TMA, ZIMA, HLAD, PRŠÍ A JÁ KRÁČÍM K DOMOVU

Nenávidím listopad. Je tma. A zima. A bude hůř. A sychravo houstne, jak houstne omáčka rozbláceného spadaného listí. V tom se mám brodit? Ve vlastním bahně? V temnotách? Letos zase, jako posledních několik listopadů? Jsem očekávána. V podzemní říši. Vím o tom a nemám strach vědouc, že tyhle malé depresičky jsou pro mne bezpečné a končí úspěchem, posílením, poznáním, dalším dílkem do skládačky, který zapadne na své místo v mé osobnosti. Jak zapadne, stane se součástí celku, jeho okraj se zacelí, už není patrný, už není cesty zpět do nedokonalejšího vědomí.

Jen ta cesta tam je bolestná. Osamělá. Temná. Nezbývá energie, chuť a koncentrace na aktivity vnějšího světa; vydávám se dovnitř. Je to ztráta času, anebo nejlépe využitý čas za celý rok, tenhleten listopad? Táhne mě to od ruchu, od společnosti lidí, od činnosti a rozptýlení, táhne mě to dovnitř, domů, do útlumu, k pomalosti, dumání, sebezpytování, spaní, štrikování, mlčení … chlastání a smutku. Snad se nevynořím až v květnu. Ještě v říjnu jsem si dvakrát vyjela na dovolenou, abych si udělala léto a vysmála se mlžné siluetě listopadu na obzoru. A už je to tu.

A to jsem prosím nadprůměrně rozverný až bujarý optimista. Snad už desítky lidí mě ve chvílích, kdy mi nebylo zrovna do smíchu, oslovily: „Vy jste pořád taková veselá, já vás jinak neznám.“ Klamu chováním. Nebo neklamu? Neberu se totiž nijak tragicky vážně – malá nehoda nebo nepříjemnost nejsou pro mě důvod, abych si nechala zkazit dobrou náladu. Protože nic není tak důležité jako moje nálada. Jen souběh několika katastrof mě přinutí brát se zoufale vážně a srazí mě do příkopu. To už je lepší bezpečná výzva listopadu. Vábí mne k dobrovolnému vstupu do melancholie, chce mé podlehnutí, pohroužení do jiné kvality, odvahu vlézt do podzemí.

Už nořím čenich do hlíny. První plody – nebo spíš první vyhrabané hlízy než vonné ovoce – mě ťukly do nosu včera cestou domů. Momenty pochopení se mi opakovaně zjevují cestou domů ve tmě, chladu, dešti, často o hladu a s nákladem na bedrech, vláčeným do kopce. Nevím, proč. Nic zvláštního se neděje, na nic pozoruhodného nemyslím, prostě se vydám na čtvrthodinovou cestu domů – a překvapí mne venkovní i vnitřní nepohoda, přepadne mě zoufalství, zima, únava, očekávání úlevy po dosažení cíle cesty. A vtom to přijde. Vynoří se nějaké mé téma a následuje aha-efekt: nový pohled na starou věc, trefnější popis mé pozice v ní než dosud, osvícení jako bleskem. A pohasnutí. Úleva. Zakomponování, integrování novinky do mne a její zmizení ve mně. Jen na krátkou chvíli bylo možné ji přesně vydělit, identifikovat a verbálně popsat ve světle blesku. Pak už není popsatelnou jednotlivostí, je rozpuštěna v celku. Příjemné. Osvobozující. A od té jednotlivosti, od té kapky je už pokoj, už není zima, už se k ní nemusím vracet a svou listopadovou kapacitu mohu použít na další kapky. Pokrok. Pokropení. Pochopení.

Mohla bych tu popsat konkrétně včerejší případ; nějak by se mi povedlo ještě dotyčnou kapku nasát na světlo a nechat ji jakžtakž zablyštět na pozadí vysvětlujícího vyprávění. Mohla bych mnoha větami vylíčit vteřinový aha-efekt. Jenže pro vás čtenáře by to žádný zážitek pochopení nebyl a pro mě by to byla dřina, kterou jsem už prošla. Vám by to znělo možná logicky, možná iracionálně, možná banálně, možná všechno dohromady, ale neumím si představit, že by vám to připadlo jako něco objevného, nového, významuplného. A já už jsem uvízla v listopadové pasti – totiž že s příchodem pochopení zmizí motivace se věcí dál zabývat, je to odbyto. Odžito.

Krušný listopad si ovšem žádá krom uspokojení z vnitřního posunu také nějaké vnější potěšení. To mě může při mém hrabání v mazlavé hlíně potrefit dvojím způsobem – buď něčím navýsost duchovním, anebo sexem. Kdo si co berete na starost?