231 komentářů u „V Praze“

  1. Jé, koncert v kostele. My jsme včera se Saulem na Sv. kopečku v Olomouci, byla tam mše a krásně zpívali. :-)

  2. Celkem mi to sluší, myslela jsem že budu víc oplácaná (tedy jako doopravdy) :-))

  3. Tak nakonec já chodím po mších a Ratka po hospodách:-)

  5. Nebyl.
    Já jsem slušně vychovanej a na lidi jazyk nevyplazuju:-)

  13. 12. no že jo? :-) taky nám byla včera zima. ale udělali jsme si procházku po Kopečku a bylo to lepší.

  15. 13. Když se jde, je to dobrý… když se dlouho stojí nebo sedí, pak je zima.
    Řešila jsem s jednou paní, která se kdysi vdala do Francie a získala francouzské občanství, pak odešla za přítelem do Itálie, rozešla se s ním a teď ji bude téměř 60 let. řeší z čeho bude žít. České občanství nemá (nevyřídila si ho) a … stáří se blíží. To je dobré mít nějaké zázemí. Říkala mi že má ráda svobodu, že je feministka a emancipovaná. že má svobodného ducha… nechce se nikde vázat. Tomu rozumím. Ve Francii nežije, v Itálii ji nic nedají a možná se jednou vrátí do Česka a bude ráda českou občankou. Možná

  17. 16. ale Liško, co já jsem si vyslechla od Saula :-) na Kopečku je kromě jiného ZOO. Saul tam mermomocí chtěl jít, marný vysvětlování, že je zima a zvířátka jsou schovaný….
    Tak jsem poslouchala celou cestu, jak ty opičky tam v tý Zoo budou smutný….opuštěný. :-) Byla mi opravdu zima, nechtěla jsem už jít do Zoo. Tak tam mám rest na příště :-)
    Ale na tom Kopečku je to moc hezký, ráda se tam podívám třeba na jaře.

  18. a aby toho nebylo málo, toho všeho utrpení, pod Kopečkem v hospodě jsme si otevřeli průvodce Krakowem a debatili nejen o cestovatelských malých plánech a samozřejmě došlo na Osvětim a Březinku, to by jeden u toho piva a já bavoráku brečel.

  19. 15. Ratko, důchodové téma jsme taky diskutovali. Otázku důchodce, když jeden zůstane třeba sám a bydlí v nájemním bytě…..jak je to dnes těžký….žít a vyžít z důchodu.

  20. 19. to je. ale pořád jako český občan (snad) neumře hladem a žízní. Nevím jaké jsou dnes možnosti pro staré lidi zcela bez prostředků… nějaká sociální pomoc.

  21. tak jsem hledala na google: útulek pro staré lidi. A představte si, vyhodilo mi to jen zvířecí útulky. Pro staré koně, psy, kočky a vůbec žádný pro staré lidi.

  22. 20. 21. já se spíše obávám toho, že ti lidé jak se jim pak zvýší nájmy…..tak špatný….vystěhují je na ulici….třeba to tak není, nevím…..museli by si třeba zažádat do domova důchodců…..ale i tam se čeká …..nevím…

  23. 22. V domově důchodců taky chtějí peníze. A když je starý člověk nemá…. kdo ho vezme zadarmo domů? nebo levně.

  24. 22. když pomáhají děti….dobrý….když děti nemají, nebo někde hodně daleko…..nebo špatné vztahy s dětmi…..nevím. a ted když je čověk sám, starší tak se orientovat v tom všem….jak si co a kde zařídit….není to jednoduchý. dá to práci i starosti mladším, jejich dětem co zařizují služby a pomoc pro své rodiče.

  26. 25. někdo má důchod jen pár tisíc. Určitě to nestačí na domov důchodců.

  27. takže i proto já osobně chci mít své bydlení. to už myslím na důchodový svůj věk.
    mít své vlastní bydlení je pro mě priorita jedna.

  29. 26. nevím. ale co se děje s byty dnes je hrozný a bude to horší…..lidí přibývá a byty jsou čím dál dražší…..i do osobního vlastnictví i nájemní.

  30. ..proto mi přijde i ta velká chudoba důchodců, hlavně tímhle ….platí byty….v jídle a oblečení jsou skromní.

  31. 30. nájem za byt může být větší než jeho celý důchod.

  32. Chcete ty sociální dávky rozebírat tady, nebo si je zjistíte jinde? – Nejsem soc.pracovník, ale právě sedím v pracovně soc.pracovníků, tak že bych vám tady našla nějaký info…

  33. 32. no, mě by zajímalo, když důchodce nemá na nájem, tak co s tím? Můžou ho vystěhovat na ulici? nebo mu to sociálka nějak dorovná? přijde mi tahle doba drsná…
    nebo jestli teda může požádat o DD i když má malý důchod?

  34. Přece je příspěvek na bydlení, pokud částka na bydlení tvoří víc než nějaký podíl tvýho příjmu (myslím, že pokud je to víc než třetina tvýho příjmu, což u mě je; ale nic neberu :)). Vždycky jednou za tři měsíce musí člověk ale doložit všechny příjmy atd. To víš, to mají někteří občani vymakaný, jiní toho horkotěžko využijou a stejně maj nejvýš na jídlo…

    Krom toho je dávka v hmotné nouzi a taková jednorázová pomoc. Dál už nevím, nejsem soc.pr., ale přehled soc.dávek bude všude na netu, např. na soc.odborech obcí by mohl být odkaz.
    Pak už jsou neziskovky, co dávají jídlo – Naděje a Armáda spásy, ne všude, jasně, spíš velká města.
    No a domovy důchodců i pro lidi, co mají malej důchod, taky asi jsou. Spíš jsou to „úespéčka“, ústavy soc.péče, co maj blbou pověst z mniula, ale v posledních letech se některé transformují na několik malých „domečků,“ kde se žije přirozeněji a tak, ale je asi potřeba „si zajistit“ nějakou diagnózu, aby tam někoho vzali, třeba lehké mentální postižení nebo nevím. Možná mystifikuju :)

  37. A bylo to dobrý, že jsme se s ratkou viděly! Dokonce dvakrát. Kromě toho, že je zdatná chodkyně po horách, tak taky po městech.

  38. 37:
    Dvakrát,nebo nadvakrát?:-)
    Ja myslel ze ted min. potřetí.

  40. ad setkání s ratkou
    Jsem chtěla říct, že to bylo fajn a hovory, které se i trochu týkaly náboženství, byly taky moc zajímavý.
    A pochopila jsem – pak včera v noci aspoň na chvíli – ten systém: odevzdat starost Bohu. Předat ji už do jeho rukou a tím si ulevit (plus mít pocit, že je to v dobrých rukou; ať už je to jak chce nebo to není nikde, ten pocit to dá, mně teda se to podařilo pro tu chvilku).
    A připadalo mi, že je to totéž jako modlit se za někoho. Je to propojený: Odevzdám starost o blízkého do rukou boha, tím se uleví mně a navíc získám pocit, že to přinese úlevu i tomu bližnímu. A ještě to může mít bonus navíc: mít dojem, že jsem pro toho člověka něco udělala, a tím se cítit pro tu chvíli v tomhle dobrým člověkem.
    Proto to asi funguje – je to celý úlevný systém.
    Akorát mně to funguje jen na chvíli, pak je to asi pryč, ale přecejen to zůstane o kousek míň hrůzný (ta starost o někoho, kdo je vážněji nemocnej). Kdyby to fungovalo vždycky celej den a pak po obnovení zase další celej den, to by bylo fajn; sice bych si připadala obsedantně, že jdu od bodu k bodu a znova a znova, ale asi ta úleva je dobrá.

    Tedy dokud nenarazí. (?) Na realitu, co se s tím nepotkala.

  41. No však jo.
    Ratka je misionářka,jen si musi uvyknout,že pohani útočí a ještě ve smečkách.:-)
    Na té mši na sv.Kopečku nám bylo zvláštně hezky.

  44. 19
    Tam bývá největší problém, že ten osamělý důchodce se z toho bytu nechce hnout. Zůstává sám v bytě pro něj zbytečně velkým nebo provozně nákladným Takže je pro něj těžký až nemožný vyžít z důchodu, ale v podstatě si za to může sám.

    Jasně, že psychicky je to pro staré lidi fakt darda, jít na stará kolena jinam, ale pokud rozebíráte problematiku podstaty majetkové nedostatečnosti důchodců, prostě si tohle nutno přiznat.

  45. 20 až 26
    Četla jsem, že existují modely, kdy starý člověk může svůj byt prodat, zůstat v něm bydlet a dostávat místo kupní ceny měsíční rentu takové výše, že mu to v pohodě pokryje náklady na byt i všechny ostatní potřeby.

    Ale jinak – kdyby třeba moje maminka chtěla do domova důchodců, tak by jí na to sice její důchod úplně nestačil, ale protože by se dal prodat byt, kde teď bydlí (družstevní), bylo by dost i na přispívání jí v domově.
    Jenže na to ona – stejně jako mnozí další – nepřistoupí ani za boha a vlastní duši.

  46. 27
    Přesně. I pro mě.

    Všecko, co tady v tom svém současném bytě dělá, do čeho investuju, investuju s vědomím, že to musím udělat teď, dokud jsem zdravá a relativně schopná a mám práci, příjem vyšší než životní minimum… Abych pak, až tohle všechno mít nebudu, už měla náklady na život v minimální, či alepsoň v únosné výši.

  48. 34
    Příspěvek na bydlení je ale jen pro majitele nebo nájemce bytu, ne pro podnájemce, jako je třeba moje maminka. Protože nájemcem bytu je oficiálně brácha, ten má smlouvu s družstvem. Takže mojí mamince žádný příspěvek na bydlení nedají, i když by na něj jinak nárok měla.
    Já ho beru. Jsem matka samoživitelka. S odřenýma ušima nám to na něj vychází. Ještě máme přídavky na dítě (ehm… dítě…).
    Maminka bere příspěvek na mobilitu a příspěvek na péči.

    Podmínky pro získání všemožných podpor jsou tady:
    https://portal.mpsv.cz/forms
    https://portal.mpsv.cz/soc
    https://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/prisp_na_bydleni
    Na úřadu práce se o to taky žádá, věšinou čtvrtletně.

    Kalkulačka toho, jestli to konkrétnímu člověku s konkrétními příjmy vyjde
    https://portal.mpsv.cz/soc/poradce
    Zatrhněte v pravém slopupci vaši příšlušnou problémovou situaci a vlevo se vám otevře patřičná kalkulačka.

  53. omlouvám se… to měl být dotaz na google. Jsem nějak roztěkaná :-)) prosím o smazání a prominutí zmatků.

  54. Ahoj Liško, Petra Lutku znám z mládí, z dob Hutky, Merty, Pepy Nose. atd… Byla to taková ztřeštěná veselá kopa a nebrala jsem ho vážně, i proto, že každej správnej písničkář by si měl podle svý písničky si psát sám. Měla jsem ráda Mertu. Pak bylo období, kdy se mi všichni ztratili z obzoru a vynořili se až po revoluci. O Lutkovi jsem vůbec nic nevěděla ani po sametovce, jsem překvapena, že se objevil u křesťanů… stejně jako další muzikanty i jeho přijali pod svá křídla. Roman Dragoun je další z nich, už to hlasově také neutáhne jako za mlada .. (http://www.progres2.org/galerie/video/19-video/detail/330-progres-2-muz-ktery-se-podoba-odvracene-strane-mesice?tmpl=component). A pak také Jiří Zmožek, známý hitmejkr. Nelze říci, že u všech to byl účelový krok, ale mnozí tu změnu směru brali protože mezi křesťanskými „písničkáři“ není taková konkurence a tlačenice. Však je to vidět na Lutkovi… to by mě zajímalo, kdo mu ty křesťanské songy píše…
    Liško, posílala jsem ti o víkendu pozdrav z Poděbrad od Velkého šéfa, vyřídil ti ho?

  55. … Teď jsem se ještě podívala na Wikipedii a koukám, Lutka se narodil v Hranicíc, asi v porodnici, a dětství prožil v Lipníku nad Bečvou! Vzpomněla jsem si, že v Drahotuších u krámu mě oslovil nějaký domorodec a vyprávěl mi, že v této obci prožíval své mládí Dalibor Janda, říkal historky… proto že jsem si fotila plakátovací plochu, kde to byla samá nabídka metalu… na Moravě, na Valašsku. Přišlo mi to velmi veselé…

  56. 53
    Ratko všechny potřebné podmínky máš v těch odkazech, co jsem dávala. Podívej se, jestli je tam podmínka českého občanství nebo něco podobného.

  57. 55
    Dragoun nebyl hlasově nikdy extra silák. :-)
    Taky si pamatuju Lutku z dob předrevolučních. Plet se mi s Hutkou. Jen jsem věděla, že Hutka je mi nesympatičtější.

  58. No, ale vzhledem k tomu, že jsou všechny tyto pdopory zahrnuty pod kolonku „pro občany“, tak asi jen pro občany.
    Ono taky by to bylo smutný, kdyby občané neměli od státu jasné výhody oproti neobčanům.

  61. 59. nešlo vůbec o syna, ale o jednu paní kterou jsem v Praze potkala. Získala francouzské občanství odešla do Itálie, a teď ji bude 60 let a hledá způsob jak přežít. Bude se muset přihlásit o české občanství a pk hledat pomoc na českém úřadu. To jsem ji poradila. Myslím že jsem o tom psala někde, takže spojitost pro mě byla jednoznačná.
    Co se týče mé rodiny, o tu je postaráno v rámci rodiny. Ale jsou lidé co nikoho nemají.

  62. 61. já tomu vůbec nerozumím. Paní je původně – co? Češka? tedy má dvě občanství, české a francouzké, žije v Itálii. Takže na učet ji může chodit bud v eurech důchod francouzký, nebo český. nezáleží kde žije, si myslím.

  63. 62. paní je původně Češka, ale nemá ani občanku a ani pas… odešla ještě před sametovou revolucí a nechala všecko ležet….nemá žádné české doklady ani se o ně nepřihlásila.

  65. 63. dobře, může to tak být, ale má francouzké občanství. asi tam nějakou dobu žila, pracovala -pokud má francouzké občanství. takže nevidím problém v tom, že by žádný důchod neměla.

  66. 65. to máš těžké… když někdo neplatí žádné pojištění a nemůže ani dokladovat pobyt

  68. pokud by zažádala o české občanství kvůli důchodu – musela by i předložit zápočtové listy z práce, kolik má odpracováno. nebo nevím jaký je dnes minimální důchod, pokud nemáš odpracováno nic.
    složitá situace.

  69. i pro čecha si vyběhat a zařídit pořešit důchod dá taky práci. co jsem se dozvěděla.
    a zvláště pokud chybí zápočtové listy, kde ten člověk pracoval a ta firma už neexistuje, je s tím problém.

  70. myslela jsem to jinak, pokud se přihlásí k českému občanství, má naději že jako o občanku se o ni stát postará. že ji nenechá zemřít na ulici. Tedy to vlastně je nosná myšlenka. u nás lidé nenechávají jiné lidi zemřít na cestě, tedy objeví se to ale není to běžné. je zde kultura pomoci druhému

  71. s něčím takovým, že někdo „nikam nepatří“ jsem se přímo naživo setkala poprvé. Přitom takových lidí je spousta. Je to dvojsečné. Na jedné straně svoboda… nepatří „nikomu“ a na druhé riziko že propadne sítem.

  72. 70. zní to hezky…..no, nevím. nevěřím moc tomu, protože na existenčním dně jsem byla. tak řekněme snad, zkusme tomu věřit.
    71. takže ano uplná nezávislost neexistuje.

  73. 72. taky to nevím… otázkou je, kde by to měla lepší.

  74. 71
    Nic není zardarmo. Natož svoboda. A problém je vprávě v tom, že téměř nikdo z lidí, co tu svobodu volí, pak platbu za ni už hradit nechce.

  75. taky nevím,co ta paní vlastně čeká.
    Žila x let,nebo desetiletí jinde,má jiné občanství a to naše ji asi moc nezajímalo,teď se vrátí s holým zadkem a chtěla by od „státu“ nějaké zajištění?
    A proč?
    Je tu spousta lidí na ulici,co celej život dřeli a pak jim exekutor vzal všechno třeba za nezaplacenej účet za telefon.
    Nebo jen onemocněli,přišli o práci,rozvedli se a nemají kde bydlet….
    Těm by měl stát pomoci postavit se zase na nohy.

  76. co se týká bytů,tak myslím že důchodci kteří bydlí ve svém to můžou utáhnout celkem bez problémů.
    Ti v nájemních bytech jsou v prdeli a je to pro ně likvidační.
    Řešení je prosté,krouhnout ty milionářské majitele nemovitostí nějakým zákonem,podle kterého by po důchodci na nájem nemohli chtít víc než třeba polovinu jejich důchodu.
    Jenže to by ti zmetci hned řvali,že nemají na opravy domů….hovno.
    Jenže u evropského soudu by to vyhráli,jako vyhráli spory o regulovaném nájemném.

  78. 76. takhle by to mělo být… pokud znáš jejích historii v čase. Tedy tvůj cit pro spravedlnost ti řekne, tento si to zaslouží a tento již ne. Ovšem pokud potkáš někoho teď a tady, jako paletu deseti lidí bez jména zcela na dně, nakonec jedná člověk soucitně nezávisle na časové trajektorii „bližního“.

  79. 77. myslím že to pomalu bude minulost. Důchodci nemůžou majitelům zaplatit údržbu „starých“ domů, to prostě není možné. Domy postupně scháttrají a vylidní se. Vyplattí se spíše postavit novostavbu na zelené louce než udržovat barabiznu.

  80. 79
    A co bude s těmi zchátralými domy, hlavně uprostřed měst? Zůstanou ruiny, gheto čtvrti duchů?
    Nesmysl. Koupí je někdo jinek, kdo na opravu bude mít, nebo na zbourání a postavené nového, i proto, že bydlení uprostřed města vždycky bude lukrativní záležitost, na rozdíl od satelitů vzniklých na zelené louce. Akorát už tam pak nebudou bydlet ti důchodci.

  82. 80. Beru to podle zkušeností z jiných měst… nejsou peníze, barabizny se rozpadají. Mladí chtěli koupit starší dům s velkým pozemkem protože byl levný. Poradili se jak s námi (a my s odborníky), tak s jejími rodiči a odborníky a všichni se shodli jednotně, že se to nevyplatí koupit a opravit. že je lepší zbourat a postavit znovu. Tak to nekoupili.

  83. 79:
    bydlíme v baráku ze 60.let ,všichni jsme majiteli bytů a platíme měsíčně do fondu oprav něco přes 2000Kč.
    Máme zateplení,plastový okna,nový dveře…teď řešíme novou střechu.
    Na všechno peníze jsou.
    Kdybychom bydleli v nájemním domě,tak platíme měsíčně desítku,bydlíme v barabizně a majitel by se na barák jezdil dívat v SUV když se zrovna vrátí z dovolené na Bahamách.

  84. 83. kdyby jste měli štuky na fasádě, tak se dose…te. Pardon za výraz. A nezaeplíte nic. Nemluvím o normálních kostkovaných domech, tam nikdo za nájem nechce příliš protože to ani nedostane. nenastěhují se mu tam. Ale koukni do památkových rezervací, které mají sgrafiti na fasádách a uvnitř fresky. Anebo domy, které se dělaly „levně“ i s azbestem tzv. „sendvičovým“ způsobem. U pneláků (i těch co jsou z cihel) se žádný zázrak nečeká. Pokud se ti rozjíždí skelet, musíš vyměnit kompleně odpady, elektriku nakonec se rozpdají nosné zdi… co opravíš?

  85. 82
    Koupě starého rodinného domu pro vlastní potřeby a údržba činžovního domu z nájmu nájemníků není úplně totéž.

  86. 84
    Ehm… štuky má každý dům, pokud nemá jen cihlu… :-)))

    Ale ok, myslíš štukovou váýzdobu státem chráněnou. Tedy – jaké procento činžovních domů má takovou výzdobu a/nebo sgrafiti a fresky?
    Na základě těch snad generalizovat nejde, navíc s přihlídnutím k tomu, kolik důchodců v takových domech žiuje jako nájemníků… :-))

  87. 86. Mám na mysli teď důchodce co bydlí v památkových rezervacích starých měst. Většinou jsou nájmy v centru vysoké ale bydlení neodpovídá standardu protože ten dům jde zmodernizovat jen za cenu opravdu vysokých nákladů a tak ty domy chátrají nebo jsou napálené příliš vysoké nájmy aby bylo možné jednou zmodernizovat. Akdyž je pak zmodernizují, tak jsou opět drahé. 2000 na opravu nestačí, pokud jsou opravy dle památttkářů .
    na okraji měst jsou pak nájmy nízké.

  88. U nás jsou téměř všecky domy v centru se štukem a různé vyfikundace zvenku a zevnitř, a to jsme díra :-)

  89. 87
    Ale jaké je procento důchodců, co bydlí v takových památkově chráněných domech v nájmu?
    A navíc jsme u toho, u čeho na začátku – tak ať se přestěhují do levnějšího.

  90. 88
    A chátrají do té míry, že se vylidní a přestane se v nich bydlet?

    Ale jinak tvoje město taky trochu znám a nepřijde mi, že by tam by to procento památkově chránitelných domů s více byty bylo kdovíjak vysoké. Čemu říkáš centrum?

  91. 89. ano, musí se vystěhovat na okraj. Ale to nechtějí právě. Chtějí zůstat tam kde jsou a dům jim padá na hlavu.

  93. 92
    Aha. Tak to je pro mě historické centrum. Ale centrum města jako takové je tvořeno nejen historickou částí, mám zato.
    A my se nebavíme o historických centerech, ale městských činžovních domech. Takže když neustále dokola pokládám otázku „a jaké je procento…“, znamená to, jaké je to procento z městských činžovních domů. Nikoli z historického centra.

  94. 93. u nás většina… a to nejen uvnitř i za hradbami, byli postaveny v druhé polovině 19. století při rozšiřování města. Jenže jako u nás je to v hodně městech. My jsme zcela nedůležití, podobně je to v Brně, ve větším.

  96. 94
    to není většina – většina bytů ve starých domech centra nebo vnitřního města není obývaná osamělými důchodci jednotlivci v nájmu, je to míchaný, něco je zrekonstruovaný apod. Ale myslela jsem, že ke geografii města se už vracet nebudu. :)

  97. 94
    Ratko neblbni, dyk tam máte celý čtvrti hned vedle toho historickýho centra nový…
    A v Brně tuplem. To jakou houpat jako houpat, ale vo zem se mnou netluč, vocaď su.
    To, že je nějakej barák postavenej v nějakým historizujícím pseudoslohu, vůbec neznamená, že je památkově chráněnej.

  98. 96. myslela jsem starší historizující zástavbu. tedy Sokolská ale částečně i Jarošova… pak dolů směrem k Vídeňské. To co se dělalo najednou.

  99. Barčo, Liško, neviem presne, ale myslím, že do domov dôchodcov prijmú každého, bez ohľadu na výšku dôchodku.
    otázka je, aká je v tom ktorom domove dôchodcov úroveň žitia…..

  100. Ahoj Liško, mám dotaz mimo téma. Můžu??? V jedné debatě se vyjevila veliká skupina žen, co zažili dlouhodobé týrání stran partnera a i když už s ním nežijí, nemohou se z toho zberchat, a to v řádu mnoha let. Samo je to na dlouhodobou práci a péči, ale možná by nebylo od věci, jestli nemáš někde v hlavě info o tom, kdo se tímto tématem konkrétně zabývá. Bílý kruh bezpečí asi řeší jen akutní případy, ne? Nevím teď honem, co bych jim na dálku (ani nevím, kde bydlí) poradila za odbornou pomoc.

  101. 100 ahoj Lenko,
    aha, to je zajímavá problematika! Bílý kruh bezpečí vlastně nevím, jestli jen akutní případy, taky bych myslela, že jo, ale stojí za to to zjistit u nich. Mě napadá leda jakákoli psychoterapeutická podpora – a určitě část těch žen bude potřebovat individuální práci spíš než skupinovou, ale nějaká část z nich pokud řekne, že by je zajímalo i potkat někoho, kdo prochází něčím podobným, tak by se jim hodila skupina (ale nevím, jestli taková specializovaná vůbec existuje; například v rámci toho Bílého kruhu bezpečí – nebo ještě je organizace, co se jmenuje Rosa a Akorus nebo Acorus, nevím přesně, co nabízejí, to asi někde píšou nebo se jim dá zavolat o info a zeptat se).
    Když se nemohou zberchat několik let, asi jsou to následky traumatu, takže post-trauma, pro někoho, kdo pracuje s následky traumatu, traumatizovanými, příp. posttraumatickou stres.poruchou a to je hodně individuálních terapeutů a velkej odborník je na to Yvonne Lucká, která ale už moc nepracuje; možná vyhledat někoho z jejího okruhu, kdo se vzdělával u ní (je to původně Pesso-Boyden směr). Ta je výtečná.
    – tak to je střípek, co napadá mě, jiného by napadlo zas něco dalšího…
    Určitě není žádnej div, že se ženy, co žily delší dobu týrány v partnerském vztahu, nemohou hned tak z toho dostat – protože co trvalo mnoho let, se většinou hned tak nezažene raz dva rychle, ale dlouho postupně. Je to vlastně normální reakce na nenormální situaci (jak se říká), protože je normální, aby po delším vystavení se stresu a násilí člověk delší dobu se z toho vzpamatovával a ne hned.

  102. 100
    jo a ještě mě napadá sos-diakonie, to je v Praze na Vinohradech, dá se tam přijít přes den i osobně bez objednání, lepší je se domluvit po telefonu, aby nemusel dotyčný čekat (to se může stát, že čeká, když přijde rovnou). Tam poskytují krizovou intervenci osobní a dotyčný to neplatí, může tam docházet na několik, cca 8 setkání bezplatně. To ale není pro dlouhodobé vzpamatovávání se z traumatu / násilí, ale je dobrý o tom vědět – třeba při zhoršení stavu, zhoršení nálady je to určitě dobrý tam jít naněkolikrát a pak možná oni zprostředkují nějkaý další kontakt někam. Tam jsou schopní pracovníci, co dobře ovládají právě práci s krizovým stavem.
    Odkaz je
    http://www.soscentrum.cz/
    a koukám, že tam mají odkaz přímo ohledně násilí ve vztazích (ale už teď nedohledávám, jestli to taky není jen v té akutní/aktivní fázi násilí)
    http://www.nasilivevztazich.cz/

  103. 100
    ohledně post-traumatu vím jenom, že v minulosti byla metoda toho člověka exponovat, sice třeba postupně, ale rvát to tím směrem, kdežto potom se vyzkoumalo, že to je blbě a léčebné je jít hodně pomalu a respektovat jeho čas, dát tomu čas, ve kterém ten člověk potřebuje třeba mnohokrát dokola omílat jakoby to stejné (z našeho vnějšího pohledu to samé dokola), potřebuje to přeříkat víckrát. To si vybavuju. Takže ho netlačit a nevystavovat znova tomu traumatu zvenčí – ale až v čase, kdy on sám to udělá a to může být po letech. Typické je prý, že se člověk někam obrátí, pak zas nějakou dobu to zvládá sám, příznaky se zmírní, noční můry jsou řidší…, potom třeba znova jde do nějaké psychoterapie a už jde líp se z toho dostat. A je to na dost let, napřed je mu hůř, postupně se to pořád zlepšuje. A typické jsou také tělesné obtíže, u někoho stěhující se i po různých částech těla, u někoho v pánevní oblasti.
    Dobrý je psychoterapeut, který je zvyklý pracovat dlouhodobě, tím pádem je trpělivý a nestane se, že by už tlačil nebo rezignoval (to by se mohlo ale stát jen tomu, kdo je zvyklý pracovat jen se zdravými lidmi, kteří chtějí změnu a mají hodně odvahy a stability k sebezkoumání). Nebo třeba psychoterapeut, který má zkušenost v dlouhodoobé práci s lidmi s poruchou osobnosti, ten bude trpělivej a v něčem to je trochu podobný (v něčem ne).

    No v podstatě většina psychoterapeutů pracuje s touhle problematikou, kromě těch vyloženě na změnu zaměřených nebo na krátkodobou práci zaměřených nebo na KBT zaměřených. – Si myslím já. Možná je to ještě jinak; moje vědění je omezené a pohybuju se jen v nějaké části psychoterapeutů.

  104. Děkuju, Liško, moc. Yvonnu Luckou znám! :-) Byla mojí školitelkou na linkaře. Dokonce i kurz pro práci s lidmi s traumatem a post-traumatem od ní mám. Ale už jsem ztratila s tím světem kontakt. Na některé věci jsou dobří, ale někde jsou ty materialistické metody bezzubé. Vím, že se některé věci dají řešit „duchovními cestami“ milionkrát lépe. Ale k tomu se musí dozrát a mně se nechtělo všechno vysvětlovat lidem, kteří se tím nezabývají. Tedy moc díky za ty odkazy. Kdo bude chtít najít pomoc, najde. :-)

  105. 104 Lenko
    Jé, ty ji znáš! Ta je hodně zajímavá, taková znalá.
    ad duchovno – zrovna včera jsem byla na přednášce o psychospirituální krizi, o přístupu k ní, který respektuje spiritualitu, ať už se objeví cokoli. Jinými duchovními cestami jde jít taky, přičemž já jsem ten opatrnej držící se co nejvíc toho, co je v nějakém systému vzdělávání atd. už nějak zařazeno a pro co najdu hodně lidí z toho oboru, abych s nimi byla v profesním kontaktu a neujela někam. A to v tom duchovním mi připadá, že je asi takové individuálnější, osamělejší práce, což je těžší a pro mě ale i míň kontrolovatelné, ověřitelné, supervidované a tak, tudíž z mýho opatrnýho pohledu je tam potenciální nebezpečí pro klienta větší. Protože nejde dobře poznat, kdo je třeba jako ty a kdo si neporadí a nezajistí všechno potřebný. I když pořád se to mění a přelejvá a co nešlo, jde a tak. Třeba hypnóza v tom oficiálním systému je (i když ta je zrovna hodně starej přístup).
    Noje to zapeklitost. A nic uzákoněno jako profese, ani to, co v systému vzdělávání je (třeba arteterapie, když ten arteterapeut je řádně vzdělán tak, že v zahraničí by splňoval kritéria pro tu profesi, ale u nás ten obor není v zákoně), no blbý.

  106. 104
    mimochodem zrovna ta Y.L. to asi duchovně brát musí, protože má v pracovně i na zahrádce různý buddhy!
    – a přiznvám, že mě by to rušilo, já bych jako klient nechtěla bejt v místnosti mezi buddhama, bylo by to tam pro mě navíc, vlastně zátěž, musela bych to s tím terapeutem pořádně probrat, abych se tam pak mohla cítit dobře. Tak vidíš, s tím duchovnem u mě nicmoc, zatím.

  107. „Různý Buddhy“:-)
    To mi připomnělo jednu známou,co má doma různý slony.
    Stovky slonů.
    Duchovně na tom asi budou stejne,takže s tím bych si hlavu nelámal .
    Každopádně terapeut/ka se sbírkou známek by asi i u mne budili větší důvěru.

  109. 108:
    No taky ne tak docela.
    Sběratelé jsou magoři a docela si dovedu představit známkového terapeuta,který se uprostřed terapie optá klienta,jestli náhodou nemá v pozůstalosti nějakou sbírku známek nejlíp s modrým (nebo jakým)Mauriciem.:-)

  111. Tak co bych tak sem takhle v pátek večer, kdy mám chvíli času, dala za článek? Zajímá vás nějaký téma ve spojení konkrétně se mnou?

  112. 109. proto si přece tu terapii otevřel, ne? :-)

  113. 111. zajímalo by mě, zda se kolem tebe pohybují nějací zajímaví muži :-)

  114. 109
    tyjo, skoro bych řekla, že psychoterapeuti nebývají sběratelé. Nevím ani o jednom psychoterapeutovi, co znám, že by byl sběratel.

  115. 113:
    To je Ratko asi ten dotaz na modrého mauricia,jak jsem psal výše:-)

  116. 113
    jo, všechno jsou to kolegové ve vztahu pracovním, spolupráce nebo kamarádském, takže vztahově není o čem psát a o nich jakožto konkrétních třetích osobách moc nechci psát a není důvod.
    Obdivuju jejich profesionální přístup, odpovědnost mého kolegy, se kterým připravujeme vystoupení na vánoční den. s jiným kolegou jsem měla dneska jít po práci na pivo, ale musel něco dopisovat, tak jindy. Škoda, těšila jsem se na pěknou tečku po celodenní aktivitě. Nevadí! Ještě spolu mluvit budeme.

  117. … co se týče mužů, je to fakt pořád jen pracovní, jiné nepotkávám a jiný typ vztahu skoro nemám (krom kámoše Klokana). Kdo myslíte, že zůstal v hospodě po celodenní poradě minulý týden až do půlnoci se třemi kolegy jako jediná žena? Já. A kdo pak na ulici vykřikoval, když jsme čtyři poslední šli na tramvaj, že ho sex už nějak nezajímá? Já… :)

  119. 117. Taky obdivuji profesionální přístup mého muže… jsem ve srovnání s ním mnohem víc rozevlátá tedy ehm…zmatečná

  120. 111, 113
    takže muži nic, no. Jedna kámoška mě vrtá, ať jdu na internetovou seznamku. Ale nevím, co potom na tom rande budu dělat, když o žádnej sex ani nemám zájem. Mám to ale za úkol – udělat si profil na seznamce. :)

  121. Á, vlastně mám ještě obrázky z víkendu – akorát jsem k nim chtěla vyfotit svoje vlastnoruční adventní věnce a nevyfotila jsem.
    Tak to sem dám bez fotek.

  125. 123 jééé,
    počkééééj! kdo je muž „mého“ typu??? Jak to vidíš? Jak ho vidíte?
    To je pro mě cenný se dovědět!

  127. 125. muž který je svůj… a zároveň se zajímá o tebe.

  128. 127 ratko
    notojo, protože muži, co nemají nějaký svůj zájem nebo zajímavou práci, co je baví, jsou mi podezřelí. Ale je to můj předsudek.
    Jo, ať se o mně zajímá a okouzluju ho, to mám ráda; ale ať mi hlavně neříká, co mám dělat, a ať se nestydí za to, jak se chovám a jak to rozjedu…

  129. 128. to asi říkat bude, tedy podle mě je to zcela přirozené a normální, ale neměl by utéct… tedy měl by to odbrblat (nebátt se říct svůj názor) ale neutýct :-)) tedy přes všecky svoje připomínky, setrvat. Ono to asi není možné najít chlapa který na všecko kýve, jakože všecko dobrý… jsi úžasná

  132. 130. mně když řekne muž svůj názor a že něco dělám špatně a měla bych to dělat jinak a líp, začnu kolem sebe kopat :-)

  133. 132
    a to bez výjimky? A co to vlastně přesně je – kolem sebe kopat? To je vztekat se a prskat a dát mu důrazně najevo, že nechci?

  134. 133. jo, prskám… teprve později, tedy s vydýcháním uznám že má pravdu. Ale vyprskání… je spontánní reakce, taková vnitřní vzpurnost…ať mi nechá moje chyby.

  136. ad 135: díky. Y.L. si moc vážím. Je to ženská, co tu rozjela linky důvěry a hodně dobře. Ženská zkušená a znalá. A ona sama řekla větu: „Propána, my máme psychologii vědu o duši, ale bez duše.“ ……….
    Jenže jsou věci, kde její psychologie selhává, a přitom stačí …….. třeba pochopit něco při konstelacích nebo při hlubince nebo si dát čas na hlubokou meditaci a letitý problém vyřešen.
    Oproti tobě, Liško, mám tu výhodu, že se mi nejprve věci začaly dít (vize, mystické zážitky) a já jim postupně přicházela na kloub. I jsem se svěřila rodičům, ale naštěstí byli natolik nevzdělaní a nepřikládali tomu žádný význam, že mě nedovlekli k žádnému psychiatrovi. Nedopadla jsem jako jedna kamarádka, co vyprávěla, že vidí věci (auru lidí, ví, kdo je nemocný, kde se co hledaného nalézá ….) doma, matka ji odvedla k psychiatrovi a protože tam má záznam, nemohla nikdy už nastoupit na ped. fakultu. Přitom je v pohodě, umí s tím už zacházet, jako dívka nevěděla, co se s ní děje.
    U psychologie oficiální je to hodně o rutině. Třeba jedna kolegyně z Linky zažila trauma. Zabil se jí syn. Nejprve si myslela, že to zvládne sama, nezvládala, tak šla k psycholožce a když prý slyšela ty samé věty, co ve výcviku, tak se jí udělalo zle. Někdy pomůže víc obyčejný lidský citlivý přístup než profík. (A naopak, samozřejmě!) Často potřebuje člověk jen cit a ne nějaké odborné kecy. ……….. je to složitý na tom světě ……… :-) :-)

    Tedy podobným psychologové už neumějí pomoci.

  137. Týýýjo, teď jsem se na ten odkaz podívala a zděsila jsme se. Já znám Yvonnu Luckou úplně jinak, s hustými černými vlasy, teď je to stará vodnatá paní……. asi se na ní práce s klienty nesmírně hodně podepisuje, zapomněla na sebe. A Luboše Koberleho znám taky a ten se zas nezměnil skoro vůbec …………….

  138. Lenko 137
    ona byla před několika lety nemocná.

    136
    psychoterapie nemusí být o rutině. „Někdy pomůže víc obyčejný lidský citlivý přístup než profík.“ No ano, to je právě pravda. Ale protože mnoho lidí toto poskytnout nemůže nebo neumí (z kamarádů, rodiny) a navíc by to pro ně byla zátěž jako prase a nemají ty nástroje, co má profík, aby měl podporu to dělat tak, aby ta zátěž nebyla taková – tak právě proto nastoupí profík a to profík přesně s tím obyčejným lidským citlivým přístupem.
    To není v opozici :-))) naopak ten profík má ten lidský přístup, jinak to není profík.

  139. 136
    odborné kecy neposkytuju. Jen na dotaz, když se někdo ptá třeba „co si myslíte o… medikaci.“ Nebo „Myslíte, že někdo jako já se může uzdravit, že ty potíže můžou zmizet?“
    Poskytuju svoje dovednosti, nápady, otázky, který mě napadají ze zkušenosti. Kdybych na to nebyla vycvičená a nepohybovala se v tom prostředí, nenapadaly by mě a hlavně – neměla bych ten klid, abych mohla někomu něco dát. Byla bych nervózní z bezradnosti nebo zděšená z toho příběhu. Takhle můžu být v klidu a tím pádem tomu člověku k něčemu být, když přičtu ty nabyté dovednosti/ zkušenosti. Nejsou to techniky ani moc teorie (ale pokud něco říkám nebo dělám, musím vědět, proč, jinak to prostě neudělám – kvůli bezpečí toho člověka), rutina to není nikdy, naopak je to věčná improvizace a situační věci a odvaha a posouzení na základě zkušenosti, jestli něco říct nebo neříct.
    Hlavní věcí je tam vztah, lidský přístup, to je na prvním místě.
    A protože to vím, bojím se o lidi, kteří se vrhají k někomu, kdo nemá k tomu navíc nějakou zkušenost, dovednost, psychoterapeutickou průpravu! Protože vztah třeba najdou, ale pokud je ten „terapeut“ hochštapler neopatrnej, tak může hodně zranit a odradit od jakékoli další spolupráce toho člověka s kýmkoli a to je zatraceně škoda a poškození.

  140. 139. Taky se nekdy vytvari zamerne zavislost…tedy problem se pouze prehodi jinam. Ze kdyz bude to a tamto…tak se to vyresi. Zlepsi ci zmizi etc

  141. Já nevím. Mně to přijde na stejný brdo, totéž bleděmodrém, jestli jdu ke studovanýmu/odborně školenýmu psychologovi/terapeutovi, a nebo k někomu, kdo to dělá, protože má pocit, že na to má nějaké mimořádné nadání. Ta rutina tam bude v obou případech cca stejnou měrou, protože bude daná přesně tím dílem, jakým to dovolí osobnost toho dotyčného, nikoli způsobem, jímž k přesvědčení o oprávněnosti svého poslání onen dotyčný došel. I ti „samozvaní“ kloužou do opakování na základě svých zkušeností nebo poznatků přebraných od jiných terapeutů podobného typu, s nimiž se vnitřně identifikují.

    Kdo z klientů za kým pude, taky bude záležet spíš na osobnosti toho klienta. Někdo tam, jiný radši onam, někdo jiný vúbec nikam a zas jiný zkusí obojí…

    Mně na obou možnostech vadí hlavně to, že je to za peníze. Placená služba. Vědomí tohoto mi vnitřně znesnadňuje vnímat to právě jako ten obyčejný lidský přístup.

    Jinak Lenko – marně dumám, do které kategorie viděných aur patří tvrzení, že kvůli nějakému jednomu záznamu o návštěvě psychiatrické ordinace se nesmí jít studovat na PF. Mám spoustu spolužáků z gymplu (většina třídy) vystudovaných na PF v různých oborech a v (minimálně) jednom případě i s tím záznamem. A když se tam hlásil můj starší syn, taky po něm žádné speciální lékařské potvrzení tohoto typu nikdo nechtěl.
    Pokud vím, tak chtějí akorát potvrzení speciálního sportovního lékaře, pokud se hlásíš na studium učitelství tělesné výchovy.

  143. 141
    sklouzávání do stereotypu nebo rutiny je u psychoterapeutů, kteří se hlásí k tomu oboru a etickému kodexu a mají nějaké to příslušné vzdělávání, právě pokud možno ošetřeno – aby v něm nesetrvávali a měli nové podněty a určitou kontrolu nad sebou, je v etickém kodexu, že se vzdělávají dál a dál a jsou v supervizi, to je urč.poradenství, kontrola, trochu je to učící, rozhodně konzultující a zkoumající jiné možnosti, nové náhledy.
    Etický kodex EAP (Evr. asociace psychoterapeutů) zde:
    http://czap.cz/o-nas/zapisy-a-dokumenty
    detail soubor:
    https://www.dropbox.com/s/cmt1tjfl9mraeri/eticke-zasady-eap.pdf?dl=0

    Ovšem věřím, že existují mimo můj okruh známých i „psychoterapeuti“ zajetí do nějakých kolejí, co ani nepracují týmově ani nečerpají jinou profesní podporu (intervize) a vykašlou se i na supervizi. Ale etické to není a tudíž to košér prostě není.

  144. … byste se divili, kolik zodpovědní psychoterapeuti platěj z vlastní kapsy právě tu supervizi a profesní podporu, tudíž kontrolu nad sebou a zlepšování se (a to není nějaké naučení se něčeho z papírku nebo na kurzu, ale je to chození s kůží na trh před jinými profíky, to není prdel, je to odvaha, sebereflexe, otevřenost ke zpětné vazbě, všanc)… včetně těch, co nemaj zatím prachy, jako jsem já.

  145. 144
    a zároveň to musí bejt atraktivní, aby to fungovalo :- ) Objevné, kolegiální, v příjemné a důvěrné atmosféře. Jinak to nefunguje. Takže to má i velkou přitažlivost, nekončící.

  146. Liško, asi jsem to napsala ne úplně jasně – nejde o to, že bych jim (vám – tobě už vůbec!) nepřála peníze, ale že člověk, když cokoli dělá za peníze – rozuměj profesionálně, „úkolově“, už k tomu přistupuje jinak – třeba právě profesionálně. Nejde o sumu peněz. Jde ten přístup. O úhel pohledu na člověka, který sedí proti terapeutovi. Nejsou si rovni.

    A já prostě chtěj nechtěj z terapeuta/psychologa vůči mně jako klientovi (byť jsem to zatím absolvovala jen jako matka klienta) cítím tu profesionalitu. Právě to „musím/nesmím“. (Nic zkazit, třeba.)
    A do toho se prolíná právě ta rutina, rutina „musím nesmím“. Rutina pohledů, pohybů, tónů v hlase. Profesionálního klidu a profesionálních reakcí.

    Obyčejný lidský přístup je uvolněnější, osobnější, nesnažící se o dokonalost v přístupu, o korektnost a – profesionalitu. Chybujícnější, ale srdečnější – ve smyslu „skutečně od srdce“, ať už v dobrém či ve zlém.
    Tudíž pro mě uvěřitelnější, důvěryhodnější.

    U profíka jsem zatím nikdy neuvěřila a obávám se, že ani neuvěřím, že ta zajímací se laskavost, kterou ke mně vysílá, je skutečná, že to tak vůči mně cítí jako člověk vůči člověku, a není jen profesionální, cítěná jako profesní etika ochranitele až zachránce a pomáhajícího terapeuta vůči potřebnému klientovi.

  147. Přemýšlím tu teď nad tím, jak tu profesionální terapeutickou rutinu popsat, tápu, ale vyskakují mi útržky – třeba že ta rutina je laskavost, vlídnost, trpělivost a rozvážnost vůči lidem, která ale není podložená láskou k lidem jako takovou. To je cítit. Z většiny profíků, před kterými jsem kdy seděla, jsem cítila zaujetí pro jejich profesi, ne otevřenost lidem… /Každé vysvětlení, které zkusím, kulhá na všechny čtyři….-(/ Jako by tam ta potřeba pomáhat, být užitečný a přínosný, byla v převaze nad vnitřním pocitem „mám rád lidi“.

    Ale třeba je to právě tou rutinou, která mi splývá s profesní etikou, že větší otevřenost, tu pocitovou, podprahovou, podle které se orientují i zvířata, jakoby to byl jakýsi tok energie zevnitř dovnitř, si terapeut dovolit nesmí.

  148. 146. Tohle se ti může stát s kýmkkoliv… třeba rodičem, anebo s kolegou, přítelem. Domnívám se že je to blok. Nikoliv chybějící lasskavost (nebo cokoliv chybějící) jako vyblokovanos a priori. Cokoliv pak řekne, je špatně. MOc nahlass, málo nhl, přiliš mile, málo mile, moc lasskvě nelaskavě etc. prossto cokoliv řekne jsou sr…ky.

  149. Co se týče profesionální psychoterapie, asi by měla nahradit kamarádku, partner či jinou blízkou osobu, s kterou je možné se v běžném životě „vykecat či vybrečet“, prostě se jen otevřít a říct, tohle a toto mě mrzí, bolí a ttrápí… a nechat to tak. Přece věci bolí protože jsou…důležité. Mussely by nejdříve ztratit na důležitosti, ale to neztratí protože v ten moment důležité jsou. a proto bolí… ve své živosti.

    Je lepší být otupen jen kdy to nebolí? Podle mě ne… věci bolí protože jsme živí a dotýkáme se jeden druhého. A to může terapeut akorát říct… že to tak je. Pokývat hlavou jakože to zná, protože zažívá to samé.

  150. 148
    To není blok, jen větší citlivost. V ničem mě to neblokuje. Jen mi to dává informace, kdy co a jak. Samozřejmě, že se to občas stává i s rodičem či kolegou, nikdo z nich není povinen mě vnímat neustále naplno, na rozdíl od toho placeného terapeuta – a snad tu píšem o terapii a terapeutech, tedy o nějakém léčebném či pomáhacím procesu a jeho účastnících. Ty ses obracela na rodiče či kolegy za účelem psychické pomoci?
    I když u některých mých kolegů mi to fungovalo taky, stali se časem mými přáteli.

    Pro mě třeba právě slovo přítelkyně/kamarádka je vyhrazeno pro lidi, o kterých vím, že se na ně v případě mého duševního svrabu obrátit můžu. Nebo bych se obrátila, i když jsem to třeba zatím neudělala. Ti ostatní jsou pro mě jen „známí“. I když třeba v práci či mezi sousedy řeknu „kamarádka“ i o někom u sebe jen „známém“, ale to je pro zjednodušení komunikace.

    Ale spíš mi přijde jako blok tvůj komentář 148. Nedokážeš pobrat, co myslím, tak to apriorně orazítkuješ jako můj blok a už jsem – šup – ve škatulce „všichni podle ní všechno dělají špatně, u sebe ona chybu nevidí, musím jí to ukázat“ – no tak ne. I když tu škatulku od tebe už mám dávno, vím. :-) Nepsala jsem o tom, že by ten terapeut dělal všecko špatně. Vůbec jsem nepsala o tom, že něco dělá špatně. Všimla sis? :-)
    Psala jsem jen o určitých jevech provázaných s určitými fakty. Jako reakci na slovní spojení, která použily holky přede mnou, nikoli já. :-)

  151. 149
    No vidíš, tady píšeš v podstatě totéž, co já, jen z jiné strany.
    Já nepíšu nic jiného, než že od toho terapeuta se mi to hůř uvěřitelně přijímá, a vysvětluju proč.
    Tak už vůbec nechápu, pročs tam hned vrazilas ten blok.
    (Teda vlastně asi chápu, ale nenapíšu, by sem tě zas nasrala. :-)))

  152. A vlastně jsem byla u terapeuta i jako klient! V manželské poradně. Objednal nás tam manžel, tehdá.
    Jo, taky jsem tam měla problém komunikovat. Přišla jsem si jak na pranýři. On mě tam doved, aby mi to paní doktorka vysvětlila, pak mluvil, poctivě a zervrubně odpovídal na její otázky, já málo, bylo mi mizerně, z té situace i z toho, že to musím řešit takhle na povel, s cizí ženskou, najednou úplně prázdno v hlavě, jen – A co jí mám vlastně vysvětlovat? Nedokážu to vysvětlit už nikomu… – v té hlavě jsem to víceméně vzdala a smířila se s tím, že jsem tam za tu příčinu a selhavší jednotku…

    A pak jsem byla dost v šoku, když začla mluvit ta paní doktorka a svými slovy řekla v podstatě totéž, co jsem jako největší drhnutí v manželství cítila i já – a ode mě to neměla.

    Jen si nejsem, jistá, jestli jsem tehdy slyšela dobře, protože jsem měla pocit, že se snaží mému manželovi jemně sdělit moje vidění problému a moje trápení. které mně vedlo k tomu, co se manželovi nelíbilo. Jenže manžel odcházel velmi spokojený a s pocitem, že paní doktorka dala za pravdu jemu…

  153. 143. 144.
    takový nikdy nekončící proces. mě to evokuje – buddhismus v praxi :-)
    v tom pojetí právě neuvíznout v jedný nebo ve více škatulkách. a zároven dost empatie a pochopení.

  154. 152
    Vlastně asi ideální terapeut manželské poradny – nikoho z těch dvou nenaštve, oba potěší. :-)
    I když nezachrání to manželstvá, ale to už asi není ten nejnutnější účel.

  155. 154. tak nějak, oba se vypovídali a odešli spokojeni s konzultací.

  156. 147 ru
    jo, nějak to asi chápu – je to pravda, že je to jiný, je to nějak uměle vzniklý vztah za nějakým účelem a jsou v něm nerovnoměrnosti.
    150
    první dva odstavce – tak nějak; přičemž svěřit se naprosto právě rodiči nebo kolegovi může být zatraceně nebezpečný. Až nemožný. Jenom někdy a jenom někomu… kdežto ten terapeut protože mi nadosmrti nevstupuje do života a nepovídá si o mně s rodinou a mými kolegy (pokud to naopak není extra na to najatý, ale rozhodně časově omezený), tak je pro tu chvíli bezpečnej. Nemusíme se s ním shodnout ve všem, ale musím k němu mít nějakou důvěru, že je to prostor, ve kterým můžu probírat svoje věci. A pokud se to vytvoří, tak ten terapeut je nástroj, není úplně člověk se vším všudy. Nějak jo, ideální klient ho bere jako člověka, kterej může něco zapomenout nebo může bejt unavenej, ale nesnaží se vstupovat tomu terapeutovi do soukromí; jeho soukromí je vyloučeno, jde jen o soukromí toho klienta. To je na tom nepoměrný, ale kvůli tomu to taky funguje.

  157. 152,154
    jo, dobrý – protože on pokud možno je na straně obou.

    149,155 ratko
    někdo tam jde pro vypovídání a je to to, co chce, jak se mu uleví nebo na základě čeho pak jedná dál sám, ale kdyby šlo jen o vypovídání, tak to by často bylo trochu málo. Je v naprosté většině případů nutné něco říct nahlas, něco povídat, ale v naprosté menšině případů je to to hlavní. Spíš je to jen základna pro další akce a další vrstvy dění, které tam probíhá, nebo je to i prostředník, to vyprávění, který ukazuje něco jiného než je pouhý obsah vyprávění.

  158. 157. obsah vyprávění je spíše podružný. Tedy nejde ani tak o obsah, jako spíše o sebepotvrzení a s tím mohou mít klienti problém, tedy se sebepřijetím (sebepotvrzením), že já jsem já jaký jsem tak se musím snést. Takhle nějak osobně vnímám svůj vlastní život, kdy kdysi jako mladá jsem měla pocit že potřebuji terapii, psychologa…někoho kdo mi řekne co mám dělat. jak mám dělat věci správně… abych nakonec přišla na to že nejde ani tak o správnost činění toho co činím, jako spíše v akceptaci…toho co je. že není třeba se trápit že něco je jak je. stejně by to bylo. tak či onak.
    Nevím zda je to srozumitelné. Pod vypovídáním… snad rozumím cestu k sebepotvrzení. a v tom může terapeut pomoci. Přijdou dva s různými obsahy, a oba odejdou s tím, že jsou „správně“ tak jak jsou. že jsou OK.

  159. 158
    jo, je to jasné – přijetí, sebepoznání…
    To je nějaký možný výstup; ke kterému vede dění mnohovrstevnaté, myšlení i emoce a pak další vztahové věci s proudy, podproudy – ale asi to nemusíme dál rozebírat; zrovna tyhle 4 dny mám výcvikové setkání (ale dneska jsem místo toho byla v práci), takže mám tendenci ještě víc to pojímat z pohledu toho terapeuta a to je asi pro tuhle diskusi naprd.
    – Protože včera jsem si zkoumala, jaké to je, když to navazování drhne, proč to drhne, jak to začne, jak to dělám, s kým to drhne, co to ukazuje, kdy to naopak nedrhne a proč to jde dobře, čím to je a takové dojmo-podrobnosti smíchané s teorií, přítomným pocitem, zkušenostmi už proběhlými, pohledem zvenku a takovými různými vrstvami.

  161. 159,160
    Ono to taky je trochu magický, ne všechno je přesně vysvětlený a teď konečně už jsou nějaká data z výzkumů mozku, lepší zobrazovací metody toho, co se tam děje nebo mění třeba i vlivem psychoterapie.
    Magický je i to, že jen moje přítomnost, když já jsem v určitém rozpoložení a k dispozici tomu druhému, působí léčivě např. na depresi. Jedno vysvětlení jsou tzv. „zrcadlové neurony, “ to teď frčí :- )
    Je to překvapující a je tam prostor pro objevování napořád, to mě baví. Ale abych dělala něco, o čem nemám představu, jak funguje nebo proč to dělám, to prostě nedělám, to není profesionální ani zodpovědný.

  162. 161. někdy se mi jeví (jen z psaného) že jsi zodpovědná a profesionální až moc :-)) (úsměv) Zrovna v oblasti psychické, tedy v rozpoložení daného okamžiku, je spousta nejasného.

    Nedávno jsem si v souvislosti s učením na zkoušku opakovala v noci po probuzení letopočty. Protože byl klid a ticho, ležela jsem v posteli a jen se koncentrovala jak jdou události (Velkomoravská, Přesmyslovci, Lucemburgové, Jagelonci, Habsburgové etc…) Pokaždé jsem si řekla pár letopočtů a najednou jsem přemýšlela co budu vařit nebo co dělá syn. Ak jsem zavelila „zpět!“ a pokračovala v letopočtech a najednou jsem byla zase jinde…. a to jsem zopakovala asi 10x než jsem usnula. Uvědomila jsem si, jak mi moje pozornost kmitá, jak chce uhnout z mého dosahu…nechce se nechat poutat. Ale jak ji uvolním tak myslí na totální píčoviny (s prominutím) Tedy volná pozornosti není úžasně kreaativní, nýbrž passivně se rozvalující otrapa, co se ptá kdy už tam budem a že má žízeň.

  163. 162
    Tak to mi přijde úplně přesně naopak. V té naprosto volně ponechané pozornosti před spaním (nebo někdy ráno, když nemusím hned vstávat, nebo na záchodě na velké, když se soustřeďuju na hnutí uvnitř sebe zcela jinak zaměřená), najdu/vyskočí mi nejvíc tvořivých a nápaditých řešení, nejvíc propojení mezi věcmi, jevy…

    Zatímco volním (od slova vůle) zaměřením se na něco, byť zdánlivě smysluplným, jako bych zkostnatěla, zkřečovatěla v cílenosti. Kolikrát se přistihnu, jak se v takovém soustředěném myšlení točím v kruhu. A kolikrát i mimoděk upnutá na nějaký detail, který se ve finále ukáže jako zcela zbytečný, nebo dokonce až nepochopitelně blokující.

  164. 163. no to ano, točím se v kruhu…to je fakt. Byl to experiment, chtěla jsem zkusit, zda dokážu udržet pozornost… tedy se zkoncentrovat po určitou dobu a zjistila jsem že mi to nejde. že mi pozornost uniká jako řeka.

  165. nejaký nápad, docvaknutí souvislostí beru jako jev náhodný. kdy náhodně něco dozraje a urodí se. Když jsem neklidná… tak se myšlenky točí v kruhu. To je moje zkušenost. Náhodné sepnutí… je spíše výsledkem klidového stavu. A ten ve stavu napětí těžko dosáhnu :-))) Tedy víceméně je to vyloučeno.

  166. Takže učení letopočtů je taková hra a zároveň zkouška koncentrace, zda to vůbec dokážu… tedy občas bych bouchala hlavou do zdi. Tak moc se mi rozjížídí pozornost

  167. Aha. Ale neklid, vnitřní napětí, podle mě nejsou stavy závislé na tom, jestli myšlenky letí neřízeně, nebo jestli je zkoncentruju do jednoho bodu. Když jsem v napětí a zkoncentruju myšlenky, toho napětí se nezbavím, jen je potlačím. Míň je vnímám. Ale ua chvilj se samozřejmě zase připomene, převáží. Přetlačí se ven.
    Ráda nechávám myšlenky plynout podle nich samých, když necítím napětí. Když jsem v pohodě.

    Jinak tím myšlenkovým točením se v kruhu jsem myslela točení se v kruhu při myšlení na jedno téma, točení se v kruhu držením se určitých faktů, které mě po tom kruhu ženou a nepustí jinam. Ne při přeříkávání si nějakých paměťových faktů, ale při zpracovávání faktů dedukcí nebo indukcí. Při snaze něco vymyslet nebo najít řešení.

  169. V prvním, nebo v druhém odstavci? :-)

    V tom druhém o tom píšu právě proto, že jsem měla ve 164 na mysli jiné točení se v kruhu než ty ve 164.
    V tom prvním o tom píšu proto, že těžko můžeš zobecňovat tak, jak jsi to udělala např. ve 162 v poslední větě. :-)

  170. Kudláááá…
    Zas.

    Oprava:
    V tom druhém o tom píšu právě proto, že jsem měla ve 163 na mysli jiné točení se v kruhu než ty ve 164.
    V tom prvním o tom píšu proto, že těžko můžeš zobecňovat tak, jak jsi to udělala např. ve 162 v poslední větě. :-)

    Jdu radš zadělávat těsta.

  171. 170. to byla spíš nadsázka :-)) ta poslední věta v 162, tedy v naději že se to taky někomu stalo. že nechal lelkovat pozornost a ona mu rozlila a polila věci, zapomněla něco vyřídit či se úplně na všecko vyprdla. Jasně že to tak není… ale vycházím z konkrétních zážitků dne. Třeba s mámou, nebo jsme se dívala na nějakého chirurga co mu je 96 let, je zcela jasný a srozumitelný, dokáže sdělit názor a to vše v konzistenní podobě. A tak jsem si říkala, co tyto lidi udržuje ak fit? Jejich srozumitelnost a kompaktnost. Dokáží si tu hlavu udržet pohromadě. Proto sjem i zkoušela experiment, jk na tom jsem. Nejde mi již o nějakou tvořivost, na to jsem měla času dost. Blíží se stáří a s ním i způsobilost udržet moč a stolici.

  172. Tak mně teda o tvořivost asi pude i v těch devadesáti.
    Co je život bez tvořivosti? Akorát přežívání. Jízda v kolejích.
    To pak chápu, že si člověk musí aspoň přeříkávat dějepis.

    A když vidím svou maminku, tak si myslím, že právě ta tvořivost udržuje lidi psychicky fit. Ne ten dějepis.

  173. 171, Ratko nemám o tebe obavy, že by tě tvořivost opouštěla. :-) Tvořivost ve smyslu plánování co a jak kolem domácnosti, zahrady, vnoučat, maminky, výletů s manželem apd. aktuálně přípravy na vánoce, nebo i jiné inspirace, řekněme pracovní – průvodcovské.V podstatě i ted mám pocit, že tvoříš – tvůj čas, nejen plánování, ale spíše i mezi tím vším improvizuješ. to posiluje mozek :-)

  174. 172. noo, jsem vděčná za ten dějepis. i s aspoň :-)

  175. 173. to je ale koordinace… a způsobilost se z toho nepotento. A jsme opět u udržení moči a stolice. A u kolejí…tedy nevykolejení z drážky :-)

  176. 163 ru
    jo! Mně to nejlíp přichází ve sprše.

    162,164 ratko
    nojo – tys ale byla koncentrovaná na myšlení na něco – historii. To je opak. Koncentrace na něco je opak té rozvolněné pozornosti k dění, co přichází.

  177. 162
    jo, zodpovědná až moc to jsem, hlavně v tom co nahlas deklaruju – patrně to dělám (opět zodpovědně) z důvodu, že vím, že umím být i nezodpovědná. Takto pak začnu hlídat. A je to pak výrazný. Myslím, že to, co říkám, jak o tom mluvím, je víc zodpovědné, než jak to doopravdy dělám.

  178. 173 barčo
    plánování a vánoce může být stejně dobře rigidita jako kreativita; to jen poznamenávám, aby to zaznělo, jinak souhlasím a nemluvím o ratce – průvodcovství rigidní nebude, to bude spíš i velká nálož improvizace a pohotovosti, situačnosti; krom toho informačního obsahu.

  179. 176. myslím to takhle. Udržet si pozornost na to co dělám. Třeba historii, to je v důsledku fuk. Ta historie byla pro mě víceméně zkouška, zda se mi to podaří. No teda nicmoc. Vůbec nemusím momentálně řešit co budu dělat další minuty, jelikož věci se dějí a přicházejí ve velice rychlém sledu. TAkže se učím vlastně jen udržet pozornost a neuhýbat. To se mi zatím jeví jako maximum možného stejně uhnu, něco nedotáhnu, zašolichám, zakopnu pod postel. Ale zásadně se to zlepšilo :-) prý nejsem k poznání, skládám si věci, dávám dobré rady synovi jak uklízet… a snaše ukazuji jak nosit dítě v šátku, uklízet a vařit. Tak trochu psycho.

  182. 179. Vyslechla jsem si paní učitelku ve školce, seskládala věci ve skřínce, ukázala snaše jak nediskutovat s děckem ale trpělivě ho táhnout… diskuse se mohou protáhnout na hodiny. S maminkou doktora, na poště, nakoupit… nakoupit i dárky s maminkou protože ona chce pro každého dárek a taky jsem dělala vanilkové rohlíčky a perníčky. Až si večer lehnu, budu si opakovat letopočty a jeví se mi, jakoby ta moje hlava konečně začla chápat, že nepovolím. že přichází vojna :-)

  183. 180. osobně to za tvořivost považuji, ovšem ve smyslu že tvoří život sám. A já se snažím nepřekážet.

  184. 183. po takovém tvoření nezůstane vůbec nic…vůbec žádný výsledek. Vše jakoby se uklidilo a šlo svojí cestou.

  185. 180. pro mě je to tvořivost, kreativita všeho druhu – viz, popis Ratčinýho dne ve 182.
    tvořivost jao takovou nutně nevnímám jen- v tom běžném slova smyslu – jakože tvořit – že někdo maluje, skládá hudbu, něco vyrábí, nebo píše knihu např.

  186. 184. vlastně to o čem jsem možná před deseti lety psala… jakože věci se dějou a svědek se dívá (tedy také činí akorát vůbec není vidět co) tak něco takového jakobych prožívala. Přimo uprostřed.

    Vánoce přicházejí, domnívala jsem se že budu muset koupit peřinu, jelikož všecky jsou rozdány… a včera mi jednu přinesla švagrová, že neví co s ní. A tak ji budu mít připravenou. Možná i nejmladší přivede svoji dívku. Ona už u nás přespává ehm… takže uvidíme jak to bude s Vánocemi. Zamluvené mám dvě kachny na Boží hod. U kapra vím že je to složitější, dělám kapra a pro snachu (tu střední) kuřecí prsa. A pak se všichni vrhnou na ta prsa :-))

  189. 183
    Probůh, a jsme zase tam… Pojmologie ve stylu Cokoli může být čímkoli, jasně.
    Pak ale nemá smysl diskutovat o čemkoli. Tedy pokud diskuze má být sdělování a porovnávání nestejných názorů.
    (Nejen internetová) diskuze ve smyslu Všichni se milujem, všichni se navzájem nadšeně podporujem, a všichni si všechno tudíž chválíme, zas pro mě není diskuze.

    Barčo, ani pro mě není tvořivost jen to, co popisuješ jako umění nebo výrobu něčeho.
    Ale to, co chválíš Ratce, je prostě jen schopnost zorganizovat a zkoordinovat. Ano, hlava je u toho potřeba.
    Ale jinak.
    Cítím ten rozdíl i u sebe, zvládám docela dobře taky obojí.
    Akorát mi není příjemný o tom psát, páč se děsím předem, jak mi za to budou lidi dávat pochvaly (aj u toho v duchu slyším to nemocniční – („Šikulka!“:-)))

    A tím končím, tvámáňa. :-)

    Brounc.

  190. 189
    nojono.
    A „šikulka“ je pro mě taky zajímavá hláška. Připadá mi trapná, já to nikomu neříkám, ale vidím, jak oslovuje to dětské v člověku. Jak jeden uslyší na svou adresu „šikulka,“ zatetelí se, poskočí si a jde dál. „Šikulka“ je zajímavej fenomén.
    Ovšem v případě domlouvání něčeho, nějaké spolupráce nebo dohody dvou dospělých, je průser použít slovo „šikulka.“ Nebo když ¨babka řekne „šikulka“ dvoumetrovému třicátníkovi. Jakoby se pasovala do pozice nad něj, protože je tou, kdo chválí. Chválí dítě. Protože chválení tohoto typu je pro dítě.

    „Šikulka“ mě prostě zajímá :- ))

  191. 190. souhlas – šikulka je fenomén :-)
    šikulky sestry se docení právě v tom špitále, když člověku je blbě, nemá žíly, je potřeba zaimprovizovat, je potřeba zařídit cokoliv, někdy i nemožné :-)
    za šikulku se nestydím :-) je jedno jestli mi to řekne babička na lůžku, ajták na lůžku v nejlepších letech, nebo doktor co neví, neumí, nebo docent při velký vizitě.

  193. 191
    No, já to znám znemocnice z té druhé strany – z jazyka sester směrem k pacientům. :-)

  194. 193. to je vzácný, možná rehabilitační – jo.
    normální sestry buzerujou, poučujou, zakazujou :-) půjdete tam a tam, tyhle papíry s sebou. kde máte ty bačkory? no, takhle ne, měla jste teplotu, nebylo vám doře, ven vás s návštěvou nepustím, jen dolů na kafe a oblečte se – je tam průvan.
    zítra máte tohle vyšetření, od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit a nemluvit sprostě :-)
    no, ale na tu cukrovku by jste teda ty věnečky jíst neměl…provinilý výraz nemocnýho….nojo, no, já vím je neděle, a jsou domácí, že jo..no tak dobře, tak jen jeden.

    jak to že vstáváte? máte ležet po výkonu….mě je už dobře, to je dobře že vám je dobře, tak at to nezkazíme, ještě ležte do….otazníky v očích. Opravdu, myslím to vážně, ještě ležte.
    atd. atd.

  196. 194. a ještě hůř :-) vyhrožujem. když nebudete pít, dáme vám hadičku a kapačky….když nebudete trochu jíst, dáme vám hadičku do nosu a výživu….když budete ležet stále na zádech, budete mít boláky na zádech….furt buzerujem, nekecám.

  198. 189-Na mě je to příliš složité, jakože boj mezi ženskými která je víc a chytřejší a ak se řeší kdo koho chválí a jestli smí. Hazím to za hlava komplet an blok. MOje maminka chválí dodnes (je učitelka) a beru ji jaká je,Občas ji řeknu, že druzí o její pochvaly nestojí… že se má na to vykašlat. ale má to zažráno pod kůži a teď z odstupu vím že to vnímá jako svoji povinnost, že chválit bude i na smtelné posteli jak ji ten druhý natřepal polštář a jak má hezkou halenku :-)

  200. degradace je jen v hlavě…každý z nás se s pocitem že ho ten druhý nějak degraduje musí vypořádat sám.

  201. 197. Ru, tímto považuju „šikulku“ ze strany normálních sester v reále za vyřešenou. :-)
    jak říkám – rhb sestra – tam je to jinde, pro ty lidi je to cvičení většinou dost náročný – cviky, rovnováha, dech, chůze, stabilita, koordinace pohybů.

  202. 200
    Za to vidíš apriorně podle sebe – proto jsem tam doplnila to „oboustranně“ – nejd eo konkrétního člověka. Je to degradace vztahu mezi lidmi, jejich vnímání a způsobu komunikace mezi nimi – degraduje to všechny zúčastněné.

    Mě osobně je to upr, jak se mnou sestry nebo doktoři mluví, zvlášť v ambulanci, za chvilku su pryč a polibte mi. Vnímám to tam jako panoptikum, jehože největšími oběťmi jsou sami herci ve stálém angažmá já jako divák na to jen kouknu a zas du do svýho. Ale celkově to atmo ve špitálech – tyhle mechanismy zrychlených ‚musíš/nesmíš, jinak uvidíš‘ tomu přesně odpovídají, vyplývají z toho i tomu slouží a deformují lidi.

  203. 201
    Co po mně chceš? Nebyla to jen rehabilitace, bylo to i na porodnickým. I na interně a na chirdě po probuzení z narkózy. Doprčic, to se nemůžu ani vychcat, aby mi někdo nadšeně nesděloval, že jsem šikulka?

  204. 196
    fuj, jen představa hadičky mi dělá zle a radši bych zhebla, než hadičku. Takže na mě by to děšení hadičkou asi fungovalo. Ale nikdy v životě se nechci dostat do nemocnice. Bůh chraň.

  205. 196,204
    a co kdybych těm lidem v nemocnici řekla, že hadičku odmítám a podepíšu jim, že to odmítám? já totiž fakt radši nic než hadičku.

  206. 205. ano, to jde. podepisuješ souhlasy se vším – co se týká (invazivních) výkonů. a vyšetření. jsi poučena proč ti tohle chtějí dělat, co je učelem – rozhodnutí je na tobě.

  207. 205. to můžeš odmítnout. Určitě. Ale někdy jsou hadičky jediný způsob jak přežít.

  208. 204. ono většinou, když je lidem zle, tak nějaký strach z úkonu jde stranou, chtějí jen aby jim bylo líp. Spíše jsou vystresovaní z toho že jim je zle, ne že já se tam blížím s hadičkou. takže chvilka a mají v ruce hadičku, kolikrát neví ani jak a už to kape (infuze) a jim se uleví.

  209. 208
    jo, to tak bývá. Člověk je samozřejmě nakonec vděčnej za pomoc a úlevu.
    hadičku do žíly bych ještě brala, ale ne do otvorů tělesných.
    No to máme teda témata :- ))

  210. 209. u vážnějších případů se dělají otvory přímo do těla a odvádí se z těla voda. Třeba jich je i šest… z každé stany plic, břicho, třísla….tělo při zánětlivých procesech vytváří pořád vodu a nedokáže ji odvést pryč…člověk se dusí a topí ve vlastní vodě.

  211. 210. Ratko ano. ale už nechci strašit Lišku :-)
    209. moje komentáře neměly být co všechno se dělá, opravdu mi jen šlo o tu zminovanou šikulku – oslovování sester směrem k pacientům. jen jsem se to pokusila dát na pravou míru, co se děje v reále.

  212. Ratko a co je účinnější na spaní – počítat ovečky nebo opakovat letopočty? :-)

  213. 212. nejúčinnější je vnitřní klid. Tedy modlitba nebo nějaká mantra, která tě dokáže dovést do klidového stavu. Pokud jsou to ovečky, klidně ovečky. U mě tedy Zdrávas… má v sobě něco extra uklidňujícícho. Jakmile si ho řeknu, cítím jak klesám … do klidu

  215. 214. to je dobré, vypne se to samo? to má i sousedka… funguje jí to.

  216. 213. vnitřní klid – souhlas. někdy je to těžký, když čověk má zavalenou hlavu myšlenkami – od toho co všechno další den musí zvládnout, přes některé špatné myšlenky co třea prožil přes den.
    aktuálně se spaním potíže nemám, spíše jsem v té fázi – medvěd a zimní spánek .
    kdyby to šlo, dám si budíka na třičtvrtě na duben, nebo na čtvrt na květen :-)

  217. 214. mám ráda ticho, tmu a teplo. to se pak propadám uvolněně do spánku rychle a tak nějak blaženě, kdy si těsně před usnutím říkám jaký je to blaho a jak se mám dobře v tuhle chvíli. a pak hned spím.

  218. Lehnu slastně do postele, zavnímám, jak se mi dobře leží, a jaký štěstí mám, že mám tu svou postel ve svým vlastním bytě s vlastním teplem, trošku nechám rozběhnout myšlenky směrem, jak to v tom bytě ještě vylepšit – a do minuty spím.

  219. 217
    Dtto. :-)
    Asi ke klidu stačí v podstatě strašně málo. Zvlášť když si člověk dlouhodobě prošel něčím, čeho bylo ještě míň.

  220. Někdy se v noci budím. S usínáním problém nemám, spíše s nočním probuzením.

  221. 216 barčo :-))

    215 ratko
    ad vypínání nahrávky – je lepší, když se to samo vypne. To mám na cestovním dvd přhrávači. Na cd přehrávači s rádiem se to vypne s cvaknutím a to někdy způsobí, že se vylekaně probudím. A pustit to na youtube je taky blbý, to pak jedou další a další i blbý relaxace.

  222. 221. většinou když se v noci vzbudím, cítím sladký pocit blaženosti to až do momentu, než si uvědomím kdo jsem a kde :-) V ten moment se rozjede gejzír…myšlenek a mám problém ho ovládnout. Takže buď si řeknu modlitby anebo nějaké texty.

  224. 223 to mně se stane jen při zásadních životních událostech jako je změna práce nebo vztahový průser v práci, který zasahuje celý tým, nebo při osobních životních změnách těžkýho kalibru. A tam mi to připadá i na místě, že se mi hlavou toho hodně honí a nemůžu spát, to k tomu patří.
    Tak možná ty těch velkých událostí máš teď docela dost.

  225. 222 – 224
    Jo, taky se mi to stává, když jsem pod tlakem nějakých blbých událostí, emocí. Po rozvodu to byl normál. Teď už ne. Teď už jen když staršího vyhodili ze školy nebo občas s mladším, vždycky když na něj rupne nějakej další průšvih.
    O toho mám hodně strach, z něj v noci taky sem tam nespím.

  226. 224.-225. Jsem dost přecitlivělá neboli, lehce excituji… když mám někam jet třeba tak nespím. Nemůžu usnout. A když někam přijedu, taky nespím. A když jsem třeba na horách a mám před sebou těžkou tůru, tak jsem třeba nespala celou noc. Je to stav zvláštního rozrušení, jakoby adrenalin v žíle a to mi nejde spát. Jakoby motor byl natočen na vyšší obrátky.

  227. 226
    Když mám někam jet, taky zravidla večer nemůžu usnout, jako bych si dala energeťák. A pak se budím v noci a pak nad ránem, obvykle cca čtvrt hodiny před tím, než mi má zvonit budík. Když spím první noc jinde, spím přerušovaně, lehce. Jakoby v polovědomí. To už ale není excitace, je to podle mě normální instinkt možného nebezpečí v neznámu.

    Ale jinak jsem měla zato, že tady v diskuzi výše si povídáme o normálním běžnodenním životě. Taky není potřeba psát, že nespíme, když nás bolej zuby, žejo. :-)

  228. Jinak přeborník na nespavou neurózu při nějakých mimořádných nebo důležitých událostech je můj starší syn. Ten nejenže nespí, ale ještě k tomu se osype a rozškrábe si ramena, ruce a záda do krve.

  229. nojo, taky ta nespavost je jen někdy. A kolikrát uměle vyprovokována… třeba blbým nočním cvičením. Když se nic neděje, tak spím. Když něco podnikám, zabývám se tím … může se to proměnit v posedlost, tedy že to mám v hlavě a ruší mě to.

  230. 228. to mám podobné, škrábu si obličej… ale ten mi oleze i bez škrábání. Takže když se něco pro mě nebo z mého pohledu něco velmi důležitého děje, vypadám jak po neštovicích… a je to psychického rázu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *