POHNOUT ZDÍ?

Zeď zůstává stále stejně bílá, ale obrazy se mění. Onehdá už jsem předvedla tři barevné básničky, které visí v kuchyni v liščí noře. Visí tam pořád; ostatní liščí čárymáry se mezitím vystřídaly. Ubylo jich a přibylo prázdných hřebíčků. Některé věci, které člověk sdělí papíru – ať barvami nebo písmenky – vzápětí nebo časem ztratí svou naléhavost a svou důležitost, některé úplně vyčpí. A jiné, vytvořené v bolestném rozpoložení, není možné dlouho vystát. Kdo by se chtěl obklopovat a vystýlat děsivými sny a krvavými ranami, denně si je připomínat? Paradoxní je, že obrazy vzniklé ve chvíli, kdy člověk není momentálně v pohodě, bývají silnější a zajímavější, dynamičtější než obrázky zabarvené růžovými obláčky a všeobjímající idylou, v podstatě nudnou; co se dá dělat. Když se právě neděje životní drama, často inspirace ke tvorbě chybí – člověk není ani nešťastný, ani naštvaný, nemá impuls ke změně ani k výkřiku.

I když se zdá, že není kde brát kreativitu, a žádný nápad se netřepotá na obzoru, inspiraci může napomoci princip náhody. Tak vznikl jednoduchý obrázek, který vidíte výše, během víkendového semináře o náhodě. Umělečtější variantou by byl monotyp (nakydat hustou barvu na skleněnou desku, položit na ni list papíru, přitisknout a obtisk je hotový). Můj červeno-modrý obrázek je jedna třetina papíru natřená červeně, jedna třetina s modrým flekem a na prostřední třetině se to rozpláclo a setkalo a zmuchlalo a popralo, pak jsem prostředek trochu pomlátila štětcem a bylo to. A že se v papíru udělala díra? Proč ne – prostě válečné zranění. Takový obrázek se dá ještě dál zpracovat – dokreslit nebo rozstříhat na kousky a sestavit úplně jinak, nově, zakomponovat na jiný podklad.

Nijak zvlášť si toho obrázku nepovažuji, naopak, je to spíš zmuchlaná koule flekatého papíru, kterou jsem se na poslední chvíli rozhodla nevyhodit a vzala ji na milost. Připomíná mi ale mnoho věcí: klepeto Krabí ženy (to je postava ze tří mých starých hrozných snů), nořící se z vln. Něco jako ruka Jezerní panny, která čouhá nad hladinu a mává Merlinovi a Artušovi mečem Excaliburem. Klepeto chňape po prchajícím červeném (živém) panáčkovi. Ten pádí jako o život, má velký strach. Z krvavého nebe, na němž svítí jen matně malé bílé slunce a letí velký temný havran, se vysunula kloubnatá ruka. Chystá se zezadu zachytit mořské klepeto. Boj modré a červené. Tak se obraz jmenuje. Nenajdete na něm fialovou, protože ta symbolizuje naopak spojení červené a modré.

Vy snad v těch skvrnách vidíte něco přívětivého a útulného do bytu? Já ne a na to, jaké nepěkné fantazie ve mně vzbuzuje, vydržel na zdi dlouho; asi rok. Ale už má odzvoněno. Ani nevím, jak ztratil svou moc; prokletí Krabí ženy bylo zlomeno, už mi nic neříká. Hřebík a bílá zeď čekají na další pastvu, už mají hlad. A možná už dnes v noci jim něco vecpu.