Byla jsem na festivalu World Music. Lépe řečeno Weltmusik. Zněla po celém hezkém durynském městečku, na hradě a velkém parku u řeky.

Skvělý závěrečný koncert v neděli večer měla neuvěřitelná kapela (přečtěte si v češtině nebo si to rovnou poslechněte!). A to jsem myslela, že mě dechovka nezajímá… Vypadají jako strejci z rumunského venkova a právě to také jsou. Ve finále sešli z pódia a hráli dole v davu, přímo u nás. Jeden z nich, podsaditý rozesmátý cigán, chodil s tamburínou mezi lidmi, s bankovkou přilepenou na čele a s kloboučkem v ruce. Jako zastara. Ti chlapíci troubí, foukají, dují a vytrubují s takovou hbitostí a kadencí, že to snad ani není pravda!

A to není všechno. Představte si, že den předtím hráli jako hudební doprovod při dvou mých vystoupeních! Odpoledne moje zásadní role na stejném pódiu s nimi spočívala v tom, že jsem prskla šlehačkový dort klaunovi na hlavu (a neupustila ho předčasně při zakopnutí). Při nočním představení mi pak hráli k tanci s ohněm. Jasněže nejen mně; to by tam nepřišlo tisíc diváků.

Ovšem ten velký závěrečný koncert byl ve větším stylu, na větším pódiu a před větším publikem. A ještě s další kapelou a úžasnou moldavskou zpěvačkou.

Nejvíc z festivalu mě bavil nedělní průvod – napřed hodinu parkem a pak městem, k pódiu na Marktplatz. V průvodu se tancuje líp než v davu při koncertě! To se člověk vyřádí. Zvlášť když je zamaskován za beduína, v dlouhých šatech a s ještě delším plyšovým hadem. Ten had tisícům podél cest ochutnává jídlo, oprašuje konfety z ramen, hladí a straší děti, šimrá chlapy na rozhalené hrudi, obtáčí ženy a tancuje s nimi, bubnuje s předákem kapely na buben a mrská sebou divoce, když beduín tancuje. Protože beduín tancuje velmi energicky a neustává, dokud neustanou bubny. Má rád jejich řev. Průvodu klaunů, žonglérů, mimů, strojvůdců, pekařů, draků, ohniváků a čehovšehoještě – jo, beduínů! – bubnovaly do kroku dvě bandy, které k nám patřily a tábořily s námi; jedna španělská a jedna brazilská. Ale vlastně jsou to tak trochu Němci… A co by si můj rozjívený had taky nezabubnoval, když mám na průkazce účastníka napsáno DIE TROMMELNDEN ELEFANTEN, že jo!

Těžko se mi teď vrací ze širokého svobodného všeakceptujícího světa barevných šatů a tanců do nalinkovaných úzkých ulic města, po kterých přísně kráčejí rovnou za nosem šedí, úzkoprse oblečení a nepohodlně obutí lidé. Stejně si myslím, že nejsou takoví, jak se zdají. Snad řádí vydatně ve chvílích, kdy jim nic neruší a nesešněrovává jejich svět, nestaví bariéry do cesty jejich tanci, nehrozí pravidly normálnímu životu barev a uvolněného spontánního vyjádření, bytí spolu. Gemeinschaft se tomu říká?