MŮJ NEJHORŠÍ TELEVIZNÍ ZÁŽITEK…
Dne 4. 6. 2004 běžel v České televizi dokumentární pořad BBC o drogách:
Vědci zkoumali účinek drog a zvyšování jejich dávek na opicích. Ve velké místnosti byly podél stěn odzdola až nahoru malé klece s opicemi. Ve stejné místnosti stálo křeslo. Na něm byla pevně připoutaná opička a "výzkumníci" jí píchali postupně drogu – zvyšovali dávku. Opička hrozně trpěla a hrůzostrašně ječela. Ostatní opice ve stejné místnosti se na to musely dívat! Pak chudák opička v hrůze zemřela. Ostatní opice bezmocně přihlížely její smrti. Hlas komentátora byl zcela klidný, neutrální a suše konstatoval, že pokusy ukazují, že vysoká dávka drogy vede až ke smrti. Jako by to nebylo známo už desítky (ne-li tisíce) let před pokusem!
Jako by to nebylo nic! Jako by se jentak mohlo zabíjet před očima ostatních! Tehdy to mnou hrozně otřáslo. Poznamenala jsem si čas a název pořadu, rozhodnutá někam (poprvé v životě) napsat a protestovat. A neudělala jsem to včas, párkrát jsem si na to vzpomněla a vyčítala si to. (Podobně mnou u televize otřáslo, když jsem se jednou jako malá koukala na Velkou Pardubickou. Mohlo mi být tak sedm, nevím. Od začátku se mi líbil jeden kůň anglického závodníka. Měl bílé punčošky a krásně si vykračoval. Měla jsem radost, fandila mu a čekala na každou chvíli, kdy ho kamera ukáže. Během dostihu ten kůň upadl a zastřelili ho. Nechápala jsem to, šla jsem otřesená do vedlejšího pokoje a brečela.)
Necelý rok po odvysílání děsivého pořadu o pokusech na opicích se mi v noci zdálo o oslepených koťátkách, jejichž oči jedli lidé v bufetu. Ve snu mě to šokovalo, hned jsem začala psát protest a tekly mi u toho slzy bezmoci. Ráno po probuzení jsem si vzpomněla na umučené opice, našla papír, kde jsem měla poznamenané, kdy byl pořad odvysílán, sedla jsem k internetu a poslala protest proti neetickému chování a vysílání jednak přímo do rubriky, kam píší diváci České televize, a také do pořadu o zvířatech "Chcete mě?" Konečně jsem to udělala! Díky snu – impulsu, který odlehčil mému svědomí. Myslím dokonce, že mě to celkově posunulo, přineslo úlevu a lepší životní rozpoložení, trochu odhodlanější než dřív.
Komentáře
[1]Eba, web, 9.3.2007 01:16
A bylo to k něčemu, Lištičko? Odpověděli ti?
Jsem ráda, že jsem to neviděla na vlastní oči. I ten popis je pro mě dost traumatizující. Nechali umřít opičku, jen tak, pro vlastně bezvýznamný pokus. Chce se mi brečet.
Četla jsem kdysi o jednom pokusu na kočkách. Velectěný pan vědec testoval kočku a její sotva pár dní stará koťata. Koťata kočce vzal a "umístil" je kousek od ní. Když se kočka pokusila přiblížit ke koťatům, dostala ránu elektrickým proudem, čím blíž, tím větší. A už sice přesně nevím, jak to dopadlo, ale mám pocit, že kočku nechal zemřít tím šokem a koťata hlady. Prostě hnus. A k čemu? Chce to vůbec někdo vědět?
Každá zbytečná smrt nevinného tvora mě mrzí. A když je to takhle, tak dvojnásob.
[2]skikuba, web, 9.3.2007 11:28
Je to brutální, ukazovat lidstvu tyhle zvěrstva, je to syndrom totální nadřazenosti člověka nad celou živou faunou, taky si občas řikám, proč to Ti vědci teda nezkoušej na sobě, když mermomocí chtěj něco takovýho zkoumat !!!
[3]Jirka*, 9.3.2007 12:50
neskončí to, dokud bude člověk silnější
[4]Liška, 9.3.2007 17:29
Věda je někdy ledově studená a nevšímavá k životu.
Na tu mou reakci na stránkách ČT psali komentáře další lidi a jeden mi přišel dokonce mailem. Pak jsem se už na stránky ČT nekoukla; mě tehdy nezajímalo, co kdo na to z diváků a jestli mi ČT odpoví; stačí mi, jestli to četli (snad jo). V pořadu "Chcete mě?" vysílají – nebo tehdy aspoň vysílali – o týrání zvířat víckrát. Ovšem ne o týrání v "kvalitním" dokumentárním cyklu BBC, kde je mučení a traumatizování opic promítáno bez mrknutí oka; doufala jsem, že si uvědomí, že něco neetického se dá najít i tam.
[5]Jája, web, 9.3.2007 19:23
Na tohle já se nemůžu dívat. Včera jsme s maminou viděli v pořadu "Pod pokličkou" jak na pásu třídí malá živá kuřátka. Jela si na tom pásu strašnou rychlostí, pak je to najednou z výšky někam mrsklo a jela zase dál. Padala přes sebe, bouchala se, kutálela. Přitom je to oproti těm opičkám "blbost" ale ani na tohle jsem se nevydržela dívat.
[6]Liška, 9.3.2007 19:39
Jájo, právě, je hrozné to vidět. Na mučení zvířat si vždycky víc uvědomím tu odpornost mučitelů, než když vidím týrání lidí lidmi. Asi proto, že to zločin na lidech neprojde jen tak mimochodem, vždy je to presentované jako týrání. Ale ta zvířata padají, jsou pomlácená, zraněná a k tomu hraje idylická hudba a vítězoslavný hlas hovoří o plnění plánu nebo o nejnovějších výzkumech.
A to nevidíme, jak umírá dobytek na jatkách. Někdy si při pohledu na hovězí říkám: Byla ta kráva traumatizovaná? A jaký vliv to má na hodnotu masa? Jsme to, co jíme.
Četla jsem v jedné knize o autistech o ženě, která vymyslela a reaizovala (ne v Čechách) systém zabíjení na jatkách, který nebyl traumatizující pro dobytek – zvířata se neviděla vzájemně umírat, zemřela rychle, netrpěla atd. Pochybuju, že je to většinový způsob praktikovaný na jatkách.
Ale co s tím? Jak to "nenechat být"?
[7]Jirka*, 10.3.2007 01:47
Jak to nenechat být? Jeden z těch "ortodoxních" by mi znovu jako před lety řekl: "Nenechej je pro sebe zabíjet!"….. "Až budeš chovat svá hospodářská zvířata na statku, přijdu ti pomoct se zabijačkou." (což byl sice alibismus podobného zrna, ale teoreticky vzato pravda)
[9]Pařez, web, 12.3.2007 17:49
Eba – Máme? No tak dobře, tak
já začnu…:
To se teda hrozně divím, že Eba nejí maso. Tak třeba takový králík na smetaně, nebo na paprice – i když já ho nejraději pečeného :-)
[11]Pařez, web, 13.3.2007 08:02
Eba: jsem rád, že nás spojuje kladný vztah ke králíkům, a radost mi nezkalí ani skutečnost, že se naše motivace nepatrně liší :-)
[12]Liška, 13.3.2007 09:06
Malí králíčci jsou krásně chlupaťoučký, ty mám ráda. Pečení už nejsou tak heboučcí, ale snesu je (pokud jde o návštěvu u některé tetičky), ale s omáčkou, to ne.
6 – Ta kniha je výborná, vůbec knížky od Sachse jsou fain
http://www.vesmir.cz…hp3?CID=1242
Aha. Náhodou jsem ten komentář našla, sláva.
To by šlo. Stejně musím do knihovny – dnes ráno mi poslali mail, že mi nabíhá zpozdné. Včasný mail, který upozorňuje, že si mám knihy prodloužit, poslali včera v půl desáté večer. Kdo to má podle nich stíhat!
neskončí to, dokud tu bude člověk
Dokud tu bude člověk.
Ale dokud tu bude Člověk, vždycky může "jít příkladem". Zní to blbě, ale pouhé verbální přesvědčování nic moc nezmůže.