Liškopat
Liškoplat
– jeden horší než druhý.
Zítra je moje šéfka naposled v zaměstnání. Velká osobnost. Velká změna pro ni i pro ostatní. Ale z nich jsem to jen já, kdo každou minutu své práce vztahuje k šéfce. Už tu nemám pevný smysl.
Půjdu taky. Zjara. Nevímkam, nevím ani směr. Mám sice smutný, ale impuls hnout se dál. Začnu se rozhlížet. V listopadové tmě to moc nejde.
„…a na jaře už nezaseju.“ :-)
1: Snad zaseju. Abych měla co jíst.
Sefka si nasla neco jineho?
Držím palce…
Taky drzim!
4, 5: Díky za podržení!
Proces truchlení už proběhl. Završen byl několika oslavami a tím, že jsem jednu noc věnovala vytrábění daru. To mi pomohlo. To mě bavilo.
Aspoňže tenhle týden šéfku uvidím nejmíň dvakrát, potom zase dvakrát… a pak se uvidí, jak často :-)
7: opravuji vytrábění na vyrábění.
Vytrábí se asi leda trabant. Ale slovo je to pěkné.
Můj problém je v tom, že neumím někomu přímo a pevným hlasem říct do očí, že pro mě hodně znamená, jak je moc důležitý, že pro mě udělal ještě víc, než sám ví (a i jen to by bylo hodně).
Neřeknu nic. Jen se dojmu. Sděluju jen nepřímo a to mě na mně štve. Že tohle ještě pořád neumím. Že mě emoce převálcuje v tu vhodnou očekávanou chvíli, kdy se takové věci říkají. Někdy úplně jindy v úplně nevhodnou dobu bych možná, snad, doufejme slova našla a vysoukala z krku. Jenže to se zas nehodí…
[10] Nevadí, Lišule, nemusíš si dělat násilí. Stejně vím, jak moc jsem pro tebe důležitej. ;)
:))
Já ty slova občas najdu, ale občas mě to taky převálcuje a to spíš něco udělám. Ale jaksi ne zcela přesně „na čas“. Pak to vypadá třeba tak, že někdo něco říká, a najednou, aniž by tušil, že předtím před chvílí proběhl nějaký okamžik O, zcela nečekaně ode mě dostane pusu… :-))
ja bych tu pusu nekdy hrozne rad dala ale netroufnu si. Jsem hodne nesmela. Kdysi jsem moc touzila jednoho kluka pohladit po ruce. Divla jsem se denne na jeho ruce a touzila ty ruce pohladit. Neudelala jsem to. Spoustu veci jsem neudelala ktere jsem udelat chtela.
Neodvdecila jsem se za spoustu daru.
Změny jsou na …… na nic.
Ale posunou nás dál. Někdy jenom nikam, ale posunou. Poddej se tomu a pokračuj. Nora je pevné místo, ze kterého můžeš ovládnout celý svět :)
15:
Přesně tak, změny jde dělat (a považuju je za dobro), když má člověk pevné místo – buď bydlení, nebo práci nebo rodinu, aspoň jedno z toho…
Dělat změny, když je všechno právě rozbourané, nemůžu doporučit. V takové situaci nezbyde než si založit blog; já si ho založila, když jsem se stěhovala z bytu, do toho se rozváděla a ještě i rozcházela. Ale přežila jsem a je mi dobře.
… takže už může přijít čas na změnu práce.
.. a pak smažeš blog?
18:
Néé, pak se stabilizuju v oblasti práce a budu moct udělat zase další změny v jiných oblastech a tak pořád dokola. A to se jmenuje život.
Přímá šéfová po které se člověku stýská? To zní jako pohádka.
[20]No jéje! Pohádka!
Jak jsem psala ad[10], že nejsem schopná jí přímo říkat, jak je pro mě důležitá atd. atd. (jde mi to jen nepřímo a činy, ne slovy), tak nastalo překvapení:
Ona je ten, kdo říká MNĚ, že jsem úžasná a nej a že něco musíme spolu podniknout.
To jsem paf.
Je prostě úžasná!
Koukám na článek po třech letech – a nikam jsem nešla! Hurá!
Mám tu jiný pevný smysl (abych reagovala na slova textu výše). Ale teď zas přicházejí změny … je to zajímavý!