POLÉVKA A ZMRZLINA …

Rulisa přijela do Prahy!

Našly jsme se. V Kobylisích. Protože Rulisa na kobyly nedá dopustit. Málem bych ji přehlédla – skoro jsem už zapomněla, že vypadá o patnáct let mladší. Než já. Sláva sláva, radostně jsme k sobě běžely, méně radostně pak hledaly hospůdku, nenašly a odjely na Václavák.

Nebylo mi jako domácí úplně jasné, do jakého podniku tam zamířit. Nabízel se hotel Jalta. Odmítnut a zhrzen. Knihkupectví Luxor. Akceptováno a využito. Jindřišská ulice. Rozhodnuto do ní zabočit. Moc rušná tedy nebyla, takhle o víkendu v čase oběda. Jen rabína Sidona jsme potkaly. Z jedněch dveří se vyšmaťchal vysoký pán v šedých teplácích s lampasy, v pantoflích naboso, a klopýtal k francouzské luxusní prodejně lahůdek. Vzápětí šel okolo téhož vchodu malý pán s velkým kulatým bříškem, v dokonalém obleku s vestičkou. Jestli neměl hůlku a cylindr, tak alespoň působil dojmem, že je má. Možná šel vybírat popelnice, možná ne. My jsme šly do restaurace.

Do obyčejné restaurace na rohu, co má místo ubrusů červené hadry s nápisem Gambrinus-Beer-Cerveza, i ve španělštině, aby býci rozuměli, až jim tím ubrusem někdo zamává před rohy (á – já ještě nepsala, jak jsem jednou byla na býčích zápasech a -… já to brzo napíšu … – takový býk rohatý vlastně nemůže utéct za roh, protože aréna je kruhová, ale v restauraci na růžku by – … no já to napíšu jindy). V restauraci jsme potkaly mima Čejku, ale než jsme ho stihly požádat, aby nám něco vyslepičil, odešel. Nutně jsme potřebovaly dát si polévku (slepičí neměli; proto se asi mistr Čejka nezdržel). Jednak pro tu naši polévkovou tradici z italské cesty , jednak jsme měly hlad a navíc já rýmu a bolení v krku. (Doufám, že nejde o pohlavní chorobu, ale zcela bezpohlavní nachlazení, které mám tak jednou do roka pět dnů a konec.)

Boršč! Mňam. Byl sice bez červené řepy, ale šlo to. Rozšouply jsme se a pustily se ještě do hlavního chodu. Měli dost levná hotová jídla tady v centru Prahy, samou klasiku; to jedna neodolá. Káva nakonec a pak už jsem vzala návštěvnici na procházku po krásách hlavního města – ukázala jsem jí halu na Hlavním nádraží a přilehlý park. Daly jsme si tam zmrzlinu, jinak bychom italskou tradici dodržely jen polovičatě. Zmrzlina byla vanilková, nedobrá, s italskými vzory nesrovnatelná.

Které z nás spadlo jaké jídlo kam, to se zeptejte Rulisy; pro mne je to tak běžná rutina, že už to ani nevnímám. Zeptat se Žirafky by také mohlo pomoci, i když… Dostala jsem CD plné fotek z ROAD MOVIE . Hurá, teď můžu sama sebe v soukromí šmírovat, kde mi co leze z výstřihu a z kalhotek. To bude noc!

Společný škebloliščí krátký čas jsme zakončily zase v Kobylisích. Vyšlo to – neopominuly jsme opět ani polévku, ani zmrzlinu, ani výdaje na dopravu – žádný ze stěžejních provozních bodů našeho vztahu. Až přijedu k Rulise, prý mi na oplátku koupí lístek na metro u nich, heč.