Planý slib, planá jablka, plané neštovice a planý –

POPLACH!

Tento týden mám u sebe proslulý poplašný telefon v proslulém pouzdře se slony. Je to vždycky na týden a za příplatek. A jelikož službu na telefonu krizovém pro volající lidi jsme s koncem roku zrušili a tím jsem přišla asi o dva tisíce měsíčně, vzala jsem si v lednu pohotovostní službu na poplašném telefonu, aby se mi ta finanční ztráta trochu zamázla. Dobře postup při poplachu znám, číslo objektu si pamatuju, se strážníky se ráda bavím.

Poplach nebyl asi tři měsíce a předtím taky dlouho ne, vím to, zrovna dneska jsem dopisovala do tabulky, kdy měl kdo službu. Pak jsem ještě za světla – óó, to je asi tím, že je pátek – zapnula alarm a vyšla z pracoviště domů. Tam jsem došla už za tmy. A už jsem nepracovala. V deset jsem se koukla na Hercula Poirota, končil asi o půlnoci. Bylo by lepší jít spát dřív, protože zítra je sobota a mám školu v Dejvicích, ale Poirot je kromě Columba jediný televizní pořad, který mě zajímá, a Columbo byl včera. Poirot nesmí zůstat pozadu.

Oblékla jsem si pyžamo a dokonce s fanfárou! To jsem nečekala. Příjemné. Odkud to hrajou? Přímo z poplašného mobilu. Volala stará známá nahrávka, že „pozor, došlo k poplachu v objektu.“ Další krok je okamžitě zavolat městskou policii, nahlásit číslo objektu a zeptat se jich jako mazák, co jim říká jejich pult. Jestli to není jen rozbité čidlo a které…  Prý poplach. „Posíláme tam hlídku.“ Tak si vezmu taxíka. Když už odjelo poslední metro. Přece nepojedu hodinu a víc. To by se hlídce s nastartovaným motorem v čekajícím autě nelíbilo. To už víme. Další krok je volat taxíka. Se závěrečnými slovy nahrávky, tentokrát se ženským hlasem: „Pokud chcete obdržet es… em… es… o přistaveném vozidle, ZAVĚSTE!“ Následuje rychlý sled kroků:
Svléknout spodek od pyžama a vzít si zase kalhoty;
Strčit si do zavazadla podprsenku a čisté tričko;
Vzít si telefon, ze kterého jsem volala taxíka, a vzít si poplachový telefon;
Vzít si nový sešit do školy na nový předmět;
Vzít si ty dvě suchý housky, co jsem si připravila na ráno;
Říct usínající matce, že jedu pryč a přijedu odpoledne;
Vzít si hlavně klíče od práce;
Vzít si peněženku s doklady…

„Máš peníze?“
„Ne!“

To mě nenapadlo, na taxíka asi potřebuju hotovost; snad už se platit kartou dá, ale jisté to není. Matka mi půjčila několik stovek. Stačí čtyři?

Mezitím se divím, že sms ještě nedorazila, načež zjišťuju, že dorazila už dávno, jenže mám vypnutý zvuk telefonu, tak jsem ji neslyšela. Ha – taxík je prý na místě a „po třech minutách je-“ Dál nedočítám, ježkovy zraky, to přišlo tak před třema minutama a po třech minutách taxík asi hned odjede, honem, policejní hlídka čeká, ti to mají blíž.

Obout si rozvázané boty naboso;
Strčit ponožky do zavazadla;
Zkontrolovat, že mám peníze a klíče od práce;
Přehodit si na krk šálu;
Přehodit přes sebe kabát;
Zapomenout doma make-up na ráno;
Běžet ven.

Je tam.
Nezamknout domovní dveře, beztak byly odemčené;
Nasednout a jet.

Cestou je čas, do toho zvoní znovu telefonát, že došlo k poplachu… ne, je to někdo jiný, je to nějaký policista a ptá se, jestli jsme na cestě a za jak dlouho tam dojedu. Ptám se řidiče. Za deset, patnáct minut nejpozději. Fajn. Mezitím si vyprávíme s řidičem o krádežích a sepisování protokolů a dovídám se, že kartou se platit dá, ale ne ve všech vozech, takže je dobré to nahlásit předem. Dobrý. Pojedete zpátky? Ne, nepojedu!

Policejní hlídka, jak mě vidí přibíhat, zhasíná světla a vypíná motor a vystupuje. Dva sympatičtí fousatí v neonových vestách a dobré náladě. Jdeme dovnitř, odkódovávám, co jsem za světla zakódovala, jdu do té místnosti, kde je hlášen poplach – a nic. Všechno vypadá v pořádku, ani čidlo nesvítí, je v pořádku. Možná byla moc blízko něj záclona. Ale jak by se hnula, když okna jsou zavřená? Záhada. Nevím, jak dlouho by trvalo Herculovi Poirotovi rozluštit tuto tajuplnou noční událost a jakou květinu by si dal do klopy. A nevím, jestli Columbo by přijel v baloňáku nebo taky v neonové vestě. Já přijela bez podprsenky a bez ponožek. Musím tím být nápadně podezřelá! Například zrovna včera Columbo usvědčil vraha podle zavazování tkaniček! To mě by neusvědčil, já je mám celou dobu rozvázané. A zrovna před chvílí Hercule Poirot – jak on to vypátral? – ani nevím, jak.

Nonic, zůstávám spát v práci, ráno to mám do školy kousek. Je to blízko, ale vycházet z domu musím ve stejnou chvíli, jako bych šla z domova na metro. Hlídka vesele odjela, může být v klidu, další poplach tu nebude, protože tu jsem já. Nebojím se, ne. Kolik máme? Ve čtvrt na jednu zvonil poplach a ve tři čtvrtě na jednu už si zase sundavám kalhoty a jdu si pomalu lehnout. Kartáček na zuby tu mám, tak dobrou noc a záhadám vstříc.

Dodatek:
Šla jsem do patra pro deku na přikrytí a zjistila, že jsou tam otevřené dveře na terasu! Někdo si myslel, že je zavřel, ale otočil klikou naprázdno. Jakmile by fouknul vítr a hýbnul dveřmi, spustil by se alarm tam. Ještě že jsem tu zůstala. Kdybych se vrátila spát domů, asi bych během víkendu musela přijet zas…

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

14 komentářů u „Planý slib, planá jablka, plané neštovice a planý –

  1. No super :-) Drsné vytržení z poklidného večera

  2. Tak jsi to zvládla a hlavně si nedělej plané naděje, že se to nebude zase někdy opakovat.

  3. 1
    ono to bylo docela poklidný :- )

    2
    plané naděje! Nojo, snad se to nebude opakovat moc brzo.
    Šla jsem do školy, měla být přednáška ještě pro studenty jiného předmětu dohromady, nebývale narváno – a vyučující nepřišel. A studijní oddělení že prý nemá na něj telefon, ha ha ha. Já to mám 2O minut cesty a zadarmo, ale jiní na tu přednášku přijeli ze Slovenska, Budějic a dokonce z Linze a to je teda trapný…
    Tak jsme báječně pokecali v kavárně (tedy my, co spolu chodíme, asi pět lidí), mám skvělý zajímavý spolužáky!

  4. Ja bych byla poprdena, ze tam nekdo, nebo neco je, zvlast s tema otevrenyma dverma na terasu. Cmuchala bych tam a desila se kazdeho zasusteni az do rana. Z toho plyne, ze mas pohotovostni priplatek po pravu, Lisko Nebojso:)

  5. Jako tohle jsem nikdy nechápala, jak se může stát, když si občas někdo stěžoval, že na vysoké škole nepřišel vyučující na přednášku anebo na test, když tam byli všichni třeba z celý republiky a jeli jen kvůli tomu. Že to nikdo neřeší, nikdo neví, kde dotyčný je, nikdo se nepostará, aby se to lidi dozvěděli včas… Je to asi deformace systémem ;-) , ale mně by přišlo logický, kdyby si ty lidi za tohle nárokovali aspoň náhradu výdajů za tu zbytečnou cestu…

  6. No, a můj starší syn takhle před časem přišel o jeden semestr, protože na poslední zkouškový termín posledního předmětu přesně takhle bez omluvy nedorazil zkoušející a nevypsal za něj náhradní termín, prostě se na děcka vyprdl a odjel zpátky do Anglie nebo kam v den, kdy měl odjet, aniž by jakékoli svoje resty dál řešil. Takže těm pár lidem, co s etam tehd ysjeli na zkoušlu a čekali tam jak pikolíci skoro celej den,než to vzdali, chyběly za tuhle zkoušku kredity – postoj školy? Smůla, měli jste jít na dřívější termíny (které ale byly plné).

  7. 4 Psice
    To jo, jiné kolegyně se tam potmě bojí; já už tam přespávala hodněkrát a mám naposlouchaný místní zvuky, takže se nebojím.

    5 mischko
    stalo se – jedna velmi asertivní kolegyně na toho vyučujícího na netu našla mail a psala mu, on odpověděl, že to měl zapsáno na úplně jiný den a že cestovní nárady nahradí.
    Ale já si říkám, že napíšu studijnímu oddělení, v kopii nějakýmu děkanovi nebo nevímkomu, že to má uhradit studijní, protože vyučujícímu nepřipomněli termín nebo nezajistili nic, nám se neomluvili – a je to přece jejich job, když jde o sobotní výuku… si říkám. Já když organizuju akci, nějaký seminář atd, tak se samozřejmě účastníci obrací na mě a že nepřijde lektor je moje věc a já musím sehnat jinýho (nebo to odpřednášet já, to se mi stalo v říjnu :- )

  8. 6 tak na to ta škola nárok neměla, to bych si stěžovala u vedení a u akademickýho senátu neboněčeho podobnýho, co mají, např. zřizovatel.

  9. Taky jsem to synkovi říkala. Měl mě za „holt-matka-si-myslí-že-ví-všechno-nejlíp“.

  10. ru 10
    No, pro mě jako zatracepenýho pražáka je masaryčka nádraží (nejstarší v Praze a jediné, kde končí koleje, není průjezdný).
    Jestli je to ta univerzita, co slaví teď 100 let, tak ta je dobrá – tam jsou děkani, ak. senát a všechno, tam o zřizovatele nejde, tam jde o dění na akademický půdě a zřizovatel nehraje roli.
    (Toho jsem jmenovala jen pro případ, že by šlo o střední školu nebo nějakou jinou, soukromou, nevyznám se v nich).

  11. Zrovna dneska jsem se o tom bavila se synkem, prý to bylo ještě zamotanější, že posílal mejl vyučujícímu, že nestíhá hned na začátek toho zkoušení, a vyučující to pak zapřel a odešel domů. Dneska už kluk přiznává, že tehdy to měl řešit a že dneska by to už řešil jinak (jeho slovy – nahodil bych sako a bílou košili a vyrazil hned další den za děkanem…“
    Už je to pryč.

  12. 12. my máme již taky jinou školu. Synek naznal že není strojař a odmítl pokračovat. A to měl všecky zkoušky i kredity. Prostě mu trvalo dva roky, než zjistil že to nechce dělat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *