen pro tebe.
Je pro všechny milence rozvedených děvčat:-)
Ptát se těch děvčat,koho milují samozřejmě nemá smysl.
Miují všechno a rády:-)
131. Ru, vždycky máš takhle přesně jasno v těch chlapech? :-))
132:
no a já myslel že tě konečně naseru.:-)
134
Vždycky ne.
133
Nemiluju, Saule, neb jsem ho nejspíš nemilovala nikdy, tedy v tom smyslu, jak se o tom píše a zpívá a jak by to asi mělo být. Nicméně ráda ho mám, byť vzájemným dotykům se vyhýbáme oba.
A mám ho ráda podstatně víc než těch posledních deset let, co jsme žili vedle sebe v jednom domě.
Poslední větu beru jako snahu opět mě nasrat. :-)
Snadná odpověď- přijeď a uvidíš, že všechny nemilujou. :-))
136:
„že všechny nemilujou. :-))“
asi teda přijedu.
Z toho jsem měl trochu strach:-))
Teda co strach,trochu strach jsem jen z toho jen měl:-0)
Ale uklidnila jsi mne a já už to živě vidím,jak místo šukání u Ru hladím spokojeně zmrzačenou kočku,popíjím víno z Lídlu a společně pomluvíme všechny blogery:-)
Začnem s Ratkou,pak přes Lišku,Barču…čeče Ru seš si fakt jistá,že budeme nakonec naprostí mírotvorci a nepodlehneme agresi sexuality?
Co když to bude doba vyžadovat,aby jsme se za ni obětovali?
Po tom vínu? :-))
Jinak v Lídlu víno až na výjimky akutního nákupu nenakupuju, páč nemám ráda Vašuta. Většinou je beru ve vinotéce v Rosicích cestou od maminky nebo dostávám tak různě od kdekoho. Přivez červený. Ideálně André. Po dvou deci kvalitního André nejsem schopná ani plynulé chůze do schodů, natož nějakýho sexu.:-))
ne,ne.
Já přivezu perlivou vodu,jelikož už nějakých 20 let plánuji stát se abstinentem.
Ale syrečky přivezu.
Ony sice nejsou úplně olomoucké,protože se vyrábí daleko odsud,ale doufám,že to bude tak výrazný sexuální stimulant,že na to budeš dlouho pamatovat:-)
No,abych šel dnes spat pomalu,než to špatně dopadne.
A zase sám:.)
138:No,pravda,
Odkud je to víno Ru?
To je z Lídlu Saulíku
Z Lídlu?
Netrap si s tím hlavu,to jsem si přinesla od Marka:?-0
Já fakt nevím,jestli přijedu Ru:-))))
No tak nevím,až se Liška po 20 letech vrátí ze ZOO,jak ocení,jak jsme to tu hezky zablili:-)))
:-))))
141. hlavně, aby si tam Lišku nechtěli nechat :-))
V Lídlu André asi těžko. :-))
Od Marka si nosím chleba.
http://www.nalok.cz/farmy/michal-marek-pekarstvi
K syrečkům výbornej. :-)
Tak nejezdi, pošli jen ty syrečky, no.
Tak jo,já ty syrečky zítra koupím a nechám vyzrát.
Budeš to mít místo kytky Ru.
Abys věděla,jak si tě vážím a jak hluboce jsem v tobě procítěný:-)
(Není to zas trochu sexuální:-))
144:
no jasně,tak je to dycky,když nabídnu celou svou emoční tu,podstatu či co.
Nepřijedu Ru.
Trpce toho budeš litovat.
Tak přijeď. Budem si krásně smrdět. :-))
tak to jsem rád,že máte i tu předsíň,kde se zuju.
To je s těma kachličkama,cos furt předělávala?
Tak proto.
To jsi už tušila,že Saul přijede na návštěvu:-)
Ježiš mě je zle,já ani nevím,jak dojdu dom,ne tak k Ru:-)
Tak pěkný wííííkend dámy:-)
:-)
Napadlo mě ještě k těm složitým vztahům. a co když si ani v nudných naštosovaných vztazích muž nic nedokazuje. a ani žena ne, protože je to jak to říct… jaksi navíc. nedůležité.
a v těch vztazích se to mele. vášen, a tímhle jo a s tamtím už ne, a tady nuda a tam úžas, odcházím přicházím, tebe ne a tebe jo …. a že tak nějak se v tom všem mletí a nemletí přesto všecko ta láska může objevit. uprostřed toho všeho. v tom. v tom všem a přesto všecko. neboli i když se to všecko děje přesto se v tom dá nalézt láska. že se veškerá ta vášeň, milování, odmítáni, prohazování, chtění a nechtění odehrává v lásce. že v tom je. Jako prozření. že tohle všechno se musí odehrát aby člověk prozřel a tu lásku spatřil nebo na ní patřil nebo v ní spočíval nebo bůhví.
151. teda abych nebyla pochopena špatně, ty všecky city a vztahy a vášně jsou samozřejmě důležité… ale jsou pouhou cestou. Nevyzpytatelnou cestou. a tak je třeba se po ní pustit pokud je to volání… rvát se, bojovat, nenávidět, podléhat svodům, padat a vstávat aby mohlo být vůbec porozuměno tomu v čem se to děje. takhle vodí ON…aby mohl být právě v tom hledání nalezen :-) kdo nehledá tj nejde po všech těch cestách… ten nenajde. ten zůstává stát opodál a čeká. není na co čekat.
Takže to puzení něco udělat, jít za tím a tamtím, udělat tohle a tamto nemusí mít nic společného s osobní důležitostí, ješitností či dokazováním si jak píše Ru 131. U někoho třeba jo. A pak je to slepá ulička. Nikam se nedostane.
Ale může to být taky puzení vnitřní, puzení jít určitou cestou a třeba špatnou a všecko rozesrat a x lidí udělat nešťastnými ale ve svém konečném důsledku to může být dobře pro všechny. Kdo to chce posoudit? Kdo to chce soudit? Jestli tohle je dobře a tamto je špatně. Kdo je ten, kdo to chce posoudit jestli je to dobře nebo špatně. Jak to chce posoudit? Podle jakého klíče?
Cesty páně jsou vyzpytatelné. Byly a budou. A nikdo z nás neví kudy vede ta JEHO cesta. Vím že tady jen vtipkujete. Ale mravokárci jsou mimo. Nic nevědí. Skrze kázání nikdo lásku nenašel. Láska leží na cestě. Jen tu cestu najít. Nechat se vést po cestách necestách. Důvěřovat duchu že on ví lépe než já :-)
151. + 153 prostřední odstavec- naprosto souhlasím. proto jsem tak nějak jemně naznačila i 113.
113. no to taky chápu. muž homosexuál nemůže mít s přítelem rodinu. tu potřebuje mít se ženou. a ona chce mít pro svoje děti zázemí. Takže je to pro všecky zúčastněné výhodný stav. Zda je v tom láska, ale nesouvisí s tímto trojlístkem. Podle mě. Ta je tam může samozřejmě být. Ale jestli žijí ve trojici nebo ve dvojici nehraje roli. Mohli by klidně žít i maminka a tatínek a díte. Ideální rodinka. A láska by tam mohla a nemusela být. Pro tu lásku je právě potřeba udělat úkrok stranou. Za fasádu.
mohou být vášniví milenci , co si snesou modré z nebe a úplně jsou do sebe zbláznění a láska tam být nemusí vůbec. Jejich vztah pomine a zůstane jen pachuť. nic. prázdno.
155. tyhle věci běží na více úrovních. to co jsi popsala – je to, co je vidět a pak je to ostatní vnitřní, do hloubky každého z nich.
157. to vnitřní není moc vidět. ale ze zkušenosti mohu říct že určité lidé jsou k sobě přitahováni. Bezpečně se poznají. I když není zdánlivě nic vidět.
153. prostřední odstavec – tohle si uvědomuju čím dál víc, hlouběji a vážněji v různých situacích. takže se ze mě stává ještě více tichý člověk než obvykle :-) a také si uvědomuju tyhle proudy hlavně v sobě, jak to vyplouvá a snažím se to chápat a nějak uchopit i sama pro svůj život. nejsou to kostlivci, (bývali dřív) ted už to jsou pro mě vodítka ukazující směr. domnívám se, že tohle vnitřní je prostě u každého člověka dané podstatou (ani ne tolik výchovou) a jen málokdo dokáže svoji vnitřní podstatu změnit. někdy je těžké ji jen i přijmout. :-)
s tou výchovou mluvím za sebe – u mě je to dané tím, že nemám pevné základy výchovy od rodičů. vychovávalo mě spousta lidí.
157. takže to že spolu dlouhodobě setrvávají lidé, má důvod. teda potřebují se především. a když se později nepotřebují vůbec… tak pak snad zůstávají z lásky.
Saule 97 a 103
jóó, další dobrý příběhy!!
Jeď, Saule, jeď!
151, 152,153
Myslím, že není potřeba soudit a posuzovat, co je dobré a co špatné. To jen tebe to do toho táhne, asi dík tomu bohu a potřebě si to takto naformulovat. Možná i proto, žes to zas pojala trošku posuntěji, než to bylo původně.
Lidi prostě jsou a jsou nějací a fungujou u nich nějaké pohnutky. Tak se podle těch pohnutekh hýbají. Nejen v té nudné fázi vztahů, al ehlavně v té stresové, kdy najednou něco prdne, vyhřezne, zazemětřese jistotami do té doby skálopevnmi – pak je to tam, stoprocentně, to jištění sama sebe, dokazování si něčeho – je to marný, je to tam, i kdybychom si to malovali narůžovo sebevíc. Je to totiž obrannozáchovný mechanismus, který nastupuje okamžitě vždycky po znejistění se v nějaké hierarchii, ať už kariérní, nebo rodinné či jiné vztahové.
To je vše. :-)
162 no to jo, když jsem ve sračkách tak pochybuji o sobě… i když u mě je to víceméně trvalý stav :-) i když nejsem ve sračkách.
ale máš pravdu, ty jsi psala o chlapovi co mu žena právě nasadila parohy s jinou ženou, teda co se o tom právě dozvěděl. ale kdyby se nedozvěděl tak by ve stresu nebyl. to by si nic dokazovat nemusel a žil by spokojeně dál.
to je dilema. jak dalece vtahovat toho druhého do těchto věcí
ještě ad 162
Kdo je spokojen se svým umístěním v hierarchii a jistý si tímto svým postavením , je v pohodě i vůči ostatním, vlídný, velkorysý a nelpící na záchranných pásech nějakého dokazování si něčeho aspoň sám pro sebe.
Tím trpí a toho se chytá ten, kdo stojí či kdo se naráz ocitl v hierarchii níž, než by si přál, resp. než si myslí, že by měl stát podle obecných měřítek, aby měl tu správnou hodnotu, nebo ten, kdo má pocit, že se mu jeho příčka na žebříčku otřásá, až z ní padá.
A muži, síly plynoucí z rození dětí a vědomí jistoty síly mateřské nemajíce, jsou na těch žebříčcích prostě daleko víc závislí, tudíž i oním obrannozáchovným mechanismem daleko častěji trpící.
163
Tak nějak.
164. chlapi to nemají vůbec jednoduché :-)
166
Všichni to nemáme jednoduché. Jen každý jinak.
Rovnováha je bůh, přeci. :-)
167 jakákoliv varianta je možná :-)
Člověk se vrátí z výletu na Okoř a vlaku ze Zákolan – a tady doktoři, stříkání, rozbor hypotetické rodiny, kde jeden je homosexuál, ale my ho neznáme a my homosexuálové nejsme …
Saule hlavně k té Rulise jeď, bude to sranda, verbální žeň určitě, a pomlouvat ostatní blogery, to se musí.
Jo a teď mě zaujal první odstavec 164, taktak.
Trochu uvažuju, jak to napojit na téma kreativních otců-kutilů … no ale to je teď velký nárok; radši počkám, až se mi vychladí pivo a zase si přihnu.
169
Nepojede. Vystřízliví a chytne se za hlavu, cože to zas nasliboval za blbosti. :.-))
Byla jsem dnes 2x na návštěvě u maminky a dvakrát se tam během návštěvy kadila babka z vedlejší postele. a všechny jsme jásaly a těšily se jak je to skvělé, že se jí to povedlo. už vidím ty zážitky z nemocnice :-) husté.
171
husté? povedlo se jí to husté? :)
husté zážitky, hustý smrad :-) jsou čtyři staré babky na pokoji a všecky spadly. ta kadíci má zlomený kotník, tak jsem ji zvedala na postel, pomáhala jí a donesla ji všecko co potřebovala a tak… Je to učitelka. Takže si rozumějí s maminkou. Vlastně je to tam celkem veselé.
Saul má kočku? ;-)
Saul měl v neděli v hlavě tolik koček,že mu to tam ještě furt mňouká a k tomu opici na zádech.
Já mám prostě k těm zvířátkům a přírodě všeobecně už od mládí takový pozitivní vztah,no:-)
SV, ta spokojeně zmrzačená kočka je moje. :-)
Ahoj Liško (především!) a ostatní!
Tak jsem se rozpustile zasmála legionářské čapce, ale jak jsem četla další a další komentáře, mrznul mi úsměv na rtech. Ne že bych svého času nezažívala obdobná „peklíčka“; užila jsem si své. Někdy si myslím, že jsem se vším, tedy se svým dětstvím srovnaná, věřím tomu, ale jindy mě překvapí má vlastní až hysterická reakce na připomínku čehosi … V takovou chvíli si uvědomím, že asi prd srovnaná, že spíš asi jenom něco potlačuju, odsouvám. Už jsem hrozně stará, panebože, dokdy budu řešit nějakou epizodu, co se stala v mých sedmi?! Obdivuju vás, zdá se mi, že přes všechna váhání to v sobě máte vyřešené.
Ale píšu kvůli něčemu jinému.
Chtěla bych se omluvit, že u vás všech tak málo čtu. Není to proto, že by se mi vaše blogy zdály nezajímavé, to vůbec ne. Jen jsem v takovém prapodivném rozpoložení, že se pořádně nemůžu soustředit.
Psala jsem Ti, milá Liško, svého času, že mám potíže s dcerou.
Budu upřímná, jako jste v téhle diskuzi i vy.
Je to tak, že dcera je narkomanka. Jelikož má dvě malinké děti, vzaly jsme ji se (mojí) Zuzkou domů, když jí už úplně teklo do bot. Kvůli dětem. Vydrželo to, s velkým sebezapřením nás všech, několik měsíců. Byla téměř u konce (ambulantní) léčby, nebyla až tak závislá, tak to šlo dobře, když vtom prasklo, že má mnohem větší problém, než je šňupání pervitinu – je několik let patologický gambler.
Narozdíl od perníku, který ochotně přiznala, tohle tvrdě popírá.
Někdy v únoru od nás i s dětmi zdrhla, aby pokračovala v zaběhaném stylu – pronájem – vybydlení – dluh – útěk – jiný podnájem – porno – prostituce ….. U toho dvě malé děti, jeden z nich s autismem, čili bez stabilního zázemí totálně v PRDELI!
Přístup sociálky naprosto skandální, vzalo mi to několik let života i chuť k čemukoli, tudíž i ke čtení vašich krásných blogů a psaní komentářů, i k vlastnímu … čemukoli.
V tuto chvíli už jí nejspíš teče do bot, protože chlapec má předškolní věk a brzy jí někdo začne (možná už začal) pokládat nepříjemné otázky ohledně zanedbání péče, takže je možné, že už šla do sebe, jak to jen prolhaný gambler dokáže.
Dětem by u nás bylo fajn, hlavně kluk tu byl rád, ale bohužel jsme je už zase celé měsíce neviděly. Ne že bychom ji s dětmi nedohledaly, to je otázka pár minut, ne že by nám je nepůjčila, za hlídání ona byla vždycky ráda, ale nevěříme jí, bojíme se. Co když jim pár minut předtím, než si je vezmeme na víkend, dá nějaká smažka napít nějakého svinstva? Nebo jim něco udělají? V sociálce je nulová opora, policie není na tyhle případy stavěná (možná ve filmech), takže bychom svoji nevinu dokazovaly třeba velmi dlouho a těžko. Ne, nebojím se o nás. Jde jen o to, že kdyby se cokoli stalo, že bychom si musely převzít děti, jsme připravené; kdybychom musely prokazovat „nevinu“, bylo by to komplikované.
Takže hledáme jiné cesty a způsoby a modlíme se, aby to v těch dětech nezanechalo následky. Což je asi jen zbožné přání.
Tak vás aspoň zdravím.
Kashiko!
Vím, že primárně to nebylo pro mě, ale věřím, že ani nikoli pro mě. Víš, v pátek večer mívám hodně smutno, z únavy, z bezvyhlídky na víkend s někým…
A pak si přečtu něco jako tohle od tebe a dostanu pafku mezi oči. Po hlavě mým bolům.
V práci mám denně dotyk zbytečných smrtí, předčasných, nespravedlivých… I tam si říkám, že jsem šťastná, vím to.
Ale dneska mi řízlo, oč hroznější než bezmoc ze smrti je život v bezmoci.
ruliso, ahoj!
Já nechtěla nikoho děsit, doufám, že jsem Ti nějak nezkazila večer. Jen jsem považovala za nutné už trochu víc objasnit, proč jsou utlumené mé aktivity na blozích. Pořád totiž píšu, že napíšu, a pak … nic. A ocenila jsem vaši otevřenost v téhle diskuzi, tak jsem si taky dovolila … Snad to Lišce nebude vadit. Původně jsem jí šla jen poděkovat za reakci u Mirky.
Někdy toho bývám plná, kterýmžto pádem nepíšu a nekomentuju, protože když se někde objeví jen zmínka o hernách, o drogách, nebo rádoby vyléčená smažka nebo pornoherečka nebo sexistická reklama (šmarjá, utloukla bych Uzla i s tabletama na potenci!!), vidím rudě. A to máš dneska všude, tohle mravní bahno. Čili se bojím někam vlézt nebo něco psát.
Ale už se to lepší.
Jen teď – pro změnu, abychom se asi nenudily – zase „druhá maminka“ – diagnostikovali jí Alzh. S tím jsem sem vlastně přišla, zaregistrovala jsem, že o tom diskutujete.
Nevyděsila, spíš dodala tu potřebnou studenou vodu na hlavu. :-)
Držím palce. Víc se nedá.
kaschiko,
uf, to je k pláči.
Nepředstavitelný. Z toho by se mi skoro zastavil dech.
Jestli ta sociálka ani policie nic nezmůže, nemůže a nespolupracuje optimálně, tak to je hrozný, ta bezmoc. Přesně takovýhle zákony a pravomoci a kooperace když je nastavená neideálně, tak to je strašlivý. Modona taky kdysi psala, jak neviděla vnoučata…
To si musím tu diskusi výše znova pročíst.
Prší, takže co? Jedeme se Zuzkou na chatu natírat lavičku.
Liško, mimochodem, až Ti řekneme, v jakých místech si předěláváme chatu k trvalému bydlení, tak budeš asi i ráda :-)
(Jediný světlý bod v té naší žumpě, odchod do přírody.)
P.S
Všechny zdravím a přeju klidný víkend.