jééééé, tomu vůbec nerozumím :-) ale to je asi podstatou tajemna. nalezený cizí batoh, oblečení bez podprsenky, zavřené dveře a vrána s vyplazeným jazykem. Je to tak tajemné, že mě vůbec nic nenapadá :-)
Mě jo, ale nevím, jestli správně, a nebo jestli si domýšlím dle svého vlastního zaměření. Ale zkusím aspoň zas doplnit odpověď: Tak dlouho, dokud nebudeš mít pocit, že takhle už to dál nejde. Tak dlouho, dokud se v tobě samé něco v tobě nad sebou sama nezlomí. Třeba snaha pořád nacházet to lepší a mít se ráda pod návalem zhnusení ze sebe, vzteku na sebe, nechuti k tomu, co tě vleče, potřeby útěku z toho a nasranosti…
Někdy možná ty negativní emoce mají svou funkci i v tomhle. V posunu konečně někam dál.
Zdravě se nasrat. :-)
zdravě se nasrat je zdravé :-))
ratko 1
tomu batohu a podprsence já taky vůbec nerozumím! prostě s tím přišla vrána a nechápu, jak ten velkej batoh mohla dovléct až ke mně!
A ty dveře, to už je furt to samý, můj způsob, dlouho něco, nemožnost si říct: “Když je zavřeno, znamená to, že tě nikdo nezve, chápeš to konečně, Liško?!”
V různých situacích, jmenovitě se ženami, to chápu rychle. Jenže v těch druhých ne.
3,4
a to já se i naseru, jenže hned se zase odseru a řeknu si, že přece jedu dál.
zavřené dveře (zavřená skupina kam nepatřím)…byl můj životní problém. vyřešila jsem ho tak, že jsem vytvořila skupinu vlastní. tedyy moc jsem ho tím nevyřešila…. ale vytratil se do ztracena
nevím zda jste někdy šly samy třeba do kina nebo na koncert. pro mě to byla tortura…. všichni se na mě dívají že nemám přátele, že jdu sama. bylo mi to nepříjemné…. ale měla jsem problém vytvořit komunitu…. tedy skupinu lidí co “jsou spolu” a něco spolu podnikají. často jsem chodila sama, protože jsem nikoho neměla kdo by se mnou šel. a seznámit jsem se nedovedla.
ratko 6
tvoje dveře můžou být skupinka lidí? Novida, co všechno ty dveře mohou být… Moje ne. Pokud jsem se nezapojila do nějaké skupiny, bylo to z mojí strany, ne ze strany té skupiny.
7
ano, párkrát jsem byla sama v hospodě, v divadle apod. Teď si říkám, že ideální je to poprvé udělat ve chvíli, kdy mě to zajímá, kdy si řeknu: “Půjdu sama do divadla, to jsem ještě nezažila! Jaké to asi bude? To jsem zvědavá.” A vzít si s sebou třeba foťák nebo jinou zábavu – kreslení v mém případě, možná něco ke čtení, třeba program toho divadla… Noa napodruhý už je to snazší. Někdy :)
Jít někam sama poprvé ve chvíli, kdy jsem strnulá a bojím se, “co tomu řeknou lidi,” to je dost ztíženej začátek.
Teda mimochodem: dneska večer bych někam šla! Klidně i pozdě večer. Nemůžete někdo někde v mém blízkém okolí?
– Klokan nakonec dneska nemůže, uvidíme se s ním zítra.
8. mno to bylo… moc jsem si přála být členem skupiny, teď jsem samostatná jednotka :-) tedy nějaký vývoj proběhl za ta léta :-))) Kam vedou Tvoje dveře Liško?
8. strnulá jsem v mnoha situacích a v některých furt :-) i když je opakuji… tak jsem to vzdala a nehrnu se tam.
ratko 11
V poslední době pokládáš vyloženě terapeutické zkoumající otázky! To už je asi tak čtvrtá! Super :- ))
Moje dveře vedou do ráje, do spokojenosti, do všeho “po mým.” – Takže to úplně reálně nezní, žejo…
6
Zavřené dveře byl i můj životní problém, dokud jsem nepochopila, že každý má nějaké dveře zavřené a že ty, co jsou zavřené pro mě, bych za ty sobě otevřené neměnila.
Člověk nakonec sám suoudí, že všechno ani nechce mítm že to z aot nestojhí a ani by to nezvládal. Ž eej to vlastně ochrana jeho samého před tím, aby se dostal někam, kde by se jen nesmyslně plácal a zbytečně ztrácel energii. Aby odsud stejně nakone sám odešel či dokonce utekl.
13. no to je zajímavé, tedy tam někde za dveřmi (venku) je svět Tvojí spokojenosti a ráje. zní to dětsky :-)))
7
Mockrát.
Ale že bych si v tom libovala, to ne. Je to spíš takovej lehkej masochismus. Protože je mi z toho vždycky ze začátku tak snově smutno.
Ale většinou si tam známý pak nějaký najdu nebo udělám. Zakecám se a je to.
moje nová rodina je pro mě velkým zdrojem poučení…
včera vyběhl starší na zahradu a říká: proč nemáte trampolinu? (sousedi mají) a za chvíli a proč nemáte bazén? (sousedi mají). A dnes ten mladší vyběhl na zahradu a říká pískávým hláskem: a kde máte trampolinu? a pak se vykadil do gatí.
15
Jo, působí to tak…
Pak je jasné, že jsou ty dveře zavřené.
17
Tak to už se na bazén asi nezeptal. :-))
19. nestihl to … vyhodila jsem ho :-)
Vsak to na tom jednom obrazku mas presne.
Za zavrenyma dverma je jen vrana vyplazujici jazyk.
Dnes uz se do zadnych zavrenych dveri nevlamuju.
Pokud nejsou apon trochu pootevreny,jdu dal.
Nejisty je i to,co je za tema otevrenyma,tak proc se cpat jeste do zavrenych.
15:
Nebo krestansky:-)
“Tlucte a bude vam otevreno”
22 Saule
Nojo!!!! Todleto!!!
To je vono, to se ve mně usadilo! Dopr, doháje, kurvadrát furt a vono hovno.
21 no, to by bylo ideální se už na zavřené vykašlat. – No a pak si řeknu: Když se vykašlu na tyhle, vykašlu se možná už na všechny nebo na dalších X let na všechny dveře a to mi připadá takový ochuzující, nevztahový, nezodpovědný vůči mně samotný. Že bych jako přišla o celej velkej sektor, co je za těma dveřma (byť jo, já si ten vztahovej sektor za dveřma představuju, že jede podle mýho, a žádný děsný vlny, co ode mě vyžadujou nějaký velký ústupky a kompromisy; jenom malý a v malejch věcech, aby se neřeklo… a ty velký ústupky ať dělá ten druhej hezky pro mě, protože je přece gentleman!!!:-)) No tak to jsou kýžené dveře.
– A hufnáglové taky podobně držej svoji linii. krom toho, že přede mnou maj zavřeno. Otevřeno jen přes den v úředních hodinách : )
Ad21:
A kdyz uz…staci prece na ty dvere zaklepat.
Bud se ozve “vstupte”, nebo ne.
24
JAK?
J A K ?
jak se klepe?
24
já můžu mít dojem, že klepu, ale z druhé strany dveří to vypadá, že si jen vesele za dveřmi hraju svoje pexeso a neklepu.
23
No jo,jenze to se tyka dveri do kralovstvi nebeskyho.
Tam se to “vstupte “ozve.
Ale asi za cenu jeste daleko vetsich ustupku a kompromisu,nez jsou za tema dverma vztahovyma.
27 Saule
já myslím že ne, že do nebeskýho královstvý jsou ústupky menší, protože jsou jen moje, týkaj se mě, kdežto ty vztahový se týkaj mě ve vztahu, kde jsem zaháčkovaná a zranitelná.
– I když asi ti, co těmi dveřmi nebeskými projdou, tvrděj, že to jsou právě oni, kdo jsou vztahově zaháčkovaný s Bohem asi podobným způsobem: nebudu Bohu působit smutek apod.
25,26:
Kdyz mas dojem,ze jsi zaklepala,tak jsi zaklepala.
Jak si to kdo vylozi a slysi za tema dverma uz neni tvuj problem,ale jeho.
29
no, já si nejsem jistá, jestli jsem zaklepala, anebo jen za dveřma hrála pexeso. :(
Každopádně bylo jasně vidět, že tam buď klepu, nebo hraju něco, opakovaně. A když to nevyvolalo patřičnou odezvu, tak je logický následek, abych ty dveře nechala bejt a nevyčerpávala svou energii zbytečně – jak píše rulisa v kom.14.
– jenžééééé to já bych musela bejt právě nevztahová, abych to rychle logicky provedla. No a to já teda nejsem. A to je potěšující na jednu stranu, ale prodlužující na druhou. Taky to tu melu jak dlouho… :(
No tak i kdybys nezaklepala a jen tam hrala to pexeso,tak si z druhe strany klidne mohl s tebou nekdo prijit zahrat.
Kdyz neprisel,ukaz vrane fakace a jdi dal:-)
31
To chci!! Přesně.
A vždycky znova mi do toho vleze myšlenka: “ACOKDYŽ to tím navěky zabiju, a přitom by to třeba šlo? Za pár dní…”
No blbost, no. Kdyby to šlo i za pár dní, dveře se otevřou a vyhrne se to z nich ven a hotovo, i kdybych jim ukázala každej den tři fakáče…
32
Nevím, ale pocitově mi to nepřijde jako problém daný vztahovostí… to je problém dřepící v něčem jiným… Jen v danou chvíli nevím v čem, nenaskakuje mi.
Ale věřím, že naskočí, časem. Po dalším naťuknutí. Líbí se mi sledovat, jak se to tu řetězí, ta naťuknutí.
33
Prostě asis to tím podobenstvím se dveřmi, u nichž se nedokážeš zbavit/odtrhnoout od pocitu, že co kdyby za nimi přeci jen byl ten (dětský) ráj, vystihla sama nejlíp.
Co kdyby tyhle kamna nepálily…
33 jo, je to v něčem jiným, to jo, už to kreslím! – i když je taky možný, že to je ještě zase plus něčím dalším, asi určitě.
34 No tak to zní dost dobře, to je taky další věc. A to zas asi souvisí s něčím dalším… atd.
To slovo ráj si asi chvíli nechám. Ráj definovaný tím, že je všechno “pomým” a co ne, to je buď tolerovatelná drobnost, anebo ve vyjímečných případech zabojuju a buď snesu kompromis, ústupek, anebo si řeknu něco jako “kyselé hrozny” a přizpůsobím se. Chá. Horší než jsme čekali.
Jo aještě slovo “kamna,” to si nechám napotom. Kdyžtak prosím připomenout.
Provedu. :-)
vztahovost podle mě není Já a ten druhý… jak mi s ním je dobře. vztah je “propojení” dvou lidí který nastává…tedy děje se jako proces. Když vztah jako spojení trvá-je.
U Lišky mám pořád pocit že se vztahu bojí, pořád zkoumá svoje pocity a zda to bude dobré a uspokojující, a co když pak bude závislá a uvázaná někde, omezená… co pak bude dělat. Řekla bych že si podvědomě blokuje vztah rozumově, aby se nemusela se vztahem konfrontovat pokud by nastal. Když vztah je…tak je, když není tak není. Když je tak jsem vztahem konfrontovaná, buď ho přijmu (jaký je) nebo ho zamítnu. S rájem to moc nesouvisí :-)) Vztah není cesta rájem nebo v ráji :-)) je to odpověnost…společná odpovědnost.
37. odpovědnost vnímám i jako samostatný jedinec, že odpovídám za to co dělám, jak myslím, co cítím… že to vše dělám s vědomím důsledků. ovšem v případě vztahu se to rozšiřuje i na druhého, některé odpovědnosti mu předám a některé přijmu, odpovídáme společně. dokonce teď zjišťuji pocitiy odpovědnosti i za svého syna rozšiřuje se to i na snachu i když se rozumově bráním… uvnitř ta odpovědnost je ve smyslu odpovídáš za to co jsi vypustila do světa.
můžeme pak … asociativně vyjádřit vztah s Bohem jako vztah společné odpovědnosti, kdy Bůh přebírá část… nšeho nákladu, kdy pomáhá nést…nejen to co jsme “nadrobili” nýbrž nakonec i nás samotné.
38. tato odpovědnost může mít na odpovědné jedince svazující až blokující vliv. tedy pokud dokáží část odpovědnosti … převést na Boha, uvolní se jim mysl a osvobodí se od zábran.
37-39:
Jo,přesně.
jejda :-( jsem si nejdřív myslela, že nevyšel výlet s kamarádkou…..někde dole bylo v jiném článku psané, že fotky z výletu budou…..že foták zůstal u kamarádky….
a ted čtu komentáře…..ach jo :-(
co na to říct?
trošku mi to připomnělo, císařovy nové šaty, tu pohádku.
Liška a vztah s hfgl…..no, není a takhle vypadá, že jako je, ale myslím si, že není a nebude a zbytečné trápení se Lišky a mrhání energie zbytečně …..
tak nevím.
7. mockrát.
to “trapné” mi to přišlo kdysi za mlada, když jsem bydlela na ubytovně.
ted už vůbec. je spousta mladších, starších i starých lidí, co si sami podnikají nějaké akce, protože je to prostě baví. (výstavy, kino, prohlídky zámků, výlety, jezdí na dovolenou sami) už mi to přijde jako normál, nic trapného.
pro mě osobně je to relax, když jednou za čas takhle něco podniknu a ta samota mi vyhovuje, nic neřešit, nemuset nic mluvit, vysvětlovat – je to opakem toho co zažívám v práci.
jen bohužel těch volných dní, ne po noční – je opravdu málo.
42. v mém případě bych ani s žádnou pevnou komunitou ten krok neudržela. je to daný právě tou mojí prací. málokdo má ve všední den volno a já mám téměř 0 volných víkendů. a opravdové volno – ne po noční – se dá spočítat na prstech jedné ruky za celý měsíc. takže tak.
37
Přesně.
Obdivujeme na tobě Liško tvou samostatnost, svébytnost. Schopnost být, žít a tvořit nezávisle na ostatních okolo.
To je ale spíš opak vztahovosti.
Vztahovost není, že se těmi vztahy – tím vztahem pořád zabýváš na rozumové úrovni, ale že ho potřebuješ ke svému životu do té míry, že ho žiješ, podvědomě jakoby pořád hledáš a navazuješ, máš.
To ty oproti většině jiných lidí tolik nepotřebuješ. Spíš si vztahy “držíš od těla”. Jakoby na bezpečnou vzdálenost, jako něco “tam na druhé straně”, “tam venku”.
Což se ale – pozor – nevylučuje s tím, že ti na vztazích záleží a ráda bys je měla, že máš ráda lidi.
Spíš je v tom jakási silná sebeobrana, časem zakonzervovaná do tohohle bezpečnostně odstupového postoje.
Když se ti nebude zdát tenhle komentář, klidně ho smaž, dumala jsem tu, jestli ho odeslat nebo ti to radši poslat jen mejlem, ale při tvém vztahu k mejlům…. :-))
ru 44
Mně se ten komentář naopak pozdává.
44:
“….Schopnost být, žít a tvořit nezávisle na ostatních okolo.
To je ale spíš opak vztahovosti.”
Je,ale neznamená to apriori,že s takovovým nastavením je nemožný vztah,i silnej a hezkej,mít.
Spousta tvůrčích lidí ho mělo,i když se dá namítnout,že to byly jen vyjimky potvrzující pravidlo více méně osamělých objevitelů a tvůrců svých,nebo nějakých nových světů.
Ale držet si sebeobranný postoj a odstup,to apriori znamená vztah nemít, případně nějaký 100% rozbít.
46
Ale to jsem snad přece netvrdila, že to nejde? :o) Jen jsme se bavili o charakteristice vztahovosti.
Taky jsem psala, že to nevylučuje… atd.
Dokonce si ani nemyslím, že by to bylo v přímé úměře s tvořivostí.
Není třeba bránit v pocitu ochuzování Lišky něco. ;-)
Projevy či dopady té sebeobrany záleží na jejím stupni. Síle.
Můj otec je taky takový apriorně předvztahový sebeobranář, a přesto žije ve druhém manželství se svou druhou ženou už třicet let. A na mě jako dceru je taky vztahem vázaný na chlapa až abnormálně.
Ale nové vztahy navazuje těžko, přes silnou hráz opatrnosti a neochoty dát “cizím” něco najevo, a v lecčems mi jeho ostentativní sdělování “to nepotřebuju”, “o to přece nikdo nestojí” nebo “a proč bych to jako dělal” silně Lišku připomíná. :-)
47:
Potvrzuji,ze jsem netvrdil,ze jsi něco takového tvrdila:-)
48
:-))
46,47 a co se snažíte sdělit? tedy co je obsahem…
Nic důležitého. Jen rozvádění už řečeného. :-)
anebo zavádění :-))
52
Pro tebe bezpochyby, to bylo k pochopení hned po té tvojí první otázce. :-)
Což mi evokovalo myšlenku, že by bylo zajímavý udělat srovnání, jak tu kdo vyjadřuje nespokojenost s něčím, co napsal někdo jiný. Kdyby se udělala osa od nejpřímějšího po nejnepřímější vyjádření, kdo by asi kde byl… :-)
A ja s tou přímostí a nepřímostí souvisí agresivita a zacházení s ní uvnitř sebe a její skrývání do slov… Která forma agresivity škodí víc přijímači a která vysílači…
Což mi evokuje další myšlenku – Ne, já se vskutku neptám terapeuticky, na opisně návodný terapeutický otázky v internetových diskuzích šestnáctkuju, no. :-))
A další návaznost – Je to zvláštní, ale asi přesně tenhle způsob kladení otázek mi přijde protivný. Pro mě jako přijímače. Ii ponižující pro mě jako vysílače. Je nerovnoprávný. Je průhledný a skoro až urážlivě průhledně dává najevo, kde se vůči dotazovanému cítí být dotazující. V jaké svojí roli oproti tomu druhému. A to mi asi i dycky bránilo zaujmout i nějaký důvěrnější vztah s psychologem či terapeutem, ať už šlo o poradnu pedagogicko psychlogickou nebo manželskou. Říkala jsem si – Co mi může přinýst, dát novýho, pro mě neviděnýho, člověk, který se ptá tak pitomně průhledně návodnýma, školometsky naučenýma otázkama… vždyť místo aby on četl mě, já čtu jeho… Jak mu mám věřit, když jede podle takovýchhle schémat…
No, a jestli se Ratka teď zeptá, co je obsahem a jak to souvisí s Liškou, tak nic víc než to napsané a nijak, jen ukázka inspirace netovými diskuzemi, kdy člověku na konci pracovního dne a pracovního týdne pod impulsem úplně odjinud docvákává cosi dávno už odloženého… :-)
ru 53
co to je šestnáctkuju? Mně to připomnělo noty. Je to, že člověk počítá do šestnácti, aby nevybouchnul?
Ten způsob otázek nemusí být takový. Já taky nemám ráda, když by z toho šla naučenost. Třeba holou otázku “Jak se cítíte” nesnáším. Nepoužívám. Moje představa psychoterapeuta je, že dává takové otázky, které chce říct, má impuls říct, a ne žádné fráze. Toho se držím já, fráze ani v životě, tak proč v práci… A víckrát jsem byla “jako” klient v nějaké nácvikové dvojici na výcviku a nakonec když jsem i tu mně trapnou otázku “jak se cítíš” dostala, nevadila mi, pokud byla na místě. Když to bylo křečovitý, tak mi vadila. Já se nikdy neučím žádný otázky – podobně jako jsem se ve škole neučila zpaměti něco, čemu jsem nerozuměla. Taky psychoterapeut nemůže dávat žádnou otázku, pokud neví, PROČ ji dává. A to je to základní, co se na výcviku doví. Že v tom případě má radši mlčet.
54 .. jé, hned bych o tom začla vykecávat… to by mě bavilo.
54
Nee, to je ekvivalent vysrání se na něco. :-)
“Jak se cítíš” mi blbý nepřijde, to se ptá člověk i normálně někoho druhýho, navíc mi přijde právěže docela zajímavý popisovat či rozklíčovávat pocity, momentální stav. Spíš mi zadrhnou právě takový otázky “kam vedou tvoje dveře” (ne v této konkrétní situaci, tam ta otázka nejspíš byla opravdu prostě otázka, protože z článku to bylo nejasné) – tj. “a co od toho čekáš…”, ” a kudy… jak… kde… kam…” (se to blbě vysvětluje, prostě takový ty otázky, který ti psycholog dává, aby ses jejich zodpovězením dostala k sledu příčinných úvah, ve kterých je zrovna on, ale z profesního hlediska ti nesmí říct “myslím si, že váš problém je způsobený tím a tím”), nebo “…a co se snažíte sdělit…” (No právě to, co je tam napsáno, že, ale to je očividně špatně, podle tazatele…:-))
54
” Taky psychoterapeut nemůže dávat žádnou otázku, pokud neví, PROČ ji dává.”
No právě. A to z toho hrozně trčí. To, že dává otázku a ví, proč ji dává – tedy ví, jakou odpověď v podstatě už očekává a na co klienta tou odpovědí chce navést.
57
neví odpověď. Nenavádí, já teda ne. Když dávám otázku, je to otázka. Kdybych věděla odpověď, nedávám otázku. A ten druhý může říct klidně Ne. Otázka je zkoumající. A ten druhý může odpovědět něco úplně jinýho, začít vyprávět něco jinýho – a to se často stane. A pak – pravda – může přijít otázka spíš navádějícího druhu; terapeut se může zeptat, jestli teď mám pocit, že od toho tématu odbíhám jinam, třeba. Když se nezeptá, tak proto, že to vyhodnotil jako nevhodný v tu chvíli (např. se s tím klientem setkal teprve čtyřikrát nebo ten klient má něco jiného výrazného aktuálního a terapeut si vybere radši to). Otázka ale nemusí být jen zkoumající, může být prostě projevem zájmu. Nebo doplňující informace nebo ověření si, jak to je – pro jednoho nebo pro druhého.
56 ru
no, sled příčinných úvah právě zas moc fungovat nemusí, není to to hlavní, protože sled příčinných úvah bývá to, co člověk dobře zná, je to myšlení. Je to to nejobvyklejší, narozdíl od pocitů nebo vnímání těla nebo svého chování.
Otázka “co se snažíte sdělit” není otázka, kterou bych použila.
53. s tím se budeš muset nějak poprat. vůbec nevím co s tím, tedy v jakém smyslu se to týká mě… něčím tě dráždím. ale třeba jiné ne.
Z mého pohledu se diskuse týkala vztahů… v podstatě jsme si odsouhlasili, že vztah je společná odpovědnost za něco … co třeba dělá (myslí, říká) jeden ale týká se v důsledku obou nebo všech ve vztahu více lidí (nebo celého světa třeba). a tedy každý…je jaksi do vztahu přirozeně vtažen. Můžete mě klidně opravit pokud to vidím špatně. tedy nejde ani tak o závislost, že s někdo ve vztahu uspokojuje nějaké deficity či potřebby… a tudíž se na druhého “váže”. To bylo pro mě důležité sdělit….
Co se týče otázky: Kam vedou Tvoje dveře…. opravdu mě to zajímalo, neměl jsem připravenou žádnou odpověď.
ad 47. tato odpověď uhnula stranou, silně jsem to cítila… zejména z věty o tatínkovi, máte s tatínkem společnou odpovědnost? mě to spíše znělo jako to … co za vztah nepovažuji, že si tatínek nebo ty vzájemně uspokojujete potřeby, tedy trochu v posunutém významu proti společné odpovědnosti. le nemusí to být…. proto jsem to nepsaala natvrdo, že je to jiné… jen jsem dala kontrolní otázku :-) abych zjistila jak vztahům rozumí Ru.
59. pro mě je důležité směrem ke mě… když mě někdo překvapí novým pohledem. tedy nemám zájem o rozklíčení příčinných souvislostí, spíše o inspiraci. vnuknutí… aha efekt. protože to mám ráda já…. předpokládám lže to mají rádi i jiní. překvapení, bum! jak to máš? mě se to líbí. opravdu mám to překvapení ráda. mohu říct: trhni si nohou :-) pro mě to pitomé není.
53. pokud je agresivita tvůrčí a zvědavý zájem o druhého, pak ano… pak jsem velmi agresivní. pokud tato zvědavost překročí osobní mez druhého, tedy bariéru za kterou nechce… může přece vžycky říct že ne, že nestojí o další důvěrnost. a je vymalováno…
pro mě je neprůhledná hra… jakože otevřené vstřícnosti, která se bleskem změní v pravý opak. nerozumím tomu.
63:
Třeba proste jen tneš do živého.
Ani to nevis,jen tak ti to ujede.
A je po hře.
každá hra je přece neprůhledná.
Jinak by to nebyla hra.
Ale smyslem hry je poznat její pravidla a slabiny(a sílu) “soupeře “.
64. nojo, ale teprve v průběhu hry se dozvím že pro druhého jsem “soupeř”. mám za to že hrajeme spolu.
65:
Ale ty jsi soupeř.
Ber to jako kompliment.:-)
A kličkující ublíženou, snášející iracionální argumenty dokážeš hrát taky-viz naše nedavna diskuse u “soupeřky”:-)
Hrajeme spolu,vše je OK.
64.Kdyz ty už se vidíš v tom království nebeském:-)(a mas z nás nejlíp nakrocino)ale my tu resime pozemský vztahy.
To i andělé slzí do kapesníčku:-)
Tak se tu bavte,já v nějaké podvědomé psychokrizi naplánoval na zítřek jarní výlet s mati.
Takže na dálnici nebudu moct předjíždět kamiony,ráno bude zima,potom zas horko,tam to bude daleko a jinam ještě dál…
A v závěru”proč jsi takovej nervak,vždyť to byl tak hezkej výlet”
maminka soupeř:-)
58
Neznám tebe jako terapeuta, poznala jsem jen asi čtyři jiný, pět. Ale třeba jsem od nich čekala moc, co já vím…
60
ad první odstavec
Proč myslíš, že mě dráždíš víc než jiní? Protože ně tebe reaguju víc než jiní, uvažuju nad tím, co děláš nebo co píšeš, víc než jiní?
Proč máš jakoukoli (mou?) netleskající reakci za reakci značící podráždění?
Jasně jsme na konci napsala, že to byla prostě jen ukázka letu myšlenek odstartovaných něčím an netu. Mívám to skoro pořád, jen to většinou nepíšu, dneska se mi chtělo, tak jsem to prostě pustila, psala, jak mi letělo hlavou – a pak šla zas pracovat. Proč z toho dělat vědu, že jo. Nemám pocit, že ty bys dráždila mě, ale že svým způsobem komunikace a sdělování svých myšlenek dráždím já tebe. :-) Jako by sis to, jak formuluju a co formuluju, neuměla vysvětlit jinak, než že mě sereš.
60
Druhý odstavec – já společnou odpovědnost neofdsouhlasila.A nepamatuju si, že by ji odsouhlasoval kdo jinej. Já určitě ne, páč si tím nejsem vůbec jistá a odložila jsme to až na někdy, až mi to třeba zas doskočí. Zatím mi to úplně nesedí do té definice a ani mi to nejde napasovat do představ “vocogou”. Nevím, proč bych musela mít nutně zodpovědnost za to, co dělá a myslí ten druhý, jen proto, že jsme partneři. Dokonce si myslím, že na to nemám ani právo.
Prostě mi to zatím nejde s tímhle s enějakj srovnat, ale třeba časem mi nějak docvakne, jaks to myslela.
60
třetí odstavec
Však to nebylo po tobě a výslovně jsem i napsala, že tahle tvoje otázka v téhle konkrétní situaci tam nespadá. Tak si to přeci přečti, ne?
Nešlo o tebe, šlo o moje asociace na otázky psychoterapeutů a tvou otázku jsem ocitovala jen proto, že ji Liška označila za terapeutickou. Ale o tobě jsem nepsala a taky jsem to tam napsala.
60
čtvrtý odstabvec:
Stranou od čeho?
Byla to odpověď Saulovi a vztahovala se k Saulově 46 podle mě docela přímo, nevidím v ní nic uhýbavého, a povídání o tatínkovi mělo být Saulovi ilustrací, že apriorně sebeobranný postoj vůči vztahům nemusí znamenat apriorní rozbíjení vztahů. Že je to o té síle té obrany, jak píšu ve 47 ze začátku.
To s tatínkem jsi jinak domotala dokonale a nechápu, proč tam zas cpeš nějakou zodpovědnost – jakou by sis přidstavovala, že bychom ji měli mít? Třeba ji máme, ale já té tvé potřebě po volání společné zodpovědnosti nerozumím, tak nemůžu rozumět ani tvojí otázce. Asi tedy podle tebe nerozumím vztahům vůbec a je to. Zrovna tak jajko neorzumím tomu, proč vztah není společné uspokojování potřeb. To mi přijde jako úplně napalicu, o to přeci naopak ve vztahu právě jde, ne?
Ne, fakt tomu nerozumím, proč to posunuješ do tak sdtrašně složitých pravidel a podmínek. Mám z toho pocit, že potřebuješ mít vztrah nějak posvěcený, povznesený… vznešený vyšším princpem mravním…
Vztah je přeci hlavně o citu, cítění, bytí… kdybych měla všechno pitvat na tu úroveň, jak to máš ty, tak bych v životě žádnej vztah nevybudovala a neudržela, páč bych se z toho zhroutila a pak buď ode všech utekla nebo všechny pozabíjela hned v úvodu…
Kašli na to. Příklad s tatínkem měl odpovědět/vysvětlit můlj názor Saulovi a pomoct Lišce, ne udělat uzel v hlavě tobě a pak i mně a hlavně dát ti důvod, abys mě tu rozebrala a vysvětlila mi, že s tatínkem vlastně žádný vztah nemám, když za tatínka nenesu zodpovědnost, že si jenm uspokojujem nějaký potřeby a že coby argument možnosti mít trvalý vztah i u nevztahového člověka vykládat o tom, že má tatínek třicet let trvající manželství, je ode mě jako nezůčastněné a zodpovědnost za to manželství nenesoucí osoby zcela irelevantní….
62
Agresivita není tvůrčí a zvědavý zájem o druhého, ale může v něm být obsažena, tak jako může být obsažena v jakémkoli našem jednání a jakýchkoli našich projevech.
63
Co je pro tebe neprůhledná hra?
65
Soupeř? A není to spíš tak, že když v průběhu hry něčemu neporozumíš, máš na to jediné vysvětlení – že jsi pro toho druhého soupeř a že on je ten, kdo mění pravidla podle sebe? :-)
A co když je to tak, jak píše Saul – to ty dáváš impuls měnit pravidla, i když nezáměrně nebo dokonce nevědomky, tak jako my všichni, diskuze – pokud tou hru myslíš diskuzi – je hra, ve které se pravidla tvoří “za pochodu” každým novým příspěvkem, je to neustálá interakce. Nikdo nemění pravidla jen proto, že se zrovna mýrnyks týrnyks rozhodne, ale změní tón prostě proto, že se mu zdá, že změnil tón ten před ním, nebože porušil ta úravidla, co platila až do té doby, třeba překročením nějaké meze, nejen osobní, jakékoli. Každý z nás má v diskuzi pocit, že se jen přizpůsobuje. To, že si někdo méně často a někdo významně častěji neuvědomuje, že ten tón změnil jen proto, že sám něco nepochopil, (a vlastně taky je to aprioní preventivní sebeobrana), je věc druhá.
73:
Ja si Ru svoji 46 obhajim.(i odyz neni pred kym,bylo to myslene obecne)
Nemusis se toho ujimat za mne.
Jestli tomu Ratka nerozumela a brala to jako odsouvani od tematu,tak mi je to sumak.
Kdyz Ratka nechce rozumet,tak nepomuze ani 10 vysvetlujicich komentaru:-)
Zbytecnych!
68
Taky mám na zítra naplánován výlet, ale o samotě. Dneska jsem naplánováno neměla nic, jen zahrádku a nákup špuntů mamince na hůlky, a nakonec jsem si na náměstí dala první letošní kopečkovou zmrzlinu a pak se na poprvní letos vykoupala na Roštěnce. :-) A ujela na kole a ušla s kolem asi deset neplánovaných kilometrů lesem a loukama tak trochu zablouděním kvůli rozoranýmu poli. :-))
77
Však já nehájila tvou 46, ale svou 47. :-))
S tím šumákem a jeho zdůvodněním nicméně souhlasím do puntíku. :-)
A jestli Ratka v nějaké části téhle diskuze šla přes čáru a tnula do živého, tak až v té 60 tím tnutím do mého tatínka. Přestože o tom vztahu mezi námi dvěma u mě četla už víckrát, ví o tom evidentně h…o, nepamatuje si přečtené, resp. necítí, co čte, akorát si to zas a znova doplňuje svými schématy a poměřuje nesmyslnými pravidly pro pravidla.
80:
Nedramatizuj to.
Pred podobnym “tnutim do ziveho” si tu u mne davate vsechny,vcetne tebe,pozor jen ze “slusnosti”.
Pritom to aspon u mne o nicem zivem neni.
Ale ten lakavy pach krve rozebirajici to diskuse…bych utnul prave proto.
80:
Ale ano,to bylo pres caru!
82:
Zrejme na oplatku tvych vykladu o ni a jejich rodicich.
No proste je tu veselo:-)
81
Jestli to nebude spíš tím, že ty jsi ty. Rozuměj chlap. Chlapům se do rodičů nesere. Jen babaám. :-)
Neřeším. Nedramatizuju. Jsem v noční košili a je mi fajn. :-)
“Jsem v nocni kosili”
To nosila babicka,to jeste existuje?
Ja myslel,ze dnes chodi zensky spat v erotickym pradle at uz toho chlapa maji,nebo ne:-)
83
Nemám pocit, že bych kdy napadala existenci vztahu mezi ní a jejími rodiči. Nebo že bych tvrdila, že co o svých rodičích napíše ona, jací jsou, není pravda. Nedělám jí překladatelku toho, jak má svoje rodiče správně vidět. Pokud si dobře pamatuju, tak jsem jen psávala občas o tom, proč jak vidí ona sama sebe v důsledku vlivu těch rodičů, a to jsem vždycky vycházela z toho, co o nich napsala taky ona sama. A i to jsem víceméně psát přestala po té menší aféře skrz její snachu, kdy mi u sebe na blogu vysvětlila, jak trpí takovými osobními sděleními a že si to nepřeje.
Vím, že se snaží mi vždycky vysvětlovat, jak jinak to mám s maminkou, než jak to píšu, to už jsem si zvykla, beru to jako folklór. Tatínka bych byla radši, kdyby z těchhle pokusů vypustila.
85
Existují různé, i s těma knoflíčkama a límečkama, já mám noční košili, co vypadá jako dlouhý triko s dlouhým rukávem. :-) Vzhledem k tomu, že nebydlím doma sama, přeci jenom je mi blbé běhat po bytě nahatá, když vylezu z postele se vyčůrat, žejo. :-)
80,81 tnutí do živého vnesl do diskuse Saul, nic takového z mé strany nebylo, ani nebylo míněno…
je vztah partnerský…kdy dvá lidé kráčí společně životem a společně nesou odpovědnost za to co vytváří (slovy, myšlením, skutky)
a pak je vztah dítě rodič neboli rodič dítě, do kterého se rodíme a nějak se s ním v životě srovnáváme, jelikož jsme pořád nějak na sebe navázani. tento vztah jsem chtěla označit jinak…. proto jsem psala o potřebách. dítě potřebuje rodiče, a rodiče dítě z titulu toho že “patří k sobě” , je v tom obsaženo nějaké pouto, nějaké potřeby. Omlouvám se pokud to znělo hnusně… ale všichni máme rodiče a všichni s rodiči se kontaktujeme. Ovšem tento vztah bych označil n jiné bázi než partnerský.
A není třeba to brát osobně.Osobně si to každý se svými rodiči pojímá sám. že jsem do toho vtáhla Ru s jejím tatínkem bylo jen proto… že jsem chtěla vrátiti zpět do hry i tu odpovědnost, jakože tam je, pokkud je to vztah partnerský neboli společná cesta životem.
a že se člověk vyhýbá “závazku” … často je to z pozice mužů nejen žen, je snaha se vhnout odpovědnosti… vyhnout se následkům, nemuset odpovídat.
Diskuse se začíná lámat když někdo podsouvá druhému zlý úmysl, tedy přiznávám že to může být i moje chba, když v tónu Ru zacítím výčitku….že jsem ji urazila, něco proti ní řekla, ponížila etc. Ačkoliv to může být jen můj falešný pocit který mám prostě přejít …. neslyšet to v tom. Protože to v tom není. Pak je pro mě diskuse přínosnáv tom, nebýt vztahovačná, tyto věci nepřijímat…osobně.
87
Bavili jsme se o “vztahovosti” Podle mě vztahovost charakterizuje člověka na všech úrovních vztahů. Nejen partnerského. Čili proč vylučovat ze vztahů rodiče, kamarády, vztah se spolupracovníky… – někdo třeba potřebu navazovat bližší vztahy mezi kolegy či cítit kolegy jako vztahové vůči sobě nemá vůbec, někdo má naopak až moc. M
Navíc i kolegové i rodič a dítě mají zodpovědnosti/zájmy/úkoly společné a jejich osobní potřeby se prolínají.
Tohle nejde takhle preparovat, Ratko. Podle mě prostě nejde. Pokud bys na tom trvala, dostanem do stádia, kdy z jakéhokoli vztahu budu schopná ti na světlo vytáhnout nějakou společnou zodpovědnost a současně i nějaké uspokojování jen svých potřeb. Je nesmysl definovat vztah výlučnou přítomností jednoho a výlučnou absencí druhého.
Takže pokud tak nutně cítíš potřebu tu zodpovědnost vracet do hry, když my ostatní ne a považujem ji jen za normál věc přítomnou v každém vztahu, tak ji vracej do hry vracej na svém hřišti a nedeformuj kvůli tomu hřiště jiných. To bude lepší.
88
Však jo, právfě, vyhýbat se závazku může kdokoli bez ohledu na pohlaví a postavení v eventuálním typu vztahu.
89
Jj,, proto jsem psala ty trochu udivené vysvětlující litanie a nakonec v 80 oznam, že jediné, kde ses mě opravdu dotkla, byl až ten odstavec s tatínkem.
Ale věřím, že po oznámení “nedotýkat se napříště tatínka” už to bude ok. :-))
Ale docvakává mi jedna věc – podle tebe Liška uhýbá ze vztahů kvůli uhýbání před zodpovědností?
Pokud ano, může to být příčina toho, proč si (opět:-) nerozumíme, o čem která píše.
Podle mě to totiž až tak úplně jednoduchý důvod u Lišky není.
(Stejně jako to není důvod nízké vztahovosti u mého otce.)
Je asi potřeba brát v úvahu proč člověk do té závislosti ze zodpovědnosti nechce, proč před ní uhýbá. A proč třeba před některou uhýbá a před jinou ne.
90 píšeš: Je nesmysl definovat vztah výlučnou přítomností jednoho a výlučnou absencí druhého. ano, to je nesmysl. takhle jsme to nemyslela a ani mě to nenpdlo.
pokusím se to vzít jinak. Každý z nás odpovídá (bazálně) v tom nejhlubším slova smyslu za svůj život, jak myslí a jak cítí, co dělá… co ho obklopuje. SAamozřejmě jsou věci které nemůže ovlivnit, jelikož se narodil do určitých podmínek a pak to nabaluje na sebe či v tom různě plave. O této odpovědnosti mluvím… ona sse může pak různě promítat i do pracovní odpovědnosti nebo odpovědnosti za to co slíbím nebo pokazím etc… ale to už je průmět.
A partnerský vztah je sdílenítéto bazální odpovědnosti. že tedy když můj muž něco udělá … nějaký “paskvil” jakobych to udělala já, když se mu nedaaří nebo je nemocný jakobych byla nemocná já. kdyby udělal nějaou půjčku nebo míl problém v práci, jakobych tu půjčku nebo problém měla já…. ale jde i o to že jsem “ta osoba” kteerá to pomáhá nést a pomáhá na cestě, stejně tak i ten druhý. Podobně je to s dětmi… když si dělám starosti, tak můj muž mě nenakope do prdele jakože co blázním… podpoří mě a očekává že i já ho podpořím v jeho starostech. že oba…svoje životy sdílíme.
U rodičů to vnímám jinak, tam jsem samostatná jednotka. a celoživotně si vymezuji vztah k rodičům…. hledám se kdo jsem vůči nim, jako mladší jsem unikala z jejich dosahu a jako starší jsem jim oporou ale nikoliv jako partnerka, spíše jako máma a mentální posila, cítím i soucit ale nikoliv lítost jako spíše cit ve smyslu lásky dítěte a matky, dcery a otce.
U partnerství je to kolikrát tak, že ta láska jakoby se propdala do podzemí a zůstává místy jen odpovědnost za své společné činy… vnitřní řeka kteerá je společná a pak ta voda opět vytryskne, není v otm pouto ve smyslu citu mateřského či otcovského. je to jiné… vztahové. Pokud se někdo zeptá zda to pojímám posvátně tak ano, je to pouto člověka s Bohem, které řík “staň” se. to je odpovědnost…. za to kde jsem, co tam dělám a jak myslím. přijetí této odpovědnosti. pokud jsem nespravedlivá, ubližuji a zlá tak přijetí téhož taky. Tedy neříct, že “on za to může”. je to vztah společný. můžeme za to co nás pottkává oba…oba jsem zodpovědni stejně.
93. nejen u Lišky… možná i u Lišky. ale to je každého věc proč “nechce” se vázat ve vztahu. Možná odrazuje ta svázanost o které píši. Je to můj pohled. Ona je to totiž tato “svázanost” … z mého pohledu nevyhnutná. Nejen v partnerství nýbrž i v lidském životě obecně být “navázaný” a odpovědný vůči existenci, ať si pod tím představím cokoliv. Tedy život ve dvou či ve větší komunitě jen promítáním “existence” do reality.
95
Ano, ale o tom jsme už mluvili asitak tisíckrát dvěstěpadesátkrát.
A já na to píšu to, co píšu.
Navíc “navázaná” a odpovědná vůči existenci můžeš být i bez vztahu. Pocit zodpovědnosti nestojí na vztahu.
96. no ano, jistě. samozřejmě. navázaná na existenci si i jako single (pokud to člověk vnitřně dovolí). v případě partnerství se tato existence promítá do vztahu (pokud to oba vnitřně dovolí), tedy existence se promítá do času…jako cesta
94
První odstavec – ale takhle to vyznělo, zejména z 60 posledního odstavce o mém tatínkovi.
2. a 3. odsdtavec – vysvětluješ podle mě samozřejmé,
4. odstavec – omyl, nikdy njesi samostatná jednotka, s rodiči jsi spojená celoživotně, a aspoň já to cítm tak, že akorát na čas (byť v poměru celé délky lidského života dost dlouhý) se od nich odtrhujeme, abychom si vybudouvali vlastní nohy a vlastní hnízda, ale pořád s nimi máme spoustu společného sdílení, společné zodpovědnosti, ne materiální, ale duchovní, duševní. Za jejich i náš vlastní život, protože jsou propojené. Kdo se nesrovná s touhle zodpovědností vůči rodčům, nesrovnáí si vlastní život. A naopak.
A že není tenhle vztah rovnocenně partnerský? No není, však takový je právě jenom ten partnerský. Ostatní vztahy mají různé ostatní podoby a úrovně vzájemného postavení. Vztah není jen to, kde si jsou dva lidé naprosto rovní.
5. odstavec to povrzuje svojí první větou – “…ta láska jakoby se propadala do podzemí a zůstává místy jen odpovědnost za své společné činy… vnitřní řeka která je společná a pak ta voda opět vytryskne,” – platí to i pro rodičovství nebo pro jiné typy vztahů.
Jestli to pouto mezi lidmi je láska partnerská, nebo pouto rodičovské nebo pouto ze společně prožitých trablů a společně splněných úkolů v práci, je fuk. Pokud je tam pouto, je tam vztah.
Boha do toho nemíchám, nemám potřebu.
Zodpovědnost je obecná věc. Neurčitá. Tu buď mám, nebo nemám.
Vztah je konkrétní. Mezi konkrétními lidmi. Když na místo ve vztahu strčíš jiného člověka, ten daný vztah už to nebude.
Zodpovědnost ti může zůstat (například situace v práci, na daném úkolu můžeš pracoivat s kýmkoli, ale vztah máš jen s člověkem, kterého znáš a jste už nějakým způsobem spojení, sehranosti, společně prožitým a vytvořeným…)
A nebo ti nezůstane a ty z takového nevztahu odejdeš, protože prostě s tím jiným člověkem bez pouta fungovat nedokážeš. Nedokážeš a nechceš mít vůči němu zodpovědnost a hlavně – ani si nepřeješ, aby on měl zodpovědnost za tebe.
4. chtěla jsem to “pouze” baevně odlišit. samostatná jednotka je myšleno jako samostatné hnízdo… není to jednoznačeně definováno, jen že tam cítím rozdíl proti partnerství, kdy se oba starají o hnízdo. rodiče měli svoje hnízdo, mladí mají taky svoje hnízdo a jejich mladí taky. ono to zní samozřejmě ale v praxi ty jemné nuance vystupují a ukazují se. co je dcera a máma… co je máma a syn, a kde jsou muž a žena jako partneři. Samozřeejmosti které jsou žité ale je cítit že jsou tam rozdíly. Mámu nepošlu do prdele, manžela ano. A proč? protože s mámou soucitím, považuji ji za zranitelnější, je to v jiné poloze. Muže považuji za seberovného a odpovědného, tedy odpovědného za splečný baťoh který neseme. Máma nese sebe…. nenakládám ji.
99. poslední věta… to mi zní spíše jak přátelství. přátelé se mají rádi, jsou k sobě přetahováni zájmem… ale každý je samostatná jednotka.
100
Jistěže tam musí být rozdíl. To by bylo smutný, kdyby ten rozdíl člověk necítil nevnímal. Patologický. :-)
Ty rozdíly ale popisuješ podle mě zase zbytečně, bavili jsme se tu jen a pouze o tom, co je vztahovost, tedy co je vztah. Formy vztahu jsou přece logicky různé a bere se to snad už i na základce… Já už nevím, jak ti to napsat jinak… i když chápu, že píšeš hlavně o tom, co intenzivně žije v tvojí vlastní hlavě…
101
Ehm… A přátelství není vztah? :-))
102. ale jistě… jak se to projevuje v praxi, u tebe se to taky nějak projevuje v praxi. zda v hlavě nebo v reálu je v důsledku totéž, jelikož tak to dotyčný žije jak si to uvěodmuje. není to až tak pro mě samozřejmé. je v tom hodně tajemna a neznáma…. tedy to tajemno je prvotné. popisuju zbytečné možná pro tebe. třeba pro jiné (a pro mě) to zbytečné není.
104
Ne, myslela jsem tím, že to popisuješ zbytečně v kontextu debaty o tom, co je vztahovost, potažmo vztah, a jestli Liščiny problémy se zavřenými dveřmi jsou či nejsou dány její přílišnou vztahovostí.
Nebo ne přílišnou, ale silnou.
A pak je otázka, jestli problémem je, že
– neví, jak ty dveře otevřít, jak správně klepat, nebo že
– neví, jak poznat, jestli je či není nabídnuto k otevření, nebo že
– neví, jak poznat, kdy jít radši dál, nebo že
– to všechno ví, ale i když by měla jít dál, pryč, tak to nedokáže…
Samostatnost, svébytost, individualita obecně spíš kryje/komepnzuje nejistotu, nebo ji spíš způsobuje?
Ale netroufám si odhadnout, nakolik je u Lišky je důvodem sebeobranného postoje před vztahy či určitým typem vztahů nejistota… Nebo v jaké formě…
U mě třeba docela dost.
Proboha tolik řečí, šílený rozbor, třeba nemůže najít jen správnýho muže pro sebe. Někoho kdo chce ji a koho chce ona.
105. to my nevíme… a ani není naším úkolem posuzovat zda má někdo problém a proč. píšeme zde víceméně inspirativně, nikoliv hodnotíce. jestli to Lišce něco dá nebo nedá…. my se ncháváme inspirovat jí a jí třeba to naše řekne tak něco. a to uprostřed skrze které to prochází je neznámo.
109
Přesně tak.
Proto se mi taky příčí to degradovat na neochotu nést zodpovědnost.
110
Však to taky neposuzujem, akorát jsem se snažila o návrat na začátek a psala to jen jako výčet možností k přemýšlení, proč to nemusí být dáno uhýbáním před zodpovědností. Protože mi Lišky prostě bylo skoro až líto, že jí to dycky vysvětlíš takhle a šup – zaškatulkuješ ji jako osobu, která vztah nechce, protože by v něm něco musela. :-) Takhle jednoduchý to určitě není.
jistě, ratka je trochu snob, chce být moc moudrá…je to moudrost falešná.
112. ale to ti nemusí být Lišky líto. ona řekne co a jak…. sama. vycházím z toho co píše, je velmi zodpovědná ve všem co dělá a zároveň touží po svobodě. je to paradox. tím ji nehodnotím… jen mě to inspiruje k vlastním pocitům a rozporům.
114
Nojo, já dycky zapomenu, že zatímco okolo se něco děje, ty se děješ uvnitř sebe… :-)
Paradoxy bývají obvykle zdrojem nejistot.
113. píšu jen názor do diskuse…klidně ho odmítni. nebo označ z falešný, moudrost to není.
115. vím že to co je venku se děje uvnitř :-) že to je propojené, viz motto u mě “potkáváš to co jsi” :-) venku a uvnitř jsou jedno.
To ale není jedno, ratko. Ty nejsi svět.
107 ru – jo, to všechno.
109 Karel
110 ratka
– taktak.
(Konečně jsem dočetla komentáře; ještě že si tady hezky všechno proplynete a řeknete a “domácí” ani nic nemusí, jen to přečíst a sledovat “pro jistotu,” kdyby náhodou to chtělo nějakou zásadnější reakci. – Ha a to je taky zajímavý způsob vztahování, když už je o něm řeč :- )
118. ano, nejsem svět.
Nojo, já chtěla zrovna napsat něco o falešné taktnosti (nebo jak se to jmenuje ten pocit správnosti, že se nesmím někoho něčím dotknout, používat “špatná” slova, objevuje se třeba i v souvislosti s cikány čili romy…?) třeba proč nesmím napsat slovo “problém”, když jako dilema čili problém to podala už sama Liška a od začátku tady o tom diskutujem… proč asi, no protože to je problém, ne? O něčem, co není problém se přece nediskutuje, to se akorát zaplácá ručičkama a napíše sladká pochvala nebo nicneříkající sdělení “mám to podobně” a tím to končí.
Každý máme problém, tak proč být tak (to slovo, co mi vypadlo) a tvářit se, že si nedovolím myslet, že druhý má někde problém… já si to holt dovolím.
A momentálně jdu pořešit svůj problém, jestli na plicník dojet na kole, nebo radši popojet na půl cesty autem, páč tady fučí jako blázen. :-)
A nebo je to tím taky u Rtaky zakázaným slovem “posuzovat”? Ve 110.
Je to možný.
Že by celá ta nedorozumění vždycky v poodobných debatách vznikala hlavně Ratčinou úzkostnou snahou být – ha, už to mám, KOREKTNÍ! – a tím pádem kličkováním mezi sděleními tak, aby to náhodou nebylo nějaké posuzování, takže pak to jako posuzování, ale nepřímé, vypadá úplně všechno od ní?
Tak já du na ten plicník.
Ale jetsli je Ratka zvyklá na taková superkorektní balení sdělení, tak by taky bylo i pochopitelnější, proč čte posuzování i tam, kde není, nerozlišuje mezi přímým sdělením a nepřímým, takže třeba když napíšu “Nevím, jestli” a “Obecně co když” – Ratce z toho vyjde, že se neptám, ale sděluju, co si myslím na tuty, a že si to myslím nikoli obecně, ale o konkrétně Lišce. Ale že tobalím do dekoru korektnosti a sděluju to nepřímo.
Ne, Ratko, kdybych chtěla sdělit, že si to fakt myslím, že to tak je, sdělím to přímo a nepsala bych, že si nejsem jistá nebo že nevím, jestli to tak je.
A kuš babo na plicník.
ru,
já tou nemocí, mocí, syndromem nebo co to je, co se jmenuje korektnost, už taky trpím.
Jednou jsme měli na to téma svolané setkání v práci, někdy předloni, a tam se ukázalo, že i slovo “problém” si každej vykládá jinak. Někdo jako něco už hrozně závažnýho a zastrašujícího (šlo o to, jak se nám pozdává termín “problémy s duševním zdravím”), někdo prostě neutrálně jako problematiku, téma, oblast.
Noa podobně to bylo i s jinými košér /nekošér termíny, takže diskuse nevedla k ničemu.
Tak tak to s tou korektností pak dopadá.
kdovíjestli takovej plicník chtěl bejt nazývanej plicník .-)
Nonic.
Já to slovo “problém” taky dřív vnímala jako něco dramatickýho, velký slovo, velký potíže. Přitom slovo “potíže” zase já vnímám jako lehčí než “problém” a jiní lidi to měli právě naopak. Tak ratka má asi taky slovo problém jako silný slovo.
124 … umím hezky odcházet od tématu, žejo? :- )
Problém je když si problém vyrobím :-))
jakmile si vyrobím problém… mám ho a s ním i nutkání ho “řešit”, tedy nejde o zakázané slovo…spíše o metodu jak se zaplétat do sítě.
Problém je dobré slovo, kdyby nebylo problémů, tak nemáme o čem uvažovat, nutí nás přemýšlet. Problém si “nevyrábím” ani se nikam nezaplétám.
128. ty ne, ale já jo :-)
121. slovo problém má v sobě něco pejorativního…nevidím v tom co Liška píše problém. Dilama jo, nikoliv problém. problémy jsou od toho aby se řešili. Přijde dělník za mistrem a řekne že má problém, že mu chybí kladivo nebo že se pokazil ohraňovák a on má problém. TAky jsem měla problém když se spálila tuna nugátu. Přesto… se nevvolalo hned že máme problém či problémy nýbrž …. bylo jasné že někdo něco posral :-) či se to posralo. takže houby problém… něco se zaspalo a muselo se to rychle vyřešit. Co je vlastně problém… kdy zčne být problém problémeme. třeba někdo koktá….a má problém se vymáčknout. či diskutovat. pak bych připustila že má problém. tedy nějaký blok…ale nemyslím že liška má problém.
131. taky se říká, že dítě je problémové… tedy má problém ve škole, většinou adaptace na děti či nezvládá učivo. Problém … škola. Je zajímavé, že tady jsem taky nevnímala že děcko fakt má problém s učením, nepřipustila jsme si to ani s jedním, problém se tudíž … nevykrystaloval do problému nýbrž vyšuměl.
my v práci měli na řešení problémů tzv. 8D Report, na něm jsme museli hlásit jak míníme vyřešit problém krátkodobě a dlouhodobě, a jaké jsou kořenové příčiny problému. je jasné, že lepší je problém nemít než se s ním tak srát. :-)
Ale problematičnost nějaké věci, situace může být na ní to nejzajímavější.
133. to ano… ale to není problém, to je zajímavost… originalita.
Problém je cokoli, co selže, nepovede se, nedosedne, zadrhne, sekne se či zaskřípe, a tudíž v člověku vyvolá myšlenku, že by s tím měl něco dělat.
Když udělá, vyřeší to a problém zmizí (ale někdy se tím vyrobí problém jiný, třeba jako s mojí drenáží), když neudělá, může se rozhodnout, že to není problém zas až tak velký a časem se přeskládá něco jiného okolo toho problémz, takže to skřípat či drhnout taky přestane.
Ale nečtla jsem komentáře předtím, reaguju jen na poslední dva
126
Ano, to je problém a tento zvyk je obecně problémový.
Ovšem jeho pravý opak taktéž.
Pravda, v tom případě ale nemá problém ten jeden jeden dotyčný, ale všichni okolo kolem něj.
135. tak nějak, mohu registrovat problém v momentě, když znám žádoucí výsledek a před sebou nežádoucí paskvil. :-) pokud nemám představu žádoucího výsledku, nemám ani problém
127
Aha, takhle to myslíš… No to je dost laciný. Ať žije demagogie…
Takže podle tebe nejlepší řešení života je strčit hlavu do písku a prohlásit, že problémy neexistují a všechny si jen sami vymýšlíme.
Tak to platí bod dvě komentáře 136.
To nevím, záleží jakým způsobem se o tom mluví, jestli je to něco, za co se člověk má stydět, nebo jestli může přemýšlet, zabývat se něčím, co má nějaké možnosti, kterým se věnuješ a tak.
133,4:
Tezko rict,do jake miry je platna Darwinova evolucni teorie,ale 100% vyvratitelna neni.
A jeji podstatou je prave “problem”.
Evolucni vyvoj jde po jedincich s nejakou anomalii,kterou maji v porovnanim s jedinci stejneho druhu,tedy s necim co se da vnimat jako problem.
Presto prave skrze nej (a predavani teto anomalie na potomstvo) je to dal evolucne posunuje.
Nebo znici,to zavisi od podstaty te anomalie a jeji vyuzitelnosti.
Nicmene to jasne naznacuje,ze i problem muze byt ve vysledku vyhodou.
139. no právě. ta samá věc může být zobrazována jako problém za který se třeba stydí, nebo jako originalita a vyjímečná zajímavost.
140. my tomu říkali “potenciál k zlepšování” :-)) a problém byl smeten ze stolu
130
Nevidím na slově problém pejorativního vůbec nic. Kdybys ty neviděla za problémem něčí vinu, necítila to jako ukazování na někoho, že za něco může, neměl by pro tebe pejorativní význam.
To je ale jen tvůj problém. :-)
Jsi zblblá fanrikou. U nás se žádné 8D nekoná, ba ani 3D, když je problém, tak se prostě dá hlava dohromady
se šéfem a nějak se to pořeší. Toť vše.
Jinak hlášku “Jůstne, mám problém,” ode mě slýchá šéf docela často a už to i po firmě zlidovělo, a někdyt o znamenám, že fakt potřebuju poradit nebo pomoct, a někdy je to prostě jen vtípek, když se z problému vyklube nějaká totální pí…a pro zasmání, což mě těší, když se mi šéfa podaří pobavit tak, že se směje. (Třeba když jsme mu vysvětlovala u tužky s upadlým koncovým čudlíkem, že ji nesmí kousat.) I doma hlásíme Mám problém na kdeco.
Já v tom prostě problém nevidím. Problém je jen problém a žádné přisuzování něčeho někomu. :-)
133
Anooo! Přesně!
143. ale jo… máš pravdu, problém není problém. opět jsem chtěl být trapně originální. tedy dělat problémy :-)
134
Problém je problém! A nejzajímavější je to právě proto, že je to problém a musí se k tomu člověk nějak postavit,m něco vymyslet, pořešit!
Obyčejně zajímavou věc řešit nemusíš. Ta je jen na pasívní vjem.
137
Akorát že ty to podáváš málem tak, že je nežádoucí znát představu žádoucího výsledku, že kdybychom nikdy neměli představu žádoucího výsledku, neměli bychom žádné problémy. Což je jednak nereálné a jednak blbost.
146. už jsem se ztratila…. ano, problém je problém a originalita je originalita.
147. je to jen logická hračka, smyčka.
147. tedy baví mě tyto věci, různé pohledy. a když to nejde z jedné strany tak z druhé. ale máš pravdu, jistě… máš nějký cíl (představu) a pak máš odchylku od něj… a označíš to jako problém, no a zjišťuješ jak se to mohlo stát, jak to spravíš a co uděláš aby se to zase nestalo (prevence)
přičemž v běžném životě… je žádoucí mít problém, aby se něco dělo a něčím se zabývalo, řešilo…
v pracovním životě mi řešení problému lezlo na nervy. :-))
140
Tos to trošku otočil
Ta anomálie je odchylka, která vyřeší problém, který mají ovšichni ostatní “normální” jedinci v populaci.
Čili pokud všichni hnědí jedinci v populaci hynou na nějakou bakterii, mají problém. Pak se ale vyskytne u jednoho jedince mutace, díky níž je odolný, a ta mutace je zaplaťbůh dědičná dominantně. Ale je spojená s jinou než hnědou barvou, třeba bílou. To není problém. To je řešení. Pokud ta bílá barva není v jeho životním prostředí vysloveně stoprocentně letální (například jako bílá barva kočky lovící na poli před posedem s myslivcem na něm), tak časem bude celý druh bílý, ale odolný vůči bakterii. Příroda sama vyřeší, který z těch dvou problémů (neochraňující barva, nebo neimunita vůči bakterii) je pro zachování druhu méně problematický. Případně se vyštěpí jedinci s dominantní odolností vůči bakterii, ale hnědí heterozygoti s jednou alelou pro bílou barvu.
151. spíše jsem byla bezradná, jsou problémy u kterých řešení neznám… anebo znám ale není proveditelné. To mě napadá, zda se to i vám někdy stane, že “máte” problém… i byste věděli co je příčinou ale nejsou žádné možnosti či nástroje k řešení, prostě to řešení nemá. jen to protrahuje.
151
V běžném životě snad není žádoucí mít problém. :o))
Na tos přišla zas jak? )
Copak se nedá něco řešit, dělat i bez toho, že by to byl problém?
Ale nedá se vyhnout tomu, že problém skutečně máš, třeba že píchneš, když jedeš autem, že jdeš výletem a křivě stoupneš a zlomíš si nohu, že v jakémkoli stroji či přístroji někde něco křupne z prosté únavy materiálu, že onemocníš zhoubnou nemocí, aniž by sis byla vědoma, žes kdy žila nezdravě, že onemocní někdo z tvojí rodiny, když tys slíbila mimořádnou směnu v práci… atd.
A vůebc. Jsi si jistá, že ti zítra na barák nespadne letadlo?
Určitě netrváš na tom, bydlet v té barabizně, žejo…? :-)
153
Jasně že jo. To je přeci normální. Většina věcí nemá správné řešení, jen to méně nesprávné.
152:
“To neni problem,to je reseni”
To vime,az se to jako reseni ukaze.
Do te doby je bily jedinec odlisny od tech hnedych a obe strany to mohou povazovat za “problem”.
156
Vždyť píšu, že příroda sama to rozliší.
156
Ta bílá barva bude problém pořád. Jen nebude ten rozhodující, takže časem se pořeší zas nějak jinak, třeba tou heterozgotností.
Je to vždycky něco za něco.
154… první tři řádky. nooo ano :-)
154. druhá polovina… pokud bereš zákon entropie (pokud se něco může posrat tk je jen otázka času kdy se to posere) za problém… pak je život jeden velký problém, jelikož zdravíčko nám věčně sloužit nebude. Zlehčuji… ale ty problémy co popisuješ… pro mě problémy nejsou. jen ukazují, že rovnoměrný přímočarý pohyb netrvá věčně, občas dojde k odbočce.
161. jsou to nečekané události, mohou změnit celý život. a taky ho změní, žádné řešení problému nenastane… jen se to bude jiné… tedy kromě píchnutí auta…tam se vymění kolo a jede se dál.
Karle
133 a hlavně 139
joo, to je důležitý!
152
jo, to je krásný slovo a dlouho jsem ho neslyšela (sorry že mě takhle uchvacuje slovo, když obsah je taky dobrej)
– HETEROZYGOTI!
To mi připomíná jiný hezký slovo, eee, ti… HOPLITI.
Nebo HOMEOSTÁZE, ale to nevím moc, co znamená, nějaká rovnováha organismu myslím.
Nebo slovo VĚROZVĚSTI. nevím proč, ale HETEROZYGOTI mi je připomínaj, pravděpodobně tím zvukem :))
nonic, pokračujte… :-D
165. hugenoti :-)
161
Zákon entropie nepovažuju za problém, ale pokud někam jedu a píchnu, považuju to za problém, neb to zadrhlo a se to musí řešit
Život není jeden velký problém, ale sled mnoha různě významných problémů. Všechno to, co jsem popsala, za problémy považuju, neb to odpoivídá mojí definici ze 135 a následujících. :-)
A jsme u toho, co psala Liška – tím, že každý má pro slovo problém jiný výklad, jiné vnámání významu toho slova, nedojdem nikam, stejně tak, jako tehdy nedeošla ta Lišky psychoterapeutická skupina.
162
Ale ano, nastane. Vyřeší se to, zlomenou nohu na výlětě pořešíš s něčí pomocí, stroj nebo přístroj si pořídíš nový nebo to obejdeš jinou technologií, nemoc budeš léčit nebo umřeš, a řešení směny navíc, na kterou se kvůli OČR nedostavíš, si holt pořeší tvůj šéf. A když se opravdu nedá změnit nic, třeba jako stáří a stárnutí s veškerými jeho příznaky, změní se něco okolo tak, aby problém nebyl tak významný. Tedy například hierarchie hodnot stárnoucího jedince.
Mně heterozygoti přišli ze začátku jako porouchaní roboti. Tím zvukem a pocitem ze slova.
Ale homozygoti jsou na tom ještě hůř, to jsou teplí porouchaní roboti.
A haploidní – no tam něco evidentně hapruje.
167 jen doplňuju, že to nebyla psychoterapeutická skupina, byli to většinou soc.pracovníci a pár manažerů.
169. haploidní…:-) to je výstižné. něco hapluje v motoru :-)))
167. tak jo, šlo mi víceméně o větší důraz na to že život je proces s různými zatáčkami, jestli tu zatáčku nazveš problém nebo zadrnutí pístu či cestu v hlubokém sněhu, to je vlastně šumafuk.
168. tedy nešlo mi ani tak o název, jak to nazveš jako spíše jak se to vnímá (nitěrně) on to nahoře psal Karel a já s ním souhlasím v tom, že jde o orignalitu a jedinečnost momentu. Když vznikne “problém” tak se objevuje nová situace… nastupuje změna. Tuto změnu můžu zrušit a dostat do původního stavu (opravit) anebo akceptovat… nechat tam to auto a jít domů.
prožívám momentálně mimořádně složité období, které bych nenazvala problémem jako spíše totálním zmatkem. a měl jsem sen. Startuji motorku, nafťák… a říkám si jen aby mi nechcípl motor, tůruju, a slyším že kdž povolím plyn tak začně motor škytat a já se modlím aby to jelo. Jedu… je zima, mráz, cesta se mění na vyšlapano pěšinku v hlubokém sněhu, pak jen šlápoty přede mnou a jedu do kopce, vyjedu to? je to kluzké ale motorka je najednou nahoře a nahoře je opět sníh a marast, a tak jedu a jedu a na horizontu vidím cestu a na ní jedou auta. TAk si představuji problém :-)) že se jede … pokud to jede a ono se někam dojede. je to ve sněhu, škytá to a každou chvíli to hrozí zhasnout, a na obzoru je vidět…
172, 173
Ne, šlo oto, jak se vnímá slovo problém. :-)
Vyvsyětlování všech možných zatáček a nastupování změn je pořád jen zdůvodňování tvého způsobu vnímání slova problém.
Ty slovo problém cítíš jako určené jen pro nějaký skutečně hnusný, navíc podprahově obviňující problém, takže v jeho použití zejména vůči někomu jinému vidíš problém, já ho mám i pro kdejakou běžnou, třeba i jen technickou lapálii, takže v jeho používání žádný problém nevidím.
TA to je celý problém. :-)
174
Já bych v tom snu viděla problém hlavně v té motorce na naftu. Jestli on ti ten sen nechce sdělit, že tvoje problémy jsou hlavně vycházením/vyjížděním z dávání dohromady věcí, které dohromady nejsou… :-)
174
pěknej sen, furt se jede, furt se jede.
ad176 nafťák je právě zarážející a vypadá to jako důležitý bod snu. Mě – co nejsem řidič a nevyznám se – by k tomu napadlo jediný, co jsem nedávno zaslechla, že nafťák (auto) jede nějak plynuleji nebo tišeji nebo co,tak v tom snu by byla otázka, jestli je to teď tak vachrlaté ve dne, že by sis potřebovala ulevit aspoň tím, že by to byl nafťák.
Jinak ničím, protože to odjedeš celý sama bez spolujezdců. Ale úspěšně to zdoláváš, podle snu. I když asi ne ve vřelém přívětivém prostředí, když je tam ten sníh. (Vnějším nebo vnitřním prostředí nebo jakém, to nevíme.)
Anebo je to jinak, můj sen to není :- )
177
Nejede plynuleji ani tišeji, plynulost měly nejjednodušší starý dýzly v tom, že zabíraly už od nejnižších otáček, ale tak nějak spíš pořád stejně líně, bez výkonu na vrcholu. Proto se začlo montovat turbo a jiné systémy naftových motorů.
A nehlučnost je taky legrace, nafťák poznáš i zvenčí právě podle zvuku. :-) Takovej typicky jasně brumlavej, u víc ojetých nafťáků (a typicky u škodovek a VW koncernu) až traktorovej. Rozhodně hlučnější než benzínovej. (Nepočítám tříválec a auta s vyběhanýma chrastícíma převodama.)
Navíc jsou ty motory o dost těžší než benzínový a větší. (Aspoň dřív to tak bylo, jak teď po vlně módního downsizingu a ubírání válců, nevím). Což je jeden z důvodů, proč se do motorek nedávají.
Jediná výhoda nafťáků je menší spotřeba a (dneska už jen o málo) nižší cena za litr nafty. Případně možnost jezdit za černou naftu z kamionu.
178
Á, tak to těžko říct, co konkrétně pro ratku znamená nafťák…
177
Jinak bych právě řekla, že jí ta motorka spíš všechno komplikuje – blbě startuje, je o strach nechat ji chcípnout, páč už by nejspíš potom nechytla vůbec – bodejť, zima je pro naftový motory taky problém :-) – a ještě se Ratka s tím krámem pouští mimo silnici kamsi do terénu, kde když jí to chcípne, tak už jí ani svěcená nepomůže… :-))
Ne vážně: Je fajn, že to nakonec nějak vyjela i tím horempádem, ale definice problému to není.
Není problém, když to pořád jede, problém by to byl, až kdyby to jet přestalo. :-)
I když se dá považovat za problém ono “nestartuje to” (ale pořešila to, nakonec nastartovala), “chcípe to” (pořešila to, preventivně túruje), “skončila silnice” (dopadlo to dobře, měla štěstí, že to motorka zvládla i na kluzku a do kopce, i štěstí je při řešení problémů potřeba).
Pro mě z toho vyplývá spíš důležitost nevzdávat se těm problémům a vytrvat, on se pak člověk k té vyhlídce lepší cesty na obzoru dopinoží. (Otázka je, jestli se nám celej život ta dobrá cesta jen neukazuje na obzoru jak fata morgána a my se furt jen nepinožíme po nějakých kluzklých klikatinách za nadějí…)
Ale názronost podstaty toho, co je problém, v tom nevidím..
179
Řekla bych, že něco silnýho, velkýho, čemu nerozumí, ale musí na tom jet.
ru 180, 181
jo a jde ti to ratko se ctí a zdárně a vytrvalec jsi.
Tak snad zejtra sny nepřijdou s něčím opačným :- )
180. Pinožení se – stále za obzorem, před námi, jo. Stojíš na místě a vidíš obzor a říkáš si dobrý, tam dojdu. a pak popojdeš a i ten obzor se zase posune o kousek, jo. Trefný přirovnání. :-)
Holky, posílám vám krásný citát, který napsal malíř Vladimír Kokolia, je akorát pro vás všechny: Bůh nemá jak zažít život, včetně nejšílenějších průserů, než skrz svoji jiskru v tobě.
184 Karle
On ten bůh je dost dobrodružství milovnej, když chce zažít to všechno od všech! To je sympatický.
185. ano, povzbuzuje k pestrosti a originalitě :-)
Karel 184: júúú, to je superrr! :-)
Dobré vedět :)
Jé, teď si pročítám ty obrázky a vůbec tomu nerozumím :- )))
jééééé, tomu vůbec nerozumím :-) ale to je asi podstatou tajemna. nalezený cizí batoh, oblečení bez podprsenky, zavřené dveře a vrána s vyplazeným jazykem. Je to tak tajemné, že mě vůbec nic nenapadá :-)
Mě jo, ale nevím, jestli správně, a nebo jestli si domýšlím dle svého vlastního zaměření. Ale zkusím aspoň zas doplnit odpověď: Tak dlouho, dokud nebudeš mít pocit, že takhle už to dál nejde. Tak dlouho, dokud se v tobě samé něco v tobě nad sebou sama nezlomí. Třeba snaha pořád nacházet to lepší a mít se ráda pod návalem zhnusení ze sebe, vzteku na sebe, nechuti k tomu, co tě vleče, potřeby útěku z toho a nasranosti…
Někdy možná ty negativní emoce mají svou funkci i v tomhle. V posunu konečně někam dál.
Zdravě se nasrat. :-)
zdravě se nasrat je zdravé :-))
ratko 1
tomu batohu a podprsence já taky vůbec nerozumím! prostě s tím přišla vrána a nechápu, jak ten velkej batoh mohla dovléct až ke mně!
A ty dveře, to už je furt to samý, můj způsob, dlouho něco, nemožnost si říct: “Když je zavřeno, znamená to, že tě nikdo nezve, chápeš to konečně, Liško?!”
V různých situacích, jmenovitě se ženami, to chápu rychle. Jenže v těch druhých ne.
3,4
a to já se i naseru, jenže hned se zase odseru a řeknu si, že přece jedu dál.
zavřené dveře (zavřená skupina kam nepatřím)…byl můj životní problém. vyřešila jsem ho tak, že jsem vytvořila skupinu vlastní. tedyy moc jsem ho tím nevyřešila…. ale vytratil se do ztracena
nevím zda jste někdy šly samy třeba do kina nebo na koncert. pro mě to byla tortura…. všichni se na mě dívají že nemám přátele, že jdu sama. bylo mi to nepříjemné…. ale měla jsem problém vytvořit komunitu…. tedy skupinu lidí co “jsou spolu” a něco spolu podnikají. často jsem chodila sama, protože jsem nikoho neměla kdo by se mnou šel. a seznámit jsem se nedovedla.
ratko 6
tvoje dveře můžou být skupinka lidí? Novida, co všechno ty dveře mohou být… Moje ne. Pokud jsem se nezapojila do nějaké skupiny, bylo to z mojí strany, ne ze strany té skupiny.
7
ano, párkrát jsem byla sama v hospodě, v divadle apod. Teď si říkám, že ideální je to poprvé udělat ve chvíli, kdy mě to zajímá, kdy si řeknu: “Půjdu sama do divadla, to jsem ještě nezažila! Jaké to asi bude? To jsem zvědavá.” A vzít si s sebou třeba foťák nebo jinou zábavu – kreslení v mém případě, možná něco ke čtení, třeba program toho divadla… Noa napodruhý už je to snazší. Někdy :)
Jít někam sama poprvé ve chvíli, kdy jsem strnulá a bojím se, “co tomu řeknou lidi,” to je dost ztíženej začátek.
Teda mimochodem: dneska večer bych někam šla! Klidně i pozdě večer. Nemůžete někdo někde v mém blízkém okolí?
– Klokan nakonec dneska nemůže, uvidíme se s ním zítra.
8. mno to bylo… moc jsem si přála být členem skupiny, teď jsem samostatná jednotka :-) tedy nějaký vývoj proběhl za ta léta :-))) Kam vedou Tvoje dveře Liško?
8. strnulá jsem v mnoha situacích a v některých furt :-) i když je opakuji… tak jsem to vzdala a nehrnu se tam.
ratko 11
V poslední době pokládáš vyloženě terapeutické zkoumající otázky! To už je asi tak čtvrtá! Super :- ))
Moje dveře vedou do ráje, do spokojenosti, do všeho “po mým.” – Takže to úplně reálně nezní, žejo…
6
Zavřené dveře byl i můj životní problém, dokud jsem nepochopila, že každý má nějaké dveře zavřené a že ty, co jsou zavřené pro mě, bych za ty sobě otevřené neměnila.
Člověk nakonec sám suoudí, že všechno ani nechce mítm že to z aot nestojhí a ani by to nezvládal. Ž eej to vlastně ochrana jeho samého před tím, aby se dostal někam, kde by se jen nesmyslně plácal a zbytečně ztrácel energii. Aby odsud stejně nakone sám odešel či dokonce utekl.
13. no to je zajímavé, tedy tam někde za dveřmi (venku) je svět Tvojí spokojenosti a ráje. zní to dětsky :-)))
7
Mockrát.
Ale že bych si v tom libovala, to ne. Je to spíš takovej lehkej masochismus. Protože je mi z toho vždycky ze začátku tak snově smutno.
Ale většinou si tam známý pak nějaký najdu nebo udělám. Zakecám se a je to.
moje nová rodina je pro mě velkým zdrojem poučení…
včera vyběhl starší na zahradu a říká: proč nemáte trampolinu? (sousedi mají) a za chvíli a proč nemáte bazén? (sousedi mají). A dnes ten mladší vyběhl na zahradu a říká pískávým hláskem: a kde máte trampolinu? a pak se vykadil do gatí.
15
Jo, působí to tak…
Pak je jasné, že jsou ty dveře zavřené.
17
Tak to už se na bazén asi nezeptal. :-))
19. nestihl to … vyhodila jsem ho :-)
Vsak to na tom jednom obrazku mas presne.
Za zavrenyma dverma je jen vrana vyplazujici jazyk.
Dnes uz se do zadnych zavrenych dveri nevlamuju.
Pokud nejsou apon trochu pootevreny,jdu dal.
Nejisty je i to,co je za tema otevrenyma,tak proc se cpat jeste do zavrenych.
15:
Nebo krestansky:-)
“Tlucte a bude vam otevreno”
22 Saule
Nojo!!!! Todleto!!!
To je vono, to se ve mně usadilo! Dopr, doháje, kurvadrát furt a vono hovno.
21 no, to by bylo ideální se už na zavřené vykašlat. – No a pak si řeknu: Když se vykašlu na tyhle, vykašlu se možná už na všechny nebo na dalších X let na všechny dveře a to mi připadá takový ochuzující, nevztahový, nezodpovědný vůči mně samotný. Že bych jako přišla o celej velkej sektor, co je za těma dveřma (byť jo, já si ten vztahovej sektor za dveřma představuju, že jede podle mýho, a žádný děsný vlny, co ode mě vyžadujou nějaký velký ústupky a kompromisy; jenom malý a v malejch věcech, aby se neřeklo… a ty velký ústupky ať dělá ten druhej hezky pro mě, protože je přece gentleman!!!:-)) No tak to jsou kýžené dveře.
– A hufnáglové taky podobně držej svoji linii. krom toho, že přede mnou maj zavřeno. Otevřeno jen přes den v úředních hodinách : )
Ad21:
A kdyz uz…staci prece na ty dvere zaklepat.
Bud se ozve “vstupte”, nebo ne.
24
JAK?
J A K ?
jak se klepe?
24
já můžu mít dojem, že klepu, ale z druhé strany dveří to vypadá, že si jen vesele za dveřmi hraju svoje pexeso a neklepu.
23
No jo,jenze to se tyka dveri do kralovstvi nebeskyho.
Tam se to “vstupte “ozve.
Ale asi za cenu jeste daleko vetsich ustupku a kompromisu,nez jsou za tema dverma vztahovyma.
27 Saule
já myslím že ne, že do nebeskýho královstvý jsou ústupky menší, protože jsou jen moje, týkaj se mě, kdežto ty vztahový se týkaj mě ve vztahu, kde jsem zaháčkovaná a zranitelná.
– I když asi ti, co těmi dveřmi nebeskými projdou, tvrděj, že to jsou právě oni, kdo jsou vztahově zaháčkovaný s Bohem asi podobným způsobem: nebudu Bohu působit smutek apod.
25,26:
Kdyz mas dojem,ze jsi zaklepala,tak jsi zaklepala.
Jak si to kdo vylozi a slysi za tema dverma uz neni tvuj problem,ale jeho.
29
no, já si nejsem jistá, jestli jsem zaklepala, anebo jen za dveřma hrála pexeso. :(
Každopádně bylo jasně vidět, že tam buď klepu, nebo hraju něco, opakovaně. A když to nevyvolalo patřičnou odezvu, tak je logický následek, abych ty dveře nechala bejt a nevyčerpávala svou energii zbytečně – jak píše rulisa v kom.14.
– jenžééééé to já bych musela bejt právě nevztahová, abych to rychle logicky provedla. No a to já teda nejsem. A to je potěšující na jednu stranu, ale prodlužující na druhou. Taky to tu melu jak dlouho… :(
No tak i kdybys nezaklepala a jen tam hrala to pexeso,tak si z druhe strany klidne mohl s tebou nekdo prijit zahrat.
Kdyz neprisel,ukaz vrane fakace a jdi dal:-)
31
To chci!! Přesně.
A vždycky znova mi do toho vleze myšlenka: “ACOKDYŽ to tím navěky zabiju, a přitom by to třeba šlo? Za pár dní…”
No blbost, no. Kdyby to šlo i za pár dní, dveře se otevřou a vyhrne se to z nich ven a hotovo, i kdybych jim ukázala každej den tři fakáče…
32
Nevím, ale pocitově mi to nepřijde jako problém daný vztahovostí… to je problém dřepící v něčem jiným… Jen v danou chvíli nevím v čem, nenaskakuje mi.
Ale věřím, že naskočí, časem. Po dalším naťuknutí. Líbí se mi sledovat, jak se to tu řetězí, ta naťuknutí.
33
Prostě asis to tím podobenstvím se dveřmi, u nichž se nedokážeš zbavit/odtrhnoout od pocitu, že co kdyby za nimi přeci jen byl ten (dětský) ráj, vystihla sama nejlíp.
Co kdyby tyhle kamna nepálily…
33 jo, je to v něčem jiným, to jo, už to kreslím! – i když je taky možný, že to je ještě zase plus něčím dalším, asi určitě.
34 No tak to zní dost dobře, to je taky další věc. A to zas asi souvisí s něčím dalším… atd.
To slovo ráj si asi chvíli nechám. Ráj definovaný tím, že je všechno “pomým” a co ne, to je buď tolerovatelná drobnost, anebo ve vyjímečných případech zabojuju a buď snesu kompromis, ústupek, anebo si řeknu něco jako “kyselé hrozny” a přizpůsobím se. Chá. Horší než jsme čekali.
Jo aještě slovo “kamna,” to si nechám napotom. Kdyžtak prosím připomenout.
Provedu. :-)
vztahovost podle mě není Já a ten druhý… jak mi s ním je dobře. vztah je “propojení” dvou lidí který nastává…tedy děje se jako proces. Když vztah jako spojení trvá-je.
U Lišky mám pořád pocit že se vztahu bojí, pořád zkoumá svoje pocity a zda to bude dobré a uspokojující, a co když pak bude závislá a uvázaná někde, omezená… co pak bude dělat. Řekla bych že si podvědomě blokuje vztah rozumově, aby se nemusela se vztahem konfrontovat pokud by nastal. Když vztah je…tak je, když není tak není. Když je tak jsem vztahem konfrontovaná, buď ho přijmu (jaký je) nebo ho zamítnu. S rájem to moc nesouvisí :-)) Vztah není cesta rájem nebo v ráji :-)) je to odpověnost…společná odpovědnost.
37. odpovědnost vnímám i jako samostatný jedinec, že odpovídám za to co dělám, jak myslím, co cítím… že to vše dělám s vědomím důsledků. ovšem v případě vztahu se to rozšiřuje i na druhého, některé odpovědnosti mu předám a některé přijmu, odpovídáme společně. dokonce teď zjišťuji pocitiy odpovědnosti i za svého syna rozšiřuje se to i na snachu i když se rozumově bráním… uvnitř ta odpovědnost je ve smyslu odpovídáš za to co jsi vypustila do světa.
můžeme pak … asociativně vyjádřit vztah s Bohem jako vztah společné odpovědnosti, kdy Bůh přebírá část… nšeho nákladu, kdy pomáhá nést…nejen to co jsme “nadrobili” nýbrž nakonec i nás samotné.
38. tato odpovědnost může mít na odpovědné jedince svazující až blokující vliv. tedy pokud dokáží část odpovědnosti … převést na Boha, uvolní se jim mysl a osvobodí se od zábran.
37-39:
Jo,přesně.
jejda :-( jsem si nejdřív myslela, že nevyšel výlet s kamarádkou…..někde dole bylo v jiném článku psané, že fotky z výletu budou…..že foták zůstal u kamarádky….
a ted čtu komentáře…..ach jo :-(
co na to říct?
trošku mi to připomnělo, císařovy nové šaty, tu pohádku.
Liška a vztah s hfgl…..no, není a takhle vypadá, že jako je, ale myslím si, že není a nebude a zbytečné trápení se Lišky a mrhání energie zbytečně …..
tak nevím.
7. mockrát.
to “trapné” mi to přišlo kdysi za mlada, když jsem bydlela na ubytovně.
ted už vůbec. je spousta mladších, starších i starých lidí, co si sami podnikají nějaké akce, protože je to prostě baví. (výstavy, kino, prohlídky zámků, výlety, jezdí na dovolenou sami) už mi to přijde jako normál, nic trapného.
pro mě osobně je to relax, když jednou za čas takhle něco podniknu a ta samota mi vyhovuje, nic neřešit, nemuset nic mluvit, vysvětlovat – je to opakem toho co zažívám v práci.
jen bohužel těch volných dní, ne po noční – je opravdu málo.
42. v mém případě bych ani s žádnou pevnou komunitou ten krok neudržela. je to daný právě tou mojí prací. málokdo má ve všední den volno a já mám téměř 0 volných víkendů. a opravdové volno – ne po noční – se dá spočítat na prstech jedné ruky za celý měsíc. takže tak.
37
Přesně.
Obdivujeme na tobě Liško tvou samostatnost, svébytnost. Schopnost být, žít a tvořit nezávisle na ostatních okolo.
To je ale spíš opak vztahovosti.
Vztahovost není, že se těmi vztahy – tím vztahem pořád zabýváš na rozumové úrovni, ale že ho potřebuješ ke svému životu do té míry, že ho žiješ, podvědomě jakoby pořád hledáš a navazuješ, máš.
To ty oproti většině jiných lidí tolik nepotřebuješ. Spíš si vztahy “držíš od těla”. Jakoby na bezpečnou vzdálenost, jako něco “tam na druhé straně”, “tam venku”.
Což se ale – pozor – nevylučuje s tím, že ti na vztazích záleží a ráda bys je měla, že máš ráda lidi.
Spíš je v tom jakási silná sebeobrana, časem zakonzervovaná do tohohle bezpečnostně odstupového postoje.
Když se ti nebude zdát tenhle komentář, klidně ho smaž, dumala jsem tu, jestli ho odeslat nebo ti to radši poslat jen mejlem, ale při tvém vztahu k mejlům…. :-))
ru 44
Mně se ten komentář naopak pozdává.
44:
“….Schopnost být, žít a tvořit nezávisle na ostatních okolo.
To je ale spíš opak vztahovosti.”
Je,ale neznamená to apriori,že s takovovým nastavením je nemožný vztah,i silnej a hezkej,mít.
Spousta tvůrčích lidí ho mělo,i když se dá namítnout,že to byly jen vyjimky potvrzující pravidlo více méně osamělých objevitelů a tvůrců svých,nebo nějakých nových světů.
Ale držet si sebeobranný postoj a odstup,to apriori znamená vztah nemít, případně nějaký 100% rozbít.
46
Ale to jsem snad přece netvrdila, že to nejde? :o) Jen jsme se bavili o charakteristice vztahovosti.
Taky jsem psala, že to nevylučuje… atd.
Dokonce si ani nemyslím, že by to bylo v přímé úměře s tvořivostí.
Není třeba bránit v pocitu ochuzování Lišky něco. ;-)
Projevy či dopady té sebeobrany záleží na jejím stupni. Síle.
Můj otec je taky takový apriorně předvztahový sebeobranář, a přesto žije ve druhém manželství se svou druhou ženou už třicet let. A na mě jako dceru je taky vztahem vázaný na chlapa až abnormálně.
Ale nové vztahy navazuje těžko, přes silnou hráz opatrnosti a neochoty dát “cizím” něco najevo, a v lecčems mi jeho ostentativní sdělování “to nepotřebuju”, “o to přece nikdo nestojí” nebo “a proč bych to jako dělal” silně Lišku připomíná. :-)
47:
Potvrzuji,ze jsem netvrdil,ze jsi něco takového tvrdila:-)
48
:-))
46,47 a co se snažíte sdělit? tedy co je obsahem…
Nic důležitého. Jen rozvádění už řečeného. :-)
anebo zavádění :-))
52
Pro tebe bezpochyby, to bylo k pochopení hned po té tvojí první otázce. :-)
Což mi evokovalo myšlenku, že by bylo zajímavý udělat srovnání, jak tu kdo vyjadřuje nespokojenost s něčím, co napsal někdo jiný. Kdyby se udělala osa od nejpřímějšího po nejnepřímější vyjádření, kdo by asi kde byl… :-)
A ja s tou přímostí a nepřímostí souvisí agresivita a zacházení s ní uvnitř sebe a její skrývání do slov… Která forma agresivity škodí víc přijímači a která vysílači…
Což mi evokuje další myšlenku – Ne, já se vskutku neptám terapeuticky, na opisně návodný terapeutický otázky v internetových diskuzích šestnáctkuju, no. :-))
A další návaznost – Je to zvláštní, ale asi přesně tenhle způsob kladení otázek mi přijde protivný. Pro mě jako přijímače. Ii ponižující pro mě jako vysílače. Je nerovnoprávný. Je průhledný a skoro až urážlivě průhledně dává najevo, kde se vůči dotazovanému cítí být dotazující. V jaké svojí roli oproti tomu druhému. A to mi asi i dycky bránilo zaujmout i nějaký důvěrnější vztah s psychologem či terapeutem, ať už šlo o poradnu pedagogicko psychlogickou nebo manželskou. Říkala jsem si – Co mi může přinýst, dát novýho, pro mě neviděnýho, člověk, který se ptá tak pitomně průhledně návodnýma, školometsky naučenýma otázkama… vždyť místo aby on četl mě, já čtu jeho… Jak mu mám věřit, když jede podle takovýchhle schémat…
No, a jestli se Ratka teď zeptá, co je obsahem a jak to souvisí s Liškou, tak nic víc než to napsané a nijak, jen ukázka inspirace netovými diskuzemi, kdy člověku na konci pracovního dne a pracovního týdne pod impulsem úplně odjinud docvákává cosi dávno už odloženého… :-)
ru 53
co to je šestnáctkuju? Mně to připomnělo noty. Je to, že člověk počítá do šestnácti, aby nevybouchnul?
Ten způsob otázek nemusí být takový. Já taky nemám ráda, když by z toho šla naučenost. Třeba holou otázku “Jak se cítíte” nesnáším. Nepoužívám. Moje představa psychoterapeuta je, že dává takové otázky, které chce říct, má impuls říct, a ne žádné fráze. Toho se držím já, fráze ani v životě, tak proč v práci… A víckrát jsem byla “jako” klient v nějaké nácvikové dvojici na výcviku a nakonec když jsem i tu mně trapnou otázku “jak se cítíš” dostala, nevadila mi, pokud byla na místě. Když to bylo křečovitý, tak mi vadila. Já se nikdy neučím žádný otázky – podobně jako jsem se ve škole neučila zpaměti něco, čemu jsem nerozuměla. Taky psychoterapeut nemůže dávat žádnou otázku, pokud neví, PROČ ji dává. A to je to základní, co se na výcviku doví. Že v tom případě má radši mlčet.
54 .. jé, hned bych o tom začla vykecávat… to by mě bavilo.
54
Nee, to je ekvivalent vysrání se na něco. :-)
“Jak se cítíš” mi blbý nepřijde, to se ptá člověk i normálně někoho druhýho, navíc mi přijde právěže docela zajímavý popisovat či rozklíčovávat pocity, momentální stav. Spíš mi zadrhnou právě takový otázky “kam vedou tvoje dveře” (ne v této konkrétní situaci, tam ta otázka nejspíš byla opravdu prostě otázka, protože z článku to bylo nejasné) – tj. “a co od toho čekáš…”, ” a kudy… jak… kde… kam…” (se to blbě vysvětluje, prostě takový ty otázky, který ti psycholog dává, aby ses jejich zodpovězením dostala k sledu příčinných úvah, ve kterých je zrovna on, ale z profesního hlediska ti nesmí říct “myslím si, že váš problém je způsobený tím a tím”), nebo “…a co se snažíte sdělit…” (No právě to, co je tam napsáno, že, ale to je očividně špatně, podle tazatele…:-))
54
” Taky psychoterapeut nemůže dávat žádnou otázku, pokud neví, PROČ ji dává.”
No právě. A to z toho hrozně trčí. To, že dává otázku a ví, proč ji dává – tedy ví, jakou odpověď v podstatě už očekává a na co klienta tou odpovědí chce navést.
57
neví odpověď. Nenavádí, já teda ne. Když dávám otázku, je to otázka. Kdybych věděla odpověď, nedávám otázku. A ten druhý může říct klidně Ne. Otázka je zkoumající. A ten druhý může odpovědět něco úplně jinýho, začít vyprávět něco jinýho – a to se často stane. A pak – pravda – může přijít otázka spíš navádějícího druhu; terapeut se může zeptat, jestli teď mám pocit, že od toho tématu odbíhám jinam, třeba. Když se nezeptá, tak proto, že to vyhodnotil jako nevhodný v tu chvíli (např. se s tím klientem setkal teprve čtyřikrát nebo ten klient má něco jiného výrazného aktuálního a terapeut si vybere radši to). Otázka ale nemusí být jen zkoumající, může být prostě projevem zájmu. Nebo doplňující informace nebo ověření si, jak to je – pro jednoho nebo pro druhého.
56 ru
no, sled příčinných úvah právě zas moc fungovat nemusí, není to to hlavní, protože sled příčinných úvah bývá to, co člověk dobře zná, je to myšlení. Je to to nejobvyklejší, narozdíl od pocitů nebo vnímání těla nebo svého chování.
Otázka “co se snažíte sdělit” není otázka, kterou bych použila.
53. s tím se budeš muset nějak poprat. vůbec nevím co s tím, tedy v jakém smyslu se to týká mě… něčím tě dráždím. ale třeba jiné ne.
Z mého pohledu se diskuse týkala vztahů… v podstatě jsme si odsouhlasili, že vztah je společná odpovědnost za něco … co třeba dělá (myslí, říká) jeden ale týká se v důsledku obou nebo všech ve vztahu více lidí (nebo celého světa třeba). a tedy každý…je jaksi do vztahu přirozeně vtažen. Můžete mě klidně opravit pokud to vidím špatně. tedy nejde ani tak o závislost, že s někdo ve vztahu uspokojuje nějaké deficity či potřebby… a tudíž se na druhého “váže”. To bylo pro mě důležité sdělit….
Co se týče otázky: Kam vedou Tvoje dveře…. opravdu mě to zajímalo, neměl jsem připravenou žádnou odpověď.
ad 47. tato odpověď uhnula stranou, silně jsem to cítila… zejména z věty o tatínkovi, máte s tatínkem společnou odpovědnost? mě to spíše znělo jako to … co za vztah nepovažuji, že si tatínek nebo ty vzájemně uspokojujete potřeby, tedy trochu v posunutém významu proti společné odpovědnosti. le nemusí to být…. proto jsem to nepsaala natvrdo, že je to jiné… jen jsem dala kontrolní otázku :-) abych zjistila jak vztahům rozumí Ru.
59. pro mě je důležité směrem ke mě… když mě někdo překvapí novým pohledem. tedy nemám zájem o rozklíčení příčinných souvislostí, spíše o inspiraci. vnuknutí… aha efekt. protože to mám ráda já…. předpokládám lže to mají rádi i jiní. překvapení, bum! jak to máš? mě se to líbí. opravdu mám to překvapení ráda. mohu říct: trhni si nohou :-) pro mě to pitomé není.
53. pokud je agresivita tvůrčí a zvědavý zájem o druhého, pak ano… pak jsem velmi agresivní. pokud tato zvědavost překročí osobní mez druhého, tedy bariéru za kterou nechce… může přece vžycky říct že ne, že nestojí o další důvěrnost. a je vymalováno…
pro mě je neprůhledná hra… jakože otevřené vstřícnosti, která se bleskem změní v pravý opak. nerozumím tomu.
63:
Třeba proste jen tneš do živého.
Ani to nevis,jen tak ti to ujede.
A je po hře.
každá hra je přece neprůhledná.
Jinak by to nebyla hra.
Ale smyslem hry je poznat její pravidla a slabiny(a sílu) “soupeře “.
64. nojo, ale teprve v průběhu hry se dozvím že pro druhého jsem “soupeř”. mám za to že hrajeme spolu.
65:
Ale ty jsi soupeř.
Ber to jako kompliment.:-)
A kličkující ublíženou, snášející iracionální argumenty dokážeš hrát taky-viz naše nedavna diskuse u “soupeřky”:-)
Hrajeme spolu,vše je OK.
64.Kdyz ty už se vidíš v tom království nebeském:-)(a mas z nás nejlíp nakrocino)ale my tu resime pozemský vztahy.
To i andělé slzí do kapesníčku:-)
Tak se tu bavte,já v nějaké podvědomé psychokrizi naplánoval na zítřek jarní výlet s mati.
Takže na dálnici nebudu moct předjíždět kamiony,ráno bude zima,potom zas horko,tam to bude daleko a jinam ještě dál…
A v závěru”proč jsi takovej nervak,vždyť to byl tak hezkej výlet”
maminka soupeř:-)
58
Neznám tebe jako terapeuta, poznala jsem jen asi čtyři jiný, pět. Ale třeba jsem od nich čekala moc, co já vím…
60
ad první odstavec
Proč myslíš, že mě dráždíš víc než jiní? Protože ně tebe reaguju víc než jiní, uvažuju nad tím, co děláš nebo co píšeš, víc než jiní?
Proč máš jakoukoli (mou?) netleskající reakci za reakci značící podráždění?
Jasně jsme na konci napsala, že to byla prostě jen ukázka letu myšlenek odstartovaných něčím an netu. Mívám to skoro pořád, jen to většinou nepíšu, dneska se mi chtělo, tak jsem to prostě pustila, psala, jak mi letělo hlavou – a pak šla zas pracovat. Proč z toho dělat vědu, že jo. Nemám pocit, že ty bys dráždila mě, ale že svým způsobem komunikace a sdělování svých myšlenek dráždím já tebe. :-) Jako by sis to, jak formuluju a co formuluju, neuměla vysvětlit jinak, než že mě sereš.
60
Druhý odstavec – já společnou odpovědnost neofdsouhlasila.A nepamatuju si, že by ji odsouhlasoval kdo jinej. Já určitě ne, páč si tím nejsem vůbec jistá a odložila jsme to až na někdy, až mi to třeba zas doskočí. Zatím mi to úplně nesedí do té definice a ani mi to nejde napasovat do představ “vocogou”. Nevím, proč bych musela mít nutně zodpovědnost za to, co dělá a myslí ten druhý, jen proto, že jsme partneři. Dokonce si myslím, že na to nemám ani právo.
Prostě mi to zatím nejde s tímhle s enějakj srovnat, ale třeba časem mi nějak docvakne, jaks to myslela.
60
třetí odstavec
Však to nebylo po tobě a výslovně jsem i napsala, že tahle tvoje otázka v téhle konkrétní situaci tam nespadá. Tak si to přeci přečti, ne?
Nešlo o tebe, šlo o moje asociace na otázky psychoterapeutů a tvou otázku jsem ocitovala jen proto, že ji Liška označila za terapeutickou. Ale o tobě jsem nepsala a taky jsem to tam napsala.
60
čtvrtý odstabvec:
Stranou od čeho?
Byla to odpověď Saulovi a vztahovala se k Saulově 46 podle mě docela přímo, nevidím v ní nic uhýbavého, a povídání o tatínkovi mělo být Saulovi ilustrací, že apriorně sebeobranný postoj vůči vztahům nemusí znamenat apriorní rozbíjení vztahů. Že je to o té síle té obrany, jak píšu ve 47 ze začátku.
To s tatínkem jsi jinak domotala dokonale a nechápu, proč tam zas cpeš nějakou zodpovědnost – jakou by sis přidstavovala, že bychom ji měli mít? Třeba ji máme, ale já té tvé potřebě po volání společné zodpovědnosti nerozumím, tak nemůžu rozumět ani tvojí otázce. Asi tedy podle tebe nerozumím vztahům vůbec a je to. Zrovna tak jajko neorzumím tomu, proč vztah není společné uspokojování potřeb. To mi přijde jako úplně napalicu, o to přeci naopak ve vztahu právě jde, ne?
Ne, fakt tomu nerozumím, proč to posunuješ do tak sdtrašně složitých pravidel a podmínek. Mám z toho pocit, že potřebuješ mít vztrah nějak posvěcený, povznesený… vznešený vyšším princpem mravním…
Vztah je přeci hlavně o citu, cítění, bytí… kdybych měla všechno pitvat na tu úroveň, jak to máš ty, tak bych v životě žádnej vztah nevybudovala a neudržela, páč bych se z toho zhroutila a pak buď ode všech utekla nebo všechny pozabíjela hned v úvodu…
Kašli na to. Příklad s tatínkem měl odpovědět/vysvětlit můlj názor Saulovi a pomoct Lišce, ne udělat uzel v hlavě tobě a pak i mně a hlavně dát ti důvod, abys mě tu rozebrala a vysvětlila mi, že s tatínkem vlastně žádný vztah nemám, když za tatínka nenesu zodpovědnost, že si jenm uspokojujem nějaký potřeby a že coby argument možnosti mít trvalý vztah i u nevztahového člověka vykládat o tom, že má tatínek třicet let trvající manželství, je ode mě jako nezůčastněné a zodpovědnost za to manželství nenesoucí osoby zcela irelevantní….
62
Agresivita není tvůrčí a zvědavý zájem o druhého, ale může v něm být obsažena, tak jako může být obsažena v jakémkoli našem jednání a jakýchkoli našich projevech.
63
Co je pro tebe neprůhledná hra?
65
Soupeř? A není to spíš tak, že když v průběhu hry něčemu neporozumíš, máš na to jediné vysvětlení – že jsi pro toho druhého soupeř a že on je ten, kdo mění pravidla podle sebe? :-)
A co když je to tak, jak píše Saul – to ty dáváš impuls měnit pravidla, i když nezáměrně nebo dokonce nevědomky, tak jako my všichni, diskuze – pokud tou hru myslíš diskuzi – je hra, ve které se pravidla tvoří “za pochodu” každým novým příspěvkem, je to neustálá interakce. Nikdo nemění pravidla jen proto, že se zrovna mýrnyks týrnyks rozhodne, ale změní tón prostě proto, že se mu zdá, že změnil tón ten před ním, nebože porušil ta úravidla, co platila až do té doby, třeba překročením nějaké meze, nejen osobní, jakékoli. Každý z nás má v diskuzi pocit, že se jen přizpůsobuje. To, že si někdo méně často a někdo významně častěji neuvědomuje, že ten tón změnil jen proto, že sám něco nepochopil, (a vlastně taky je to aprioní preventivní sebeobrana), je věc druhá.
73:
Ja si Ru svoji 46 obhajim.(i odyz neni pred kym,bylo to myslene obecne)
Nemusis se toho ujimat za mne.
Jestli tomu Ratka nerozumela a brala to jako odsouvani od tematu,tak mi je to sumak.
Kdyz Ratka nechce rozumet,tak nepomuze ani 10 vysvetlujicich komentaru:-)
Zbytecnych!
68
Taky mám na zítra naplánován výlet, ale o samotě. Dneska jsem naplánováno neměla nic, jen zahrádku a nákup špuntů mamince na hůlky, a nakonec jsem si na náměstí dala první letošní kopečkovou zmrzlinu a pak se na poprvní letos vykoupala na Roštěnce. :-) A ujela na kole a ušla s kolem asi deset neplánovaných kilometrů lesem a loukama tak trochu zablouděním kvůli rozoranýmu poli. :-))
77
Však já nehájila tvou 46, ale svou 47. :-))
S tím šumákem a jeho zdůvodněním nicméně souhlasím do puntíku. :-)
A jestli Ratka v nějaké části téhle diskuze šla přes čáru a tnula do živého, tak až v té 60 tím tnutím do mého tatínka. Přestože o tom vztahu mezi námi dvěma u mě četla už víckrát, ví o tom evidentně h…o, nepamatuje si přečtené, resp. necítí, co čte, akorát si to zas a znova doplňuje svými schématy a poměřuje nesmyslnými pravidly pro pravidla.
80:
Nedramatizuj to.
Pred podobnym “tnutim do ziveho” si tu u mne davate vsechny,vcetne tebe,pozor jen ze “slusnosti”.
Pritom to aspon u mne o nicem zivem neni.
Ale ten lakavy pach krve rozebirajici to diskuse…bych utnul prave proto.
80:
Ale ano,to bylo pres caru!
82:
Zrejme na oplatku tvych vykladu o ni a jejich rodicich.
No proste je tu veselo:-)
81
Jestli to nebude spíš tím, že ty jsi ty. Rozuměj chlap. Chlapům se do rodičů nesere. Jen babaám. :-)
Neřeším. Nedramatizuju. Jsem v noční košili a je mi fajn. :-)
“Jsem v nocni kosili”
To nosila babicka,to jeste existuje?
Ja myslel,ze dnes chodi zensky spat v erotickym pradle at uz toho chlapa maji,nebo ne:-)
83
Nemám pocit, že bych kdy napadala existenci vztahu mezi ní a jejími rodiči. Nebo že bych tvrdila, že co o svých rodičích napíše ona, jací jsou, není pravda. Nedělám jí překladatelku toho, jak má svoje rodiče správně vidět. Pokud si dobře pamatuju, tak jsem jen psávala občas o tom, proč jak vidí ona sama sebe v důsledku vlivu těch rodičů, a to jsem vždycky vycházela z toho, co o nich napsala taky ona sama. A i to jsem víceméně psát přestala po té menší aféře skrz její snachu, kdy mi u sebe na blogu vysvětlila, jak trpí takovými osobními sděleními a že si to nepřeje.
Vím, že se snaží mi vždycky vysvětlovat, jak jinak to mám s maminkou, než jak to píšu, to už jsem si zvykla, beru to jako folklór. Tatínka bych byla radši, kdyby z těchhle pokusů vypustila.
85
Existují různé, i s těma knoflíčkama a límečkama, já mám noční košili, co vypadá jako dlouhý triko s dlouhým rukávem. :-) Vzhledem k tomu, že nebydlím doma sama, přeci jenom je mi blbé běhat po bytě nahatá, když vylezu z postele se vyčůrat, žejo. :-)
80,81 tnutí do živého vnesl do diskuse Saul, nic takového z mé strany nebylo, ani nebylo míněno…
je vztah partnerský…kdy dvá lidé kráčí společně životem a společně nesou odpovědnost za to co vytváří (slovy, myšlením, skutky)
a pak je vztah dítě rodič neboli rodič dítě, do kterého se rodíme a nějak se s ním v životě srovnáváme, jelikož jsme pořád nějak na sebe navázani. tento vztah jsem chtěla označit jinak…. proto jsem psala o potřebách. dítě potřebuje rodiče, a rodiče dítě z titulu toho že “patří k sobě” , je v tom obsaženo nějaké pouto, nějaké potřeby. Omlouvám se pokud to znělo hnusně… ale všichni máme rodiče a všichni s rodiči se kontaktujeme. Ovšem tento vztah bych označil n jiné bázi než partnerský.
A není třeba to brát osobně.Osobně si to každý se svými rodiči pojímá sám. že jsem do toho vtáhla Ru s jejím tatínkem bylo jen proto… že jsem chtěla vrátiti zpět do hry i tu odpovědnost, jakože tam je, pokkud je to vztah partnerský neboli společná cesta životem.
a že se člověk vyhýbá “závazku” … často je to z pozice mužů nejen žen, je snaha se vhnout odpovědnosti… vyhnout se následkům, nemuset odpovídat.
Diskuse se začíná lámat když někdo podsouvá druhému zlý úmysl, tedy přiznávám že to může být i moje chba, když v tónu Ru zacítím výčitku….že jsem ji urazila, něco proti ní řekla, ponížila etc. Ačkoliv to může být jen můj falešný pocit který mám prostě přejít …. neslyšet to v tom. Protože to v tom není. Pak je pro mě diskuse přínosnáv tom, nebýt vztahovačná, tyto věci nepřijímat…osobně.
87
Bavili jsme se o “vztahovosti” Podle mě vztahovost charakterizuje člověka na všech úrovních vztahů. Nejen partnerského. Čili proč vylučovat ze vztahů rodiče, kamarády, vztah se spolupracovníky… – někdo třeba potřebu navazovat bližší vztahy mezi kolegy či cítit kolegy jako vztahové vůči sobě nemá vůbec, někdo má naopak až moc. M
Navíc i kolegové i rodič a dítě mají zodpovědnosti/zájmy/úkoly společné a jejich osobní potřeby se prolínají.
Tohle nejde takhle preparovat, Ratko. Podle mě prostě nejde. Pokud bys na tom trvala, dostanem do stádia, kdy z jakéhokoli vztahu budu schopná ti na světlo vytáhnout nějakou společnou zodpovědnost a současně i nějaké uspokojování jen svých potřeb. Je nesmysl definovat vztah výlučnou přítomností jednoho a výlučnou absencí druhého.
Takže pokud tak nutně cítíš potřebu tu zodpovědnost vracet do hry, když my ostatní ne a považujem ji jen za normál věc přítomnou v každém vztahu, tak ji vracej do hry vracej na svém hřišti a nedeformuj kvůli tomu hřiště jiných. To bude lepší.
88
Však jo, právfě, vyhýbat se závazku může kdokoli bez ohledu na pohlaví a postavení v eventuálním typu vztahu.
89
Jj,, proto jsem psala ty trochu udivené vysvětlující litanie a nakonec v 80 oznam, že jediné, kde ses mě opravdu dotkla, byl až ten odstavec s tatínkem.
Ale věřím, že po oznámení “nedotýkat se napříště tatínka” už to bude ok. :-))
Ale docvakává mi jedna věc – podle tebe Liška uhýbá ze vztahů kvůli uhýbání před zodpovědností?
Pokud ano, může to být příčina toho, proč si (opět:-) nerozumíme, o čem která píše.
Podle mě to totiž až tak úplně jednoduchý důvod u Lišky není.
(Stejně jako to není důvod nízké vztahovosti u mého otce.)
Je asi potřeba brát v úvahu proč člověk do té závislosti ze zodpovědnosti nechce, proč před ní uhýbá. A proč třeba před některou uhýbá a před jinou ne.
90 píšeš: Je nesmysl definovat vztah výlučnou přítomností jednoho a výlučnou absencí druhého. ano, to je nesmysl. takhle jsme to nemyslela a ani mě to nenpdlo.
pokusím se to vzít jinak. Každý z nás odpovídá (bazálně) v tom nejhlubším slova smyslu za svůj život, jak myslí a jak cítí, co dělá… co ho obklopuje. SAamozřejmě jsou věci které nemůže ovlivnit, jelikož se narodil do určitých podmínek a pak to nabaluje na sebe či v tom různě plave. O této odpovědnosti mluvím… ona sse může pak různě promítat i do pracovní odpovědnosti nebo odpovědnosti za to co slíbím nebo pokazím etc… ale to už je průmět.
A partnerský vztah je sdílenítéto bazální odpovědnosti. že tedy když můj muž něco udělá … nějaký “paskvil” jakobych to udělala já, když se mu nedaaří nebo je nemocný jakobych byla nemocná já. kdyby udělal nějaou půjčku nebo míl problém v práci, jakobych tu půjčku nebo problém měla já…. ale jde i o to že jsem “ta osoba” kteerá to pomáhá nést a pomáhá na cestě, stejně tak i ten druhý. Podobně je to s dětmi… když si dělám starosti, tak můj muž mě nenakope do prdele jakože co blázním… podpoří mě a očekává že i já ho podpořím v jeho starostech. že oba…svoje životy sdílíme.
U rodičů to vnímám jinak, tam jsem samostatná jednotka. a celoživotně si vymezuji vztah k rodičům…. hledám se kdo jsem vůči nim, jako mladší jsem unikala z jejich dosahu a jako starší jsem jim oporou ale nikoliv jako partnerka, spíše jako máma a mentální posila, cítím i soucit ale nikoliv lítost jako spíše cit ve smyslu lásky dítěte a matky, dcery a otce.
U partnerství je to kolikrát tak, že ta láska jakoby se propdala do podzemí a zůstává místy jen odpovědnost za své společné činy… vnitřní řeka kteerá je společná a pak ta voda opět vytryskne, není v otm pouto ve smyslu citu mateřského či otcovského. je to jiné… vztahové. Pokud se někdo zeptá zda to pojímám posvátně tak ano, je to pouto člověka s Bohem, které řík “staň” se. to je odpovědnost…. za to kde jsem, co tam dělám a jak myslím. přijetí této odpovědnosti. pokud jsem nespravedlivá, ubližuji a zlá tak přijetí téhož taky. Tedy neříct, že “on za to může”. je to vztah společný. můžeme za to co nás pottkává oba…oba jsem zodpovědni stejně.
93. nejen u Lišky… možná i u Lišky. ale to je každého věc proč “nechce” se vázat ve vztahu. Možná odrazuje ta svázanost o které píši. Je to můj pohled. Ona je to totiž tato “svázanost” … z mého pohledu nevyhnutná. Nejen v partnerství nýbrž i v lidském životě obecně být “navázaný” a odpovědný vůči existenci, ať si pod tím představím cokoliv. Tedy život ve dvou či ve větší komunitě jen promítáním “existence” do reality.
95
Ano, ale o tom jsme už mluvili asitak tisíckrát dvěstěpadesátkrát.
A já na to píšu to, co píšu.
Navíc “navázaná” a odpovědná vůči existenci můžeš být i bez vztahu. Pocit zodpovědnosti nestojí na vztahu.
96. no ano, jistě. samozřejmě. navázaná na existenci si i jako single (pokud to člověk vnitřně dovolí). v případě partnerství se tato existence promítá do vztahu (pokud to oba vnitřně dovolí), tedy existence se promítá do času…jako cesta
94
První odstavec – ale takhle to vyznělo, zejména z 60 posledního odstavce o mém tatínkovi.
2. a 3. odsdtavec – vysvětluješ podle mě samozřejmé,
4. odstavec – omyl, nikdy njesi samostatná jednotka, s rodiči jsi spojená celoživotně, a aspoň já to cítm tak, že akorát na čas (byť v poměru celé délky lidského života dost dlouhý) se od nich odtrhujeme, abychom si vybudouvali vlastní nohy a vlastní hnízda, ale pořád s nimi máme spoustu společného sdílení, společné zodpovědnosti, ne materiální, ale duchovní, duševní. Za jejich i náš vlastní život, protože jsou propojené. Kdo se nesrovná s touhle zodpovědností vůči rodčům, nesrovnáí si vlastní život. A naopak.
A že není tenhle vztah rovnocenně partnerský? No není, však takový je právě jenom ten partnerský. Ostatní vztahy mají různé ostatní podoby a úrovně vzájemného postavení. Vztah není jen to, kde si jsou dva lidé naprosto rovní.
5. odstavec to povrzuje svojí první větou – “…ta láska jakoby se propadala do podzemí a zůstává místy jen odpovědnost za své společné činy… vnitřní řeka která je společná a pak ta voda opět vytryskne,” – platí to i pro rodičovství nebo pro jiné typy vztahů.
Jestli to pouto mezi lidmi je láska partnerská, nebo pouto rodičovské nebo pouto ze společně prožitých trablů a společně splněných úkolů v práci, je fuk. Pokud je tam pouto, je tam vztah.
Boha do toho nemíchám, nemám potřebu.
Zodpovědnost je obecná věc. Neurčitá. Tu buď mám, nebo nemám.
Vztah je konkrétní. Mezi konkrétními lidmi. Když na místo ve vztahu strčíš jiného člověka, ten daný vztah už to nebude.
Zodpovědnost ti může zůstat (například situace v práci, na daném úkolu můžeš pracoivat s kýmkoli, ale vztah máš jen s člověkem, kterého znáš a jste už nějakým způsobem spojení, sehranosti, společně prožitým a vytvořeným…)
A nebo ti nezůstane a ty z takového nevztahu odejdeš, protože prostě s tím jiným člověkem bez pouta fungovat nedokážeš. Nedokážeš a nechceš mít vůči němu zodpovědnost a hlavně – ani si nepřeješ, aby on měl zodpovědnost za tebe.
4. chtěla jsem to “pouze” baevně odlišit. samostatná jednotka je myšleno jako samostatné hnízdo… není to jednoznačeně definováno, jen že tam cítím rozdíl proti partnerství, kdy se oba starají o hnízdo. rodiče měli svoje hnízdo, mladí mají taky svoje hnízdo a jejich mladí taky. ono to zní samozřejmě ale v praxi ty jemné nuance vystupují a ukazují se. co je dcera a máma… co je máma a syn, a kde jsou muž a žena jako partneři. Samozřeejmosti které jsou žité ale je cítit že jsou tam rozdíly. Mámu nepošlu do prdele, manžela ano. A proč? protože s mámou soucitím, považuji ji za zranitelnější, je to v jiné poloze. Muže považuji za seberovného a odpovědného, tedy odpovědného za splečný baťoh který neseme. Máma nese sebe…. nenakládám ji.
99. poslední věta… to mi zní spíše jak přátelství. přátelé se mají rádi, jsou k sobě přetahováni zájmem… ale každý je samostatná jednotka.
100
Jistěže tam musí být rozdíl. To by bylo smutný, kdyby ten rozdíl člověk necítil nevnímal. Patologický. :-)
Ty rozdíly ale popisuješ podle mě zase zbytečně, bavili jsme se tu jen a pouze o tom, co je vztahovost, tedy co je vztah. Formy vztahu jsou přece logicky různé a bere se to snad už i na základce… Já už nevím, jak ti to napsat jinak… i když chápu, že píšeš hlavně o tom, co intenzivně žije v tvojí vlastní hlavě…
101
Ehm… A přátelství není vztah? :-))
102. ale jistě… jak se to projevuje v praxi, u tebe se to taky nějak projevuje v praxi. zda v hlavě nebo v reálu je v důsledku totéž, jelikož tak to dotyčný žije jak si to uvěodmuje. není to až tak pro mě samozřejmé. je v tom hodně tajemna a neznáma…. tedy to tajemno je prvotné. popisuju zbytečné možná pro tebe. třeba pro jiné (a pro mě) to zbytečné není.
104
Ne, myslela jsem tím, že to popisuješ zbytečně v kontextu debaty o tom, co je vztahovost, potažmo vztah, a jestli Liščiny problémy se zavřenými dveřmi jsou či nejsou dány její přílišnou vztahovostí.
Nebo ne přílišnou, ale silnou.
A pak je otázka, jestli problémem je, že
– neví, jak ty dveře otevřít, jak správně klepat, nebo že
– neví, jak poznat, jestli je či není nabídnuto k otevření, nebo že
– neví, jak poznat, kdy jít radši dál, nebo že
– to všechno ví, ale i když by měla jít dál, pryč, tak to nedokáže…
Samostatnost, svébytost, individualita obecně spíš kryje/komepnzuje nejistotu, nebo ji spíš způsobuje?
Ale netroufám si odhadnout, nakolik je u Lišky je důvodem sebeobranného postoje před vztahy či určitým typem vztahů nejistota… Nebo v jaké formě…
U mě třeba docela dost.
Proboha tolik řečí, šílený rozbor, třeba nemůže najít jen správnýho muže pro sebe. Někoho kdo chce ji a koho chce ona.
105. to my nevíme… a ani není naším úkolem posuzovat zda má někdo problém a proč. píšeme zde víceméně inspirativně, nikoliv hodnotíce. jestli to Lišce něco dá nebo nedá…. my se ncháváme inspirovat jí a jí třeba to naše řekne tak něco. a to uprostřed skrze které to prochází je neznámo.
109
Přesně tak.
Proto se mi taky příčí to degradovat na neochotu nést zodpovědnost.
110
Však to taky neposuzujem, akorát jsem se snažila o návrat na začátek a psala to jen jako výčet možností k přemýšlení, proč to nemusí být dáno uhýbáním před zodpovědností. Protože mi Lišky prostě bylo skoro až líto, že jí to dycky vysvětlíš takhle a šup – zaškatulkuješ ji jako osobu, která vztah nechce, protože by v něm něco musela. :-) Takhle jednoduchý to určitě není.
jistě, ratka je trochu snob, chce být moc moudrá…je to moudrost falešná.
112. ale to ti nemusí být Lišky líto. ona řekne co a jak…. sama. vycházím z toho co píše, je velmi zodpovědná ve všem co dělá a zároveň touží po svobodě. je to paradox. tím ji nehodnotím… jen mě to inspiruje k vlastním pocitům a rozporům.
114
Nojo, já dycky zapomenu, že zatímco okolo se něco děje, ty se děješ uvnitř sebe… :-)
Paradoxy bývají obvykle zdrojem nejistot.
113. píšu jen názor do diskuse…klidně ho odmítni. nebo označ z falešný, moudrost to není.
115. vím že to co je venku se děje uvnitř :-) že to je propojené, viz motto u mě “potkáváš to co jsi” :-) venku a uvnitř jsou jedno.
To ale není jedno, ratko. Ty nejsi svět.
107 ru – jo, to všechno.
109 Karel
110 ratka
– taktak.
(Konečně jsem dočetla komentáře; ještě že si tady hezky všechno proplynete a řeknete a “domácí” ani nic nemusí, jen to přečíst a sledovat “pro jistotu,” kdyby náhodou to chtělo nějakou zásadnější reakci. – Ha a to je taky zajímavý způsob vztahování, když už je o něm řeč :- )
118. ano, nejsem svět.
Nojo, já chtěla zrovna napsat něco o falešné taktnosti (nebo jak se to jmenuje ten pocit správnosti, že se nesmím někoho něčím dotknout, používat “špatná” slova, objevuje se třeba i v souvislosti s cikány čili romy…?) třeba proč nesmím napsat slovo “problém”, když jako dilema čili problém to podala už sama Liška a od začátku tady o tom diskutujem… proč asi, no protože to je problém, ne? O něčem, co není problém se přece nediskutuje, to se akorát zaplácá ručičkama a napíše sladká pochvala nebo nicneříkající sdělení “mám to podobně” a tím to končí.
Každý máme problém, tak proč být tak (to slovo, co mi vypadlo) a tvářit se, že si nedovolím myslet, že druhý má někde problém… já si to holt dovolím.
A momentálně jdu pořešit svůj problém, jestli na plicník dojet na kole, nebo radši popojet na půl cesty autem, páč tady fučí jako blázen. :-)
A nebo je to tím taky u Rtaky zakázaným slovem “posuzovat”? Ve 110.
Je to možný.
Že by celá ta nedorozumění vždycky v poodobných debatách vznikala hlavně Ratčinou úzkostnou snahou být – ha, už to mám, KOREKTNÍ! – a tím pádem kličkováním mezi sděleními tak, aby to náhodou nebylo nějaké posuzování, takže pak to jako posuzování, ale nepřímé, vypadá úplně všechno od ní?
Tak já du na ten plicník.
Ale jetsli je Ratka zvyklá na taková superkorektní balení sdělení, tak by taky bylo i pochopitelnější, proč čte posuzování i tam, kde není, nerozlišuje mezi přímým sdělením a nepřímým, takže třeba když napíšu “Nevím, jestli” a “Obecně co když” – Ratce z toho vyjde, že se neptám, ale sděluju, co si myslím na tuty, a že si to myslím nikoli obecně, ale o konkrétně Lišce. Ale že tobalím do dekoru korektnosti a sděluju to nepřímo.
Ne, Ratko, kdybych chtěla sdělit, že si to fakt myslím, že to tak je, sdělím to přímo a nepsala bych, že si nejsem jistá nebo že nevím, jestli to tak je.
A kuš babo na plicník.
ru,
já tou nemocí, mocí, syndromem nebo co to je, co se jmenuje korektnost, už taky trpím.
Jednou jsme měli na to téma svolané setkání v práci, někdy předloni, a tam se ukázalo, že i slovo “problém” si každej vykládá jinak. Někdo jako něco už hrozně závažnýho a zastrašujícího (šlo o to, jak se nám pozdává termín “problémy s duševním zdravím”), někdo prostě neutrálně jako problematiku, téma, oblast.
Noa podobně to bylo i s jinými košér /nekošér termíny, takže diskuse nevedla k ničemu.
Tak tak to s tou korektností pak dopadá.
kdovíjestli takovej plicník chtěl bejt nazývanej plicník .-)
Nonic.
Já to slovo “problém” taky dřív vnímala jako něco dramatickýho, velký slovo, velký potíže. Přitom slovo “potíže” zase já vnímám jako lehčí než “problém” a jiní lidi to měli právě naopak. Tak ratka má asi taky slovo problém jako silný slovo.
124 … umím hezky odcházet od tématu, žejo? :- )
Problém je když si problém vyrobím :-))
jakmile si vyrobím problém… mám ho a s ním i nutkání ho “řešit”, tedy nejde o zakázané slovo…spíše o metodu jak se zaplétat do sítě.
Problém je dobré slovo, kdyby nebylo problémů, tak nemáme o čem uvažovat, nutí nás přemýšlet. Problém si “nevyrábím” ani se nikam nezaplétám.
128. ty ne, ale já jo :-)
121. slovo problém má v sobě něco pejorativního…nevidím v tom co Liška píše problém. Dilama jo, nikoliv problém. problémy jsou od toho aby se řešili. Přijde dělník za mistrem a řekne že má problém, že mu chybí kladivo nebo že se pokazil ohraňovák a on má problém. TAky jsem měla problém když se spálila tuna nugátu. Přesto… se nevvolalo hned že máme problém či problémy nýbrž …. bylo jasné že někdo něco posral :-) či se to posralo. takže houby problém… něco se zaspalo a muselo se to rychle vyřešit. Co je vlastně problém… kdy zčne být problém problémeme. třeba někdo koktá….a má problém se vymáčknout. či diskutovat. pak bych připustila že má problém. tedy nějaký blok…ale nemyslím že liška má problém.
131. taky se říká, že dítě je problémové… tedy má problém ve škole, většinou adaptace na děti či nezvládá učivo. Problém … škola. Je zajímavé, že tady jsem taky nevnímala že děcko fakt má problém s učením, nepřipustila jsme si to ani s jedním, problém se tudíž … nevykrystaloval do problému nýbrž vyšuměl.
my v práci měli na řešení problémů tzv. 8D Report, na něm jsme museli hlásit jak míníme vyřešit problém krátkodobě a dlouhodobě, a jaké jsou kořenové příčiny problému. je jasné, že lepší je problém nemít než se s ním tak srát. :-)
Ale problematičnost nějaké věci, situace může být na ní to nejzajímavější.
133. to ano… ale to není problém, to je zajímavost… originalita.
Problém je cokoli, co selže, nepovede se, nedosedne, zadrhne, sekne se či zaskřípe, a tudíž v člověku vyvolá myšlenku, že by s tím měl něco dělat.
Když udělá, vyřeší to a problém zmizí (ale někdy se tím vyrobí problém jiný, třeba jako s mojí drenáží), když neudělá, může se rozhodnout, že to není problém zas až tak velký a časem se přeskládá něco jiného okolo toho problémz, takže to skřípat či drhnout taky přestane.
Ale nečtla jsem komentáře předtím, reaguju jen na poslední dva
126
Ano, to je problém a tento zvyk je obecně problémový.
Ovšem jeho pravý opak taktéž.
Pravda, v tom případě ale nemá problém ten jeden jeden dotyčný, ale všichni okolo kolem něj.
135. tak nějak, mohu registrovat problém v momentě, když znám žádoucí výsledek a před sebou nežádoucí paskvil. :-) pokud nemám představu žádoucího výsledku, nemám ani problém
127
Aha, takhle to myslíš… No to je dost laciný. Ať žije demagogie…
Takže podle tebe nejlepší řešení života je strčit hlavu do písku a prohlásit, že problémy neexistují a všechny si jen sami vymýšlíme.
Tak to platí bod dvě komentáře 136.
To nevím, záleží jakým způsobem se o tom mluví, jestli je to něco, za co se člověk má stydět, nebo jestli může přemýšlet, zabývat se něčím, co má nějaké možnosti, kterým se věnuješ a tak.
133,4:
Tezko rict,do jake miry je platna Darwinova evolucni teorie,ale 100% vyvratitelna neni.
A jeji podstatou je prave “problem”.
Evolucni vyvoj jde po jedincich s nejakou anomalii,kterou maji v porovnanim s jedinci stejneho druhu,tedy s necim co se da vnimat jako problem.
Presto prave skrze nej (a predavani teto anomalie na potomstvo) je to dal evolucne posunuje.
Nebo znici,to zavisi od podstaty te anomalie a jeji vyuzitelnosti.
Nicmene to jasne naznacuje,ze i problem muze byt ve vysledku vyhodou.
139. no právě. ta samá věc může být zobrazována jako problém za který se třeba stydí, nebo jako originalita a vyjímečná zajímavost.
140. my tomu říkali “potenciál k zlepšování” :-)) a problém byl smeten ze stolu
130
Nevidím na slově problém pejorativního vůbec nic. Kdybys ty neviděla za problémem něčí vinu, necítila to jako ukazování na někoho, že za něco může, neměl by pro tebe pejorativní význam.
To je ale jen tvůj problém. :-)
Jsi zblblá fanrikou. U nás se žádné 8D nekoná, ba ani 3D, když je problém, tak se prostě dá hlava dohromady
se šéfem a nějak se to pořeší. Toť vše.
Jinak hlášku “Jůstne, mám problém,” ode mě slýchá šéf docela často a už to i po firmě zlidovělo, a někdyt o znamenám, že fakt potřebuju poradit nebo pomoct, a někdy je to prostě jen vtípek, když se z problému vyklube nějaká totální pí…a pro zasmání, což mě těší, když se mi šéfa podaří pobavit tak, že se směje. (Třeba když jsme mu vysvětlovala u tužky s upadlým koncovým čudlíkem, že ji nesmí kousat.) I doma hlásíme Mám problém na kdeco.
Já v tom prostě problém nevidím. Problém je jen problém a žádné přisuzování něčeho někomu. :-)
133
Anooo! Přesně!
143. ale jo… máš pravdu, problém není problém. opět jsem chtěl být trapně originální. tedy dělat problémy :-)
134
Problém je problém! A nejzajímavější je to právě proto, že je to problém a musí se k tomu člověk nějak postavit,m něco vymyslet, pořešit!
Obyčejně zajímavou věc řešit nemusíš. Ta je jen na pasívní vjem.
137
Akorát že ty to podáváš málem tak, že je nežádoucí znát představu žádoucího výsledku, že kdybychom nikdy neměli představu žádoucího výsledku, neměli bychom žádné problémy. Což je jednak nereálné a jednak blbost.
146. už jsem se ztratila…. ano, problém je problém a originalita je originalita.
147. je to jen logická hračka, smyčka.
147. tedy baví mě tyto věci, různé pohledy. a když to nejde z jedné strany tak z druhé. ale máš pravdu, jistě… máš nějký cíl (představu) a pak máš odchylku od něj… a označíš to jako problém, no a zjišťuješ jak se to mohlo stát, jak to spravíš a co uděláš aby se to zase nestalo (prevence)
přičemž v běžném životě… je žádoucí mít problém, aby se něco dělo a něčím se zabývalo, řešilo…
v pracovním životě mi řešení problému lezlo na nervy. :-))
140
Tos to trošku otočil
Ta anomálie je odchylka, která vyřeší problém, který mají ovšichni ostatní “normální” jedinci v populaci.
Čili pokud všichni hnědí jedinci v populaci hynou na nějakou bakterii, mají problém. Pak se ale vyskytne u jednoho jedince mutace, díky níž je odolný, a ta mutace je zaplaťbůh dědičná dominantně. Ale je spojená s jinou než hnědou barvou, třeba bílou. To není problém. To je řešení. Pokud ta bílá barva není v jeho životním prostředí vysloveně stoprocentně letální (například jako bílá barva kočky lovící na poli před posedem s myslivcem na něm), tak časem bude celý druh bílý, ale odolný vůči bakterii. Příroda sama vyřeší, který z těch dvou problémů (neochraňující barva, nebo neimunita vůči bakterii) je pro zachování druhu méně problematický. Případně se vyštěpí jedinci s dominantní odolností vůči bakterii, ale hnědí heterozygoti s jednou alelou pro bílou barvu.
151. spíše jsem byla bezradná, jsou problémy u kterých řešení neznám… anebo znám ale není proveditelné. To mě napadá, zda se to i vám někdy stane, že “máte” problém… i byste věděli co je příčinou ale nejsou žádné možnosti či nástroje k řešení, prostě to řešení nemá. jen to protrahuje.
151
V běžném životě snad není žádoucí mít problém. :o))
Na tos přišla zas jak? )
Copak se nedá něco řešit, dělat i bez toho, že by to byl problém?
Ale nedá se vyhnout tomu, že problém skutečně máš, třeba že píchneš, když jedeš autem, že jdeš výletem a křivě stoupneš a zlomíš si nohu, že v jakémkoli stroji či přístroji někde něco křupne z prosté únavy materiálu, že onemocníš zhoubnou nemocí, aniž by sis byla vědoma, žes kdy žila nezdravě, že onemocní někdo z tvojí rodiny, když tys slíbila mimořádnou směnu v práci… atd.
A vůebc. Jsi si jistá, že ti zítra na barák nespadne letadlo?
Určitě netrváš na tom, bydlet v té barabizně, žejo…? :-)
153
Jasně že jo. To je přeci normální. Většina věcí nemá správné řešení, jen to méně nesprávné.
152:
“To neni problem,to je reseni”
To vime,az se to jako reseni ukaze.
Do te doby je bily jedinec odlisny od tech hnedych a obe strany to mohou povazovat za “problem”.
156
Vždyť píšu, že příroda sama to rozliší.
156
Ta bílá barva bude problém pořád. Jen nebude ten rozhodující, takže časem se pořeší zas nějak jinak, třeba tou heterozgotností.
Je to vždycky něco za něco.
154… první tři řádky. nooo ano :-)
154. druhá polovina… pokud bereš zákon entropie (pokud se něco může posrat tk je jen otázka času kdy se to posere) za problém… pak je život jeden velký problém, jelikož zdravíčko nám věčně sloužit nebude. Zlehčuji… ale ty problémy co popisuješ… pro mě problémy nejsou. jen ukazují, že rovnoměrný přímočarý pohyb netrvá věčně, občas dojde k odbočce.
161. jsou to nečekané události, mohou změnit celý život. a taky ho změní, žádné řešení problému nenastane… jen se to bude jiné… tedy kromě píchnutí auta…tam se vymění kolo a jede se dál.
Karle
133 a hlavně 139
joo, to je důležitý!
152
jo, to je krásný slovo a dlouho jsem ho neslyšela (sorry že mě takhle uchvacuje slovo, když obsah je taky dobrej)
– HETEROZYGOTI!
To mi připomíná jiný hezký slovo, eee, ti… HOPLITI.
Nebo HOMEOSTÁZE, ale to nevím moc, co znamená, nějaká rovnováha organismu myslím.
Nebo slovo VĚROZVĚSTI. nevím proč, ale HETEROZYGOTI mi je připomínaj, pravděpodobně tím zvukem :))
nonic, pokračujte… :-D
165. hugenoti :-)
161
Zákon entropie nepovažuju za problém, ale pokud někam jedu a píchnu, považuju to za problém, neb to zadrhlo a se to musí řešit
Život není jeden velký problém, ale sled mnoha různě významných problémů. Všechno to, co jsem popsala, za problémy považuju, neb to odpoivídá mojí definici ze 135 a následujících. :-)
A jsme u toho, co psala Liška – tím, že každý má pro slovo problém jiný výklad, jiné vnámání významu toho slova, nedojdem nikam, stejně tak, jako tehdy nedeošla ta Lišky psychoterapeutická skupina.
162
Ale ano, nastane. Vyřeší se to, zlomenou nohu na výlětě pořešíš s něčí pomocí, stroj nebo přístroj si pořídíš nový nebo to obejdeš jinou technologií, nemoc budeš léčit nebo umřeš, a řešení směny navíc, na kterou se kvůli OČR nedostavíš, si holt pořeší tvůj šéf. A když se opravdu nedá změnit nic, třeba jako stáří a stárnutí s veškerými jeho příznaky, změní se něco okolo tak, aby problém nebyl tak významný. Tedy například hierarchie hodnot stárnoucího jedince.
Mně heterozygoti přišli ze začátku jako porouchaní roboti. Tím zvukem a pocitem ze slova.
Ale homozygoti jsou na tom ještě hůř, to jsou teplí porouchaní roboti.
A haploidní – no tam něco evidentně hapruje.
167 jen doplňuju, že to nebyla psychoterapeutická skupina, byli to většinou soc.pracovníci a pár manažerů.
169. haploidní…:-) to je výstižné. něco hapluje v motoru :-)))
167. tak jo, šlo mi víceméně o větší důraz na to že život je proces s různými zatáčkami, jestli tu zatáčku nazveš problém nebo zadrnutí pístu či cestu v hlubokém sněhu, to je vlastně šumafuk.
168. tedy nešlo mi ani tak o název, jak to nazveš jako spíše jak se to vnímá (nitěrně) on to nahoře psal Karel a já s ním souhlasím v tom, že jde o orignalitu a jedinečnost momentu. Když vznikne “problém” tak se objevuje nová situace… nastupuje změna. Tuto změnu můžu zrušit a dostat do původního stavu (opravit) anebo akceptovat… nechat tam to auto a jít domů.
prožívám momentálně mimořádně složité období, které bych nenazvala problémem jako spíše totálním zmatkem. a měl jsem sen. Startuji motorku, nafťák… a říkám si jen aby mi nechcípl motor, tůruju, a slyším že kdž povolím plyn tak začně motor škytat a já se modlím aby to jelo. Jedu… je zima, mráz, cesta se mění na vyšlapano pěšinku v hlubokém sněhu, pak jen šlápoty přede mnou a jedu do kopce, vyjedu to? je to kluzké ale motorka je najednou nahoře a nahoře je opět sníh a marast, a tak jedu a jedu a na horizontu vidím cestu a na ní jedou auta. TAk si představuji problém :-)) že se jede … pokud to jede a ono se někam dojede. je to ve sněhu, škytá to a každou chvíli to hrozí zhasnout, a na obzoru je vidět…
172, 173
Ne, šlo oto, jak se vnímá slovo problém. :-)
Vyvsyětlování všech možných zatáček a nastupování změn je pořád jen zdůvodňování tvého způsobu vnímání slova problém.
Ty slovo problém cítíš jako určené jen pro nějaký skutečně hnusný, navíc podprahově obviňující problém, takže v jeho použití zejména vůči někomu jinému vidíš problém, já ho mám i pro kdejakou běžnou, třeba i jen technickou lapálii, takže v jeho používání žádný problém nevidím.
TA to je celý problém. :-)
174
Já bych v tom snu viděla problém hlavně v té motorce na naftu. Jestli on ti ten sen nechce sdělit, že tvoje problémy jsou hlavně vycházením/vyjížděním z dávání dohromady věcí, které dohromady nejsou… :-)
174
pěknej sen, furt se jede, furt se jede.
ad176 nafťák je právě zarážející a vypadá to jako důležitý bod snu. Mě – co nejsem řidič a nevyznám se – by k tomu napadlo jediný, co jsem nedávno zaslechla, že nafťák (auto) jede nějak plynuleji nebo tišeji nebo co,tak v tom snu by byla otázka, jestli je to teď tak vachrlaté ve dne, že by sis potřebovala ulevit aspoň tím, že by to byl nafťák.
Jinak ničím, protože to odjedeš celý sama bez spolujezdců. Ale úspěšně to zdoláváš, podle snu. I když asi ne ve vřelém přívětivém prostředí, když je tam ten sníh. (Vnějším nebo vnitřním prostředí nebo jakém, to nevíme.)
Anebo je to jinak, můj sen to není :- )
177
Nejede plynuleji ani tišeji, plynulost měly nejjednodušší starý dýzly v tom, že zabíraly už od nejnižších otáček, ale tak nějak spíš pořád stejně líně, bez výkonu na vrcholu. Proto se začlo montovat turbo a jiné systémy naftových motorů.
A nehlučnost je taky legrace, nafťák poznáš i zvenčí právě podle zvuku. :-) Takovej typicky jasně brumlavej, u víc ojetých nafťáků (a typicky u škodovek a VW koncernu) až traktorovej. Rozhodně hlučnější než benzínovej. (Nepočítám tříválec a auta s vyběhanýma chrastícíma převodama.)
Navíc jsou ty motory o dost těžší než benzínový a větší. (Aspoň dřív to tak bylo, jak teď po vlně módního downsizingu a ubírání válců, nevím). Což je jeden z důvodů, proč se do motorek nedávají.
Jediná výhoda nafťáků je menší spotřeba a (dneska už jen o málo) nižší cena za litr nafty. Případně možnost jezdit za černou naftu z kamionu.
178
Á, tak to těžko říct, co konkrétně pro ratku znamená nafťák…
177
Jinak bych právě řekla, že jí ta motorka spíš všechno komplikuje – blbě startuje, je o strach nechat ji chcípnout, páč už by nejspíš potom nechytla vůbec – bodejť, zima je pro naftový motory taky problém :-) – a ještě se Ratka s tím krámem pouští mimo silnici kamsi do terénu, kde když jí to chcípne, tak už jí ani svěcená nepomůže… :-))
Ne vážně: Je fajn, že to nakonec nějak vyjela i tím horempádem, ale definice problému to není.
Není problém, když to pořád jede, problém by to byl, až kdyby to jet přestalo. :-)
I když se dá považovat za problém ono “nestartuje to” (ale pořešila to, nakonec nastartovala), “chcípe to” (pořešila to, preventivně túruje), “skončila silnice” (dopadlo to dobře, měla štěstí, že to motorka zvládla i na kluzku a do kopce, i štěstí je při řešení problémů potřeba).
Pro mě z toho vyplývá spíš důležitost nevzdávat se těm problémům a vytrvat, on se pak člověk k té vyhlídce lepší cesty na obzoru dopinoží. (Otázka je, jestli se nám celej život ta dobrá cesta jen neukazuje na obzoru jak fata morgána a my se furt jen nepinožíme po nějakých kluzklých klikatinách za nadějí…)
Ale názronost podstaty toho, co je problém, v tom nevidím..
179
Řekla bych, že něco silnýho, velkýho, čemu nerozumí, ale musí na tom jet.
ru 180, 181
jo a jde ti to ratko se ctí a zdárně a vytrvalec jsi.
Tak snad zejtra sny nepřijdou s něčím opačným :- )
180. Pinožení se – stále za obzorem, před námi, jo. Stojíš na místě a vidíš obzor a říkáš si dobrý, tam dojdu. a pak popojdeš a i ten obzor se zase posune o kousek, jo. Trefný přirovnání. :-)
Holky, posílám vám krásný citát, který napsal malíř Vladimír Kokolia, je akorát pro vás všechny: Bůh nemá jak zažít život, včetně nejšílenějších průserů, než skrz svoji jiskru v tobě.
184 Karle
On ten bůh je dost dobrodružství milovnej, když chce zažít to všechno od všech! To je sympatický.
185. ano, povzbuzuje k pestrosti a originalitě :-)
Karel 184: júúú, to je superrr! :-)
Dobré vedět :)
Jé, teď si pročítám ty obrázky a vůbec tomu nerozumím :- )))