KDYŽ JE ECHT BLBĚ…
A tak to bylo. Lepších 6 hodin umožnilo 6 hodin spánku, potom probuzení, beru si aspoň algifen a je to zase dokola. Právě teď.
Poznali jste všechny písničky?
Lišku fakt trochu zvedlo, když šla do akce a vystříhala růžové ryby a zavolala si je na pomoc. Už nebyla sama.
.
Nechceš zkusit tu trávu, Liško?
Ne nějakou náhražku, ale pořádně kvalitní matroš.
Zdravotně ti ty dryjáky proti bolesti můžou uškodit víc než THC a pokud nebudeš zhulená furt, tak závislost na tom nehrozí.
Jakože jsem to neměl už desetiletí v hubě, tak na tvým místě bych do toho klidně šel.
Samozřejmě ne jako řešení, to ti musí předložit doktoři, ale prášky proti bolesti taky žádný řešení není.
Saule,
jojo! Před pár dny jsem si tu trávu dala do vývaru. Ale nevím, jestli nějak zafungovala. Ani nevím, jak se to zpracovává a kolik jí tam mám dát – dala jsem takovou špetku, co se dává do té malé vodní dýmky.
Teď zrovna vařím vývar. Mám ji tam šoupnout? Tam je tuk, tak to by mělo fungovat, ne? Stačí chvíli vařit?
Tak už tam je. Ve vývaru.
Veselé vaření …akorát až nepoznáš státní hymnu, tak trochu brzdit! :-))
https://www.youtube.com/watch?v=8ABT_5CjE8A
Co udělal vývar s CBD?
Takovej rozvlněnej klid, ale bez zaměřený pozornosti – třeba když píšu rukou, je to nějaký kostrbatý. Na klávesnici to jde, ale ty prsty mi na ni víc klesají, jako by pořád usínaly, přitom píšou správně.
V určitých polohách bolest probleskuje.
Dělá to takovou divnou ospalost, která je blbá, když chce člověk něco dělat, motavost. Takže to asi bude dobrý před spaním, ale ne přes den.
Liško, poslala jsem ti důležitý mail.
Proboha, nechte se odvézt rychlou, řekněte, že máte kruté bolesti břicha, ať s vámi něco dělají.S břichem si budete vymýšlet, ale bolest, co zažíváte, je skutečná. Třebas vám udělají CT přednostně, dovezou vás tam na lůžku atd.
Už to udělejte! Takhle se trápit, to nejde!
Podle mne by vám přinejmenším měli dát slabé morfinové náplasti,, ty na bolest dobře zabírají.
Asi to tady zaznělo, Liško, chodíš do ambulance bolesti?Mě přijde, že Diclofenac a Algifen je kurva málo, pardon.
Dita
Aleno,
já chci být určitě radši doma, tam si můžu všechno regulovat, jak potřebuju, rušit, jak potřebuju, v nemocnici to fakt pohodlné není. Není to prostředí (na Bulovce), v němž by byla atmosféra pro uzdravování. To není na rychlou.
V tom centru bolesti (snad mě objednají brzo) se na morfin zeptám. Zatím jsem měla jen paralen kombinovaný s kodeinem (který se v těle přemění na morfin), ale to taky nějak nefunguje a navíc ten kodein dělá prý zácpy, ani ho nesmím při té bezezbytkové dietě. To břicho je teď v klidu, zánět se zklidňuje (asi k němu patřila ta probuzení dvakrát za noc, kdy jsem byla úplně mokrá – protože to teď už pár dní nemám). Mám teď i lék proti krvácení, tak uvidíme, jak zafunguje. Kolem břicha je to OK a v uzdravovací fázi.
Ve skutečnosti se s bolestmi pohybového aparátu asi krutě trápí hodně lidí, než přijdou na řadu na vyšetření a než jim na to něco dají a podobně. O dvou vím.
Dito,
byla jsem v centru bolesti loni, při první várce té bolesti (která pak od začátku září do konce prosince vymizela a pak zas přišla).
Zkoušeli několik opiátů, ale mně nefungujou, jen někdy na začátku, na hodinku, a to nestojí za to, protože pak čekat x hodin, než si můžu vzít další dávku preparátu, který moc nefunguje, to se nevyplatí. Ten algifen funguje podobně, někdy trochu, někdy hodinu čekám, až začne působit, a pak působí hodinu, někdy až na tři hodiny.
Lék proti neuropatii napřed zdá se tehdy pomohl.
Ale na konci prosince jsem ho tedy začala brát na bolest znova, brala jsem ho měsíc, ale bolest se přitom zhoršovala. Takže taky nic.
V centru bolesti se chci zeptat na ty marihuanové přípravky, jestli si myslí, že by to šlo, oni s nimi pracují, předepisují je.
Ta bolest je nějaká začarovaná, tak možná má značnou psychickou, psychosomatickou složku? Zatím jsem zkoušela, co asi ta bolest potřebuje nebo sděluje, ale nevím, zkusím zas.
barčo, podívám se.
„Není to prostředí, v němž by byla atmosféra pro uzdravování. “
Ona by zatím stačila jasná diagnóza a příčina.
Já bych záchranku a hospitalizaci, třeba i vynucenou, taky doporučil.
Tak jak to máš už to nejde.
Uzdravovat a léčit se pak doma můžeš, až ti ve špitále po všech vyšetřeních řeknou z čeho a jak.
„při první várce té bolesti (která pak od začátku září do konce prosince vymizela a pak zas přišla).“
No, to je divný.
Nedá se nějak vysledovat, co se změnilo?
Tehdy si nějak nastoupila do práce,ne?
Ale všechno se asi vysledovat nedá, pořád se mi vrací zánět šlachy na ruce a nemá to absolutně žádný systém.
Když to bolí, tak s tím klidně jedu na kolo, hodiny namáhám a potom to přestane (nebo taky ne) a jindy po týdnech klidu zase začne.
Ale to je proti těm tvým bolestem brnkačka.
To o tom hroucení se před doktory, volání si záchranky, neodbytnosti při žádostech o pomoc a potřebě celkově tragickéio a daramatického líčení bolesti jsem psala už někde tři články zpátky…
Jo, ono bejt s tím doma je příjemnější (v rámci možnosti), ale pokud není jasné, co to je, tak to může být příjemnější varianta hrozné situace trvající časově v horizontu nekonečno nebo až k nějakému fakt průšvihu. Doktoři nic řešit nebudou, když nebudou muset. A to při tvojí hrdinné samoléčbě doma nemusejí.
Na druhopu stranu, u mě by třeba při takovém naléhání prostředncitvím předvádění prožitku bylo riziko, že mě to vcucne a pohltí a ztratím se v tom, ztratím nadhled a opravdu té bolesti podlehnu se vším všudy. Možná až ke vzdání se.
Takže ano, i tohle riziko tam je.
Takže ano, vlastně opravdu nevím, co je lepší a co horší varianta.
Saule,
jasná změna byla právě ta práce, přesně tak.
Už přes vánoce jsem věděla, že chci jít v lednu do práce, předdoluvila to s gynekoložkou, co měla v moci moji neschopenku. V té době mi to ale nabourali kolegové, říkali, ať to zatím jen tak zkouším a zůstanu si na neschopence, a ať to neuspěchám a jestli jsem na to připravená psychicky – starat se o někoho, jedině pokud jsem už obstarala sama sebe… A koncem prosince ta bolest začala jen v noci. Pak když jsem byla v práci druhý týden, udeřila každý den jak v noci, tak ve dne a bylo to.
Takže práce s lidmi. Ta bolest tomu dává stopku.
Zpráva té bolesti?
Mohlo by to být:
Napřed si odpočiň,
nikam do práce nejezdi,
nauč se starat sama o sebe v situaci nepříjemného napětí,
podívej se doma kolem sebe,
podívej se na svoje tělo a vnímej jeho signály,
nauč se přijmout pomoc od druhého v různých formách, bonus je, že budeš vědět, jaké to je, a to se hodí pro porozumění druhým, kteří to zažili,
…
asi ještě něco o vzteku a odhodlání a důraznosti v kontaktu se zdravotníky, ale to já sama tak necítím, zatím asi nemám tolik energie, nevím, zatím jsem se ještě tímhle směrem nezměnila, škoda.
ad důrazná komunikace, zesílená, přisazení si, že mě něco bolí – verbálně i celkově trochu přehrávat
To já nedokážu.
Vůbec nemám v repertoáru tohle udělat.
Nedokážu dělat, že nějaký prožitek (bolesti) je silnější, než je.
To jsem si teď uvědomila.
Proto jsem na podobné vaše tipy (a bylo vás víc) a návrhy asi nereagovala – protože jsem to přelítla jako něco předem nerealizovatelného. Pro mě je to nepředstavitelné. Umím si představit, že to dělá někdo jiný, ale vůbec nemám ani žádný obraz pro to, abych si v té situaci představila sama sebe, fakt to nějak úplně ve mně chybí. Taková možnost ve mně ještě zatím nevznikla.
No jo, ale bohužel doktoři jsou na tohle nakalibrovaní…
Můj táta to uměl.
Pamatuju si, že jsme šli spolu v poklidu na nedaleké OPBH, to jsem byla tak nižšího školního věku, on tam začal hartusit na nějakou paní, vypadal hrozivě, mluvil hodně nahlas a fakt důrazně, rozzlobeně, že se na to podívá. Potom jsme vyšli ven a on jakobynic se usmál, hned to bylo pryč, tělo uvolnil, už nebyl nazlobený a hartusící. Jelo se dál, normálně jakobynic.
A já to nechápala, tu změnu.
A spíš mi připadala nebezpečná, nelíbilo se mi to.
Připadalo mi to nepochopitelné, nečekané, nevyzpytatelné.
Vyvolalo to ve mně strach, začal mi připadat nevyzpytatelnej.
Možná tenhle zážitek to ve mně zastavil a znemožnil?
No vidíš, a on si určitě myslel, jak na tebe udělal dojem, že je obdivuhodně účinnej v jednání…
„ad důrazná komunikace, zesílená, přisazení si, že mě něco bolí – verbálně i celkově trochu přehrávat
To já nedokážu.“
Však nemusíš.
Tak to zkus naopak.
Prostě rezignovat.
Zhroutít se do té bolesti a tak o tom i s lékaři komunikovat.
Jenže ty se za tu bolest nějak stydíš, přijde mi.
Centrum bolesti?
A kdy si myslíte, že vás tam tak asi vezmou? Pokud se tam vůbec dovoláte…
Termíny mají tak za půl roku.
Nemocnice je jediné řešení, to, co popisujete, je tak leda domácí nekonečné sebetrýznění. Stejně teď nevyužíváte nic, než postel a toaletu + kuchyň. Tam byste měla jídlo (dietu), byl by sledován váš zdravotní stav, účinné léky na bolest byste si vybojovala („novalgin nefunguje, zavolejte lékaře, ať mi napíše do papírů něco účinnějšího“) a CT by se urychlilo. Měli by vám udělat i magnetickou resonanci, ať už se to vyjasní.
Liško, udělejte to kvůli sobě!
milá Liško,
po dlouhé pauze (dané zhoršením, ovšem jiného kalibru než věci o kterých píšeš), jsem teď přečetla tvoje poslední posty. musela jsem si dávat pauzy a stejně jako tvojí růžové rybě mi je z toho do breku. jednak z toho hrozného utrpení, které zažíváš, jednak z absence efektivity a lidskosti v nemocnici.
osobně jsem zažila jen odvar věcí, o kterých píšeš, ale absolutně si neumím představit, že bys ve stavu, kdy jsi takhle vyčerpaná, anemická, a kdy tě mučí bolesti, ještě vhodně seberozvojově adjustovala svůj přístup a vystupování. ostatní už toho napsali spoustu, nemám asi co nového dodat, jen že je mi líto, že se tahle situace táhne, je tak náročná a nemá jasnej tvar ani příčinu.
a ještě mi přijde zajímavej ten kontrast emotivních, naléhavejch komentářů a tvého vlastně poklidného (nebo na mě většinou poklidně působícího) vyprávění. to mi připomnělo nějaký přesouvací mechanismus (teď si nevybavím název), kdy někdy prožíváme emoce za druhé.
každopádně ti držím velmi palce!
ps: ještě mě zaujalo to slovo kulich. možná by stálo za to rozhodit sítě (nebo o to požádat kamarády) a zkusit někde získat protekční výhodu? konzultaci, vyšetření, názor? second opinion?
píšu to protože jsem před lety málem přišla o ruku. lékaři se nad ní neutrálně pousmívali, že nevědí, co s tím, a zásobovali mě recepty na analgetika. zachránila mě veterinářka mých koček, které přišlo divné, že mi ruka za nezúčastněného přihlížení doktorů odumírá. zvedla telefon a stačila jedna konzultace u pana docenta, jeden recept, a ruka se začala lepšit. trvalo to, je slabší a někdy trochu bolí, ale nepřišla jsem o ni.
Milá Liško, a co pozvat si na to hartusení pomocníka, zastánce? (Jakkoli přehrávání by ani nemělo být potřeba, zní to fakt dost hrozně i bez něho.) Hodně sil a ať je líp a líp!
Lisko, urcite se zeptej na marihuanu na predpis. Morfinove naplasti jsou silne – az moc. Na tech vznika zavislost jen to fikne, to bych si nechala fakt az jako posledni moznost. Jeste detail – ucinne latky z travy se rozpousti v tucich, ne ve vode. Lepe nez v polivce nebo v caji je dobre macerovat je v horkem mleku s maslem (co si pamatuju z mladi, i nekolik hodin). Konec hipies okenka:)
Ohledne te bolesti: Na me to pusobi, ze to neses hrozne hrdinsky a odvazne stylem, ze se to da zvladnout psychicky. Klobouk dolu za to, co jsi zvladla za cely rok! Ale prijde mi to stejne tezke jako se psychicky prenest pres otevrenou zlomeninu. Tohle je proste fyzicka zalezitost, se kterou muzou efektivne pomoct lekari a prijde mi jako hrozne vysilujici a bezutesne pomahat si psychicky svepomoci. Mne se tedy prehravani bolesti pred doktory taky moc nezamlouva, ale to, co se ti skutecne deje, prehravat a zvelicovat ani neni potreba. Jen bych ten svaty gral hledala asi vic u nich nez u sebe v hlave. Byla vic neodbytna, sla si po svem zajmu – uleve skrz vysetreni a kvalifikovanou lecbu. Ale ber to jen jako neodborny subjektivni nazor, protoze si popravde vlastne vubec nedovedu predstavit, jake to presne je:( Proto mam vhled spis do te samoty. Drzim ti moc palce.
Milá Liško,
to je vážně smutné čtení, musíš už z toho všeho být neskutečně unavena. Připadá mi nejhorší to, že přesně nevíš, jaké je možné řešení.
Musím říct, že ten přístup doktorů v nemocnici (v předchozích článcích) mě zaráží – nedokáží se vcítit do člověka, jak musí být v takové situaci navíc vystresovaný – ta určitá nevědomost musí hodně roztáčet i fantazii – a třeba by nějaké to objasnění toho, co se Ti děje, pomohlo – aspoň k určitému uklidnění.
Mi připadá, že ta nevědomost, co to je, když vnímáš, že něco není v pořádku, ta tomu nasazuje korunu…
Ohromně moc TI držím palce, ať něco zabere a natrefíš na odbornou pomoc!
Jinak návrat rybek mě potěšil :-) Taky mi chyběly.
Milá Liško, mě v Havířově udělali všechna vyšetření rychle. ( CT, magnet) Nemám se poptat na termíny ? Je to sice 3,5 hodiny vlakem RegioJet, ale dá to zvládnout na otočku. My bychom Lišku u vlaku vyzvedli, odvezli kam je třeba. Zaplatíme i vlak business, aby Liška měla pohodlí.
udělala jsem si výluh z květů jedné rosltiny asi dva metry vysoké. A můj život se zásadně změnil, tedy mám pocit že jsem zblbla. Ale neberu to jako něco negativního. Tím reaguji na otázku, kolik si dát do polévky. řekla bych , že já si dala asi stonásobek možná víc.
Radko, nevěřícně čtu už poněkolikáté tvůj unikátní komentář : “ A můj život se zásadně změnil, tedy mám pocit že jsem zblbla. Ale neberu to jako něco negativního.“ Chápu to jako tvé velké smíření se stavem světa. Ať se točí, k…a, já jsem už nad věcí… je to tak?
Liško, pokusila jsem se pro vás něco udělat. Uvidíme, zda to zabere…
Brečí ryby… to je tak smutný! Ráda bych poradila, ale nevím co, ráda bych pomohla, ale nevím jak. Jsi hrdinka. I když nechceš být. Jsi. Fakt, velká.
„Saule,
jasná změna byla právě ta práce, přesně tak.“
Přesnější by bylo, že ses s tím návratem do práce částečně vrátila do svého celkového fungování před nemocí.
V tvé práci myslím problém není, přesně naopak.
Líšo, Líšo, lištičko, kde jsi?? Ozvi se…
Děkuju vám, všem,
Soňo a barčo, vám za praktické akční návrhy,
všem za to, že tu jste (to je nejvíc), že nad tím i přemýšlíte, za to, jak to vnímáte – je to užitečný, že to sem napíšete.
Jak si perfektně všimla enkidu, byl tady kontrast:
vy jste začli být alarmovaní, už vám připadalo, že je to příliš, že to volá po změně, nějaké akci, řešení, popohnání, netrčet na místě a netrpět furt dál a dál…
A čím víc se tohle tady objevilo, tím naopak mě to házelo do klidu, do opačného pólu (jak to někdy ve skupině lidí bývá, protože jakmile se vyskytne nějaký silný dojem, zesílený ještě počtem lidí, tak se brzo vyskytne přes někoho jiného ze skupiny opak toho jevu) a házelo mě to do pocitu „ale přece tady všichni nebudeme alarmovaní, to už by mi jeblo, to snad není možný, že je to tak zlý, to nemůže být pravda, to pravda není a tím pádem já budu naopak v klidu.“
Prostě se něco ve mně leklo, že bych na tom snad byla opravdu bídně – předtím jsem to neviděla, byla jsem uvnitř toho mlýnu, ne vně, ale když jste to napsali vy, mohla jsem to teprve vidět zvenku. A strašně jsem se lekla a musela jsem utéct. Nemohla jsem připustit se dostat do pocitu, že je to zlý aže mám dělat nějakou akci, ale nevímjakou, protože všechny moje chabé akce zatím k ničemu nevedly nebo jsem na ně neměla sílu.
Včera se mi udělalo trochu líp. A bylo to tím, že jsem půlku noci cvičila cviky na bederní páteř. A pomohly. Je to super, když bedra nebolí, to potom můžu i cvičit (při bolesti to jde blbě, je to takový zoufalý). Dneska jsem cvičila od 6 ráno do 10 ráno a už to tak veselý nebylo, už to zase začalo bolet. Ale trochu si držím lepší náladu. Konecknců dělat něco aktivně vždycky vede k dobrýmu, k lepšímu výsledku a k lepšímu postoji. Jestli mi to vydrží, to teda nevim.
Saule,
jak to přesně myslíš? Že probém byl zkusit se vrátit do stejnýho. Že to nejde a ještě to musím v sobě nějak pozměnit? A ne tu práci zahodit a skočit jinam…
Liško, ty seš teda éro… svá, svá, svá za všech okolností, nenechat se vypudit ze svého pelíšku, věřit si navzdory všem radilům co to myslej dobře, odpočinout si od toho zástupu dobrodějů, být v klidu a vědět co dělám, no vida, je to ale chytrá liška ta Liška :))).
zuzi,
to nebylo schválně, možná je to i blbě, ale spíš mě to nějak tvarovalo do útěku.
Jednu noc, na 20.4. jsem se zas probudila do hnusný silný bolesti, v tu chvíli jenom se snažíš to přežít a udělat něco pro zlepšení. Ani mě nenapadlo volat záchranku, ten nápad v tu chvíli prostě absentuje.
Až ráno jsem si řekla: oni mají pravdu, tohle teda bylo na záchranku!
A začala připouštět tuto variantu. Předvčírem večer jsme volala býv.kolegyni, zdravotní sestře, co měla 6 operací páteře, a ptala se jí, jestli mi záchranka dá něco na bolest a nechá mě doma, anebo poveze někam. Prej poveze. Hm.
Tak to ale nechci. Kolegyně potvrdila, že i doktoři specialisti na páteř a tak jsou doclea necitelní. Prej šla na mag.rezonanci páteře a povídá jim: A dáte mi něco na bolest, abych vydržela tak dlouho ležet? – A oni že ne. Potom tam trpěla a oni se děsně divili, volové. A to ona je zdrav.sestra a říkala, že to takhle bývá. Taky trpěla bolestí jak zvíře. Ta mi doporučila stránku s cvikama – jmenuje se to fyzioklinika.
Určitě nezahodit tu práci. Tedy reakce na tvůj poslendí odstavec k Saulovi. Jsi neskutečně vstřícná a profesionální, tedy jak jsi pořešila toho bezdomovce co po nás chtěl peníze :-)
Myslím že práce posiluje, jen znát hranice odsud posud. Aby to dělal rád, né jako povinost. Stejně to co děláš umíš nejlíp.
Zuzi, nejsem nad věcí. Myslím že o to ani nešlo. Spíše jsem vstřícnější a méně zaměřená na sebe a své potřeby. Jakoby se zbořila bariéra mezi mnou a zbytkem světa. Všecky špatné vlastnosti mi zůstaly, i strachy i zmatenost a pomatenost, ale snášim je trpělivě. Protože jakby mi došlo, že to vše ke mně patří a nemohu změnit vůbec nic, protože bych ze sebe něco odstranila. Asi bych to nazvala sebepřijetím. Cholerikem jsem zůstala, i vyskakovací ale umím se tomu zasmát a občas utrousím i nejapný vtip
ratko,
jo, pravda, vylítnout a nemít práci by asi přineslo pocit nekompetentnosti a neužitečnosti a selhání. I když jít do práce a nemoct ji dělat taky nebylo zrovna příjemný…
Pisce
jo a zítra chci volat do entra bolesti, dneska nějak zrovna ve vhodnej čas mi nebylo nejlíp. Ale je mi slušně, líp než minulý týden, resp. minulé 3-4 týdny. Uf.
Ufff!
Liští, ty nám teda dáváš :-) no jasně, že o tebe tady strachem trnem….kde jsi, nebo nejsi, jak ti je. No dobrý, už jsi zase tu, jsem hned klidnější.
barčo,
no já si to myslela a cítím i odpovědnost, ale musela jsem prchnout, bylo mi furt dost blbě a to já pak neotevírám počítač, neotevírám maily ani pracovní ani soukromé, nic, nekoukám na internet, nemůžu se soustředit na čtení nebo komunikaci.
Jen na telefonu trochu komunikuju a tam jsem si otevřela ten odkaz na fyziokliniku, co mi poslala kolegyně. To byla ale výjimka, jinak neotvírám nic, jen nejvýš poslouchám podcasty před spaním. A tupě luštím číselné křížovky, abych odpoutala pozornost od bolesti.
A dneska je úterý a to mám celé odpoledne vyhrazeno na pití projímadel – zítra ráno jdu na CT střev. A tam na místě pak se pije zase jiná tekutina, taky asi hodinu a půl tam budu popíjet, než půjdu do toho přístroje. Tak snad mi dobře vyjdou analgetika, abych to tam vydržela bezbolestně. To snad jo. Hlavně abych to byla schopná vypít, když předtím budu mít blbou zkušenost s tím projímadlem a určitě budu mít blicí reflex v pohotovosti. Protože minule jsem pila stejné projímadlo a musela jsem ho ředit 1:1 nebo ještě víc cukrovou vodou (ta se osvědčila narozdíl od ananasového čaje). Koupím si ještě za chvíli jablkové džusy, radši dva.
Myslím, že se nic nestane, když nevypiju celé množství projímadla, protože tu bezezbytkovou dietu držím pár týdnů, kdežto lidi, co na to vyšetření jdou, ji drží pár dní.
Ještě taky mám možnost si zítra ráno vzít prášek proti zvracení, který mi zbyl z letních pár chemoterapií. A pak pít tu jejich tekutinu. On ten prášek teda taky všechno nezachrání. Tak uvidim.
Moc se mi nechce o tom kreslit reportáž, protože by asi byla nechutná a nekultivovaná. Zkusit to udělat kultivovaně, to je ovšem výzva!
Liško, držím pěstičky, at přípravu a vyšetření dobře zvládneš.
Díky, šlo to.
Ráno jsem tam nějakou dobu čekala, tak do hodiny, takže to už moji páteř nepotěšilo, proběhlo to celkem schůdně.