ANTIBATERKIÁDA
V mysli mi vyvstalo, jak mi chybí chodit lesem potmě. Letos v zimě jsem jela několikrát neznámým krajem potmě na běžkách, což mi zas tolik nechybí. Na začátku léta jsem šla pěšky v noci jen kousek po cestě. Jako první. Nejrychlejší. Protože jsem neměla světlo. Vždycky se pohrdavě šklebím na toho, kdo rozsvěcí baterku hned po setmění, a přitom kráčí po asfaltové silnici. Ve tmě je nejlíp vidět bez ostrého úzkého světla baterky. To už radši petrolejku, když něco. Nejlíp nic. Oči si zvyknou a člověk včas rozpozná kmen stromu, nenarazí.
Po lesní cestičce se v noci nejlépe jde, když chodec nekouká dolů pod nohy, kam šlape, ale naopak se zvrácenou hlavou nad sebe, na úzkou škvíru mezi černými korunami stromů. Podle ní pozná, kudy vede cesta. A nohy dole také poznají, jestli jdou po udusané půdě, nebo už ne. Pokud je terén zcela neznámý a vím, že mám jít po turistické značce, pravda, vezmu zavděk jakýmkoli plamínkem, abych se ujistila, jakou má značka barvu. Ta se ve tmě špatně rozeznává.
Jednou jsme se s dětmi vraceli z výletu za tmy (to nejednou) a potřebovali jsme se u sochy J. Š. Baara kouknout na mapu. Sirka hořela jen krátce a nouzové papírové pochodně nám brzo došly (zvládli jsme to bez popálenin a mapa neshořela). Vrhali jsme se k silnici, kde právě projíždělo auto, a četli mapu ve světle reflektorů…
Vůbec nevím, proč o tom píšu. A podivuji se tomu. Cítím se být v tmách?
Proto místo pointy soutěžní otázka: Kde stojí socha J. Š. Baara?
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK:
není to někde v jižních Čechách, na Šumavě? ale nejsem si jistá, jen mám pocit, že už jsem se někdy v její blízkosti taky ocitla (a Freudovsky jsem se teď překlepla a místo ocitla jsem napsala "coitla", ne, coitus u sochy neproběhl).
Já se při noční chůzi lesem bojím. Ne toho, že šlápnu někam špatně, ale prostě se ve mně ozývá jungovský archetyp strachu.
Uf, Freud a Jund v jednom komentáři :)
http://www.google.cz…h+Šimon+Baar
"Vůbec nevím, proč o tom píšu"
No přece kvůli mně!:-)
Teď jsem si teprve uvědomil,jak to je dávno,kdy jsem šel v noci lesem a jak moc mi to chybí.
A ten postřeh,že nejlíp se je dívat nahoru,do koruny stromů potvrzuji.Dole je tma,nahoře světlo.
Nahoře je cesta:-)
Asi vyhrabu ze sklepa Usárnu a kanady a zase pojedu:-0
Snad nepotkám moc trampíků,co mi budou lámat palec:-)
To sem nikdy nemusel.
Já vlastně byl nedávno na Kokořínsku,což je ráj trampů a ve skalách jsem potkal takové ty ortodoxní a ačkoliv jsem vypadal těžce měšťácky,tak mě pozdravili "Ahoj".
Smradi mladí,co mi mají co říkat ahoj:-))))))
A jak to zahřálo:-)
Mastňácky, ne měšťácky. Těžce nezvládáš aji terminologii. :-))
Re5.
Jo:-))))
úplně vyřízenej:-)
Ale ta příroda tam je ….
že bystála ta socha na podstavci?
[1] Dewberry
Trefa – Šumava to je. Ale jižní Čechy ne.
Jo, to já se klidně taky bojím v noci v lese. Sama. Třeba i v malém lesíčku; jinak by to nebylo ono.
[2] lední brtníku
Jindřich plus Šimon plus Baar koukám mají nový pomník – šutr na Přimdě. A ten to není, je to ten druhý …
[7] Gombo
:-))) … na podstavci byl.
[3] Saule
No sláva. Pořád jsem měla dojem, že by měla z článku vysvítat symbolická pointa o tmě a světle a o nohou, ale nechtělo se mi hluboce přemýšlet a něco křečovitě formulovat.
[4][5] a Ru
Kde jsou ty časy. Úplně mi to nechybí (nevstoupíš dvakrát do stejné řeky), ale nějakou jinou formu bytí v přírodě bych si chtěla pro sebe na míru vymyslet.
Někdo chodí s foťákem, někdo jezdí na koni, někdo navštěvuje smírčí kříže, loví "kešky," hledá posvátná místa, sedí před chalupou v záhonu, kope střepy na hradech – a co bych tak já? Krom kreslení. Leda si lehnout na trávu a číst. Jenže na to mi stačí nedaleký park.
Moje kondice by potřebovala oživit.
krásnej kraj a kousek je nebo býval tábor pro děti z Prahy a ta víska byla pod vrchem Čerchov
to je dobre tema. tma mi ted nechybi. Do temnych lesu jsem behala jako divka. A pak pozdeji jsem nocnim lesem a nocni horou slapala jako necim normalnim. Kdyz nekomu vykladam ze na horach se vyrazi z chaty ve 2 hodiny po pulnoci tak se na me diva jako na dementa. ale je to pravda. slapani nocni horou az k svitani slunce je hezke. behani nocnim lesem a kratke zacviceni na mitine taky. ale tak nejak je to u me minulost. hezka. ta potreba jakoby postupne klesala.
Vsak se rika ze starnuti je stav klesajicich potreb.
a tak jiz nepochoduji nocni krajinou pod trpytivymi hvezdami. neskacu v hluboke tme z kamene na kamen. a nemasiruju hlubokymi cernymi lesy. to proste bylo. a bylo to krasne. a preji vsem co to delaji at si to uziji do sytosti.
muj nejmensi na skautskem tabore mel nocni hlidky. I v ty sileny letni bource. BYly to jeho nejvetsi zazitky. A to je dobre. Tak je to dobre. Cim driv dite chodi nocnim lesem tim lip.
ale stejne je nejlepsi nocni chuze uplne osamote. bez baterky. jen sam se sebou a nebem.
mela jsem se narodit jako kluk. to bych chodila sama nocnim lesem a pak si ustlala na mitine na karimatce. jako holka jsem se zde nejak ehm zasekavala na pozadavku byt alespon dve. a tak jsme chodily dve. ale to eni ono. nejlepci je sam.
… svetelny smog. a mestske a vesnicke urady se chlubi, o kolik kde zase prodlouzili verejne osvetleni.
nejdemonictejsi jsou stejne svetlusky, zelene to jiskry v trave, rozhazene kusy smaragdu. Lawnart misto streetartu.
ratko, tys byla z nás tedy nejnočnější chodec!
Lawnart, fousku, to je pěkné. Světlušky taky. Ty v trávě i ty lítací. Když ti vletí to podsadového stanu, kde spíš sám a píšeš dopisy u petrolejky… jednu jsem pak našla rozlehnutou. Světlušku, ne petrolejku.
spat sama v podsadovem stanu. jezisi, to je nadhera
14:
Už mi připadá, že na to nemám, stavět podsadový stan, stavět i kamna a ještě stavět s dětmi jejich stany (ten svůj samozřejmě člověk dostaví tím pádem o dva dny později než děti, ve volných chvílích mezi vařením, přípravou her a hraním her, nakupováním a choděním pro vodu, na dřevo a řezáním) – nechápu, že jsem kdy byla schopná dělat tolik věcí. Tak mladá. Nebo právě pro ten věk?
Asi proto, že nás bylo několik a byli jsme sehraní kámoši.
Teď už tohle není, teď jsou kámoši rozdrobeni do rodinek. A já lenivím a tvrdnu.
To je zvláštní…. Když ses ptala po Baarovi, možná právě ve stejné chvíli jsem stála u jeho pomníku. Je to nad Klenčí pod Čerchovem – na místě nazvaném Výhledy. Dům a jeho muzeum je pak v Klenčí.
Taky jsem prožila podobnou nostalgii na doby s batohem (později krosnou) na zádech, na noční pochody a spaní pod širákem a na mravní zákon v nás "jeden za všechny, všichni za jednoho"……. – při nočním pochodu na východ slunce na vrchol Jizerek …… něco tam je. Něco důležitého. Něco za tmou, za dřinou i za tím kamarádstvím ……. nevím, jak se to jmenuje. Možná nějaké SPOJENÍ – jeden se všemi a zároveň s přírodou. Ano, myslím, že to je ono. Spojení.
Samozřejmě, že bys na to všechno stavění měla. Protože radost, nadšení a spojení dává obrovské množství energie.
ad 16: Jo a není to na Šumavě, ale už v Českém lese. – teda jestli myslíme ten samý pomník na véééélikém podstavci.
Lenko,
tak to je něco, žes byla právě na Výhledech.
Přeju všem krásné výhledy do kraje všeho druhu!
Přijdu pozítří a napíšu o malé české zemi a jejím potenciálu.
…teda nečekejte vyčerpávající vědecký příspěvek; jen takový vlastenecký dojem.
Někdy se hodí posvítit si na cestu, ale – když jsme se vraceli z jednoho rituálu v přírodě – zjistil jsem, jak málo lidí to umí. Měli jsme louče a všichni se jimi nechali oslepit a viděli hůř než potmě. A přitom stačí jeden jednoduchý fígl… ;)