ORLI KROUŽÍ KOLEM LIŠKY A CHRÁNÍ JI. NA POČÁTKU BYL SEN…

Liška si tuhle zimu dopřála doprovod své orlí eskorty zatím jen jednou a asi naposled, protože nenastal dostatečný chlad a už zřejmě nenastane. A to si dodatečně k loňskému ponču, vestě a návlekům na zadní i přední tlapky ve stejných barvách upletla ještě klobouček. Tak ten se projde venku na liščí hlavě – a liščích nohou – až příští sezónu. Může klobouček skákat, nohy nemaje? Kloboučku, hop! Hop do skříně.

Jak to přišlo, že Liška spokojeně kráčí zahalena ve svém hřejivém ponču a kolem ní důstojně poletují orli a střeží každý její krok? To bylo tak … Kdysi dávno, když se Lišce zdávaly samé hrůzné a děsivé sny, noc co noc, přidal se k nim jeden krátký sen: “Obrázek orla lepím na dům.”

Připadalo mi, že ten akt ve snu má ochranný význam. Orla ze snu jsem si nakreslila, abych jeho podobu nezapomněla. Je fantastický! Evidentně indiánský, nejspíš mexický, čtyřikrát trojčetný – má tři pera nahoře na hlavě, tři vzadu, tři na křídle a ještě na ocase. To přímo vyzývá k rozjímání o symbolech! Koukala jsem na obrázek orla, ale nenapadalo mne, jak ho použít, jak zrealizovat jeho ochranný potenciál. Kdyby se takový sen zdál indiánskému šamanovi, vznikl by z orla totem a kolem něj by se tvořily nové živé rituály a tance, čtyřikrát trojčetného orla by indiánské ženy vetkávaly jako vzor na látky. Ale ten orel se chtěl zdát zrovna mně! A pak, až za rok nebo za dva, mě to klovlo! Překreslila jsem orla co nejvěrněji na čtverečkovaný papír a tím vytvořila možnost použít ho jako vzor při pletení, zhmotnit ho. Uvést sen v život. Indiánský orel musí zdobit indiánské pončo! Ulovila jsem dostatek kvalitních klubíček, vymyslela postup a dala se do práce. Pletla jsem náruživě, doma i v autě na místě spolujezdce a pak na mezi v neznámé vesnici, když se auto porouchalo. Pletení je krásná rozjímavá práce, proces stvoření, s vlnou – přívětivým materiálem a s barvami a tvary; to si člověk náramně užije. Hotovo. Upleteno. I s kapucou. Sešila jsem přední dvouorlový díl se zadním dvouorlovým dílem a ke svému zděšení zjistila, že by obleček perfektně seděl hodně ramenatému pořezovi. A to já nejsem.

Co naplat; vymyslela jsem mazanou kamufláž – Liška je přece mazaný tvor! Abych zmenšila šířku ramen, přehrnula jsem je dopředu a přichytila dřevěným knoflíkem. Vypadá to jako schválně, jako původní záměr, to se ví. Tak jsem tedy upravila do konečného tvaru usvědčující výplod své charakteristické vlastnosti – totiž umění neplést nikdy podle návodu, nekreslit podle šablony, nevařit podle receptu, nevážit suroviny na pečení a tím zachovat liščí variabilitu a bohatost světa a vstoupit v mnohá chutná a krásná překvapení.

Zapeklitý zrod orlí eskorty ale ještě nebyl završen. Rozhodla jsem se opatřit pončo podšívkou, já Liška podšitá. Já Liška, která vůbec neumí šít, nechápe střihy a když něco sešít zkusí, je jeden kus naruby a druhý lícem, i kdyby si to předtím třikrát promyslela. Liška možná proto všechno radši dělá ručně-vlastnoručně, mašinám nevěří a nemá ráda jejich neosobitost při přípravě tak originálně individuálních výtvorů, vyžadujících dotyk ruky, jako jsou pokrmy a oblečení, natož dokonce oblečení vyrostlé z vlastního snu. V této šicí fázi jsem oprávněně očekávala největší nesnáze, ale jako zázrakem jsem teplou a hebkou podšívku vyrobila ve správné velikosti, na správné straně – tedy na rubu – oděvu a přišila ji hezky nenápadně po obvodu a kolem zipu. Až mi bylo líto, že to nikdo pod pončem neuvidí, a napadlo mě, že bych si ho mohla občas obléci naruby. Možná na to jedou dojde. Až bude nějaký den úplně naruby. Pak budu mít orly přímo na těle a budou mě chránit nejvyšší silou.

Komentáře