NEBO ROJENÍ…
Už kolikrát jsme si tu s několika blogerkami přitakaly, že muži mají také hormonální vlny, a to synchronizované – dlouho nic a pak se během dvou dnů ozvou hned nejméně tři. Z nich někteří stálí přátelé, jiní se ozvou zničehonic třeba po roce, ale přesně v tu dobu jako několik dalších.
– Trochu se cítím nepříjemně, když píšu takhle o mužích v množném čísle, je to vlastně generalizace, protože je nevnímám jako nějakou hromadu kusů, ale každého jako originálního jedince, člověka, milence, bývalého, kámoše, přítele, zajímavého známého … ne jako “prostě chlapy.”
Prostě takové šamstry, no. :-)
A teď je to tu zas – teď ovuluju já a den před jsem mluvila s jedním a den po se ozval Akční Hrdina a také mě zahlédl na ulici pan Bowling a zastavil svůj vůz. Se všemi jsme se neviděli několik nebo spíš mnoho měsíců. A se všemi se brzo uvidíme, to je dohodnuto. Sláva. Jsme staří přátelé, dá se říct. Ne, to zní hrozně. Co jsme? Kámoši, asi. Kamarádi zní divně, protože jsme spolu spali. Co jsme? Staří kamarádi? Nebo jsme “my se známe”? Známí nejsme, to je moc vzdálené; známí spolu nic nemají a nenavštěvují se, ne? Nechodí spolu na drink až do pozdních hodin.
Zajímavé je, že totéž nesleduju u kamarádek. S nimi se také i delší dobu nevidím, neozvu se, nevíme o sobě pár měsíců, pak si zavoláme a sejdeme se a hned si dáme sraz znovu, pak zase s další kamarádkou … probíhá to vlastně dost podobně! Skoro stejně. Jen se to nekupí ovulačně v pár dnech, ale naše kontakty se trvale rozprostírají, ano s jistotou trvalosti …
– Neee, zatímco tohle píšu, dostávám sexuální nabídku od jednoho z ovulujících mužů! Nebo spíš poptávku. Na dnes. No to nééé.
S kamarádkami ženami je pocit trvalosti založen právě na jistotě, že nebudu muset prchat před jejich sexuálními nabídkami. Aha.
A já tohle celé chtěla jen jako úvod k jinému tématu. No tak to si dám zajít chuť, odepřu si to potěšení. Nechám téma uzrát a uvidím, kam se posune v další části cyklu.
Já myslím, že se vezou na vlně tvé ovulace, ale sami chudáci žádné pravidelné testosteronové výbuchy nemají. Spíš jen takovou tu křivku, co kreslí Nešpor v léčebnách jako graf závislosti: jde to rychleji nebo pomaleji nahoru a jakmile si dojdou na vrchol svého kopce, tak už jenom dolů:) Nech to uzrát a co ta nabídka? Přijmeš? Nepřijmeš? Tak příjemný ovulační rauš přeju (z lehce závistivé pozice předmenstruační hydry…:))
psice
Hydra :-)) to sedí!
Nabídku odmítám, byla zopakována, jestli přece jen neudělám výjimku, odmítám zas, přichází místo toho nabídka “obyčejné návštěvy”, odmítám též s tím, že jdu spát a těším se na shledání jindy, přichází odpověď, že teda příště je svolání návštěvy na mně.
A takhle se přichází o milence. :-)
… jenže já na to opakovaně reaguju tak, že vůbec nereaguju, abych předešla další případné sexuální nabídce, takže dlouho dlouho se nic neděje a pak zas najednou se ozve někdo a někdo jinej taky.
Budu muset své staré scénáře prolomit a zkusit jiný způsob chování: například pozvat onoho na návštěvu nebo na setkání v hospodě ze své iniciativy. Pak bude koneckonců jasno (hlavně mně a mým opakovaným scénářům:-), že nejde o rande, protože na rande už vůbec nezvu ze své iniciativy a to ti všichni, kdo už se mnou na rande byli, vědí.
Jen je nepozvat všechny najednou…
3 ha,
ru píše.
Ano. Schválně. Já je nechci jako milence, ale jako kámoše jo. Je mi v tom líp, uvolněněji. Akorát jim asi naopak :)
Funguje to. Odmítla jsme takhle Nevztaha. Když si nedávno vzpomněl, že mi musí zavolat, že ke mně ještě furt něco cítí a jestli bych nepřišla. A přemlouval. Že mi přijde naproti až k mýmu baráku a ráno mě hodí domů. A že ví, že je zmetek a že ale pořád mě má rád…
Jsem ráda, že jsem řekla, že nemůže mít všechno. Je to daleko hezčí teď. :-)
Občasná milenka je míň než kamarádka.
ru 6
poslední věta
aha, no, doufám. :)
tohle je super téma, včetně té up to date nabídky :) trochu mi to připomíná rojení, k němž někdy dochází, když se holka rozejde, nebo o tom jen začne uvažovat.
četla jsem tě včera v tramvaji domů, na níž mě víceméně z vlastní iniciativy posadil v 10 večer nápadník. a to jsem se navzdory PMS chovala dosti slušně a příjemně :)
právě také ovuluji, ale nikdo mě neuhání :o(
Samozřejmě, Liško, bez ohledu na část cyklu, sex až po svatbě, to je jasný. :-) :-)
Popř. by se dalo uvažovat o randeti – nezávazném, pokud by bývalý odložený milenec zařídil ve svém domě/chalupě, bytu pracovnu či ložnici pouze pro tebe, abys nemusela jinde platit nájem, a pozval by tě na obhlídku, zda se ti to líbí. Pak by se dalo uvažovat, za jistých okolností o recyklaci vztahu, asi. Ale jestli to tak vážně zase nemyslí a už tě “poznal”, tak ať si koupí jisté služby u escord agentury.
P.S. Milenci se rojí, protože cítí podzim, šedé smutné dny, kdy postel je studená, večery dlouhé ….. ……. …….. ………. možná, ne?
10.
Herdek, ta poslední věta, na tom něco bude, já to včera zaznamenala taky, podobnou aktivitu…
Akorát sjem myslela, že je to naopak tou teplou frontou. Ale ten strach z blížícího se studeného lože je logičtější. Konec sezóny dychtění a nadějí v šíři letních eskapád = návrat ke starému známému jistému. :-)
Nicméně, pokud by bývalý milenec zřídil bydlení u sebe pro mě místo mého stávajícího na něm nezávislého, a pak už mě jen pozval na obhlídku, otočila bych se na podpatku a prchala na míle daleko.
Tfuj, až se mi chlupy i na zádech zježily při té představě.
Představy josu různé, ta 10 je jak u ptáčků co si upletou hnizdečka a pak pozvou samičku zda zahnízdí
11:
pětkrát bys mu tam předělala podlahu v kuchyni a byla bys spokojená jak doma:-))
13 Saule :-)))
12 ratko – jo, není to špatný gesto; když se chce ukázat tímto způsobem … ale žena asi většinou před hotovým prchne.
11 ru – aha, proto se tomu říká “babí léto”!!! Tomu, co navrhuje Lenka – po letních eskapádách se poohlížet po předletních babách.
10 Lenko – nene, žádný rande jen přátelské setkání.
9 Jarmilko – a to je štěstí!
Včera jsem si všimla cestou z práce asi šesti mužů, co se mi líbili. Jindy mě zaujme tak jeden za šest dní. Ovulace je nebezpečná! Vrhá nás do všech možných náručí, které vypadají na kvalitní potomstvo.
12
A samička musí poslouchat a bejt vděčná, protože bez samečkova hnízda by byla v pr. Děkuji nechci.
Mimochodem, jak se to slučuje s tím, co jsi kázala nedávno stran zachovávání si zadních vrátek a samostatnosti a nezávislosti a nutnosti počítat s tím, že každý selže a zradí? :-)
13
Nooo, myslím, že už během první předělávky by vyměnil samičku v hnízdečku. :-))
ru,
ne nevyměnil, ale šel by na pivo a nechal by tě v klidu přesunovat dlaždice. Asi jako v té hře Patnáctka! :-)) To mě rozesmálo. Už se směju vlastním vtipům, to je hrůza.
Já to asi nakreslím, jak hraješ v kuchyni na podlaze Patnáctku.
13. Jé, někteří chlapi jsou na tohle hákliví a ješitný, když jim ženská malinko pohaní jejich hnízdečko a chtěla by něco malinko jinak….. kdepak…
17 však taky nemá nárok chtít něco jinak – pokud tam nebydlí a není to taky její hnízdo. Mě by to taky nasralo, co je komu do toho, co mně doma vyhovuje.
17
Přesně tak. :-)
18
A tohle taky.
A proto předem někým zhotovené hnízdečko nebrat.
A ani nenabízet.
19 nojo, teď se nám to postupně potvrdilo.
12. nijak. kdybych byla strnad tak by se mi to libilo :-)
21
Bodejť, kdybys byla strnad, tak po zakousnutí tvého partnera sousedovic kočkou by tě jeho potomstvo z předchozch hnízdění určitě nevystěhovalo.
Kdybych byla strnad tak se ridim instinky. Vyberu si nejake pekne hnizdo.
Jako clovek… mam taky instinkty ale treba je prokouknu :-) ale ne… lidi nejsou strnadi. tam to funguje jinak. Hnizdecko dela vic zenska…
“Hnizdecko dela vic zenska…”
Vždycky po procházce v Ikei:-)
24. no ano, přímo na neutrální půdě. :-)
mela jsem dve deti a jeste zadne hnizdecko :-) deti jsem nosila jako kocka kotata z mista na misto. az bylo mistecko zahnizdila jsem.razdva. Verim ze kdyby muz nosil deti pod pazi, taky by rad nekde byl s nimi Doma. Bez deti … je ot asi jednodussi. Syn cloveka nema kam by hlavu slozil :-) nehnizdi
Jen technická, rojení je termín používaný ve včelařství, kdy stará včelí matka opouští úl, aby nechala místo mladší, výkonější matce. Takže chlapi se nerojí, rojí se ženský:-)
Jinak jsem překvapen, co všechno jako muž mám; optám se doma, zda trpím jakousi ovulací:-))))
Sejro,
ano, to je dobrá poznámka – úl opouští ta stará matka. A včely při rojení prý nepíchají!
Ahoj strnade ratko.
Strnada hned tak někdo nevystrnadí!!
ahoj :-) strnad zdravi lisku
28. ano, to je pravda. První roj jsem chytal navlečenej jak kosmonaut, druhej už jsem zvládl v tričku a kraťasech, pro jistotu teda s kloboukem, ale ani si mě nevšimly. Mají holt jiné starosti;-)
No, já nevím – ad 10 – mně by se líbilo, kdyby mi někdo řekl třeba: Jestli chceš, přijď, zařídil jsem ti u sebe jeden pokoj, kam můžeš přijít, kdy chceš, a odejít, kdy chceš………. Takový rytířský se mi to zdá. …………… Ono nastěhovat se k někomu, kde už jsou zaběhnuté pořádky a rušit tam jeho kruhy, to je veliké úskalí, tak proč nezačít tím, že někomu poskytnu kousek zázemí, kde by to bylo jenom jeho, aby se necítil všude jako v cizím a pak se uvidí, jestli ta místnost nebude pak jenom jako skladiště.
To není jako když se dva mladí potkají, bydlení nemají a jdou někam společně.
Já teda s tím mám problém, když sama jsem už dlouho roztažená všude, tak jenom uvolnit malé místo ve skříni pro druhého, není jen tak. Natož aby tam hned bydlel furt a se všemi věcmi. To si neumím představit.
Taky si neumím představit, že vezmu věci své a nastrkám to k někomu jinému, kdo bude trpět, že já dávám ponožky tam, kde on měl dopisy od svých prvních lásek, třeba. To se musí nějak postupně a nebo se pak dohodnout, že se zruší dvoje bydlení a pořídí se jedno společné, ale to už je velký krok a špatně se to zase dává zpět.
32. mě to přijde tohle takové jakože hodně umělé a velký skok – hned vyklízet pro někoho pokoj u mě by to ani nešlo mám garsonku :-), ale o to nejde. úplně stačí, když se takhle dva dlouholetí samotáři sejdou třeba na víkend u jednoho doma a vůbec si zvykají, na to, že doma nejsou sami, že se tam už jen pohybuje druhý, třeba u kuchynské linky, v koupelně, prostě je to takové zvykání si postupné na druhého. stalo se mi, že jsem měla pánskou návštěvu u sebe doma a jeden večer jsem se šla sama projít, potřebovala jsem být chvilku sama – jak nejsem zvyklá s někým v tak malém prostoru být, prostě jsem potřebovala být chvilku sama. nebyla to chyba toho muže, prostě jen nejsem zvyklá, aby se mi někdo pohyboval v bytě.
Jo, když mi bude postupně uvolňovat napřed věšák na bundu, pak poličku na kartáček na zuby a krém na ksicht a jeden sušák na ručník, pak jeden šuplík ve skříňce, abych nemusela tahat domů a příště zas zpátky nabíječku na mobil a rezervní spoďáry, když jsme žádný spoďáry celej víkend nepotřebovali, ale v týdnu se možná stavím rovnou z práce přespat…
Jo, tak to vlastně vzniká z nás obou a přirozeně.
Ale rovnou ztařídit jeden pokoj…? Leda by měl ten chlap prvorepublikovou několikagenerační vilu, a to jsem v klidu, s takovým se nejspíš budem míjet už v základu. :-)))
34. ano, tak nějak. postupně, pomalu, přirozeně. třeba i pár let, než ty dva zjistí, že fakt chtějí žít spolu. že to tak skutečně cítí. a jsou právě na sebe zvyklí.
35. připravená zlatá klícka a nalinkovaný můj další život by mě vyděsilo, mám to vyzkoušené, vycouvala jsem z toho.
36. s nachystaným pokojem jsou spojena někdy příliš velká očekávání.
Mohu potvrdit, vzdycky se jich ozve nekolik najednou. Je to zahada!!
36,37 přesně.
37 barčo,
jo, to je trefný!
Postupné zvykání dle situace. Já bych asi nechtěla si něco u muže doma nechávat. Ne. Nic. Buď tam nebydlím, nebo tam bydlím. Nebo v optimálním případě se pořizuje společné bydlení nanovo, ale k tomu vede nějaká postupná cesta, to určitě, jak říkáš, Lenko, “….kdo bude trpět, že já dávám ponožky tam, kde on měl dopisy od svých prvních lásek” :-))
A ta se nedá naplánovat ani předem odhadnout míru, nakolik “obsadím” , “občůrám” teritorium toho druhého.
Taky nevím, jestli bych už neměla nutkání být chvíli sama jako barča 33; ale asine. Bud jsem zrovna s někým ve stejném prostoru a beru to jako pozitivum a chci si to užít, anebo jsem sama jindy. (Což neplatí pro dlouhodobé soužití, tam bych potřebovala každý druhý víkend bez partnera, dost možná… no to ne, tak každý třetí víkend mít jeden den pro sebe bez lidí.)
40
A to já teda jako zas klidně vůbec nebydlím, ale tak trochu se přibydluju. :-D
Dokonce mi to přijde docela až romantický, říct jeho koupelně před zrcadlem, Ahoj, tak já tu teď budu taky tak trošku doma a nechám si tu kartáček…
Jenže to beru tak, že já se přibydluju u něj, a stejně tak se může přibydlovat on u mě (když zrovna nebude doma potomek, páč to je pak se soukromím těžký). Prostě že společné bydlení není a nejspíš nebude. Jen společné důvěrné občasné přebývání.
A přijetím věcí toho druhého do svého interního prostoru současně i sděluju, že přes veškerou neoficiálnost takového vztahu na distanc je ten druhý mnou oficiálně uznávaný. Říkám tím, že nemám potřebu před jinými návštěvami existenci majitele druhého zubního kartáčku a papučí či jiných drobností mně nepříslušejícího pohlaví ukrývat natož zapírat.
Je to úplně jinde, když se ráno stěhuju se vším všudy a chlap se na odchodu ještě ohlíží a honem honem po mně ještě sbírá moje dlouhý vlasy z podlahy… – a nebo když mi řekne Nezdržuj, to si vemeš příště…
Vím, o čem píšu Možnost částečného přibydlení je oproti povinnému odchodovému sběru vlasů velmi, velmi krásná a intimně důvěrná záležitost. :-)
Tedy ano, může mi zřídit můj koutek u sebe doma, má-li na to prostory, ale takhle oboustranně postupným vývojem, ne zlatou klícku na klíč (zvenčí, nejspíš o něco později).
41. přesně.
41 nojo, jestli to nechávání si části věcí u muže srovnáváš s nějakými rychloúklidy při odchodu, tak to samozřejmě příjemnější je.
Pro mě je to i (zatím) příjemnější než s ním bydlet nafurt.
A doufám, že si rozumíme, že nejde o nutnost úklidu. :-)
44
jo ták, v tom případě já to brala jako nutnost úklidu po opuštění prostoru, sorry.
Je zajímavej ten bod, kdy člověk radši by bydlel společně, anebo sám, a kdy mu vyhovuje samostatnost a samobydlení a volné navštěvování se v obou příbytcích. Mně to druhé vyhovovalo leda zamlada, dokud jsem zatím nikdy nebydlela sama ani nebydlela s partnerem. Teď mi není příjemné, pokud vztah nesměřuje ke společnému bydlení. To se na to radši vykašlat, ušetřit si nervy a v pohodě být sama. Nějak to mám pořád hozený víc buď-anebo, než abych byla schopná setrvávat v něčem, co je pro mě nezřetelné. Ovšem kdyby to bylo zřetelně řečeno a přijato, tak jo, to jo, ale já to nepřijímám.
No s tou komůrkou jsem myslela na situaci Lišky a pána z minulosti, který má chalupu, zatímco Liška bydlí v podnájmu.
Taky vycházím ze situace, že mého srdce šampión má rozestavěný dům v obrovské velikosti. kdyby mi tam přichystal pracovnu, tak by mě to vůbec neurazilo, naopak. :-) Stejně tak mi dělá dobře, že má u mne pyžamo, hygienické potřeby, věci na převlečení, přidělelnou osušku apod. Prostě sem tak trochu patří, ale pořád jsem tu hlavní já. Stejně tak bych tak trochu ráda patřila jinam, ale přestěhovat se nemohu, už jenm kvůli práci a kvůli nesmyslnému nepohodlí, které přináší bydlení na vsi a v domě. Pořád je pro mne panelák sladce pohodlný. (Kdykoli přijdu, mám teplo např.)
Liško, pokud si “hystericky” bereš všechny věci zpět, zanmená to, že to je pro tebe vztah neperspektivní.
Taky jsem si teď při tom čtení uvědomila, jak zní singlácké silácké řeči hloupě. Víc si zakládáme na své samostatnosti než na pocitu domova, jak tím jdeme proti přirozené touze “někam a k někomu patřit” Myslím, že to tak trochu přeháníme a proto žijeme samy. (Samozřejmě je to po zkušenostech, je to taková přirozená obrana před závislostí, kterou jsme si možná neblaze některé “užily”, ale možná by i tak bylo dobré se nad tím zamyslet, zda nedáváme své samostatnosti více prostoru, než si zaslouží.)
46
Myslíš-li mě (a Barču), tak h..o h…o zlatá rybko Lenko. Já už nechci s nikým žít ne proto, že bych k němu nechtěla patřit, naopak, to bych docela dost chtěla, ale protože už jsem jednak pohodlná a jednak odpružená děsem, že by se opakovala zas situace s nějakým vyjednáváním, co čí bylo před sestěhováním a co čí je z průběhu společnéhobydlení a jak se vypořádat… a kam pak zas jít a kde pak zas začínat…
Nejsem strnad.
A navíc mám podezření, že správa společného majetku je velmi, velmi často tím největším zdrojem mezipartnerských trpkostí až rozkolů.
Ne, já už si svoje vlastní hnízdo jako mou jistotu nezcizitelného zázemí ponechám. Nikde netvrdím, že to musí být furt tam, kde jsem teď, ale už nafurt se budu snažit vždycky mít někde to svoje, s nikým napůl. I kdybych s někým třeba jakože i skoro trvale bydlela.
Znam to z druhé strany. kdyz se roztahuji já. casto me napadá, jak hrozne to musi se mnou byt. na druhe strane nemam pocit ze me nekdo tlaci do kouta nebo me uzurpuje… protoze jsem ja ta uzurpatorka. Kam prijdu, tam se roztáhnu. Rozlozim oblecení a postavim boty doprostred. casto az na koberec ktery si treba domaci uzkosttlive strezi. rozlozim jidlo, dropky padaji. teprve ted jsem porozumela principu. roztahuji se… chci podvedome videt (asi) ze jsem prijata. ze jsem tam doma. Ach ti netusici… co me vpusti do svych kruhu.
48 ratko,
jojo, tomu neříkám roztahování (to by mi znělo moc hanlivě), ale značkování teritoria nebo občůrávání prostoru.
A asi to vzniká z různých pohnutek – někdy prostě z toho, že se člověk někde u někoho cítí dobře a skoro jako doma. Jindy to může být demonstrace toho: jsem tady, všimněte si mě. (Ale to beru neutrálně, to se nedá hodnotit; někdy by to byla manipulace, jindy známka zoufalství a nárokování si toho, co člověku náleží.)
delal to i muj tatinek… mam to jeste z doby detstvi, kdy jsem musela vse davat a misto a citila jsme se u toho hrozne spatne. cize. zavrena v pokojiku jsme vyrabela chaos. castecne jsem to dostala pod kontrolu. teda celkem dost, ale pamatuji si. ted to vnimam jkao projev zoufalstvi, jako vykrik ve tme… tady jsem. ziju.
ted uz jsme se naucila respektovat jine i jejich zvyky. neremcam a nenarusuji. ale kdyz se uvolnim, a tak nejak pozapomenu na dobro vyhovani, tak to udelam. roztahnu se.
to je na celkem dlouha povidani, znackovani teritorii… vymezovani co jeste muzu a co uz ne. je to velmi jemne predivo rovnovahy souziti. nelze jen tak se u nekoho zavrit v pokojiku a jakoze vyreseno. neni vyreseno. ta rovnovaha se vytvari prave za chodu, primym “stykem”. nelze si uhnout z cesty tim ze se zavru a neukazuji. je treba se stykat a dotykat a vytvaret jemne napeti souziti.
47 ru,
jo, společnej majetek je dobrej, dokud nedojde k rozkolu. Pak je nejsnadnějším prostředkem, jak ten rozkol vytočit do vyšších obrátek. Mně bylo na mně někdy divný, že jsem žila tak, abych skoro u všech věcí mohla říct, jestli jsou moje, anebo spolubydlícího partnera. Hodně věcí bylo jasně mých nebo jasně jeho. Připadala jsem si kvůli tomu taková neprolínací, distancující se a nevěděla přesně, jaký postoj k tomu zaujmout – jestli je to blbý, anebo je to jedno … a myslím, že se na to dá nahlížet různě.
Neumím si představit, že bych byla vdaná a manžel jednoho dne vymaloval stěny ve společné kuchyni nebo pokoji třeba černě nebo přinesl padesát kusů paroží a nainstaloval po bytě nebo měl všude svoje výrobky vystavené … jako to vidím u kamarádky nebo u svojí mámy. Já bych určitě byla spíš ten, kdo výrobky dělá a frká do prostoru, než ta oběť, která těmi výrobky trpí…:)
Nevím. Zase když mám někooh ráda, tak se mi líbí, co dělá, a beru ho i s tím – že sbírá dýmky, třeba, a vystavuje si je ve speciální vitríně…
To jsou všechno potenciální třecí plochy, které nevznikají, kde není společná domácnost. A nemusí vznikat ani vní. A najednou ale mohou propuknout jako záminka, … no nevím, už si to ani nepamatuju :)
46. Lenko, myslím, že já a Ru jsme si prošly podobným. vzpomněla jsem si na jeden Ru komentář kdy psala v tomto smyslu (přesné znění si nepamatuji) ” ….10 let splachovala kýblem WC…”v tom je pro mě řečeno naprosto vše.
53. (trpělivost, absolutní důvěra, loajálnost se svým mužem ….až srostlost…. naděje, že jednou půjde a spraví to – pro nás pro oba….)
46 Lenko,
siláckých singláckých řečí jsem si tu u nikoho nevšimla.
Ad pán s chalupou – to je spíš podobné jako tvůj pán s chalupou, jenže ta chalupa je možná desetinásobně dál než ta chalupa pána tvého, navíc v úplně venkovské periferii naší země. To snad není ve hře jako domov. Aspoň ne hned, leda až po nabídce takového domova (obecně v takových případech) a vlastním uvážení pracovat jinde, odejít ze svého regionu atd. A to jde většinou tak u párů, co se seznámí na studiích, ne u dospělých lidí, kteří mají každý svou práci a svoje kruhy rodiny a přátel. Teda ne že by to nešlo – když hlas lásky zavolá :-))
46, 53, 54. takže nejedná se o hrdost – jakože nezávislost, ale určitá nezávislost jakože právě obrana a ochrana – aby se nám už tohle nikdy nestalo a my tím nepromarnily svůj čas a život.
56
Možná obrana a ochrana, možná prostě realistické zvážení situace na základě zkušenosti a optimální nastavení hranic… Určitě nic špatnýho, za co by se člověk musel omlouvat nebo vysvětlovat.
ad 56, 57 aj. Dyk jo, já snad ani o ničem jiném nemluvila. (Ale on si to každý přebral, jak chtěl). Ale je dobré si to uvědomit. Já si taky myslela, že je to takhle dobře a v pořádku a jinak ani být nemůže, až když se ten druhý zlobil až urážel, že od něj nic nechci pomoct (asi se cítitl nějak nepotřebný, či co), že pořád chci rozhodovat a plánuju a zajišťuju a nespoléhám se na něj atd. atd. ……… každopádně ho to hrozně štvalo. (A mě štvalo, že ho to štve, když je to přece normálka.) A pak jsem přestala tak křečovitě “držet lajnu” a získala jsem úplně jiný pocit. Úlevný, měkký. Začínám chápat, že člověk tou samotou a určitými zkušenostmi tvrdne a dělá si hradbičky v sobě i vně a že to není až tak dobře. Když v tom jedem, tak to nevnímáme, to vnímají druzí. Dneska to začínám odhalovat a musím jim dát za pravdu.
Liško, jen pro tebe, protože toho kluka (ani ne snad pána :-) ) znáš. Si představ, že já řídím auto, pak si to vyměníme a pak znovu, podle nálady a únavy a nikdo se nerozčiluje …… Pokrok! Učíme se vzájemně, i když pro nás oba je to těžké, to vidím i na něm. Každý z nás slevuje hodně ze svých navyklých dřívějších postojů a požadavků, které jsme považovali dlouho za správné a najednou proti sobě nebojujeme a nerozcházíme se, ale spíše více scházíme a divíme se, že to jde i jinak. No uvidíme. Každopádně i ten proces je zajímavý a užitečný, i kdyby nakonec ten vztah šel do nikam.
58
My si to tu uvědomujeme na střídačku u Lišky, Ratky a mě asi tak tři roky, hele, to chce jen číst. :-))
Přece děláš vztahy profesionálně, tak ti ten mechanismus, že chlap potřebuje být potřebný až nepostradatelný, byl jasnej, ne? Toho je přeci všude plno, že nejspolehlivějc znechutí chlapa ženská, co si se vším ví rady a na nic ho vlastně nepotřebuje, protože všechno umí stejně dobře či lépe než on.
Přijde mi, že to tu píšeš spíš jakože pro nás, oklikou, abys nám to sdělila skrze sebe a neurazila přímými radami. :-)
Nepotřebuje, není to mechanismus a neznechutí. Odpověz Lence klidně, přímo, že je hloupá. nedělej to oklikou.
:-))
Karle,
přece ty teď děláš věci oklikou!
Říkáš někomu, aby řekl něco a to někomu dalšímu.
A říct někomu, že je hloupý nebo modrý nebo moc veselý nebo moc suchý nebo makový, to vypadá jako přímé chování, ale mně to taky přijde taky jako vyhnutí se přímému chování. Přímé je jen to, co říkám za sebe o sobě, o tom, jak se cítím já nebo jak mi ten druhý připadá, že mě štve nebo nudí nebo na něj kašlu, třeba.
Lenka tady říká svoje osobní zážitky o sobě, o vztahu, a to je docela přímý a citlivý – mohla si to nechat pro sebe, ale hodila to vplen. Do toho je snadný píchnout. Což ona z druhé strany taky umí, když chce, copak o to.
No a teď si já připadám jako debil a kazatel, je mi trochu líto tebe, Karle, že asi čteš takovou zdlouhavou reakci na svůj komentář, a trochu mi to připomíná, jak něco vysvětluju tátovi a on to chudák ani nemůže pochytit, tolik slov na hromadě, nic úderného, nojono. Počkejte, až budu stará, já budu rozvláčná, to budete koukat. Někdy budu rozvláčná a někdy vám jen rychle vynadám a hotovo – taky mám v sobě oba póly :)
62. pochopila jsem to jinak… . Spise o Tom co si Karel mysli ze si Ru mysli o Lence. Vlastne jakoby pres Ru oplivl “beztrestne” Lenku. To ne on si mysli , to Ru si mysli. Podari se mu dotlacit Ru aby s tim co si Karel mysli ze si Ru mysli souhlasila? nebo nepodari. Je to vyzva pro Ru..
58 Lenko
nojo, dělat věci spolu a začlenit druhého, jasně – když je to můj partner, samozřejmě. Samozřejmě než něco udělám nebo rozhodnu, tak mu to předestřu ke konzultaci, k posouzení (s tím, že jsem ochotná změnit svůj původní názor a něco, co jsem já vymyslela, třeba nekoupit, dohodnout se jinak) nebo mu to aspoň oznámím předem, pokud jde o něco, co se týká lehce i jeho, společného života nebo společného prostoru (když si koupím novou přízi na pletení, tak to ne, to si rozhodnu sama, po zvážení finanční situace a nikdo mi do toho mluvit nebude a nesmí).
Když není můj partner a nechci, aby byl, nemáme společné činnosti ani prostor a chci ho odehnat, tak se právě spíš vyhýbám jeho pomoci, aby se moc nezaháčkoval. V tom případě, pokud tedy se chceme sejít kamarádsky, tak to přesně vymezím – že jde o to, aby on mi ukázal, jak s baskytarou, nebo jde o společný drink nebo společnou návštěvu nějaké akce, ale nikdy nevyslovím slovo “rande” a pokud ho vysloví on při zjišťování, na čem je, tak dám najevo, že ne, že to není rande a nic sexuálního nebude.
Ať se rozhodne, jestli i tak se se mnou sejde, nebo ne.
A bohužel fakt špatně snáším nejistotu ve vztahu, nejistotu, jestli se to někam ubírá, nebo ne, vlastně hned od začátku pro sebe potřebuju mít jasno, než riskantně skočím (a to já zase ráda risknu), jestli skáču se vším všudy, anebo jestli jde jen o sexuální milenecké povyražení. Oceňuju muže, kteří to dokážou říct hned a jasně. Pravda, oni to řeknou mnozí, ale někteří trochu nejasně, aby o tu ženu nebo o sex s ní nepřišli.
A proto nesnesu, aby si u mě doma někdo nechával svoje věci, pokud se mnou nechodí jako partner. Věci cizích lidí prostě v mém osobním prostoru nemají svoje místo, nemají tam, co dělat, nechci je, obtěžují, připoutávají, protože při pohledu na ně si musím vzpomenout na toho onoho dotyčného. Nechci.
Když si u mě nechá svoje věci kamarád / kamarádka z nějakého důvodu, prosím. Ale aby si u mě nechával někdo svoje prádlo nebo kartáček, že jako ještě někdy možná přijde enbo nepřijde, to ať si strčí za klobouk. To je můj poměrně vyhraněný postoj. A dělám to kvůli sobě, nehodlám podstupovat žádné sebetýrání. A tyhle nejistoty pro mě bolavé sebetrýznění jsou, je to moje slabý místo. Proto tomu musím předejít vhodným přístupem a o to se snažím. Je to po uvážení na základě zkušeností. A mám co dělat, abych byla schopná se toho držet; protože jsem měkká. Tím spíš to potřebuju. Žádný krámy ani bývalých ani současných šamstrů, co se mnou nechoděj, ve svým prostoru nechci, ruší mě to.
63
není, ru už reagovala v 61 a hotovo. Stručně reagovat je nejlepší.
Já už bych to nerozmazávala, ale budiž.
Ru si myslí, že to veme jako Karlovo rýpnutí do ru, že když ru někomu vytýká klikatost, neměla by být sama klikatá. Protože Karlovi se zdá, že tímto Lence dávám najebo, že ji mám za blbou, ale nechci jí to napsat přímo.
A jak to bylo, pohádko? Ztratilo se kuřátko. Ztratilo se mezi poli, pípá pípá nožky bolí… :-)
Je fakt, že to, co Liška považuje za dávání vplen osobního a citlivého, já po létech podobných vplenů od Lenky cítím opravdu spíš jako nástroj ke sdělování rad ostatním. A že mi spíš přijde, že jako s jednoduššími zachází ona s námi, když nám to takhle pěkně profesně zaobaleně podává a věří, že to bude fungovat. :-) Na mě to prostě nefunguje, cítím z toho moc snahu, no…
Karlovi s eto nepodařilo, až Ratce. :-)
To je holt efekt rozpitvávání.
66 ru
No, vida – přímé jasné a je to, rulisa na místě jako vždy, žádné obhajování a dlouhé řeči. Taky bych to někdy potřebovala umět.
68 … teda já to vlastně taky umím, ale nenaskakuje mi to hned. Napřed mi naskakuje ta přímost, ale pořád ještě v diplomatické formě s respektem až dost; co jsem psala Karlovi v 62.
Spíš až později nebo při osobním setkání jedu tu přímost jako ru (která je ovšem u ru s ryzím respektem, hlavně s respektem k druhýmu v tom smyslu, že z něj nedělá někoho, kdo potřebuje přílišné ohledy). Jenže někdy s tím moc čekám, to je pravda. A to taky na základě zkušenosti. Na základě zkušenosti s tou “useknutou hlavou”, s moc brutální, rychlou, pohotovou a odzbrojující přímostí. Ona mi připadala často, že je to na ty druhý moc, tak radši brzdím a brzdím, až se to rozkejdne do tisíce slov. Ale řešení už snad mám, abych mohla užívat i tu brutální jasnou přímost: dát tam humor a svoje přátelství k člověku, kterýmu to říkám. A důvěru, že on to tak bere (jako ratka je v tom velmi schopná, vzít to) , že ví, že jsem přítel.
Že prostě jiný názor neznamená nepřítel.
(Můj táta totiž to tak v podstatě má, z toho to asi pochází a ze slušného vychování mojí matky – prostě táta vyjadřuje, že mě má rád, jen když dělám, co se mu líbí. Jakmile mu řeknu, ať si zacvičí nohou, už jsem neoblíbená. Je to průhledné, emocionálně na to nereaguju, ale prostě to znám u něj i z dřívějška.)
odhalovani manipulaci neni nikdy dost….:-)
Tak teď už souhlasím s ru.
Tak teď jsem teprve mohla na chvilku k počítači, včera jsme celý den stěhovali.
Zajímavým a netušeným způsobem byla má slova proprána. :-) Tak jen má stručná reakce:
Karlův komentář č. 10 mě rozesmál. Souhlasím s ním.
Za mými slovy už nic netřeba hledat, už tam z mého záměru nic není. Píšu, jak myslím a cítím.( Pokud tam přece jen někdo něco hledá a nachází, pak je to už jen jeho hra, se kterou nemám nic společného, a tedy se za to ani necítím nijak zodpovědná. )
Děkuji za pochopení a nyní zase běžím pracovat a mám toho víc, než dokážu fyzicky zvládnout, takže se předem i zpětně omlouvám za neúčast v debatě.
ad 72. —– oprava chyby: souhlasím s komentářem č. 60
jo, ještě ad 64: rozumím, Liško.
Já jen že někdy překvapení – bez konzultace – může zafungovat.
Když o nějakého chlapa stojím (a já o něj teď stojím), tak mi dělá dobře, když má u mně věci, pomáhá mi, denně volá a tak. Dělal by to, kdyby o mně nestál? Zval by mě na slavnostní obědy do rodiny (což nesnáším a kdy jsem měla zase já kategorické pravidlo “do rodiny leda až po svatbě”)? Často chování toho muže moc nerozumím, překvapuje mě jednou kladně, jednou záporně, ale zase ………… je to větší legrace než si stárnout a “moudřet” o samotě. Takže jsem se sice povynasnažila vymanévrovat se z toho oběda, ale evidentně o to stojí, tak asi půjdu, proti svým zásadám, a uvidíme, kam mě to dovede, třeba zásadu utvrdím nebo třeba rozvolním ……. dle této nové zkušenosti. To je to, co se díky tomuto muži učím. Když rozvolním své zásady, něco nového poznám. Buď to bude blbé nebo dobré. Každopádně je to dobrodružství. (Je prima zažívat – v mém požehnaném věku :-) – život jako dobrodružství, ne?)
72
Nikterak nepopírám že píšeš tak, jak myslíš a cítíš. :-)
Dokonce mi to přijde velmipravděpodobné. :-)
74
“Často chování toho muže moc nerozumím, překvapuje mě jednou kladně, jednou záporně, ale zase ………… je to větší legrace než si stárnout a „moudřet“ o samotě.”
Joo, tak k tomu jsem došla nedávno taky a funguje to super. K mému úžasu někdy mezi pondělím a úterým. :-D
74 Lenko
Jóóó´, skvělé.
Jdi na oběd, to bude dobrý. Určitě tam budeš zdobit. A kdyby nevařili dobře, vem si s sebou do kabelky paštiku. :)