SEN 4.2.2016
Stejně jako včera je v první části snu cesta – tentokrát není jen pozorovaná, ale jedu po ní já – a v druhé části je stejně jako včera vyhlídka – tentokrát na ni nedojdu:
Výhled dopředu na silnici. Vede otevřenou zelenou krajinou, mírně se vlní z kopce, radost pohledět. Láká k jízdě. Jedu autem. Nemám řidičák, ale už celkem umím jezdit, jen si říkám, že při rychlé jízdě mi asi bude dělat potíže vyhnout se protijedoucímu autu.
Je se mnou bývalý manžel. Jede v tyrkysovém autě, vidím ho, jak přede mnou v krajině v dáli krásně sviští po silnici – ten se plavně vyhne protijedoucímu vozidlu. Kdyby tam nějaké bylo. Ale není, je tu volná cesta. Já jedu jeho červeným autem. Pak ale sedíme v jednom autě, já za volantem – když tu se přede mnou objeví vysoké černé auto, skoro náklaďák. Jeho kovový čumák. Zkoprněla jsem, vykuleně koukám přímo na černé auto, které stojí uprostřed silnice. Neřídím, nic nedělám. Jedu přímo do něj. Narazím. Ale možná to nebude konec – přece jen teď jedu docela pomalu a on asi stojí. Možná se nenabořím pod něj jako moje kamarádka, co předloni takhle zemřela.
Řidič černého auta ho stočil na poslední chvíli doleva. Takže já zastavila vlevo od něj. Uf. Je tam odbočka k občerstvení – stánek, stoly, lavice.
Sedí tam nějací lidé. Jedna žena mi ukazuje, že jsem jí trochu poškrábala vzadu auto – modré nebo modrozelené.
Jsme na výletě s dětmi, s oddílem. Jako vedoucí já a L. (kamarád myslivec, co s námi oddíl vedl, když začal chodit s kamarádkou Lenkou2, pak se vzali, můj býv. manžel taky s námi vedl oddíl…). U domku v údolí jsme potkali nějaké děti, je tu ještě sníh. Jdeme dál, na kopec na vyhlídku. Stoupáme po obezděném dřevěném schodišti uvnitř stavby. Schody jsou hnědé dřevěné jako trámy, zdi tyrkysové, spíš světlezelené. Nechala jsem dole u domku lyže (běžky), myslela jsem, že je už nebudeme potřebovat. Volám nahoru na schody na L., že jsem nechala dole lyže a vrátím se tam. Počkám tam na L. a děti, až se vrátí z vyhlídky.
* * *
Jdu ven, vycházím z domu, přes rameno mám modrou tašku, podlouhlou jako pytel, nahoře s volánem, řasením. Modrá je to spíš mořská, trochu dozelena. Říkám si: “Aha, tahle taška od tety Libušky je z koženky, ta není kožená! A nosím ji, i když všude opakuju, že nosím jen kožené tašky nebo plátěné, ale koženkové ne.” Rozhoduji se, že tašku budu nosit dál, vypadá dobře, líbí se mi, je nová, není nikde oprýskaná, jak koženkové věci bývají.
.
.
Kromě motivu cesty a vyhlídky, který byl ve snu už včera, se tu opakuje motiv něčeho modrozeleného, poškrábaného nebo nepoškrábaného.
K té modrozelené barvě mě napadá jen to, že když jsme jednou dělali takovou imaginaci – představit si, že jdeme po schodech do svého vnitřku – já jsem uvnitř našla modrozelenou barvu, takovou “petrolejovou”, jak se jí teď říká, ale hodně sytou, tmavou. A dkyž jsem pak šla po schodech zas nahoru, byla tam barva fialová, taky tmavší.
Tento sen mi zní smířlivě… tedy z toho co píšeš. Nevymezuješ se vůči….. Jedeš autem bývalého manžela … on v zelenomodré a ty v červené, řídíš sama, jedeš otevřenou krajinou, překonáváš strach z řízení… (co kdybych jako kamarádka), poškrábala jsi “jejich” auto, jdeš do “jejich” domu a neseš si i “jejich” tašku přes rameno… cítím smíření, smiřuješ se s tamtěmi zelenomodrými. Kdo to je? vnitřní svět? podvědomí? minulost? to nevím… jen hrstka nápadů
Eště sem to nedočetla, ale sdělení “už celkem umím jezdit, jen si říkám, že při rychlé jízdě mi asi bude dělat potíže vyhnout se protijedoucímu autu” mě naprosto odrovnalo. :-))
Mě tam zaujala ta víra, že věci dopadnou dobře, i když Liška neudělá vůbec nic, ani neřídí, jen kulí voči a doufá – a ten druhý uhne.
Já ve snech do posledka řídím, točím volantem, dupu na brzdu – a stejně se roztřískám. Nikdo mi neuhne. :-)
Většinou o mně jakoby ani neví. Narážím autům do zadků. ne do čumáků.
já když ve snu řídím,tak mi pravidelně nefunguje brzda.
A pravidelně ještě jedu z kopce.
Ale zase se pravidelně vzbudím dřív,než zabiju:-)
5
Joo, první dvě věty přesně stejně.
Akorát budit se občas nestíhám, nezabiju sebe, ale ty druhý.
Jé, já taky párkrát řídím ve snu, jde mi to. všechno ladně, dokonce i pěkně plynule řadím. zvládám zatáčky, z kopce si lehce přibržduju. ve snu mi to fakt jde a dokonce si tu cestu užívám. jednou se mi ve snu stalo, že mě zastavili policajti a chtěli po mě řidičák, tak jsem jim řekla že žádný nemám. a nic se nestalo, nechali mě odjet. :-)
od konce
7 barčo
:-)) jasně, nic se nestane, protože to pěkně jede.
Mně to taky šlo příjemně, dokud tam nestálo uprostřed to auto. Možná nakonec tam stálo jen proto, abych neminula občerstvení, odměnu, relax po výkonu (?)
6,5 zase jiná řešení – buď se vzbudit dřív, nebo to naopak protáhnout tím, že srazím někoho jinýho.
4 ru
doposledka řídíš a snažíš se, protože víš, jak se to dělá. Já umím jen v autě všechno pustit a čekat:) ale ta analogie k životu je taky zajímavá – někdy totiž mám tendenci, když je toho hodně, něco nechat a dřív než bych se do toho nakonec pustila, už přijde někdo jinej a vyřeší to on, jojo, to mě taky na mně trochu sere.
3
a já to neumím právě dobře pochopit, mě ta věta totiž taky dost zaujala. Co yb to jako mohlo být – je to opravdu vyhnutí se? Nebo je to správně se vyhnout a tím pádem jet podle regulí? nebo bezpečně? nebo to hovoří o tématu konforntace s druhým? Úplně mi to neštymuje.
2 ratko
smířlivě – aha, no, to vlastně jo, smíření s taškou, barvou, s tím, že asi narazím… s tou taškou mi připadá smíření jako dobrý řešení, náraz do auta spíš jako moc pasivní.
8 ad 4
Doposledka většinou marně a blbě dělám něco, co nefunguje.
Brzdy nebrzdí, přesto na ně dupu, v křeči v předklonu bez dechu, volant nereaguje, jak by měl, řízení má strašný vůle, a já s ním přesto pořád zkouším točit, místo abych třeba zatáhla ruční brzdu, nebo se kola sice otočí, ale jdou smykem dál rovně, a já volant nesrovnám, nestočím na druhou stranu……
8 ad 3
To je že ti už jde dobře jet, ale nesmíš nikoho potkat.
10
:-) ajóó!
To je ovšem blbý v našem světě založeném na vztazích. Jde tam asi o partnerské vztahy – jinak by tam nebyl býv.manžel jako prototyp dlouhodobého partnerského vztahu.
Furt si ho vezeš s sebou…
jo, pořád má postavení toho prototypu dlouhodobého partnera.
Rulisino auto mělo takovou pěknou barvu, taky zeleno-modrou!
Jo!