V KOMIKSU
A tím končí velký zelený notes, zatím zdaleka největší, A5.
A začíná černý, o kousek menší a lehčí.
.
Liška H. Ryška
VULPECULA VÁŽNIVÁ
V KOMIKSU
A tím končí velký zelený notes, zatím zdaleka největší, A5.
A začíná černý, o kousek menší a lehčí.
.
čau, jsem zvědavá co se tam dozvíš :-) nějaké novinky
Dozvěděla jsem se to samý, co už v zimě, protože to vedla stejná (báječná) osoba. Ale i tak jsem tam šla (a zaplatila si seminář), protože jsem věděla, že to bude prima a že tam budou kamarádi i pár nových lidí, o to zajímavějších. Beztak něco trochu jiného vždycky člověk zažije, právě proto, že “ v poli“ jsou jiní lidi a jinak „se zorganizuje“ a je to fajn.
A to téma je mi blízký – v tom psycho-pojetí. V praxi. V zážitcích. Ne přímo ta fyzikální teorie, to nemám nastudovaný, i když i to by mě moc zajímalo. Byla tam jedna sympatická účastnice, co na to dokonce psala diplomku.
experimenty se žitím :-) kdysi mě to zajímalo, teď jakoby to vychládlo
Ta teorie pole se vlastně v něčem podobá fenomenologii – totiž že všechno je nebo může být nějak významné. Nejen to, co mi říká člověk, se kterým sedíme a bavíme se. Nejen to verbální, o čem mluvíme, ale i další jevy – jak kdo z nás působí, gesta, jak je oblečen a i to, kde sedíme, jak to tam vypadá a jaké zvuky k nám pronikají z okolí, plus to, co se nám stalo těsně předtím, s jako náladou přicházíme.
A ta teorie pole ještě přidává tu celkovou atmosféru a spojení toho všeho jmenovaného, rozvolnění se do sebe.
Léčivé nemusí být, co říkáme (i když i to je polem ovlivněno, vytvořeno, my jsme v tu chvíli nějací, ale s někým jiným bychom byli jinačí). Léčivé může být prostě to, že jsme spolu v tu chvíli, chceme tam být a opravdu víme, že spolu jsme. A to něco dělá samo o sobě. Podle nějakých neuro-výzkumů,dokonce.
Minimálně to dělá tělesný pocity jiný než jinde s někým jiným! A to je důkaz, ne?
Tak to nějak chápu. Zní to dosti ujetě, ale podle těch tělesných pocitů se dá nějak orientovat, dají se využít jako informace. A případně je pak využít dál.
řekla bych že teorie komixu je nadřazena všemu, to je to pole v kterém se vše zachytí a toči vše co zachytí dokola jako v pračce. zachrání se jen to co se nezachytí… a uteče.
ratko 5
nojo, ale teď si říkám, že ten komiks je jen papírovej. Papírovej prostředník. My živí spolu jsme důležitější. Takže pole vede nad komiksem 2:1 :))
6. jaký je vztah mezi komixem a polem? Nemyslím teď ten papír… jako spíš sebereflexivní činnost kdy se vracíš opět k prožitému… ovšem již vně pole. Už nejsi v poli, už sedíš nad papírem.
Omlouvám se za neseriózní a hniodopišský přístup, ale prostě mě teď nutkavě napadlo, že je to asi takový rozdíl jako mezi komixem a boksem. :-D
8. proč myslíš? nevím co je boks. Ale když Liška prožívá pole tak na ni to pole působí, působí na ni lidé, vztahy a on a odpovídá. Pak přijde domů a přebere si to podle sebe, již není v poli ale doma a přehrává si to v hlavě. takže je v tom rozdíl nebo není…. mě je jasné že je rozdíl mezi tím co žiju a tím na co si vzpomínám. protože i paměť si to upraví, taky jsem v klidu a některé věci si třeba dovybavím a tak….
Ratkooo… :-D :-D :-D
Tak místo boksu zkus ke komixu miksér. To taky bude fungovat. :-)
Já prostě jako obvykle a jako vždycky ve škole nedávám pozor na probíranou látku a zabývám se … tralala… :-)
(Ne, ve skutečnosti je mi dneska hodně smutno, tak si hledám stébla pro záchranu, no.)
tak se mě chytni :-)) vylifrovala jsem návštěvníky, děcka čumí na Hru o trůny jen v dálce slyším řev a propíchávání někoho a já brouzdám po internetu. nazdařbůh a ráda bych dala k dobru nějaké moudro ale jsem zcela vyprahlá.
Dík, však jsem se chytla, spoléhajíc, že mě nesežereš, až tu mou blbost rozluštíš.
Já si dneska zatopila, doma sama. tudíž po práci a vyplavánís e v rybníce už nevařící, a koukám na netu na recepty na pikantní utopence. Koupila jsem pěkný špekáčky, něco naložím, ať je co jíst, až udeří ta slibovaná vedra.
A přemýšlím, jestli ještě něco napsat na blog, nebo pomlčet a počkat, až smutek (nejspíš z únavy) přejde a pohled na svět se vyčistí zas sám od sebe…
12
šla jsem s epodívat k rulise na blog a novinky tam nejsou. Tak ještě zajdu k ratce…
taky nic. ale mám takový problém Liško. mám sousedku kterou opustil manžel… a řekla bych že je v depresi a tak trochu šílená. Chodím k ní se občas podívat a ona mě dnes přivítala s tím, že u mě byla milenka jejího manžela že mi chtěla rozbít okno vztekem, protože kamarádím s tou ženskou a scházím se s ní za jejími zády. Nevím co mám dělat, cítím že potřebuje pomoc…ale nevím jakou. Mám takový podivný pocit, jakoby na mě sáhlo zlo. Na druhé straně se cítím odpovědna pomoci bližnímu.
Jinak to auto s milenkou byli moji příbuzní … se starou babičkou a sestřenicemi z úplně jiného města. Tu milenu vůbec neznám, nikdy jsem ji neviděla. Co mám dělat? Zítra ji půjdu pomoct sekat trávník, uvidím co se bude dít.
ratko
5
jo, tyhle komiksy jsou jako pračka, to jo :))
7 a 9
nojo,toť ta otázka!
Když se něco uděje, odehraje někde s někým,tak to prsku do komiksu až potom, ale v tom ponoření taky spolupůsobí ještě něco jiného než jen já. Něco uvnitř mě, nebo venku?
Ona ta teorie pole se dá vykládat i jako zahrnující Jungovo kolektiví nevědomí a takové nějaké jiné koncepty, jánevímjaké.
A hlavní otázka pro mě je to, cos řekla. Totiž jestli to není takhle:
Že svoje pocity naplno pustím a já se do nich pustím a prožívám je leckdy až POTOM. Když je to užitečné. Takže až při tom kreslení nebo prostě v době reflexe zážitku. Proto asi potřebuju tolik ten čas „trávení“ po jídle (zážitku).
Vím totiž, že se mi to tenhle týden stalo dvakrát. Už to umím trochu líp rozpoznat, všimnout si, teprve teď registruju jemnější rozdíly rozpoležení / vnímání a nejedu zvesela tak, že si všimnu jen výraznějších věcí:
Jeden případ bylo to popsané v minulém komiksu – jak jsem se musela soustředit na obsah slov, vyřídila jsem nějak svou věc, a ty emoce přišly až potom – až když jsem položila telefon, dostalo mě, že v něm měl ten kluk tak milej hlas, přinášející mi radost. A že jsem se o něj rozhodla připravit.
A druhý se mi ukázalo na supervizi – že můžu zůstat v klidu, nezraněna, nepřivedena do rozpaků, pevná, v klidu, upřímná, ani poddajná ani válcující nebo odmítavá. Což bylo v tu chvíli to nejlepší a jiní říkali, že by se cítili hrozně na mém místě.
Já jsem zůstala v klidu a ty emoce si nepřipustila k tělu osobně,vztahovačně.
To bylo OK.
Jde o to, že jindy to nebude OK. To nemůžu dělat pořád. To potom zase nefungujou jiný situace – i v práci potřebuju ty emoce mít ve hře v tu chvíli, všímat si jich dobře. Ne je upozadit a kouknout se na ně až potom, jak někdy dělám.
Já je nezametám pod koberec, to ne, jen je někdy zkoumám až pak, za deset minut třeba. Až když vystoupím z té situace.
Někdy je to užitečný, někdy ne.
Tak teď chci koukat, kdy je beru do hry a kdy ne. Všimnout si, abych se mohla skutečně rozhodnout, jestli je chci zapojit, nebo se to v tu chvíli nehodí.
14. obávám se, že tvoje sousedka je v tak šíleném stavu, že ji nic nezklidní a nebude ti nic věřit, kdybys ji vysvětlovala sebevíc. bud opatrná, když tam zítra jdeš, je nepředvídatelná. stát se může cokoliv. a nebo ji také můžeš zítra najít v úplně zas jiném rozpoležení – apatickou, zoufalou, v depresi…..no v každým případě by potřebovala odbornou pomoc, psychiatrickou, si myslím v týhle akutní fázi.
ratko 14
ajé, takže paranoidní.
Dekompenzace takového druhu nemusí nutně znamenat, že ta paní má psychózu, ale může to být způsobeno nějakou závažnou událostí, stresem, když je to křehčí osoba.
Co bych udělala v Praze: odvedla bych ji do Riapsu. Tam může být člověk i přes noc několik dní a mt tam terapie a pak tam třeba jen ještě párkrát docházet. Hlavně mu taky dají léky. A uleví se jí.
Nějaké zařízení tohoto typu… jestli je v dosahu… asi ne.
Taky záleží, jestli je sama,má někoho kolem sebe, kdo by jí tam dovedl nebo ji v klidu pohunl k tomu, že by potřebovala ulevit, že je toho na ni moc a nebylo by špatný si krátkodobě vzít nějaké léky.
Ale ne od praktickýho lékaře, ne nějaký na úzkost, sedativa a asi ani antidepresiva běžná, co někteří dávají . To si myslím, že je na psychiatra.
Takže ji tam nejlépe doprovodit, podpořit s tím, že je to ne neobvyklá reakce na takovou vážnou událost, spíš zklidňovat.
A když to nepůjde a bude to horší, že bude útočit na někoho včetně sebe, tak je to na linku 155. Hospitalizace.
16. necítím se za ní zodpovědná…ovšem to se může bleskurychle obrátit a budu vcucnuta do jejích potíží
16. nemá děti? prostě aby s ní někdo doma byl….aby nebyla sama. vlastní děti jsou přece jen vlastní děti, než sousedka….ale i ty děti možná nic nezmůžou….. prostě v týhle akutní fázi léky na zklidnění a pak psychoterapie….
Je bohužel sama, protože všecky obviňuje…její syn vydržel nejdýl, ale praštil se sekačkou v půlce a zmizel. Myslím že to nikdo nevydrží. Když jsem jednou měla velkou obavu o ni , protože potřebovala k lékaři a neotvírala mi, volala jsem její snachu a ta mi říká že si mám dát na ni pozor. Je to těžké, je to lidská bytost která nemá vůbec nikoho. Všichni si drží odstup.
bere antidepresiva… zítra ji řeknu ať jde k psychiatrovi.
… nebo když třeba se chová tak, že si ubližuje, je v ohrožení např. tím, že odmítá jíst, tak to je taky na hospitalizaci,pokud se s ní nedá domluvit na návštěvě doktora.
Ve chvíli, kdy jí nebo někomu něco hrozí, je to na nedobrovolnou hospitalizaci.
Jinak bych dala přednost domluvě.
Nebo jestli je tam někde nějaký
„krizový tým“ by se to mohlo jmenovat. Nebo „komunitní péče“ – ale ti nebudou asi terénní.
Pro lidi s duševním onemocněním.
Krizový tým by měl být i terénní a někdo od nich přijet a snažit se s tou paní domluvit na dalším postupu – návštěvě doktora nebo lůžkového zařízení.
Ale možná to tamnení.
Nebo „terénní psychiatrcká sestra“ na psychiatrickém oddělneí nemocnice by mohla být. Ta by byla na ten dohovor taky dobrá. Doktortaky samozřejmě, ten může dát i i jekci na místě,asi. Sestra nevím, jestli může cizímu člověku, co není pacient.
18. a proč zrovna já si o tobě myslím, že jsi ten vcucovací pomahací láskyplný typ? :-)
21. ideální by bylo naložit nekompromisně a odvézt. kvůli bezpečnosti její i sousedů.
23. protože zbudu :-) jednoduše zbudu když ostatní utečou
21.24. protože někteří lidi, i když se léčí u psychiatra, tak prostě nejsou schopni přes to přese všechno, v tý akutní fázi k němu sami jít.
ratko 21
jo, jestli tam už byla, bude to asi snazší!
Můžeš se jí zeptat, jestli se necítí dobře, že ti připadá nevím – jin, zhoršení nebo unavenější nebo něco takovýho … že ti připadá, že ty prášky asi fungujou špatně. Že by bylo dobrý jít k amb.psychiatrovi si říct o změnu léků.
Ten syn – škoda. Proč utek a nekontaktoval jejího psychiatra??? Nebo nechal ji hospitalizovat, žejo… i když to pak ti hospitalizovaní často těžce nesou, těžce odpouštějí členům rodiny apod. Nonic.
Jo
ideální by bylo, pokud víš, kdo je její ambulantní psychiatr,
mu zavolat!!
Informovat ho.
Ať je to taky na něm, ne na tobě.
Tohle ať není na jednom člověku, který jediný neuteče, to ne.
nebo praktickýho jejího doktora zavolat, pokud nevíte ,kdo je její psychiatr?
Především v tomhle by měl být zapojen ten syn, no. Ale někdy to nejde , no :((
15. to jsi ten labilní typ jako já :-) u mě jsem to pořešila tak, že se svoji labilitě smeji. Nechávám ji běžet svobodně.
Ostatní se smějí se mnou. Jsem velmi spontánní typ a vypadám legračně ve svojí přirozenosti. Dnes jsme byli s rodinou v Brně a nepřinesli mi Tiramisu ke kávě a já řikám slečně: a co je se mnou… všichni něco dostali. a muž říká: to ji nemůžeš říct normálně? no nemůžu protože jsem jednala naprosto v souladu s tím co jsme cítila. řekla to tak jak to bylo. a koukala jsem do výlohy a zase se všichni divili jak čumím (teda můj muž) ostatní se smáli. a když jsem šla ven z domu tak mi strčil muž do ruky klíče a něco nesl. a říká že mám zavřít dveře. Ale čím? No klíči přece. tak jsem prohledala kapsy ale měla jsem je v ruce. Nevšimla jsem si že mi je muž dal do ruky protože mě to nezajímalo. to jsou denodenní drobnosti… způsobené tím že si dělám to co právě si dělám a ten druhý ať se snaží sebevíc je furt ten druhý. Musí na sebe upozornit.
Jo ještě dodávám, poté co znova čtu kom. 20:
Ta paní má asi špatnou medikaci!!
Potřebuje zvýšit léky nebo změnit léky.
To „změnit léky“ je proces na dva týdny minimálně, spíš dýl a někdy je lepší se na to nechat hospitalizovat, jít si lehnout, být pod kontrolou, přinese to větší klid.
Uf.
27. to už udělali… i policie ji již hospitalizovala, to když dělala scény na veřejnosti. Je to fakt těžké nalézt tu míru… kdy je to násilí na ní a kdy je to potřeba. Pokaždé odešla z psychiatrie na reverz. Pustili ji.
29
v tomhle ohledu taky bývám spontánní.
Klíčů bych si všimla. I když… tuhle jsem hledala brejle a měla jsem je na hlavě.
Zítra se za ní zastavím, stejně ji chci pomoct posekat trávník a promluvím s ní. Ona je víceméně nezdrženlivá. Dokáže být naprosto normální… a během vteřiny se změní a vyčítá.
21
Podobně jako další dole si myslím, že ta paní k psychiatrovi sama nepůjde. V tomhle stavu už ne.
A bude se hodně bránit čemukoli, co jí navrhneš, natož tomuhle.
25
Někdy mi přijde, že to máš jako svou imidž. :-)
Jako svou… hrdost…?
31 ratko
a tááák, tak ta už to zná.
S tou se půjde domluvit líp, než kdyby to neznala.
V tom případě bych zavolala jejího psychiatra, že je zhoršená, aby jí při příští návštěvě upravil medikaci (snad se on nenasere) nebo aby on jí zavolal a objednal si ji dřív.
Nebo cokoli, co uzná za vhodné – určitě bych respektovala, že on je kompetentní :)
A synovi, co prchl jako poslední, se nedivím.
Je to strašně vyčerpávající. Beznaděj.
Taková paní by hlavně kromě medikace
měla čerpat nějaké psychoterapeutické služby – někam docházet a když nechce nebo není schopna (teď není) tak aspoň do nějakých volnočasovžch programů (až nebude akutně rozblázněná). Aby byla sledovaná líp! Aby měla kolem sebe lidi, co to podchytěj, co podchytěj změnu stavu – soc.pracovníka, doktora a ještě třeba terapeuta a rodinné příslušníky.
A ty bych nahnala do vzdělávacího programu pro rod.příslušníky nebo aspoň jednorázově někam na konzultaci, aby věděli, jak se chovat k takovému členu rodiny.
nebo všichini ať jdou na rodinnou terapii.
Prostě všechny naše programy u nás v práci jsou pro tu paní a její rodinu :-))
Akorát je daleko.
Ale v Brně to taky je. Nebo něco z toho. Snad i jinde blíž, ve Znojmě na psychiatrii pracovala jedna kolegyně – mámse jízítra zeptat, co tam je???
Teď mě to napadlo. ještě loni tam pracovala.
nebo co tam máte nejblíž? Znojmo?
Ráno se zeptám na to Znojmo!
Hehe, a klíče v ruce bych vnímala, ale občas nevnímám, co mi kdo říká, teda slyším slova, ale neuloží se mi do hlavových Program Files. Takže třeba teď naposledy jsem dostala pokyn, „až půjdeš na ten záchod, vem z nástěnky kilometrovník“. Samo, že než si v duševní i tělesné úlevě vyřídím ten záchod, běžej mi myšlenky už natolik jinudy, že na kilometrovník ani nástěnku už ani nevzdechnu….
Za den a půl společného času na vodě jsem se já smířila s tím, že jemu není nic přesně dost po chuti a všechno mu všichni dělají špatně, on zas s tím, že já zásadně nesplním pokyn, který je spojený s nějakým dalším mým úkonem. :-))
37. jo, je to zoufalé pro všecky zúčastněné. Jsou všichni na nervy , je v tom i malé děcko…Když snacha přece přijde a přivede ho, tak babička vede divné řeči… jestli byl za dědečkem a co dědeček říkal, a když teda děcko odpoví tak ona mu řekne ať teda jde za dědečkem když je tak dobrý a prostě divné řeči. takže snacha děcko zase vezme jde domů a pak si píšou vulgární SMS do vyčerpání.
40. no to je jak u nás. Nic nesplním jak mám :-)))) všecko dělám špatně.
38. Liško, mám teď doma syna se snachou a v úterý odjíždím na dovču, takže se nemohu starat… o další. Promluvím si se sousedkou. Ona je v tomto stavu již celkem dlouho. Ještě než ji opustil muž, on ji stejně opustil protože to již nedokázal snášet. ale ona vydrží. to jen její okolí je na prášky.
41
maj to krušný.
Opakovat si, že „je to nemoc“, někdy nepomůže :(
Jsou dobrý,že přece docházejí! Přece jen jeví zájem, nějak se starají,jak to jde, asi.
Já bych řekla,že ta paní buď nebere svoje léky,nebo fakt je potřebuje zvýšit nebo změnit. Krom jiné péče. Snad má aspoň invalidní důchod? i když asi už má starobní důchod, žejo, tak to pak už máa nepotřebuje…
Nějakýho svýho soc.pracovníka by mít teda měla. Minimálně.
43
když to vydrželo tak dlouho, jeden týden nebo několik dní nic nedělá. Doufejme.:)
44. má invalidní důchod, má revmatickou artritidu… dlouhá léta, takže je částečně bezmocná. ale od doby co odeššle manžel se její stav rapidně zlepšil. domnívám se že byla alergická na něj, mohla ho lépe kontrolovat přes nemoc. když tam není, její nemoc nefunguje
40 ru
to mi zní docela svobodně.
Svobodně snad oboustranně.
hmm, pročítám to tu ….takže dlouhodobá záležitost, dekomlenzace v minulosti, nebere léky pod dohledem , protože s ní nikdo nevydrží a pak se stávají tyhle stavy – začarovanej kruh. v ústavní péči ji dají trochu do kupy a pak jde na revers domů a vše se zase nanovo opakuje…..a je zrovna ve fázi, kdyby potřebovala tu hladinku léků, tedy léky pod dohledem – tj. ústavné péči a tam se srovná a bude to zase chvíli dobrý…
46. psychika je fascinující záležitost…. je to Duch co nás kontroluje. A je důležité, v jakém duchu žijeme… co kontroluje náš život. Ono se lehkce řekne, že přece já si kontroluji svůj život. Já jsem vládce sama sebe. HOubelec… naše psychika – podvědomí, říkám tomu i duch vše řídí. Jak reagujeme…. co cítíme… jaké myšlenky nás napadají.dokonce i naše tělo se podřizuje duchu.
46. RA – takže bere kotrikoidy, což taky na psychiku není dobrý….navíc bolesti….je toho víc….
lidi s revmatickým postižením (autoimunitního charakteru) mají sklony k psychickým poruchám hodně….plus teda do toho ty léky to dělají….analgetika, někdy opiátové preperáty, či náplasti ….apd. do toho berou citalon, nebo antidepresiva a čas od času se to tluče, faktem je, že těch léků je hodně….a když se to nebere, udělá to všelicos…
Léky mohou vyřadit ducha, umrtvit….takže podvedomí již tak tělu ( a mysli) nevládne. Ale je to otupění, není to léčba…. když se díváš na hlubokou nenávist, která vyvěrá z hloubky duše vůči každému kdo se protiví, je to uvnitř. bublá to ven jako pramen, nedá se to ovládnout. Je to psychika která se dere na povrch, ovládá ji… moje sousedka je ovládána, je tomu vydána napospas. to je na tom tak děsivé.
51. pak si vezme utlumující léky a jde si lehnout a spí…. jen spí. Jeji život jsou bolesti, léky a touha po lásce… která před ní prchá protože na co šáhne to šlehne
51. lidi s autoimunitními chorobami mají hodně pozměněnou psychiku, at je to Ra, nebo SLE (lupus) nebo Crohn…je to jedno. je to hodně znát a právě i ta samotná léčba autoimunitních chorob je náročná a devastující – kortikoidy, imunosuprese, opiáty, analgetika….antidepresiva.
tak dobrou…
53. peklo jsou léky, ale zároven je to peklo bez léků….u někoho je úspěšná biologická léčba, ale není pro každého dostupná – jsou tam taky rizika a je to nákladný, lidi proto musejí splnovat určitá kriteria a taky ne všem biologická léčba zabírá, přestože biologická léčba je v dnešní medicína to nej, nej, špička pyramidy v léčbě. ještě k té léčbě autoimunity patří cytostatika. – ty zastavují, tlumí ty autoimunní patologické procesy.
47
Joo, tak nějak na tomhle svobodním principu to mezi námi asi funguje všechno.
55. biologicku léčbu má už přes rok… ano zabírá. ale nejvíc zabralo, když zůstala sama a nemá na koho reagovat. to se ji zdravotně ulevilo.
57
no a proto by bylo výborný, kdyby i její rodina měla nějakou podporu pro sebe.ne už pro tu paní,ale pro sebe. Aby pro ně někdo pracoval, něco jim poskytnul. Nějakou úlevu.
Však si to zasloužej, maj to drsný. Maj nárok. (A může to být rodinná terapie nebo jejich nebo prostě jen aby měli někoho, komu to všechno můžou povídat, nejlépe někoho, kdo to zná, kdo v tom pracuje.)
Tím spíš, co říkáš v 57 – když se pozměněj oni, uleví se jim, tak se třeba uleví i té paní,půjde to s ní nějak snáz snášet. Je v tom nějaká naděje, podle mě.
51
nojono,někdo to má tak a někdo jinak, někdo neměl štěstí na rodiče, zažil si svoje už v dětství a pak je na tom duševně hůř. Ale ne vždy beznadějně.
Léky pomůžou ulevit – a pak se dá dělat něco jiného, dalšího.
V takovémhle stavu se nedá asi nic a ještě ta paní trpí, asi jí není zrovna příjemně. A rodině taky ne.
Viděla jsem lidi, co spali v několika vrstvách alobalu, aby se ochránili proti záření apod,
lidi paranoidní, co když se podchytěj, třeba napřed jen choděj si povídat s doktorem (ideální je, když někdo dochází za nimi, třeba soc.pracovník, ale to se v ČR rozjíždí s překážkami a až teď to bude běžnou kýženou součástí péče), postupně teprve souhlasej s lékama – a pak najednou docela rychle začnou fungovat poměrně normálně, postarají se o sebe,mohou spokojeně žít i mít přátele.
A předtím byli v izolaci a trpěli.
Ale znám i lidi, kterým léky od paranoidity nepomohly, i když se jim měnily, optimálně, několikrát, zkušení odborníci … a nějaká paranoidita (plus další nejistoty…) stejně zůstává. A těm lidem je v tom nepříjemně, ale přece jen nějak se s tím učí zacházet … je to různý. A blbý je, když nemaj nikoho ani v rodině ani nejsou zachycený někde v komunitních službách, kde můžou být i s dalšími lidmi, skamarádit se, nějak se zapojit.
… a bývají to tak sympatický lidi, přitom!
58. tak to nefunguje, to je mimo realitu a běžný život. Všichni si myslí že jsou nejlepší na světě… trumfují se kdo je lepší. Manžel furt hraje golf a ukazuje jaký je jura a co všecko dokáže. Snacha si myslí, že je nejchytřejší na větě a nikdo nad ní není (možná má i nějaý doktorát na samé jedničky) ale nikde není úspěšná a tak se živí učením na ZŠ aby byly doma peníze. manipuluje s ostatními a všecko ví nejlíp. A syn (manžel od mladé) je otloukánek, co nemohl dodělat základku ale dobrého srdce. dělá sanitaka na LDN (nemohl dlouho najít zaměstnání protože ho bavilo hrát na kytaru a hrál tenis a neudržel v ruce haléř… i když měl děcko tak si za peníze od mám koupil novou raketu, obleček neb motoruku). Žena ho okopává, otec si ho neváží a matka se k němu chovala chorobně starostlivě. V pocitech viny, že syn nemá žádné peníze dávala všecko co měla snaše. manželji do toho nadával jelikož všecko táhl ze svého důchodu. a v této konstelaci… s všichni myslí že jsou v právu a dělají vše správně a ti druzí jim ubližují. nechtějí žádnou pomoc, jelikož všecko mají pod kontrolou a ten druhý se má o ně starat či se změnit či prohlédnout svoje špatnosti.
Od žádné komunity pomoc nepotřebují a kdy tak se na ně budou dívat zvrchu… jelikož jejich přátelé jsou jen někdo a to nejvyšší honorace kde chodí na večírky a výstavy etc… Kde jsou ti lidé… že. to bylo všecko dříve. Moje kamarádka byla nejkrásnější ženou v širém okolí…její krása byla závratně oslňující a její muž si ji vodil do společnosti jako vzácný klenot. Splečnost byla pokaždé uchvácena jejím zjevem… bohužel choroba ji rozežíral zevnitř a ona zůstávala pořád víc doma, takhle se přece nemůže nikomu ukázat na oči. těm kteří ji tak obdivovali… budou se jí smát. život nehraje na vnější znaky…. přiznat si že jsem stejná jako všichni je to nejtěžší.
62. na druhé straně kdo byl krásný jako mladý (oslnivě krásný) zůstává takový pořád. a to ona je… ale co je to platné když se užírá zevnitř.
Taky ji obdivuji… její krásu. A nejen, má v sobě něco zvláštního a svobodomyslného. Pokaždé mě něčím novým zaujme, jak se dívá na svět… tak jinak. Naprosto zevnitř, nelogicky… pro běžného člověka nesmyslně. Mohu jen mlčet… protože nemám argument na nelogičnosti. touží aby ji lidé bezvýhradně milovali a zároveň je odhání… kontroluje, pozoruje jejich gesta… očekává že nebudou zcela oddáni a pak je zahání: běž když jsi mi to neudělal hned… už nechoď nikdy. a pak tam sedí a čeká kdy dotyčný přijde aby hned ve dvěřích na něj vychrlila výčitky. a dotyčný buď to zvládne a ignoruje ty řeči – ona do toho třeba ještě omdlévá a padá a vykřikuje že toje kvůli němu a tak… no teátr. dotyčný ji řekne že je šílená ať dá pokoj a dělá si svoje (teda něco pro ni) a ona říka: slyšela jsi to? jak je na mě hnusný. byla jsem přítomna víckrát divadlu na hraně. až přišla policie… řvaní, vykřikování, scény. odvoz na psychinu.
Hehe, celá moje maminka… :-)
Akorát ta měla dycky tolik intuice, že věděla, kdy vykličkovat do zpátečky, aby ji na tu psychinu neodvezli.
A taky kolem sebe neměla lidi, co si myslej, že jsou honrocae, za honoraci se považovala dycky akorát ona sama. Za intelektuální honoraci. Ti kolem jsou všichni primitivové a křupani (včetně mě).
Ale ty mechanismy manipulací, touhy po lásce a obdivu, a přitom odhánění shazováním, urážením až nenávistí – to je přesný.
Ale nejhorší je, že i když takovýmu člověku tu lásku a obdiv dáš, nikdy to nebude dostačující, nikdy se neuklidní a nezvlídní, jen to dostane větší otáčky. A víc a víc tě vtahuje do svého světa a otročí.
Proto nakonec od něj všichni utečou.
Nicméně – podpora pro zůstavší odněkud zvenčí je fajn. Nedávno mi volali z charity, něco potřebovali kvůli vyřizování mamince na úřadech, dlouho jsme mluvili, vysvětlovala jsem, že brácha není takovej padouch, jak jim to maminka líčí, a že vůbec ledacos je jinak…
A oni prý, že to tak nějak tušili, či věděli, že maminka je komplikovaná a náročná povaha, a pak jsem se dozvěděla něco o uznání od nich, že ještě pořád mám tu trpělivost s ní, jezdit za ní a brát ji na výlety, v tom stavu, fyzickém i psychickém, v jakém je…
Nestálo to nic, trošku času po telefonu. Ale hodně mi to pomohlo, pohladilo, i jsem přiznala – Kdybyste věděli, jak kolikrát už i křičím a brečím…
Ale nejhorší je dycky ten pocit, že v tom jsem s maminkou sama. Je dobrý vědět, že nejsem.
61:
zapal jim barák Ratko.
To je zase stmelí:-0)
ratko,
aha, hm, no tak to je nepříjemné. A už dlouhodobé.
Ta kolegyně s vazbami na Znojmo je někde asi na dovolený.
Mám sousedku ráda a tudíž neberu nic osobně… i když mě mrzí že ji nemohu pomoci. že tam tak stojím jako blb a zase jdu. Je to úplně stejné… tedy ty pocity jsou úplně stejné, jako když mi někdo začne povídat co všecko dšlají křesťané tedy speciálně katolici, jak podvádí a kradou… a že žádný Bůh není, ať jim ho ukážu … Taky stojím jak blb a jen koukám. a nic :-) vlastně je to pro mě víceméně cesta. učím se tím… být sama sebou, setrvat, dívat se, neblokovat
65. to všecko vím a proto to nijak neřeším. spíše tam je jsem. vyslechnu ji a nijak to nehodnotím. Když řekne co mám dělat tak to udělám a zase jdu. zklidňuji… když nic nejde, jdu pryč hned. Vím že to nemá cenu.
KOmplikované vztahy… mám celkem dost příbuzných co mají mezi sebou velmi komplikované vztahy, shazování, nenávist… blokování, vytahování se jeden na druhého. Dělají si to z nevědomosti. zaslepenosti. z přesvědčení o nároku a spravedlnosti. že mají spravedlivý nárok na svoje jednání. že jsou v právu… Je to představa lidské spravedlnosti která takto rozežírá lidí. Jejich představy o právu a spravedlnosti. že je pravedlivé aby potrestali toho nebo onoho, že mu tomusí vrátit, že jim ublížil, že se stala křivda ktera se musí napravovat a už to jede….
když jim řeknu, že nejsou bohové… aby porozuměli spravedlnosti tudíž nemohou druhého soudit a už vůbec nastolovat vlastní spravedlnost, nevědí o čem mluvím :-)) jsem za blba – no švejk :-)
dostala jsem od všech děkovné dopisy… není za co děkovat. jen jsem umožnila aby se lidé sešli, aby si spolu povídali v míru.
takže návštěva dopadla tak, že jsem velmi vážně domluvila sousedce, že musí jít k lékaři… sama se mi přiznala že vysadila léky, protože j po nich tloustne. Tak jsem napsala dopis lékaři a požádala ji, ať vezme sebou. Slíbila mi že zítra dopoledne zajde k lékaři a dopis mu ukáže, zatím to co mi slíbila udělala.
Problém je v tom, že ona si neuvědomuje co dělá… zdá se ji že ostatní se proti ní spolčují. napsala jsem to lékaři, že je přesvědčena že ostatní se pro ti spolčují a ubližují ji. třeba syn, ji ubližuje tím že mluví s otcem. Nedokáže pochopit že je to jeho právo mluvit s otcem. Přečetla jsem jí ten dopis a řekla jí že je nemocná. Když jsem odcházela tak mi říká, že i její sestra tam byla a řekla jí totéž co já. Sestru neposlechla. Mě poslechne. doufám.
ratko,
nejlepší je, že jsi jí ten dopis ukázala – to je nejvíc košér, co jde. Nedělat nic radši za zády, ale společně.
Skvělý!
74. uvidíme, je hrozně těžké se domluvit s někým kdo je tak trochu mimo a myslí si že všichni jsou proti němu spolčeni. samozřejmě i se mnou. proto jsem to napsala na papír, že ji mám moc ráda, je moje milovaná kamarádka, chci pomoci… proto ji posílám k lékaři. a že ho naléhavě prosím ať ji změní medikaci. hodně se zde hraje na placebo… ona musí uvěřit že ty nové léky jsou jiné („lepší“)
no jen abys nedopadla jak Arnošt Lustig,na kterýho jeho milovanej kamarád Ota Pavel v ataku zřejmě stejné nemoci vytáhl ve vší smrtelné vážnosti řeznickej dranžýrák.
Což byl pro Lustiga zážitek přímo zenový,neboť ho v té chvíli napadlo
„aha,tak proto jsem přežil Osvětim,aby mě zavraždil můj nejlepší přítel.“
No naštěstí se nestalo, Ota Pavel zůstal u podpalování statků a psaní krásných knih a Lustig mohl dál plácat baby po zadcích.
Jenže spoléhat u této nemoci na „naštěstí“ může být dosti nešťastné.