SNY 31.3. a 1.4.2013
Obě noci jsem spala u rodičů a obě noci jsem měla pod polštářem kámen ze šamanského ostrova v Mongolsku.
V neděli se mi zdálo, že jdu vesele do města Anvers – Antverpy po cestě, polní nebo luční. Svítí slunce, do větví stromku fouknul vánek a pode mnou se otevřel pohled na město – vypadá hezky, vidím mezi domy jednu tmavou věž a druhou velkou stavbu světlou …
… a to byl konec snu. Moc dlouho jsem se pohledem na město nepokochala. Následujícího dne jsem se podívala do atlasu a zjistila, že Antverpy mají skutečně název Anvers. Co pro mě znamenají Antverpy? Protestantské malířství? Název samotný mi asociuje předponu ANTI-. A slovo VERS mi napoprvé asociuje slovo pravda. Až potom verš, báseň a VERT – zelený. Latinsky VERS by bylo něco jako “obrácení” a AN je “ne-” předpona; a(n)vers – revers, líc a rub. Ovšem italsky VERA znamená “opravdová, pravdivá,” tak moje asociace byla dobře. Asociace ani snad nemůže být špatně. Kdybych vzala slovo ANTWERPEN jakoby přes němčinu (s vlámštinou je moje asociační množina nulová, tak vezmu příbuznou němčinu), vyjde mi něco jako “neházet” – ANTI a WERFEN. Nebo antiverpánek :-)
Pro (moje) sny jsou takové slovní hříčky někdy typické. Protože jsou typické pro mě i za bdění. Nešťourám se v nich proto, že by mě význam snu nějak děsně vážně zajímal, ale protože mě hry se slovy baví.
Koukla jsem se na fotku, jak město vypadá, a je v něm velká tmavá katedrála, jejíž věž tvarem dost odpovídá té v mém snu. A světlou věž ve městě taky mají, i hrad. Pár nápadných věží má koneckonců každé historické město…
Kam tedy ve snu jdu? Do nepravdy, do líce nebo spíš do rubu? Šlo se mi tam celkem příjemně :-) Akorát jsem nevěděla, proč.
* * *
A v pondělí ráno se mi zdálo, že mi Akční Hrdina říká:
“Tele moje zatoulaný!”
Pak jsem prostříhávala bílý papír tak, aby po rozložení byl uprostřed kříž. A nad ním oči. Asi beránka. On tu větu “Tele moje zatoulaný” mi mohl říkat i bůh…
Vlastně být zatoulané tele a jít do anti- něčeho protestantského, je podobný obraz. A není to zlý, v těch snech bylo docela příjemně, cítila jsem se přijatá – ale furt ne doma, no.
Ještě kontext denních nálad: smutně sváteční. Jak nemám ráda vánoce, tak už ani velikonoce. Řekla jsem si rozhodné KONEC s očekávaným slavením jakýchkoli svátků, konec se společensky očekávanou formou jejich trávení. Protože když to nenaplním, jen by mě to užíralo. Že jsem na svátky sama a cítím se o nich sama. Řekla jsem si, že odteď šlus, to nedopustím a nebudu srovnávat svoje trávení svátků s tím, jak je (v představách!) tráví jiní a jak jsou média plná velkých stolů, velkých rodin, barevných zajíců a hord koledníků spolužijících v jedné vesnici, všichni spolem, ne sami. To jen tak vypadá. Si budu trávit, jak budu chtít.
Toho formálního společenského konvenčního se zříkám. Toho duchovního základu vůbec ne, ten na mě působí tím silněji. A chápu, že “sám” ho člověk těžko snese, tak je lepší se utéct do hromadného společenského slavení, ať náboženského nebo světského, do zvyků a rituálů. Je to logický. To vidím podle toho, že je mi o svátcích těžko. Těžko duchovně. Jdu do Antverp. Zatoulaný tele jde do Antverp.
Hm. V tom případě asi odvolávám, co jsem odvolal, a zkusím se svátky zatočit jináč :)
Přece nebudu zatoulaný tele a ještě v Antverpách. Kam bych tak šla a jakojaký zvíře? :-)) Asi domů jako já, žejo…
A(n) – opak (Iont, anion/t), bez (anhydrid)
anti – proti
ante – před
vers – slovní základ od. verš, verze, řádek, obrátil (versi),
versus – proti
vert – pravdivý, zelený taky, ale už ne latinsky, ale nějak vlámsky nebo jak, je to i belgický výraz, novoitalský je verde (názvy zelených kamenů jsou vert nebo verd a něco k tomu, záleží na dodavateli, jestli jdou přes Itálii nebo přes Belgii)
Ale spíš mě zajímají ty dvě věže, to je jak Kain a Ábel, Jekyll a Hyde…
A co takhle verb, verbs?
Ale možná to bylo, že postavili město tam, kde krajinu zbavili zelené louky…
A jinak – mně se pod Antverpy vybaví přístav. Spousty bohatství z obchodování, starobylé ornamenty zdobené lodě. Protestanství. A až teprv pak malíři.
asi dobrým směrem. mít v hlavě prázdno. nic neočekávat. a to prázdno se naplní plností okamžiku. jinak to asi nejde. teda mě to jde jen tak že tam nic není a to co se tam naleje se tam jaksi objeví…najednou. a je to dobrý.
Vida, Liška došla do Antverp, o tom se Hitlerovi leda tak mohlo jen zdát. :-)
barčo,
:-)))
ratko,
veškerá očekávání mě štvou, pryč s nima – jenže občas stejně dorazej, i když je člověk nezve. A určitě jezděj vlakem, ne po vlastní ose:) Taky se jich do vlaku vejde víc naráz a o to těžší nastane boj se jich zase zbavit…
ru,
vert zelený je francouzsky myslím; a verdura je gobelín, co je hodně zelenej. Teda to si myslím já, to mi utkvělo na základě mých asociací, možná je to trochu jinak. Ad ty dvě věže – ty mě vůbec nepřekvapily, to je zajímavý. Žiju v domnění, že černá a bílá věž je v Kolíně a všude možně. Nebo dvě markantní věže, každá jiná, že jsou ve městech často. A že jsou zas jako pravda a lež – lež jako věž, černá a bílá … aha a jsou tam obě, takže ty Antverpy úplně anti- bejt nemůžou :) Já si to hned myslela, že nějak zásadně negativní to neni.
Hlavně že do Antverp nemusim nikdy jezdit, už jsem se na ně koukla shora a příště se kouknu zas na jinej štat.
lež jako věž :-) to je dobrý :-)))
a to tele hubou mele :-)
A to tele hubou mele dost, na blogu. Jinak ani ne.
to nebylo na tebe, doufám že je ot jasné :-))) jen mě to napadlo v souvislosti věž jako lež ehm naopak a tele mele.
a kráva mléko dává. akorát nevím co beránek. osel posel.
“Telátko oblíbené …” zpíval Nohavica, když jsem byla na studiích. Zpívaly jsme si to s kamarádkou na kánoi v Podolí na těláku.
14. to neznám :-) ale asi to je dobré když je to nohavica
ad14 jsem si tu kamarádku vygůglila. Zůstala pracovat ve vědě a koná dobročinnou činnost -ona je z katolické rodiny – má pořád původní příjmení … tak že by se nevdala… :(?
Měla jsem ji vždycky hrozně ráda. Od prvního pohledu, kdy jsme vedle sebe seděly u přijímaček. Hrozně se mi líbila a tajně jsem si přála, abychom se ještě setkaly a byly kamarádky. A hned na samém začátku studií se to splnilo. Taková prima partička tam byla… To se mi stalo dohromady tak třikrát, že jsem od prvního pohledu byla strašně přitahovaná k osobě ženského pohlaví a chtěla s ní být a stalo se to. Na čas. Vždycky na vymezený čas.
16. taky jsem to tak měla. ty ženy mě moc ovlivnily. víc než muži.
17
a na internetu ta situace u mě pokračuje :)
O dííky váááám.
Já to měla jednou na gymplu, to mě ovlivnilo negativně, když mě pak kopla do prdele. A ještě jak pateticky blbě. Tu jsem milovala celou duší. Kamrádka, za kterou bych tu duši dala. Pro ni sjem buella jen o maličko míň než pro toho posledního vztaha-nevztaha.
Pak jsem to jednou ucítila ve vlaku k úplně neznámé holce, dokonce tak silně, že jsem o ní chtěla napsat scénář (Taky prd, ze sympatií i ze scénáře, jak jinak.)
A pak jednou na jedné koňácké veselici. Ale to už mělo hodně co dělat spíš s erotikou. To byla jediná holka, s kterou se mi zachtělo to dělat. Zanedlouho se z ní ale taky vyklubla spíš potvora.
Jinak se ženských spíš už bojím.
Lišky se nebojím, o té už vím, že se s ní dá jet až na kraj světa a po kruháči třeba donekonečna dokola. :-))
ru,
takže spíš potvory, no tohle! Třeba se ti to ještě zvrtne. Bylo by to docela pohodlný být eroticky vyladěna na holky, domluva by byla možná snazší. I když … já nevim. Už asi přestávám věřit na ideální soulad muž+žena (protože se to furt mění, lidi prožívají různé fáze jeden a pak zas druhej jinou…) nebo spíš na to, že si umím vytvořit reálnou představu ideálního souladu … bez debilních narušujících očekávání, bez té “věčné ženské nespokojenosti”
… napadá mě takhle o svátcích, že nezbejvá než se obrátit k bohu. Ten když bych ho přesvědčila, jak jsem úžasná a jak chce se mnou furt bejt, tak už by snad nikdy neodešel a ještě by ze mě nějaké plody dostal :-))
… jóó ale dvě “věčně nespokojený ženský” harpyje kdyby se potkaly i v erotice, to by byl průšvih! :)
V tom případě do erotiky s ženama nepůjdu. To by byl mocvelkej risk věčný frustrace. Zvlášť když jsem hetero :))
Mně hlavně ženský nevoněj. Hezký některý jsou, což o to, dráždit nějakou mladinkou by nemusela bejt špatná věc, kdyby u toho byl ještě i ten chlap a koukal by se, ale nepříjemný do nosu mi to je. Na tyhle věci. Prostě chlap je chlap. :-)
aniž bych teda chtěla být blbě osobní, ale já ty děvčata fakt milovala. teď s odstupem mi to je jasné jako facka. u kluků to bylo něco jiného, tam to byla taková ta romantická platonická spojená se vzrušením a velký ON. ale dívka, to bylo něco úchvatně úžasného. chtěla jsem být jako ona. oblékat se jako ona, mluvit jako ona, gestikulovat jako ona. ano, byla to absolutní obdiv. chtěla jsem být ona. všecko se mi na ní líbilo. a když jsme byla s ní tak svět byl v pořádku. když jsem s nbí nebyla tak bylo všecko šedé. u kluků to bylo jiné, bušení srdce, podlamování kolen, neschopnost čehokoliv. dívka byla se mnou. vedle mě. podepírala mě. věřila jsem jí.
takle jseme milovala také mojí sestřenici. a tetu, která nedávno zemřela. možná jsme si to jen namlouvala, že se v jejich přítomnosti cítím tak hrozně dobře. možná to vůbec nebyla pravda. třeba u sestřenice jsem později zjistila že jsem byla otravná, a že se o mě musela starat. a jak ji to lezlo na nery. nic z toho jsem neviděla. byla jsem zalepena, zaslepena… teĎ ZPĚTNĚ TOMU VŮBEC NEROZUMÍM. Proč jsem ty lidi tak nekonečně milovala??
Takhle jsem nikdy žádnou nemilovala. Jako že bych chtěla být jako ona, absolutní obdiv a tak.
Ale s ní jsem být chtěla. S tamtou na gymplu. Podnikat všemožné akce s ní, kulturní, sportovní, dobrodružno vynalézavé a tvořivé. Dělat jí radost. Malovala jsem ji. Psala o ní. A věřila jsem jí taky. Bezmezně.
A pitomě. :-)
Měla pravdu v tom, že to asi bylo dětinské.
Možná to bylo jen než jsem dospěla od holčičí dětské společnosti k té heterogamní.
U kluků jsem hledala partnerství, oporu, sex (k tomu patří to podlamování kolen, neb syndrom znehybnění je jeden z typických příznaků pohlavního vzrušení samic), i doplnění toho, co sama nejsem/nemám.
25
Třeba jen proto, že jsi měla potřebu milovat.
27 ano, v tom to bude. asi jsem měla obrovskou potřebu milovat. a rodiče jsem nemilovala. takže jsem hledala všude kolem a chytala se stébel :-)
31 hodně trefně jsi to řekla, ratko.
Já to vím, že jsem dost vášnivá, dost buď – anebo, dost divoký jsou moje emoce. A tím neříkám, že jiní lidi, ti mírnější než já, by neměli emoce slabší. Maj je silný. Akorát je nemaj tak divoký.
Zase “díky” tomu mám vždycky znova překvapení a furt se něco děje a furt je oheň vzplanulej nebo zase oheň udušenej hlínou a čadící a pálící do očí, oheň blesků a pak zas radostně vesele plápolající plamínečky. To poslední je ta láska jako kočka, jaro, chůze, dýchání … jaks to řekla v minulém kom.
Je to hezký. Protože je to intimní. Je v tom už obsažená ta schopnost milovat i do budoucna, dávat sebe, nebát se (příliš) jít do vztahu. Což potom přinese i to natlučení huby. No ale jinak bychom byly chcíplý. Si myslím.
Akorát semi furt na to dere reakce: Chcíplá tedy nejsem. Ale jsem šťastná? Není ten “chcíplej”, kdo s hlavou skloněnou nehoří, ale jen tak proplouvá pohodlným průlivem, není nakonec on spokojenej??
29. hubu jsem si natloukla jednou. a to takovým způsobem že jsem se stáhla do ulity a fakticky úplně přehodnotila přístup k opačnému pohlaví. ale nebylo to špatně. teď z pohledu toho co dnes vím, to bylo dobře.
máš to podle mě hozeno příliš na buď anebo. přitom schopnost lásky je podle mě absolutní cit. je to schopnost milovat život a lidi obecně nezávisle na tom zda jsou takoví nebo makoví. taková ta tělesná vášeň, chtíč, touha je jiný levl. to je prostě něco jiného. to není láska. teda není to láska srdcem tak jak ji cítím. láska je také tělesná, jelikož člověk cítí a vnímá tělem, ale to vnímání živého je radostné. nikoliv touha. vůně dětského tělíčka, hebká tlapka kočičky, čerstvá vůně jara, chůze… takové to nic nechtějící radostno. jakože dýchám. není na tom nic chcíplého i když v tom není žádný muž. a žádný sex. nic zvláštního.
a ty chceš mít silné emoce? proč? co ti to dává?
Mně to dává drámo a zábavu – právě to, že nikdy není vlažno a nudno, vždycky mám zábavu sama se sebou nebo dost práce co dělat, abych trágo přeměnila v klid a radost.
Vlažno a nudno by nemuselo bejt nikdy, jasně, já znám i klid, na čas, ale ne a ne uvěřit, že i bez tragickýho dráma a lítání nahoru-dolů je život, no. To je moje neharmonično – že nevěřím v klidné souladné harmonično, nevěřím, že to není zmrtvělé a nudné. Ani nevím, proč. Protože moje rodiče jsou taky takoví??
rozumím, potřebuješ zábavu. chápu zábavu spíše jako metodu odpoutání se od života. vzdalování se životu. abych necítila. když se bavím tak nemám čas vnímat co cítím. když je ticho a nic se neděje tak vlastně jen cítím. pak se musím věnovat jen cítění. když nic jiného není.
35
no a moje “zábava” není právě vyskočit na povrch a bavit se povrchně, abych se vyhnul životu nebo spíš útrapám a nepohodlí. Já zřejmě skáču přímo dovnitř a tam děj se co děj a poraď si jak poraď a to mě zabaví. Brutální koníček. Vím díky tomu, že nejsem povrchní. Ale nevýhody to má jak bejk :) Není to klaďácké, ale je to kladné, podle mě. Není to srabárna. A někdy by bylo lepší v klidu se povznést a neponořovat se.
Ovšem kdyby došlo OPRAVDU na věc, tak nemůžu říct předem, jestli nebudu srab na povrchu, unikající. Ani únik mi není cizí. Komu by byl :)
36. no možná je to něco podobného jako ty moje hory. to byly útrapy jak kráva. taky jsem si to dělala dobrovolně abych si zkusila kolik vydržím. tomu rozumím. mělo by to asi někam směřovat.
37 No, asi k ustání boje a zápasu a k té klidné harmonii.
Možná až mi dojdou hormony :) Hormony – harmony… I když asi nedojdou, protože určitě je to propojené, je to totéž, hormony jsou chemicko-biologické vyjádření mých dynamických psycho-procesů a tomu jistě odpovídají i nějaká aktivovaná neuro-centra v mozku. Je to všechno to samý,akorát to zkoumají rozdílné vědní obory ze svých vymezených pohledů, úhlů. No a ještě jaký duchovní rozměr k tomu přiřadit … a sociální interakce … a budu do mrtě popsaná bio-psycho-sociální jednota. Chachá (se vysmívám učebnicové psychologii, kterou ani neznám).
dnes jsme četla na idnes o nějakých manželích co příšli k lékaři protože je sousedi bombardují mikrovlnným zářením. přesně popsali kde a jak a kdy. a ukazovali popáleniny. a tak se tam šli podívat a jasně ženic nenašli. bylo to psychosomatické. oni měli hádky se sousedy a tak byli přesvědčeni že jim sousedi škodí až se z toho osypali.
napadlo mě, že by byla účinná obrana si koupit nějaké to stínitko odražovátko a těšit se jak se to sousedům odráží zpátky :-)) tím chcu říct, že naprosotu většinu problémů a následných emocí (většinou negativních) si prostě vyrobíme. ty pozitivní asi taky. ale u těch pozitivních to chápu spíše jako odměnu těla, které si odfoukne. Uff, tak jsem to zvládlo, to se mám dobře :-)) takže opět jen reakce na negaci.
zdravé tělo funguje zdravě. hormony hormonují a nervy nervují. srdce tluče a nohy běhají. a žíly žílují. prostě vše pracuje v souladu a to v jakýchkoliv podmínkách. i ve stresu i v klidu. i v zimě i v létě. s přáteli i nepřáteli. a pokaždé reaguje správně. protože je chytřejší než náš rozum, který jen rozumbraduje a vymýšlí si potíže.
40 no, kdyby šel můj rozum do prdele, možná bych byla šťastná. A tupá. To taky nechci.
39 “napadlo mě, že by byla účinná obrana si koupit nějaké to stínitko odražovátko” :-))) ano, ratko, znám lidi, co měli stejný nápad, i si stínítka vyráběli, spali složitě obaleni alobalem a pod. Dobrá zpráva je, že na tohle zrovna léky fungujou. Jestli na něco, tak na ty stínítka jo.
39 jsem dočetla , aha, no vida.
Jestli já jednou sebe celou poznám, repertoár reakcí, to jsem teda zvědavá. Počkejte, až vám jednoho dne asertivně oznámím, kdo jsem a co chci. To bude převrat. :)
ostrikovace ostrikuji !
věřím že časem ubívá pořád více reakcí a přibývá akcí. takže člověk nereaguje na nějaké vnější podněty ale nopak jedná z vnitřního popudu. aktivně. nikoliv reaktivně.
ubývá
ratko, jo, to mi tak taky připadá. A v některých oblastech to někom,u jde rychleji, někomu pomaleji… a vím, které jsou ty moje.