Ne že by se nic nedělo. Dějí se ale samé neblogové věci.
Mezi slova nedělo a dějí jsem chtěla napsat středník, jenže ta klávesa mi nefunguje. Už. Naštěstí. Nedávno se totiž zbláznila, snad z toho, že je osamocená vlevo nahoře, zatímco její příbuzné čárka a dvojtečka si sedí vpravo dole. Nebo z nešťastné lásky ke svému sousedu Escape-ovi? Buď jak buď, klávesa středník začala vyvádět. V nestřednžených okamžicích táhle zaječela. Takhle:
;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;
A nemohla přestat! Ať jsem do ní ťukala, jak chtěla, ona pořád řvala, úplně zjančená. I když jsem ji vyďoubla ven, pokračovalo to někdy dáááááááááááááál. Přiznávám, přistoupila jsem k tělesným trestům. Znáte mě, jsem poměrně impulsivní. A těžký následek se dostavil. Odmlčela se zcela, nereaguje na podněty. Je v bezvědomí. V komatu. Trvá to už asi měsíc.
Tak nevim, no. – Článek jsem pojmenovala “S barvou ven,” protože mě ze zoufalství napadlo jen téma: Jaké barvy se vám líbí, mění se to během života a jsou to stejné barvy, co nosíte na oblečení, nebo ne? Plus jsem doufala, že během psaní článku se vyjeví něco mého pozoruhodného osobního a vyjedu tím pádem s barvou ven. Jenže mně se nic nevynořuje. Takže nevyjedu s barvou ven a název článku je promrhán.
Aspoň tedy napíšu svůj vztah k barvám:
BÍLÁ – ta mi sluší. Ale nepovažuju ji za barvu, spíš za absenci barev a prázdnotu. Mám k ní vztah jen jako k barvě oděvu a ne jako k barvě. Takže nemůžu říct, jestli se mi líbí nebo jestli ji mám ráda (jestli tomu rozumíte:-). Vím jen, že u obličeje mi sluší. Prázdnota mi sluší??
ŽLUTÁ – v předškolním věku jsem ji měla ráda na fixe, pak už ne, ani na oblečení ne a jedovaté chladné odstíny vůbec ne. Poslední rok mám ráda její teplé odstíny – tmavě žloutkově žlutou až zlatě hořčicovou. I na oblečení. Několik kusů jsem si pořídila. Dělají mi radost. Žlutou v kombinaci s černou cítím jako smrtonosnou.
ORANŽOVÁ – tu mám ráda. Připadá mi oživující, veselá, přátelská, štědrá. V minulosti jsem vnímala, že je ve společnosti přijímána jako stigma – “oranžové vesty.” Přesto moje oblíbená mikina, když mi bylo 12-14 let, měla barvu teple oranžovou. A nápis JAZZ CLUB. Nosila jsem ji do vytahání a do potrhání manžet. Později jsem si pořizovala oranžové věci často v kombinaci s khaki. Ještě později i čistě oranžové včetně punčocháčů. Poslední dva roky moje náklonnost k oranžové trochu ochladla a přesunula se směrem ke žluté.
ČERVENÁ – je pro mě TA barva. Hlavní barva. Nejdůležitější barva, nejvíce zavalená symbolickými významy od krve přes lásku, život, vzrušení, agresi, Červenou Karkulku a Krista, po nápadnost, výraznost. Nosím červenou docela často. Měla jsem ji ráda už v dětství, pořád. Když narazím na zajímavý odstín červené, dost se jím kochám.
RŮŽOVÁ – sladké odstíny růžové ani jiné nemám nijak v oblibě. Na sobě občas snesu jen starorůžovou a sytou nachovou “shocking pink.” Velkoplošně nee.
FIALOVÁ – v předškolním věku jsem ji měla ráda na fixe, pak v adolescenci naopak vůbec ne. Později ano – její tmavé odstíny: temnou fialovou, tmavou ostružinovou. I na oblečení je mám ráda. Nesnáším vínovou a nesluší mi, jsem v ní vyblitá a stará. Nemám ráda světlou lila ani žádné pastelové jemné odrůdy – to ostatně u žádné barvy.
MODRÁ – považuju ji za anonymní, společensky přijatelnou, nenápadnou barvu. A tak ji také používám na oblečení – džíny, tmavě modrý kabátek apod. Ráda mám vlastně jen tmavě modrou, námořnickou, a to pouze v kombinaci s bílou. Jinak ne. Bledě modrou ne. I když mi asi poměrně sedí k pleti.
TYRKYSOVÁ – tu jsem taky měla ráda v dětství na fixe. Fascinuje mě kombinace tyrkysové a červené (obě syté samozřejmě, já nemám ráda jiné barvy než syté, protože jemným odstínům nerozumím, jsou pro mě moc složité a nepojmenovatelné a nezřetelné). Ale nenosím tu kombinaci na sobě. Jen jednou, když jsem se pětiletá v červené zimní bundě opřela o čerstvě natřený obchod… Tyrkysovou vlastně vůbec nenosím. Je mi milá, veselá, potěší mé oko, ale není mi příjemné ji mít na těle, na to je moc chladná, já nosím většinou teplé barvy.
ZELENÁ – nemám ráda zelenou. Jen v přírodě, to jo. Na rostlinách. Tam se mi líbí a tam patří. Jarní čerstvá zeleň venku, to je moje, hlavně jarní buky. Zelená má spoustu odstínů, ale já mám ráda jen světlou jablkově zelenou, dožluta. Khaki odstín nemůžu říct, že bych měla ráda, to ne, ale používám ho při cestách do přírody. Hodně temně zelenou bych na oblečení snesla, připadá mi zajímavá. Paví nebo petrolejově zelená mě přitahuje, mám ji na batohu, líbí se mi dojem hloubky, který ve mně vyvolává. Ale abych se do ní zahalila zvenčí, to nemám chuť. Protivná je mi zelenkavá, jako ostatně každá vyblitá nezřetelná, nepojmenovatelná barva. Teď se jí někdy říká mátová – mint. Chladivá až moc, pro mě. A taková manifestně čistá: “Podívejte se, jak jsem sterilní, nechci se ušpinit, odmítám špinící část světa.” Mno, to by byly mé projekce, co se týče zelené :)
HNĚDÁ – na oblečení nic moc. Nic extra. Nic přitažlivého. Jako hovno. Tmavě hnědou sukni snesu, mívala jsem krátkou i dlouhou, ale už nemám a nechybí mi. Nesnáším kombinaci tmavě hnědá plus sytě oranžová a hnědá plus chladná tyrkysová. Vlastně mi připadá, že hnědá může být pospolu jen s jinou hnědou.
BÉŽOVÁ – ne, tu nemám ráda, hlavně ne tónovanou dožluta. Ani mi nesluší. A nudí mě. Naopak mám ráda odstín ecru – oblast mezi bílou, šedou a béžovou. Odstín přírodní, lněný, beze stopy nažloutlosti – neříkám mu béžová, ale ecru. Líbí se mi jeho neutrální universálnost, že je světlý a sluší mi a taky mi připomíná kamínky a zvířecí srst a absenci chemie a umělosti.
ŠEDÁ – je pro mě symbol špinavého asfaltu, smradu aut, ubité všednosti, pasivity, neschopnosti se zvednout a jít dál, ne-odvahy k životu, potažmo symbol kolaborace a nebezpečného šedého davu, který se nechá strhnout čímkoli, protože nemá vlastní barvu, vlastní názor, nemá k němu odvahu, jde mu jen o pohodlí, kariérismus bez páteře a vyhýbání se dobru i zlu. Takže šedou přehlížím. A to mi k ní taky patří. Šedá nenápadná myš. Nebaví mě. Nechci ji, protože nechci být jako ona, nechci být manipulovatelná ne-osoba, masa. A namlouvám si, že když se nebudu oblékat do šedé, nebudu srab a hajzl a nudný uspávací patron. Což nejsem :-)
ČERNÁ – připadá mi hluboká. Tak hluboká, že nikdy nechodím celá v černém, abych do té hloubky nezahučela – mám aspoň něco v jiné barvě, zpravidla bílé nebo červené. Kombinaci černo-červeno-bílou mám na sobě ráda. Černý kabát jsem nikdy neměla a nemám. Jinak mi černá připadá elegantní a často slušivá, jen mi nepasuje ke kysličníkovým blondýnám. Ve výtvarném umění trocha černé dodá obrazu / tématu na důležitosti – pro mě osobně jako diváka. Připomíná mi svou hloubkou duchovní aspekt. Proč se do něj nechci zahalit celá??
Teď si říkám: Přece jen jsem vylezla i obrazně s barvou ven, titulek článku nelhal! Protože svými preferencemi barev o sobě člověk prozradí osobního až až.
A co se týče interiérů, mám ráda všechny barvy trochu zastoupené. V pestrém ale ne rušivém souladu. Z monotónnosti by mi jeblo. Nepřipadá mi zdravá, necítila bych se dobře, kdybych žila v monochromatickém pokoji. Leda že bych ho často barevně proměňovala. To beztak trochu dělám, ale nemusím často, protože nemám pocit, že by mi v něm nějaká barva chyběla.
Pestrost života je Všechno.
Proč teda některé barvy nechci mít na těle a kdy se jejich preference mění a jak to souvisí s osobností? Zajímavé. Jen další dílek pestré tajuplnosti našeho světa.
.
kecáš, tolik barev opravdu existuje ?
Já se vždycky bavím nad katalogy oblečení pro ženštiny, kde se objevují barvy jako petrolejová nebo meruňková, protže např. petrolej je čirý (to by byly ovšem pěkné šaty – dočista průhledné:-)) a meruňka může být zelená, žlutá, oranžová až červená, takže nikdo přesně neví, jaká je to barva. Nojo, ale když je třeba tahat prachy z ženštin, funguje cokoliv:-)
Já osobně mám rád odstín zelené, jakým je zbarven malachit.
no, tak s tou zelenou to mám podobně. moc se mi líbí venku, ale na mě na oblečení vypadá divně, nezdravě, nepřirozeně.jinak barvy kombinuju lehce. a to vnímání barev jakože tuhle ano a tuhle nikdy se mi posunulo věkem. třeba šedivou mám ráda, je neutrální a dá se právě oživit čímkoliv, malým doplnkem, třeba pestrou šálou na krk a hned je to zajímavý. :-)
extláčo :-)))
správně chlapská poznámka.
A to já jsem poměrně chlap, takže jsem vynechala slova jako smetanová, meruňková, cyklámen, fuchsiová… u mě často platí: čím divnější jméno, tím se mi ta barva víc protiví, a čím jednodušší a základní název, tím víc se mi líbí.
Ty komplikované jemné nuance mi unikají.
Sejro,
jo, no, žejo. A podivuju se nad těmi různými názvy barev – třeba petrolejová modrá a petrolejová zelená. Nebo mořská modř, mechová zeleň. Ale jak teď koukám na ten článek, použila jsem tam opravdu dost takových pofidérních názvů; pro ilustraci, abych popsala, o co jde. Ono ani ukázat to obrazem by nepomohlo, protože každý má jinak nastavený monitor.
A malířské barevné pigmenty mají zase úplně jiná jména – pruská modř a tak.
Malachit je krásnej. A je to jen jeden odstín? :-))
barčo,
taky tak, s tou zelenou. Mně připadá, že spíš sedne mužům než ženám.
5. “A malířské barevné pigmenty mají zase úplně jiná jména – pruská modř a tak.”
no, tohle je už úplná věda. :-)
karminova cervena a rumelka treba :-) zelena se mi moc nelibi jak barva, nelze dosahnout prirozenosti jako v prirode. proste je to jeduvka.
ratko,
jo, to je pravda, zelená čistá působí jinde než v přírodě jedovatě. Lomená jde, ale to už je taková pro oblečení moc “špinavá” a pro mě moc nepojmenovatelná.
predstva s treba zeleny dum…. jsem videla a je to hruza. zelena je priroda, prales…. hluboke křoviny, oči přecházející světlá zeleň jarních listů…. tolik barev zelené. Kdo je chce napodobit?
šedá myš, to je fakt zajímavé. šedá mi nevadí a je možné že na mě pasují i ty přívlastky kolaborace a nebezpečného šedého davu, pohodlí a nenázoru…. celkem výstižné.
Ratka očividně směřuje k 50 odstínům šedi:-)
12. spíš k šedesáti. já jsem od našich klientů dostala poučení, jakože oni teda ne těch padesát, to už jim nestačí, ale třeba těch pětasedmdesát jako dobrý, no :-)
12. říkla syn , že je to hrozna nuda… asi to zná pestřejší:-)
:-)
Já mám odstíny šedi jen na hlavě.
Teda ona je to bílá (existují vůbec šedé jednotlivé vlasy?), ale není vidět, protože je přebarvená nahnědo.
pokud se bavíme o věku… tak už je to blíž k sedesátce. To je crazy – šííííílené :-)
13. a vnučka toho jednoho pána co u nás leží, mu přinesla ten jeden díl a on do toho nahlíd, chvíli si v tom listoval a pak povídá (byla jsem tam dávat léky na tom pokoji) : “pánové já teda s tím nemám žádný problém”
tak to mě zbořilo :-))
17. takže to prostě očividně frčí napříč generacemi :-)
17. co tě zbořilo? že čte dámskou literaturu? asi se starim pohlaví srovnají
19. no prostě mě to nečekaně rozesmálo. a pak ty jejich úpravy na 75 odstínů šedi.
kniha me nudila… na film se mi ani moc nechc.
19. od nás to kolegyně čtou v páru – i manžel, no a z tý knížky si to občas vyloží a představuje každý po svém, takže i v tý posteli je to zajímavější než obvykle. :-)
19. ještě k tomu co mě zbořilo. celá ta situace -prostě starý nemocný pán v posteli, dejchá jak lokomotiva, je po amputaci nohy, bere spoustu léků na srdce a na tlak, ale prostě je to chlap a tak prostě s tím nemá problém.
prostě úžasný :-)
22. hmmm, mozna. nekoho treba muze inspirovat k necemu co jeste nezkusil.
23. omlouvam se,jsem blbec… me eriticka literatura nebo pornografie nikdy Problem nedelala. naopak povazuji to za prijemne osvezeni, pro nemohouciho o to vice… muj tatinke mel poschopvavane pornograficke casopisy pod matraci az do smrti. a to uz bylo ciste na teoreticke bazi :-) prsto mi ta kniha pripadala nudna, pokud nekomu naopak inspirujici a osvezujici … takje to supr
Já červenou knihovnu nečtu a ten humbuk nechápu a míním setrvat ve svých zákopech a nečíst to.
Na porno taky nekoukám. Když chci porno, zrealizuju ho. Je mi divný koukat na intimitu jiných jako pozorovatel.
kdyz Porno tak opravdicke… a nejen sikymiky.
14:
on už na to bude starej.
To ve Francii film zpřístupnili už od 12let.
Dobrej nápad,jak zdvihnout fakanům prdel od kompů,aby se věnovali taky trochu té kultůře.
A uvědomili si,že seřezat spolužačku může bejt větší zábava,než zapalovat auta,nebo si hrát na džihádisty.:-0
28
Jó, kultůra muší bejt!
26. jojo, humbuk je to velikej.ted na valentýna jsem byla s kamarády v liberci hospůdce.a o půl desátý najednou hospůdka vylidněná a všichni šli do kina na film.
pamatuji se z Meho mladi ze svazovani se spoluzakem bylo velmi eroticky vzrusujici, taky privazovani k zebriku a veseni, taky si pamatuji jako velmi vzrusujici i kdyz mene eroticke bitku s timtez spoluzakem. Vlastne nevybourene mladi potrebuje i kust toho nasili k ukojeni…. Ted me nasili akorat nasere :-)
31 hmm.
To mně na srazu ZŚ po 100letech bývalá spolužačka vyčetla,že jsem jí zlomil pravítko.
Měl jsem ho kdysi zlomit o ni:-)
32. pozde bycha honiti :-)
32. ale vzpominam si na gympl jak me hrozne bylo lito ze si spoluzacka presedla k jine spoluzacce a me zbyl Robert. A Robert se roztahoval v lavici, porad strkal loket na moji pulku, chytal me kolem ramen a jinak me rozciloval. Po mnoha letech jsem se dozvedela ze byl do me zamilovany. Minuly rok zemrel. Je to cloveku lito…. i proto ze nektere veci se nedaji vratit zpet. Nelze se jiz usmat a rict… vsak to zas tak hrozne nebylo. Taky mě můžeš :-) fakt mi to bylo lito.
vse je pomijive a tak rychle utece, cas se porad zrychluje a zrychluje. je treba ho chytnout. primo mezi rohy.
34:zlá doba no,to dnes si na gymplu žákyně hrají v lavicích s robertkem:-)
4.) Chlapi prý uznávají 12 odstínů barev, což je základní nastavení Windows. Takže extláča jede spíš ještě v MS DOS:)
Barvy jsou super věc. Já jsem zamlada nesnášela zelenou, hnědou a šedou a čím jsem starší, tím jsem k těmhle barvám tolerantnější, zvlášť v kombinaci s teplejšími zvláštními odstíny. Třeba tmavě zelená, nebo petrolej sukně a kousek bonbónkově růžové v pásku a v korálích na krku a k tomu šedé tričko, abych nevypadala jako Dan Nekonečný:)
Červenou mám taky ráda, ale ne bordó, prostě tu jasnou červeň čerstvé krve nebo šípků. A indickou žlutou až hořčičnou, ta mi úplně voní kořením a dálkama.
Dodnes mě děsí jen pár barev, které bych nevytáhla ani na doplňcích: hnědá, pomerančově oranžová (co mají popeláři na vestách) a kanárkově žlutá. Z té jsem se úplně otřásla.!
Kposledni vete Lisky, proc nektere barvy nechce mit na těle. Podle mě je jedno jake barvy člověk má na těle. Ale někdo si to třeba chce mít jen určité barvy na těle. Ale řekla bych že si vymýšlí z nudy.
50 odstínů šedi je marketingem do mas protlačenej brak pro steřdostavovský paničky, nic víc. Tyhle paničky, co maj problém říct kunda a roní slzy u Danielly Steelové, nerozebírahjí ubohost literárního i filmového stylu i děje jako takového, leč z filmu a knížky vlhnou nadšením, protože jim někdo konečně posvětil jejich růžovoučký sny i s naivně sladce sadomaso nádechem.
A chlapi rádi aspoň za něco to s nimi shovívavě protrpí, co by pro naději na trochu jinej sex neudělali, žejo.
Ale jinak ve svém okolí neznám ani jednoho chlapa, co by se na ten film díval proto, že on sám chce, natož aby mu z něj hučelo. :-)
Liško, ad barvy, a co vzorník Pantone?
Nebo slovní pojmenování webových barev, jinak skrytých za číselnými kódy?
Mně líbí, poetické. :-)
http://www.jakpsatweb.cz/archiv/barvy-pojmenovane.html
s barvou ven, to je opravdu jak s kůží na trh.
některé tvoje poznámky k barvám bych klidně vzala za vlastní, v jiných se ale hodně lišíme (třeba kombinace červené a tyrkysové je pro mě naprosto vražedná).
šedivou každopádně ne-e (i když mám tuhle sezónu – a asi i příští a přespříští – světle šedý kabát).
a barvy na fixách, to je kapitola sama pro sebe.
myslím, že barevné preference se mění hodně věkem – i v dospělosti. a můžou nás ovlivnit i lidé v našem okolí.
41
Mně se mění i podle nálady /únavy a podle fáze menstruačního cyklu.
Barvy jsou děsně zajímavá věc. Třeba já prvních zhruba 25 let vnímala barvy spíš jednotlivě – z nějaké jsem byla úplně u vytržení a musela jsem ji mít na sobě skoro pořád, jinou jsem bytostně nesnášela… pak se to zase prohodilo… a pak se najednou něco stalo a já začala vnímat barvy spíš jako kombinace. Takže dneska dokážu nosit skoro úplně jakoukoli barvu, protože skoro každá se dá spojit s nějakou jinou – buď, že to hezky ladí, nebo v tom je naopak napětí, provokace…
ratko 38 – anebo ty, co se vydáváš za ratku??
nevím, kterou poslední větu myslíš,
ale připadá mi poměrně základní, když si člověk určí, jaké barvy jsou mumilé na těle a jakými se chce obklopovat doma a jakými ne. Jde to v souladu s jeho jinými preferencemi.
Kdyby ti někdo řek: Žer každej den jen buřty a nic jinýho, oblíkej se jen do umělých materiálů a choď v černejch brejlích ve dne v noci,
tak co? Tak přikývneš, protože vybírat si něco by bylo jen z nudy??
psice, yga
jo, to je pravda, to je ono, jak sjíždíte ty kombinace.
(Taky existuje nějaká patentovaná diagnostická metoda podle toho, jaké kombinace barev si člověk vybírá. A ty se samozřejmě mění leckdy z hodiny na hodinu a z rulisiny menstruace na menstruaci:-)
ru 40
ajo, ty názvy jsem si kdysi na jakpsatweb se zájmem pročítala.
44. burty jsou nezdrave :-) ale barvy jsou furt jen ruzne vlny na sitnici… v podstate totez.
47. na druhe strane ale syta barva okoli, treba brcalove zdi a treba povleceni a tak muze cloveka mást protože v přírode se takhle nevyskytuje…. proto třeba modrá nebo světle modrá není tak matoucí, modré nebe…. nad hlavou.
Nojo.
Cestou domů v autobuse mě napadlo, co říct, abych ti přiblížila svůj pohled na barvy:
Světlo je jen jedno. A barvy jsou světlo rozložené na nekonečně mnoho odstínů.
Kdyby nebylo světlo, nebyly by barvy, nebyl by svět (navíc v ruštině slovo svět a slovo barva a slovo květ jsou si nějak podobné). Světlo by mohlo být i bez nich (skutečně by ale bylo Světlem?), ale jen jako netečná jednota, která se neuskutečnila. Asi ani ne(sebe)uvědomila (?)
49 Hezke. ale zustanme u zeme. k cemu jsou v prirode barvy a co se nimi vyjadruje? treba zaba ukazuje ostrou zlutou, jsem jedovata…. ale i ostrou cervenou: jsem jedovata, dej si na me pozor. ale treba vubec neni jedovata – jen tak dela :-). Mono barvy varuji okoli, ale take mohou lakat motyly a hmyz, nezalezi jestli je to cervena, modra, zluta nebo fialova.
napadlo me to spontanne pri tom popisu barev, proc resit jakou barvu preferuji a proc…. kdyz mohu jednoduse rict ze zadnou. ze ta ktera je ted kolem me a na me je presna ta prava. az rano vstanu tak si vytahnu nejaky svetr a oblecu si ho. a pujdu do prace… autem ktere ma svetlemodrou barvu a vlezu do fabriky ktera je zelenobila
50
Ano, nemám nekonečně mnoho svetrů v nekonečně mnoho bar.odstínech, abych si každodenně vybrala podle nálady. Mám jich poměrně málo. Přesto si vybírám ze své množiny svetrů. A kombinuju je s ostatními barvami ne primárně podle toho, co je společnensky přijatelné, ale podle toho, co já chci mít na sobě.
S barvami, s materiály, s bydlištěm, se vším. Vybírám si z nějaké omezené množiny svých možností.
Nekecej, že ty ne, že je ti všechno fuk, když už jsi tady na Zemi. Vybrala sis snad už někdy něco, ne?
Vysrat se na barvy mi připadá moc snadný :)
Přemýšlet o barvách, které se mi líbí a které ne a které na mě jak působí, je činnost dost užitečná. Je to forma sebepoznávání. Potažmo poznávání světa – ve smyslu “Já i svět jedno jsme”. ( Mimochodem mám na to celý víkendový seminář, který občas pořádám, tak až zase bude, pozvu tě, Liško.) Pokud se celý svět sesetává u vlnění (jakože tomu hluboce věřím ….. věřím v kvantovou fyziku :-) :-) :-) ), tak i barvičky představují určitou vlnovou délku. Není tedy jedno, co a kdy si člověk obléká, čím se obklopuje, vůbec ne, korespoduje to s tím, jak se cítí, prožívá, co řeší, jaké energie potřebuje, s jakými se ztotožňuje a na jaké – z různých důvodů – nemá. Jsme zrovna nedávno právě měli dopovídání o těch barvičkách a lidi se velmi odhalí jen tím, které barvy preferují a které nesnášejí. Smozřejmě to neplatí stoprocentně, ale hodně lidiček si sáhlo na to, co je pod tím. Třeba se mi líbilo, jak jedna žena pořád není srovnaná se svou životní situací, co ji znám, už asi deset let. Vyčítá např. svému muži naprosté nesmysly, pořád něco chce, co není ani rozumné, ani splnitelné. A chytla se na háček – nesnáší jemnou růžovou, barvu přijetí. A tak si sama dopověděla, že chce protichůdné věci a nejde jí přijmout, že nemůže mít děti a zároveň volnost a svobodu, že nejde, aby manžel nosil domů hordy peněz a zároveň byl doma …… atd. atd. A předtím nikomu nevěřila, vždyž ona sama je přece dokonalá. A jednoduché povídání nad barvičkami ji otevřelo oči. Ty barvičky mají svůj psychologický význam, který se zkoumá už od dob Aristotela a tedy jsem je nenastražila zvlášť pro/proti ní. Pěkný to bylo. Barvičky …… jo, barvičky. :-)
51. prave ze neni to snadny… prostor chce byt furt necim zaplnen. Treba predstavou o barvach.
Dnes rano jsme mela zvlastni sen,nebo mozna vizi kterou si nesu v hlave. Rodime se do tubusu, do uplne tesneho tubusu kterym jsme protlacovani od narozeni az k smrti a v otm tubusu se z nas postupne strhavaji saticky, cim divocejsi protlacovani tim rychleji nas to obnazi…. na konci jsem z tubusu uplne nahe vyplivnute ven. Cim se zakryjeme?
MOhla bych napsat vice vizi, ale nemelo by to valneho vyznamu… neni na Tom nic spatneho zabyvat se tim jaky svetr si na sebe vezmu, nebo kam pujdu do kina a tak… ale nic to neznamena. ze nejaka nafrnena panicka neche ruzovou taky nic neznamena, asi si furt muze vymyslet…. a tak to dela. Kdyby ji nekdo natlacil do tubusu a prohnal nasi fabrikou vylezla by jako novy clovek. Treba i v ruzove barve.
51. Liško, že tě vůbec vzrušuje ta 38. prostě ratčina klasika, každý kdo něco tvoří a dělá – je vybíravej. vždyt tu ratku čteš na jejím blogu, tak vidíš jak to všechno kroutí, od rodiny až po práci ve fabrice. tohle je ok a tohle je fuj, no prostě vymýšlí a překrucuje jak se ji co hodí.
ještě k těm barvám. když jsem dříve byla utahaná a udřená a měla existenční starosti, tak jsem nosila samé tmavé barvy, neměla jsem nic v šatníku světlého, natož bílého. světlé oblečení jsem si začala kupovat až když jsem si vyřešila svoje starosti a ulevilo se mi a zase jsem začala být zářivější., odpočatější apd. fakt si na tu dobu pamatuju. prostě to zevnitř se odrazí i navenek. at už si to člověk uvědomuje, nebo ne.
a taky si myslím, že ty ženský jsou vnímavější a celkově citlivější k tomu prostoru a tedy i k barvám, kterými jsou obklopené, nebo proto, kterými barvami se obklopují třeba i doma.
55. je pravda ze mam asi zapal plic nebo buhvico a sedim v praci, takze nicmoc stav. na blog nepisu jelikoz menapadaji jen blbosti. co se tyce barev, dam si na sebe cokoliv…. klidne i zarive oranzovou, i ruzovou….. zurive zelenou. i cernou i sedou….. jakoukoliv
ale taky je pravda ze nemam zadne starosti …. :-)
58. Ratko, jestli máš skutečně podezření, že máš zápal plic, tak se na přecházení vykašli, to je hodně nebezpečný. tím, že budeš hrdinka a budeš to přecházet si akorát zaděláváš průšvih do budoucna. to se totiž pak může usadit kdekoliv, nejen v dutinách, ale i na kloubech, jsou z toho těžký vleklý zakuklený záněty páteře a nebo taky slušný vleklý záněty osrdečníku, s nezvratným poškozením, který se vyřeší dočasně velkou dávkou antibiotik a následně se ti lidé stávají adepty v pořadníku na transplantaci, nebo minimálně jsou stálými klienty na kardiu.fakt to není legrace.
60 :-)
60. no ale jsi dospělá, občanku máš, tak snad víš co děláš :-)
pořád něco není jak má být. Vem si jen tu paní co nemá ráda růžovou. Jak musí být celý život zklamaná…. a zklamávaná. Vlastně je to smutné.
59. já si s dovolením dovolím říct, že starosti máš, jen si je jakoby nepřipouštíš, nebo spíš je tolik neřešíš u sebe natvrdo, jen tam máš tak malinko v nich namočenej čumák :-), a poočku koukáš jinam, jakoby vedle a z toho pramení občas tvoje výroky. :-)
63. odmítá růžovou, protože ji tak necítí. má pocit, že na tu růžovou jaksi nemá – manžel nenosí hordy peněz, nevěnuje se ji tak jak ona má představu a tak. prostě necítí svůj život vevnitř růžově.
65. já jsem to takhle léta měla s bílou barvou, prostě jsem ji na sebe nevzala. neměla jsem jediný bílý triko, bílou halenku, bílou bundu. nic. a taky jsem k tomu neměla pestré šátky, naušnice, nic.
65. uz se radeji nebudu vyjadrovat :-)
66. ta bílá, jakoby byla pro mě naprosto cizí. jediné co jsem měla bílého byly pracovní šaty a jednoduché bílé spodní prádlo pod ně. ale zase jen mi to evokovalo práci, úplně ta barva v mý hlavě evokovala jiný pocity, než dnes.
;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; Dík za edukativní přínos. Po třiceti letech s počítači jsem se dozvěděl, kde je na české klávesnici středník ;;;;;;;;;;;;;;;
doteď jsem jak blbec přepínal na US(taš)ovskou ůůůůůůůůůůůůů;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;
O barvách jsem to ale moc detailně nečetl. Moje barva byla už od mala zelená.
69.moje oblibena barva byla modra…. jako more, namornicka modr temna nejtemnejsi…. kdyz se namichala se svetlou tak se ztracela jejic sila….bylo treba pridat zelenou aby svetlemodra zjemnela do tyrkysova…….
ale dnes mi je to opravdu jedno
modrá je taky má oblíbená, všechny možné její odstíny
syté barvy a výrazné oblečení mám spojené s dealerkami, co k nám chodí. akční ženy, výrazné až dramatické, k tomu jejich někdy komplikované nebo extravagantní účesy….
72. jsou nepřehlédnutelné, nikdy si je nespletu s návštěvou :-) a jsou to také kromě jiného dobré herečky.
69
Hele, a já po třiceti letech s počítači zjistila, že je každá klávesnice jiná – na svojí doma mám ň, na té předtím jsem je neměla, ale zas jsem na ní měla tečky na přehlasované o (ö), což nemám na té nové. Tady v práci na notebooku mám oboje na jedné klávese, ale zas nevím, jak z těch teček na přehlasované ö přepnout na ň.
58
Ratko, přestaň házet frajerský ramena “všechno zvládnu” a sledovat se, jak se chováš v krizi – já to takhle taky odkládala, říkala jsem si, že když mě to nepoloží, tak to prostě zvládnu za pochodu – no zvládla, těžkej zánět průdušek, akorát když jsem kašlala už tři tejdny, přestala jsem i dejchat, pak už jsme neudejchala ani delší větu vsedě a ve finále mi z toho zůstalo astma. Od ledna 2015 už do smrti s dejchadlama na roztahování plic. Neblbni a jdi se kurýrovat.
72, 73
Ony taky dealerky chodí v úplně jiné řeči těla i tváře než pacienti, pokorní, zkříslí a nejistí, poníženě či nevrle či předem obranně bojovně
Dealeři mají tu svou dobře proškolenou pózu klidné nadvěcové úsměvné suverenity, to se s pacienty nedá splíst, i kdyby v riflích přišli (ale v humánu se v riflích jezdit nesmí).
74. mozna je to na mail, ozvu se…. dnes tady jeste vydrzim. nejde o statecnost, spise jak pise casto Saul o uzavreni udelu. Tento udel mame kazdy svuj…. nelze utect. ani barvicky nepomohou.
zpátky k Lišce. Liščino téma – barvy – vnímám jako ji celou – hravost. :-) at už to jsou její rukodělné výrobky, komiksy, diáře, nebo vůbec celkově obraz celého bloku- kde liška na obrázku spí,odpočívá, nebo kouká, co by kde vymyslela za nápad a pak když se ji to povede tančí. :-)
76
Asi bych zvážila i nutnost takto osudového úhlu pohledu na onen úděl, ale jinak už mlčím.
76.
Nevymlouvej se na mně Ratko a hleď se šetřit.
Já bych ten tvůj úděl viděl na dožití vysokého věku a neutuchající ochranu víry pravé.:-)
Zde něco pro inspiraci
http://www.novinky.cz/koktejl/362025-starenka-servala-islamske-bojovniky-jako-male-kluky.html
77 barčo
tyjo, ty tady normálně makáš! Kolik bereš za komentář? :-)))
76 ratko
fatalismus?
Dej si něco pro radost nebo něco dobrýho (nemusí to bejt barevný:-) Vykašli se teda na barvy – řekla bych ti / si – ale můžeš vůbec jít do něčeho příjemnýho, když myslíš na Uzavření Údělu?
[Mail … aha, ten jsem tak měsíc neotevřela …]
74 ru
šmajrá, no fuj! Třeba to zas přejde a odejde a plíce budou samy krásně roztažený. A v kamenictví asi mají lidi často něco s plícema?
69 fousku
středník já znám; já zas krkolomně píšu zavináč: držet Alt (musí bejt levej, ne pravej) a 64.
52 Lenko ahóóój, myslím na tebe často;
přesně tak; (ten středník se tady v práci tak krásně píše!)
pořád narážím jen na sebe samotnou – ve slovech, v gestech, chůzi, v jiných lidech, reakcích, akcích, v momentálním výběru hudby … tak ještě aby to neplatilo i o barvách! Ty mi připadají s hudbou, písničkami trochu podobné v tom, že vyvolávají (často) emoce. Můžu si na nich, jejich prostřednictvím něco odžít nebo něco vyjádřit, něco vypustit ven (a nemusím ani přesně v tu chvíli vědět do detailu, co to je a proč) a jdou využít i naopak tak, jak říkáš – že se zaměřím přímo na ně a ono něco vyleze.
Vždycky něco vyleze. Když dám svůj souhlas možnosti, že může něco vylézt, i když předem nevím, co.
To je dobrodrůžo :)
barčo 56
Jo, jo, to je fakt zajímavý.
Já zase když jsem kdysi zdepresila, najednou jsem si uvědomila, když jsem seděla ve vlaku celá obklopená světle šedo-modrým interiérem, že jsem si nedávno koupila a mám na sobě šedé kalhoty a modrošedý svetr. Barvu šedomodrou. Kterou jsem nikdy předtím nenosila, ani si jí nepovšimla. A najednou jsem v ní jela (i doslova v tom vlaku :-)
Pak už jsem ji zas nenosila, ale když už ten svetr mám, jednou za čas si ho vezmu. Možná bych ho mohla obarvit. Načerno, aby bylo veseleji :-)
80
levý ctrl+alt+v nebo pravý alt+v
Ptala jsem se dra, prý nepřejde, nebo jen dočasně v létě, ale zkouším, pomalu ubírám z dejchadel, kolik snesu, intenzívně přitom cvičím a lyžuju na čerstvým vzduchu. :-)
79. ano, videla jsem…. jeji stari ji ochranilo. jako i me moje postupujici stari v mnoha situacich ochranuje. Mohu rict kdeco, treba tady jeste ne…. ale v realu jo
83 to víšžejo, i bez stáří. V reálu je to dobrý. Říct. Napsaný je to neúplný, oslabený.
Hnědou přecejen nosím – teď mi došlo, že barvu, které říkám “zrzavá” a počítám ji do rodiny Oranžové, asi ostatní berou jako hnědou. Zrovna mám na sobě zrzavý kalhoty.
Včera jsem si řekla, že předjaří přichází, a vzala si žlutý boty (a žluto-nebeskou šálu a triko se žlutými cákanci a červený kalhoty). Dneska už mám zase černý boty; včera večer mi byla trochu zima na žluté nohy.
85. všecky odstíny zrajícího pole a uvnitř se vinoucích cest, zlatisto okrová, světlebéžová v kombinaci s hnědou na všecky blátivo prašné způsoby…. a do toho zelené pásy kvetoucích keřů a stromů….. jak příjemné spočinutí oku.
Vzhedem k otmu ze lezim v posteli…. nakonec jsem to v praci zabalila, tak uzivam oranzovocerveného povlecení. toto nam kdysi kdosi daroval. a tak lezím v oranžové.
87. no vida, hřejivá a taky povzbuzující oranžovočervená. :-) Ratko odpočin si a brzo se uzdrav at je ti na jaro dobře a můžeš vyrazit do polí!
vlastně co do polí, na vaši zahradu! na naší starou zahradu u domku jsem se po zimě vždycky těšila. :-)
na všechno, na vůni hlíny a jak to všechno začalo zelenat a růst a vystrkovat růžky.
Jo, to je hezkej příměr – “vystrkovat růžky” ! :-)) To se mi hrozně líbí! Představuju si to nakreslený, jak se vystrkujou růžky na zahradě a nevyrostou kytky dle očekávání, ale malí čertíci.
… nebo žirafa, yak, antilopa, čertík …
stojej pod zemí.
Ještě k barvám:
taky vnímám, že dneska jsme někteří přesyceni zářivými barvami, umělými. Kdysi v historii byly barviva jen přírodní a některý drahý. Teď máme miliony plastových předmětů z Číny a fest barevných. Nejen dětské hračky. Je to fajn, mít k dispozici všechna možná barviva, barvy, být obklopeni barvami. Ale nezaniká tím naše citlivost na barvy? Rozkošaťuje se tou přítomností mnoha barev, anebo se naopak ztrácí? – Myslím tím, že když se kouknu na travnatou pláň, vidím prostě zelenou, můžu si říct, jaký odstín, ale pravěký člověk by viděl víc odstínů zelené, protože bylo pro něj důležité je rozlišovat a byl jimi víc obklopen než já? Asi jako když eskymáci mají mnoho jmen pro různé druhy sněhu.
Nebo naopak já rozlišuju víc? Tomu by zas napovídalo to, že v průběhu historie některé barvy napřed ani neměly jména. Červená měla jméno jako první asi ve všech společnostech (to je vyzkoumaný kulturními antropology), pak některé další barvy, postupně.
Vidím taky reakci v naší společnosti na tu spoustu plastů a sytých barev: obrácení se k bílé a šedé, k přírodním materiálům, farmářským trhům, individuálním návrhářům, malým sériím … prostě postmodernismus přišel i do našich krajů (na západě byl už před dvaceti lety).
92 i ten “post cokoliv” je umely….
92
já ho beru jako zákonitou reakci. Akce a reakce. Důraz na jeden pól si vyžádá zas důraz na ten druhý.
jedna umělina vystrida druhou. Pod tim vsim nánosem nekde furt existuje život
Jdu si opět lehnout, potim se. Ru preji zasadni zlepseni . U me to taky vypada na tezky zanet prudusek, kaslu….Byli jsme ve ŽĎáru na běžkách minuly víkend. Prošli jmse Devět skal Zakovu horu ale i velké bezkarske okruhy, cítila jsem že jsem unavená víc než normálně. v nedělu znovu…. se začínala točit hlava. V pondělí pak služební cesat 11 hodin v aute plném nemocných lidí. útery druhá služebka, středu jsem šla domů protože mi bylo blbě ve čtvrtek porada do večera… a dnes mi bylo zase blbě a tak jsme šla a nechala tam zákazníka s ostatnními. Když ležím a potím se, je mi líp :-) Tak přeji všem hezký večer a hodně optimizmu na víkend. ja určite vikend proležím v posteli.
86
Přesně to mám taky ráda, do oka i na sebe. (Mimo jiných barev.)
96
Však se má kazit počasí, tak ti to třeba ani nebude muset být tolik líto.
A též přeju zlepšení.
A když tak prolež i celej příští týden.
96, 98
jasně, ratko,
dneska byl nádhernej den, ale nic ti neuteče, vůbec sem nechoď, nic nepiš, kliiiiiid a měj se skvěle. V tom autě s chrchlajícími to musela bejt teda paráda, to by onemocněl každej, i já :-) Natož kdyby mě honili po služebkách.
jo 86
zrzavá mě baví, zlatej okr mě uchvacuje a pak ta přírodní neutrální křemenová barva přírodní. Ani béžová ani šedá ani bílá. To je asi jediná nezřetelná světlá barva, kterou mám hodně ráda. Jinak ty ostatní jsou spíš pastelový odstíny odvozený z jiných (krásnějších) barev, přidáním běloby, rozředěním, rozmléčněním !! jo, rozmléčněním, a to mi nesedí.
Co to psycho-znamená, nevim, to je fuk. Něco určitě jo – mlíko nepiju, to souvisí.
ad 100: Docela ráda bych to s tebou rozebrala, ale to nejde bez nějakého delšího úvodu. Zatím ti jenom řeknu, že až tě přestane zrzka a okr přitahovat, budu klidnější, protože ty budeš šťastnější.
Co se týče tmavosti, platí “někdo to rád horké” …… čili výrazné, bojovné, akční, aktivní, a jasné ano a ne nebo třeba i ano a ne, ale vždy ty póly a hranice jsou přítomny. Čím světlejší a nevýraznější, tím méně se nám chce “bojovat”, prožívat dramata, naopak nás přitahuje jemnost, nejasnost, všezahrnujícnost, všeobsažnost, kde ano se mění v ne a naopak. To neznamená, že takové jsme, ale už nás to přitahuje. Anebo v jiném případě to může být vykalkulovaná póza – více či méně vědomá, hra na vnitřní čistotu, kterou však zatím jen vyjadřujeme vnějškově, pereme hystericky každou skvrnku a přitom máme bláto v duši …………. se většinou nepozná, jak je to doopravdy, to si většinou musí člověk přiznat sám. I když vlastně ….. někdy jo. Pamatuji si na jednu bývalou kolegyni, která musela mít všechno perfektní, beze skvnky, neustále v bílém, skvěle nalíčená, nesměl být vlas přeložen jinak, doma všechno načinčané, že se rodina tam bála i chodit po podlaze jinak než v bílých ponožkách. Ale když ta kolegyně otevřela pusu při neformálním rozhovoru, tak tam bylo víc vulgarit než u dlaždiče, možná, že by se za některé její výrazy i dlaždič styděl. Tak ta tu bílou vyloženě na sobě i kolem sebe potřebovala, uvnitř ní byla totiž žumpa.
Taky si neoblíkám pastelové barvy, jen do postele musím mít velmi světlé noční prádlo, nejraději bílé. I já potřebuji v životě dobrodružství výrazných barev …… tedy energií ………… chci všechno zažít, prožít, pokud možno na dřeň ……… jinak bych se v životě nudila. Například.
Jak říkáš, Liško, není to jen o barvách, je to i o hudbě, o pohybech, o tom, co čteme, jak mluvíme, píšeme, jíme, pijeme …… do všeho se promítáme. Přesněji: hrajeme si s energiemi a je prožíváme, vybíráme si je, plaveme v nich, používáme je pro svůj myšlenkovoprožitkový vývoj, stáváme se jimi a pak je zase opouštíme pro jiné …… mícháme si denně, v každé vteřině svůj koktejl ……. je dobré vědět, že to děláme my …………… a postupně si míchat ten koktejl vědoměji a vědoměji, aby nám co nejvíc chutnal …… až se nakonec napijeme čisté průzračné vody a slastně s ní splyneme. :-) :-)
Lenko,
koktejl – to je to pravé slovo!
Dobrý koktejl nám všem!
Však si během života dáváme do sosáku!
Kdybychom si nedali pár koktejlů, nemůžeme přijmout …nevímco; tu vodu na závěr, jak píšeš.
(středník jsem napsala pomocí angl.klávesnice:-)
ad 102: No, se právě zabývám tím, že se snažím se cítit jak chci, i když se cítím třeba jak nechci. Někdy se daří, jindy ne. Je to dost pracný. Se nedivím, že lidi sahají po kdejakých pomůckách typu “alkohol, jídlo, milenec, zábava, hudba, sport …..”. Umět se naladit do nálady, kterou teď právě chci mít, pokud možno rychle jako lusknutím prstů …… to by bylo asi terno. Nenechat se vláčet vlastními emocemi (ne tím, že je odmítnu a zracionalizuju, jak to někteří – zejména muži – dělají, ale transformací prožitku do jiného prožitku v téže situaci, neutíkat z ní).
103
Tyvole, Lenko, degradovat milence, hudbu a sport na pomůcky pro zlepšení nálady – no tak na to člověk musí bejt fakt odborník.
Takže ideál vyrovnaného lidského života je vegetovat bez jakýchkoli podobných pomůcek a jen v niterném do sebe obrácení si přehazovat duševní rozpoložení dle vlastní úvahy, cvak, jsem spokojená, cvak, chvilku smutku do rovnováhy… A nesnížit se k žádným vazbám ni činnostem, co by mi mohly pokazit pocit, že si všechno reguluju sama…
No potěš koště.
(Jasně, přeháním, ale přesně takhle to vyznělo.)
(P.S. Ten komentář jsem si přečtla po výměně mejlů s občasným milencem o dnešním a zítřejším lyžování a časově nespecifikovaných metodách masturbace a těsně před tím, než jsem zalehla na kobereček zhlédnout při posilovacích cvičeních relaxačně jeden díl oblíbeného krimi seriálu, než půjdu spát. Jsem samá náhražka, ehm… :-D)
104
Já to pochopila, že rychlé přeladění do příjemna by leckdo chtěl, ale moc to nefunguje – pokud chce prostě jen skočit, odskočit, utéct. A protože to nefunguje, tak pokud chci rychle odskočit, použiju něco / někoho, abych úspěšně doskočil. Což není optimální.
No a když nechci nikam rychle odskakovat, tak stejné lidi /věci/ prostředky použiju košér na základě fér dohody s nimi (pokud vůbec). A to už není vyhýbání, to je vzájemný …pokud i zúčastnění jsou při smyslech, když s nimi domlouvám postup:-).
Akorát někdy se právě nic explicitně nedomlouvá a to je asi příklad ten první nebo nevim. Nějak se mi to děsně vědecky zamotalo.
103
“se cítit jak chci, i když se cítím třeba jak nechci”
to vypadá na první pohled nepochopitelně. Já to chápu jako užitečný odstup, který udělám:
Když se v reakci na někoho cítím naštvaně, řeknu si, aha, tady je nějaká naštvanost, skočila na mě, možná to není úplně (jen) moje naštvanost, ale naštvanost všech lidí, kteří obvykle s dotyčnou osobou přijdou do styku, anebo naštvanost přímo té osoby samotné. A ověřím si doptáváním (nebo taky néé, pokud nejsem terapeut, kterého ona osoba platí), kam ta naštvanost patří.
Když jsem neplacený účastník situace :-)), cítím naštvanost, jsem přímo v té naštvanosti, nemám žádný důvod tu naštvanost odkládat a odstupovat od ní, prostě jsem nasraná a té dotyčné osobě to nasolím a hotovo. A ona si tím jen opět potvrdí, že všichni jsou na ni zlí a nikdo ji nechápe. Třeba.
Anebo konečně poprvé uslyší, že vzbuzuje v lidech naštvanost – předtím jí to nikdo tak přímo a otevřeně a odvážně neřekl jako jám, protože s tou osobou byl např. v pracovním vztahu jako podřízený, a to potom právě nelze.
Nebo jinak, nevím,právě jsme se sousedem o třetí ranní dokončili mejdan …
Jinak teda, když se cítím, jak nechci, tak tím radši projdu, nechám to jet a až to odezní, tak se zas cítím líp, jak chci. Akorát teda pochybuju, že bych se dokázala cítit, jak chci, za všech okolností, a že by to bylo k něčemu dobrý. Mně to připadá násilný – ale možná na to koukám jen z jednoho úhlu pohledu.
Když se cítím jak nechci… což v poslední době je celkem hodně, snažím se ten pocit si co nejvíc uvědomit, cítit to…bůhví co bude za pár dní :-) třeba nebudu cítit nic. i když to není zrovna ideální ale je to . intenzita žití… i když nedělám nic.
103 takhle pracuje ego… chce se uspokojit do prijemna.
107. mám to podobně, když se cítím jak nechci, vím to, ale už to nedramatizuju ani nijak extra po tom nepátrám a neprohlubujo to – nechám to volně přejít. venku taky není každý den sluníčko, a někdy sluníčko je a je slabé a jindy sluníčko není vůbec, ale prostě zase za čas se objeví, třeba i slabě. ale pořád to slunce je.
110. asi nejlepsi pristup… i kdyz nelze vzdy si nicmoc nevsimat. jak jsem nebyla leta nemocna, tak ted me to skolilo. A kdyz rozhodnuti ke zmene padlo, podvedomi nechce prijmout ze to neni ted hned. okamzite.
111. nedávno jsem byla taky totálně vyřízená a skolená a vyčerpaná a marodná a v ten moment mi došlo v okamžiku, že znám svoje limity, ale taky svoji cenu a moc moc mi pomohl jeden konečně volný víkend (dva dny volna v kuse, asi po deseti dnech služeb) a zrovna o tom víkendu bylo hezky a bylo sluníčko a vyspala jsem se, což jsem opravdu potřebovala a šla ven – a tam mi to udělalo “cvak”. slabý zimní slunce, mezi šedivýma mrakama a tu a tam hodně zasvítilo – přesně vystihlo to, co jsem si potřebovala uvědomit. z toho obyčejného a všedního víkendu – se pro tímto stal luxus, tím vyspáním, tím pochopením a hozením se do klidu.
prostě i to slunce je v zimě jiný, než v létě. má jinou sílu, intenzitu, svý limity, stejně jako já.
rozhodně nejsem pokročilý buddhista – to znamená ten, kdo není absolutně závislý na nepodmíněném štěstí.
potřebuju malinko štěstí a naděje a odjakživa, když jsem byla v hajzlu mi hodně pomáhalo jít ven do přírody – uvolnit se tam, vypnout to co mám v hlavě, všechny scénáře, nebo to co jsem slyšela , vypnout svý představy a jen jít a dívat se, přepnout na to “ven a přírodu” vždycky s mi tam venku udělalo líp.
samozřejmě díky tomu volnu se mi podařilo i zaléčit chorobu, nemusela jsem jít do antibiotik. prostě vyspat se, být v klidu, začít pomalu zase jíst a tím nabrat sílu. já už jsem totiž ani nejedla, nešlo mi to – vnitřní napětí stres, spěch, nevyspání, vyčerpanost, nechutenství.
už jen ten samotný čerstvý vzduch udělal se mnou zázrak. (když se člověk neustále pohybuje spoustu hodin v infekčním zachrchlaným nemocným prostředí s ústenkou) a pak najednou má možnost v klidu se nadýchat povětří, bez spěchu, no prostě plicní lázně :-)
115. to dýchání je úplně jiný, hluboký, očistný, oživující. napětí povolení a cítíš vzduch v mozku, v plicích a pak i pod bránící až do břicha, všechno se jakoby uvolní a ten vzduch prostupuje tebou. oživuje. v tý nemocnici s ústenkou jsi stažená a jen dýcháš, že musíš, sevřeně, neplně, staženě s pocitem, že víš, že všude je ta nějaká infekce a s vědomím, že to prostředí není zdravý. dýcháš jen proto, abys věděla, že to všechno musíš ustát – práci, psychicky, fyzicky jako nutnost. a tam venku je to relax a léčebný. a už to prodýchání ti dává sílu a taky po delší třeba dvouhodinový vycházce cítíš chut na jídlo. prostě něco, co v tý nemocnici nebylo, spíše převládal opak.
Když se cítím, jak nechci, je nejjednodušší se na chvilku uvnitř sebe zarazit, podívat s edna sebe zvenčí a jakoby se rozdělit. A pak se v klidu cítím, jak nechci a přitom podstatná část mě je v pohodě, protože ví, že to přejde.
Ale nikoho k tomu nepotřebuju.
Zajímavý, jak třeba minulej týden jsem cítila, že dokonce ani nikoho nechci. Vyhovovalo mi držet si všechny od těla fyzického i psychického. Chtělo se mi dělat si jen svoje a do ničeho se nemíchat, ničeho s jinými lidmi se neúčastnit. I ten, jehož bych si normálně přála vidět,mi byl v představě osobního setkání téměř protivnej.
Ale nelámala jsme si s tím hlavu, nevyvozovala, co jako udělal, že se mi znechutil.
Říkala jsem si, Ha, do týdne přijdou měsíčky.
Včera večer jsem vedla ony výše zmíněné debaty, ale víceméně mi byl ten dotyčný pořád jedno, teprve až s pokračujícím večerem už při zcela neerotických mejlových tématech jsem najednou cítila, že bych to (ho) brala, kudla, joo brala, před půlnocí intenzívní chuť na sex, téměř až k lítosti, že k tomu účelu zas nikdo není – a říkám si, Ha, tak zítra…
A šla jsem si na ten kobereček u postele před spaním zacvičit, aby to zítra tak nebolelo, až to ráno propukne.
A dneska ráno, ano ano… :-D
Kalíšek už ve službě.
Takže mně třeba pomáhá i “zasadit” si momentální dění v sobě do nějakých dějů širších.
ad 104 a další: Vůbec jsi nepřeháněla, Ruliso. Takhle to přesně myslím. Uvědomit si v každé situaci, že mám naprostou svobodu, jak se budu v té situaci cítit. Zažívám se jako vědomí, co bydlí zrovna v tomto těle, nějak si nastavilo tuto hru, tyhle panáčky kolem sebe a rozhoduje se, kudy půjde a jak to bude prožívat. Oslovuje mě ona svoboda a to je ten prožtkový objev. Že se i v naprosto blbé situaci můžu cítit krásně (a to máme asi všichni zkušenosti) i naprosto dobře reálně nastavené situaci se můžu cítit všelijak, třeba i hodně blbě. A prožít onu svobodu, že je to moje volba, jak se cítím, nezávisle na tom, co je vně. A když si chci užít třeba smutek, tak si ho užiju a když ne, tak vím, že jej prožívat nemusím. Můžu jít na procházku, kde to ze mně vyleze, proč ne? Jenže mě oslovuje ta možnost výběru, že i když nepůjdu na procházku (nebo to třeba není možné z praktického hlediska), tak můžu klidně prožívat život stejně, jako bych na té procházce byla. Mohu milovat, i když není koho (teď konkrétně třeba zrovna je, ale nastavení mé mysli a prožívání by na tom nemělo být fatálně závislé), mohu necítit hlad (do určité míry, samozřejmě), i když mám prázdný žaludek, mohu cítit hlad, i když plný žaludek mám (kolik lidí se často přejídá). Je to jen hra energií, které mi mysl vybere. A nad myslí mám vládu – jinak řečeno: mé moudřejší Nadjá má laskavou “vládu” nad malým já. Uvědomuje si, že jsou to hry malého já. Jen hry. A za tím, nad tím, v tom, v každé té situaci je přítomno to větší Já, které vše pozoruje a usmívá se a všechny a všechno miluje, protože chápe. Pokud se tedy necítím, jak se mi líbí, klidně se do onoho Já mohu naladit a prožívat to v jiné “dimenzi”, v moudřejším, laskavějším pohledu na věc. Anebo v té situaci vůbec nemusím jako vědomí ani být – teoreticky. Ale to zatím netrénuji, to je zatím podle mne únik. To se asi přiházívalo těm, kteří byli v extrémních situacích např. v koncentráku a tak – jsou na to nějaká svědectví. Anebo si můžu žít pod vládou malého já a nechat se vláčet okolnostmi a užívat si to denní dobrodružství, vzlety a pády. Klidně, proč ne? ……. Stejně jako děti šlapají do louží ………. nás dospělé už to zas až tak nebere, páč to známe a nebaví nás prát pořád zablácené oblečení. Ale když se mi chce, tak si do tý louže klidně šlápnu, jenže vím, že nemusím. Takhle jsem to myslela.
118. Lenko, tohle co popisuješ, je hodně pokročilý buddhismus :-) tak daleko ještě rozhodně nejsem. v určitých situacích mi to jde ale ne vždy. buddhismus má na tohle svou berličku. v nepříznivých situacích si buddhista vizualizuje čenreziga, je to ochrana a zároven síla to takhle prožívat jak popisuješ, at se děje co se děje.
119. v každým případě to chce trénink mysli, aby se ta mysl nepropadala a nezavlečovala do toho malýho já.
ru 117
Jé, jsme synchronizovaný, akorát já už nemám ten kalíšek!
A to 117 je asi podobný mojí 106 – tomu, čemu říkám udělat si odstup.
… což si ještě potrénuju, protože jsem to zkoušela jen párkrát, se mi zdá.
– a je to podobný Lenky 118.
199
Mně přijde, že je to prostě životní moudrost a znalost sebe i dějů, do nichž patřím.
Čímž nemyslím jen ty měsíční.
Určitě je schopen se to naučit každej, kdo si trochu všímá a trochu mu to myslí a nelže sám sobě. I bez budhismu.
Ehm,
119, nikoli 199. Takovej vizionář nejsem. :-)
121
Liško, a já mám dva různě velký, a ač jsem donedávna myslela, že ten větší jakožto napoprvmní špatně trefenou velikost už asi nikdy nevyužiju, ejhle, po dvouměsíčním choroboindispozičním nehejbání se a ochabnutí celého těla jsem byla ráda, že jsem ten větší měla po ruce.
Dobré info pro mě že je nutné teď nějaký čas cvičit o hodně víc a pravidelněji.
124. to je dulezita informace i pro me :-)
Škoda že jsem ještě ve cvičení nenalezla zalíbení. To by se mi dost hodilo.
… teda ne kvůli kalíškům, ale kvůli kondici celkově.
126. v posledni dobe jsem cely svuj osobni a rodinny zivot hodila za hlavu, vubec neexistoval… Ted opatrne jakobych se nadechla vzduchu a zkusim opet taichi :-) a mozna i vejir. a vyhledam stare pratele… a zacnu se hybat. Tolik toho muzu delat… tolik moznosti.
Jo, tolik možností, to je nádhera.
Akorát se divím, že tvůj rodinný život neexistoval – když nedávnos byla za rodinou na druhém konci světa a teď zas přiletěli oni.
128. moje hlava byla (a je porad) zalepena balastem. postupne … se vzpamatovavam. maminka lezi v nemocnici s infarktem a to jsme chtela o ni pecovat. treba to ani nestihnu. :-(
Ať se vám to všechno podaří!
Balast má taky nějakou funkci – třeba existovat, aby člověk neměl v hlavě jen vážné starosti a existenciální myšlenky. Aby je vůbec zvládnul, když přijdou. Bez balastu by to asi nešlo :)
:-) jsem optimista takže vše k zdárnému konci spěje.
127
Já letos po letech začla zas víc lyžovat (díky jednomu, co mi pomohl k ojetým, ale skvělým lyžím) a minulý týden jsem zjistila, že i tu u nás se provozuje jóga, hurá, tak zítra mě čeká první dilema, jestli zamířit s těmi lyžemi ke šlepru, dokud je ještě trochu sníh, nebo s karimatkou poprvní do tělocvičny.
Týjo, to seš hvězda první kategorie, ru.
Všichni, co se dokopete sami někam jít sportovat nebo sami cvičit, hejbat se. Mám takový lehký podezření (ve světle svého dnešního sebepoznávcího individuálu), že bych potřebovala, aby mí rodiče mi svorně řekli: “Jdi sportovat, Hedvičko.”
A pak bych šla.
Hrůza.
:-))) Zároveň se tomu směju a zároveň je to teda trapárna nahovno.
133. to mi pripomina me :-) rodice vystridal manžel co mi říká co mám dělat….
ratko134
tak to máš dobrý, to ti hezky funguje a máš to a nešťourala bych do toho.
A máš někdy obavy, že podlehneš?
Že uděláš něco, co ve skutečnosti nechceš ty sama? Takže zapřeš sebe?
– jsem říkala, že nešťourat, ale já se ptám na ty obavy, protože já je mám.
136. spise si potrebuji vsecko co udelam nechat potvrdit od nej… Jakoze to chce i on a nejen ja. Kdybycht to chtela jen ja, zdalo by se mi to malo…. asi to zni šíleně. jsem jako malá. pořád pochybuji zda to co dělám je správně. takže možná spíše on zapře sebe když mi všeck odsouhasuje abych dala konečně pokoj.
I třeba ten Singapur, nechtěl abych jela. tak jsem začala otravovat a otravovat, až nakonec napsal synovi: Maminka se rozhodla že za tebou přijede etc etc…. jakože on je ten kdo to sdeluje a ja jen srala pri zdi vzadu. a cekala az on to rozhodne a kdyz rekl, ano maminka se rozhodla ze pojede tak jsem okamzite vsecko zaridila a jela. Kdyby to nerekl, nejela bych…. nedokazu to.
Ted s tim zamestnanim to bylo úplne stejne, furt jsem narikala a narikala a vzdychala. ale dokud nerekl, tak uz tam nechod….. Jsem asi na antenku. Potrebuji nutne ridici centrum.
Aha, tak to je jiný.
To je spíš takový potvrzení – asi to potřebuješ slyšet od druhýho člověka, zvenku, abys to opravdu uslyšela a udělala. Krom jiného. Život v páru asi tohle vyvolává – rozhodnout se oba,ne sám za sebe bez konzultace (?)
139. Je zajimavé, že když se mě ptají jiní tak suverénně jim poradím :-) ale u sebe jsem furt nejistá. zejména když se to týká vícero lidí.
133
Ono to není o úžasné osobnosti, ale poznání sebe sama. Že když se hýbu, nabíjím se, relaxuju z práce, a cítím se pak fyzicky líp, tudíž i duševně. A taky pak nemám tolik času se užírat tím, že na to sportování jsem sama.
Akorát občas mě to dohoní po návratru z toho sportu. :-)
Ale je třeba i dost fajn moct se věnovat výbavě pro sport, to mě baví víc než móda.
A ten pohyb mi chybí. Vražení energie a fyzické síly někam celou myslí intenzívně. Chybí od doby, co nemám kobylu, nedělám koně a nemám chlapa na sex.
140
Heh, tak to mám taky.
Když mi na něčem opravdu záleží, jako třeba na partnerovi či potenciálním partnerovi, je celá moje pracně z písku uplácaná sebejistota zas placka pláže pod vlnou z přílivu. A já totálně zes…á. Psí voči a dotazy a ujišťování, že to myslím dobře a nechci nikomu nic proti…
141 tak to je pro mě průser antisportovní, protože já se nabíjím zřejmě úplně jinak, možná dokonce jakkoli jinak. No to mě potento. Jak eliminuju ty divný dva nadbytečný polštáře, každej z jedný strany, od kolen až pod prsa? Bez rozhejbání? Asi mi zůstanou. Heršvec:(
140 a 142 to zase mně nijak nerezonuje / nebo jsem to ještě nepochopila
143
Nevím jak u Ratky, ale u mě je to prostě nedostatek sebedůvěry, sebejistoty.
144. jo, u me urcite. vnitrni nejistota. uvedomovana nicim neprebitelna. zadnym argumentem.
Nepřebitelná žádným argumentem.
Přesně tak.
A tak člověk neustále pochybuje. I kdyby měl stovky argumentů.