ZÁPISKY A OBRÁZKY Z CESTOVNÍHO DENÍKU XXIII. – KVĚTEN 2002
Vnitřní město je nekonečná činžáková čtvrť. Domy vypadají pěkně – skoro každý je samý balkónek s ozdobnou mřížkou, okna také s mřížkou a s okenicemi proti polednímu žáru. Další typický prvek městského prostoru jsou keramické kachlíčky – z nich jsou historické obrázky s názvy ulic, ozdoby v hospůdkách, na hospůdkách, v domech, dvorečkách, na podlahách balkónů.
Prošla jsem kus parku DE BUENO RETIRO. Pěkně tu zpívají ptáci. Něco mezi pražskou Stromovkou a zámeckým parkem. Chvíli jsem si tam kreslila. V altánku někdo seděl a seděl, pak se zvednul, začal se procházet a silným hlasem vyzpěvovat. Byl to černoch.
V centru mám radost, že konečně potkávám bělochy. Turisty. Místní jsou dost tmaví – černé vlasy, černé oči, snědá pleť (méně či více). Frekvence „blondýn“ je tak jedna za hodinu. A to není opravdická blondýna – buď má jen světlehnědé vlasy, anebo je odbarvená. Ale v centru jsou i skutečné blondýny a vůbec lidé s nejižními rysy. Jenže v centru už toho mám dost.
Večer razíme do parčíku; toho, kde je výhled na královský palác. Lidí je tu dost a čekají na FLAMENCO. Produkují ho napřed dva chlápci na židlích – jeden hraje na kytaru, druhý vyje. Trvá to dlouho, ale je to zajímavé. Potom přišla jiná skupinka, kde zpívá hlavně paní, kytar je víc a malý chlapeček tancuje. Během koncertu nás oslovil jeden Venezuelan. Hned poznal, že jsme cizinci. Říkal, že u nich doma jsou nějací Jugoslávci a ti jsou taky tak „VERY WHITE.“ Myslela jsem, že já bych nemusela být tak nápadná ve Španělích, s tmavýma očima i vlasy. Ale asi jsem. Oni jsou fakt přičmoudlí.
Včera nebo zítra nebo kdy jsme šli zase do restaurace na Goya a ten číšník indián, původem z Latinské Ameriky, se nás ptal, jakožto cizinců, jestli jsme z Ameriky! No to snad ne.
Vizuelně se teda s davem splynout nedá. Mentálně by to šlo tak, že by se člověk nerozčiloval, nezlobil a nehádal. A fyzicky to jde taky – tím, že se člověk nepotí. A to tady jde. Třeba je tu 34 stupňů, ale není vedro. V Čechách máme 25 a z lidí leje. Tady chodí lidi v obleku.
A kraťasy tu nosí 1) cizinci 2) běžci pro zdraví. Minisukně tu taky nevedou. Velké odvážné výstřihy ano, ale až když je noc a zima. Zajímavé.
K obědu jsem si dala PAELLA, protože jsem se rozhodla to ochutnat a sníst. Je to rýže smíchaná s kuřetem a mořskými živočichy. V mém případě to znamenalo kuřecí krky a křídla i s kostmi, kalamáry a langusty. Aspoň doufám, že se to tak jmenuje.
Byla jsem odhodlaná to sníst. Zkusila jsem dva kousky langust, ale měly takovou tenkou šlupičku… asi se jedí bez ní. Odhodlání je pěkná věc, ale když jsem osaměla s langustami, měly najednou moc očí, nohou a tykadel. Přece někomu neukrojím nohy a nevymačkám vnitřek jeho tělíčka! Navíc někomu, kdo vypadá jako veliký hmyz. Tykadla byla všude. Každé sousto rýže jsem prohlížela.
V životě jsem neslyšela, že by někdo žral tykadla!
Najednou jsem do něčeho divného kousla, lekla jsem se a všechno vyplivla (pán od vedlejšího stolu mě už dlouho pozoroval a ani tohle mu neušlo). Aha – byl to hrášek.
A proč jedí pořád ta mořská jídla? Madrid přece není u moře; rozhodně je dál od moře než Praha!
Divím se, že španělská postel nevstoupila do historie jakožto známý vopruz, když španělská bota (ZAPATO) je známá dost. Možná proto, že ta postel není výlučně španělská. Škoda – je to vopruz pro víc lidí.
Když se totiž ve španělské posteli probudím, nic není na svém místě, snad jedině polštář. Ten jako jediný má povlak. Jinak tu cejchy nejsou. Člověk leží pod prostěradlem (a na jiném prostěradle), to zase pod dekou – larysou a ta pod vrchním, ozdobným prostěradlem. A někde u nohou je modrý přehoz. To se však stává pouze v ideálním případě, tj.ve chvíli, kdy člověk právě ulehl. Ve skutečnosti po probuzení zjistím, že vrstva č.1 (odspodu – prostěradlo vrchní) nekryje nohy a je celá někde u brady; vrstva č.2 (deka) leží na zemi vpravo a nekryje mne vůbec; vrstva č.3 (vrchní prostěradlo ozdobné) mne kryje na levé straně, kam ho zuřivě tahám, aby mi nebyla zima, když deka odjela vpravo a ani mi nezamávala kapesníkem. Dát ty vrstvy do pořádku je nad mé síly. Složím je pěkně na hromádku, zakryju přehozem AZUL, aby to vypadalo, ale večer bych do toho ulehnout nemohla. Zaplaťpámbu, že pokojská každé dopoledne znovu pěkně ustele! Jinak bych se snad zarolovala do koberečku, abych měla pokoj od mučícího nástroje zvaného španělská postel.
Já být Španěl nebo jiný národ, kde takhle taky stelou, nevím, co bych dělala. Asi bych to všechno sešila dohromady. Nebo spala ve spacím pytli. CARAMBA!
A co je uvnitř muzeí bude uvnitř příštího článku.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
…lidi žerou i mnohem horší věci než jenom tykadla …
… už jsi jedla býčí koule?
Né.
Jednou se mi na to téma zdál děsivý sen: lidi jedli očička malých koťátek. A ta zubožená oslepená koťátka nechali chcípat nebo vyhodili… už se o ně nezajímali. Brr.
Koukám že ty tady taky o jídle :-)
Náhodou ta přikrývka takhle vrstvená je moc praktická, můžeš to odvrstvit, když je ti teplo a spát jen pod prostěradlem. Všechno to má být u nohou zahrnuto pod matračku, aby to nepadalo do stran, ozdobná přikrývka se ale většinou odklopí přes pelest u nohou na zem, pod tou se nespává, co já vím.
:-)
Jo a zapomněla jsem napsat, že se mi tvé cestovní kresby moc líbí. Zvláštní, přijdou mi zajímavější než cizí fotografie z cest, možná proto, že lidé neumí do fotky dostat právě to, co je zaujalo. Ty namaluješ zábradlí a zbytek vynecháš. Takže obdivuju tvary toho zábradlí. Běžný turista ale s foťáčkem cvakne celou ulici, i s autama a lidma, zábradlí si pak ani nevšimneš. (a to je škoda)
Bah [3]
Modrý přehoz se vrstvení v noci neúčastnil :)
Aha, chytré to vrstvení je; jenže se to tak rozrochá, že bych se z toho vztekla :-) Potřebuju v noci mrskat nohama.
[4]
Fotografií jsem měla taky hodně; zůstaly u manžela…
Kresby mají velkou výhodu ve zdůraznění něčeho, to jo! Cokoliv můžu posunout nebo vynechat – třeba pouliční lampu, která mi stojí přímo uprostřed výhledu a na fotce by kazila kompozici a strhávala na sebe pozornost a nebylo by možné se jako fotograf postavit tak, aby tam ta zatracená lampa nepřekážela.
Taky můžu krásně vynechat to, co je moc náročné nakreslit.
V patnácti jsme s kamarádkou chodily kreslit (ale bylo to nanic – nikdy nám ke kresbě nikdo nic neřekl, jen se kreslilo a šlo domů) a jí se v jednom zátiší nedařilo nakreslit chlebník. Tak ho prostě vynechala a řekla na závěr obcházejícímu lektorovi, že ten chlebník je divný a nelíbil se jí. Lektor si hodil chlebník přes rameno a šel domů.
Ve Španělsku spí lidé i pod celkem normálními peřinami.
Mně se MOC líbí obrázek parku s altánkem. Ten je živější než živý!
Deky by taky nebyly pro mě.
Už ses někdy zamotala do takového divného prostěradlového pytle, co mají v Anglii? Už jsem tam byla pětkrát, ale dosud jsem ten systém nepochopila. Naštěstí taky většinou spíme ne v hostelích, ale v hostitelských rodinách, ty mají normální povlečené deky.
A kdy už ukážeš současné písmo??
6:
To je dobrá zpráva. Budu to tam muset osobně zase jednou zkontrolovat. Až mě někdo pozve nebo až začnu míň jíst a pít, abych ušetřila na letenku.
7:
Jojo, v Anglii to bývá podobné. Jenže tam je větší zima a průvan a šoupacími okýnky ještě k tomu táhne.
Stejně bych tam jela hned!
Rukopis – k tomu musím vymyslet, o čem budu rukopsát. Už se těším.
Z těch všech obrázečků jedině altánek mě vrací do atmosféry toho místa.
Jinak jsou to takové útržky – jakoby body, slova poznamenaná do bloku, aby se později při přečtení poznámek vybavilo víc vzpomínek, širší krajina, zvuky atd.
ad Anglie: jestli chceš, dnes se uvolnilo jedno volné místo na zájezdu do Anglie a Walesu – vedle mne :-) První týden v červenci (9dní). – asi třináct tisíc
Když my jedeme do Británie, je vždycky hezky. :-)
P.S. Jak srovnáváš cestování s partnerem a sama nebo s přáteli? Já se s manželem vždycky nudila nebo to byly naopak nervy a až nyní, kdy cestuji sama nebo s přáteli, třeba i na stejná místa, si to vychutnávám úplně nadšeně, vnímám to, nasávám do puntíku.
Lenko,
dík za nabídku, toho si opravdu cením!
Peníze na cestu nemám. Práci poloviční sháním, nesměle a neúspěšně. Zatím! Však se ukáže.
Ve Walesu jsem lezla na travnatou horu a sbírala tam chumáče ovčí vlny … a děsně fičelo, na vrchol skoro nešlo vyjít kvůli větru.
PS. Cestování s partnerem mě bavilo. To mě s ním bavilo nejvíc; jinak mě to moc nebavilo :)) Je to tak.
A cestovali jsme pořád.
S přáteli mě to taky baví, třeba ženská dvojice, trojice nebo celá partička, to je ono (samozřejmě necestuju s žádnými fiflenami, neosobitými slepicemi apod.)
Samotná se nikam nevypravuju, ale je to vždycky ještě větší dobrodružství než s někým. A taky víc vnímám kontakt s lidmi, co potkám na cestě.
Na takové cestě se taky může člověk hodně propadnout, cítit se blbě a potom zase pomalu se dát dohromady a cítit se líp než před startem. Ale to znám jen v malém; velkou výpravu jsem sama ještě nepodnikla.
ty fifleny a neosobité slepice si doufám nemám vztahovat na sebe ?!? :-)))) – já myslím, že s těmi se ani cestovat nedá.
Já cestuji buď sama a s cestovkou nebo s přáteli. A těch je pak od tří do padesáti – různě. V cca třech, čtyřech je dobré souznění a důvěrnost, pozornost každého ke každému. Když je nás víc, tak se člověk může zašít a být sám nebo naopak si povídat s kýmkoli, na koho má zrovna náladu. Když jedu sama, tak v bezpečí organizovaného zájezdu si jsem sama se sebou, odpočívám od streotypů i známých obličejů a charakterů. A všechny zážitky z té dané země jsou mnohem intenzivnější, protože se na ně mohu soustředit, nedělám kašpara, podporovatele ani souznitele svým přátelům, takže mám víc času.
Když jsem s nějakým mužem, tak se chtíc nechtíc soustředím na něj a z cestování mám zlomek. Asi to bude nějaká úchylka, chtěla jsem to tedy srovnat.
Cestování s partnerem, můj sen. Ráda cestuju úplně sama nebo jen s málo lidma. S partnerem bych strašně ráda. Roky si to přeju. Jenže mám dlouhodobě volbu mezi partnerem, který nestojí za nic moc jako partner ani na cestování, a partnery, kteří zas cestovati se mnou z objektivních příčin nemohou…
Inu tak.
Dokad je co si přát, není člověk aspoň starej. :-)
– lepší rychlý výraz než fifleny mě nenapadl – to jsou právě ty, co se s nimi ani cestovat nedá. Ani se s žádnými nevídám (ani po internetu :-))
Jo, s partnerem mě cestovat bavilo. Bylo to v klidu, protože jsem nemusela všechno zařizovat a vyřizovat sama a protože jsem vždycky věděla, že kdyby se něco stalo, je tady on. Když jsem třeba zapomněla kytaru v autobuse nebo měla zrovna fobii z výšek nebo jako obvykle neměla s sebou na víkend nic s dlouhým rukávem … To jsme měli sehrané.
Jít s někým a nevnímat, to mi dělá potíže v cizích městech. Netrefím potom nikam, protože cestou se bavím se společníkem a nemám potuchy, kam jsme zatočili, kudy jsme šli.
Proto se snažím hned první den chodit a chodit vždycky sama po cizím městě. Bloudit.
A pak se zase najít po mnoha hodinách jen sto metrů od původního místa… a potom už se další dny trochu orientuju ve spleti ulic.
Hm, ono asi záleží kdo je tím spolucestujícím partnerem. Já vždycky měla s manželem nervy, kde co provede (zkušenost), co se mu kdy stane a já ho pak budu muset zachraňovat a ošetřovat (zkušenost), co nedokážu jako on (třeba vyskočit z vlaku za jízdy a udělat parakotoul někam do příkopu na štěrk) a budu tedy označena za nemožnou …… :-))), zapomenout někde něco důležitého? Nepřicházelo v úvahu, to mohl jenom on. – no, to mám naštěstí za sebou.
A když jsem teď zamilovaná a jdu s někým …. tak vnímám až moc jej, fyzicky i emocionálně a to ostatní je jenom nedůležitá kulisa, takže je vlastně jedno, jestli stojíme na kupce hnoje nebo na nejkrásnější pláži.
Orientaci mám naštěstí v krvi, to zvládám většinou i jako zdrogovaná zamilovaností.
Nejlíp je mi s kamarádama. Pomůžou s batohem, počkají na mě bez řečí, je s nimi legrace, jsou samé "neboj se, to zvládneš" a "jsi v pohodě?", "jé, ty jsi úžasná", postarají se o sebe sami, nic ode mne nechtějí a nic není problém. Začínám se podezřívat, že nejsem stavěná na život ve dvojici, ale v nějaké komuně. Asi jo, asi to tak bude.
Orientaci v krvi nemám. Orientaci dle mapy v přírodě jo, v ulicích ne. V Madridu jsem bloudila dost – vždycky okolo nějakého kruháče jsem musela projít a pak zatočit do ulice vpravo dle plánu. Jenže jsem často zapomněla při tom dlouhém přecházení, jestli jsem přešla dva přechody, nebo tři, a zabočila jsem jinam…
Mají tam mnohaproudé ulice. Po těch když člověk jde, nemůže se s nikým bavit, protože by ho v hluku ani neslyšel.
A co v komuně kamarádů, kde by byl i ten partner? To je ideální? Tak jsem provozovávala cestování často, čundrání.
Ani mi to chození a chození moc nechybí. Spíš bych si lehla někam pod strom a tam pozorovala nejmenší věci a kreslila třeba jeden malý list a jednoho brouka.
Mezi lidmi, kde je i partner, to je blbý. Když jsou v partě partnerské vztahy, tak to není nic moc. Prostě se očekává, že ti pomůže se vším ten tvůj. Pak jiná fiflenka chce někam, tak všichni musí jít někam anebo vznikají konflikty. "Ty jsi úžasná" a "neboj, to zvládneš" se neříká, protože co by tomu tvůj partner a moje partnerka řekla…… to je na houby.
Když je každej sám za sebe, tak je to jeden za všechny, všichni za jednoho, jakmile jsou tam dvojice, skupina se špatně organizuje a vůbec už nejde o celek, ale víc o ten pár.
Pokud jsme kdysi někam chodili, tak zásadně se nebrali páry. Pokud tam vznikly, vznikly zároveň problémy.
Nás někdy jezdilo víc, jindy míň, vždycky byla část spárovaná a část ne a šlo to dobře. Jenže já byla vždycky ta spárovaná, takže vůbec nevím, jak bych to vnímala v té partě sama a jak to vnímali jiní. Já byla ještě ke všemu hodně nevnímavá!!
Klidně řeknu "jsi úžasný" komukoli před kýmkoli, protože mi vůbec nedojde, že by to jeho partnerce snad nějak vadilo; vůbec mě nenapadne, že by někoho napadlo, že mám nějaký vedlejší úmysl. A tak si myslím, že to na mně bylo vždycky vidět a že jsem mohla plácnout cokoli a všichni viděli, že jsem bezelstná osoba :) Zvlášť tehdy …
Teď jak jsem nespárovaná, nemám přístup mezi některé lidi. Ale cítím se víc jako já, je mi se sebou příjemněji, pevněji.
Tak už to místo do Anglie vedle mne je zase obsazené….. :-)
S tím "jsi úžasný" nebo "jsi úžasná", nemám žádný problém. problém má okolí. Ačkoli se nikdy nepletu do jiných dvojic a též se započítávám mezi bezelstné, už tři manželky zakázaly svým manželům se mnou komunikovat (páč si prý moc dobře rozumíme – hmmmm, no, tak).
Ten poslední odstavec bych mohla podepsat.
to je zajimava zkusenost. Ja jezdim vsude s partnerem. Parkrat jsem byla s prateli. A castokrat se spratelenyma dvojicema. nejlip je to s partnerem. A to proto ze jsem sehrani.
Kdyz bychom skakali parakotoul z jedouciho vlaku tak po dohode :o) ale urcite bychom skocili radi. nebo spat jen tak nekde po ceste. ustlat si v kukurici nebo nekde u potoka.
to s hromadou lidi nejde. hodne lidi na cestach me rusi. clovek porad bere na neco a nekoho ohledy. porad se zastavuje a ohlizi, a pta zda ti druzi to taky chteji. pak zase kouka kde jsou ti ostatni. Ani odskocit na zachod si nemuze v klidu. co kdyby mu mezitim zmizeli.
nekolkrat jsme cetou vzali sebou lidi. Vetsinou mene zkusene cestovatele nez jsem my. Porad jsme davali pozor, ohlizeli se, cekali. Vsechno nam trvalo temer dvojnasobek. Ale zase jsme poznali jine lidi. To je pak ten prinos.
Kdyz jsem nedavno chodila po horach sama tak jsem byla nadsena. Ovsem opet podobna situaci, nekdo se ke me pridal a ja byla jiz omezovana. nemohla jsem rict at jde pryc. No mohla, ale nechtela jsem ho ranit. A tak jsem tahla za sebou ciziho cloveka nekolik hodin, ktery pry (dle jeho slov) zazil uzasny den. Prijde mi, ze hodne lidi chodi samo. kdyz nekoho k sobe najdou tak jsou radi.
ja chodim s nekym, a tak kdyz jdu sama tak je to pro me svatek.
co se tyce nadsenych manzelu a otravenych manzelek, tak me zivot poucil.
S manzeli se bavim jen kdyz manzelky nejsou pritomny.
Kdyz jsou manzelky pritomny tak jejich manzele ignoruju.
a je klid.
to neni pretvarka, zebych jakoze schvalne tem manzelkam podlejzala. jen je chapu.
zjistila jsem totiz, ze mi vadi kdyz se jine zenske vyhihnavaji na meho muze, chvali ho jak je uzasny, jak umi balit kufr, umyt nadobi, davaji ho za priklad svym muzum.
Ehm, klidne bych jim nakopala prdel. I kdyz je mam rada.
ad 22: Jenom dodám, že takové hihňání a chválení neprovozuju. bavím se s lidmi o něčem, co nás oba zajímá. S muži i ženami stejně. Ať jsou tam jejich protějšky či nejsou. Přijde mi to fér. Jak to kdo čte je jeho problém. Jen jednou jsem neměla "čisté" svědomí, ale to bylo v případě, že se ten muž rozhodoval, zda zůstane s manželkou nebo ne – jejich vztah nebyl dobrý, nebyla jsem tím primárním problémem. I tak jsem jej poslala domů. To, čím se zabýval, byly maličkosti vzhledem k tomu, co rozvod přináší. A pak mě měl zakázanou, nesmyslně.
Lenko :o)) tim ze jsem v pozici manzelky tak vim jak se to pocituje. Jeuplne uplne jedno zda vedeckymi ci politickymi diskusemi nebo obdivnymi pohledy.
o meho muze se nebojim a nikdy jsem se nebala. Ale jsou i muzi "poddajni". Sama jsem zazila a zkusila. Doma se se svou manzelkou o politice a nejnovejsich vedeckych objevech nebavi a se mnou je schopen prodiskutovat hodiny nebo i celou noc. A to ty zensky vadi. protoze ona to snim nedokaze. a ja chapu ze ji to vadi. protoze ona mu stupuje ponozky a pere trenky, a ja si s nim diskutuju o hvezdach.
Prestala jsem.
To je zajímavé, o manželkách.
Netušila jsem, že někdo takhle partnerovi někoho zakáže!
Dospělému člověku něco zakazovat? Brr. Takový vztah nikdy!
Ale chápu, že je dobré tohle neprovokovat, nepřibližovat se příliš intenzivně, příliš dlouho ani příliš často k partnerům jiných žen. Prostě je lepší si dát zajít chuť a probírat všechno s kamarákami, ne s manžely jiných, ještě ke všemu v přítomnosti jejich žen. Nebo jen ve dvou.
… nebo to neroztrubovat, aby se to manželka nedověděla, no.
… a blízce se bavit jen s těmi zadanými muži, u kterých jsem přesvědčená, že se do nich nejsem schopná zamilovat. JInak je to nebezpečné, to ty bázlivé nejisté manželky tuší.
jo Lisko. Asi vedi proc.
Směju se. Radko ty víš, co se mi asi vybavilo.
A napíšu to jinak.
Respektuju manželky, co vystartujou a hlídají si manžela. Respektuju je potud, že nebudu jejich manžely schválně svádět, jen tak z legrace, zkřečovaným manželkám najust, byť mě to fest láká.
Ale zakazovat si kvůli nim taky nic nebudu, hlídat se, jestli náhodou neodpovídám jejich protějškům příliš dlouhou větou. Ts. Jejich muka jsou jejich problém, ne můj. Spousta manželek ho nemá a tohle neřeší. Čím to asi bude. Mnou ne.
A navíc si v takových okamžicích říkám – každému co jeho jest. Nejen těm manželkám jejich vlastní muka psů na věčné štvanici(děkuji, nechci, nechtěla jsem, neměla jsem a nikdy mi nechybělo). Ale i těm manželům jejich manželky. Jejich volba. I když dneska ze mě slintají a ze svých manželek šílí, tak mě by si tehdy, když si vyhlíželi nevěsty, nevzali ani náhodou. Ani myšlenkou by o mě nezavadili. Nebyla bych jim dost dobrá, nesplňující jejich tehdejší představy o Atraktivním Zosobnění Ženy. Mají, co chtěli. Tak ať dneska slintaj a šílej. :-)
Bavím se. :-)
hehe Ru :o) kdyz ja to obcas delam (delala) i najust, abych videla to slintani…a opajela se tim a pak se zeru, jakaze jsem to krava.
jsem hrozna. tohle vsecko je furt o tom jednom. bavit se a citit se skvele. jak jsem dobra a jak mi to jde. ale je mi padesat a uz to neni to delsi dobu neni co byvalo. a z nutnosti ti si delam cnosti. Ze to vlastne vubec nechcu. ale spis nemuzu. protoze uz je min nez mene az brzy nebude nic.
tak zdravim a jdu si opet nalejt :o)
ja nevim jak to preziju :o) zda to preziju. to prazdno. bezmoc. tupe zbrane. konec srandy.
ty uzasne muze kteri jiz nikdy moji nebudou…ani zde a ani jinde. o kterych ani nebudu snit, ze mozna jednou. protoze zadne jine jednou nebude. zadny flirt. zadny pohyb tela, zadnejiskry, otreni se mimochodem, letmy dotek, pohled. nic nebude. definitivne. uaaaaaaaa umru nudou. a budu jen kecat o kravovinach. stane se ze me zaprkla tlusta paprika.
Prdličky ratko.
Říkat si, kolik je úžasných mužů a ženikdy nebudou moji, to se dá v každém věku, rozkošnicky si nad tím poplakávat. To je slepá ulice (asi že má tak opuchlé oči).
Ty si něco svého vytvoříš a tranformuješ, možná. Nebo jen zpomalíš. Nebo nic; můžeš si vybrat, co tě napadne, ne?
Přece nebudu plakat, kolik je na světě výborných středních škol, do kterých jsme mohly nebo nemohly chodit a už nikdy nebudeme! Proč? Jen to ne! Zpátky ni krok!
zpatky ni krok! :o) presvedcilas me
i kdyz to rozkosnicke poplakavani me zaujalo, to jsem jeste nezkusila :o))
Ne? Taková pěkná tklivá sebelítostička, to je krásná odměna :-)
Jéé, holky… :-)
Al eLiško, víš, že s emi občas zdávají v noci sny o tom, že jsme zas nastoupila do školy? Obvykle na nějakou vejšku, že mě za svzali na denní a že z toho mám vítrm, jak to zvládnu, ale současně strašnou radost, strašně s etěším, takový to temný chtivý vzrušení…
A pak se probudím – a bůůůů… Už nikdy žádná denní škola, Sem stará…
:-))
tohle se mi Ru zdavalo taky, presne jak popisujes. Cele jedno dlouhe obdobi. Nocni studium :o)
Noční… :-))
Jj. Poprvní se mi to zdálo někdy kolem pětatřicítky. To jsem měla první (a zatím nejhorší) krizi stárnutí. Tenkrát jsem to i obulela. :-)
ja ve ctyriceti. pak to bylo furt lepsi a ted vrazim hlavou do stropu :o) jak jsem jeste mlada :o)))
To mě čekaj pěkný věci. :))
myslim, ze urcite veci prichazeji vzdycky. I kdyz si clovek rika ze jeho se to netyka. ze jemu se to nikdy nestane (moje vlstni slova kdyz jsem se kdysi divala na stare tluste padesatnice) Stane a bude presne vedet proc to tak je a proc to nemuze mi jinak :o))