BOTANICKÁ ZAHRADA MALEŠICE

Neuvěřitelná souhra okolností, synchronicita. Poslyšte, jak to bylo, a potom se podívejte na fotky z botanické zahrady.

V noci ze čtvrtka 1. září jsem nemohla spát. Dala jsem si totiž sypaný turecký čaj Rize až večer a ke všemu jsem ho omylem nechala louhovat hodně dlouho, byl už skoro studený, když jsem ho zcedila a vypila. Ležela jsem tedy v noci potmě v posteli, opodál ležel kocour, a já přemýšlela:
Potřebuju nutně někam do lesa, do přírody, po pěti měsících na neschopence v pražském činžáku. Vycházky mám od 13 do 19 hodin. Potřebuju, aby ten les byl hned u stanice, kde vystoupím, ne až dva kilometry daleko, protože není jisté, kolik toho ujdu a co bych z pobytu v přírodě měla, kdybych tam dolezla v nepohodě a s vědomím, že se za pár hodin budu štrachat zpátky a ještě absolvovat cestu domů. Z toho mi vyplývalo, že nejlíp bude vyjet z Masaryčky – mám to pět minut z kopce na Žižkov a pět minut tramvají, k vlaku se jde hned, nemusím procházet hnusným Sherwoodem a hnusnými dvěma halami a tunelem jako na hlaváku.

Vsuvka:
Tuhle jsem na Masaryčku šla a potkala před vchodem, kde dřív bývala noční pošta, v Hybernské ulici věštkyni. Jak jsem poznala, že je to věštkyně? Napřed jsem myslela, že je to běžná pomenší žižkovská občanka s chybějícím předním zubem. Zeptala se, jestli vím, kolik je hodin. To je dobrý trik k zahájení kontaktu. Potom začala říkat „drahoušku“ a podobná oslovení, ať jí dám dlaň, že je věštkyně. Tak jo. Vyvěštila samé dobré věci, pak ještě vytáhla karty a vyvěštila zase samé pěkné věci v horizontu příštích tří měsíců, hrozně rychle drmolila a navíc řekla, že mě někdo proklel, protože mi něco nepřál, tak jsem měla dvakrát plivnout – což jsem udělala, ale asi moc a někam jinam – a ona kletbu odvrátila. O zdraví vůbec nemluvila. Kromě těch obecně kladných věcí – láska, peníze – ještě řekla „Budeš šoupat nábytkem.“ To je taky skvělý nápad – to se jistě naplní, protože to znamená akci od běžného luxování až po stěhování. Dala jsem jí víc peněz, než bych chtěla, protože jsem se vlastně pobavila. A poučila; kdybych se na to povolání taky chtěla dát. No a co byste řekli?! O týden později, zrovna ve čtvrtek 1. září jsem šoupala nábytkem, protože jsem už našla sílu po hodně dlouhé době vyluxovat si pokoj! Už se zotavuju. Sice mám všechny parametry bílých i červených krvinek dost mimo normu, ale mají tendenci ke zlepšování, je to vidět z posledního odběru krve, který jsem si vyžádala.

Plán byl tedy vyjet z Masaryčky a předtím si najít podél všech tratí, kde nejblíž leží malebný les. Nojo, já zítra v poledne mám jít k obvodní doktorce na polikliniku na Želivárnu – právě proto, aby mi řekla, že výsledky odběru krve ukazují, že je snad vše na dobré cestě – a potom bych mohla rovnou vyrazit! Nejšikovnější by to bylo přímo z Želivárny, kde jezdí autobusy. Ale kam? Asi směrem na Český Brod, přes Kyje, Hrdlořezy… a najednou jsem si v té noční tmě z 1. na 2. září vzpomněla, že před dvaceti lety jsem jednou slyšela v rádiu, že někde v Hrdlořezích je nějaká zahradnická škola a do jejího parku je přístup pro veřejnost. To si ráno najdu!

A našla. Jmenuje se to Botanická zahrada Malešice. A zastávka autobusu je podle mapy hned u vchodu. Autobus nejede ze Želivského, ale ze Skalky, popojedu na něj prostě jen dvě stanice metrem. Pročítala jsem všechny odkazy, ve všech stálo zhruba totéž a až na ten poslední jsem zůstala zírat. Byla to zpráva dopravního podniku. Říkala, že 1. září 2022 se nově zřizuje v Praze jen jediná nová zastávka. Je to zastávka Botanická zahrada Malešice. Ona předtím neexistovala! Vznikla až ten den, kdy jsem si najednou poprvé vyvzpomněla, že tam pojedu! K neuvěření. Prostě mi spadla z nebe.

Když na té nové zastávce vystoupíte, už první pohled přes zídku vás občerství:

Vešla jsem dovnitř, podívala se na rybník, uviděla v něm velkou želvu, když v tom mi na ruku sedlo šídlo. Voda a vzrostlé stromy. Nic hezčího jsem za posledních pět měsíců neviděla. Na začátku mě to až dojalo. Potom už jsem průzkumnicky postupovala systematicky a prošla snad všechny přístupné cesty. I některé horní, kam se nesmí, ale cedule byla jen z opačné strany, zdola, takže jsem ji viděla až ve vyhlídkovém altánu, kam jsem sestoupila cestou zase dolů k vile. Měla jsem s sebou vodové barvy a poohlížela se i po vhodném motivu na obrázek v místě, kde bude možné si sednout.

Tahle boční cesta od bambusů nahoru byla krkolomná, asi se na ni nemá chodit, vede od dolních nových skleníků nahoru k provozní části zahrady, kde jsou budovy, traktory, spousta dalších skleníků. Na mostě nahoře roste plevel, most sám teď nevede asi nikam. Možná i ten bude postupně opraven. Zahradu je zřejmě v plánu více propagovat a zpřístupnit veřejnosti (škoda, už nebude tak krásně prázdná), proto nově zřídili zastávku hned u brány.

Terasa vily:

Pávy jsem nepotkala. Vlastně žádné ptáky kromě vodních.
Pohled na altánek zdola, s jedním z jinanů:

Hodně času jsem strávila na můstku. Připluly ke mně kachny a další a další obří kapři koi, někteří měli asi metr. Proháněli se pod hladinou přímo pod kachnami. Video se mi sem nedaří nahrát; prý formát mov není podporován a formát mp4 taky ne. No a teď jsem ke všemu skoro všechna videa smazala v domnění, že je mám ještě v telefonu. Už je nemám ani v telefonu ani v počítači. Budu se muset brzo vrátit a natočit nová!

Vila ve stráni vrchu Tábor je osluněná až do večera. Dole ve stínu mi od 16 hodin už bylo trochu chladno. Vydržela jsem ještě hodinu. Nenamalovala jsem nic, na to už jsem byla trochu ztuhlá. Příště. Kupodivu moc vhodných motivů jsem nenašla. Na focení ano, ale na obraz ne, tam musí být dobře vidět trojrozměrnost, není dobré malovat třeba ten krásný pohled na vilu proti svahu, protože je to vlastně placaté. Vhodnější je kroutící se cesta mizící v dáli a podobně. Přitom je to tu krásné, stromy jsou pěkně rozmístěné, vytvářejí pěkné pohledy, zákoutí i atmosféru.

Závěs z modřínů.

Tahle rostlinka v květináči u palmy se mi líbila:

V pozdním létě se mi zahrada moc líbila, hlavně kvůli stromům, ty jsou pro mě důležitější než květiny. Těch tu bude k vidění víc na jaře, například azalky. Teď už je slunce mírné, rozhodně tu hraje ale důležitou roli, v zamračený den by se mi tu tolik nelíbilo.
Brslen:

Rozchodníky:

A cenu za nejroztomilejší jméno vyhrává:

Trojpuk něžný.