SEN 26.9.2021
Pustila jsem si před spaním rozhlasový horor Strašidelný dům. Hned zezačátku něco z něj mou mysl samovolně upoutalo, protože úplně náhle jsem si vzpomněla na jednu paní z práce – psychoterapie – a věděla jsem zřetelně, že je to jasné: Potřebuje sama sebe víc prozkoumat, sebezkoumat, neví přesně, jak působí na druhé, stává se jí, že ji ostatní vidí jinak, než by čekala. Někdy toho i zneužijí, protože vytuší, že ona si není jistá. Když se ta žena víc zaměří na sebe, bude líp vědět, kdo je, a bude vystupovat navenek srozumitelně pro ostatní i pro sebe, bude v klidu. Bude se cítit příjemněji, nakonec. Vůbec nevím, proč jsem si na ni najednou vzpomněla v sobotu o půlnoci a nevím, proč kvůli hororu. Proč jsem si třeba místo na ni nevzpomněla na jednoho mladíka, který má rád horory?
Horor jsem slyšela skoro do konce, ale ne úplně. Pak jsem se probudila zbrocená potem z hororového snu. Byli jsme v něm jednotlivci, kteří musí někam projít, jenže cestou mohou být snadno zastřeleni nějakými vojáky, zřejmě rozptýlenými po okolí. Myslím, že jsme nic neprovedli, jen jsme měli jiný názor, snad jsme nebyli ani povstalci, určitě ne násilní, jen jsme chtěli vypadnout, aby nás nezabili, možná jen jít domů, jenže cesta fakt nebyla bezpečná. A šli jsme každý sám, postupně.
Bylo to pěkně hnusný, protože smrt hrozila na každým kroku. Za roh nevidíš. Může tam bejt vycvičenej bojovník s puškou. A my neměli zbraně, myslím.
A byli jsme každej sám. Nějak jsem se dostala přes obec a silnici na kraj lesa. Tam stojím skrytá a vidím, že nějakej voják jde sem přes louku, je blízko, tak dvacet metrů, druhý někde za ním. A vidím taky, že pronásledují někoho jiného z nás. Nebo naopak? Dva z našich se nějak spojili a rozpoltili vojákovi lebku, jinak to prostě nešlo, museli, někde získali nějaký rýč nebo co… Budu muset tohle udělat? Nebo mě zčistajasna někdo sejme?
Z toho jsem se zpocená probudila, pak jsem usnula a zdálo se mi v zásadě totéž. Zase jsem se z toho probudila. Když se mi něco zdá dvakrát, znamená to, že mě sen chce na něco upozornit, říct to ještě znovu jinými slovy, abych vůbec měla šanci si toho všimnout.
Třetí sen byl jiný, týkal se spíš dětství a našeho činžáku a jeho obyvatel. S mým kamarádem (bydlel pod námi, hráli jsme si spolu, chodili jsme spolu pak do třídy a zažívali různá dobrodružství) jsme šli po domě a někomu vlezli do bytu, něco tam snad vzali, to nevím, doufám, že ne, pak jsme šli zase dolů po schodech do jiného bytu pod námi a tam on jim začal přemalovávat obrázky na zdi, v předsíni. Ti lidi byli doma, šli třeba na záchod, ale vůbec si nevšimli, že tam jsme. Měli byt větší než my, protože jsou o patro níž a dům se směrem nahoru zužuje (to není realita, to tvrdil ten sen). Nakonec přišla matka kamaráda a ještě matka nějaké naší spolužačky a daly mi to, co koupily i ostatním dětem z naší partičky – v celofánovém pytlíčku nějaké kartičky snad s vyšíváním a lízátka, nevím. Venku na Václaváku.
.
Mě k tomu napadá jen asociace, která se zdá velice krkolomná, ale vlastně je jednoduchá a sen taková spojení používá, řekla bych:
– ad dělat si svoje, mít jiný názor a moci za to být trestán: Mi připomíná kovidové období, které ještě nekončí, opatření pořád běží, ale já se rozhoduju celou dobu sama, co budu dělat a nebudu, co budu dezinfikovat a nebudu a kdy a proč budu pít na ulici alkohol a zpívat v jednom kuse, chodit po městě „po večerce,“ kdy budu nosit roušku a kdy ne. A když se rozhodnu, jsem v tom na svým, nemám problém to udělat, nemám při tom strach.
Narozdíl od některých jiných (ale to nikomu nevyčítám, to je jejich věc, jejich boj, jejich preference; já za to nemůžu, že strach z konfrontace s policajtem nemám). Znám lidi, co nechtějí nosit respirátor, říkají, že je to blbost, že to soud zrušil, mezi známými to nedělají, jasně, ale do tramvaje si ho vždycky vezmou. A tváří se u toho děsně poplašeně. Nebo dokonce na stanici, když to bylo povinné nebo venku. Já to venku nenosím vůbec, v žádným případě. Na stanici taky nikdy, i když to bylo povinný. A poslední měsíce to často, dokonce většinou, nenosím ani v tramvaji a metru.
Ať si to nosí, kdo chce, ale proč by měl u toho mít cukání? Buď si to teda vezmu kvůli ostatním nebo kvůli sobě, každýho věc, a jsem v klidu, anebo se rozhodnu si to nevzít a v tom případě jsem taky v klidu. Nebudu si to bázlivě tajně sundavat nebo nandavat, když vidím v dáli policajta. ono to těm policajtům je docela fuk, když není nouzový stav. A revizorům úplně, ti neřeknou ani popel, jen zkontrolují jízdenku, ne roušku :- )
No, tak to mě napadá na téma strach. Že ho v poslední době vůbec nemám, asi ho až moc nemám, moc absentuje, tak se mi sem vlomil ve snu, abych byla zbystřenější.
– ad ve snu postupovat sám: Jo a sama v tom většinou jsem – každej den několikrát jsem jediná, kdo tu roušku v dopravním prostředku nemá. Beru si ji jen, když je víc nával. Nebo když mám kocovinu a je mi vhod být schovaná. Nebo prostě když se rozhodnu, že jo.
– srandovní asociace je, že jsem byla očkovaná před půl rokem přesně v den, kdy má narozeniny ten můj kamarád, co byl ve snu (ale v ten den má narozeniny i kolega Hufnágl, který má funkci mého kamaráda mužského pohlaví teď, a ten tam nebyl).
Ahoj, po delší době. :-)
Ad první odstavec – tam nemusel být spouštěčerm ani horor, ani nějaký děj z něj, stačí přece jedno slovo, které ti ji připomnělo, uvízlo v podvědomí v nějaké souvislosti s ní, buď že ho ona často používá, nebo že ho použila v nějaké situaci, která ti „zadrhla“, něco v ní zaskřípalo, píchlo… a to slovo je jako trn, co se připomněl.
Jdu číst dál.
A dál nevím, dvakrát za sebou semi to samý nkdy nezdálo. Ale cítím z toho tvůj strach z agrese, hlavně ale ze situaci, kdy bys agresi měla projevit ty (pro ty, co znají agresi jen jako negativní, podotýkám, že agrese sama o sobě není špatná, je to prostě jen způsob obranné reakce, jíž musí vládnout například i každá živočišná matka, aby ochránila svoje mladé).
A přitom úplně čistý svědomí nemáš, jen některé věci nechceš vědět či nechceš, aby byly na tobě – viz ta pasívní asistence tvému kamarádovi při nekalých činnostech, nebo pak dárek pro hodné děti, který přijmeš od (možná těmi nekalými činnostmi nějak spojené) paní, ale někde jinde, daleko od místa „nečistoty“.
Ale to už hodně fabuluju.
Ten druhy sen mi pripomina horror The Others. Hlavni hrdince tam porad taky nekdo neco meni v dome, az nakonec zjisti, ze ona sama je duch. A ru absenci strachu si uzivej, to je pozehnani, fakt.
Psice,
no to je horror :- ) Zjistit, že jsem duch…
Absence strachu (vůči policajtům apod.) mě udržuje v pohodě a pro jistotu to pořád „čekuju,“ jestli to tak je. Kdyby nebylo, tak nějak změním chování.
Ru,
no helemese, to tak je. Tý agrese svojí, tý zdravý konstruktivní, mám poměrně míň, to je pravda. Když jde vo hodně. Naopak když jde o něco, co mi momentálně připadá důležitý, něco dílčího, tak jí mám dost a každej to vidí a nejde do mně.
ad čistý svědomí – přesně, ono se dá krásně vyrobit, když některý věci zmizí z mýho zornýho pole, prostě je nevidím. Ale naštěstí aspoň zpětně je, doufám, ty, který neumím vidět hned, potom znova projedu a ohodnotím. Tak to jsem na sebe zvědavá za pár měsíců… : ) -Ale fakt zvědavá, pozitivně, ne že bych se bála, že zjistím, jakej jsem hajzlík.
Taky jsem měla v životě období, kdy se mi zdávaly úplně stejné sny. I s vojáky, kraj lesa… skryta se schovávám ale vím že musím do boje. A taky domy z dětství, hledám kde je ten můj, procházím sklepy nevím kde jsem, něco hledám.
Takové sny se mi nezdají teď vůbec. Ale nezají se mi ani erotické sny. Prostě jsem se vyklidnila.
Dva skoro stejné sny hned po sobě, to se mi snad ještě nikdy nestalo! Ale myslím, že covid se do můr promítl víc než zřetelně – a to je asi tak jediné, co si troufnu říct, protože v interpretaci snů fakt nejsem dobrá. Absenci strachu každopádně po očku závidím :-)
Nemá někdo pěkné srovnání hororů na netflixu?
Já ne, ale třeba se někdo najde…!