POSLEDNÍ PŮLROK
S mým manželem – fešným vysokým štíhlým inteligentním ochotným rodinným schopným štědrým milým věrným a vůbec doktorem inženýrem vědcem – to nesouvisí, souvisí to se mnou; jsou to moje sny.
Tři roky po rozchodu uplynuly a během nich se bývalý manžel mému vnitřnímu zraku téměř nezjevoval ani za bdění, ani za snění. Jak se ukázalo, ne definitivně. Jakto? Jen jsem odsunula vypořádání s naším vztahem, nedotáhla jsem to pro sebe? Asi nedotáhla, protože v létě se mi začaly zdávat sny, ve kterých jsme zase spolu, což je v nich pociťováno jako samozřejmost, jakoby jediná možnost, není úniku. Připadám si jako ve vězení, nechci s ním být.
Sny na ten způsob se mi zdály několikrát. Znepokojilo mě to. Přimělo mě to občas si vzpomenout na náš vztah i ve dne. Tolik společných zážitků máme; dvanáct let jsme se skoro nehnuli jeden od druhého. A pro mě všechny ztratily na důležitosti, přestala jsem na ně myslet, měla jsem zážitky jiného druhu s jinými muži. A loni na jaře mě to nějak přestalo bavit, přestalo mě bavit se s někým scházet, něco plánovat, natěšeně očekávat, připravovat, činčat. I sex mi začal být putna. A v tom rozpoložení mě dohonily tyhle sny o bývalém manželovi.
Že se můj vztah k sexu zase promění, ztratí na klíčovosti a znovu se obloukem vrátí tam, kde už někdy byl, jenže úplně jiným způsobem z jiného úhlu, to jsem věděla a čekala. Ale tyhle sny … hned mě napadlo, že neodrážejí (jen) minulost, ale vyjadřují moje obavy z budoucího vztahu. Obavy jít znova do dlouhodobého soužití s někým. Přitom ve dne jsem už nejmíň rok měla pocit, že by to šlo, praštit do toho i "perspektivně", ne s někým spát, ale chodit, jít na to zase od začátku, ne od postele. Ne erotická přátelství, ale životní parťáctví. A pak přišly ty sny a řekly mi, že by to nešlo.
Zklamalo mě to. Ale zároveň i přineslo vysvětlení, proč vlastně s nikým nechodím. Protože to z mojí strany nejde. Proč to nejde? To nevím. Vědí to ty mé sny?
Na podzim se mi zdál jeden, ve kterém si na dálku přes ulici s bývalým manželem máváme. Jedno důrazné, silné, krátké zdvižení rukou na pozdrav. Ten sen mě uklidnil; řekla jsem si "Je to odbyto, rozloučili jsme se přátelsky a bude pokoj." Dva měsíce byl. A pak najednou zas, minulou sobotu – zdálo se mi, že jsem opět se svým manželem, on chce se mnou souložit. Já s ním v žádném případě nechci nic mít bez ochrany (v realitě to tak bylo, jen s ním; se všemi dalšími muži jsem bez zábran riskovala, víc jsem jim v tom ohledu důvěřovala). On ve snu ukazuje, že má několik kondomů na opakované použití – tmavomodré, ze silné gumy byly, se žlutým dudlíkem na špičce. Pak jsem se probudila – nevím, zda jsem se poddala jeho požadavku, anebo odmítla. Ostatně o to tomu snu šlo, aby mě postavil do situace, že jsem s manželem nic mít nechtěla, ale on umlčel moji výmluvu. A teď se buď rozejdi a rozveď (což jsem v realitě udělala), nebo "plň manželské povinnosti" (což je absurdní požadavek, kontraproduktivní).
Vlastně jeho ultimata taková ve finále byla, jak si vzpomínám. Chudák, to mě mrzí, že jeho požadavky mít děti ihned a dál už to neodkládat (ostatně i proto se ženil!), mi byly z duše protivné, prostě jsem najednou věděla, že pokud někdy nějaké děti, tak za daných okolností on jako otec je pro mě nepřijatelný, něco jako hadr v té roli. Nevím, jak to popsat trefně a přitom slušně; vůbec proti jeho osobě nic nemám, ale proti jeho osobě v roli mého muže mám. Odpor. Neúctu. Díkybohu si rychle našel pěknou vhodnou kolegyni, oženil se a má dítě. Ať mu nezvoní v uších!
A co s tím? Otravuje mě to. Vrací se to. Sny o bytí s někým, s kým nechci (jinak by to nebylo vězení). Jenže mně přece nikdo nic nenutí, jen já sama. Já jsem, kdo rozhoduje, co chce a co nechce, a podle toho koná; už se nenechám do ničeho nakýblovat. A ty sny říkají, že možná nechám? Nebo že se bojím, abych se nenechala, a proto radši do ničeho nejdu?
Úlevu mi přineslo stěhování. Naději. Břevnovský byt byl spojený s určitým ústraním, odříznutostí od města, ruchu, společenských zážitků, s klidným hezkým bytím se sebou. Bylo mi to tak příjemné. Ale nechci to dál. Proto se cítím na dobré cestě, když zkouším bydlet s jinou ženou…dívkou…prostě holkou přibližně stejného věku. A když musím jezdit přes město. A chci změnit práci.
A co dál? Už ty sny o manželovi nepřijdou? A čím jsou? Já je nechci.
Zaříďte se podle mé dřívější rady.Dořešte ten vztah i v rovině kanonického práva a zamyslete se nad tím, k čemu jste v životě povolána.
Kdo není povolán k manželství a rodičovství, je povolán k něčemu jinému (velkému a významnému – jistě sama znáte dost příkladů).
[1]
– navrhnout mu, aby byl sňatek prohlášen církví za neplatný; nojo, sice myslím, že jemu je to už jedno, ale máte pravdu v tom, že by to možná uvítal. Jen si myslím, že kdyby chtěl, vzešla by taková iniciativa z jeho strany. Ano, lepší budemu to navrhnout.
K čemu je člověk povolán – nemůžu věřit tomu, že je to jen jedna věc a že je to po celý běh života tatáž věc. Někdo může být "povolán", aby šil tašky, dělá to dvacet let, a pak je "povolán" k tomu, aby pečoval o nemocné dítě třicet let a nakonec je "povolán," aby zachránil tonoucího budoucího prezidenta, třeba. Nebo všechno tohle v jednom roce. Z různých soudků rozličné věci v rozličných kombinacích.
Lisko, rada bych Ti k tomu hodne napsala ale vsecko mi prijde blby. Vlastne te obdivuju jak to zvladas, jak ses rozhodla jit svoji cestou, rozhodovat sama za sebe a nedelat kompromisy. obdivuji tvoji volnost.
Tohle ja jsem neudelala. Urcite jsem byla v podobnem rozpolozeni jako ty, i pocity jsem mela podobne, milovala jsem svobodu a dusila se v omezeni. ta hruza ze to takhle bude cely zivot. To vsecko jsem prozivala v plne intenzite a hledala cesty jak to prezit. Nemela jsem na vyber, cekala jsem dite..
Tys jsi to dokazala se osvobodit a ted mas jine starosti. Uvazat si chomout a tahnout se cely zivot s jednim clovekem a s deckama je na palicu.
Ale da se to prezit.TAk jako vsecko. Zaklad povinnosti, pak nadstavba, poteseni ten zbytek. Postupne se i ta rodina stavala soucasti nadstavby. Ale fakt postupne. Puvodne to byla povinnost jak hrom. Ted neni.
Clovek nevnima okamihem situaci ve vyvoji. Vidi jen ten okamzity stav. nevi jakse to bude vyvijet dal.
Ten vztah se vyvijet muze. A taky nemusi.
Rikas ze jsi byla 12 let ve vztahu. ZAdne deti. Ale to je strasne dlouho. cose za tech 12 let s tim vztahem stalo? Jak se vyvijel. co se delo?
Mas pocity omezeni v dlouhodobem vztahu. Muz neomezuje. (jen kdyz se nechame) Ale deti omezuji.Ale ani ne fyzicky jako psychicky. Clovek je miluje a boji se o ne. Nasloucha jim, jsou stredem jeho zivota. V tom omezuji.
Ale fyzicky se jich muze obcas zbavit. DAt je k babicce a oni casem jdou do skoly a ztrati se z oci. Mizi. Zustava ta vazba, svazani s deckem. Je to krasne a zaroven omezujici.
Mela bych z toho strach jako divka. Ale ja se vdavala tehotna a kdyz prislo to decko a snim to silene pouto a omezeni, tak uz jsem jela v korytu a ryla nosem v zemi.
Mozna je spatne cekat. Moznaje lepsi do toho skocit po hlave a vyzrat si to. Nevim. Mozna.
Liško, já se sem ještě vrátím, nemám teď dost klidu… ale mrzí mne, že máš takové trápení týkající se minulosti i budoucnosti.
Já nemám žádnou radu, resp. řekla bych – sny nepřeceňovat, ale to není rada pro každého… pro někoho to je snadné, pro jiného ne.
Můžu se zeptat – ale neodpovídej, jestli nechceš – proč jste se brali? Připadá mi to totiž v kontextu toho, co píšeš, jako docela důležitá otázka… když jste nebyli dohodnutí na takových základních věcech, jako jestli a kdy mít děti, zda je mít spolu a tak? Nebo jsi to tenkrát vnímala jinak?
Omlouvám se za takové osobní otázky. Jenom si to nějak nemůžu dát celé dohromady.
Liškomně se v posledních letech zdávají často sny o některém muži, který mi prošel životem, a já si pak vždycky říkám " Co se děje? Co potřebuje? Má nějaké potíže?", protože proč by mi jinak vstupoval do snů, když na něj desítky let nemyslím. Sny tu určitě kvůli nečemu jsou, ale většinou člověk nepříjde na to k čemu.
Christo je otázka " proč jste se brali", někdy se lidé berou v tom nejlepším úmyslu společného vývoje vztahu, jenže, někteří lidé se žádným směrem nevyvíjí, k ničemu, a to může ty druhé polekat. Proto jsem taky zastáncem dlouhodobého soužití před sňatkem.
Když mi bylo 18,žila jsem s jedním mužem, bylo o 10 let starší. Inteligentní,sečtělý, chytrý, pěkný, muzikant, právník. 3 roky se ten vztah, nic kolem něj nijak nevyvíjelo, nepohlo z místa, tak jsem šla. On se pak oženil a s manželkou má syna.
Vloni jsem byla po 30ti letech u něj v bytě (když jsem se s ním potkala v hospodě, do které chodí už 35 let po práci na pivo ), pořád ve stejném bytě,…… záchod je ještě pořád vytapetovaný, jak jsem ho vytapetovala, všude stejný nábytek, na stejném stolku můj popelník s mým típátkem cigaret, a když mi pak přinesl do obýváku polštář a přikrývku v povlečení, které jsem kupovala v roce 74, měla jsem pokušení se podívat dovnitř, ale raději jsem to neudělala.
Když jsem se nad tím vším zamyslela druhý den, napadlo mě, že bych se v tomhle vztahu ( fakt s úžasným chlapem) oběsila nejpozději do roku 80!
je to vsecko strasne zajmave i ty komentare.
Mod, tak to je síla:)
Já to "proč" teď beru spíš technicky – jakože před svatbou se obvykle snoubenci domluví, jak si to v životě představují, kde budou bydlet, jak s penězi a vůbec zajištěním rodiny, kolik dětí by tak rádi měli. Prostě ty základní, rámcové věci…
Ještě jsem o tom dneska přemýšlela cestou z práce… Když je svatba v kostele, předchází jí příprava, u katolíků je povinná (nevím, v jaké církvi to měla L.). Nemusí být nijak intenzívní, prostě pár rozhovorů. Ale připadá mi zvláštní, že u toho takové základní neshody nevyplynuly na povrch…
Navíc jsem se před pár měsíci dočetla, že z hlediska kat. církve (nevím jak jiných) vůbec nelze platně uzavřít manželství, pokud snoubenci odmítají děti. Což mi připadá, že je tento případ.
Měli jste takovou nějakou přípravu na manželství, Liško? Protože si myslím, že dobrý kněz by mohl odhalit včas, že něco není v pořádku a třeba vás navést, abyste oba neudělali chybu…
Ale otázku "proč" jsem položila zcela bez ohledu na event. církevní platnost či neplatnost.
Liška píše o svém problému a mně osobně připadá, že odpověď na tuhle otázku je možná prvním krokem k jeho řešení. To je můj dojem, můžu se samozřejmě mýlit.
A hlavně je mi nepříjemné se takto veřejně zajímat o osobní věci, tak Liško promiň.
Teď nebudu na netu, ale už se těším, až si zítra nebo pozítří přečtu reakce.
potřeba trochu odlehčithttp://i50.tinypic.com…5i1b1v.jpg
Chrisdomluvit a připravovat se, je možné na čemkoliv/cokoliv, ale v reálném životě to pak prostě nemusí fungovat.
No a ty církve ( furt ty církve:-))) ), z hlediska církevního jsem já vpodstatě nemanželské dítě. Můj otec se oženil v 46 roce v Itálii, nejen, že šlo o sňatek církevní, ale v Itálii nebyl povolen rozvod tuším někdy až do roku 71-73, nevím přesně. Když se tátovi nepodařilo se v 48 ani později, vrátit se do Itálie, někdy v roce 53, když se seznámil s mámou, se v Česku polorozvedl a následně oženil, v Itálii ho ovšem rozvedli až v roce 73.
Takže jsem nemanželské dítě bigamisty:-)
furt si myslim ze zivot ma dve polohy. Tu planovanou, rozumovou, udelanou co nejlip dle toho jak nas obdarilapriroda a jak jsme se pripravili
a pak tu druhou zivouci, okamzitou, spontanni, samosederouci, vnitrni.
Kdyz tu druhou nedokazeme uspokojit tak je nam ta prvni naprd. Sice si splnime povinnost ale uvnitr jsme mrtvi.
Já znám tyhle sny z trochu jiné strany, většinou se mi zdávalo o bývalých chlapcích, když jsem ještě nebyla srovnaná s tím, že s nimi nejsem (což někdy trvalo bohužel hodně hodně dlouho) a v těch snech se to reflektovalo.
U tebe je to zvláštní v tom, že se zdá, že mezi tebou a bývalým mužem je všechno vyřešeno, on už navíc má tu rodinu, po které tak toužil, a ve snech tě přitom pořád pronásleduje.
Lisko, mozna na tech snech moc lpis.
Zkus si jen tak cvicne predstavit ze ve snu vlastne zapominas.
Ze ve snu NEVIS ze uz jsi rozvedena.
Ze je to jen jakasi setrvacnost.
—
Ja mel dlouho po dokonceni skoly sny o skole.
Protoze to byl svym zpusobem stres, silna energie.
Byl jsem tam o ctyri roky dyl, flakal to, zivil se sam, nastval spoustu nervnich ale bohuzel mocnych "stariku" takze ten zaver byl dost s naschvalama, ale ja to potreboval dodelat pac mama se trapila ze to nedodelam.
sem vypravec :-) spousta = dva :-), ale stacilo.
1. částMod,
to je teda něco, přijít po třiceti letech na stejné místo a ono je stejné! Jako sci-fi se to četlo!
– teda kdyby někdo přišel k mým rodičům domů, taky by mnoho změn neseznal :)
Vůbec to téma změn – kdo je pořád stejný, kdo se mění, kdo se změnami počítá a kdo ne, to je zajímavé. Musím si to nějak dát se sebou do souvislosti.
Ono to souvisí s tím vším hodně, i s otázkou Chris – proč jsme se teda brali.
Chris,
to se vůbec neomlouvej, taková otázka se nabízí a je asi opravdu v celém kontextu důležitá, zásadní. (A hlavně ty máš schopnost položit jakoukoli otázku taktně a zdvořile, i kdyby to bylo kdovíco na tělo :-)
Chodili jsme spolu deset let a nepozorovala jsem, že by se něco za tu dobu měnilo. Mod by to asi rozpoznala jako signál troubení k útěku. Já ne, protože jsem tak byla spokojená (ne stoprocentně, samozřejmě, ale bylo moje rozhodnutí, jaký kompromis udělám nebo ne, jestli setrvám nebo ne a já chtěla setrvat).
Oba jsme byli mladí zodpovědní stálí věrní trvalí – prostě jsme chtěli chodit s tím, s kým to bude "navěky," tak jsme podle toho udělali svůj výběr a podle toho jsme se i chovali. Nebylo představitelné nic jiného (nojo, to teď bych měla za signál, že takový přístup je trochu izolující a okleštěný). A tak to šlo pořád stejně, dobře jsme se shodli, měli společnou bandu kamarádů a spolu i vedli oddíl, začali jsme spolu bydlet po sedmi letech chození, rok potom, co jsem dodělala VŠ (předtím jsem víkendy trávili spolu a přes týden spali někdy každý sám, dvakrát třikrát týdně oba u našich nebo u jeho rodičů). On navrhoval svatbu už tehdy, i dřív vlastně, ale já odmítla, bylo mi trapné brát se na studiích, nevydělávat peníze. Chtěla jsem napřed začít někde pořádně pracovat, pak teprve se brát a jít na mateřskou. To byla moje představa.
Byli jsme celkem dobře sehraní v chodu dní, organizaci týdne, víkendů, cest atd. Byli jsme dobře zakomponovaní v okruhu přátel a oboje naše rodiče dobře vycházeli s námi oběma. Byli jsme ten pár, který „patří k sobě“ a ani pár sám ani lidi okolo si neumí představit, že by to bylo někdy jinak.
(pokračování následuje)
[13] ore,
jo, lpím na sench, to jo. Ale nejde mi "jen" o sny. To snad je poznat, ne?
ok, vsak reju jen do lpeni na snech.
2. částBylo mi 26 a začali jsme spolu bydlet. Ta moje představa napřed zakořenit v nějakém zaměstnání se trochu protáhla, protože jsem šla na postgraduál, kde jsem sice měla vysoké stipendium a za práci pár tisíc ještě navíc, ale spíš jsem se flákala. Děti jsem mít před třicítkou nechtěla – mě měla máma taky ve třiceti, tak kam bych se hnala. To byl můj postoj vzešlý z rodinného prostředí a povahy. Vdavky (ani děti) pro mě nikdy nebyly žádný cíl, žádná ideální představa budoucnosti, na svatební den jsem nikdy nemyslela jako na něco krásného a vytouženého, naopak. Chtěla jsem se tomu vyhýbat co nejdéle. Skupina kamarádů kolem nás se ženila a vdávala, ale mne se to jakoby netýkalo (chtěla jsem, aby se mne to netýkalo), protože jsem byla o pár let mladší.
Když mi bylo 27, náhle zemřel můj tchán (než se mým tchánem mohl stát). Když mi bylo 28, ranila mrtvice mého tátu. Radikálně to změnilo život jeho, mámy a můj (viz seriál „Tehdejší temné sny“), na půl roku jsem se nastěhovala zase k rodičům. Samozřejmě to byla jasná známka toho, že se k nim cítím víc patřit než k partnerovi, nebyla jsem dospělý člověk, byla jsem stejná jako když jsme spolu před devíti lety začali chodit. On taky. Bylo mi zle, byla jsem na dně, k tomu nezaměstnaná a přítomnost jiných lidí mi nepomáhala, rodiče vůbec netuší ani teď, jak to bylo, partner to věděl celou dobu. Žádná opora psychická a opora v rodinných vztazích pro mě nebyl – částečně proto, že jsem nezrale hrdě a pitomě odmítala jakoukoli oporu, částečně proto, že to bylo pro něj neznámé a lekl se toho. Ve věcech provozních a finančních opora byl, nakonec mě plně živil. Po roce chtěl svatbu (kupodivu, anebo právě proto?) a argumentoval našimi otci a tím, aby se svatby dožili strýčkové a tetičky a abychom „oplatili“ svatbu všem těm kamarádům, kterým jsme na svatbě byli. A měla jsem odmítnout? Bylo mi 29, podle mě tak akorát, náš vztah trval 10 let, nepředpokládala jsem, že by mohl skončit. Věděla jsem, že jsem v depresi a tušila, že až to přežiju, budu jiná. Tak jsem souhlasila se svatbou.
Tak proto jsem se vdala.
Manžel se občas ptal „A chceš mít děti?“ Odpovídala jsem ve smyslu, že ano, že až jednou. A při rozchodu (velmi smutný) konstatoval, že o svatbě se mu podařilo mě přesvědčit, ale o dětech ne. Což teď celkem chápu, ale v tu chvíli mě trochu namíchlo, jaképak přesvědčování: buď chceš mě, jak jsem, moji osobu pro moji osobu, anebo může být na mém místě kdokoliv a já jdu jinam, kde někdo chce mě, a ne děti s vhodným prověřeným dárcem.
On chtěl celkem normální nenáročné věci a dal by do toho všechno.
Jenže já v té době jsem se začala měnit, začala si teprve uvědomovat sebe, začala zjišťovat, co chci zase já. Kdybychom žili tak dva roky bez sebe, byla bych schopná pak pokračovat ve vztahu.
Jenomže podobné utopické návrhy on považoval za přetvářku, za předstírání manželství (jako by manželství nemohlo být tím, jaké si je člověk udělá) a nechtěl čekat, on chtěl děti.
… a já se zamilovala do jiného, úplně bláznivě, šíleně intenzivní vztah (oboustranně); tam nebyla volba, tam jsem hned konala, protože jsem nemohla jinak. Bylo to prostě jasné ANO, ta "druhá poloha", kterou charakterizuje pěkně ratka ad [11].
[17] tak rej i do nesnů :)
ad 19: Liško, prosím pokračuj, jak to bylo dál…? Jak ten intenzivní vztah pokračoval a proč teď už není?
[21] to je už jiná kapitola, ne?
Moc se mi do toho nechce.
No tak tři čtvrtě roku to trvalo – s Oslem není žádný klid, jsou intenzivní pocity, intenzivní debaty, intenzivní výlevy, on pracuje intenzivně někde a pak zas jinde … neexistuje u něj žárlivost a existovala u něj prudící sportovně-soutěživá promiskuitní manželka a dvě malé děti (a další dvě starší děti jinde a jejich matky a nevlastní sourozenci), takže Osel živil nejmíň šest lidí, podle toho vypadá vždy jeho pracovní nasazení (i časově), k tomu se snažil být s dětmi, hlavně těmi malými.
To nám vůbec nebylo na překážku, stejně jsme se vídali, jak se dalo nebo si volali a psali každou volnou minutu atd., no smršť zběsilé intenzity.
Byli jsme okouzlení a pobláznění, do sebe navzájem a do sebe samotných tím odrazem druhého.
Pak jsem měla nevysvětlitelně plačtivé období – jestli to bylo z toho všeho nebo z hormonální antikoncepce (už ji brát nikdy nebudu), to nevím, on na to samozřejmě reagoval, podporoval, já začla těžce nést jeho kouření, ale asi to byl nějaký zástupný (žárlivý?) problém (usurpovat si z něj víc?), on vysvětloval, jenže s jeho výbušnou povahou… Přestěhovala jsem se do bytu, kde trávil pár nocí týdně, ale hned první den mi řekl, že se v tom už necítí dobře, že jsem mladá, on už založil několik rodin, že má blbej pocit, že mě blokuje, že už to nejde, abych byla jeho partnerka.
Já z toho úplně zničená a vůbec jsem nechápala, že po těchto slovech se se mnou klidně vyspí. Pro něj je sex úplně mimo vztahy; pro mě už taky celkem může být, ale ne za takovéhle situace, jako změna po jiné formě vztahu.
Tak to pokračovalo asi rok, s přespáváním u mne tak jednou dvakrát týdně. Pak naštěstí začal pracovat stovky kilometrů daleko, takže se poslední dva a plůl roku scházíme tak jednou za půl roku na hodinu na kafe.
Teď se teprve bude rozvádět – protože to chce manželka, on by to nikdy neinicioval, kvůli dětem, a já bych to nikdy taky nenárokovala.
Jedu na noc a den ke kamarádům, ahoooj!
ad 22: Liško, dík. Tohle jsem k dokreslení všeho potřebovala vědět. Když jsem to přečetla poprvé, jediná myšlenka, co mě napadla, byla: Osle, buď s Oslem! (promiň, to jsou takové spontánní věci, které ze mě padají aniž by to prošlo cenzurou.)
Víš, mě nějak připadá, že ten první partner (manžel), byl vybraný rozumem, žes ho doopravdy nemilovala (i když byl podle těch vnějškových ukazatelů opravdu dobrý), proto ti ten závazek s dětmi přišel obtížný. Jak to bylo s Oslem? Neměla jsi chuť s ním založit ono hnízdo (přes ty všechny obtíže), kterému ses jinde bránila?
Co když na to koukneš takhle: Podle mne nejsi citově volná, proto nepřicházejí partneři. A bojíš se, sama sebe, že se zase přemluvíš do nějakého rozumného vztahu, jako bylo tvé manželství. – jak ti to zapadá? Jsem hodně mimo?
první sňatkypodle toho, jak si myslíme, že by to mělo být … a potom už s vědomím uskutečněné chyby, pocity viny k tomu druhému, snaha si s ním nějak vyrovnat účty … do snů nám chodí svědomí (taky občas)
Ze snáře….smysl života je rozmnožit se a najít osvícení v bezpodílovém podníkání.Manžela ve snu dobrého mít nebo ho vidět znamená radost a pořádek v domácnosti.V opačném případě roztržky měsíční čakry.(levotočivá a pravotočivá)
Liško 15.ale já netvrdím, že se lidi musí měnit, já tvrdím, že se nběkdy stane, že se jeden z páru vyvíjí a ten druhý ne, a to se pak ti lidé samozřejmě musí začít míjet.
[26] Mod
No jo, mně přijde normální, když se člověk vyvíjí a mění. V tom případě by se všichni "normální" lidi, co stojí zato, museli jen a jen míjet. Já myslím, že to můžou zmáknout jako pár přestát i spolu – pokud jsou už dost vyvinutí :) Pokud to přijde poprvé a nenadále, tak těžko,no.
[25] santawizard
Bezpodílové podnikání, co to je? :) Taky nevím, která čakra je měsíční. Ta srdeční?
[24] ztb
Pocity viny jsem u sebe dost vymýtila (poté co jsem jimi byla příliš ovládána a zašla bych na to). Váhám – už mě to víckrát napadlo – jestli mám vůči bývalému manželovi pocity viny; myslím, že ne (leda vůči sobě, že jsem neprokoukla a nejednala dřív; ale to se nestalo a nešlo, takže jaká vina).
Já jsem v podstatě (v detailech až tak ne:-) byla k němu velice fair, hned jsem mu vyklopila, že mám někoho jiného. Nenechala jsem manžela dlouho smažit, rozešla jsem se, on požádal o rozvod a měl volnou cestu za tím, co chtěl; vzal si někoho jiného a má dítě a já jsem ta, kdo mu tu možnost poskytla, tak trochu.
Jediné, kde vinu cítím, je, že jsem potíže ve vztahu neprobrala s manželem včas v zárodku (mně to nešlo dřív rozpoznat a verbalizovat, byli jsme na takové vztahové dohovory moc nezkušení), nesnažila se o změnu, vylepšení, nevzala jsem ho jako parťáka, se kterým na tom budeme pracovat a společně, jako jednotka, uspějeme. On mi tohle i vytkl.
Jenže já vím, že by se on přece nemohl změnit – jen já mohla změnit svůj pohled na svět (a já ho změnila hned tím směrem, že musel nastat konec toho manželství). A vím, že on se choval úplně stejně jako já; on se neposnažil změnit to, co mi nevyhovovalo, on to se mnou taky neprobíral, natož aby konal. Nedošlo mu, že je to tak důležité. A já to nezdůraznila – prostě takhle dokola jsme v tom byli oba.
Píšu to obecně, protože konkrétně by to bylo moc osobní a nechci, aby to vyznělo, že manžela nějak zostouzím, to mužům nedělám :)
Máš pravdu – první sňatky, první vztahy takhle dlouhé neposkytují zkušenost, jak jednat, když dojde na "lámání chleba."
[23] Lenko
Tak ti to z toho textu vysvitlo správně; nechtěla jsem přímo říkat, že jsem zřejmě "opravdovsky" manžela nemilovala, kdežto s Oslem byla ochotná rodinu mít.
Když se zamiluju, chci od toho partnera, který mě fascinuje, něco mít, něco z něj vzešlého, radost, co žije vlastním životem – a dítě to splňuje nejlíp :)
Za jiných okolností dítě nechci, nemá to pro mě plný smysl. Jiné aspekty dítěte se totiž dají nahradit jinak. Zdá se mi.
Tvůj návrh: Já myslím, že jsem citově volná.
Jen se nepřestávám divit, že nejsem teď už zase zaměřená na lov mužů; být se sebou samou je pro mě uspokojivé i tak. A divím se tomu, že se cítím spokojeně. Že žádného chlapa nenaháním, nehledám a ani mě neznepokojují myšlenky typu "jak to vypadá pro okolí, co si o mně myslí." Vůbec mě nenapadají, mám se dobře.
Co není dobře, jsou nějaké skryté obavy, jak by to zase bylo. Nebojím se jen, že by ten budoucí vztah byl nedomrlý, obávám se, že budu moc ustupovat, že nebudu vyjadřovat, co chci – buď že následkem toho setrvám v nedomrlosti bez šťávy, která mě nebaví a nestojí zato (ale jako vychovatel-zabezpečovatel dětí by byl prima), anebo že to bude šťavnaté až moc a půjde opět o superzajímavého týpka, který ale "jen projíždí", je sice úžasný, ale pro soužití naprosto nepoužitelný až zneužívající (ale jako biologický otec by byl fantastický).
Ale ne že bych nevěřila, že existují muži mimo tyto extrémy…
Nevěřím sobě, že budu schopná něco odmítnout nebo něco přijmout.
… a nevím úplně, PROČ si v tom nevěřím. Nemám to úplně jasné. Můžu si pořád opakovat: "To přece záleží jen na mně, nikdo mě nebude nutit do vztahu, kde nechci být, nikdo mě nebude nutit do ničeho, to je jen nesmyslná představa, já se rozhoduju, nikdo jiný, nic mi tak přece nehrozí…" a stejně mám nějaké divné pochyby.
A ty se rozplynou až v akci, samy – tak to vidím. Dokud se nic neděje, je to debilní podhoubí pro idiotské matné obavy, co nejsou realita.
Liško,díky za upřímnost a otevřenost.
Je asi jasné, že ke svatbě by měly být jiné důvody, než strýčkové a oplácení kamarádům, to opravdu nebylo to pravé. Také ale on se měl chytit za nos – má smysl si brát někoho, koho musím do svatby přesvědčovat?
No, já si pro sebe vždycky říkám, chybu udělat můžu, ale nesmím udělat stejnou chybu dvakrát!:)
Touhle zkušeností jsi chráněná, to se neboj, příště už se určitě dokážeš zaměřit na to, co minule uteklo – jestli máte stejné plány a jestli jdeš do vztahu proto, že s ním chceš být, a ne kvůli tetičkám.
Pokud jde o ten druhý vztah, připomíná mi to mé nedávné téma o šílené lásce:) Podle toho, co píšeš, mi to nepřijde jako to pravé ořechové, tedy pokud od protějšku nežádáš jen nezávazný sex, ale opravdový vztah. Tohle není partner, to je děcko, nezodpovědné a sobecké, spíš by ses citově vázala s někým, kdo by nebyl tou pravou oporou pro život… tedy soudím z faktů, které píšeš.
Ad Mod, myslím, že právě z této debaty vysvítá, že ani hodně dlouhý vztah a předsvatební soužití nezaručuje shodu v životě a manželství, někdy to může být právě naopak.
Možná tě leká čas… ale zbav se předsudku, že musíš s někým x let žít a pak teprve budeš vědět, jestli je to ten pravý nebo ne. To poznáš, neboj se, poznáš to!
Teď se musím usmívat… vdát se můžem klidně za někoho, koho jsme viděly párkrát v životě, jen to musí být ten Pravý;)
Třeba budeš mít nějaké pochybnosti, jestli vám to vyjde, ty mít musíme, protože polovina manželství se rozvádí, takže je nemůžeme nemít, ale půjdeš k oltáři a budeš vědět, že teď tam prostě chceš jít a že tam chceš jít právě s tímhle mužem. Kdepak tetičky:))
Už se těším, jak nám o tom budeš psát!
Milan má v tom první komentáři pravdu – to povolání – myšleno rámcově – první je odpověď na základní otázky. Chceš mít děti, nebo ne? Chceš být vdaná, chceš s někým prožít celý život dohromady nebo myslíš, že by ti třeba vyhovoval spíš individuální život, nevázání se? Jak bys chtěla, aby tvůj život vypadal ze dvacet, třicet let?
Podle toho, co si odpovíš, se budou odvíjet tvé další kroky…
Hrozně moc ti přeju, aby to vyšlo tak, jak chceš.
Zkřížily se komentáře, já jsem ten svůj napsala ještě než jsem si stihla přečíst tvé poslední.
Chris a Milanovo téma:
když přemýšlím o dětech (s mužem, který mě fascinuje, jak jsem psala [27], jinak radši nic) a životě v partnerském vztahu, jsem pro ještě v partnerském vztahu žít, aspoň nějakou významnou dobu, když ne navěky věků :) Protože je to rozmanité a přináší to tolik věcí, vlivů, impulsů, sdílení atd atd. A žít sám mi sice jde hezky, ale není v tom žádná konfrontace, které se sice ráda vyhnu, ale bez ní se těžko roste v sociálních dovednostech; když použiju takový suchý termín). V jiných věcech si můžu i bez partnera růst, zkoušet, objevovat a mít úspěch a spokojenost z vykonaného a radost a cokoli.
Nemůžu si nepřipomenout příhodu z dětství, mohly mi být tak čtyři nebo pět let. Nějak jsem se nevýznamně bouchla a táta s babičkou mi řekli rčení "Než se vdáš, tak se to zahojí."
Teprve z těch slov jsem propukla v pláč "Já nechci být nevěsta" a museli mi slíbit, že se vdávat nemusím, když nebudu chtít. (Asi jsem to pochopila, že mě jednou budou vyhánět z domu, a to je ve čtyřech letech existenční hrozba :-)
Slovo nevěsta pro mě i později bylo něco trapného, naivního, přežilého, nepředstavitelného, zjevení, které má přikázáno být v bílém a ještě mívá odporné kraječky a kýčovité načinčaniny a to jsem nikdy nesnesla (byla jsem v dětství ochotná nosit jen sukně, které měly kapsy na kameny, tužky, blok, nůž…).
Však jsem měla na svatbě pruhovné hedvábné kalhoty; kdyby po mně ženich chtěl, abych byla v bílém, tak bych se odmítla vdát, v tom jsem měla jasno, na takových blbostech vykonstruovaných jsem lpěla :-)), to důležité nevidouc.
Být nevěsta pro mě nebylo nic touženého.
Ve fantazii jsem jako dítě sjížděla hrdinské scénáře; láska v nich sice nechyběla, ale spíš jsem osvobozovala ženicha s kordem v ruce já, než by on mě dobýval jako bělostnou nevěstinku v šatech, co překáží.
Tolik odbočka do dětství k epizodě, která je možná v mém životě nevýznamná a ojedinělá, ale možná taky ne; neumím to posoudit.
Chrisjá už toho mám na psaní i tak tolik, že už raději nebudu nic měnit, protože pak už bych to rozhodně všechno nestihla sepsat:-)
Ten pravý, no to by byl ten, který by semnou mohl mít naprosto rovnocenný vztah, tedy žena?!:-)))
No,dlouhodobý vztah určitě nemusí zaručovat souznění v manželství, ale z dlouhodobého vztahu se může stát pohodlný zvyk, kdy už je pak třeba i hloupé na otázku " Vezmeš si mě?" odpovědět "Ne".
Než jsme to totálně rozmatlali v komentářích:-), z Liščina příběhu mně vyplynulo, že její exmanžel je pro ni přitažlivý jako bytost, ale ne jako partner. Já to měla jinak, respektovala jsem své partnery jako partnery, ale vždycky jsem narazila na nějakou chybu v té bytosti, myslím nějakou zásadní chybu, kterou jsem neuměla překonat.
moc mě oslovilo to, jak popisuješ ten kontrast mezi tím úžasným fascinujícím mužem, který by byl skvělý genetický materiál, a tím férovým mužem, který by byl prima živitel a asi celkově dobrý k rodině, ale chybí mu to kouzlo.
Bojím se, že se jednoho dne v téhle pasti taky ocitnu; respektive už jsem v ní byla a snad se mi podařilo uniknout, i když se bojím, že pokud se zase objeví někdo oslňující a fascinující /a pro normální soužití nepoužitelný/, tak se v ní ocitnu zas.
[20] no, to bych prave nechtel. protoze se sam placam v tomtez, a tudiz bych prisouval jenom nejaky "rady" jak jsem vymyslel ze to je, zadna presla zkusenost, a na to si davam cim dal vic bacha.
[28] z toho bych podepsal ten zaver. "v akci".
moje zkusenost je takova ze kdyz premyslim "naprazdno", spis se vic zamotavam. v tvem rozumnem premysleni vidim stejny svoje, mimochodem.
kdyz bych to mel zhodnotit nejak "vedecky", sluselo by se rict "neefektivni" :-) dvacet procent vymysleno pouzitelneho, osumdesat odpad.
"akce" ma efektivitu obracenou :-)
kurna, me se zda ze nejvetsi vadou Liscina manzela byl nedostatek prastenosti. Ze kdyby byl dostatecne prasteny, necitelny, sverazne ujety tak by mozna sanci mel.
Nejhorsi je, kdyz nekdo jede podle sablony. Furt. Kazdy den stejne perfektne. Laskyplne ochotne pozorne prikladne nicnemoznovycitatelne.
Me tam chybi prave to zive "neco". Ale moznaje to jen tak popsane. TReba je manzilek uplne normalni pako :o) jako vetsna normalne prastenych muzu.
K detem a partnerstvi. Bohuzel u starsich deti me partnerstvi muselo ustoupit detem. Akorat o prazdninach a nekdy o vikendech, kdy si moje maminka (a nekd i tchyne) vzaly deti tak jsme mohli pestovat partnerstvi. Vetsinou jsem neco podnikali, nekam jeli ale stejne ta decka byla furt virtualne pritomna.
Ac nerada, musim cestne priznat ze muj muz nebyla vasniva laska, jelikoz jsem hledala muze pro zivot nikoli pro vasen. Ty vasnive muze jsem vyrazovala jako nezpusobile. TEd s odstupem vim proc. jak se muzu starat o svoje budouci decka kdyz budu furt resit svoje komplikovanevasnive vztahy s muzem? Proste jsem do tohohle rizika nesla. A asi bych nesla ani ted. mela jsem dva takhle blaznive vztahy pred manzelstvim. S jednim jsem se i prala. BYl to sileny nepricetny vztah. TAk toho bych si nikdy nevzala a ani bych si s nim decko neporidila. Ale jinak bych s nim delala uplne vsecko a to furt.
taky víc moc nevímměsíční čakra je sexuální čakra mezi nohama.Bezpodílové podnikání je jako král a královna ,ale v dnešní době to nejlépe umí vysvětlit, tak zvaná charita a firma pro výpomoc v domácnosti a v podnikání.Nejenom v otázce zdali pracuješ pro sebe nebo pro někoho jiného nebo naopak,ale jestli pracuješ na sobě nebo na někom jiném nebo naopak.Dle zákona manžel a manželka nesmí však pracovat jeden pro druhého jako zaměstnanec a zaměstnavatel.Např.když hospodář hledá hospodyni,aby se stal hospodyněm,tak to už je taky ,jako kdyby jakýsi čaroděj hledal samotnou čarodějnici,či cosi.
[37] jo táák.
Ale stejně je to zamotané.
Sexuální čakra je ta první? Já myslela spíš až ta druhá, ačkoli není blíž viditelným pohlavním orgánům, ale těm vnitřním.
ratko [36] skvělý :-)))
[35] tak přesně tak to je! Největší "vadou" Liščina manžela byl nedostatek praštěnosti. To by podepsala většina našich společných kamarádů, přesně tak mě (k nás) viděli.
S praštěnýma klukama jsem ve svém živlu, s těmi se dobře bavím a inspirují mě a nabuzují. Jenže taky mívají své odvrácené stránky – v soukromí se možná chovají jinak než když se mnou a ostatními vtipkují a jiskří; to nevím.
je to zamotané38)srdeční čakra taky neleží v srdci ale uprostřed i s pocity..jako kdybys měla 2 srdce najednou.Jinak ty čakry jsou jako země,měsíc,pupek ,srdce ,ohryzek, třetí oko a koruna.Jedině měsíční čakra je mužská nebo ženská. nebo-li levotočivá a pravotočivá.
[39]
A přece se točí! :)
a nekomu se toci vsecko :o))
37:
Muladhara nemá s Měsícem nic společného.
Představuje zemský element a astrologicky k ní náleží planeta Mars(udávají se i další,ale Měsíc nikdy,což je vzhledem k jeho astrologické charakteristice ve srovnání s podstatou muladhary jako sídlem sexuality logické.)
čakry jsou jako dírky na flétně na které se může hrát celá muzika.Za peníze hrajem blůz versus vstup zdarma ale jenom s dobrou náladou?!
taky mám jedno první … nepovedené, taky je o nevyslovených a zmařených problémech, taky jsem se draze učil, se učím … Ač to tak nemusí za bílého dne vypadat, hluboko uvnitř v tmavé a zlaté hloubce se citíme odpovědni (nebo vzdorovití když odpovědnost nepřijímáme) a navenek to může být jinak. Pak se to dere napovrch, třeba ve snech. Zkus mu napsat dopis a požádat ho o odpuštění z hloubky pocitů, potom ho můžeš klidně spálit, jde o to to vyslovit. Nebo třeba komiks ? :) take care
Jde o to, to vyslovit – to je pravda. Jen aby napsat mělo stejnou váhu a prožití jako říct…