DOSTALA JSEM SE AŽ DO SVÉHO LESA …

Včera jsem byla rozzlobená. Naštvalo mě, že v práci zlobil počítač, že se mi nedaří a nemám chuť být pilná. Doma ta zuřivost přešla v činorodost a přinutila mě napsat ji na papír jako proud myšlenek. Původně jsem chtěla mírumilovně polemizovat o tom, co je a není náhradní činnost, a dostala jsem se energickým drápáním a vybíráním těch pravých pro tu chvíli vhodných slov postupně až do obrazu, do lesa, do liščí kůže:

Chci psát. Chci psát rukou, ne na počítači. Dneska není úchvatný den. … Chci něco udělat. Něco, co se mi povede. … Potřebuju dneska něco vykonat, něco udělat, učinit, dokončit, úspěšně uskutečnit. Ne vyrobit ani vytvořit, to tentokrát ne. … Vyrábím prstové loutky jako náhradní činnost, chci takhle tvořit, abych odsunula ty opravdu důležité činnosti, věci a myšlenky? Někdy pletu. Nebo si maluju. Nebo peču koláč. Nebo čtu. Dělám to snad všechno jako náhradní činnost?

A co je potom ta schovaná, ne náhradní, důležitá? Psaní? A co když je psaní náhradní taky. … Dělám, co se mi chce – a jestli jsou to teď prstové loutky (pro koho? pro sebe? na co?), tak dělám prstové loutky, protože to asi smysl má. Nevěřím, že je to náhražka. Ale bojím se trochu, že nepoznám, co je a co není náhražka. Existují vůbec náhražky? Není všechno všecičko náhražka? Náhražka čeho???

Náhražka na Hrad! Jsou děti náhražka -aby bylo co dělat? Ne, to ne, sotva, možná u někoho.

Dnešek je blbej. Mám zlost. Zlost, že nepoznám, co chci dělat nejvíc, a že to neudělám. Hned teď. … Chci něco provést, udělat, učinit. Ne vykonat pro lidstvo, pro slávu, pro někoho. To ne. Ani pomoct někomu. Chci prostě něco udělat, protože musím, mám takovou zlost to udělat, takovou naštvanou energii konečně se do něčeho obout. To tu ještě nebylo. Je to předzvěst, že něco vážně udělám, do něčeho se pustím, dám, vběhnu, vtrhnu, prásknu do toho? Čertví. … A nevím, co to má být. Musím se ptát.

Něco řezat…to by mohlo být. Něco takového. Ne štípat dříví, ale řezat. Kácet. Nebo něco seškrabávat holýma rukama, trhat kůru. Co to znamená? Je to metafora? Obraz? Proč zrovna souvisí se stromy? (Nechci zabíjet živé stromy, samozřejmě že řezat suché!) … Teď chci drásat, strhávat, odhrnovat houštiny, prodírat se. Tak je to. To chci.

Drát se. Prorvat se tam. Kam? No přece k tomu, co chci dělat. A co to je? Je to “něco dělat”! To, co můžu dělat já. To, co jsem schopná dělat a udělat. Co to je? Myslet? Žít? Být? Jít? Jo, jít dopředu, rvát se dopředu, odstrčit energicky, co mi stojí v cestě, co mi překáží. Nemá to cíl – cíl je jít dopředu, kupředu, postupovat, drát se dál. Budu celá rozdrásaná, jako obvykle. Nesmím být tak bezohledná k sobě, nesmím bezohledně dovolit, abych měla samé šrámy od ostrých hustých větví. Ale to bych musela jít pomaleji. Nebo maximálně soustředěně! To budu muset.

Vůbec mě nezajímá, že se mnou nikdo nejde celou cestu, že mi ji neklestí, nerozhrnuje přede mnou chroští. Jak by mohl se mnou jít, to by nešlo; ani on ani já bychom nešli přesně, kam chceme a kudy chceme. To je ze mě takový samotář?

Ne, realista. Nebo to může být jinak? Jo, může. Možností je nekonečně. Chroští je nedozírné, mohu jít kudykoli – všechny cesty jsou namáhavé a po žádné se nedá vrátit zpět; větve se zase za mnou zavírají. Ne, to ne, to je ošklivá představa! Jsem přece Liška Ryška, která v lese tvoří cesty a staví mosty, po kterých kralevic může dojít, kam potřebuje, do cíle. Za mnou ať cesta zůstává! Dokud ji nezametu svým ohonem. Jako Liška Ryška. Ale já po ní zpátky nepůjdu.

Nechám si ji prošlápnutou, svoji stopu, abych mohla vysledovat, kudy jsem šla, abych pochopila, proč jsem šla právě tudy a kam to vedlo.

Nebojím se, že tou cestou někdo poběží za mnou? Aby mi ublížil? Aby mě ulovil? Ne – kralevic, který tudy jde, není nezvaný, smí jít se mnou.

Ti nezvaní mou cestu nenajdou; ta jejich vede jinudy.

* * *

Když jsem potřeštěně a potěšeně zaplnila papír, ulevilo se mi, vyšla jsem z hloubi lesa s dobrou náladou, soustředila jsem se na četbu v angličtině, pak přišel Osel, jedli jsme a opakovali si angličtinu, bylo mi dobře a spontánně a v noci se mi zdál sen. A šlo v něm o strom.

Komentáře