A NOVÝ ŠTĚTEC A POJEDNÁNÍ O KLADÍVKÁCH NAVRCH!

KDE TO JE?

Trénuju oblaka. Ne že jsem jejich trenér a učím je, jak lítat po obloze a ještě si přitom kopat míčem, ale naopak já jsem v tréninku. Procvičuju si malování oblohy. Akvarelem či vodovými barvami. (Příští odstavce přeskočte, pokud se nezabýváte malováním obrázků, protože vás četba pravděpodobně bude hodně nudit. Skočte rovnou k první fotce a hádejte, kde to je.)

Malovat akvarel je těžké a pořád těžší, protože víc a víc vidím velké i drobné nedostatky, na ty už jsem trochu natrénovaná. Nejlíp je samozřejmě vidím u druhých, u obrázků jiných lidí. Velkou roli hraje načasování ve spojení se suchostí, vlhkostí nebo mokrostí papíru – určitou akci je třeba provést právě ve chvíli, kdy je papír resp. dosavadní podmalba vlhká tak akorát. Když je už sušší, než jste mysleli, nebo mokřejší, akce se okamžitě zhroutí, jakmile do toho hrábnete, a musíte zase zakročit a zachraňovat, co se dá a jak se dá a jestli vůbec se to ještě dá. Právě tohle je důvod, proč je akvarel tak obávaný způsob vytváření obrazu. A těch důvodů je ještě víc. Nesmí se to celé přeťápnout (to je hezké slovo! Angličani používají overwork nebo overdo), tedy moc rajbovat s málo namočeným a příliš tenkým štětcem a dělat moc vrstev přes sebe, případně retušovat. A to já někdy dělám a pak to maskuju, aby to nebylo tak vidět a tak pořád dokola. Hlavní je, že už to vidím a všimnu si toho už víc včas než dřív a zastavím se. Někdy.

Zkouším oblaka raději na malém formátu papíru A5, ten se dá trochu líp uhlídat. Katastrofy se dají rychleji podchytit. Pravda je, že mám obyčejný akvarelový papír, žádný děsně kvalitní. A to je hodně velký rozdíl, to hraje obrovskou roli. Mnohem větší než jestli máte staré školní vodovky za dvacet korun, anebo drahé barvy za osm set. Já mám dobré barvy a poměrně levné, protože je to tzv. studentská řada a ta se jen málo liší od profesionální řady kvalitou, ale hodně se liší cenou. A vůbec si nekupujte, jestli do toho jdete, širokou škálu odstínů! To nepotřebujete. Beztak je lepší použít na obraz třeba jen jednu žlutou, jednu modrou a jednu červenou a ty vzájemně míchat, plus třeba jednu tmavou navíc. Obraz bude konzistentnější barevně, bude ladit, bude srozumitelnější než svítivé odstíny vyskakující na diváka tu a onde. A akvarelové barvy svítivé jsou. Když se nemíchají. Vyrozuměla jsem z instruktážních videí akvarelistů (Británie, USA, Izrael), že je potřeba mít tři modré, tři červené a tři žluté a pak nějakou hnědou a tmavou a případně fialovou, pokud malujete kytky a to je všechno. Záleží tedy spíš hodně na papíru a pro mě ještě víc na štětci. Dobrý štětec mám jen jeden, je čínský s bambusovou rukojetí, dovezla mi ho kolegyně, naše zdravotní sestra, co cestuje každoročně někam do dálav. Ve výtvarných potřebách mají spoustu syntetických štětců, ale ty jsem zatím nikdy nevyzkoušela, jejich zrzavá barva je mi od pohledu protivná. Ony nenasají tolik barvy jako štětce ze zvířecí srsti. Jsou prý tužší, což je snadnější pro kontrolu “kresby” a přesnost. Naštěstí specializované firmy světového jména vyvíjejí lepší a lepší syntetické štětce a už jich tolik nedělají z nebohých zvířat. Je to ekologičtější a levnější. Ale přece jen kdo maluje větší formát, neobejde se bez tlustého měkkého štětce, kterým nanáší třeba právě oblohu (anglicky se mu říká mop). A ten syntetikou nejde moc kvalitní udělat, nejlepší je veverka. A kulaté štětce na malování akvarelem musí mít pěknou špičku, nejdražší a nejkvalitnější se dělají z nějakého sobola ze Sibiře a říká se jim Kolinsky. Jeden středně silný štětec dostanete třeba za 1200 korun. Když je za 20 euro, je to super cena a je to spíš za tenčí velikost. Já mám tedy jen jeden dobrý štětec, takže potřebuju náhradní. Štětce, co se prodávají u nás na akvarel, nemají pořádnou špičku. Alespoň jsem nikde neviděla, co potřebuju. Musím se obrátit na světové značky pro profesionály. Asi si koupím jeden ten drahý. A úplně tenký štětec (říkají mu rigger) si koupím syntetický nebo míchaný, ten nepotřebuje být savý a když bude tužší, tím lépe. A ohledně tlustého měkkého ( -: Nějakou 60 let starou veverku po tátovi mám taky, je to ale štětec běžné tloušťky, asi 12, běžný starý štětec, ne hooodně tlustý na větší formát, už na A4 a A3 je vlastně tenký, ale asi to tak zatím nechám, nebudu si kupovat nic extra, možná leda syntetický. Nebudu nic kupovat od kvalitních výrobců z USA ani z Británie, protože balíček zastaví celníci a je potřeba jim poslat mail s vyplněnými údaji a přiložit fakturu nebo doklad o platbě… teď se mi to stalo, když jsem objednala tři knihy pro mámu k svátku z Anglie. Musela jsem vyplňovat formulář pro každou knihu extra, ještě v mailech s fakturami vypátrat, která je za šest liber, která za devět, a přiložit správný soubor, no voser. Balíček cestuje tři týdny. Jestli bych měla vyplňovat pro každý štětec extra tabulku, tak to né. Zvolím kontinent, tam je nejlepší značka štětců Da Vinci a také Escoda v Barceloně. Už jsem se zorientovala, Escoda má dvanáct řad štětců, každá je zaměřená jinak a kvalitní jinak, něco si určitě vyberu.

Tak si to tady píšu nejvíc pro sebe, abych si později s překvapením připomněla, jak jsem plánovala koupit štětec a jak to potom dopadlo.

A konečně přistupme k hádankám. Zatím jsem vyhotovila pět nebes pohlednicového formátu podle svých fotek. Je to tedy sice podle fotky a ne zhotovené v plenéru, což u mě je mínus, ale zase pro trénink proč ne. Jsou to místa, kde jsem v posledních letech byla a bylo mi tam dobře a kousek těch míst je pod oblohou vždycky vidět. Jinak by taky bylo střelený hádat, kde se nachází ta a ta obloha… I tak se dají uhodnout asi jen dvě z pěti. Můžete hádat i zhruba – jestli je to v zahraničí nebo u nás, na Šumavě nebo na Moravě. Obrázky jsou seřazeny podle toho, jak vznikaly, nejnovější je poslední, přičemž jen první obrázek je týden starý, ostatní čtyři jsem dělala včera.

Číslo 1:

Číslo 2:

Číslo 3:

Číslo 4:

Číslo 5:

No, je to vyfoceno leckdy křivě a kousek chybí… poslední je schválně křivě, aby to hlavní nechybělo. Jestli někdo uhodne dva obrázky, je borec. Já bych uhodla jen jeden a to proto, že to tam znám.

Na závěr poznámka:
I mraky podléhají perspektivě. Uvědomili jste si to někdy doopravdy? Já až teď nedávno.
Druhá moje poznámka:
U malování nejde o to zachytit přesnou realitu, ale realitu obrazu, která tvoří celek.
A citát neznámého autora:
Nemalujeme, co je realita, malujeme, co jsme my.

Rozluštění, kde co je pod oblaky, je v komentáří č.26.

.