Liška jede metrem. Přijel ten nový typ vagónu, kde se zčásti sedí ve trojicích, zčásti jako ve starých vagónech – podél stěn proti sobě v řadě vedle sebe. Jenže ne na lavici jako ve starých ruských soupravách, ale na jednotlivých sedačkách. A tam si Liška sedla – za dveře, na druhé sedadlo od kraje. První „rohové“ zůstalo volné. Tři další, po liščí levé ruce, také volné.
Liška si čte Thomase Moorea a jede. Další stanice. Co to, Lišku někdo oslovil – přistoupivší čtyřicetiletá černovlasá paní s ruským přízvukem a šestiletou holčičkou. Ta obsadila místo na kraji vedle Lišky a její máti žádá, aby Liška postoupila své místo jí a posunula se. Liška vzhlédla a pravila tónem ToMusíBýtÚplnýOmyl – TakovéPomyšleníNepřipadáDoÚvahy:
„Nééé.“
Překvapená máť zopakovala svou žádost. Liška na to, že jiných míst je tu volných dost, dokonce i dvě vedle sebe byla ještě před momentem volná. Paní použila manipulaci:
„Já tu mám malé dítě!“
Na to Liška nereagovala, jen pokrčila rameny – co je jí do zdravého čiperného dítěte, které navíc spokojeně sedí!
Paní říkala něco o liščí nevychovanosti a zůstala stát nad svou trůnící holčičkou. No proč ne. Ať stojí, když si nechce sednout třeba naproti. Liška si zase v klidu může bez pocitů viny číst.
Někdy je těžké podobné epizodky v hromadné dopravě „ustát“ a vytrvat mezi ostatními aktéry a svědky a vystoupit až na té stanici, kam člověk jede. Tentokrát to bylo snadné, aspoň na straně Lišky, protože hbitě vyskočit a postoupit své místo, komu se zrovna zamane, to opravdu nepřipadá do úvahy. Umím si představit, kdyby byl na místě Lišky dvacetiletý kluk, paní by jistě vytáhla těžší kalibr manipulace a osočování a kdoví, jestli by na svou stranu nestrhla i jiné cestující. Chudák, je mi ho líto předem.
Metrem jsem jel naposledy 18. 11. 1989, tak se podělím o kamarádovu příhodu, z doby, kdy ještě dělal řidiče tramvaje. Zdržel se, protože byla zácpa, a nějaký školák ho poprosil, ať mu napíše omluvenku, jako že přijde pozdě kvůli Dopravnímu podniku, jenže to řidiči nemůžou. Ale je to hezká představa.
1:
Já bych mu potvrzení – být tramvaják – napsala.
je pravda, ze lidi casto kalkuluji s tim, ze se clovek lekne a bude se stydet….
Jsi dobra, zes to ustala.
Nemyslím, že to byla kalkulace :-). Podle přízvuku to byla prostě taková ta mentalita, kolektivní, všechno společné, žádné soukromí – ale nechytat za slovíčko, prosím, neumím to popsat. Jen to prostě znám a taky mě takové chování obtěžuje. Říkám, že v jednom bytě přespávám jen s lidmi, kteří mě při setkání v noci na chodbě nezdraví :-). Ale někomu ta srdečnost až vlezlost může zase naopak vyhovovat.
Já bych mu je taky napsal. Ale tramvaj by mě řídit nenechali. Krom toho by mě ty změny biorytmu sejmuly. No jo, Rusko… kolektivizace.
Ta paní je divná (ta, co není Liška). Myslím, že její dcera už bude vědět.
me na tomto clanku zaujalo propojeni teorie (pece o dusi) a praxe (mentalni boj o misto v autobusu)
A právě takové ženy vyvolávají konflikty. Ve jménu zaopatření svých dětí.
“Zab ho! Zab ho!!!” kříčí na muže a ukazuje na pavouka v koutě. Je URČITĚ nebezpečnej.
“Bojíme se, že nás pokouše, zastřelte ho rači!” říkají, když rys ostrovid uloví ovci ve stádě, na které si bača nedal pozor. Neuvažují, proč by to asi ten rys dělal.
“S tim nemůžeme souhlasit! Máme málo! Chceme to přece pro dobro svých dětí!” Vyjekne, když se něco rozděluje spravedlivě a tedy děti těchto žen dostanou stejně jako kdokoliv jiný.
Z dětí pak vyrostou muži, kterým stačí trochu zaječet a oni hned zabíjejí. Na povel. Nebo podle víry, podle strachu, z rozvášněných emocí a podle svatých pravd. Nikdy však z rozumu. Ani s ruským přízvukem to nesouvisí, je to všude. Divné plemeno… tohle homo sapiens.
[3]
Jo. Ustát to bylo tentkrát snadné; kdyby té paní bylo 65, asi bych měla trochu pochyby, ale stejně ji nepustila – když může sedět jinde.
Ale stát se mi to, když mi bylo dvacet, patrně bych radostně své místo přepustila a ještě měla pocit uspokojení, že jsem udělala dobrý skutek, a jelo by se nám všem usměvavě dál a dále. Ani by mě nenapadlo, že můžu klidně něco odmítnout. Že můžu odmítnout, co chci a komu chci.
[8]
Takhle stejně “pro své dítě” se může chovat i muž; vůbec ne jen žena! Úzkostlivý otec.
Teď jsem se podíval, co že jsi to při tom četla a tím to dostává ještě další rozměr :-)
Jirko :o) viz. moje 7. To podle me je i pointa clanku.
“Péče o duši v běhu všedního dne” – no jasně, nic lepšího člověk nemůže udělat, než ne jen a pouze bádat v knihách, ale žít svůj všední den a v něm se vyvíjet a poznávat. A na knihy si občas taky vzpomenout, zvlášť když o tom pojednávají – jo, na to jsem myslela.
… eee … mně se teda v dobách rané mladosti staly i epizodky, které bylo těžší ustát – zvlášť když chyba byla na mojí straně. Vám též?
ja se musela pracne ucit abych nebyla litostiva kdyz me ten druhy poslal do prdele.(mel narok) Proste otocena situace. Zejmena kdyz jsem videla ze by stacilo udelat jeden mikropohyb. To jsem chytla zachvat ukrivdenosti jako ta pani s deckem.
Treba kdyz jsem si vystala frontu na rocni permanentku na autobus a chybel mi 1 haler (v ty dobe) a ta pani mi ten haler neodpustila a z fronty mi jej taky nikdo nedal. Ehm meli na to pravo. A ja zacala bulet jak krava a sla domu. A tak jsem se zacala ucit. Ze ten druhy si muze udelat co chce. Ze je svobodny clovek. A ze me po tom nic neni jak se rozhodne.
Takze kdybych te pozadala v tramvaji zda me pustis na TO misto a ty me odpovedela ze NE, tak bych ani nemrkla okem :o))
[15]
Cože, nedali ti halíř?
To snad není možný!
to je prece uplne stejny jako odsednuti v tramvaji :o)) kdyz nemam tak nemam. Mela pravo mi tu jizdenku nedat.
Heled tohle je taky trening asertivity. Ta pani za okynkem to taky musela vydrzet a neuhnout.
Vlastneme takovi lide vzdycky fascinovali jelikoz ja jsem mekkejs a mekkejs zustanu. Ja v ty tramvaji bych si odsedla ke kraji hned jakbych videla prichazet pani s deckem a to by se me nemusela ani zeptat :o) Kdyz by pak zacala hucet tak by se to preklopilo v boj kdo s koho a to bych neuhla. Jenze tohle jsem delala ve svych deseti letech. A bylo mi to tak neprijemne ze jsem si radeji nesedala vubec. Kdyz si nekdo dokaze trvat na svem i kdyz je to svazano s neprijemnym pocitem je pro me obdivuhodny. Ale ja to davno vzdala. Tam kde me to nic nestoji ustupuju automaticky.
Někdy na gymnáziu jsem zažil paní, která na černocha, pokojně si čtoucího na sedadle pro invalidy (většina ostatních sedadel byla prázdná) vybafla: “Ty mě nepustíš sednout, ty lidožroute?” Pán ani nemrkl, složil odborný časopis, přesedl si na druhou stranu vozu a prohodil: “Takovéto baby žerú všici.”
Loni tady chodila paní, která měla papír s nápisem “Nemáte drobné?” který měla ve zvyku vrazit okolojdoucímu do obličeje. Jedna dívka zareagovala tím, že vytáhla papír na němž bylo napsáno “Ne”.
17:
To není stejný jako uvolnit místo někomu, kdo nemá nárok a nepotřebuje to. Ale halíř byl potřeba, bez které ses v tu chvíli nemohla obejít. A to většina lidí dá.
18:
To je pěkný.
Já říkám na otázku “Nemáte drobné?”:
“Ne, leda dluhy.”
Což ani není lež…
Před pár lety na mě na Masarykově nádraží volal žebrák: “Mladej pane, nemáte pětikorunu?”
Na to jsem nereagovala, nejsouc mladý pán.
(Měla jsem úplně krátké vlasy, hubené nohy a pánské boty o dvě čísla větší, tak se ani nedivím, že mě měl za kluka :-)
Taky nemám ráda, když si někdo vynucuje něco, na co nemá nárok, místo aby hejbnul nohou nebo pozadím.
Nedávno u nás chodil jeden žebrák. Povídal, že dva dny nejedl. V době, kdy všude visí prosby “přijďte k nám pracovat” se mi nezdálo, že by někdo byl na tom tak, že by neměl na jídlo. Navíc z něj táhlo jak ze sudu, takže možná nejedl, ale pil dost. Tak jsem řekla “nezlobte se, nedám”. Za nějaký čas znovu, to už jsem byla stručnější a řekla “ne”. Bez jakýchkoli emocí. Když jsem ho potkala po třetí, zarazila jsem ho gestem, jen co se nadechl “vůbec to na mě nezkoušejte”. A už to nezkusil. Dál ho potkávám, hlady nezemřel.
Odmitat zebraky je tuhy orisek. Zejmena kdyz vyciti mekkejse :o))
Jedině kvůli měkkejšům existují ještě žebráci. :-))
Tím se nechci dotknout nikoho, kdo se právě ocitl v tíživé situaci, ale ono se tak nějak pozná, kdo je línej výžirka a kdo momentální nešťastník v nouzi. Mýlím se?
ad 21: jinak Ratko, výše uvedený komentář je výsledkem tvrdé předchozí dřiny na přerodu měkkejše do asertiváka. :-))
(22) Asi ano… I když současný politicky korektní jazyk tomu zdatně odpomáhá. “Před mnoha lety existovali tuláci, povaleči, pobudové a potulní dělníci. Také oni však zmizeli. Nyní už máme jen bezdomovce. To občas působí potíže. Když se mě někdo ptá, zda jsem pro pomoc bezdomovcům, jsem na rozpacích. Nevím, zda jsem tázán na pomoc někomu, kdo přišel o dům při tornádu, záplavách či hurikánu, nebo na pomoc línému povaleči. Používání slova bezdomovec je levičáckou hříčkou, která má vytvořit morální ekvivalenci mezi tragédií jako dílem Božím a tragédií vzniklou vlastním zaviněním.” (W. E. Williams, Korupce jazyka)
http://gutenberg.net.au…00171.txt
24:
A já zas docela chápu, že bezdomovectví si někdo vybere za životní styl. Nebo možná napřed nevybere, naopak je krutě vyhozen na mráz svou či cizí vinou, ale zvykne si, žije jako bezdomovec a už to nechce měnit. Třeba v komunitě squatterů nebo homelesáků.
Tak ať je, když chce a pokud mne tím neomezuje. Já osobně mu na nicpřispívat nebudu, protože ho neznám. Ale z mých daní ať na něj klidně něco jde – radši na něj než na poslaneckou jídelnu.
24:
Aha, přečetla jsem si ten citát znova, jo ták.
“Líný povaleč” – na tenhle typ, co se skrývá v různorodé množině s názvem “bezdomovci,” přispívat nechci, ale jakmile řeknu, že na něj přispívat nechci, hned mi před očima vyskakují možné důvody, proč je někdo líným povalečem. Různé.
Třeba má duševní nemoc, začíná být akutní, nechce brát léky, nemá kde bydlet, protože v chráněném bydlení někoho napadl (když byl zrovna mimo), vykopli ho, k rodičům je jednak nežádoucí aby šel bydlet (protože by se jeho duševní stav ještě zhoršil), jednak by ho asi otec alkoholik zabil…
Dělá mi hrozné potíže někoho odmítnout jako osobu. Jasně, můžu odmítnout dát mu pětikorunu, a taky to dělám na ulici docela často, ale nejsem schopná tvrdě říct – tohle je povaleč, ten nechce nic dělat, ten si za to může sám, kdyby chtěl… atd.
Protože někteří lidi opravdu nejsou schopni pracovat, nemohou se na to soustředit, mají na to invalidní důchod…
no nic.
26:
Proto taky nějak nemůžu číst blog Kyklopa.
Protože tam už jsou tak extrémní osoby, že nejsou brány jako osoby, ale jako exoti, jako autoři vejšplechtů, někdy geniálních, někdy vulgarit těžkého kalibru, ale ne úplně jako lidi. A to mně nějde.
Ale ano, souhlasím, já taky vyrostl na beatnikách atd. Jen je holt rozdíl tulák a flákač.
Naprosto souhlasím s účelem daní…
28:
Jo, tulák je sympaťák.
Zvlášť když není tulák celý život :)
Vzdycky byla vrstva “flakacu” Bricho spolecnosti. Tohle bricho udrzovalo spolecnost zdravou. Proc se nekteri lide flakaji a ziji z ruky do huby se muzeme jen dohadovat. Asi bychom to s nimi nemenili. A kdyby, tak bychom uz davno mezi nima byli. neni problemem si mezi ne sednout a zustat sedet. Presto je “flakacu” jen male procento. Vetsina lidi tam patrit nechce.
Nikdy jsem neumela tyhle lidi odsoudit. Dokonce jako mala holka jsem jim tajne nosila jidlo. Nikoliv ze soucitu. Byla to fascinace. Obdivovala jsem tyhle lidi. Jak ziji. Uplne jinak nez ti ostatni. Ziji jen tak.
Jeste bych chtela doplnit tu vcerejsi uvahu. Mozna bude hodne opovazliva. nekdy mam pocit ze tihle “vyvrhelove a cerne ovce” kteri nikomu neublizuji jen ujidaji co zbyde, slouzi zbytku “slusnych” lidi jako urcity filtr. Kdyz se “slusny clovek” setka s homelesakem tak ma z toho urcite pocity. lze je rozsklatulkovat do mnoha poloh. Od soucitne (dikybohu ziju lepe) az po nenavistnou (uzira mi z talire, je pricinou mych potizi)
ratko,
mnoho lidí se nefláká,a i tak žije z ruky do huby, nutno dodat. V Čechách a jinde ještě víc. V Čechách většina má možnost volby; někde jinde třeba ne.
A z pozice koho píšeš ad 30 a 31? Vyznívá to, jako by ses od raného dětství válela v blahobytu; ale to přece není tvoje pozice, ne?
No valim se v blahobytu. Vsechno co jde pres uspokojeni zakladnich potreb je blahobyt. Je to navic. Zbytne.
Odhadla jsi me dobre :o)) Nemam tuhle otazku v sobe vyresenou.
Bezdomovci myslim ve smyslu homelesaku, kteri obcas chodi i se zviraty a vozi si sebou svuj kocarek s vecmi. Nekolik jsem dokonce poznala. S nekterymi jsem dokonce pracovala :o)) Ti co jsem znala nedokazou delat 8 hodin denne u stroje. Vstavat v 5 a prijit na sestou do prace. Vetsinou odpadli na uplne zhrouceni psychiky, zacali opet pit.
33:
Prohlašuju, že taky nejsem schopná vstávat v 5 a přijít na šestou do práce, natož stát 8 hodin u stroje.
Toho schopná nejsem a nikdy nebudu. A to nejsem bezdomovec. To bych začala pít hodně rychle a stejně by to nepomohlo :-)
Ty se divíš, že toho někdo není schopen?
Mě by takové žití ubilo, radši bych se uchlastala.
Ha, takze to je presne to co jsem chtela naznacit. Ze ti co delaji te osm hodin a pak jsou nasrani na ty lidi se psem a flaskou maji vlastne tutez moznost :o)
Lisko, ty mas jine moznosti obzivy. Nemusis vzit jakoukoliv praci. Ale pro lidi nevzdelane zbyva vetsinou jen prace rukama. A tu delat nechteji protoze je hnusna a ubijejici. Otravna.
Urcite je veci volby jak chceme zit. Kdyz nekdo rekne ze nemuze delat u pasu na 3 smeny, protoze ho to vnitrne ubiji, tak je to jeho volba. Kdysi lide tezce pracovali kdyz chteli prezit. Kdyz byla krize, tak sli na dlazbu. Ale kdz mohli pracovat, tak pracovali ve fabrice. Sicky sily boty jak mourovate, kozeluzi macely smradlave kuze. Tohle vsechno lidi delali. Ted uz ne.
35:
Jasně; a taky je rozdíl v odpovědnosti – já radši chcípnu, než stát u stroje v pět ráno. Ale kdo má děti, cítívá se většinou vázán a chce je uživit.
To je zas další téma.
Pro mě je teď pozoruhodnější, že mám zmatek v tom, kdo jsi ty, ratko, z jakého místa mluvíš – jsi ten činorodý, co lítá jak čamrda, aby uživil děti, nebo jsi ten žijící v dostatku, anebo ten, kdo by si chtěl zkusit být chvíli bezdomovec – nebo všechno z toho, nebo co?
Jsem bezdomovec, ktery lita jako camrda aby uzivil deti. A vedlejsim produktem je zivot v dostatku :o))
On ten zivot v dostatku prichazi jako odpad odpovedneho chovani. Je dusledkem.
anebo ne :o) Ja nevim. Vzdycky jsem zivotem proplouvala tak nejak v oblacich. Nikdy netrvala na tom jednom. Bylo mi lhostejne jestli tak nebo onak. Jak bylo, tak jsem to i delala. Pokazde s plnym nasazenim. I uklizecku a domovnici jsem delala s plnym nasazenim :o)) A ted mi prijde ze to tak asi bylo dobre.
taky jsem delala ve fabrice u pasu na smeny. Ono to bude znit asi blbe, ale i tohle se mi libilo a delala jsem to s plnym nasazenim :o)) Mela jsem vypracovany cely system jak se posunout s kopytem postupne dopredu a udelat si fora. A pak jsem mohla chvilku odpocivat a pit kavu. A pak znovu. Bavilo me to. Prokecala jsem u prace spoustu hodin o blbinach. U pasu jsem delala az do porodu meho druheho ditete. Duvodem byly penize. Jako delnice jsem si vydelala na vyssi materskou.
Ty seš drak.
Drak pásovec v oblacích! Dobrý Ratko, pár takových ženských znám, vážím si jich a zároveň mě děsí:).
Heled ja jestli je zde neco k vazeni :o) REc na me se opet otocila snahou odpovedet na otazku, ackoliv to o me vubec neni.
Odpovednost za svuj vlastni zivot se nese jako cervena nit zivotem kazdeho. Protoze je prirozene brat a davat. Kdyz se to vychyli tak vznika nerovnovaha (kterymkoliv smerem) a jedinec hyne dokud mu neni zvenku pomozeno. A o ty nerovnovaze/rovnovaze je pak i homelesactvi. Podle me. Dokud nekdo dokaze zit jako homelesak v rovnovaze beru/davam tak je stastny. to same plati ale ve vsech spolecenskych vrstvach i v partnerstvi, pratelstvi, kdekoliv.
Clovek zije casto sam, protoze brani a davani nedokaze zharmonizovat. (bud moc bere nebo moc dava)