JSOU KOMPATIBILNÍ VE VŠEM KROMĚ JEDINÉHO: SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI
160 komentářů u „Skunk a Chřestýš (54)“
Všechno je potřeba přijmout až do konce. Aby to mohlo skončit.
I comics.
Protože komiks není žádná prča.
:)
Jsem ráda liško, že ti tvé odhodlání s dokončováním zatím vydrželo. Přece jen se ještě dá říct, že máš život před sebou..A jak si to uděláme, tak to máme..
Je fakt, že někdy je člověk rád i za to nikdy nedokončené a někde v půli..
Jenže to není ono..jen se podřizovat přáním toho druhého a sama něco taky chtít a nic ..
Na to jsi ještě fakt mladá, abys žila život začátků a zase pak postupným dokončováním.
Leda, že by ti to i tak vyhovovalo, kdo radí, jako já :) v tom není citově zainteresovaný..
Čau aninóó!
Ne, to není ono, to nechci, polovičatě.
I když zrovna včera mě napadalo – a proto jsem taky zrovna včera sem dala konec komiksu, se kterým jsem čekala na pravou chvíli – napadalo mě, coto je, že mám v sobě takovej dobrodružnej rys, takovej riskující, takovej, co musí chodit na rvoucí hranici, potože klidné vody mu nestačí.
Pak je ovšem otázka, co jsou “klidné vody”, jestli vůbec jsou atd.
Prostě proč mě bavěj děsně zajímaví chlapi, co sebou nenechaj vorat. Já to na nich oceňuju. Jinýho nechci.
Jenže si to doženu až do té extrémní hranice a vyberu si zrovna ty, co mají tak pevnej postoj, že nejen že se s nima nedá vorat (což nedělám nikdy, není můj styl), ale nedá se s nima ani pohnout nebo spíš spolupracovat na společném. Oni nedají svůj díl. Tím pádem se nevytvoří společný celek, “my”, a mně to znemožní “pracovat pro celek” a to já nesnesu. A v tu chvíli, kdy je toto ujasněno, musím skončit. Když vidím, že to pro mě není “my” (ovšem druhá strana může mít dojem, že “my” existuje nebo to říkat…), už nelze nic, už to není sexy, není nic, bylo by to nesmyslné utrpení a v tom nebudu, jdu.
Oni sice dávají do vztahu hodně, co můžou, jsou v tom celí, šťastní, nadšení, okouzlení… ale já přestanu; donekonečna s někým “jen tak chodit” nemůžu. Ofiko přede všema hlasitě, s možností všeho. Nebo nelze.
Vybírám ty, co nejsou zcela dostupní, co jsou vééélké výzvy. Mazáci. Komplikace. A to mě strhne, protože je to na samé hranici dosažení a dokázání. A já to dokážu, to jo, ale nedosáhnu. To ne.
To k mému výběru zobecněně.
Ono to teď vypadá, že se to opakovalo mnohokrát a že jsem nepoučitelná a jedu v kruzích jako blb, ale ne, jen teď se to teprve poprvé zopakovalo s Akčním Hrdinou. To ostatní jsou moje úvahy a moje vnímání toho, koho si vybírám – protože to se děje neustále, nepočítám jen ty, které jsem si vybrala a chodili se mnou. Počítám “do hry” všechny, na kterých spočine můj pohled a moje ucho. A to už je velký vzorek :-)
To moje riskování mě znova napadlo, když jsem viděla úplně něco jiného – něčí kousky s ohněm, ohňovou show. Kterou jsem viděla mockrát, ale vždycky přitom o ohni přemýšlela v souvislosti s našimi klienty, ne se sebou samotnou. Tak mi to přináší úvahy, nakolik je risk zdravý risk a nakolik je to hazard … Jsem přesvědčená, že neriskovat není zdravé, není to projev duševního zdraví. Ale moc riskovat, třeba i riskantní sexuální chování (které dělám nebo jsem dělala), to je zase moc, je to už ta hranice, která TOLIK láká. Mě. Přitom že bych měla nějak akcentované rysy hraniční osobnosti, to teda nemám.
… nebo jsou to moc velký nároky na sebe sama a výběr partnera? Musím si něco dokazovat? Proč? Že nejsem lůzr? – To “dokazování sobě a okolí” mi připadalo, že je vlastní dospívání a už mě přešlo před 15 lety, kdy jsem přestala ukazovat, jakou mám velkou sílu, co všechno unesu a udělám. V tom už nejedu.
Ledaže se to ve středním věku zopákne trochu jinak, člověk si ukazuje svoje dosavadní výdobytky … to je možný, že je to taková životní vlna; teda jestli ji mají i jiní lidi :)
Liško, rozumím ti úplně..chce to něco mezi..Papučák svou bačkoru jen tak nesundá a to taky ubíjí, když je v tobě život. Extrém zase lehce okouzlí a obdivujeme ho, život se s ním opravdu žije.
Právě, ale někdy až moc divoce a všelijak a to se asi nedá ustát věčně, jen nějaký čas.
Jinak velmi souhlasím..když už..tak jsem JÁ A TY, NEBO MY. Se vším všudy..
Půlka je prostě JEN půlka :)
Asi už jsi nějaké zkušenosti posbírala..co ti jako mladší nevadily, ale dospěla jsi do věku, že jsi zjistila, že zakotvit můžeš jen s někým, kdo ti tu půlku doplní..NEBOJ, TO PŘIJDE :)
Lisko, to co píšeš je velmi zajímavé. I to jak jsi ten vztah ukončila. Na jedné straně mi to nedávalo smysl… jakože pokud ho miluju tak ho přece nepustím k vodě a na druhé straně jsem to (asi) tím 4 komentářem pochopila.
Potřebuješ dobývat a muže “uklofnout” . S takovým přístupem se asi partnerský vztah nedá vytvořit, protože ten je postupem času přetaven v přátelství a ve vzájemnou důvěru. Teda pokud se povede, pak se partneři víceméně se přátelí. pomáhají si v běžnýchg věcech – nastává stereotyp, společná práce. Myslím že hodně z nás to zažilo a ví jaké to je a včem je rozdíl mezi mileneckým vztahem a steroeotypem běžného vtahu.
TAkže i tenhle komiks vnímám tak že byl uzavřen víceméně (nebo) spíše více z tvé strany. Stačilo ti to. A budš se rozhlížet dál. Třeba, nějaký nový riskantní kousek. Ohňový. Nemáš zájem o přátelský stereotyp, to ti přijde nudné. Takovým mužům se fakticky vyhýbáš. Říkáš nedostupný muž – velká výzva. K čemu takového muže pak chceš? Co s ním máš v plánu udělat? Takhle postavené je to na hlavu.
Ten muž pro vážný vztah by měl totiž projevit okamžitý zájem o soužití s tebou. Mel by se hrnout do soužítí, spolupráce a vzájemné podpory. Ale takového nechceš. TAkže takového ani nebudeš mít. Budeš vyhledávat takového, který ti bude unikat. A jen ti dávat odrobinky ze sebe. Neodda se ti zcela. Takové nepřeměníš po potřeby své. Možná ve fázi zamilovanosti se chvilkami poddá, ale on ti stejně unikne nebo unikat bude.
Ženy jsou pro muže velmi nebezpečné právě ve svém egotripu. Touze ho dobýt, přivlastnit si ho a předělat na svoje potřeby.
Vztah postavený na přátelství vychází ze vzájemné výhodnosti. Nedobýva se. Oba chtějí. Oba chtějí vzájemně.
“…nedá se s nima ani (…) spolupracovat na společném. Oni nedají svůj díl. Tím pádem se nevytvoří společný celek, „my“, a mně to znemožní „pracovat pro celek“ a to já nesnesu. (…) …už nelze nic, už to není sexy, není nic, bylo by to nesmyslné utrpení…”
Mám to podobně.
Je to blbá kombinace nutnosti ke chlapovi vzhlížet, a přitom ho – vlastnit. Ano, je to druh vlastnictví. Ne v tom smyslu ovládání ho a přikazování mu, ale v potřebě, aby on SE MNOU vytvořil dvojici. Aby patřil ke mně. U mě to bylo odjakživa, vždycky, už jako dítě, jsem organizovala party a akce směřující ke sjednocení a spolenému podnikání. Četla Foglara a rozplývala se nad pasážemi, kde se chlapci dávali dohromady, stavěli klubovny, tábory a tmelioli se, aby pak společnou činností nad něčím zvítězili…
Pak se to prostě jen přeneslo do vztahu parzněerského.
Když mi bylo třicet, pětatřicet, měl ajsem takovej přebytek hormobů, že jsem dokázala tuhle potřebu oddělit od sexu a mít i jen sexuální partnery.
Ale stárnu.
A po té poslední zkušenosti, která začala jen jako čistej dobrodružnej sex s tak trochu temným nádechem a totálně se mi vymkla, jsem pochopila, že tohle už nechci. Jen sex.
Je to jakos tím mým přeskládáváním dlažby.
Nemá smysl se tomu bránit a snažit se být jiná, než jsem. Nebýt nějaká, když nějaká jsem.
Potřebuju, abych vlastnila kousek toho muže, s nímž spím, aby kousek vlastnil on ze mě. Abych s ním vůbec spát mohla, tak hluboko, jak jsem si to nasáhla teď naposledy, byť to byla jen iluze z mojí strany.
Jenže stárnu. A ti muži už nejsou k mání, takovíhle. Takoví muži už si svoje partnerky našli dávno a neopouštějí je.
A navíc – spektrum mužů, kteří by i stáli o mně, se zužuje.
Tak jsem tak nějak i smířená s tím, že už se nic nezmění a budu si moct o své vůli na relax na samotu vytrhávat jedině a výhradně svou dlažbu až do konce žiovota.
Proč to píšu tady…
Liško, taky stárneš. (To zní hrozně, já vím.) Jdi za tím, co chceš, ale nenech se zblbnout těma hormonama, jejichž hladina se časem ustálí z bouře na na moři do louže v bezvětří. Zkus si najít něco jiného než nebezpečnost nebo děsnou zajímavost, pro co budeš k tomu chlapovi vzhlížet. Vyber, dokud ještě máš z čeho vybírat. Vybírej parťáky, pak teprv to ostatní.
(Já vím, mně se to radí…)
ad 8 –
*****
Ten muž pro vážný vztah by měl totiž projevit okamžitý zájem o soužití s tebou. Mel by se hrnout do soužití, spolupráce a vzájemné podpory. Jj, tak..to je pak to společné a MY..
Souhlas s Ru, dobře ti to napsala, když čl. nemá štěstí hned jako mladý, nabere zas zkušenosti a už ví..co jo a co ne..
Jen si nemyslím, že ty, nebo Ru, musíte skončit samy..vůbec ne.
Ono to přijde, když to už třeba nebudete čekat..to MY, TY A JÁ :)
Ad 8.
Nechával ajsem si to projít hlavou.
Je to v podstatě pravda, ale není to tak jednoznačné. Protože.
a) jsou muži, co se tváří jako že hory doly, ale jde jim jen o postel, pak jako když střelí, začnou se chovat i mluvit jinak,
b) jsou muži, kteří se tváří jakože hory doly, ale ve skutečnosti to prostě neumí, nejsou toho schopni, vinu za to dávají vždycky partnerce
c) jsou muži, kteří si dávají sakra pozor, aby ty hory doly slibovali, protože vědí, že na to utáhnou každou ženskou, ale každé je pak těžké se zbavit, když její předtsava hor a dolů je odlišná od jejich. Což nevylučuje, že ty hory doly budou ochotni nabídnout po bližším seznámení.
Ale ne po roce! To už je dlouho na to, aby z nich mluvil jejich skutečný cíl, a ne jen nějaké neurčité sentimentální touhy, které ale nikdy neuskuteční, či snaha neztratit partnerku, která chce právě tohle.
Ru, se všemi body souhlasím. a proto je třeba být obezřetný. i zvířata v přírodě jsou obezřetná. Dávají si pozor koho si pustí k tělu a koho ne.
Muž který pochází z rodiny kde panovala spolupráce a dobré vztahy bude tohle pravděpodobně brát jako samozřejmost a bude spolupracovat. tam kde to v rodině nebylo, tak muž teprve hledá svoje místo. jak se k spolupráci postavit. Pokud má za sebou rozvrácený vztah tak si dává pozor. teda takový muž je schopen si velmi vážit partnerku která mu nědělá scény a z něj blba. /zkušenost z práce/ Jsou ženy které nepřipustí jakoukoliv mužskou slabost a pořádně ho teda propérují a naopak jsou muži, co berou ženy jako kus domácího nábytku.
Ale to neznamená že taková hrozná žena využívající muže budu já (i když sebereflexe chybí spoustě ženám a mě občas taky) nebo že se naopak se nechám utiskovat od muže. Ale to soužití a ladění soužití přijde až během vztahu. Dříve se to těžko dá zjistit, max. z toho jak to bylo v bývalé rodině a doma. ale to jsou jen indície.
skutečný vztah lze jen zkusit naživo. a to je risk naprosto největší. tam člověk hodně riskuje a hodně vkládá.
no, ratko,
na té původní (úplné nebo neúplné) rodině, jejím vlivu, něco je, když si to tak projíždím.
Jo, že stárnu … vědomí, že okruh potenciálních partnerů je velmi omezen, jsem měla už tak před pěti lety. A okruh se stále zmenšuje. Ale není to tragický :) Vlastně vždycky byl ten okruh hodně malej. Těch, co jsou daleko mimo kruh, těch si člověk ani nevšimne, hned je odfiltruje. Ostatní jsou už většinou ženatí, ti jsou tedy taky zcela mimo okruh. A pak jsou právě ti úžasní, co se pohybují na hranici okruhu. A ti bývají zatraceně opatrní, protože už toho dost zažili.
Takže – hehe, to je mi teoretizování! – ideální muž je v okruhu a ne zas tak zatraceně opatrnej, takže ten, co je trochu zpožděnej (asi jako já:-), což mu umožnilo toho nezažít moc a moc a už se tím vyčerpat a nechtít riskovat.
S tou “rodnou” rodinou je to velmi pravda.
Nelze předpokládat, že se muž naučí být spolupracující partner, pokud je z rodiny, kde rodiče nespolupracovali, jeli/jedou si každý po svém.
14
A k tomu to musí být muž, co není vysloveně škaredý, ani hloupý, ani vzdálený v zájmech či náhledech na svět…
Kolik takových po světě běhá?
Jaká je pravděpodobnost, že se potkáte? Že se potkáte natolik, abyste měli čas si sebe navzájem všimnout?
Ale je fakt, že ty tu šanci máš větší, bez závazků v Praze.
Šancí máme všichni hodně, šanci má ten, kdo ji chce mít.
Ale to neznamená, že to netrvá několik let, než člověk potká někoho vhodného.
Teda abych mluvila osobně – tak je to se mnou.
Jo, já to asi nějak vzdala. Lepší je se smířit s tím, že nic nebude, než se trápit, že princ nejede. :-)
Ježkovyzraky, já jsem našla blog, kterej mi připadá jako horor – slečna popisuje, co všechno zvládá. Kdy je nejefektivnější a jaké má priority a jak furt cvičí a když už nemůže, tak jede furt. Aby ten život nepromrhala. Proto to dělá. A ještě by bylo prý dobré, kdyby nevstávala až v půl sedmé.
To je můj opak! :)
Četla jsem jen dva poslední články a vůbec nechápu takový lidi.
A zaujalo mě to, protože si říkám, jaký typ chlapa patří k této ženě…
http://nanave.tumblr.com/
články “Jak to tedy všechno dělám”
a “Návrat”. Číst toho víc nemám sílu, protože mě přepadá nutkání jí napsat, jestli si opravdu myslí, že “ten život nepromrhá”, když bude furt cvičit a vařit si a padat na hubu a vyčítat si, že by mohla ještě víc.
ru 18
jo, já zvládám obojí dohromady nebo střídavě a obojí celkem pozitivně. Akorát zas jednou přijde chvíle, kdy budu pochybovat a obě varianty mi budou připadat stejně hrozný, a ne stejně hezký jako teď. Ale to je normálka.
Jo, já četla od jedné podobné slečny příspěvek v diskuzi o menstruačním kalíšku (omlouvám se, že to tu je zas). Psala tam dotaz, jestli ho může používat, když má sníženou dělohu – nikoli po porodu, ale po posilování. Strhla si děložní úpony zvedáním těžkých závaží na posilovně.
Nicméně cvičí žije podobným stylem života dál, protože jí to tak připadá zdravé. :-)
ad 20
Všimla jsem si. :-))
Teřba se to i u mě zas časem srovná. Uvidíme.
ad 19
Snažím se představit si, jestli se s takovou osobou dá vůbec utvořit nějaký vztah, natož partnerský.
Nakolik by jí to přišlo efektivní.
22 já být chlap, tak by mě asi štvalo, pořád nějaké cvičení a zeleninka a jogurtečky domácí výroby a vepřová krkovice nikde. Já mám totiž dojem, že s takovými dívkami nemůže být sex pořádný. Že furt někde mejou koupelnu nebo choděj na trh pro bio výhonky. Ale na druhou stranu v každém cvičení přece nějaká živočišnost JE, je tam i pot a námaha … ale nevím, je tam spíš krutost, kostnatost, činnost za účelem a pro efekt, ne pro radostný prožitek. A dojem salátového listu namísto zakousnutí do silnější šťavnaté hmoty. Já tohle nechápu, já jsem šťavnatá hmota (a to nemá s tloušťkou nebo kondičkou nic společnýho).
… na druhou stranu je pro chlapa pohodlné mít takovou slečnu, co všechno uvaří, zařídí, vyběhá, donese, dokope ho k něčemu. A dbá o sebe až příliš. Na to se nedá stěžovat, to je pěkný.
Ale mě by to sralo.
Nejsem chlap.
Všeho s mírou.
Hele, jeden fešák mě zve na rande na neutrální území. Asi dnes. Tak jsem napsala, že ve středu by to bylo ideální.
Mno … jde o Mr.Blowinga. Takže to vlastně není už rande, ale setkání dvou kámošů. Pro mě.
Ale vysprchovat bych se mohla i tak. Jdu na to. Třeba se i normálně oblíknu. A půjdu někam. I když setkat se s někým se mi nechce. Dopytle, že mě vždycky ty sms od mé partičky chlapů tak zneklidněj… ale negativně zneklidněj. Začnu plašit a lekat se, že by se se mnou někdo z nich, z minula, sešel. Včele Akční Hrdina, který tento týden se nakonec neozval a měla jsem klid. Protože já mám tendenci se nesejít s nikým; jen s někým novým.
Achjo a je po klidu :-))
Jo, dobrý, setkání dohodnuto na středu. To beru. Kdyby to bylo jen “teď mám chvíli volno a z nouze mě napadlo, že se sejdem, ale jestli ty můžeš jindy, tak to nic,” tak to jsem eliminovala. Hurá.
Přece jen ti chlapi jsou slušný a ne že ne:) Furt bych to v nich podceňovala, v tom od nich čekám /žádám maximum, hm, pořád mám obavy, abych nebyla hej počkej nějakej vocas a snažím se to zneklidněně diplomaticky zařídit ku svému dobrému pocitu. Tak snad dobrý.
Tohle zadaný ženy nemaj a všechno je hned snazší.
Jdu se opalovat na trávník.
Liško, téma, které řešíš, ve mně v současnosti velice rezonuje. Ráda bych ti napsala víc, až bude větší klid. Ale asi spíš na mail, jestli můžu.
A jdu se zas opalovat a číst si přitom povzbuzující literaturu. To slunce je jako úsměv. Ještě si dám jablko, možná si sundám tričko jako obvykle … jenže tentokrát je o víkendu doma i jeden podkrovní soused, tak se asi svlíkat nebudu. Doufám, že se máte vy ostatní ještě lépe, i ratka, nebo aspoň zduchovněněji.
ratka se má dobře. vrátila se z výletu kde bylo hrozně vedro (v lese a u řeky) a ráno chtěla posekat a bylo mokro, a ještě dříve byla v kostele ale tentokrát nic moc. bylo to o hříchu a spáse, ale moc jsem tomu nerozuměla a když jsem se zeptala manžela tak taky ne.
teď jsem dopsala smuteční řeč na pohřeb a jdu za maminkou. Ona napsala půlku a ja druhou. Ona spíše věcnou a já poetickou.
a k tomu odkazu na tu dívku. mrkla jsme okem Je to mladá holka, ještě bez jakýchkoloiv povinností takže nemůže říct zda něco zvládá. ještě žádnou překážku neměla. to co popisuje jsou samé blbosti. udělat státnici, zacvičit si a navařit pro sebe. až to bude dělat s dvěmi dětmi, třeba jedním nemocným do toho umývat starého tatínka a ještě s vydělávat peníze úklidem protože nenajde místo pro sebe tak před ní hluboce smeknu. pak uznám že je fakt dobrá
31 poslední odstavec:
Tak nějak. Ale když jí to napíšeš přímo na ten blog, mcoc ji nepotěšíš. Budeš jen za nepřející závistivou starou rýpalku.
Pětiletému dítěti taky nevysvětlujem, že jeho malování do omalovánek není žádný extra úspěch, jen příprava do školy, kde teprv na druhým stupni uvidí, zač je toho loket…
Každý si k tomu svému “zvládla jsem” dorůstá sám.
Spíš je zajímavý ten její tvrdě volní, cílevědomý, ctižádostivý postoj. Jako takový.
Kam ji dovede. K úspěchu, nebo k devastaci… Nebo k obojímu…
mě to je v podstatě jedno. život je v tomhle hrozne spravedlivý, každý ho musí prožít. od narození ke své smrti.
a je úplně jedno co si sám o sobě myslí a na čem ujíždí. jak se pyšní sám sebou a sám v sobě. v tomhle je život velmi spravedlivý, někomu dá po tlamičce hned a někomu za chvíli :-) nikdo neroste do nebe. teda nikdo tam nedoroste vlasntí pílí i když se bude hodně snažit.
ctižádost člověka vždycky zavede do slepé uličky. slepý kráčí do zdi
“někomu dá po tlamičce hned a někomu za chvíli” tojo. Každýmu ale přeju, by byl spokojenej. Někdo zřejmě potřebuje režim, cvičení, dát si do těla jen samooúčelně, furt něco dělat aktivně a nezastavovat se. Třeba by jinak byl na heroinu, žejo, tak si to uspořádal podle svýho a je to OK, dokud neplive krev.
Proto jsem na tom blogu radši nic nekomentovala. Bylo by to z kategorie: Když je ti to vzdálené, tak proč to čteš a proč ještě navíc komentuješ.
Posedět na trávníku pod oknem a číst si, to byla zas moje metoda pro dnešní odpoledne. A jsem se sebou spokojena, že jsem ji vynalezla.
Liško, jasně. tohle určitě funguje jakože mi je nejlépe když si dám do těla a spoustu osobních zájmů. deset let. dvacet. a možná i třicet.
ale časem to vyčpí. teda domnívám se že naprostá většina lidí časem prohlédne že je to k ničemu, že je to prázdné. začne mít potřebu dělat něco smysluplného. ta naléhavost smysluplnosti se zesiluje.
Mně “dát si do těla” nefungovalo nikdy. Mně to připadalo na bednu. Pronic.
Jo někam se dopravit na běžkách, chůzí nebo na kánoi a jako vedlejší produkt si namáhat tělo a ještě postupovat hezkou měnící se přírodou, to mám ráda. Ale už to nemusím mít každý víkend, stačí jednou za dva roky a ostatek mi vyhovuje jen v mírném pohybu.
Ať se předváděj mladší. Já se na ně koutkem oka uspokojeně kouknu, jak si hrajou.
Asi shniju. :)
to byl jen příklad :-) někdo třeba takhle čte knihy. čte léta a léta a najednou začne mít nutkání o tom co přečetl mluvit. někomu to říct. to je pak ten přeskok. kdy člověku stačí pro sebe a kdy pak najednou má nutkání mít vazby. teda nejen pro sebe. ale i pro ostatní. a nikoliv jako instinkt, že z toho je výhoda. spíše pocítí potřebu se přiblížit realitě. vstoupit do ní. neoddělovat se. jakože moje prožitky, moje blaho, moje přiroda, moje potěšení… přijde asi (nevím, možná se pletu) potřeba to rozprostřít dál.
Už aby to na mě přišlo! :)
:-) na někoho to nepřijde třeba protože je pevně zakotvený v zemi. takže nežije v iluzích. ví. má kontakt s realitou. věřím že je dnes hodně takových lidí co jsou sami v sobě naprosto smíření.
Jo takhle – že je v teoretickém světě, a ne ve svém životě? Tak tím jsem postižena v raném mládí byla; jednak jako dítě jsem pořád četla a vymýšlela si fantazie a hrdinské představy a potom na studiích jsem sjížděla odbornou literaturu, teorie a ne život na zemi. A sama jsem si to uvědomila, že v tom nemůžu pokračovat. To byl taky jeden z impulsů mojí krize.
Musela jsem se vzdát intelektuálního zaměstnání a vzít malé pozemské. A to se začlo zvětšovat a snad jdu dobrým směrem … ne od teorie a oblaků, ale zdola od “kuchyňky” a holky pro všechno (i se mi zdál takový sen, tehdy, že jsem dostala zaměstnání v kuchyni, a to byl začátek nového života).
Nojo, zase si tu opakuju své staré mezníky, jako kdybych je tu už neměla zaznamenaný podrobně. Ale zjišťuju, že zapomínám a není naškodu, když se mi občas něco připomene. Odkud jdu. Co jsem už dokázala nebo prošla. I když důležitější je,kde jsem a kam směřuju nebo chci směřovat.
Jé a už je večer. I když je světlo – hurá. Škoda že v našich končinách není teplo ani půl roku. Škoda škoda. Půl roku bych brala. To by bylo hned veseleji. Ne jen ty čtyři měsíce. Každej slunečný den dobrej.
pro mě bylo toh světla a hlavně tepla příliš. byla jsem zpocená jako ze sprchy :-)
moc by mě zajímalo kam chceš směřovat. kam by jsi chtěla dojít?
liško, na blog slečny jsem koukla. v perexu má “o snaze žít” a ta snaha a mus z něj čiší. jsem daleka ji hodnotit, ale má v sobě vskutku krutého drába a exoskeletární systém vnějších rutin a povinností má opravdu namakaný. hlavně nezpomalit, nemít volnou chvilku, možná nezačít cítit? je to memento.
a díky za komix, v posledním vztahu jsem to měla stejně – jeho “ať je to pořád jak to je, nezávazné a užívací a bez budoucnosti/minulosti” (možná nějaká pánská mantra :) vs. moje “na cestě nemůžu stát, když nevidím, že někam jde, není to cesta”
44
Asi to tak mají hodně často, zvlášť ti starší, co už si manželství ozkusili.
Ale proč my ženský pořád musíme mít nějakou tu cestu?
Já tu potřebu mám taky, ale co pak, ani ta cesta není nekonečná, nemůže být, jednou nějaká stagnace nastane tak jak tak, zakotvení v něčem stálém, neměnném, rutinním… Nevymlouváme se my jen na tu cestu? Není to spíš tak, že my ten bod zakotvení máme jinde než oni? Prostě jen o něco dál (respektive blíž sobě si)?
ratko,
kam směřovat – to je ta cesta, vidět kousek dopředu a ne se jen plácat v přítomnosti, byť s “prožitkem”:). Ono to heslo “tady a teď” je dobrý, ale význam se asi často posouvá – leckdo,např. Akční Hrdina, to chápe jako muži v kom.Enkidu 44 – prožívat to, co je, těšit se z toho, co příjemného je teď, protože kolem má v životě třeba jiné věci ne tak příjemné nebo jinak příjemné. Být vděčný za všechno hezké. Nevyhledávat nehezké. Nedělat si další komplikace, kterých už mají v životě řádku.
Proti tomu se nedá nic namítnout, ale je to samotné dost? Pro chlapa, co popisuje ru v kom. 45, který už zažil hodně věcí a různých a zajímavých a je tím bohatý a zajímavý, pro toho už je dost, těšit se z přítomného okamžiku, je za to vděčný – i té ženě, která mu to dopřeje – a je tak šťastný.
Mně to takhle vyhovuje jen v úvodu, jen s vyhlídkou na další postup po cestě. Víc společný postup. Nejsem zralej chlap, no, abych takhle byla spokojená a dalo mi to radost a stabilitu potřebnou, abych se staral se v klidu o další svoje věci.
A pak ještě kam dojít a kam směřovat jinak, bez ohledu na muže – to chci někam, kde jsou kamarádi a ohromní lidi, u kterých člověk může pořád objevovat něco dalšího hezkého, a kde je zajímavá činnost /práce, užitečná, zároveň i zábavná nebo napínavá, i překvapující a pořád něco nového aby v ní bylo … to je trochu ošemetný aspekt, protože potom člověk nemůže nikdy usnout na vavřínech a nemůže se opravdu definitivně pochválit a vědět, že zabodoval, že se mu něco objektivně povedlo, že má obří výsledek za sebou /v sobě. Vždycky tam bude napětí a pochyby. Což je právě ošemetné a nekonečné a zdánlivě nenaplněné,ale přitom rajcovní tou proměnlivostí a napětím, jestli teda skvělé, anebo jen dobrý nebo co ještě všechno by se dalo…
Mno, jak to tak píšu, tak nějaká paralela s výběrem partnerů by tu byla – ta výzva nikdy nemožná se do mrtě naplnit. No tě pic.
No uvidíme. Jsem zvědavá. Jak to bude s prací a jestli v ní někdy budu odvážně průbojná. A jakého muže potkám v příštím kole.
olouvám se moc, ale někdo hodil odkaz na tohle staré video, už jsem ho viděla víckrát, ale možná se hodí k tematu. ten rozdíl ve vnímání. sama se považuju více za muže, jelikož mi je tupý stav v “ničem” velmi blízký. ale vím že maminka je ta co kmitá (myšlenkově)
takže ještě jednou omluva a šup s ním sem http://www.youtube.com/watch?v=SUmCRrKYwBQ&feature=youtu.be
taky mi je jasné že je to šou a škatulka. ale vyjadřuje i různé nastavení lidí. nemusí to být jen genderově. někdo nesnáší “prázdno” a někdo ho vyhledává.
ještě k tý cestě. tjistila jsem že vnímám Boha jako intenzivní vztahy obecně. Nikoliv s bohem, ale jako vztah k dané situaci, vložení se do situace celým srdcem. spojení, myšlení, cítění, jednání. položení se do vztahu. proto i vyhledávám to “prázdno” protože tím se zbavuju překážek ve své hlavě a můžu se do vztahu vložit celá.
takže abych se vrátila k tobě Liško. MOžná v partnerovi hledáš podvědomě tuto intenzitu cítění.
vidíš, ratko, mně ta tvoje otázka připadala napřed zbytečná, ale jak jsme se začla rozkecávat s odpovědí, tak jsem si to mohla sama líp uvědomit. Dík.
enkidu 44
ad “snaha žít”- žejo, dělat všechno proto, abych nic necítil a nebyl se sebou a snad ani radši nerozeznal, kdo jsem.
A to s cestou – “když nevidím, že je to cesta” mě zaujalo.Protože jsem si donedávna říkala, že cesta je za mnou, ta dráha, kudy jsem prošla, a přede mnou ještě není, protože cestu si já sama tvořím svými kroky, nejdu přece po nějaké vyšlapané, co už tam je. Ale ono ne, přece jen potřebuju nějakou vyhlídku, vidět, na jaké cestě jsem a kam asi tak může vést a kam nechci. Mít záměr. Jinak by to přede mnou nebyla pak (až bude za mnou) cesta, ale nějaká motanice bez rozmyslu.
Jak je to… “Každý krok začíná…” a teď si nemůžu vzpomenout, kde. To je nějak symptomatické :-) že si zrovna nemůžu vzpomenout. Smysl toho úsloví byl, že krok začíná dřív, než se posune noha. Herdek, jak to bylo… :-)) musím se smát, že nevím.
ru 45
“cesta není nekonečná” – není a vždycky je napínavý, co se stane v tom bodu stagnace, bodu zvratu. Přijde nové paradigma :-) jako ve vědě, anebo spíš přijde průšvih … A přizpůsobení se novým podmínkám a následné nastartování další nově vzešlé cesty … takže jako ve vědě. Hm. Ten bod stagnace, po kterém dojde ke změně, se každopádně jeví víc jako hrozba než jako krásná kladná šťastná šance. Kterou sice je, ale vůbec ne bezbolestně :(
Teď jsem si – ve sprše jako tak často :) – uvědomila plně,při pomyšlení na téma “cesta”, že život je pohyb. Že moje pojetí není “život je, život existuje”, ale “život je v proměně, život nestojí”.
Dynamické pojetí. Život není statický.
To jsem sice chápala už dřív a četla a ne že ne,ale teď jsem to pochopila ne jen rozumově jako sdělení z knihy, ale víc prožitě.
Jaký to má ale dosahy, to akorát tak Bůh suď :)
nečtu už léta motivační knihy, ale řekla bych že krok začíná zaměřením pozornosti ve spolupráci s vůlí. Teda ty dvě věci dohromady vytvoří impulz, pohnutku… která může být zvrácena, zamražena. Ty zamraženosti je třeba (asi) objevovat. to je podle mě skutečná cesta. vnímat svoje pohnutky (odkud přicházejí) a zároveň vnímat co je “zmražuje”.
ratko 52
pohnutka -to je docela hezký slovo!! A vypovídající.
I o kroku. Pohybu. Životě jako pohybu!
Já prostě slova žeru! Ten jejich význam, jejich vznik, to mě nepřestane okouzlovat.
Ale to rčení s tím krokem byl takový stručný bonmot spíš. Zkusím to najít nebo si vzpomenout, kdo mi to říkal.
věřím že život právě v tom pohybu člověka někam vede. že to není samožer. jakože se chytám za vlastní ocas běháním dokola v rychlém pohybu. takže kam… možná si to řekne víc lidí. někdo řekne od určitého věku : do hrobu :-) když je mladý tak řekne k úspěchu a zdravému tělu. to mi nestačí.
s hrůzou zjišťuju jak mě spusta věcí otravuje. jak mi připadá nesmyslná a nudná. třeba hrabat se v politice, vysmívat se někomu jak to spackal a někoho vyzvedávat jak je dobrý. jak mě toto všecko neskutečně nudí a otravuje. když teda byla ta aféra tak jsem zvedla jedno oko a řekla si že to může být jen u nás. první den mě to bavilo, pak jen nuda.
Jedno je mi na mně divný, lépe řečeno nedoprozkoumaný :)
– že i když jsem zažila dlouhodobý vztah, dvanáct let, a bylo to pro mě celkově příjemné období (ačkoliv mnohé ve mně bylo neprobuzeno, takže to nemůžu porovnat přesně se současnou svojí představou dlouhodobého vztahu … no a to je taky součástí toho, co je mi divný, ta moje současná představa), tak teď když si představím dlouhodobý vztah, dlouhodobé soužití, tak můj první pocit je takové varovné zachvění. Tak bych to nazvala, kdybych třeba to chtěla zkumat metodou “focusing”.
Varovné zachvění. Jenže proč bych se měla “varovně zachvět”, když na druhou stranu vím jistě, že jsem schopná dlouhodobého vztahu, že to pro mě není potíž. Varovně chvět by se mohli podle mě spíš ti,co měli spoustu vztahů a žádný netrval víc než rok a půl. Já přece mám jistotu, že dlouhodobý vztah zvládám. Že jsem toho schopná, že to jde, už ten zážitek mám.
A nechápu, proč tedy ty chvějivé pochyby. O sobě? Že já jednoho dne řeknu Konec? Že dlouho pojedu a pojedu a najednou si řeknu: “Tuhletu jednu věc už dlouho toleruju, upozorňuju, že se mi nelíbí, a partner nic neudělal, nic nezměnil. Tak teď už to nejde a konec a jdu. ”
Protože tohle já dělám, to je to, co opakuju. A může to být různá věc, ta nepohodlná.
Jak udělat, aby nebyla ani jedna taková věc? Mluvit o ní hned, jak se objeví, to já vím, a mluvit přímo, to vím. jenže nevěřm, že mi zas něco neunikne :(
aby nebyla taková věc? Vždycky taková věc bude. jakože vztah pak nebude na dobrovolné fázi, teď mě to baví tak tady jsem. a teď mě tohle a tohle sere tak jdu pryč. podle mě je tento přístup opakem dlouhodobého partnerského vztahu. dlouhodobý vztah v mých očích je bezpodmíněný, takže když něco přijde co je neřešitelné a netolerovatelné v mých očích, tak nevystoupím ze vztahu nýbrž setrvám. budu reagovat na tuto skutečnost ale ten vztah podržím. budu nadávat, ty jsi takový a makový, nesnáším tě, kopat a řvát: nemluv na mě. a pak si lehnu do postele a vztah trvá dál. prostě pořád. i když ten druhý strašně vysírá a já vysírám. ono to přejde pokud je v hlavě záklopka že jinak to není možné, že je to věčné. pak podvědomí najde cestu jak to pořešit,najde cestu k řešení protože ten vztah je věčný. je to stejné jako s děckem. ponadáváte si, pobrečíte ale zůstanete. neopustíte se.
takhle to vypadá hrozně. ale je v tom něco magického. teda v mých očích. že když spolu, tak do smrti.
57
ano, souhlasim, přesně.
58
nevypadá to hrozně. Vlastně se dá říct, že je to takovej mantinel. Na té cestě.
58
Mně je hrozně líto, že mi ten první pokus nevyšel, právě proto, že sjsem ztratila tu možnost spousty společného až do smrti. Vztah, co jde jako šňůrka většinou života a prorůstá, prorůstá… Upevňuje se společným prožitým…
To nejde nahonit sebevětší láskou někdy v pozdním věku. To se prostě musí odžít, vteřinu za vteřinou, rok za rokem…
Liško, taky jsem přemýšlela, proč jsou pro tebe zajímaví jen hůř přístupní, ovládnutelní, do pratsnerství stažitelsní muži.
Nemůže to souviset s podvědomým vnímáním vlastní ceny?
Žena, která přijme muže chtivého vztahus e ženou, uzavřením takového vztahu nijak extrovní vlastní vztahovou cenu neodráží. Má muže, který by bral jakoukoli.
Ale žena, které se podaří uzavřit vztah s mužem, jenž se do vztahu angažuje ztuha, které se to povedlo takového muže získat, má cenu vysokou, je vyjímečná, když pro ni, kvůli ní se takový muž vzdal svojí samostatnosti…
61
jo, souvisí to taky!
To jsem si před časem uvědomila – že částečně to chování znamená “moje máma tohle dokázala a já to přece TAKY dokážu.”
Ale moje máma tohle dokázala, když byla o deset let mladší než já teď. Takže můj táta v té době byl o pět let starší než já teď. A to ještě není tolik. Na to, že měl za sebou tři manželství. O množství milenek i zahraničních nemluvě.
Docela mi přijde otravný, když si uvědomím, že vedle muže, kterej by mi připadal neschopnej, unylej, nechytrej, neatraktivní, nezdatnej atd. si sebe neumím představit. To mě štve, že mi dělá radost “mít něco lepšího.” Zní to hrozně. Prostě žádnej vůl mě neoslní.
Leda okouzlující úžasňák. Hm. Což mi celé připadá jako předsudek.
Když si tak vzpomenu, co mi maminka kdy naznačila nebo vyprávěla o svých mužích, tak mi dochází, že ona si tedy taky nevybírala nějaké nezajímavé nevýrazné, vůbec ne.
57- Jako jo, házet flintu do žita po první krizi je zbabělost. Ale co když je vztah dlouhodobě nefunkční a oba v něm zůstávají ze setrvačnosti, z lenosti? Místo, aby rostli, mrhají energií na svoje půtky, na stále dokola se opakující výčitky, které nikdy nejsou tím druhým vyslyšeny? To je snad někdy lepší odejít. I ty děti by za to nakonec byly raději, než si nést do života takový vzor a nedejbože pak vybírat podobně.
65. Evo, to si uvědomuju. Čím dál tím víc a silněji. Dokonce se nechám pokřtít ačkoliv to zdánlivě nesouvisí ale přesto to souvisí. Vztah vnímám jako spočívání v lásce (v bohu neboli v tělu kristovu) Ono se to moc nedaří spočívat, člověk je tvor nedokonalý ale když řeknu že cílem jsou intenzivní láskyplné vztahy s lidmi v mé blízkosti tak je na místě prosba a motlitba. nemůžu očekávat že jen tak se samo vztah vytvoří. Můj muž je křtěný, prožil toho hodně a fakicky nás překážky přiblížily. Přesto je zde ještě něco… nějaká překážka. A uvědomění si že ta pořekážka není jen ve vztahu s mužem, že o tuhle intenzitu – láskyplnou intenzitu vztahu člověk usiluje obecně k těm co má rád a které potkává. K přátelům, dětem, ale i známým, kolegům v práci… Takže nejde jen o partenra i když ten je nejblíž a fakticky je denně přítomen v běžném soužití. Jde o sdílení přítomnosti jako takové. Přijímání okamihu. A když je to s mužem tj. setkání s mužem v okamihu tak můžu říct že se jedná o setkání v bohu. a když se nedaří tak mohu prosit a mohu se kát.. a prosti za odpuštění. prosit o milost. prostě najednou mám metodu jak se vnitřně uvolnit a nalézt tu správnou reakci. ten okamžitý láskyplný postoj v okamihu. který může být i hněvem – ale vychází z intnezity setkání v bohu
napadlo mě ještě že si o mě můžete myslet že jsem blázen. což samzřejmě jsem ale spíše jako pako než nějaký náboženský fanatik. domnívám se že člověk (já) hledá absolutní vztah a nejen vztah nýbrž i z něho vyplývající jednání. neomezené sama sebou, vlastními bloky a předsudky. Abych mohla říct že něco dělám svobodně, je třeba uvidět uvnitř co mě omezuje a co mě podmiňuje a kontrolovat to. kudy jdou moje vzorce a zkušenosti a co jsme načetla. a othle žádný člověk neví a neumí, ani psychoterapeut – nikdo. takže to prostě nechám plavat a řeknu děj se vůle boží. a uvěřím tomu že se děje. a vůle boží znamená k prospěchu všech. je ot taková obezlička na jedné straně ale tím se dokážu pustit mého vlastního pohledu. přestanu se zvisat na mojí pravdě. uvěřím že existuje pravda uprostřed. která vyrůstá z okamihu. toho co se právě děje. co ve skutečnosti jsem. přijmu to.
67 chápu tohle – říkat si: Vše, co se děje, se děje pro moje dobro.
Ale napadlo mě, jak píšeš
“člověk (já) hledá absolutní vztah a nejen vztah nýbrž i z něho vyplývající jednání. neomezené sama sebou, vlastními bloky a předsudky”
Zbavování se předsudků, to jo, to je normální, zdravé, růstové, dospělé atd.
Ale “absolutní vztah neomezený sama sebou”, to si myslím, že je protimluv. Protože teď jsem si uvědomila, že moje přesvědčení je: Vztah nemůže být absolutní. Kde není nic osobního, není žádný vztah. V nějakém stavu, kde není nic subjektivního, nemohou existovat vztahy, jen nějaké inertní bytí o sobě nebo co :)
Vztah je pro mě definován subjektivním postojem, subjektivitou a charakteristikami osobními, subjektivními. Kdyby neexistovaly, nemáme mezi sebou Žádné vztahy a Vztah jako pojem neexistuje, nebyl by vynalezen.
Pro mě vztah znamená nasedání osobních charakteristik jednoho na osobní charakteristiky druhého. Plus společné zážitky jako formující faktor.
Ale nikdy v životě jsem se nikam nekoukla na nějakou odbornou definici vztahu. Ona definice moc neexistuje, asi, stejně jako definice pocitů. To jsou jen částečné úhly pohledu, takové definice těchhle jevů.
Takže mi z toho vyplývá:
Vztah k Bohu se může manifestovat jen ve světě duality. V prostředí subjektivity.
60 ruliso
tyjo, trochu mě to píchlo jako zamrzení, když jsem četla tvůj komentář. Později jsem si na něj vzpomněla v autobuse :) a řekla jsem si, že ne, že tohle asi opravdu nebylo pro mě. To bych nechtěla.
Původně jsem to chtěla, jako holka, jako dítě nebo adolescent jsem si řekla: Já budu mít jediného muže na celý život. A mohlo to taky být (opakuju se, já vím…). Jenže jenže jenže dnes mě trklo v knížce to pravé slovo- vášeň!
Mohlo to tak zůstat, mohla jsem v klidu být s jediným svým partnerem, nebýt vášně.
Bylo to v knize o pohádkách z jungiánského hlediska, kterou jsem četla asi osmkrát. A dnes ráno cestou v autobuse narazila na moment, že žena potřebuje zažít vášeň a tou vášní teprve oživí ducha. Tím jako ti jungiáni myslej “animus”, tím duchem, zřejmě, ale to je fuk, to je jejich terminologie. Nám stačí to slovo zduchovnění.
Asi chtěj říct, že ženská je jak polochcíplá, dokud nezažije vášeň a že pak teprve může jít dál, oživle. Živoucí bytost. Celá žena.
No a to se mi vlastně přihodilo.
S tím jediným partnerem já bych toho dosáhnout asi neuměla. Těžko říct a jiné ženy třeba jo, ale já ne.
Takže to dlouhodobé, celoživotní soužití nemohlo být mým osudem. Leda kdybych chtěla zůstat neprobuzená jako Růženka. A já se rozhodla, že se probudím a udělala jsem to, jak to šlo, no.
Takže litovat nemůžu.
Bylo by to hezký, kdybych já byla schopná celý život s jediným vztahem, ve kterém bych to všechno svoje růstové prožila, ale neprožila, nešlo to.
Otázka je, když jsem teda probuzená, co s tím dál :-)))
Třeba nic??
… takže, vášnivá ruliso, co myslíš? :)
je to vztah v sobě. bůh obsahuje všechny vztahy sám v sobě. je jednotou vztahů. takže je třba se nejdříve vzdát sama sebe aby bylo možné jednotu prožít, vzdát se subjektu (ale ne každý by to chtěl – tomu rozumím). protože ty vztahy jsou propojené absolutně. jjsem subjekt vůči objektům. ale to neuspokojuje. není to pokoj. nejsem nic extra vůči ostatním, ale jako subjekt mě to nutí se vyvyšovat jakobych byla. moje a tvoje. nahlížením na vztah z hlediska subjektu ho křivím. nedokážu ho nijak uchopit. jen když ho nechám běžet svobodně můžu prožít že je. ale to se musím vzdát svojí “pravdy”. jakože se přestanu vymezovat subjektivně. uložím se do vůle.
vášeň se vybije. existuje nevěra. vášnivé vybití těla. existuje tvůrčí zaujetí ktré se taky vybíjí. je možné umřít když už to nebude fungovat. ale není možné žít pokud se to stane drogou a nic jiného člověka nebaví.
73 o tom jsem nehovořila. Vůbec. Jen o zážitku vášně. Ne že má trvat nepřetržitě nebo co.
72 Ničeho se vzdávat nebudu, od toho tu podle mě nejsme. Jsme tady proto, pokud existuje Bůh, abychom k němu měli vztah. Jestli je bůh, tak chtěl tohle, jinak by žádné stvoření nedělal. Udělal rozmanitost a subjektivitu, ne žádný absolutno, to už měl před tím, sám o sobě a v sobě a se sebou, i když vlastně ani to ne, žádné “sebe” neměl. To až stvořením existuje.
Tomu vyvyšování a křivení moc nerozumím, ani “svojí pravdě.” Nevím, co to je.
to už jsme u zase u buddhismu, že některé věci nedokážu vidět, nebo jinak schlválně si je přikrášluju a domalovávám abych se cítila v právu. jakože to dělám dobře. ale nemusí to tak být. jen to nevidím, protože jsme si to nechtěně domalovala ke svému propěchu. jakože mi to náleží. to je pak to vyvyšování. utíkám. prostě to vidím – nemůžu k tomu nic víc říct. vidím to a neřeším jestli to jiní nevidí, nemám potřebu to někomu rozmlouvat. ta pravda je souhrn všeho a to v každém okamihu v kombinaci.
rozmanitost je. existuje jako kulisa.
hodně souhlasím s ratkou co píše, je mi to její vnímání blízké….
a mně zase ne, to jsou věci :)
tu 75 nechápu – vidím, že používám úplně jiný slova pro popis jevů než ratka, např. pro takový význam (jestli ho ale chápu, spíš ne…) bych slovo “vyvyšování” nebo “být v právu” nepoužila. Rozmanitost pro mě není kulisa, ale naopak podstata našeho světa.
Takže vlastně nevím, o čem je řeč :)
já je pořád stejné. nikoliv rozmanité. jde o to zda ho dokážu pocítít, přiblížit se mu. rozmanitost má tendence ho rozbíjet na kousky, rozmělňovat a ztrácet. to mě teď napadlo v souvislosti s těmi kamennými trpaslíky. tak nějak mě napadly tyto obrazy. že v rozmanitosti se člověk utopí, rozmělní pokud si “neumí” udržet vědomě svůj neměnný střed. vyvyšování příchází v momentě když to co rozmělňuje a dělí se staví nad já. tak nějak to cítím. tu potřebu se ukáznit. ukaznit rozmanitost. udržovat pozornost. neunikat
77. kde je to právo? v jaké souvislosti? tady se moc nechytám.
u vyvyšování subjektu mi to je jasné. subjekt se cpe sám do centra pozornosti z přirozenosti. je přesvědčen o oprávněnosti svojí existence. aha, tady by mohlo být to právo. subjekt si myslí že má právo existovat… i na úkor ostatních. Takže ty Liško jsi empaticky vycítila to “právo”. jakože právo na vlastní existenci (i na úkor ostatních)
74 jojo, taky to tak vnímám Stvořením vznikly vztahy. Stvoření jsou vztahy. Přičemž na úrovni přírody se točí vztahy pořád dokola zákonem přírody. každé uprázdněné místo se zaplní veškerou rozmanitostí vztahů která v daném momentu je možná. je to jako rozhození všech semínek které jsou k dispozici. když je volný prostor tak ta semínka (vztahy) začnou růst a tvořit se – koloběh. takhle je to (podle mě, možná) i s lidskými vztahy. Zaseje se semínko a ono vyklíčí a vyroste. Ne hned. Je tam doutnání, vytváří se kořenový systém (podvědomí) tam to prostě zraje.
ještě k 70 protože tak nějak jsem to prošla… tomu naprosto rozumím. chápu tu potřebu… vášně. a netuším co s tím. asi nic. jak píšeš. asi nic se s tím nedá udělat.
No nic, jít do toho, zažít vášeň.
Ale co následuje dál? Asi usazování, nevim.
ještě zpátky k té cestě: život mi přijde z podstaty dynamický, rychlý rytmus třídá kllidnější roky a tak furt dál. i stagnace má svůj význam, může se v nás něco tiše chystat, sbírat síly/zkušenosti atd. číňani říkaj – když klid dosáhne maxima, přejde do pohybu. a naopak.
takže touha “prostě si užívat současnost” je naivní a nerealistická chuť zastavit čas. stejně jako třeba chtít, aby zamilovanost (vášeň) vytrvala ve stejné intenzitě napořád. ta představa se blíží blázinci :)
a ano, u mužů, co už mají vztahově odpracováno se dá pochopit, že si chtějí jen užívat příjemností. stejně jako touha po vztahu se vším všudy (a třeba i dětma) u mladé ženy. jen se v tom holt nepotkávaj.
mě zaujalo zažít vášeň a co pak? no znovu zažít vášeň. a znovu. jinak by člověk zůstal v jednom vztahu. to opakování asi je důležité. že se to opakuje. že se to neusadí. když se to usadí tak je konec.
kdyby se to nemuselo opakovat, tak člověk zažíje vášeň a má klid. ale tak to není. chce to zase.
67/68
Vztah neomezený sám sebou ej protimluv absolutní. Vztah je vzájemná závislost dvou dubjektů (nikoli závislost ve smyslu závislosti jako neschopnosti být nezávislý, ale vzájemného ovlivňování se). Individualita oněch subjektů je od charakteru vztahu neoddělitelná.
V případě vztahu s bohem (který je pro ale zatím dost neuchopitelný, vzhledem k tomu že nevím, co je bůh a nakolik je/může být jeho vztah ke mně aktivní)n jsme ochotna přistoupit na to, že individualita nehraje roli v případě Boha.
V případě člověška ale stoprocventně. Nelze oddělit člověka od jeho osobnosti, nelze tvořit vztah sám bez sebe, absolutní vztah je cca totéž jako ideální podmínky v termodynamice. Neexistuje to.
86. no nelze. proto ten bůh. jako katalyzátor. protože vztah lidí se může v něm posílit. teda mluvím za sebe. jakože důvěra že i to co se nezdá v dobré se obrátí. a že dává smysl. v tom vnímám tu absolutnost. oporu. že už tolik nepochybuju o svojí cestě. Odpovědnost sám za sebe, to ano. Ale také mnohem více jistoty že tak jak to je , je to OK.
ad 70/71
Ne, svou 60 jsem opravdu nemyslela na tebe. Jen ze mě vykouklo něco, co mě trápí už delší dobu.
Ta lítost za ztraceným, příčina, že i cosi na jednu stranu cítěné jako konečně dosažená meta, jako malé vítězství, úleva a klid, cítím současně i jako svou prohru, ztrátu a selhání. Zklamání.
Nevybudovala jsem. Nedotáhla do konce.
Vášeň…
Vášeň buď v sobě někdo má, nebo nemá. Jak ji uplatní, kde v čem zrealizuje, je na něm, nemusí to být jen sex nebo vztah. Osobně věřím víc na vztahy založené na klidu než na vášni. A čím vášnivější se cítím být, tím víc tíhnu ke vztahům nevášnivým.
A hlavně si myslím, že žena se stává aktivní a celistvou nikoli vášní, ale mateřstvím. A o tom jsmem přesvědčená celou duší.
U mě to tak bylo.
Taky nelituju. :-)
72
Taky mi přijd enesmysl snažit se vzdávat sama sebe. Kdyby to bůh chtěl, nedal by nám naše ega, naše rozdílnosti. Vo ej v nás dobré, je jedinečné, náš přínos sotatním není založen na tom, že s estaneme Nikým, al eže z naší individuality vytěžíme to nejlepší, pro nás i pro ostatní. Vypěstujem to, vykultivujem a správně použijem pro společnou věc.
Každý dobře fungující celek v přírodě je založen na rozmanitosti. Vzájemně se vyvžující, vzájemně s eobohacující, doplňující.
Jsem přesvědčená, že Bůh si přeje rozmanitost. I tu naši osobnostní.
88. no mě přijde že se stávám celistvou v posledních měsících. teprve. ale ten pocit že teď už to je ono…. mám fakticky každý rok :-) a něco to přetrumfne.
dvě velké děti jsou z domu, nejmenší lajdá (to je pro mě životní zkušenost jak se s tím poprat), jsem v přechodu a tatínek právě umřel. Vnímám to jako stav harmonie. Celistvosti. Nic z toho není ani navíc a ani méně.
Přičemž to není nic vypěstované a kultivované, naopak. sedlo to jako prdel na hrnec. udělalo to žuch! a přesně to zapadlo do sebe.
75
Nerozumím tomu s tím domalováváním si.
Myslíš, ež tím, že s Liškou odmítáme vzdát s esama sebe a obhajujeme svůj názor rozmanitostí a pod., si přimalováváme skutečnost, abychom se cítily v právu?
Jak jde zjistit, kdo z nás si co nebo víc přimalovává?
Jinak – já to čtu a přitom průběžně odpovídám. A koukám, jak rpavidelně odpovídám Ratce cca totéž co Liška a jak Ratka pak odpovídá skoro týmiž slovy, která tak pracně soukám dohromady.
Omlouvám se tedy za duplicitu názorů. Příště celou diskuzi napřed dočtu a pak teprv zvážím, které komentáře odešlu.
Ratko, 79 – to právo jsi přeci použila ty, v 75, Liška je v 77 jen ocitovala. :-))
86
” no nelze. proto ten bůh. jako katalyzátor. protože vztah lidí se může v něm posílit.(…) jakože důvěra že i to co se nezdá v dobré se obrátí. a že dává smysl.”
Jednak k tomu nepotřebuju boha, o tom jsem přesěvdčená už desítky let a pořád stejně nevěřící, druhak nechápu, jak to souvisí s indiovidualitou bnebo odosobněností vztahu. Tohle přeci není žádný vztah. Jen víra.
93. díky, už jsem si to našla. jo tak nějak to mám. domalovávala jsem si spoustu věcí, abych se třeba omluvila sama před sebou. aby mě netížílo svědomí, různě jsem kličkovala a kroutila se. neříkám že teď je to dobré :-) ale už se můžu modlit a kát :-) je to pro mě neskutečně úlevné.
90
Ano, a přesně tento jev považuju za nejkrásnější objev svého života, že to takhle funguje – a nehodlám si ho zničit žádným bohem, protože to by se mi mohlo stát, že se v něm utopím a ulpím v něm a už mi ho nic netrumfne. A já si přeju, aby se mi to stále trumfovalo, až do konce života, znamená to, že až do konce života pořád budu mít co nacházet nového a radovat se z dalších pokroků. :-)
víra je vztah. víra se může projevit jen skrzeva vztah. jinak to prostě nejde. nelze tvrdit že věřím a nemít k němu vztah, to by byla lež. pokrytectví. byly by to jen prázdné slova. kecy
96 :-) ještě nejsi tak stará jako já
95 a spousta dpředchozích:
Když mně čím dál víc přijd,e že ty tu víru máš spíš jako berličku, aby ses zbavila všech možných svých pocitů, které ti zaplevelily žicvot a nešlo se ti jich jinak zbavit, protože ti nešlo změnit sama sebe…
Tak sis znašla cosi zvenčí, na cos to všechno přenesla…
98
Stáří je co? :-)
97
Víra není vztah.
Víra je jednostranná.
98
Popravdě, je-li stáří to, že už nevím kudy kam a cítím se být sama sebou natolik unavená, že si najdu boha, abyhc se sama sebe mohla zbavit, pak asi ani stará být nechci…
vypadá to zvenčí dost blbě, že? s tím se peru teď. mám pořád tendence se omlouvat i před druhými. abys si nemysleli že jsem až takový blbec. ale jsem. a možná je dobře že to tak jasně vidím a vnímám. nelze před tím uhnout a musím se k tomu stavět čelem. je to tak jak píšeš.
to téma nechám být. vlastně je jedno jak to mám. důležitá je zde Liška.
víra je vztah. takhle to vnímám a nelzemi to vzít. je to vztah s tím (k tomu) odkud vše pochází a kam se vrací. není to jednostranné a ani nemůže být. protože to odkud pocházím je pořád ve mě přítomno. vnímám to a cítím, a a vnímám zájem.
Jo, víra mi připadá jako vztah. Akorát že ta druhá strana jsem taky já. Jsou dvě, ale obě jsou ve mně. To zní jako mystické tajemství :)
106. díkybohu :-)
106 je zajímavá. Tak nějak to asi je.
Vztah uvnitř sebe.
To je dobrý. To se mi líbí.
109 a? kdo s kým má vztah?
To je právě pro pozemšťany to tajemství. :)
Bůh, je-li, je v nás uvnitř.. Odtud ho vnímáme, ne zvenčí, ten venek jsou jen okolnosti,které iniciují nás samé. Takže vztah uvnitř sebe je buď já a nějaký ten bůh, nebo já a moje skrytější já, které bych jinak nevnímala.
Jo, souhlasím, že je uvnitř.
A pokud je, tak musí existovat nějaké jiné “rozměry” nebo stav božství, ve kterém ale neexistuje žádné venku ani uvnitř,ale něco úplně jinýho.
… ono uvnitř a venku je asi to samý.
Ne, myslím, že ne. Uvnitř sebe si šteluju oba konce toho vztahu.
Vztah venkovní mám možnost ovlivňovat jen z větší či menší části. (Záleží, jak nmoc ovlivňuju toho druhého na druhém konci.)
je uvnitř. nemůže být jinde. ale může se jevit že je jinde. ale to je jen zdání. uvědomění jde dovnitř. a má různé etáže. takže hraje roli s čím “máme vztah”. Jedna část je to co si uvědomujeme, vědomá část a ta druhá je uvnitř – neviditelná. ale je tam a my jsme k tomu přitahováni. proto říkám že je to důležité s čím máme vztah. co je náš bůh. kam směřuju. s kým vstupuju do vztahu. možná mi pak i budete rozumět proč. proč je to pro mě důležité a proč neříkám já sama. že já to rozhoduju. můžu rozhodovat s kým vstoupím do vztahu. zde volím. ale ten směr je daný tím co volím – vztahem s tím zvoleným
No nevim, nevědomí uvnitř je tak velký, že svět venku je jen jako jeho viditelné zhmotnění, asi ne větší. Draci jsou uvnitř i venku, oheň je uvnitř i venku, je to to samý, ale jinde … by řekli (ne)přítomní buddhisti, asi :-))
… buddhisti nebo jungiáni nebo šamani
117. přesně. tam jsou všichni ti bozi a bůžkové, bytosti takové a makové, ztělesnění našich vášní, emocí a tužeb. to všecko je uvnitř a my si fakticky vybíráme s kým “jdeme do vztahu”
bo 120
to je dobrý a dobrá kamera, hlavně zezačátku. Mám ráda dobrou kameru.
A vystupuje tam i komiks :)
Jednoduše složitý … já už nevim. Po rande s panem Blowingem jsem včera měla smutnou kocovinu, krutě se mi zastesklo po Akčním Hrdinovi. A dneska od rána se zase cítím dobře, nechápu proč jsem si zapomněla vzít kalhotky (co to je za legrační náladu? :-))
a říkám si: nebudu ty věci lásky brát asi už tak vážně (i když to se mi nikdy nepodaří, jak se znám), prostě se příští týden zase sejdu s panem Blowingem, docela dobře se mi s ním baví, erotické se asi poddá, je to pěknej kluk, je komunikativní, dokonce ví a řekl, které dvě věci ho ke mně táhnou (jedna sexuální a jedna jiná, co mu taky připadá neopakovatelná) nebudu si dělat starosti, s Akčním Hrdinou se taky sejít můžu, ale nic sexuálního – i když spolu tak kompatibilně ladíme ve všem – jakmile bych si s ním zas něco začla, bylo by mi akorát tak smutno z toho, že chci s ním bejt furt a do toho on už nejde.
Doteď jsem se bála naskočit na nezávaznou vlnu – že potom z ní nevybřednu. A že se těch mužů nezbavím a nebudu toho schopná, budu se lekat a nevědět jak na to, budou se ozývat jako pan Blowing a další. Chtěla jsem jít jedině do plnotučného od začátku. Ale asi hovno hovno, to byla nějaká moje konstrukce, představa, omezení.
Tak zkusím nic neomezovat.
A přece jen se setkat s Akčním Hrdinou jen na drink … pochybuju, že to ve mně nevyvolá na zbytek dne smutek. Určitě jo. Všechno se mi připomene, zážitky, věci, jeho osobnost. Co Všechno Jsme Spolu Ještě Mohli … nechci se rozesmutňovat. I Osel smutek pak takhle vyvolával. A před rokem jsem mu napsala, když navrhoval setkání, že se sejít nechci, že až později, že nechci retraumatizaci. Achjo. Takoví zajímaví lidi a já se s nima nemůžu vidět :-))
Je to zvláštní – muži, co o mně nechtějí úplně přijít, se ozývají plynule. A já když nechci o někoho úplně přijít ve svém životě, musím ho dlouho nevidět a pak se s ním spojit nově. Jenže až po letech letoucích.
“Co Všechno Jsme Spolu Ještě Mohli…”
Tak. :-)
fúúúha! 8 – ) No Lišinko, ja som už z toho úplný jeleň, daniel a srnec! 8 – )
ak môžem môj názor: sex je super, kamaráti sú super, hladkací kamaráti sú super. lenže. ono raz príde čas, keď sa človek musí rozhodnúť, čo vlastne chce/nechce. môžeš sa samozrejme stretávať ako a s kým chceš, ale mám vážne obavy, že toto nie je zrovna najšťastnejší spôsob ukončovania, a že si tým spoľahlivo likviduješ šance na ten tvoj vytúžený “plnotučný vztah”
chlapi typu “zaujímavý originálny pre život vo dvojici nepoužiteľný” sú ako parfum. úžasne vonia, ale piť sa to nedá ;-)
Ako parfum :-))
To sedí.
Je to teda dost smutnej vtip, ale sedí.
Jo.
K předposlednímu obrázku v komiksu mě napadá jeden citát:”Láska v minulosti je jen vzpomínka, láska v budoucnosti je jen očekávání, skutečná láska žije prostě v přítomnosti.“
To sice jo, ale bez jakéhokoli ohledu na budoucnost, ne. Pro mě ne.
126
Nevím, nezdá se mi to pravda.
Žádná láska v minulosti pro mě není jen vzpomínka, každá se stala součástí mě. Pozměnila mě, tím žije ve mně a mnou dál.
V budoucnosti… Naopak. Láska, kde budoucnost není přítomna v přítomnosti, je jen sen. Růžovoučký. Pohodlný, představující si jen lízání smetánky z povrchu, nebo naivní, z říše pohádek, kde pravá láska překoná všecky nástrahy černokněžníka a zlomí každou kletbu, včetně řešení neřešitelného.
Citáty jsou pěkná věc, ale spousta z nich je jen efekt, co dobře zní a má rytmus, nebo mají pofoukat nějakou bolístku, víc nic.
neshodneme se , nevadí. Přítomností si tvoříme budoucnost, ta se se stává po prožití minulostí. Náhled na život, na vztahy, na práci – to vše se odvíjí kdo co a jak prožívá. Je to i tady i krásně vidět na tom domalovávání si u lišky – která má představu o tom, jak má vše “správně” být v práci, ve vztahu – a není to z mého pohledu nic jiného, než přehlížení reality a skutečné přítomnosti.
129. jednoduše řečeno: příliš mnoho představ a scénářů, teorií(jak a kdo , co má být, dělat, jednat apd. maminčin vzor), z toho pramení očekávání a pak samozřejmě zklamání. Přitom tady a te´d je to nejcennější – jak vnímat co nejvíce a prožívat druhého člověka. Z tady a te´d pramení i to, že druhý člověk v budoucnu chce se opět setkat s tím druhým člověkem …vůbec nejsou důležitá slova, otázky, – ale to vnímání. Vnímání energie toho druhého. Neumím to popsat.
můj náhled na život a na tu přítomnost je hodně ovlivněn tím – jaké dělám zaměstnání. člověk tady je a luskneš prsty a není. všechno co je v přítomnosti – dotek, pohled…to vše se počítá.
128. jinak co se týče lásky – podle mě láska v člověku je a nebo není, bez ohledu na to, jestli jiný člověk lásku dává, či nedává. Pokud cítí člověk lásku v sobě, rozdává ji kolem sebe, přirozeně všem, v pohledu, ve vstřícnosti, ve svém chování, je patrna v prožívání. Většina lidí si bohužel lásku plete s obchodem a kalkulací – dám ti svou lásku, jen když mi ty dáš to co chci, co potřebuju …
ad 119 mno,
já tam vidím malý rozdíl:
“…domalovávání si u lišky – která má představu o tom, jak má vše „správně“ být v práci, ve vztahu – a není to z mého pohledu nic jiného, než přehlížení reality a skutečné přítomnosti.”
Nemám představu, jak to má “být správně” – to by bylo to, co popisuješ ty. A je mi ukradený takový postoj – jasně, všichni ho jako děti máme a v pubertě se ho začínáme zbavovat – z takového formálního postoje se nedá odpíchnout (jak se jmenuje odborně, to sem radši ani tahat nebudem).
Ale mám představu, jaký vztah partnerský a jaké vztahy v práci mně vyhovují.
A to je zaprvé něco jinýho
a za druhý je to lepší, než tu představu nemít. Protože pak by byla možnost, že platí varianta A – totiž že se člověk orientuje jen podle konformního, neosobního, podle toho, co vidí kolem a ne podle toho, že se v něčem cítí blbě a něco jiného mu vyhovuje.
Jestli někomu vyhovuje s někým spát, ale žádnou společnou představu společné budoucnosti nemít, tak prosím, klidně, já s ním klidně budu kamarádit, mám ho ráda, ale ať si to dělá beze mě.
… prostě to není triviální nebo nemusí být. Plete se dohromady víc věcí: láska, sex a soužití a ještě rodina.
Barčo asi mluvíš o nějaké čisté lásce, která se s ničím neplete. Tak tomu říkám přátelství.
asi bych to z mé strany uzavřela tím, že spíš si umím užívat to co je, a zbytečně se netrápit tím co není, takže asi tak.
Omlouvám se, ale nemůžu v práci reagovat průběžně, takže reaguju až poté, co Barča avízovala ukončení debaty.
129:
“…Náhled na život, na vztahy, na práci – to vše se odvíjí kdo co a jak prožívá.”
A to, kdo co jak prožívá, se odvíjí od toho, co prožil v minulosti.
Nejde se od ní odstřihnout. Jde si maximálně myslet, že jsem to udělal(a). Nebo potlačit její artefakty, kterých jsme si vědoma anehodlám je s sebou životem vláčet víc, než je nezbytně nutno. Taky jsem si úporně myslela, jak jsem svojí minulosti už odrostla, jak jsme se s ní vyrovnala… Reálnější a míň přítomnost si komplikující je přiznat si, že na té minulosti (i budoucnosti) závislá jsem a odstřihnout se nejde. Přijmout ji.
“Je to i tady i krásně vidět na tom domalovávání si u lišky – která má představu o tom, jak má vše „správně“ být v práci, ve vztahu – a není to z mého pohledu nic jiného, než přehlížení reality a skutečné přítomnosti.” 130: ” jednoduše řečeno: příliš mnoho představ a scénářů, teorií(jak a kdo , co má být, dělat, jednat apd. maminčin vzor), z toho pramení očekávání a pak samozřejmě zklamání.”
Ano, samozřejmě je přemíra očekávání a přílišná závislost na představách o správnosti na škodu věci.. Ale to nemá co dělat s přijímáním minulosti a reflektováním budoucností. To je jen úhel pohledu, který stejně zpracovává přítomnost, budoucnost i minulost.
Na “maminčin vzor” odpovím z opačné strany: Když si najdu partnera, který bude tíhnotu k maminčinu vzoru, ignoruju to a dám d takového vztahu v nynější přítomnosti všecko, co můžu? Nebo si představím, jak to s námi bude vypadat v budoucnosti, a vemu radši poněkud na držák a budu koukat, nakolik je v partnerovi ten maminčin vzor zarostlý, abych případně včas mohla najít nějakou tu díru po tesaři?
Když mě někde na dovolené nebo na večírku naprosto okouzlí muž z naprosto jiné sociální dimenze, cizinec třeba, nechám tomu volný průchod a odevdzám s evášni vztahu bez myšlenek na budoucnost, nebo si pragmaticky dám dohromady, co z taového vztahu může vzejít – a na 99% vzejde, jak se onen okouzlující cizinmec změní, až mě bude mít jistou či dokonce doma ve své zemi?
Barčo, nemyslím, že bychom se až tak moc neshodly, jen na to každá nahlížíme odjinud.
A jako pro všechno, i pro tohle platí Všeho s mírou.
Moc je moc a málo je taky špatně.
133
“Nemám představu, jak to má „být správně“ (…) Ale mám představu, jaký vztah partnerský a jaké vztahy v práci mně vyhovují.
A to je zaprvé něco jinýho a za druhý je to lepší, než tu představu nemít.”
Ano, a za třetí – znamená to, že znám sebe a vím, co nezvládnu, takže do takových vztahů už jít nechci.
A docela to koreluje s tím, co jsme nedávno psala – už nevím, jestli tady u Lišky nebo u Ratky – o sobě a svých vztazích, jak mi dřív nevadilo mít “ráda” kohokoli právě teď, v této přítomnosti, bez myšlenek na budoucnost, ohledu na to, co mi může nebo nemůže dát, třeba ženatého, a klidně s ním i spát. S pocitem dávání a lásky.
A proč už nechci.
Už do toho nepudu, přízemně myslíc na budoucnost a omezujíc se představami, co chci a co nechci.
Ru, možná máme i každá jinou představu o tom co je společná budoucnost. Jiné to bude u žen, a u mužů, kteří chtějí zakládat rodiny a jiné je to u těch, co už tuhle potřebu nemají … co má každý své bydlení, svou práci, ale také svou rodinu (můj býv. manžel má přítelkyni, ta má tři dospělé děti a několik vnoučat a prostě chce se věnovat jim a pak jsou dny, kdy se chce věnovat čistě jen jemu a užívat si ve dvou) Podobně to má známý Honza, kterému je kolem padesáti, je několik let vdovcem, jeho děti, mají také děti, věnuje se rodině, stará se o svou starou matku, má dobře placenou práci a pak má také své koníčky – seznámil se vloni s mladší ženou s dítětem, on ji velmi pomohl s finanční krize, věnuje se jí kdykoliv má čas, ale ta po něm chce co nejdříve další dítě a nutně bydlet společně …
Společnou budoucnost vidím i v nespolečném bydlení … což je pro mnoho žen nepředstavitelný problém. Mám to u sebe jinak, už proto že žiju dlouho sama ve svém malém bytečku, netoužím po dětech. Umím žít sama, ale právě si také umím vychutnat ty přítomné společné chvilky s tím mužem v setkání.
Ta společná budoucnost pro mě je zahrnuta v tom, že ten druhý člověk přijíždí, odjíždí, oba jsou i pracovně vytížení – setkávají se a dělají něco společně, ale zároveň si nechávají i své zájmy a koníčky, své přátele… není to umělá hranice, ale přirozená hranice.
Vlastně pozoruji ve svém okolí to, jak ta generace starší si umí vychutnávat volněji tu vzájemnost, přátelství, lásku, setkávání …o proti generaci mladší, mé, kde je to křeč buď a nebo, kde asi právě hrají hlavní roli i ty ženské hormony – jako poslední šance mít kolem ´čtyřicítky děti, ale taky poslední šance nějak uchopit svůj život a třeba vyhrabat se díky partnerství ze srabu začít jinak a tady se právě vkládají velká očekávání do nového vztahu a nového partnera apd …
a pak na druhou stranu poslouchám svého býv. muže, jak mi vypráví o tom, že tahle už nežije a ten zemřel a zase jich bude na srazu o něco míń a vzpomíná jací to byli fajn lidé … to si pak člověk uvědomí, že každé setkání s člověkem s kterým se cítí fajn je vzácné …
138
Myslím, že my dvě už tu představu o společné budoucnosti nějakého muže snámi příliš odlišnou nemáme. Dokonce bych řekla, že to, cos popsala jako vhodné pro sebe, vidím úplně stejně i pro mě.
Ale taky myslím, že je to zas z trošku jiného soudku povídání než o tom, jestli minulost v lásce je jen vzpomínka a budoucnost jen zbytečná očekávání. :-)
Ano, přítomnost je hlavní a je třeba ji žít naplno, co to jde, protože každá vteřina letí, a co promarním nějakým vzhlížením kamsi nebo ohlížením se do pominulého, to už se mi nikdy nevrátí, včetně okamžiku s tím člověkem právě tady a právě teď – kdyby to šlo, tak bych ani nespala vedle někoho, koho mám (když jsem ho měla), a jen ho do sebe vstřebávala a vnímala…
Ale třeba to s úprkem od mamánka nebo exotického cizince platí úplně stejně pro mladou jako pro starou, myslím, a to s tím ženáčem u mě nezávisle na tom, že ho nechci na trvalý pobyt a rozmnožování. Prostě tu budoucnost brát v úvahu musím. Nebo já ji nebrat v úvahu nedokážu.
Nedělá mi to zas takový problém, protože se nezamilovávám hned, ale přes veškerou svou extroverzi a komunikativnost potřebuju toho dotyčného trochu poznávat, sehrávat se s ním a zvykat si na něj a v podstatě se ho přestat bát, takže úlet typu “obrovská vášnivá láska na první pohled” jsem nikdy řešit nemusela.
No, a když se vrátím k Lišce – tak pokud ona má nějaké představy vztahu, které považuje za důležité a ví proč, třeba jako ta mladší generace, lpící na tom, aby partneři žili spolu, protože rodiče dítěte nebo dětí by spolu žít měli, nebo by měli mít alespoň společný domov, kde se všichni scházejí a kam se vracejí – tak proč ji (Lišku nebo tu mladší generaci) odsuzovat?
I ten domov jako domov společný s ostatními blízkými někdo potřebuje víc a někdo míň.
138. vlastně se stále učím :-)
141
To by měl asi každý, kdo není jen namyšlený pitomec. :-)
Někdy mi přijde, že to celoživotní učení se, nikdy nepřestat chtít se učit, nacházet, objeovovat… je odcela slušný smysl života. Nebo aspoň jeho náplň i motor.
140. Ru, asi máš pravdu. Je to postupný vývoj člověka. Kdy vidí nutně jen své potřeby, své nároky a časem zjistí, že takhle věci nefungují, že to všechno nejde ohýbat jen podle svého – že ho to vysiluje, vyčerpává, je nespokojený, neštastný, zklamává se opakovaně. Pak je třeba i delší dobu sám… a pak třeba časem začne vidět a vnímat lidi kolem sebe jinak a o to víc ho to překvapí, o to víc si to pak užívá, naplňuje ho to, je štastnější, spokojenější.
s těmi muži ještě mě napadá, že pokud si muž projde několika neúspěšnými vztahy – už je daleko více opatrnější, obezřetnější. V minulosti přišel o iluze, energii, někdy i majetek a finance. City pro muže nejsou až tolik přirozenou záležitostí jako to bereme samozřejmě my ženy. City jsou naší přirozeností. Muž si své city, vyznání chrání a je to pro něj vzácné. Takže takové to, když žena řekne: “já tě miluju, chci být s tebou a ty mě nemiluješ, nechceš být se mnou…” prostě u mužů, u většiny, myslím tohle funguje jinak. Muži milují jinak, jiným způsobem, ženy milují ušima :-) ženy potřebují slyšet …
tohle jsem si uvědomila také později, přehrála jsem si své manželství, jak jsem jednala, jaké jsem měla požadavky, co jsem chtěla a potřebovala slyšet od muže – a ono se tak nestalo. Kolikrát jsem nic jiného nevnímala, jen to své, co potřebuju slyšet apd. Do toho poslouchala rady kamarádek, své scénáře, své představy apd….
prostě musela jsem si na spoustu věcí jak funguje vztah přijít sama…
do toho jak funguju já, kde selhávám já, kde vůbec nevím … a vlastně jak mě to celé neustále překvapuje. :-)
144
“…s těmi muži…”
A se ženami to tak není? :-)
Protože pro ženy jsou city přirozenější, tak nejsou tak zranitelné?
A proč si myslíš, že “ženy potřebují slyšet”? Jakože konkrétní vyznání a slibečky obdivečky vyznáníčka?
Já třeba nikdy nepotřebovala slyšet, jak mě někdo miluje, dokonce mi to je spíš nepříjemné, víckrát jsem si ověřila, že takové ty horoucí proslovy o milování a lásce bávají nejméně věrohodné a spolhnutísevhodné. Potřebuju to slyšet v tónu jeho hlasu, když si mi říká o hrnek kafe nebo když se mě zeptá, jestli není zima, ne v nějakých patetických cancech.
A zrovna tak ale znám i pár chlapů, co tyhle sladký řečičky milujou a hrozně je potřebujou i říkat, i slyšet. A jsopu to jinak docela naoko drsoni chlapi. Možná až moc naoko. :-)
Myslím, že to není v pohlaví.
Přijde mi, že přeci jenom trochu zevšeobecňuješ na základě těch svých vzpomínek na své konkrétní zkušenosti, své konkrétní manželství. Já na základě právě téhož říkám – když mě muž vášnivě začne ujišťovat, jak mě miluje, tak je spíš blízký mě praštit. :-))
Nestála jsme o to to slyšet. Vždycky jsem si myslela, že když to je, tak se to ví a pozná.
A když to není, žádná slova to nezakamuflujou.
A taky si můj muž myslel, že mě navádějí kamarádky.
A přitom poslouchal svého strýce a bratra… :-)
Je to všude stejný, je to o nezralosti člověka nebo o jeho založení, ne o xx a xy.
A vůbec nejlíp se to pozná z toho, jak na tebe ten druhej šahá.
Není třeba říkat vůbec nic.
…. a jsme u té přítomnosti, že? :-), že…
buď tam ta láska je a nebo není přítomná…
to ostatní je podružné….
No jasně. Trošku přes koleno. :-))
Protože i když je, měla bych být schopná si i přiznat okolnosti, díky nimž v budoucnosti velmi rychle nebude.
Třeba exotismus jiného sociálního původu, mamánkovství, ženatost, chlast…
… a nebo neochota nebo nemožnost založit společně rodinu, když jeden z partnerů ji ještě nemá a přeje si ji…
A to může platit pro mladší ženu již “odroděného” muže, stejně jako naopak.
Ru, myslím, že to vnímáme dost podobně v těch vztazích, jen možná to píšeme v jiných slovech …
ale tady jde především o Lišku a její vztah a její vnímání a prožívání ve vztahu …
Přiznám se, že tomu moc nerozumím. Nerozumím tomu co liška chce, večer jsem si přečetla poctivě všechny komentáře jeden po druhým pod komiksem a myslela na ni …
Taky si nejsem úplně jistá. Nejsem Liška v její Liščí kůži. Ale říkám si, jestli to není asi takhle:
Když chci tomu druhému dávat naplno, mít ho v životě jako jednu z priorit, těžko se mi to dává, s ním sdílí, když on mě má jen na okraji.
V tom není ta kompatibilita.
147, 148 ajó a jsme u té přítomnosti :-)
Něco vím, co chci, rámcově. Podrobně ne, to už by byla moc strnulá očekávání, to by nebylo dobrý. Si myslím teď – kdoví jak se to hormonálně zvrtne, až potkám nějakýho chlapa :)
Co chci: Když s někým chodím, chci být postupně později součástí jeho rodiny, napřed bez ohledu na to, kde kdo bydlí. Prostě aby ten vztah byl zcela veřejný, ne jen pro “část placených diváků” (nevím, proč mě tohle slovo napadlo).
Ale nechci, aby mi někdo dával najevo (v přítomnosti:-), že se mnou bydlet nehodlá nikdy nebo že zcela odmítá mít se mnou děti. Bez ohledu na to, jestli je chci já nebo ne – protože já je, když jsem sama, nechci, resp. kdybych měla být s dětmi sama, tak do toho nejdu, v opačném případě dle situace, je to možné, ale ne nutné, nevím, protože v konkrétním partnerství teď nejsem. S tématem dětí si ještě dost užiju, bych to tak viděla…
A pokud s nikým nechodím, cítím se sama dobře a stabilně, nestřídají se mi nálady od příjemného po nepříjemné překvapení, neprožívám tolik druhé, nenutí mě to tolik reagovat na druhého a být tím až pohlcená (to mně se stává v začátku vztahu), ale víc si jsem spokojeně sama se sebou.
Liška 124: lenže ono to nie je vtip. ale realita.
…..až príliš dobre viem, ako to myslela Barča, s tým prežívaním prítomnosti…..a myslela to dobre.
….aj chápem, čo chce Liška, však to sú všetko normálne veci, patriace do zdravého vzťahu….zvířátenko Lišinkové ale asi potrebuje svoj čas na to, aby si veci prežilo (a prežulo) po svojom…..len mi je ľúto Liška, že sa pri tom toľko natrápiš…..vieš on asi pan Skunk už iný nebude a alebo sa zhodnete k obostrannej spokojnosti, alebo nie. a s tým sa nič moc narobiť nedá. ti to tu napísala tuším pomaly pred rokom Christabel Pani Rtěnka…..
Barča 138: pekný komentár, taký mne blízky.
“Společnou budoucnost vidím i v nespolečném bydlení” aj ja. poznám také páry. a funguje to. a niekedy aj lepšie, ako tie dvojice, ktoré zdieľajú spoločné bývanie. (ale myslím, že Lišky problém nie je len v nespoločném bydlení…..že keby pan Skunk býval napr. o ulicu vedľa sám vo svojom byte, tak by Liška až taký problém nemala…..)
“ale ta po něm chce co nejdříve další dítě a nutně bydlet společně …” byť pan Honza, tak zdrhnem ;-)
SV 155
jo, tak to bylo.
Příště se nedám hned tak strhnout. Akorát se strhujícím mužem je to těžké, protože chození s ním je úchvatný. Doufám, že už mi moje úchvatňoucí dobrodružství stačila a že je čas být víc nohama na zemi. Nebo zabořená po kolena do země, jak říká moje kamarádka o sobě. To by se mi hodilo, tak snad se trochu zabořím a nebudu už tak poskakovat.
Akorát mám takovej pocit, že právě moje “poskakování” a nezabořenost do hlíny se jeví kouzelným mužům kouzelná. Je čas na nový typ. Nebo na návrat k původnímu typu, dá se říct…
ad Rulisa: neviem to tu nájsť, je to už starší tvoj komentár. ale veľmi zaujímavý. si napísala, že máš pocit, že každá vec, dej, má v sebe určitú dávku energie. a kým sa tá energia nevyčerpá, tak ten dej beží. a nedá sa od neho odpojiť. niekedy mám tiež taký dojem…..ale, napadlo ma. že dej má takú energiu, akú do nej niekto vloží…..
158 – SV, jo taky si to myslím, tedy spíš i tak to prožívám, tak proto..Souhlasím i s tvým
*********************************************************************************
ale, napadlo ma. že dej má takú energiu, akú do nej niekto vloží….
AHOJ :)
Všechno je potřeba přijmout až do konce. Aby to mohlo skončit.
I comics.
Protože komiks není žádná prča.
:)
Jsem ráda liško, že ti tvé odhodlání s dokončováním zatím vydrželo. Přece jen se ještě dá říct, že máš život před sebou..A jak si to uděláme, tak to máme..
Je fakt, že někdy je člověk rád i za to nikdy nedokončené a někde v půli..
Jenže to není ono..jen se podřizovat přáním toho druhého a sama něco taky chtít a nic ..
Na to jsi ještě fakt mladá, abys žila život začátků a zase pak postupným dokončováním.
Leda, že by ti to i tak vyhovovalo, kdo radí, jako já :) v tom není citově zainteresovaný..
Čau aninóó!
Ne, to není ono, to nechci, polovičatě.
I když zrovna včera mě napadalo – a proto jsem taky zrovna včera sem dala konec komiksu, se kterým jsem čekala na pravou chvíli – napadalo mě, coto je, že mám v sobě takovej dobrodružnej rys, takovej riskující, takovej, co musí chodit na rvoucí hranici, potože klidné vody mu nestačí.
Pak je ovšem otázka, co jsou “klidné vody”, jestli vůbec jsou atd.
Prostě proč mě bavěj děsně zajímaví chlapi, co sebou nenechaj vorat. Já to na nich oceňuju. Jinýho nechci.
Jenže si to doženu až do té extrémní hranice a vyberu si zrovna ty, co mají tak pevnej postoj, že nejen že se s nima nedá vorat (což nedělám nikdy, není můj styl), ale nedá se s nima ani pohnout nebo spíš spolupracovat na společném. Oni nedají svůj díl. Tím pádem se nevytvoří společný celek, “my”, a mně to znemožní “pracovat pro celek” a to já nesnesu. A v tu chvíli, kdy je toto ujasněno, musím skončit. Když vidím, že to pro mě není “my” (ovšem druhá strana může mít dojem, že “my” existuje nebo to říkat…), už nelze nic, už to není sexy, není nic, bylo by to nesmyslné utrpení a v tom nebudu, jdu.
Oni sice dávají do vztahu hodně, co můžou, jsou v tom celí, šťastní, nadšení, okouzlení… ale já přestanu; donekonečna s někým “jen tak chodit” nemůžu. Ofiko přede všema hlasitě, s možností všeho. Nebo nelze.
Vybírám ty, co nejsou zcela dostupní, co jsou vééélké výzvy. Mazáci. Komplikace. A to mě strhne, protože je to na samé hranici dosažení a dokázání. A já to dokážu, to jo, ale nedosáhnu. To ne.
To k mému výběru zobecněně.
Ono to teď vypadá, že se to opakovalo mnohokrát a že jsem nepoučitelná a jedu v kruzích jako blb, ale ne, jen teď se to teprve poprvé zopakovalo s Akčním Hrdinou. To ostatní jsou moje úvahy a moje vnímání toho, koho si vybírám – protože to se děje neustále, nepočítám jen ty, které jsem si vybrala a chodili se mnou. Počítám “do hry” všechny, na kterých spočine můj pohled a moje ucho. A to už je velký vzorek :-)
To moje riskování mě znova napadlo, když jsem viděla úplně něco jiného – něčí kousky s ohněm, ohňovou show. Kterou jsem viděla mockrát, ale vždycky přitom o ohni přemýšlela v souvislosti s našimi klienty, ne se sebou samotnou. Tak mi to přináší úvahy, nakolik je risk zdravý risk a nakolik je to hazard … Jsem přesvědčená, že neriskovat není zdravé, není to projev duševního zdraví. Ale moc riskovat, třeba i riskantní sexuální chování (které dělám nebo jsem dělala), to je zase moc, je to už ta hranice, která TOLIK láká. Mě. Přitom že bych měla nějak akcentované rysy hraniční osobnosti, to teda nemám.
… nebo jsou to moc velký nároky na sebe sama a výběr partnera? Musím si něco dokazovat? Proč? Že nejsem lůzr? – To “dokazování sobě a okolí” mi připadalo, že je vlastní dospívání a už mě přešlo před 15 lety, kdy jsem přestala ukazovat, jakou mám velkou sílu, co všechno unesu a udělám. V tom už nejedu.
Ledaže se to ve středním věku zopákne trochu jinak, člověk si ukazuje svoje dosavadní výdobytky … to je možný, že je to taková životní vlna; teda jestli ji mají i jiní lidi :)
Liško, rozumím ti úplně..chce to něco mezi..Papučák svou bačkoru jen tak nesundá a to taky ubíjí, když je v tobě život. Extrém zase lehce okouzlí a obdivujeme ho, život se s ním opravdu žije.
Právě, ale někdy až moc divoce a všelijak a to se asi nedá ustát věčně, jen nějaký čas.
Jinak velmi souhlasím..když už..tak jsem JÁ A TY, NEBO MY. Se vším všudy..
Půlka je prostě JEN půlka :)
Asi už jsi nějaké zkušenosti posbírala..co ti jako mladší nevadily, ale dospěla jsi do věku, že jsi zjistila, že zakotvit můžeš jen s někým, kdo ti tu půlku doplní..NEBOJ, TO PŘIJDE :)
Lisko, to co píšeš je velmi zajímavé. I to jak jsi ten vztah ukončila. Na jedné straně mi to nedávalo smysl… jakože pokud ho miluju tak ho přece nepustím k vodě a na druhé straně jsem to (asi) tím 4 komentářem pochopila.
Potřebuješ dobývat a muže “uklofnout” . S takovým přístupem se asi partnerský vztah nedá vytvořit, protože ten je postupem času přetaven v přátelství a ve vzájemnou důvěru. Teda pokud se povede, pak se partneři víceméně se přátelí. pomáhají si v běžnýchg věcech – nastává stereotyp, společná práce. Myslím že hodně z nás to zažilo a ví jaké to je a včem je rozdíl mezi mileneckým vztahem a steroeotypem běžného vtahu.
TAkže i tenhle komiks vnímám tak že byl uzavřen víceméně (nebo) spíše více z tvé strany. Stačilo ti to. A budš se rozhlížet dál. Třeba, nějaký nový riskantní kousek. Ohňový. Nemáš zájem o přátelský stereotyp, to ti přijde nudné. Takovým mužům se fakticky vyhýbáš. Říkáš nedostupný muž – velká výzva. K čemu takového muže pak chceš? Co s ním máš v plánu udělat? Takhle postavené je to na hlavu.
Ten muž pro vážný vztah by měl totiž projevit okamžitý zájem o soužití s tebou. Mel by se hrnout do soužítí, spolupráce a vzájemné podpory. Ale takového nechceš. TAkže takového ani nebudeš mít. Budeš vyhledávat takového, který ti bude unikat. A jen ti dávat odrobinky ze sebe. Neodda se ti zcela. Takové nepřeměníš po potřeby své. Možná ve fázi zamilovanosti se chvilkami poddá, ale on ti stejně unikne nebo unikat bude.
Ženy jsou pro muže velmi nebezpečné právě ve svém egotripu. Touze ho dobýt, přivlastnit si ho a předělat na svoje potřeby.
Vztah postavený na přátelství vychází ze vzájemné výhodnosti. Nedobýva se. Oba chtějí. Oba chtějí vzájemně.
“…nedá se s nima ani (…) spolupracovat na společném. Oni nedají svůj díl. Tím pádem se nevytvoří společný celek, „my“, a mně to znemožní „pracovat pro celek“ a to já nesnesu. (…) …už nelze nic, už to není sexy, není nic, bylo by to nesmyslné utrpení…”
Mám to podobně.
Je to blbá kombinace nutnosti ke chlapovi vzhlížet, a přitom ho – vlastnit. Ano, je to druh vlastnictví. Ne v tom smyslu ovládání ho a přikazování mu, ale v potřebě, aby on SE MNOU vytvořil dvojici. Aby patřil ke mně. U mě to bylo odjakživa, vždycky, už jako dítě, jsem organizovala party a akce směřující ke sjednocení a spolenému podnikání. Četla Foglara a rozplývala se nad pasážemi, kde se chlapci dávali dohromady, stavěli klubovny, tábory a tmelioli se, aby pak společnou činností nad něčím zvítězili…
Pak se to prostě jen přeneslo do vztahu parzněerského.
Když mi bylo třicet, pětatřicet, měl ajsem takovej přebytek hormobů, že jsem dokázala tuhle potřebu oddělit od sexu a mít i jen sexuální partnery.
Ale stárnu.
A po té poslední zkušenosti, která začala jen jako čistej dobrodružnej sex s tak trochu temným nádechem a totálně se mi vymkla, jsem pochopila, že tohle už nechci. Jen sex.
Je to jakos tím mým přeskládáváním dlažby.
Nemá smysl se tomu bránit a snažit se být jiná, než jsem. Nebýt nějaká, když nějaká jsem.
Potřebuju, abych vlastnila kousek toho muže, s nímž spím, aby kousek vlastnil on ze mě. Abych s ním vůbec spát mohla, tak hluboko, jak jsem si to nasáhla teď naposledy, byť to byla jen iluze z mojí strany.
Jenže stárnu. A ti muži už nejsou k mání, takovíhle. Takoví muži už si svoje partnerky našli dávno a neopouštějí je.
A navíc – spektrum mužů, kteří by i stáli o mně, se zužuje.
Tak jsem tak nějak i smířená s tím, že už se nic nezmění a budu si moct o své vůli na relax na samotu vytrhávat jedině a výhradně svou dlažbu až do konce žiovota.
Proč to píšu tady…
Liško, taky stárneš. (To zní hrozně, já vím.) Jdi za tím, co chceš, ale nenech se zblbnout těma hormonama, jejichž hladina se časem ustálí z bouře na na moři do louže v bezvětří. Zkus si najít něco jiného než nebezpečnost nebo děsnou zajímavost, pro co budeš k tomu chlapovi vzhlížet. Vyber, dokud ještě máš z čeho vybírat. Vybírej parťáky, pak teprv to ostatní.
(Já vím, mně se to radí…)
ad 8 –
*****
Ten muž pro vážný vztah by měl totiž projevit okamžitý zájem o soužití s tebou. Mel by se hrnout do soužití, spolupráce a vzájemné podpory. Jj, tak..to je pak to společné a MY..
Souhlas s Ru, dobře ti to napsala, když čl. nemá štěstí hned jako mladý, nabere zas zkušenosti a už ví..co jo a co ne..
Jen si nemyslím, že ty, nebo Ru, musíte skončit samy..vůbec ne.
Ono to přijde, když to už třeba nebudete čekat..to MY, TY A JÁ :)
Ad 8.
Nechával ajsem si to projít hlavou.
Je to v podstatě pravda, ale není to tak jednoznačné. Protože.
a) jsou muži, co se tváří jako že hory doly, ale jde jim jen o postel, pak jako když střelí, začnou se chovat i mluvit jinak,
b) jsou muži, kteří se tváří jakože hory doly, ale ve skutečnosti to prostě neumí, nejsou toho schopni, vinu za to dávají vždycky partnerce
c) jsou muži, kteří si dávají sakra pozor, aby ty hory doly slibovali, protože vědí, že na to utáhnou každou ženskou, ale každé je pak těžké se zbavit, když její předtsava hor a dolů je odlišná od jejich. Což nevylučuje, že ty hory doly budou ochotni nabídnout po bližším seznámení.
Ale ne po roce! To už je dlouho na to, aby z nich mluvil jejich skutečný cíl, a ne jen nějaké neurčité sentimentální touhy, které ale nikdy neuskuteční, či snaha neztratit partnerku, která chce právě tohle.
Ru, se všemi body souhlasím. a proto je třeba být obezřetný. i zvířata v přírodě jsou obezřetná. Dávají si pozor koho si pustí k tělu a koho ne.
Muž který pochází z rodiny kde panovala spolupráce a dobré vztahy bude tohle pravděpodobně brát jako samozřejmost a bude spolupracovat. tam kde to v rodině nebylo, tak muž teprve hledá svoje místo. jak se k spolupráci postavit. Pokud má za sebou rozvrácený vztah tak si dává pozor. teda takový muž je schopen si velmi vážit partnerku která mu nědělá scény a z něj blba. /zkušenost z práce/ Jsou ženy které nepřipustí jakoukoliv mužskou slabost a pořádně ho teda propérují a naopak jsou muži, co berou ženy jako kus domácího nábytku.
Ale to neznamená že taková hrozná žena využívající muže budu já (i když sebereflexe chybí spoustě ženám a mě občas taky) nebo že se naopak se nechám utiskovat od muže. Ale to soužití a ladění soužití přijde až během vztahu. Dříve se to těžko dá zjistit, max. z toho jak to bylo v bývalé rodině a doma. ale to jsou jen indície.
skutečný vztah lze jen zkusit naživo. a to je risk naprosto největší. tam člověk hodně riskuje a hodně vkládá.
no, ratko,
na té původní (úplné nebo neúplné) rodině, jejím vlivu, něco je, když si to tak projíždím.
Jo, že stárnu … vědomí, že okruh potenciálních partnerů je velmi omezen, jsem měla už tak před pěti lety. A okruh se stále zmenšuje. Ale není to tragický :) Vlastně vždycky byl ten okruh hodně malej. Těch, co jsou daleko mimo kruh, těch si člověk ani nevšimne, hned je odfiltruje. Ostatní jsou už většinou ženatí, ti jsou tedy taky zcela mimo okruh. A pak jsou právě ti úžasní, co se pohybují na hranici okruhu. A ti bývají zatraceně opatrní, protože už toho dost zažili.
Takže – hehe, to je mi teoretizování! – ideální muž je v okruhu a ne zas tak zatraceně opatrnej, takže ten, co je trochu zpožděnej (asi jako já:-), což mu umožnilo toho nezažít moc a moc a už se tím vyčerpat a nechtít riskovat.
S tou “rodnou” rodinou je to velmi pravda.
Nelze předpokládat, že se muž naučí být spolupracující partner, pokud je z rodiny, kde rodiče nespolupracovali, jeli/jedou si každý po svém.
14
A k tomu to musí být muž, co není vysloveně škaredý, ani hloupý, ani vzdálený v zájmech či náhledech na svět…
Kolik takových po světě běhá?
Jaká je pravděpodobnost, že se potkáte? Že se potkáte natolik, abyste měli čas si sebe navzájem všimnout?
Ale je fakt, že ty tu šanci máš větší, bez závazků v Praze.
Šancí máme všichni hodně, šanci má ten, kdo ji chce mít.
Ale to neznamená, že to netrvá několik let, než člověk potká někoho vhodného.
Teda abych mluvila osobně – tak je to se mnou.
Jo, já to asi nějak vzdala. Lepší je se smířit s tím, že nic nebude, než se trápit, že princ nejede. :-)
Ježkovyzraky, já jsem našla blog, kterej mi připadá jako horor – slečna popisuje, co všechno zvládá. Kdy je nejefektivnější a jaké má priority a jak furt cvičí a když už nemůže, tak jede furt. Aby ten život nepromrhala. Proto to dělá. A ještě by bylo prý dobré, kdyby nevstávala až v půl sedmé.
To je můj opak! :)
Četla jsem jen dva poslední články a vůbec nechápu takový lidi.
A zaujalo mě to, protože si říkám, jaký typ chlapa patří k této ženě…
http://nanave.tumblr.com/
články “Jak to tedy všechno dělám”
a “Návrat”. Číst toho víc nemám sílu, protože mě přepadá nutkání jí napsat, jestli si opravdu myslí, že “ten život nepromrhá”, když bude furt cvičit a vařit si a padat na hubu a vyčítat si, že by mohla ještě víc.
ru 18
jo, já zvládám obojí dohromady nebo střídavě a obojí celkem pozitivně. Akorát zas jednou přijde chvíle, kdy budu pochybovat a obě varianty mi budou připadat stejně hrozný, a ne stejně hezký jako teď. Ale to je normálka.
Jo, já četla od jedné podobné slečny příspěvek v diskuzi o menstruačním kalíšku (omlouvám se, že to tu je zas). Psala tam dotaz, jestli ho může používat, když má sníženou dělohu – nikoli po porodu, ale po posilování. Strhla si děložní úpony zvedáním těžkých závaží na posilovně.
Nicméně cvičí žije podobným stylem života dál, protože jí to tak připadá zdravé. :-)
ad 20
Všimla jsem si. :-))
Teřba se to i u mě zas časem srovná. Uvidíme.
ad 19
Snažím se představit si, jestli se s takovou osobou dá vůbec utvořit nějaký vztah, natož partnerský.
Nakolik by jí to přišlo efektivní.
22 já být chlap, tak by mě asi štvalo, pořád nějaké cvičení a zeleninka a jogurtečky domácí výroby a vepřová krkovice nikde. Já mám totiž dojem, že s takovými dívkami nemůže být sex pořádný. Že furt někde mejou koupelnu nebo choděj na trh pro bio výhonky. Ale na druhou stranu v každém cvičení přece nějaká živočišnost JE, je tam i pot a námaha … ale nevím, je tam spíš krutost, kostnatost, činnost za účelem a pro efekt, ne pro radostný prožitek. A dojem salátového listu namísto zakousnutí do silnější šťavnaté hmoty. Já tohle nechápu, já jsem šťavnatá hmota (a to nemá s tloušťkou nebo kondičkou nic společnýho).
… na druhou stranu je pro chlapa pohodlné mít takovou slečnu, co všechno uvaří, zařídí, vyběhá, donese, dokope ho k něčemu. A dbá o sebe až příliš. Na to se nedá stěžovat, to je pěkný.
Ale mě by to sralo.
Nejsem chlap.
Všeho s mírou.
Hele, jeden fešák mě zve na rande na neutrální území. Asi dnes. Tak jsem napsala, že ve středu by to bylo ideální.
Mno … jde o Mr.Blowinga. Takže to vlastně není už rande, ale setkání dvou kámošů. Pro mě.
Ale vysprchovat bych se mohla i tak. Jdu na to. Třeba se i normálně oblíknu. A půjdu někam. I když setkat se s někým se mi nechce. Dopytle, že mě vždycky ty sms od mé partičky chlapů tak zneklidněj… ale negativně zneklidněj. Začnu plašit a lekat se, že by se se mnou někdo z nich, z minula, sešel. Včele Akční Hrdina, který tento týden se nakonec neozval a měla jsem klid. Protože já mám tendenci se nesejít s nikým; jen s někým novým.
Achjo a je po klidu :-))
Jo, dobrý, setkání dohodnuto na středu. To beru. Kdyby to bylo jen “teď mám chvíli volno a z nouze mě napadlo, že se sejdem, ale jestli ty můžeš jindy, tak to nic,” tak to jsem eliminovala. Hurá.
Přece jen ti chlapi jsou slušný a ne že ne:) Furt bych to v nich podceňovala, v tom od nich čekám /žádám maximum, hm, pořád mám obavy, abych nebyla hej počkej nějakej vocas a snažím se to zneklidněně diplomaticky zařídit ku svému dobrému pocitu. Tak snad dobrý.
Tohle zadaný ženy nemaj a všechno je hned snazší.
Jdu se opalovat na trávník.
Liško, téma, které řešíš, ve mně v současnosti velice rezonuje. Ráda bych ti napsala víc, až bude větší klid. Ale asi spíš na mail, jestli můžu.
Evo,
ahoj ahoj, samozřejmě, mail mám pořád
liska.bloguje@seznam.cz
Vztahová témata jsou pořád aktuální!
A jdu se zas opalovat a číst si přitom povzbuzující literaturu. To slunce je jako úsměv. Ještě si dám jablko, možná si sundám tričko jako obvykle … jenže tentokrát je o víkendu doma i jeden podkrovní soused, tak se asi svlíkat nebudu. Doufám, že se máte vy ostatní ještě lépe, i ratka, nebo aspoň zduchovněněji.
ratka se má dobře. vrátila se z výletu kde bylo hrozně vedro (v lese a u řeky) a ráno chtěla posekat a bylo mokro, a ještě dříve byla v kostele ale tentokrát nic moc. bylo to o hříchu a spáse, ale moc jsem tomu nerozuměla a když jsem se zeptala manžela tak taky ne.
teď jsem dopsala smuteční řeč na pohřeb a jdu za maminkou. Ona napsala půlku a ja druhou. Ona spíše věcnou a já poetickou.
a k tomu odkazu na tu dívku. mrkla jsme okem Je to mladá holka, ještě bez jakýchkoloiv povinností takže nemůže říct zda něco zvládá. ještě žádnou překážku neměla. to co popisuje jsou samé blbosti. udělat státnici, zacvičit si a navařit pro sebe. až to bude dělat s dvěmi dětmi, třeba jedním nemocným do toho umývat starého tatínka a ještě s vydělávat peníze úklidem protože nenajde místo pro sebe tak před ní hluboce smeknu. pak uznám že je fakt dobrá
31 poslední odstavec:
Tak nějak. Ale když jí to napíšeš přímo na ten blog, mcoc ji nepotěšíš. Budeš jen za nepřející závistivou starou rýpalku.
Pětiletému dítěti taky nevysvětlujem, že jeho malování do omalovánek není žádný extra úspěch, jen příprava do školy, kde teprv na druhým stupni uvidí, zač je toho loket…
Každý si k tomu svému “zvládla jsem” dorůstá sám.
Spíš je zajímavý ten její tvrdě volní, cílevědomý, ctižádostivý postoj. Jako takový.
Kam ji dovede. K úspěchu, nebo k devastaci… Nebo k obojímu…
mě to je v podstatě jedno. život je v tomhle hrozne spravedlivý, každý ho musí prožít. od narození ke své smrti.
a je úplně jedno co si sám o sobě myslí a na čem ujíždí. jak se pyšní sám sebou a sám v sobě. v tomhle je život velmi spravedlivý, někomu dá po tlamičce hned a někomu za chvíli :-) nikdo neroste do nebe. teda nikdo tam nedoroste vlasntí pílí i když se bude hodně snažit.
ctižádost člověka vždycky zavede do slepé uličky. slepý kráčí do zdi
“někomu dá po tlamičce hned a někomu za chvíli” tojo. Každýmu ale přeju, by byl spokojenej. Někdo zřejmě potřebuje režim, cvičení, dát si do těla jen samooúčelně, furt něco dělat aktivně a nezastavovat se. Třeba by jinak byl na heroinu, žejo, tak si to uspořádal podle svýho a je to OK, dokud neplive krev.
Proto jsem na tom blogu radši nic nekomentovala. Bylo by to z kategorie: Když je ti to vzdálené, tak proč to čteš a proč ještě navíc komentuješ.
Posedět na trávníku pod oknem a číst si, to byla zas moje metoda pro dnešní odpoledne. A jsem se sebou spokojena, že jsem ji vynalezla.
Liško, jasně. tohle určitě funguje jakože mi je nejlépe když si dám do těla a spoustu osobních zájmů. deset let. dvacet. a možná i třicet.
ale časem to vyčpí. teda domnívám se že naprostá většina lidí časem prohlédne že je to k ničemu, že je to prázdné. začne mít potřebu dělat něco smysluplného. ta naléhavost smysluplnosti se zesiluje.
Mně “dát si do těla” nefungovalo nikdy. Mně to připadalo na bednu. Pronic.
Jo někam se dopravit na běžkách, chůzí nebo na kánoi a jako vedlejší produkt si namáhat tělo a ještě postupovat hezkou měnící se přírodou, to mám ráda. Ale už to nemusím mít každý víkend, stačí jednou za dva roky a ostatek mi vyhovuje jen v mírném pohybu.
Ať se předváděj mladší. Já se na ně koutkem oka uspokojeně kouknu, jak si hrajou.
Asi shniju. :)
to byl jen příklad :-) někdo třeba takhle čte knihy. čte léta a léta a najednou začne mít nutkání o tom co přečetl mluvit. někomu to říct. to je pak ten přeskok. kdy člověku stačí pro sebe a kdy pak najednou má nutkání mít vazby. teda nejen pro sebe. ale i pro ostatní. a nikoliv jako instinkt, že z toho je výhoda. spíše pocítí potřebu se přiblížit realitě. vstoupit do ní. neoddělovat se. jakože moje prožitky, moje blaho, moje přiroda, moje potěšení… přijde asi (nevím, možná se pletu) potřeba to rozprostřít dál.
Už aby to na mě přišlo! :)
:-) na někoho to nepřijde třeba protože je pevně zakotvený v zemi. takže nežije v iluzích. ví. má kontakt s realitou. věřím že je dnes hodně takových lidí co jsou sami v sobě naprosto smíření.
Jo takhle – že je v teoretickém světě, a ne ve svém životě? Tak tím jsem postižena v raném mládí byla; jednak jako dítě jsem pořád četla a vymýšlela si fantazie a hrdinské představy a potom na studiích jsem sjížděla odbornou literaturu, teorie a ne život na zemi. A sama jsem si to uvědomila, že v tom nemůžu pokračovat. To byl taky jeden z impulsů mojí krize.
Musela jsem se vzdát intelektuálního zaměstnání a vzít malé pozemské. A to se začlo zvětšovat a snad jdu dobrým směrem … ne od teorie a oblaků, ale zdola od “kuchyňky” a holky pro všechno (i se mi zdál takový sen, tehdy, že jsem dostala zaměstnání v kuchyni, a to byl začátek nového života).
Nojo, zase si tu opakuju své staré mezníky, jako kdybych je tu už neměla zaznamenaný podrobně. Ale zjišťuju, že zapomínám a není naškodu, když se mi občas něco připomene. Odkud jdu. Co jsem už dokázala nebo prošla. I když důležitější je,kde jsem a kam směřuju nebo chci směřovat.
Jé a už je večer. I když je světlo – hurá. Škoda že v našich končinách není teplo ani půl roku. Škoda škoda. Půl roku bych brala. To by bylo hned veseleji. Ne jen ty čtyři měsíce. Každej slunečný den dobrej.
pro mě bylo toh světla a hlavně tepla příliš. byla jsem zpocená jako ze sprchy :-)
moc by mě zajímalo kam chceš směřovat. kam by jsi chtěla dojít?
liško, na blog slečny jsem koukla. v perexu má “o snaze žít” a ta snaha a mus z něj čiší. jsem daleka ji hodnotit, ale má v sobě vskutku krutého drába a exoskeletární systém vnějších rutin a povinností má opravdu namakaný. hlavně nezpomalit, nemít volnou chvilku, možná nezačít cítit? je to memento.
a díky za komix, v posledním vztahu jsem to měla stejně – jeho “ať je to pořád jak to je, nezávazné a užívací a bez budoucnosti/minulosti” (možná nějaká pánská mantra :) vs. moje “na cestě nemůžu stát, když nevidím, že někam jde, není to cesta”
44
Asi to tak mají hodně často, zvlášť ti starší, co už si manželství ozkusili.
Ale proč my ženský pořád musíme mít nějakou tu cestu?
Já tu potřebu mám taky, ale co pak, ani ta cesta není nekonečná, nemůže být, jednou nějaká stagnace nastane tak jak tak, zakotvení v něčem stálém, neměnném, rutinním… Nevymlouváme se my jen na tu cestu? Není to spíš tak, že my ten bod zakotvení máme jinde než oni? Prostě jen o něco dál (respektive blíž sobě si)?
ratko,
kam směřovat – to je ta cesta, vidět kousek dopředu a ne se jen plácat v přítomnosti, byť s “prožitkem”:). Ono to heslo “tady a teď” je dobrý, ale význam se asi často posouvá – leckdo,např. Akční Hrdina, to chápe jako muži v kom.Enkidu 44 – prožívat to, co je, těšit se z toho, co příjemného je teď, protože kolem má v životě třeba jiné věci ne tak příjemné nebo jinak příjemné. Být vděčný za všechno hezké. Nevyhledávat nehezké. Nedělat si další komplikace, kterých už mají v životě řádku.
Proti tomu se nedá nic namítnout, ale je to samotné dost? Pro chlapa, co popisuje ru v kom. 45, který už zažil hodně věcí a různých a zajímavých a je tím bohatý a zajímavý, pro toho už je dost, těšit se z přítomného okamžiku, je za to vděčný – i té ženě, která mu to dopřeje – a je tak šťastný.
Mně to takhle vyhovuje jen v úvodu, jen s vyhlídkou na další postup po cestě. Víc společný postup. Nejsem zralej chlap, no, abych takhle byla spokojená a dalo mi to radost a stabilitu potřebnou, abych se staral se v klidu o další svoje věci.
A pak ještě kam dojít a kam směřovat jinak, bez ohledu na muže – to chci někam, kde jsou kamarádi a ohromní lidi, u kterých člověk může pořád objevovat něco dalšího hezkého, a kde je zajímavá činnost /práce, užitečná, zároveň i zábavná nebo napínavá, i překvapující a pořád něco nového aby v ní bylo … to je trochu ošemetný aspekt, protože potom člověk nemůže nikdy usnout na vavřínech a nemůže se opravdu definitivně pochválit a vědět, že zabodoval, že se mu něco objektivně povedlo, že má obří výsledek za sebou /v sobě. Vždycky tam bude napětí a pochyby. Což je právě ošemetné a nekonečné a zdánlivě nenaplněné,ale přitom rajcovní tou proměnlivostí a napětím, jestli teda skvělé, anebo jen dobrý nebo co ještě všechno by se dalo…
Mno, jak to tak píšu, tak nějaká paralela s výběrem partnerů by tu byla – ta výzva nikdy nemožná se do mrtě naplnit. No tě pic.
No uvidíme. Jsem zvědavá. Jak to bude s prací a jestli v ní někdy budu odvážně průbojná. A jakého muže potkám v příštím kole.
olouvám se moc, ale někdo hodil odkaz na tohle staré video, už jsem ho viděla víckrát, ale možná se hodí k tematu. ten rozdíl ve vnímání. sama se považuju více za muže, jelikož mi je tupý stav v “ničem” velmi blízký. ale vím že maminka je ta co kmitá (myšlenkově)
takže ještě jednou omluva a šup s ním sem
http://www.youtube.com/watch?v=SUmCRrKYwBQ&feature=youtu.be
taky mi je jasné že je to šou a škatulka. ale vyjadřuje i různé nastavení lidí. nemusí to být jen genderově. někdo nesnáší “prázdno” a někdo ho vyhledává.
ještě k tý cestě. tjistila jsem že vnímám Boha jako intenzivní vztahy obecně. Nikoliv s bohem, ale jako vztah k dané situaci, vložení se do situace celým srdcem. spojení, myšlení, cítění, jednání. položení se do vztahu. proto i vyhledávám to “prázdno” protože tím se zbavuju překážek ve své hlavě a můžu se do vztahu vložit celá.
takže abych se vrátila k tobě Liško. MOžná v partnerovi hledáš podvědomě tuto intenzitu cítění.
vidíš, ratko, mně ta tvoje otázka připadala napřed zbytečná, ale jak jsme se začla rozkecávat s odpovědí, tak jsem si to mohla sama líp uvědomit. Dík.
enkidu 44
ad “snaha žít”- žejo, dělat všechno proto, abych nic necítil a nebyl se sebou a snad ani radši nerozeznal, kdo jsem.
A to s cestou – “když nevidím, že je to cesta” mě zaujalo.Protože jsem si donedávna říkala, že cesta je za mnou, ta dráha, kudy jsem prošla, a přede mnou ještě není, protože cestu si já sama tvořím svými kroky, nejdu přece po nějaké vyšlapané, co už tam je. Ale ono ne, přece jen potřebuju nějakou vyhlídku, vidět, na jaké cestě jsem a kam asi tak může vést a kam nechci. Mít záměr. Jinak by to přede mnou nebyla pak (až bude za mnou) cesta, ale nějaká motanice bez rozmyslu.
Jak je to… “Každý krok začíná…” a teď si nemůžu vzpomenout, kde. To je nějak symptomatické :-) že si zrovna nemůžu vzpomenout. Smysl toho úsloví byl, že krok začíná dřív, než se posune noha. Herdek, jak to bylo… :-)) musím se smát, že nevím.
ru 45
“cesta není nekonečná” – není a vždycky je napínavý, co se stane v tom bodu stagnace, bodu zvratu. Přijde nové paradigma :-) jako ve vědě, anebo spíš přijde průšvih … A přizpůsobení se novým podmínkám a následné nastartování další nově vzešlé cesty … takže jako ve vědě. Hm. Ten bod stagnace, po kterém dojde ke změně, se každopádně jeví víc jako hrozba než jako krásná kladná šťastná šance. Kterou sice je, ale vůbec ne bezbolestně :(
Teď jsem si – ve sprše jako tak často :) – uvědomila plně,při pomyšlení na téma “cesta”, že život je pohyb. Že moje pojetí není “život je, život existuje”, ale “život je v proměně, život nestojí”.
Dynamické pojetí. Život není statický.
To jsem sice chápala už dřív a četla a ne že ne,ale teď jsem to pochopila ne jen rozumově jako sdělení z knihy, ale víc prožitě.
Jaký to má ale dosahy, to akorát tak Bůh suď :)
nečtu už léta motivační knihy, ale řekla bych že krok začíná zaměřením pozornosti ve spolupráci s vůlí. Teda ty dvě věci dohromady vytvoří impulz, pohnutku… která může být zvrácena, zamražena. Ty zamraženosti je třeba (asi) objevovat. to je podle mě skutečná cesta. vnímat svoje pohnutky (odkud přicházejí) a zároveň vnímat co je “zmražuje”.
ratko 52
pohnutka -to je docela hezký slovo!! A vypovídající.
I o kroku. Pohybu. Životě jako pohybu!
Já prostě slova žeru! Ten jejich význam, jejich vznik, to mě nepřestane okouzlovat.
Ale to rčení s tím krokem byl takový stručný bonmot spíš. Zkusím to najít nebo si vzpomenout, kdo mi to říkal.
věřím že život právě v tom pohybu člověka někam vede. že to není samožer. jakože se chytám za vlastní ocas běháním dokola v rychlém pohybu. takže kam… možná si to řekne víc lidí. někdo řekne od určitého věku : do hrobu :-) když je mladý tak řekne k úspěchu a zdravému tělu. to mi nestačí.
s hrůzou zjišťuju jak mě spusta věcí otravuje. jak mi připadá nesmyslná a nudná. třeba hrabat se v politice, vysmívat se někomu jak to spackal a někoho vyzvedávat jak je dobrý. jak mě toto všecko neskutečně nudí a otravuje. když teda byla ta aféra tak jsem zvedla jedno oko a řekla si že to může být jen u nás. první den mě to bavilo, pak jen nuda.
Jedno je mi na mně divný, lépe řečeno nedoprozkoumaný :)
– že i když jsem zažila dlouhodobý vztah, dvanáct let, a bylo to pro mě celkově příjemné období (ačkoliv mnohé ve mně bylo neprobuzeno, takže to nemůžu porovnat přesně se současnou svojí představou dlouhodobého vztahu … no a to je taky součástí toho, co je mi divný, ta moje současná představa), tak teď když si představím dlouhodobý vztah, dlouhodobé soužití, tak můj první pocit je takové varovné zachvění. Tak bych to nazvala, kdybych třeba to chtěla zkumat metodou “focusing”.
Varovné zachvění. Jenže proč bych se měla “varovně zachvět”, když na druhou stranu vím jistě, že jsem schopná dlouhodobého vztahu, že to pro mě není potíž. Varovně chvět by se mohli podle mě spíš ti,co měli spoustu vztahů a žádný netrval víc než rok a půl. Já přece mám jistotu, že dlouhodobý vztah zvládám. Že jsem toho schopná, že to jde, už ten zážitek mám.
A nechápu, proč tedy ty chvějivé pochyby. O sobě? Že já jednoho dne řeknu Konec? Že dlouho pojedu a pojedu a najednou si řeknu: “Tuhletu jednu věc už dlouho toleruju, upozorňuju, že se mi nelíbí, a partner nic neudělal, nic nezměnil. Tak teď už to nejde a konec a jdu. ”
Protože tohle já dělám, to je to, co opakuju. A může to být různá věc, ta nepohodlná.
Jak udělat, aby nebyla ani jedna taková věc? Mluvit o ní hned, jak se objeví, to já vím, a mluvit přímo, to vím. jenže nevěřm, že mi zas něco neunikne :(
aby nebyla taková věc? Vždycky taková věc bude. jakože vztah pak nebude na dobrovolné fázi, teď mě to baví tak tady jsem. a teď mě tohle a tohle sere tak jdu pryč. podle mě je tento přístup opakem dlouhodobého partnerského vztahu. dlouhodobý vztah v mých očích je bezpodmíněný, takže když něco přijde co je neřešitelné a netolerovatelné v mých očích, tak nevystoupím ze vztahu nýbrž setrvám. budu reagovat na tuto skutečnost ale ten vztah podržím. budu nadávat, ty jsi takový a makový, nesnáším tě, kopat a řvát: nemluv na mě. a pak si lehnu do postele a vztah trvá dál. prostě pořád. i když ten druhý strašně vysírá a já vysírám. ono to přejde pokud je v hlavě záklopka že jinak to není možné, že je to věčné. pak podvědomí najde cestu jak to pořešit,najde cestu k řešení protože ten vztah je věčný. je to stejné jako s děckem. ponadáváte si, pobrečíte ale zůstanete. neopustíte se.
takhle to vypadá hrozně. ale je v tom něco magického. teda v mých očích. že když spolu, tak do smrti.
57
ano, souhlasim, přesně.
58
nevypadá to hrozně. Vlastně se dá říct, že je to takovej mantinel. Na té cestě.
58
Mně je hrozně líto, že mi ten první pokus nevyšel, právě proto, že sjsem ztratila tu možnost spousty společného až do smrti. Vztah, co jde jako šňůrka většinou života a prorůstá, prorůstá… Upevňuje se společným prožitým…
To nejde nahonit sebevětší láskou někdy v pozdním věku. To se prostě musí odžít, vteřinu za vteřinou, rok za rokem…
Liško, taky jsem přemýšlela, proč jsou pro tebe zajímaví jen hůř přístupní, ovládnutelní, do pratsnerství stažitelsní muži.
Nemůže to souviset s podvědomým vnímáním vlastní ceny?
Žena, která přijme muže chtivého vztahus e ženou, uzavřením takového vztahu nijak extrovní vlastní vztahovou cenu neodráží. Má muže, který by bral jakoukoli.
Ale žena, které se podaří uzavřit vztah s mužem, jenž se do vztahu angažuje ztuha, které se to povedlo takového muže získat, má cenu vysokou, je vyjímečná, když pro ni, kvůli ní se takový muž vzdal svojí samostatnosti…
61
jo, souvisí to taky!
To jsem si před časem uvědomila – že částečně to chování znamená “moje máma tohle dokázala a já to přece TAKY dokážu.”
Ale moje máma tohle dokázala, když byla o deset let mladší než já teď. Takže můj táta v té době byl o pět let starší než já teď. A to ještě není tolik. Na to, že měl za sebou tři manželství. O množství milenek i zahraničních nemluvě.
Docela mi přijde otravný, když si uvědomím, že vedle muže, kterej by mi připadal neschopnej, unylej, nechytrej, neatraktivní, nezdatnej atd. si sebe neumím představit. To mě štve, že mi dělá radost “mít něco lepšího.” Zní to hrozně. Prostě žádnej vůl mě neoslní.
Leda okouzlující úžasňák. Hm. Což mi celé připadá jako předsudek.
Když si tak vzpomenu, co mi maminka kdy naznačila nebo vyprávěla o svých mužích, tak mi dochází, že ona si tedy taky nevybírala nějaké nezajímavé nevýrazné, vůbec ne.
57- Jako jo, házet flintu do žita po první krizi je zbabělost. Ale co když je vztah dlouhodobě nefunkční a oba v něm zůstávají ze setrvačnosti, z lenosti? Místo, aby rostli, mrhají energií na svoje půtky, na stále dokola se opakující výčitky, které nikdy nejsou tím druhým vyslyšeny? To je snad někdy lepší odejít. I ty děti by za to nakonec byly raději, než si nést do života takový vzor a nedejbože pak vybírat podobně.
65. Evo, to si uvědomuju. Čím dál tím víc a silněji. Dokonce se nechám pokřtít ačkoliv to zdánlivě nesouvisí ale přesto to souvisí. Vztah vnímám jako spočívání v lásce (v bohu neboli v tělu kristovu) Ono se to moc nedaří spočívat, člověk je tvor nedokonalý ale když řeknu že cílem jsou intenzivní láskyplné vztahy s lidmi v mé blízkosti tak je na místě prosba a motlitba. nemůžu očekávat že jen tak se samo vztah vytvoří. Můj muž je křtěný, prožil toho hodně a fakicky nás překážky přiblížily. Přesto je zde ještě něco… nějaká překážka. A uvědomění si že ta pořekážka není jen ve vztahu s mužem, že o tuhle intenzitu – láskyplnou intenzitu vztahu člověk usiluje obecně k těm co má rád a které potkává. K přátelům, dětem, ale i známým, kolegům v práci… Takže nejde jen o partenra i když ten je nejblíž a fakticky je denně přítomen v běžném soužití. Jde o sdílení přítomnosti jako takové. Přijímání okamihu. A když je to s mužem tj. setkání s mužem v okamihu tak můžu říct že se jedná o setkání v bohu. a když se nedaří tak mohu prosit a mohu se kát.. a prosti za odpuštění. prosit o milost. prostě najednou mám metodu jak se vnitřně uvolnit a nalézt tu správnou reakci. ten okamžitý láskyplný postoj v okamihu. který může být i hněvem – ale vychází z intnezity setkání v bohu
napadlo mě ještě že si o mě můžete myslet že jsem blázen. což samzřejmě jsem ale spíše jako pako než nějaký náboženský fanatik. domnívám se že člověk (já) hledá absolutní vztah a nejen vztah nýbrž i z něho vyplývající jednání. neomezené sama sebou, vlastními bloky a předsudky. Abych mohla říct že něco dělám svobodně, je třeba uvidět uvnitř co mě omezuje a co mě podmiňuje a kontrolovat to. kudy jdou moje vzorce a zkušenosti a co jsme načetla. a othle žádný člověk neví a neumí, ani psychoterapeut – nikdo. takže to prostě nechám plavat a řeknu děj se vůle boží. a uvěřím tomu že se děje. a vůle boží znamená k prospěchu všech. je ot taková obezlička na jedné straně ale tím se dokážu pustit mého vlastního pohledu. přestanu se zvisat na mojí pravdě. uvěřím že existuje pravda uprostřed. která vyrůstá z okamihu. toho co se právě děje. co ve skutečnosti jsem. přijmu to.
67 chápu tohle – říkat si: Vše, co se děje, se děje pro moje dobro.
Ale napadlo mě, jak píšeš
“člověk (já) hledá absolutní vztah a nejen vztah nýbrž i z něho vyplývající jednání. neomezené sama sebou, vlastními bloky a předsudky”
Zbavování se předsudků, to jo, to je normální, zdravé, růstové, dospělé atd.
Ale “absolutní vztah neomezený sama sebou”, to si myslím, že je protimluv. Protože teď jsem si uvědomila, že moje přesvědčení je: Vztah nemůže být absolutní. Kde není nic osobního, není žádný vztah. V nějakém stavu, kde není nic subjektivního, nemohou existovat vztahy, jen nějaké inertní bytí o sobě nebo co :)
Vztah je pro mě definován subjektivním postojem, subjektivitou a charakteristikami osobními, subjektivními. Kdyby neexistovaly, nemáme mezi sebou Žádné vztahy a Vztah jako pojem neexistuje, nebyl by vynalezen.
Pro mě vztah znamená nasedání osobních charakteristik jednoho na osobní charakteristiky druhého. Plus společné zážitky jako formující faktor.
Ale nikdy v životě jsem se nikam nekoukla na nějakou odbornou definici vztahu. Ona definice moc neexistuje, asi, stejně jako definice pocitů. To jsou jen částečné úhly pohledu, takové definice těchhle jevů.
Takže mi z toho vyplývá:
Vztah k Bohu se může manifestovat jen ve světě duality. V prostředí subjektivity.
60 ruliso
tyjo, trochu mě to píchlo jako zamrzení, když jsem četla tvůj komentář. Později jsem si na něj vzpomněla v autobuse :) a řekla jsem si, že ne, že tohle asi opravdu nebylo pro mě. To bych nechtěla.
Původně jsem to chtěla, jako holka, jako dítě nebo adolescent jsem si řekla: Já budu mít jediného muže na celý život. A mohlo to taky být (opakuju se, já vím…). Jenže jenže jenže dnes mě trklo v knížce to pravé slovo- vášeň!
Mohlo to tak zůstat, mohla jsem v klidu být s jediným svým partnerem, nebýt vášně.
Bylo to v knize o pohádkách z jungiánského hlediska, kterou jsem četla asi osmkrát. A dnes ráno cestou v autobuse narazila na moment, že žena potřebuje zažít vášeň a tou vášní teprve oživí ducha. Tím jako ti jungiáni myslej “animus”, tím duchem, zřejmě, ale to je fuk, to je jejich terminologie. Nám stačí to slovo zduchovnění.
Asi chtěj říct, že ženská je jak polochcíplá, dokud nezažije vášeň a že pak teprve může jít dál, oživle. Živoucí bytost. Celá žena.
No a to se mi vlastně přihodilo.
S tím jediným partnerem já bych toho dosáhnout asi neuměla. Těžko říct a jiné ženy třeba jo, ale já ne.
Takže to dlouhodobé, celoživotní soužití nemohlo být mým osudem. Leda kdybych chtěla zůstat neprobuzená jako Růženka. A já se rozhodla, že se probudím a udělala jsem to, jak to šlo, no.
Takže litovat nemůžu.
Bylo by to hezký, kdybych já byla schopná celý život s jediným vztahem, ve kterém bych to všechno svoje růstové prožila, ale neprožila, nešlo to.
Otázka je, když jsem teda probuzená, co s tím dál :-)))
Třeba nic??
… takže, vášnivá ruliso, co myslíš? :)
je to vztah v sobě. bůh obsahuje všechny vztahy sám v sobě. je jednotou vztahů. takže je třba se nejdříve vzdát sama sebe aby bylo možné jednotu prožít, vzdát se subjektu (ale ne každý by to chtěl – tomu rozumím). protože ty vztahy jsou propojené absolutně. jjsem subjekt vůči objektům. ale to neuspokojuje. není to pokoj. nejsem nic extra vůči ostatním, ale jako subjekt mě to nutí se vyvyšovat jakobych byla. moje a tvoje. nahlížením na vztah z hlediska subjektu ho křivím. nedokážu ho nijak uchopit. jen když ho nechám běžet svobodně můžu prožít že je. ale to se musím vzdát svojí “pravdy”. jakože se přestanu vymezovat subjektivně. uložím se do vůle.
vášeň se vybije. existuje nevěra. vášnivé vybití těla. existuje tvůrčí zaujetí ktré se taky vybíjí. je možné umřít když už to nebude fungovat. ale není možné žít pokud se to stane drogou a nic jiného člověka nebaví.
73 o tom jsem nehovořila. Vůbec. Jen o zážitku vášně. Ne že má trvat nepřetržitě nebo co.
72 Ničeho se vzdávat nebudu, od toho tu podle mě nejsme. Jsme tady proto, pokud existuje Bůh, abychom k němu měli vztah. Jestli je bůh, tak chtěl tohle, jinak by žádné stvoření nedělal. Udělal rozmanitost a subjektivitu, ne žádný absolutno, to už měl před tím, sám o sobě a v sobě a se sebou, i když vlastně ani to ne, žádné “sebe” neměl. To až stvořením existuje.
Tomu vyvyšování a křivení moc nerozumím, ani “svojí pravdě.” Nevím, co to je.
to už jsme u zase u buddhismu, že některé věci nedokážu vidět, nebo jinak schlválně si je přikrášluju a domalovávám abych se cítila v právu. jakože to dělám dobře. ale nemusí to tak být. jen to nevidím, protože jsme si to nechtěně domalovala ke svému propěchu. jakože mi to náleží. to je pak to vyvyšování. utíkám. prostě to vidím – nemůžu k tomu nic víc říct. vidím to a neřeším jestli to jiní nevidí, nemám potřebu to někomu rozmlouvat. ta pravda je souhrn všeho a to v každém okamihu v kombinaci.
rozmanitost je. existuje jako kulisa.
hodně souhlasím s ratkou co píše, je mi to její vnímání blízké….
a mně zase ne, to jsou věci :)
tu 75 nechápu – vidím, že používám úplně jiný slova pro popis jevů než ratka, např. pro takový význam (jestli ho ale chápu, spíš ne…) bych slovo “vyvyšování” nebo “být v právu” nepoužila. Rozmanitost pro mě není kulisa, ale naopak podstata našeho světa.
Takže vlastně nevím, o čem je řeč :)
já je pořád stejné. nikoliv rozmanité. jde o to zda ho dokážu pocítít, přiblížit se mu. rozmanitost má tendence ho rozbíjet na kousky, rozmělňovat a ztrácet. to mě teď napadlo v souvislosti s těmi kamennými trpaslíky. tak nějak mě napadly tyto obrazy. že v rozmanitosti se člověk utopí, rozmělní pokud si “neumí” udržet vědomě svůj neměnný střed. vyvyšování příchází v momentě když to co rozmělňuje a dělí se staví nad já. tak nějak to cítím. tu potřebu se ukáznit. ukaznit rozmanitost. udržovat pozornost. neunikat
77. kde je to právo? v jaké souvislosti? tady se moc nechytám.
u vyvyšování subjektu mi to je jasné. subjekt se cpe sám do centra pozornosti z přirozenosti. je přesvědčen o oprávněnosti svojí existence. aha, tady by mohlo být to právo. subjekt si myslí že má právo existovat… i na úkor ostatních. Takže ty Liško jsi empaticky vycítila to “právo”. jakože právo na vlastní existenci (i na úkor ostatních)
74 jojo, taky to tak vnímám Stvořením vznikly vztahy. Stvoření jsou vztahy. Přičemž na úrovni přírody se točí vztahy pořád dokola zákonem přírody. každé uprázdněné místo se zaplní veškerou rozmanitostí vztahů která v daném momentu je možná. je to jako rozhození všech semínek které jsou k dispozici. když je volný prostor tak ta semínka (vztahy) začnou růst a tvořit se – koloběh. takhle je to (podle mě, možná) i s lidskými vztahy. Zaseje se semínko a ono vyklíčí a vyroste. Ne hned. Je tam doutnání, vytváří se kořenový systém (podvědomí) tam to prostě zraje.
ještě k 70 protože tak nějak jsem to prošla… tomu naprosto rozumím. chápu tu potřebu… vášně. a netuším co s tím. asi nic. jak píšeš. asi nic se s tím nedá udělat.
No nic, jít do toho, zažít vášeň.
Ale co následuje dál? Asi usazování, nevim.
ještě zpátky k té cestě: život mi přijde z podstaty dynamický, rychlý rytmus třídá kllidnější roky a tak furt dál. i stagnace má svůj význam, může se v nás něco tiše chystat, sbírat síly/zkušenosti atd. číňani říkaj – když klid dosáhne maxima, přejde do pohybu. a naopak.
takže touha “prostě si užívat současnost” je naivní a nerealistická chuť zastavit čas. stejně jako třeba chtít, aby zamilovanost (vášeň) vytrvala ve stejné intenzitě napořád. ta představa se blíží blázinci :)
a ano, u mužů, co už mají vztahově odpracováno se dá pochopit, že si chtějí jen užívat příjemností. stejně jako touha po vztahu se vším všudy (a třeba i dětma) u mladé ženy. jen se v tom holt nepotkávaj.
mě zaujalo zažít vášeň a co pak? no znovu zažít vášeň. a znovu. jinak by člověk zůstal v jednom vztahu. to opakování asi je důležité. že se to opakuje. že se to neusadí. když se to usadí tak je konec.
kdyby se to nemuselo opakovat, tak člověk zažíje vášeň a má klid. ale tak to není. chce to zase.
67/68
Vztah neomezený sám sebou ej protimluv absolutní. Vztah je vzájemná závislost dvou dubjektů (nikoli závislost ve smyslu závislosti jako neschopnosti být nezávislý, ale vzájemného ovlivňování se). Individualita oněch subjektů je od charakteru vztahu neoddělitelná.
V případě vztahu s bohem (který je pro ale zatím dost neuchopitelný, vzhledem k tomu že nevím, co je bůh a nakolik je/může být jeho vztah ke mně aktivní)n jsme ochotna přistoupit na to, že individualita nehraje roli v případě Boha.
V případě člověška ale stoprocventně. Nelze oddělit člověka od jeho osobnosti, nelze tvořit vztah sám bez sebe, absolutní vztah je cca totéž jako ideální podmínky v termodynamice. Neexistuje to.
86. no nelze. proto ten bůh. jako katalyzátor. protože vztah lidí se může v něm posílit. teda mluvím za sebe. jakože důvěra že i to co se nezdá v dobré se obrátí. a že dává smysl. v tom vnímám tu absolutnost. oporu. že už tolik nepochybuju o svojí cestě. Odpovědnost sám za sebe, to ano. Ale také mnohem více jistoty že tak jak to je , je to OK.
ad 70/71
Ne, svou 60 jsem opravdu nemyslela na tebe. Jen ze mě vykouklo něco, co mě trápí už delší dobu.
Ta lítost za ztraceným, příčina, že i cosi na jednu stranu cítěné jako konečně dosažená meta, jako malé vítězství, úleva a klid, cítím současně i jako svou prohru, ztrátu a selhání. Zklamání.
Nevybudovala jsem. Nedotáhla do konce.
Vášeň…
Vášeň buď v sobě někdo má, nebo nemá. Jak ji uplatní, kde v čem zrealizuje, je na něm, nemusí to být jen sex nebo vztah. Osobně věřím víc na vztahy založené na klidu než na vášni. A čím vášnivější se cítím být, tím víc tíhnu ke vztahům nevášnivým.
A hlavně si myslím, že žena se stává aktivní a celistvou nikoli vášní, ale mateřstvím. A o tom jsmem přesvědčená celou duší.
U mě to tak bylo.
Taky nelituju. :-)
72
Taky mi přijd enesmysl snažit se vzdávat sama sebe. Kdyby to bůh chtěl, nedal by nám naše ega, naše rozdílnosti. Vo ej v nás dobré, je jedinečné, náš přínos sotatním není založen na tom, že s estaneme Nikým, al eže z naší individuality vytěžíme to nejlepší, pro nás i pro ostatní. Vypěstujem to, vykultivujem a správně použijem pro společnou věc.
Každý dobře fungující celek v přírodě je založen na rozmanitosti. Vzájemně se vyvžující, vzájemně s eobohacující, doplňující.
Jsem přesvědčená, že Bůh si přeje rozmanitost. I tu naši osobnostní.
88. no mě přijde že se stávám celistvou v posledních měsících. teprve. ale ten pocit že teď už to je ono…. mám fakticky každý rok :-) a něco to přetrumfne.
dvě velké děti jsou z domu, nejmenší lajdá (to je pro mě životní zkušenost jak se s tím poprat), jsem v přechodu a tatínek právě umřel. Vnímám to jako stav harmonie. Celistvosti. Nic z toho není ani navíc a ani méně.
Přičemž to není nic vypěstované a kultivované, naopak. sedlo to jako prdel na hrnec. udělalo to žuch! a přesně to zapadlo do sebe.
75
Nerozumím tomu s tím domalováváním si.
Myslíš, ež tím, že s Liškou odmítáme vzdát s esama sebe a obhajujeme svůj názor rozmanitostí a pod., si přimalováváme skutečnost, abychom se cítily v právu?
Jak jde zjistit, kdo z nás si co nebo víc přimalovává?
Jinak – já to čtu a přitom průběžně odpovídám. A koukám, jak rpavidelně odpovídám Ratce cca totéž co Liška a jak Ratka pak odpovídá skoro týmiž slovy, která tak pracně soukám dohromady.
Omlouvám se tedy za duplicitu názorů. Příště celou diskuzi napřed dočtu a pak teprv zvážím, které komentáře odešlu.
Ratko, 79 – to právo jsi přeci použila ty, v 75, Liška je v 77 jen ocitovala. :-))
86
” no nelze. proto ten bůh. jako katalyzátor. protože vztah lidí se může v něm posílit.(…) jakože důvěra že i to co se nezdá v dobré se obrátí. a že dává smysl.”
Jednak k tomu nepotřebuju boha, o tom jsem přesěvdčená už desítky let a pořád stejně nevěřící, druhak nechápu, jak to souvisí s indiovidualitou bnebo odosobněností vztahu. Tohle přeci není žádný vztah. Jen víra.
93. díky, už jsem si to našla. jo tak nějak to mám. domalovávala jsem si spoustu věcí, abych se třeba omluvila sama před sebou. aby mě netížílo svědomí, různě jsem kličkovala a kroutila se. neříkám že teď je to dobré :-) ale už se můžu modlit a kát :-) je to pro mě neskutečně úlevné.
90
Ano, a přesně tento jev považuju za nejkrásnější objev svého života, že to takhle funguje – a nehodlám si ho zničit žádným bohem, protože to by se mi mohlo stát, že se v něm utopím a ulpím v něm a už mi ho nic netrumfne. A já si přeju, aby se mi to stále trumfovalo, až do konce života, znamená to, že až do konce života pořád budu mít co nacházet nového a radovat se z dalších pokroků. :-)
víra je vztah. víra se může projevit jen skrzeva vztah. jinak to prostě nejde. nelze tvrdit že věřím a nemít k němu vztah, to by byla lež. pokrytectví. byly by to jen prázdné slova. kecy
96 :-) ještě nejsi tak stará jako já
95 a spousta dpředchozích:
Když mně čím dál víc přijd,e že ty tu víru máš spíš jako berličku, aby ses zbavila všech možných svých pocitů, které ti zaplevelily žicvot a nešlo se ti jich jinak zbavit, protože ti nešlo změnit sama sebe…
Tak sis znašla cosi zvenčí, na cos to všechno přenesla…
98
Stáří je co? :-)
97
Víra není vztah.
Víra je jednostranná.
98
Popravdě, je-li stáří to, že už nevím kudy kam a cítím se být sama sebou natolik unavená, že si najdu boha, abyhc se sama sebe mohla zbavit, pak asi ani stará být nechci…
vypadá to zvenčí dost blbě, že? s tím se peru teď. mám pořád tendence se omlouvat i před druhými. abys si nemysleli že jsem až takový blbec. ale jsem. a možná je dobře že to tak jasně vidím a vnímám. nelze před tím uhnout a musím se k tomu stavět čelem. je to tak jak píšeš.
to téma nechám být. vlastně je jedno jak to mám. důležitá je zde Liška.
víra je vztah. takhle to vnímám a nelzemi to vzít. je to vztah s tím (k tomu) odkud vše pochází a kam se vrací. není to jednostranné a ani nemůže být. protože to odkud pocházím je pořád ve mě přítomno. vnímám to a cítím, a a vnímám zájem.
Jo, víra mi připadá jako vztah. Akorát že ta druhá strana jsem taky já. Jsou dvě, ale obě jsou ve mně. To zní jako mystické tajemství :)
106. díkybohu :-)
106 je zajímavá. Tak nějak to asi je.
Vztah uvnitř sebe.
To je dobrý. To se mi líbí.
109 a? kdo s kým má vztah?
To je právě pro pozemšťany to tajemství. :)
Bůh, je-li, je v nás uvnitř.. Odtud ho vnímáme, ne zvenčí, ten venek jsou jen okolnosti,které iniciují nás samé. Takže vztah uvnitř sebe je buď já a nějaký ten bůh, nebo já a moje skrytější já, které bych jinak nevnímala.
Jo, souhlasím, že je uvnitř.
A pokud je, tak musí existovat nějaké jiné “rozměry” nebo stav božství, ve kterém ale neexistuje žádné venku ani uvnitř,ale něco úplně jinýho.
… ono uvnitř a venku je asi to samý.
Ne, myslím, že ne. Uvnitř sebe si šteluju oba konce toho vztahu.
Vztah venkovní mám možnost ovlivňovat jen z větší či menší části. (Záleží, jak nmoc ovlivňuju toho druhého na druhém konci.)
je uvnitř. nemůže být jinde. ale může se jevit že je jinde. ale to je jen zdání. uvědomění jde dovnitř. a má různé etáže. takže hraje roli s čím “máme vztah”. Jedna část je to co si uvědomujeme, vědomá část a ta druhá je uvnitř – neviditelná. ale je tam a my jsme k tomu přitahováni. proto říkám že je to důležité s čím máme vztah. co je náš bůh. kam směřuju. s kým vstupuju do vztahu. možná mi pak i budete rozumět proč. proč je to pro mě důležité a proč neříkám já sama. že já to rozhoduju. můžu rozhodovat s kým vstoupím do vztahu. zde volím. ale ten směr je daný tím co volím – vztahem s tím zvoleným
No nevim, nevědomí uvnitř je tak velký, že svět venku je jen jako jeho viditelné zhmotnění, asi ne větší. Draci jsou uvnitř i venku, oheň je uvnitř i venku, je to to samý, ale jinde … by řekli (ne)přítomní buddhisti, asi :-))
… buddhisti nebo jungiáni nebo šamani
117. přesně. tam jsou všichni ti bozi a bůžkové, bytosti takové a makové, ztělesnění našich vášní, emocí a tužeb. to všecko je uvnitř a my si fakticky vybíráme s kým “jdeme do vztahu”
je to jednoduše složitý :)
http://vimeo.com/52652624
bo 120
to je dobrý a dobrá kamera, hlavně zezačátku. Mám ráda dobrou kameru.
A vystupuje tam i komiks :)
Jednoduše složitý … já už nevim. Po rande s panem Blowingem jsem včera měla smutnou kocovinu, krutě se mi zastesklo po Akčním Hrdinovi. A dneska od rána se zase cítím dobře, nechápu proč jsem si zapomněla vzít kalhotky (co to je za legrační náladu? :-))
a říkám si: nebudu ty věci lásky brát asi už tak vážně (i když to se mi nikdy nepodaří, jak se znám), prostě se příští týden zase sejdu s panem Blowingem, docela dobře se mi s ním baví, erotické se asi poddá, je to pěknej kluk, je komunikativní, dokonce ví a řekl, které dvě věci ho ke mně táhnou (jedna sexuální a jedna jiná, co mu taky připadá neopakovatelná) nebudu si dělat starosti, s Akčním Hrdinou se taky sejít můžu, ale nic sexuálního – i když spolu tak kompatibilně ladíme ve všem – jakmile bych si s ním zas něco začla, bylo by mi akorát tak smutno z toho, že chci s ním bejt furt a do toho on už nejde.
Doteď jsem se bála naskočit na nezávaznou vlnu – že potom z ní nevybřednu. A že se těch mužů nezbavím a nebudu toho schopná, budu se lekat a nevědět jak na to, budou se ozývat jako pan Blowing a další. Chtěla jsem jít jedině do plnotučného od začátku. Ale asi hovno hovno, to byla nějaká moje konstrukce, představa, omezení.
Tak zkusím nic neomezovat.
A přece jen se setkat s Akčním Hrdinou jen na drink … pochybuju, že to ve mně nevyvolá na zbytek dne smutek. Určitě jo. Všechno se mi připomene, zážitky, věci, jeho osobnost. Co Všechno Jsme Spolu Ještě Mohli … nechci se rozesmutňovat. I Osel smutek pak takhle vyvolával. A před rokem jsem mu napsala, když navrhoval setkání, že se sejít nechci, že až později, že nechci retraumatizaci. Achjo. Takoví zajímaví lidi a já se s nima nemůžu vidět :-))
Je to zvláštní – muži, co o mně nechtějí úplně přijít, se ozývají plynule. A já když nechci o někoho úplně přijít ve svém životě, musím ho dlouho nevidět a pak se s ním spojit nově. Jenže až po letech letoucích.
“Co Všechno Jsme Spolu Ještě Mohli…”
Tak. :-)
fúúúha! 8 – ) No Lišinko, ja som už z toho úplný jeleň, daniel a srnec! 8 – )
ak môžem môj názor: sex je super, kamaráti sú super, hladkací kamaráti sú super. lenže. ono raz príde čas, keď sa človek musí rozhodnúť, čo vlastne chce/nechce. môžeš sa samozrejme stretávať ako a s kým chceš, ale mám vážne obavy, že toto nie je zrovna najšťastnejší spôsob ukončovania, a že si tým spoľahlivo likviduješ šance na ten tvoj vytúžený “plnotučný vztah”
chlapi typu “zaujímavý originálny pre život vo dvojici nepoužiteľný” sú ako parfum. úžasne vonia, ale piť sa to nedá ;-)
Ako parfum :-))
To sedí.
Je to teda dost smutnej vtip, ale sedí.
Jo.
K předposlednímu obrázku v komiksu mě napadá jeden citát:”Láska v minulosti je jen vzpomínka, láska v budoucnosti je jen očekávání, skutečná láska žije prostě v přítomnosti.“
To sice jo, ale bez jakéhokoli ohledu na budoucnost, ne. Pro mě ne.
126
Nevím, nezdá se mi to pravda.
Žádná láska v minulosti pro mě není jen vzpomínka, každá se stala součástí mě. Pozměnila mě, tím žije ve mně a mnou dál.
V budoucnosti… Naopak. Láska, kde budoucnost není přítomna v přítomnosti, je jen sen. Růžovoučký. Pohodlný, představující si jen lízání smetánky z povrchu, nebo naivní, z říše pohádek, kde pravá láska překoná všecky nástrahy černokněžníka a zlomí každou kletbu, včetně řešení neřešitelného.
Citáty jsou pěkná věc, ale spousta z nich je jen efekt, co dobře zní a má rytmus, nebo mají pofoukat nějakou bolístku, víc nic.
neshodneme se , nevadí. Přítomností si tvoříme budoucnost, ta se se stává po prožití minulostí. Náhled na život, na vztahy, na práci – to vše se odvíjí kdo co a jak prožívá. Je to i tady i krásně vidět na tom domalovávání si u lišky – která má představu o tom, jak má vše “správně” být v práci, ve vztahu – a není to z mého pohledu nic jiného, než přehlížení reality a skutečné přítomnosti.
129. jednoduše řečeno: příliš mnoho představ a scénářů, teorií(jak a kdo , co má být, dělat, jednat apd. maminčin vzor), z toho pramení očekávání a pak samozřejmě zklamání. Přitom tady a te´d je to nejcennější – jak vnímat co nejvíce a prožívat druhého člověka. Z tady a te´d pramení i to, že druhý člověk v budoucnu chce se opět setkat s tím druhým člověkem …vůbec nejsou důležitá slova, otázky, – ale to vnímání. Vnímání energie toho druhého. Neumím to popsat.
můj náhled na život a na tu přítomnost je hodně ovlivněn tím – jaké dělám zaměstnání. člověk tady je a luskneš prsty a není. všechno co je v přítomnosti – dotek, pohled…to vše se počítá.
128. jinak co se týče lásky – podle mě láska v člověku je a nebo není, bez ohledu na to, jestli jiný člověk lásku dává, či nedává. Pokud cítí člověk lásku v sobě, rozdává ji kolem sebe, přirozeně všem, v pohledu, ve vstřícnosti, ve svém chování, je patrna v prožívání. Většina lidí si bohužel lásku plete s obchodem a kalkulací – dám ti svou lásku, jen když mi ty dáš to co chci, co potřebuju …
ad 119 mno,
já tam vidím malý rozdíl:
“…domalovávání si u lišky – která má představu o tom, jak má vše „správně“ být v práci, ve vztahu – a není to z mého pohledu nic jiného, než přehlížení reality a skutečné přítomnosti.”
Nemám představu, jak to má “být správně” – to by bylo to, co popisuješ ty. A je mi ukradený takový postoj – jasně, všichni ho jako děti máme a v pubertě se ho začínáme zbavovat – z takového formálního postoje se nedá odpíchnout (jak se jmenuje odborně, to sem radši ani tahat nebudem).
Ale mám představu, jaký vztah partnerský a jaké vztahy v práci mně vyhovují.
A to je zaprvé něco jinýho
a za druhý je to lepší, než tu představu nemít. Protože pak by byla možnost, že platí varianta A – totiž že se člověk orientuje jen podle konformního, neosobního, podle toho, co vidí kolem a ne podle toho, že se v něčem cítí blbě a něco jiného mu vyhovuje.
Jestli někomu vyhovuje s někým spát, ale žádnou společnou představu společné budoucnosti nemít, tak prosím, klidně, já s ním klidně budu kamarádit, mám ho ráda, ale ať si to dělá beze mě.
… prostě to není triviální nebo nemusí být. Plete se dohromady víc věcí: láska, sex a soužití a ještě rodina.
Barčo asi mluvíš o nějaké čisté lásce, která se s ničím neplete. Tak tomu říkám přátelství.
asi bych to z mé strany uzavřela tím, že spíš si umím užívat to co je, a zbytečně se netrápit tím co není, takže asi tak.
Omlouvám se, ale nemůžu v práci reagovat průběžně, takže reaguju až poté, co Barča avízovala ukončení debaty.
129:
“…Náhled na život, na vztahy, na práci – to vše se odvíjí kdo co a jak prožívá.”
A to, kdo co jak prožívá, se odvíjí od toho, co prožil v minulosti.
Nejde se od ní odstřihnout. Jde si maximálně myslet, že jsem to udělal(a). Nebo potlačit její artefakty, kterých jsme si vědoma anehodlám je s sebou životem vláčet víc, než je nezbytně nutno. Taky jsem si úporně myslela, jak jsem svojí minulosti už odrostla, jak jsme se s ní vyrovnala… Reálnější a míň přítomnost si komplikující je přiznat si, že na té minulosti (i budoucnosti) závislá jsem a odstřihnout se nejde. Přijmout ji.
“Je to i tady i krásně vidět na tom domalovávání si u lišky – která má představu o tom, jak má vše „správně“ být v práci, ve vztahu – a není to z mého pohledu nic jiného, než přehlížení reality a skutečné přítomnosti.” 130: ” jednoduše řečeno: příliš mnoho představ a scénářů, teorií(jak a kdo , co má být, dělat, jednat apd. maminčin vzor), z toho pramení očekávání a pak samozřejmě zklamání.”
Ano, samozřejmě je přemíra očekávání a přílišná závislost na představách o správnosti na škodu věci.. Ale to nemá co dělat s přijímáním minulosti a reflektováním budoucností. To je jen úhel pohledu, který stejně zpracovává přítomnost, budoucnost i minulost.
Na “maminčin vzor” odpovím z opačné strany: Když si najdu partnera, který bude tíhnotu k maminčinu vzoru, ignoruju to a dám d takového vztahu v nynější přítomnosti všecko, co můžu? Nebo si představím, jak to s námi bude vypadat v budoucnosti, a vemu radši poněkud na držák a budu koukat, nakolik je v partnerovi ten maminčin vzor zarostlý, abych případně včas mohla najít nějakou tu díru po tesaři?
Když mě někde na dovolené nebo na večírku naprosto okouzlí muž z naprosto jiné sociální dimenze, cizinec třeba, nechám tomu volný průchod a odevdzám s evášni vztahu bez myšlenek na budoucnost, nebo si pragmaticky dám dohromady, co z taového vztahu může vzejít – a na 99% vzejde, jak se onen okouzlující cizinmec změní, až mě bude mít jistou či dokonce doma ve své zemi?
Barčo, nemyslím, že bychom se až tak moc neshodly, jen na to každá nahlížíme odjinud.
A jako pro všechno, i pro tohle platí Všeho s mírou.
Moc je moc a málo je taky špatně.
133
“Nemám představu, jak to má „být správně“ (…) Ale mám představu, jaký vztah partnerský a jaké vztahy v práci mně vyhovují.
A to je zaprvé něco jinýho a za druhý je to lepší, než tu představu nemít.”
Ano, a za třetí – znamená to, že znám sebe a vím, co nezvládnu, takže do takových vztahů už jít nechci.
A docela to koreluje s tím, co jsme nedávno psala – už nevím, jestli tady u Lišky nebo u Ratky – o sobě a svých vztazích, jak mi dřív nevadilo mít “ráda” kohokoli právě teď, v této přítomnosti, bez myšlenek na budoucnost, ohledu na to, co mi může nebo nemůže dát, třeba ženatého, a klidně s ním i spát. S pocitem dávání a lásky.
A proč už nechci.
Už do toho nepudu, přízemně myslíc na budoucnost a omezujíc se představami, co chci a co nechci.
Ru, možná máme i každá jinou představu o tom co je společná budoucnost. Jiné to bude u žen, a u mužů, kteří chtějí zakládat rodiny a jiné je to u těch, co už tuhle potřebu nemají … co má každý své bydlení, svou práci, ale také svou rodinu (můj býv. manžel má přítelkyni, ta má tři dospělé děti a několik vnoučat a prostě chce se věnovat jim a pak jsou dny, kdy se chce věnovat čistě jen jemu a užívat si ve dvou) Podobně to má známý Honza, kterému je kolem padesáti, je několik let vdovcem, jeho děti, mají také děti, věnuje se rodině, stará se o svou starou matku, má dobře placenou práci a pak má také své koníčky – seznámil se vloni s mladší ženou s dítětem, on ji velmi pomohl s finanční krize, věnuje se jí kdykoliv má čas, ale ta po něm chce co nejdříve další dítě a nutně bydlet společně …
Společnou budoucnost vidím i v nespolečném bydlení … což je pro mnoho žen nepředstavitelný problém. Mám to u sebe jinak, už proto že žiju dlouho sama ve svém malém bytečku, netoužím po dětech. Umím žít sama, ale právě si také umím vychutnat ty přítomné společné chvilky s tím mužem v setkání.
Ta společná budoucnost pro mě je zahrnuta v tom, že ten druhý člověk přijíždí, odjíždí, oba jsou i pracovně vytížení – setkávají se a dělají něco společně, ale zároveň si nechávají i své zájmy a koníčky, své přátele… není to umělá hranice, ale přirozená hranice.
Vlastně pozoruji ve svém okolí to, jak ta generace starší si umí vychutnávat volněji tu vzájemnost, přátelství, lásku, setkávání …o proti generaci mladší, mé, kde je to křeč buď a nebo, kde asi právě hrají hlavní roli i ty ženské hormony – jako poslední šance mít kolem ´čtyřicítky děti, ale taky poslední šance nějak uchopit svůj život a třeba vyhrabat se díky partnerství ze srabu začít jinak a tady se právě vkládají velká očekávání do nového vztahu a nového partnera apd …
a pak na druhou stranu poslouchám svého býv. muže, jak mi vypráví o tom, že tahle už nežije a ten zemřel a zase jich bude na srazu o něco míń a vzpomíná jací to byli fajn lidé … to si pak člověk uvědomí, že každé setkání s člověkem s kterým se cítí fajn je vzácné …
138
Myslím, že my dvě už tu představu o společné budoucnosti nějakého muže snámi příliš odlišnou nemáme. Dokonce bych řekla, že to, cos popsala jako vhodné pro sebe, vidím úplně stejně i pro mě.
Ale taky myslím, že je to zas z trošku jiného soudku povídání než o tom, jestli minulost v lásce je jen vzpomínka a budoucnost jen zbytečná očekávání. :-)
Ano, přítomnost je hlavní a je třeba ji žít naplno, co to jde, protože každá vteřina letí, a co promarním nějakým vzhlížením kamsi nebo ohlížením se do pominulého, to už se mi nikdy nevrátí, včetně okamžiku s tím člověkem právě tady a právě teď – kdyby to šlo, tak bych ani nespala vedle někoho, koho mám (když jsem ho měla), a jen ho do sebe vstřebávala a vnímala…
Ale třeba to s úprkem od mamánka nebo exotického cizince platí úplně stejně pro mladou jako pro starou, myslím, a to s tím ženáčem u mě nezávisle na tom, že ho nechci na trvalý pobyt a rozmnožování. Prostě tu budoucnost brát v úvahu musím. Nebo já ji nebrat v úvahu nedokážu.
Nedělá mi to zas takový problém, protože se nezamilovávám hned, ale přes veškerou svou extroverzi a komunikativnost potřebuju toho dotyčného trochu poznávat, sehrávat se s ním a zvykat si na něj a v podstatě se ho přestat bát, takže úlet typu “obrovská vášnivá láska na první pohled” jsem nikdy řešit nemusela.
No, a když se vrátím k Lišce – tak pokud ona má nějaké představy vztahu, které považuje za důležité a ví proč, třeba jako ta mladší generace, lpící na tom, aby partneři žili spolu, protože rodiče dítěte nebo dětí by spolu žít měli, nebo by měli mít alespoň společný domov, kde se všichni scházejí a kam se vracejí – tak proč ji (Lišku nebo tu mladší generaci) odsuzovat?
I ten domov jako domov společný s ostatními blízkými někdo potřebuje víc a někdo míň.
138. vlastně se stále učím :-)
141
To by měl asi každý, kdo není jen namyšlený pitomec. :-)
Někdy mi přijde, že to celoživotní učení se, nikdy nepřestat chtít se učit, nacházet, objeovovat… je odcela slušný smysl života. Nebo aspoň jeho náplň i motor.
140. Ru, asi máš pravdu. Je to postupný vývoj člověka. Kdy vidí nutně jen své potřeby, své nároky a časem zjistí, že takhle věci nefungují, že to všechno nejde ohýbat jen podle svého – že ho to vysiluje, vyčerpává, je nespokojený, neštastný, zklamává se opakovaně. Pak je třeba i delší dobu sám… a pak třeba časem začne vidět a vnímat lidi kolem sebe jinak a o to víc ho to překvapí, o to víc si to pak užívá, naplňuje ho to, je štastnější, spokojenější.
s těmi muži ještě mě napadá, že pokud si muž projde několika neúspěšnými vztahy – už je daleko více opatrnější, obezřetnější. V minulosti přišel o iluze, energii, někdy i majetek a finance. City pro muže nejsou až tolik přirozenou záležitostí jako to bereme samozřejmě my ženy. City jsou naší přirozeností. Muž si své city, vyznání chrání a je to pro něj vzácné. Takže takové to, když žena řekne: “já tě miluju, chci být s tebou a ty mě nemiluješ, nechceš být se mnou…” prostě u mužů, u většiny, myslím tohle funguje jinak. Muži milují jinak, jiným způsobem, ženy milují ušima :-) ženy potřebují slyšet …
tohle jsem si uvědomila také později, přehrála jsem si své manželství, jak jsem jednala, jaké jsem měla požadavky, co jsem chtěla a potřebovala slyšet od muže – a ono se tak nestalo. Kolikrát jsem nic jiného nevnímala, jen to své, co potřebuju slyšet apd. Do toho poslouchala rady kamarádek, své scénáře, své představy apd….
prostě musela jsem si na spoustu věcí jak funguje vztah přijít sama…
do toho jak funguju já, kde selhávám já, kde vůbec nevím … a vlastně jak mě to celé neustále překvapuje. :-)
144
“…s těmi muži…”
A se ženami to tak není? :-)
Protože pro ženy jsou city přirozenější, tak nejsou tak zranitelné?
A proč si myslíš, že “ženy potřebují slyšet”? Jakože konkrétní vyznání a slibečky obdivečky vyznáníčka?
Já třeba nikdy nepotřebovala slyšet, jak mě někdo miluje, dokonce mi to je spíš nepříjemné, víckrát jsem si ověřila, že takové ty horoucí proslovy o milování a lásce bávají nejméně věrohodné a spolhnutísevhodné. Potřebuju to slyšet v tónu jeho hlasu, když si mi říká o hrnek kafe nebo když se mě zeptá, jestli není zima, ne v nějakých patetických cancech.
A zrovna tak ale znám i pár chlapů, co tyhle sladký řečičky milujou a hrozně je potřebujou i říkat, i slyšet. A jsopu to jinak docela naoko drsoni chlapi. Možná až moc naoko. :-)
Myslím, že to není v pohlaví.
Přijde mi, že přeci jenom trochu zevšeobecňuješ na základě těch svých vzpomínek na své konkrétní zkušenosti, své konkrétní manželství. Já na základě právě téhož říkám – když mě muž vášnivě začne ujišťovat, jak mě miluje, tak je spíš blízký mě praštit. :-))
Nestála jsme o to to slyšet. Vždycky jsem si myslela, že když to je, tak se to ví a pozná.
A když to není, žádná slova to nezakamuflujou.
A taky si můj muž myslel, že mě navádějí kamarádky.
A přitom poslouchal svého strýce a bratra… :-)
Je to všude stejný, je to o nezralosti člověka nebo o jeho založení, ne o xx a xy.
A vůbec nejlíp se to pozná z toho, jak na tebe ten druhej šahá.
Není třeba říkat vůbec nic.
…. a jsme u té přítomnosti, že? :-), že…
buď tam ta láska je a nebo není přítomná…
to ostatní je podružné….
No jasně. Trošku přes koleno. :-))
Protože i když je, měla bych být schopná si i přiznat okolnosti, díky nimž v budoucnosti velmi rychle nebude.
Třeba exotismus jiného sociálního původu, mamánkovství, ženatost, chlast…
… a nebo neochota nebo nemožnost založit společně rodinu, když jeden z partnerů ji ještě nemá a přeje si ji…
A to může platit pro mladší ženu již “odroděného” muže, stejně jako naopak.
Ru, myslím, že to vnímáme dost podobně v těch vztazích, jen možná to píšeme v jiných slovech …
ale tady jde především o Lišku a její vztah a její vnímání a prožívání ve vztahu …
Přiznám se, že tomu moc nerozumím. Nerozumím tomu co liška chce, večer jsem si přečetla poctivě všechny komentáře jeden po druhým pod komiksem a myslela na ni …
Taky si nejsem úplně jistá. Nejsem Liška v její Liščí kůži. Ale říkám si, jestli to není asi takhle:
Když chci tomu druhému dávat naplno, mít ho v životě jako jednu z priorit, těžko se mi to dává, s ním sdílí, když on mě má jen na okraji.
V tom není ta kompatibilita.
147, 148 ajó a jsme u té přítomnosti :-)
Něco vím, co chci, rámcově. Podrobně ne, to už by byla moc strnulá očekávání, to by nebylo dobrý. Si myslím teď – kdoví jak se to hormonálně zvrtne, až potkám nějakýho chlapa :)
Co chci: Když s někým chodím, chci být postupně později součástí jeho rodiny, napřed bez ohledu na to, kde kdo bydlí. Prostě aby ten vztah byl zcela veřejný, ne jen pro “část placených diváků” (nevím, proč mě tohle slovo napadlo).
Ale nechci, aby mi někdo dával najevo (v přítomnosti:-), že se mnou bydlet nehodlá nikdy nebo že zcela odmítá mít se mnou děti. Bez ohledu na to, jestli je chci já nebo ne – protože já je, když jsem sama, nechci, resp. kdybych měla být s dětmi sama, tak do toho nejdu, v opačném případě dle situace, je to možné, ale ne nutné, nevím, protože v konkrétním partnerství teď nejsem. S tématem dětí si ještě dost užiju, bych to tak viděla…
A pokud s nikým nechodím, cítím se sama dobře a stabilně, nestřídají se mi nálady od příjemného po nepříjemné překvapení, neprožívám tolik druhé, nenutí mě to tolik reagovat na druhého a být tím až pohlcená (to mně se stává v začátku vztahu), ale víc si jsem spokojeně sama se sebou.
Liška 124: lenže ono to nie je vtip. ale realita.
…..až príliš dobre viem, ako to myslela Barča, s tým prežívaním prítomnosti…..a myslela to dobre.
….aj chápem, čo chce Liška, však to sú všetko normálne veci, patriace do zdravého vzťahu….zvířátenko Lišinkové ale asi potrebuje svoj čas na to, aby si veci prežilo (a prežulo) po svojom…..len mi je ľúto Liška, že sa pri tom toľko natrápiš…..vieš on asi pan Skunk už iný nebude a alebo sa zhodnete k obostrannej spokojnosti, alebo nie. a s tým sa nič moc narobiť nedá. ti to tu napísala tuším pomaly pred rokom Christabel Pani Rtěnka…..
Barča 138: pekný komentár, taký mne blízky.
“Společnou budoucnost vidím i v nespolečném bydlení” aj ja. poznám také páry. a funguje to. a niekedy aj lepšie, ako tie dvojice, ktoré zdieľajú spoločné bývanie. (ale myslím, že Lišky problém nie je len v nespoločném bydlení…..že keby pan Skunk býval napr. o ulicu vedľa sám vo svojom byte, tak by Liška až taký problém nemala…..)
“ale ta po něm chce co nejdříve další dítě a nutně bydlet společně …” byť pan Honza, tak zdrhnem ;-)
SV 155
jo, tak to bylo.
Příště se nedám hned tak strhnout. Akorát se strhujícím mužem je to těžké, protože chození s ním je úchvatný. Doufám, že už mi moje úchvatňoucí dobrodružství stačila a že je čas být víc nohama na zemi. Nebo zabořená po kolena do země, jak říká moje kamarádka o sobě. To by se mi hodilo, tak snad se trochu zabořím a nebudu už tak poskakovat.
Akorát mám takovej pocit, že právě moje “poskakování” a nezabořenost do hlíny se jeví kouzelným mužům kouzelná. Je čas na nový typ. Nebo na návrat k původnímu typu, dá se říct…
ad Rulisa: neviem to tu nájsť, je to už starší tvoj komentár. ale veľmi zaujímavý. si napísala, že máš pocit, že každá vec, dej, má v sebe určitú dávku energie. a kým sa tá energia nevyčerpá, tak ten dej beží. a nedá sa od neho odpojiť. niekedy mám tiež taký dojem…..ale, napadlo ma. že dej má takú energiu, akú do nej niekto vloží…..
158 – SV, jo taky si to myslím, tedy spíš i tak to prožívám, tak proto..Souhlasím i s tvým
*********************************************************************************
ale, napadlo ma. že dej má takú energiu, akú do nej niekto vloží….
AHOJ :)
158,159
Našla až teď, dík Anině, ale souhlasím.