PO DOVOLENÉ MYSLÍM NA DOVOLENOU…
"A tys je v životě neviděla? Do toho bych nešel. Bál bych se, že si nesedneme."
"Ty jsi odvážná, že jedeš!"
– Jak to? Tys projela sama celou jihovýchodní Asii a jánevímco všechno!
"No jo, ale sama."
* * *
Dovolená byla výborná – asi proto, že jsme byly nastavené užít si dovolenou a užít si ji spolu (alespoň mně to tak připadalo). I to se prý člověk učí.
Možná by někdo měl za rizikové-ponorkové, že jsme byly nepřetržitě spolu, celou dobu, deset dní. Ale my jsme tím spíš eliminovaly možné neshody, které by mohly povstat už jenom při dohadování kolem doby a místa srazů. Vlastně jsme moc nechodily po žádných speciálních atrakcích, takže nehrozilo, že jedné se to bude líbit, druhé ne a třetí se někam zdejchne a nakonec budeme otrávené všechny tři. Jednoduchý návrh zajít na zmrzlinu vždy vzbudil všeobecný souhlas a šlo se. Jednoduchostí programu ke štěstí?
Do té doby – do té památné chvíle, kdy odstartovala naše Spanilá jízda – jsem si neuměla představit, že bych jela do Itálie a neviděla tam žádné byzantské mozaiky, římské oblouky, románské baziliky, středověké hrady, Giottovy fresky, Tintorettovy malby … a to všechno na svém místě. Na místě, kde a pro které umělecké dílo vzniklo; ne v žádném muzeu vystavěném v historizujícím slohu z 19. století, kam byly svezeny tisíce artefaktů ze stovek míst v desítkách zemí. Některé dokonce jako válečná kořist Švédů nebo krádeže povýšených kolonialistů. Prd! V Itálii je spousta uměleckých veleděl na svém domovském místě, pro které byla stvořena a které utvářejí.
A teď jsem ráda, že jsme se jim vyhnuly. Ani jsem po nich nevzdechla. Třeba by nás víc rozdělily, než inspirovaly ke společnému zážitku a společnému pokecu. A ten pokec teda byl! Kvalitní, intimní, vydatný a přiměřený, až ozdravný. Utvrzující. Pro mě mnohonásobně lepší než obvykle. Než obvykle s ženami. Než s těmi, co mají život nalinkovaný předem a postupují řádek po řádku naplňujíce cizí očekávání, nikam neodbočují, neotáčejí hlavu, aby se náhodou nezměnil jejich úhel pohledu a nezačal se lišit od bezpečně zúženého zorného pole domnělé většiny.
Společných témat bylo nemálo! A sranda byla velká. Nevěřím, že by to bylo podobné s kdekým. Nevěřím, že bych byla až TAK hyper-přizpůsobivá. Nebo jsem?
Cením si toho setkání moc (a není tu zrovna nic, o co bych se praštila do hlavy a zanadávala, a odlehčila tak dojemný okamžik, jako se to stalo při promoklém loučení s Rulisou; s Žirafkou jsem se pak nestihla rozloučit vůbec, protože autobus na půlnoční brněnský rozjezd už zavíral dveře).
Asi nezvládnu naučit se do roka řídit auto!
Utírám vlhkost v koutku… (lákalo mě to napsat úst, abych taky odlehčila…:))
Jo. Jo jo jo.
Flusající škeble v akci?
:-))
Ani se neptej, co za paralelu mě zas napadlo… :-))
(Radši se fakt neptej. :-)))
Čtu zas a znova.
Závěr: Tu sukni sis prostě nemohla poplivat doma!
A jéje, už si to představuju!
Ale neptám se, neptám se.
[5] bylo na [3]
:-)
Poď už taky spát, můro… :-)
ad[4]:
To bych řekla že ne! Doma si nečistím zuby v sukni.
Protože vím, jak by to dopadlo.
A protože být nahá je pohodlnější a radostnější.
Ale to tobě, Ruliso, nemusím vykládat…
[7] Můra si myslí, že by už taky mohla jít spát. Ještě udělá jednu pracovní dokončovací-uklízecí pochůzku a půjde domů.
škeble taky zrovna zalízá.
A je ráda – i když si myslela, že dneska má splín hořce neodvolatelnej, zjistila, že není noční můra jako noční můra. Po týhle usínat není strach. :-)
Dobrou noc. :-)
Dobrou noc – právě jsem ti popřála u tebe.
Hele, Lisko, tak co, vyrazime spolu na podzim do Italie na pamatky? ((-;
Ale ten ridicak si budes muset udelat. Ja o nej asi brzo prijdu…
Památkám se budu věnovat až později, v dalším památném období. Teď jsem spokojená bez nich. Radši vyrazíme jinam, ne?
Žirafko, ty že přijdeš o řidičák? To se divím! Leda že by tě chtěli zkoušet z brzdné kapaliny :)
Není třeba se přizpůsobovat, pokud existuje společný cíl, blízká představa cesty k jeho dosažení, a vůle jej dosáhnout.
Kolegové podnikají obdobné cesty, jako jste podnikly vy, a pokaždé jsou velice spokojeni. Bohužel se jejich tvůrčí úsilí vybíjí v jiných než uměleckých oblastech, a tak jsem od nich viděl jen málo fotografií a už vůbec žádný komiks :-)
Taky se mi hrdlo stahlo dojetim, ta blizkost, to porozumeni. Kouzlo spontanniho. Jsem rozpolcena kdyz ctu referaty o vase ceste. Pulka me rve: ano, ano, ano. A druha pulka si drzi opatrny odstup: zeby, skutecne?
Radko,
vzájemného porozumění ve třech na cestě bylo mnohem víc, než tady ukazujeme!
V zivote jsem se setkala s nekolika lidmi, s kterymi jsem se okamzite propojila (dusevne :o))).(i kdyz dotyky a telesna blizkost byly taky prijemne :o))) Jednoduse jsme se vcucly do sebe. A zustaly tak naporad. snad tusim jak intenzivni pocity jste prozivali :o)) A moc Vam to preju! Krasne pocteni. Diky moc :o)
Hehe, ten “Chucpet” u Transpottera se ti fuckt povedl… :o)
:) To bylo Chucpe tentokrát ne podle vzoru moře, ale podle vzoru kuře – Chucpe bez Chucpete (- pak to kuře vycpete…)
Odpouštím ti, dcero. Teď jdi, bloguj v pokoji a už více nehřeš. Amen.