PODSTATA MÉHO DĚTSTVÍ…
Zase jednou jsem si vzpomněla, že jsem v dětství měla nejlepšího kamaráda kluka.
Přišli jsme spolu do první třídy a usedli do jedné lavice. Do poslední. Suverénně. Měli jsme za samozřejmost, že spolu kamarádíme. On bydlel přímo v bytě pod námi. A byl jen o několik dní mladší než já, narozen na apríla. Navštěvovali jsme se, hráli hry. To nám vydrželo příštích deset let.
Poměrně rychle jsem byli nuceni pochopit, že pro spolužáky je naše koedukované přátelství něco zvláštního. Ne, neseděli jsme spolu – učitelka rychle celou třídu přesázela dle svého uvážení. Mně posadila vedle jiného chlapečka, který mě dost poctil intimní důvěrou; navrhnul mi, že se můžeme oslovovat "ty kriple." A pak jsem seděla ještě se spoustou jiných holčiček a chlapečků. Někdy na suplování jsme si s Danem – to byl ten můj kamarád z domu – sedali vedle sebe, ještě i v osmičce. Ale v prvních letech školy moc ne, to jsme se snažili spolu nechodit o velké přestávce a nebavit se až do skončení vyučování, abychom zbytečně neprovokovali spolužáky k řečem a popěvkům typu "ženich a nevěsta" a "kdy bude svatba?" Po skončení školy byl čas náš! Šli jsme spolu na oběd a pak korzovali klidně třeba dokola kolem bloku, než byl nejvyšší čas přijít domů. A často i potom jsem si hráli odpoledne u nás nebo u nich. A měli jsme tajné písmo s šifrovací tabulkou a posílali jsme si dopisy a bonbóny z okna do okna v pytlíku a hráli si na dvoře s ostatními dětmi…
Spolužáci ze třídy si postupně zvykli, že tvoříme dvojici. Zároveň Dan tvořil dvojici s klukem, který se mi líbil a já jemu, a já tvořila dvojici se spolužačkou, se kterou jsem seděla. Vlastně ne – já takovou dvojici netvořila, já kamarádila s více holkama najednou. A schválně i se čtyřkami a jednou cikánkou. Protože jsem byla takový obhájce spravedlnosti a rovnosti – i jsem se za to kolikrát rvala! Pro ostatní holky bylo příznačné, že spolu kamarádily vždycky po dvou, a když si jedna dovolila jít na oběd s nějakou jinou než tou svou, vznikl pláč a rozkol a aféra a změna dvojic. To jsem nikdy nechápala! Vždycky jsm se snažila kamarádit s víc holkama, s každou jiným způsobem. A s Danem samozřejmě.
Spolužáci tedy přijali to, že kluk kamarádí s holkou a holka s klukem. Jenže vždycky tu byly děti z jiných tříd, které se toho nějak domákly a opruzovaly. Divily se zkrátka. Zkoumaly.
Vlastně víc než my dva sami. Jak to vznikne, že kamarádí holka s klukem? Už od narození jsme jezdili na chalupu, kde byli dva stejně staří kluci jako já. Ostatní děti byli buď trochu starší nebo trochu mladší. A v předškolním věku to dělá hodně. Asi jsem byla zvyklá kamarádit s kluky. Nevím. Kamarádit s holkama mi nedělalao potíže, ale pravda je, že já se jim nikdy nesvěřovala. S ničím. Ony mně jo. A to mi zůstalo asi do třiceti let – holkám se nesvěřovat. A když je jich pohromadě víc než dvě, radši se odklidit od jejich hihňání a kreslení srdíček a jít se bavit s klukama. Nebo se strejdama. Prostě s muži, ne s ženami. Asi až od jednatřiceti jsem se cíleně začala snažit být s ženami, až poté, co jsem se najedonu ocitla ve stejné životní etapě a stejné čtvrti jako moje kamarádka, spolužačka z gymplu. Ta byla první, kdo mě otevřel. Sešly jsme se, obě nastartované, rozjařené, po dlouhém období temna obě nabuzené k žití, k začátku. Jo, můj manžel měl recht, když ho právě tohle soukmenovství znepokojilo! Rozchod nebyl daleko…
Tím se dostávám na konec a taky zpátky na začátek: tenhle týden, když jsem zažila určitou paralelu, uvědomila jsem si, že můj dlouholetý vztah s kamarádem Danem se dost podobá mému dlouholetému vztahu s bývalým manželem. Paralela. V čem je ta obdoba? Neumím to popsat – vizuálně jsou oba blonďáci a oba s brežněvkami (jestli ještě víte, co to je:) Ale v tom to není. Obojí bylo dlouhodobé, obojí byla nerozlučná dvojice, která bez sebe nedala ani ránu, den co den. Obojí bylo takové kamarádské, ne vášnivě milenecké. – Ačkoli i během těch let kamarádění s Danem jsme měli období, kdy on prohlásil, že já jsem Ona a všichni to věděli. Vždycky bylo primární kamarádění. A s manželem jsem taky vycházeli v pohodě napořád a mohlo to tak napořád zůstat. Nebýt mého zákonitého puzení obživnout po období srabu, strachu, blízkosti smrti.
Proč se mi tahle paralela teď vyjevila, nevím. Ani teď nechápu, proč zrovna já jsem musela být ve škole tak nápadná a vyčnívající svým kamaráděním s klukem. I jeden učitel se tomu divil a ptal se mě na to… Jak tohle vzniká – vzniklo? Co to znamená? Nijak extra mě to netrápí a nemyslívám na to jako na něco kuriózního. Ale pozoruhodné je, že když mi bylo před lety zle (před tou třicítkou :-) a chtěla jsem tomu přijít na kloub, dostala jsem na sebe ohromný vztek jako nikdy! Souvisí to s tím, že jako dítě jsem si přála "být jako všichni ostatní," ale pořád se mi nedařilo tohoto absurdního cíle dosáhnout?
Nevěděla jsem, že JSEM jako všichni ostatní lidi a zároveň že být JINÝ je normální a stejné pro všechny.
Na pátou ranní je to moc těžké čtení:-))
Hmmm, je to tezke cteni. Protoze je zde nekolik vypovedi a ja odhaduju ktere z nich jsou pro tebe dulezite. Proc pises zrovna tohle a ne neco jineho. Kamaradstvi s klukem na prvnim stupni zakladky a ve skolce. Znam. Honili nas ostatni decka a smali se se nam. Zenich a nevesta. patrili jsme k sobe. Kamaradstvi s ostatnimi holkami, vetsinou ctyrkarky se socialne slabsich rodin (i z 10 deti) a tak. VYpovida to neco? Je v tom neco co dava smysl a ja si toho nevsimla?
Pokud chci postrehnout nejaky smysl ve vypovedi musim to nechat probehnout sama sebou, jakobych to prozila ja a odchodila ve svych botech a proto tam strkam tu svoji osobu (ne abych cpala do hodnoceni sovje ego). Kvuli empatii. Rozumim tomu co pises. mylim ze to dokazu prozit podobne. Je to vyvoj. I tomu vztahu s kamaradkou pozdeji rozumim, s kterou jsi se vrhla do zivota, taky tomu rozumim. To puzeni zit, prozit, vrhani se do viru. A zapuzeni toho staleho. Vytlaceni mimo to, co zdrzuje a omezuje.
Ale omezuje to skutecne? Co kdyz se to tak jen jevi. Protoze to nezapada do naseho vntrniho vzorce. Clovek se chce osvobodit a nevi jak na to. Tak zapuzuje to co se mu zda nebezpecne. Ale nemusi to byt nebezpecnejsi vic nez to jine. teda. mozna. Zda se mi ted ze temer vsecko co je prekazkou a podnecuje k vyvoji (srovnani se s touto prekazkou) je dobre. a nemusi to byt ani prijemne. muze to byt i neprijemne. ale ta vnitrni posloupnost je dobra. uspokojeni z postupu. nemusi to byt prijemne.
mozna je fakt podstata sdeleni, ze jsem jako vsichni i kdyz se vydeluju a myslim si puvodne ze nejsu. ze je to obrovsky omyl se domnivat ze ten druhy neni stejny jako ja. je uplne stejny, i kdyz je jiny. ano posledni veta je podstatna. tak nejak.
Pokud někde narazíš na tuto knížku,tak doporučuju,přestože já jsem ji ani nedočetl.
http://www.knihycz.cz…lky–P16000
Ale to jen proto,že je to knížka o ženách a pro ženy.Já mám dost starostí sám se sebou,abych ještě řešil ty vaše:-0))
Ale myslím že je tam spousta zajímavých postřehů,spousta krásných příběhů,které naznačují,proč a co vás k někomu přitahuje,odtahuje,nebo obojí současně…
Dá se tam najít plno odpovědí,ale takových nejednoznačných,je to jako s Tarotem,prostě se objeví jedna malá složená část puzzle,která ho pomůže složit celé,nebo to aspoň zkusit.
"Mně posadila vedle jiného chlapečka, který mě dost poctil intimní důvěrou; navrhnul mi, že se můžeme oslovovat "ty kriple." " – you made my day, děkuju.
v dětství jsem taky měla kamarádka-kluka, ale bylo to jen víkendový kamarádství, vídali jsme se o sobotách ve Kbelích, kde on bydel a já jezdila k prarodičům. Dělali jsme lumpárny a když jsme vyrostli do puberty, tak jsme se jeden druhýmu odcizili.
Kamarádit s klukem je (mělo by být) naprosto normální. Vytvářet dlouhodobé vztahy už odmala, je známkou zralosti, řekla bych. Stejně jako nevázat se na jednoho člověka – kamarádila jsi i s jinými.
Já tedy taky nikdy neprožívala takové ty jalové holčičí vztahy, jak jsi o nich psala. A nikdy mě nenapadlo žárlit na jinou kamarádku, prostě jsme pak kamarádily všechny dohromady. A když nikdo nebyl v dosahu, měla jsem svůj vnitřní svět, který mě dost naplňoval. Já kamarádila s naším psem a s lípami na zahradě … s rostlinami, brouky … Byla jsem odmalinka taky asi "jiná", ale nevěděla jsem o tom, lépe řečeno, nepřemýšlela jsem o tom. Větší starosti jsem měla v rodině, to mě opravdu trápilo, problémy s kamarádkami či kamarády jsem asi neměla.
Osobně si myslím, že přátelství by mělo být základem každého dobrého partnerského vztahu. Domnívám se, že to s tvým manželem nebylo špatné, akorát ti do života vlezl problém vyvázání se ze závislosti na rodičích a tvoje potřeba si prožít ještě něco jiného.
Teď už máš ty kotrmelce za sebou, jsi o mnoho bohatší a můžeš si vytoužit, jak by měl vypadat tvůj život dál.
Co mysíš, jsem hodně mimo?
Je až zvláštní, kolik lidí má tak podobný život… Všichni jsme jiní ;)
Mně je zatím jednadvacet, tak uvidíme jak to bude pokračovat…
DeathOfRats:
To vypadá jako dost dobrý přístup – podobnosti a "všichni jsme jiní". A hyn sa hukáže, jak to bude dál :)
Lenko,
ne, to určitě nejsi mimo, kde by ses tam vzala!
S manželem to nebylo špatné, to vůbec ne, a kdybychom už měli odžito v tu chvíli oba něco víc, mohli jsme asi náš vztah prohloubit, vylepšit, otevřít, být si pak bližší. Ale my jsme vlastně nebyli a měnit po tak dlouhé době ten zajetý model bylo nepředstavitelné.
Tos řekla docela zajímavě – díky! – že mi do toho vlezla separace od rodičů a prožít ještě něco jiného. Akorát to "jiného" nějak v té situaci nemohlo být s tím stejným partnerem :(
dewberry,
nojo, na to ráda vzpomínám jako na poctu – říkat si intimně "ty kriple." Samozřejmě jsme se s tím pochlubila doma a tam se má matka, jak to měla ve zvyku, stíracím způsobem ptala: "A víš, co je to kripl?" Já na to že ne. A ona, jak to měla v těchto situacích ve zvyku (například později se slovem kokot nebo mrdat), mi to vlastně nevysvětlila. Takhle mě vlastně zanedbala :)
Saule,
jo, to knihu jsem měla půjčenou, byly o ní před pár lety na blogách zajímavé diskuse (ratka, rulisa a další). Ale taky jsem ji nedočetla, protože byla moc zdlouhavá a navíc mě nepřekonatelně iritoval ten překlad. (A možná i překlepy – zajímavé je, že zrovna v tomhle mém článku jich je tolik a jindy ne. Opravím je zítra. :-)
Možná je čas si tu knihu půjčit znovu!
ratko,
dík, jak jsi se snažila to sesumírovat.Však jsi taky z toho dobře vycítila, že jsem sama nevěděla, co je to podstatné na tom kamarádění s klukem (a jestli něco vůbec; ale já myslím, že jo,že to něco musí ukazovat, zrcadlit). Možná to ukazuje, že mi připadal bližší táta než máma a víc jsem důvěřovala jemu – proto potom i jiným mužům, a ženám tak dlouho ne.Čím je to dané, to těžko říct, určitě to musí být z úplně raného dětství, nevím.
Ještě se pokusím pro sebe najít to podstatné v tom, co jsem psala…
Mod.,
když to nemá hlavu a patu, nehodí se to na hodinu pátů :)
Lenko,
ještě jsi mě inspirovala s těmi dlouhodobými vztahy jako známkou zralosti. To zřejmě pravd aje, určitě. Ale na druhou stranu dlouhodobý vztah, pokud je monotónní, pořád stejný, a narazí na překážku, prubířský kámen, tak možná je míň flexibilní než vztah (zatím) krátkodobější, ketrý se teprve utváří, hranice teprve vznikají, ještě je možné je posunout – když už jsou vymezené kameny nebo ostnatým drátem, jejich posunování je těžké.
… z toho vyplývá, že by se měl člověk zasloužit o to, aby se ve vztahu něco dělo, aby nezajel do jedněch kolejí brzo a natrvalo. Flexibilita je určitě žádoucí, protože se vyvíjí život toho páru, společný, ale vyvíjejí se jeho jednotliví účastníci iindividuálně, tomu se nedá zabránit, to by zas bylo neflexibilní…
K čertu s těmi vztahy, takové emocionální vlny, kdo to má vydržet, že jo! jenže bez nich je sice klídek, ale stagnujcííc, částečně.
ad 9,10: Musím se usmát. O tom, aby dlouhodobý vztah nezevšedněl, nenudil a pořád to v něm jiskřilo,jsem psala v komentu č. 6, ale už se mi to zdálo dlouhý, tak jsem to smázla.
Jasně, každý vztah, má-li být dlouhodobý a k něčemu, riskuje své zevšednění. A to, aby se to nestalo, je věcí obou. O vztah je nutno zřejmě od určité fáze vědomě pečovat.
Vývoj: Mezi dvaceti a třiceti/čtřiceti se člověk vyvíjí hodně moc. Pokud se vývoj těch dvou nesladí, jde to do háje. Nůžky se rozevřou a rozchod je nevyhnutelný. Tak tomu bylo u nás také. Často se ještě někteří snaží zůstat spolu kvůli dětem, ale jakmile děti povyrostou, po čtyřicítce jako když do nich střelí a musí od sebe. Nedávno na srazu spolužáků, kde asi jen zanedbatelná část zůstala nerozvedena, jsme konstatovali s uspokojením, že teprve teď víme, co je v životě důležité a co ne. Nehoníme se za penězi a postavením, ale jediné, o co skutečně pečujeme – a s něhou, jsou vztahy a zdraví.
"Kluci" už nehoní tolik ženský, spíš začínají myslet na to, kdo jim pomůže, až budou mít první infarkt, a "holky" už neslintají při pohledu na pěknýho mužskýho, ale více je zajímá, zda jim někdo pomůže s nákupem a rád, spraví vodovodní kohoutek a večer něžně pohladí. Ale k tomu se musí nějak dozrát. A ani trošičku to není nuda. Právě tím, že si člověk odžije ty vzlety a pády. A čím víc dostane na čumáček, tím víc ocení právě tu spolehlivost, hluboké přátelství a tak. Když tu spolehlivost (říkejme tomu tak) máš hned na začátku, tak na tebe jednoho dne zavolá dobrodružství a svoboda a jdeš jako za mámením Panovy flétny, to se nedá nic dělat.
Za sebe říkám: Bylo to krásné a bylo toho dost.
A ty? Už máš "dost"? :-))
Lenko, parádně jsi to napsala. Nojo, mám dost dobrodružství. Zrovna teď o víkendu jsem se setkala se svým kamarádem (včetně erotické složky :-), co tu měl krycí jméno Leo – teď má přítelkyni, ta se mi líbí, hodí se k sobě a evidentně jso udost zamilovaní. Tak to mě potěšilo.
Zároveň to bylo trochu smutný, že já nic. Když jsem ho viděla, měla jsem pořád nutkání sednout si mu na klín nebo ho obejmout (což on na uvítanou vydatně udělal, to jo) – a nemohla jsem, nemohlo se to stát.
A on udělal výborný gesto směrem ke mně (před spoustou lidí) – dal mi obří knihu plnou fotek, asi aby mi dal najevo – kdovíco. Tak mi to setkání ulehčil.
… a zase je to kamarádění holčičky s chlapečkem… :)
Ale podobně milý vztah mám i s "holčičkou", jeho sousedkou, která je úžasná a taky patří do stejné party (krycí jméno Ute).
Asi o tom blognu.
zajimave, uz se tesim na pokracovani. Ja kamaradila jako divka ale mlada zena (cca do 35 let) vlastne vetsinou jen s muzi, cest vyjimkam. Ale ty zeny, ktere mi vstoupily do zivota byly vyjimecne (treba jako ta ktera se stala pozdeji radovou sestrou). Takze ano, muzi to byli s kterymi jsem mela vsechny ty sve pratelske ale i eroticke vztahy. Zeny me nezajimaly, tedy krome tech par s kterymi jsem mela taky intenzivni vztahy. TEd s odstupem se mi zda, ze jsem je snad milovala. tak nejak zvlastne :o)) Protoze jsem hetero a vzrusuji me muzi. Ale nektere zeny jsem proste milovala ve smyslu touhy byt v jeich blizkosti. vyhledavala jsem jejich spolecnost a citila se vedle nich stastne.
Pritom doma jsem se neztotoznila ani s matkou a ani s otcem. Odmitla jsem oba. Zasadnim zpusobem.
Tu knihu Zeny co behaly s vlky jsem taky nedocetla. Zaujal me pribeh o cervenych botach. ale ten uz mam za sebou. Celkove pribehy ty knihy je neco co je davno zpracovane. prezvykane. stravene. vykakane.
divam se na svet ted jinak. pohledem starsi pani. Ktera si kdysi jako hezka sedala hezkym hochum na klin, proparila noc az do rana, rada se bavila a smala. MIlovala spolecnost.
uz je to ted jinak. ten prerod do byl tak trochu bolestny protoze jsem si neumela predstavit ze to nove bude fajn. A ted pevne zakotvena v tom jinem novem si uz nesedam hochum na klin, ani neparim, jsem stranou. Neni me videt a neni me slyset. tak potichoucku po spickach ustupuju. a zjistuji ze je to dobre. ze se mi to libi. kazdy cas ma asi to svoje. a tak to co bylo je davno a jakoby zde stal nekdo uplne jiny. a zil jiny novy zivot. tak jako tolikrat. jedny dvere se zavrou a jine se oteviraji.
ad 13: Počkej, ale to s Leem není žádné kamarádství. To neplatí! :-)
Kamarádství je, když mi kamarád řekne (na výpravě do hor), že je mu zima, jestli jej nemůžu zahřát tím, že si na něj lehnu. Tak to na chvíli udělám, protože mě to nic nestojí a on nezmrzne. A nic u toho erotického necítím. A kdyby třeba jeho tělo nějak reagovalo, tak se tomu uvnitř usměju, že zas tak velká zima mu nebyla, když mu tam skočila nějaká myšlenka, popř. se tomu usmějeme oba a dál nás to nezajímá.
hm.
no tak aby bylo jasno :-)
citit neco erotickyho nema co delat s kamaradstvim ale proste s telesnou pritazlivosti. je=je, neni=neni.
jo a pokud jsme stejne obleceni a zdravi, tak mrzne zenska.
kazdej kdo trochu chodi vi ze zenska potrebuje "o sezonu" teplejsi spacak.
coz nema ale bejt zadny srazeni!
ve finale toho chlapa nahoru vytahne ona :-)
18. nebo varianta B, chlap se odnese sam ale ona ho opecuje az do obzivnuti a jeste odnese mokre lano :o)
muz a zena v tesne blizkosti reaguji jako automaty. teda pokud se schvalne neblokuji (treba myslenkou nebo jinou vnitrni blokadou, treba odporem). Ale kdyz se uvolni, kdyz uvolni blokady, tak se vzrusi. tak to proste je. a je to hezke. prave takhle nezaujate svobodne. alespon pro me to bylo uzasne zjisteni ze me vzusi kdekdo. jen tim ze existuje.
pak uz zalezi na rozumu jak k tomu pristoupi a jak to vyhodnoti. no vetsinou to veme rozumne :o)))
DotazCo je to brežněvka?
Né že by na tom záleželo…Ale připojuju se k Neználkovi :)
Zajímavý článek, i diskuse. Nějak se mi vybavila naše "živá" debata na to téma a já nemůžu než kývat… Já jsem neměla "nejlepšího kamaráda". Nejlepší jsem měla kamarádku, pak jsme se nějak rozkmotřily asi v patnácti a našla jsem si jinou nejlepší kamarádku. Takhle to zní hodně divně. Vyplynulo to prostě tak nějak samo. Ale odjakživa jsem zvyklá na mužskou společnost a je mi mnohem bližší – mám bráchu a dva bratrance, žádná holka v rodině, sousedi tři kluci v našem věku… Bylo pro mě naprosto přirozený bavit se s klukama. A přesně jak říká liška – že bych se svěřila holce… e-e. Já jsem co do věku hrozný ucho, ale spoustu věcí, který tu zazněly bych mohla podepsat, mám v tom jasno, v těch prioritách, dlouhodobých vztazích… tak jsem dost zvědavá, jak bude můj život vypadat třeba za deset let, nebo za dvacet ve čtyřicetitřech… fakt hodně zvědavá.
A že o vztah se musí pečovat aby nezevšedněl je zcela jednoznačná pravda. Potíž je v tom, že stereotyp se postupně stane ze všeho. Někomu je ubíjející stereotyp práce v kanceláři a tak se živí jako kaskadér. Jenomže co – šest let skáču pod auto nebo ze skály. Zas je to stejný. Stereotyp se stane úplně ze všeho, je to jen otázka času – a ten se dá ovlivnit.
A když šla řeč o tom, co má na co vliv a o čem to vlastně vypovídá… o čem tedy vlastně vypovídá, že se kamarádím převážně s o dvacet let staršími muži?? :D Hledám otce??? to vůbec ne, otce mám a myslím, že dobrýho, nahrazovat ho rozhodně nepotřebuju. A navíc ti o dvacet let starší muži se mi líbí :)
A někdy se člověku děsně, ale děsně zasteskne po stereotypu s někým…
Vypěstovat si pár sterotypů sdílených s někým jiným je jako tiše a nenápadně slavit pár malých svátků navíc.
ruliso,
tos pěkně odhalila! Takhle jsem to ještě neměla verbalizované, pojmenované. Jojo.
teruno,
jaký ucho prosímtě – pokud jde o věk, tak v tom tvém já byla úplné střevo, kdepak bych se dokroutila až k uchu :)
A ještě dlouho dlouho potom mě ani nenapadlo, že velká hodnota je prostě jen spolubytí s lidmi, jen to spolubytí stačí, není třeba se tlačit do horečného honění za čímkoli. No a hlavně to zdravíčko :-p
Neználku a signate, ahoj!
Brežněvky jsou tlusté černé obočí, jako měl Brežněv. Ten, co se ocicmával s Husáky a podobnými hnusáky.
Když má blonďák černé obočí, tak tomu taky říkám – z piety ke konci starých časů – brežněvky, i když většinou nejsou tak vydatné jako u originálního soudruha majitele.
Lenko, ratko, ore,
jojo, klidně pokračujte v hovoru. Spíš se přikláním k orovi – když chlap řekne ženský, ať si na něj lehne, tak nevěřím, že by v tom z jeho strany nebyl aspoň malý erotický záměr :)
ad 27: nevěříš? Vidíš a mě to tehdy ani teď (asi dvacet let poté) ani nenapadlo, že by v tom byl nějaký erotický záměr. A i kdyby, bylo by mi to jedno. Jendou je to pro mě kamarád, tak ho tak beru. On ať si žije svůj vztah k mně. Ale vlastně
o přitažlivosti se nebavím, já mluvila o přátelství. S někým přátelství není možné, protože tě přitahuje víc, než s úsměvem v sobě dokážeš zaplašit. S mužem kamarádit dokážu, pokud si vážím toho, že je muž, vnímám jej tak sice, ale NIC nebo hodně málo to ve mně vyvolává nějakých erotických myšlenek či pocitů.
Pokud se mi chce mu sednout na klín (používám příměry zde uvedené), pak to není přátelství ale jen přijetí situace, že má třeba někoho jiného. – to jsem tím chtěla říci.
Kamarád je pro mě nepokrevní bratr. Nic mě při pohledu a dotyku fakt nenapadá. A ani nechci, aby napadalo. Domnívám se, že je tomu tak i na druhé straně a jestli není, pak je to věc toho dotyčného.
To neznamená, že v budoucnu se něco nemůže v našich hlavičkách přehodit a kamarádem být přestane.
Ratčinu otevřenost v tomto smyslu nesdílím, mě přitahuje málokdo (ale když už, tak to stojí za to :-)) a je mi v tom dobře. (Ratko, chápu, že tobě je v tom tvém taky dobře. :-)))
A proto mi nedělají přátelské vztahy s muži sebemenší problém, naopak, velice je oceňuji, protože tam, kde kamarádky cítí, soucítí, někdy i hysterčí, tam oni – muži, kmarádi myslí, řeší, analyzují a posazují věci na zem. Obojí člověk potřebuje. Ten citlivý i ten racionální přístup.
A proto máme nejen partnera/-ku, ale i přátele. Abychom stále vyvažovali, balancovali a stabilizovali naši momentální vnitřní nerovnováhu.
Hezký.
Jen nevím, jak potom nazvat ne-bratrského muže, ke kterému mám stále nějaký vztah, třeba je to bývalý milenec nebo platonická láska z dob puberty. Jak jinak než kamarád? – asi jsem poránu nenápaditá.
já teda dnes nechci rejpat,po tom pohovoru s personalistkou(dokonce externí:-)na dnešním "castingu" jsem jak beránek:-)))).
Ale nadpis článku byl "podstata mého dětství".
A řešíte tu úplně něco jinýho.
Jo,leda byste se k tomu tematu zase dostaly z druhé strany.
No vlastně jak jinak,že:-))))
první vzpomínku na dětství mám tak z jednoho roku.
Bral jsem to s rezervou,ale nedávno jsem v rodinném albu našel fotku rozkošného Saulíka dokonce i s šulinkem(mám ho pořád:-) v kočárku,který měl nad sebou pověšenou hračku,na kterou si vzpomínám.V tomto jsem si jistý.
Poměrně přesně si pamatuju na svoje 3.narozeniny a dokonce vím,že tenkrát jsem svět vnímal v podstatě stejně jako dnes.
Už tenkrát jsem byl Saul:-0)
Ale o to nejde.
Jako každej,jsem musel v životě v tom vnímání dělat korekce…a o to jde!!!
No a potom jde o to,že až půjdu zase zpátky na druhej břeh,tak mi ani zkušenosti,ani korekce,ani zásluhy…. nepomůžou.
Prostě zase půjdu,jak jsem přišel:-0
No vida,jak jsem to téma krásně "završil":-)))
oprava 31:
"Prostě zase půjdu,jak jsem přišel"
tak to taky není úplně přesně,ani bych to nechtěl.
Ale…doufám,že i takto napsáno to pro někoho nějaký smysl má,protože pro mě to smysl má:-).
ad 29: Taky nevím, ale osobně bych zůstala u upřímnosti: bývalý milenec je bývalý milenec, platonická láska je bývalá platonická láska
Jsem asi taky ještě ovlivněna významem, které slovu kamarád přisuzovali trempové a jiní chodiči do přírody ještě před revolucí. Byl to učitý společenský status. Zdravili (jsme) se skautským pozdravem a znamenalo to: vždycky pomůžu, nikdy tě nenechám ve štychu, nebudu ti lhát, nevezmu, co mi nepatří, rozdělím se o poslední kousek chleba, myslím na tebe jako na sebe, beru přírodu jako matku nás všech a podle toho se v ní chovám, stromy a zvířata jsou mými bratry.
Kdykoli pak vznikla v partě nějaká dvojice, už se zpravidla od party oddělili, museli oddělit, protože už to nebylo "jeden za všechny, všichni za jednoho". Takže i tak vnímám slovo kamarád. (Láska ve smyslu erotickém není v tom pojmu pro mě obsažena.)
—————-
Jinak domnívám se, že kterému děvčeti byli bližší kluci, prostě v organismu bylo více testosteronu, racionálního myšlení atd. než u holek holky chichotalek, kde jednoznačně vládne estrogen. Já taky patřila v dětství k tomu prvnímu druhu.
Saule,
ty jsi po tom pohovoru poeticky upřímný! Teda jeví se i to tak. Oooo, krásné zklidnění, to je pěkné.
Jen aby to nebylo napořád, bez rejpání bychom si tady jen úsměvně přitakávali se slzou v oku ;-)
Lenko,
aha, chápu, že pro tebe slovo kamarád znamená něco hodně velkého.
Když mluvím s jinými lidmi o člověku, kterého znám, protože to byl chvíli milenec, nebudu říkat "jo tenhle tvůj soused myslíš! To je můj bývalý milenec, toho znám." To je ve většině případů dost nediskrétní a většině těch milenců bych to neudělala, protože co je komu do toho. Tak řeknu kamarád a je to, zjednoduším si to hodně, protože jiný titul mě nenapadá.
… a s tím testosteronem propojujícím se s určitými charakteristikami se nám to krásně vysvětluje. I když co bylo dřív – slepice, nebo vejce, Testosteron, nebo určitá vlastnost? Asi obojí najednou… jeee, to je nějak komplikované, jdu od toho :-))
"ty jsi po tom pohovoru poeticky upřímný"
já jsem poeticky upřímný od přírody liško.:-)
Na tom pohovoru jen slečna personalistka odhalila mé skryté kvality a doporučila mne do druhého kola výběrového řízení na pozici "ředitel zeměkoule".
To ovšem bude už s managerem provozu,takže….ta kariera bezdomovce mne asi fakt nemine:-0
A tak mi nezbývá,než aspirovat na "ředitele vesmíru" a smířit se s tím,že při tom budu dělat třeba popeláře(což je celkem dobrej job!!!).
Prostě někdo se někam dostane vlastním zdlouhavým vývojem a někoho tam okolnosti rychle dokopou:-0)
ad 34: Hm, já jsem v takové vatičce, že moji přátelé vědí, s kým jsem chodila nebo ne a tak pokud bych se bavila o daném člověku s někým jiným, jako že k tomu dochází málokdy, řeknu, že toho člověka znám a puntík. Tímto nemusím lhát (dle svých měřítek), ale ty samozřejmě čiň, jak myslíš, když ti to nic nedělá, dáváš slovu volnější význam, pro tvůj svět je to v pořádku.
ad testosteron/estrogen: No, rodíme se už s nějakým nastavením. My, co věříme v reinkarnaci, jsme přesvědčení o tom, že podle toho, jak jsme žili v minulosti, tak si tu energii neseme dál a dle toho se nám tvoří více toho či onoho hormonu. V průběhu života se tyto energie (myšlenky) proměňují, takže zase se podle toho tělo zachová.
Materialisti věří, že se nějak narodíme s danou zvýšenou, sníženou funkcí té či oné žlázy a dle toho se pak projevujeme. Oba tábory jistě věří v moc vnějších vlivů. Materialisti to tedy řeší přes chemii. "Reinkarnáči" přemýšlejí o tom, zda a jak je možné vnějším vlivům odolat, když už jsme jim vystaveni.
Např. je teď problém rozpuštěných ženských hormonů pocházejících z antikoncepce ve vodách, které znovu pijeme. Ty zatím neumí v čističkách odfiltrovat, takže muži mají zvýšenou hladinu estrogenu a velmi pravděpodobně je to jeden z důvodů jejich neplodnosti. Ovšem když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Vnitřně silná osobnost do určité míry odolá a nemají tyto hormony na něj vliv.
Otázka je ovšem, zda výše uvedený jev není tak trochu ku prospěchu věci. Muži se stávají citlivějšími a nám bližšími, například.
Takže zde je vysvětlení, za bylo dřív vejce nebo slepice. Není to tak složité. Záleží na úhlu pohledu – osobní víry. Křesťanský pohled znáš asi lépe než já. Odhaduji, že křesťané věří, že Bůh má své důvody, proč jsem se narodili s tou či onou dispozicí a je to tak v pořádku a nemá se do toho zvnějšku zasahovat. Takže to je i pro mne přijatelné.
A je to nakonec fuk. Prostě to bylo v tvém (i mém dětství) tak. A jistě dobře tak. Např. v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, bych jako holčička, co neumí to, co kluci, asi zhynula.
Ty sis zas užila krásné dětské kamarádství, které je dopřáno málokomu. Můžeš tam čerpat inspiraci pro své budoucí vztahy. Bylo to hezké, ne?
Antikoncepce ve vodě… Daleko víc bych věřila, že ženský jsou dneska drsnější, páč žerou moc brojlerovejch kuřat. :-D :-D
Upřímně – obojí řadím do říše pohádek pro dospělý.
Vývoj je vývoj, i citlivější muži a tvdrší ženy jsou důsledek vývoje. Jedince coby produktu živočišného druhu formovaného společností. Pokud to tak vůbec je, s tou proměnou citlivostí, spíš není, spíš jen některý stránky "pohlavních rysů" dostaly až teď jinou možnost uplatnění (či neuplatnění).
Kamarád… – je pro mě význam přibližující, nikoli vymezující. Či dokonce omezující, zakazující. Co se smí a nesmí, co bych s ním nebo vůči němu jako měla či neměla cejtit…
I když – pravda, podivný je, že s kamarádem jsem schopná spát (pokud zrovna nemám přítele o grád vejš) – ale s kamarádkou nee…
Tak nevím. :-))
ja jsem schopna spat i s kamaradkou, dokoce mi i voni (ne kazda) asi se jedna o vnitrni bloky kdyz proste rekneme NE, tohle nejde, tohle nemuzu (nemsim), tohle nejde. vyblokuju se rozumem. Ale to vubec neznamena ze to nejde fakticky. (po uvolneni bloku)
je fajn videt kdy se mi zapojuje rozum a zuzuji si dobrovolne horiznot a kdy proste jen ziju. neco jako rostlina :o)) bez vnitrniho omezeni.
STejne se mi uplne nejlip spis s kockou. Zvlastni ze zrovna u tohoto zvirete se clovek dokaze tak nadherne uvolnit. Bez jakychkoliv zabran. Ty zabrany si vyrabime samy, treba strachem, nebo rozumem, vlatnim omeznim. Ale to neznamena ze se nemuzeme uvolnit jako u ty kocky. Kdybychom se jich zbavili
Díky, Liško!
Jj, ratko. :)
To je taky zajímavá úvaha, jestli je sexuální přitažlivost na překážku přátelství… asi je to jak zpívá Sto zvířat – každej to má v hlavě trochu jiný ;)
Já třeba to jako překážku nevnímám… jsou kamarádi, s kterýma bych "nemohla", a kamarádi, s kterýma úplně klidně. Jinými slovy, to že se s někým vyspím, neznamená, že bych s ním nemohla dál kamarádit.
A ještě bych to otočila – já kamarádství beru jako základ drtivé většiny bližších vztahů, které mám. Můj přítel je i můj kamarád, kdybych ho nepovažovala za kamaráda (zhruba v tom smyslu viz komentář 33), nemohla bych ho považovat za partnera, nemohla bych s ním dlouhodobě být. A i značná část milenců, kde nešlo o chození, byli lidi, kteří byli nebo "by mohli být mými kamarády".
A dokonce si myslím, že to je určitý "test" opravdovosti přátelství – pokud k sobě nějak vzplanou, mají spolu techle a i mechtle a pak je to přejde a dokážou se přes to přenést a dál být opravdovými kamarády, pak je to vztah, který skutenčně za něco stojí.
mozna je precenovana dulezitost sexualni pritazlivosti. napada me to pokazde, kdyz nekdo vymenuje jednoho partnera za jineho protoze ten jeden uz nepritahuje a zatimco ten druhy zase hodne. a ono to tak ruzne pochoduje. a kdyz ten predtim unika tak najednou je zase pritazlivy, a kdyz se moc podlejza a vnucuje tak je zase odporny. TAkze ta pritazlivost nebude v tom druhem cloveku ale v nas a a v nasi mysli a my si do toho druheho jen projektujeme nejake nase vlastni vzruchy. Ten druhy je jen figurant ktery ji prijima. :o)) takze vsecko jen iluze kterou povazujeme za skutecnou a spojujeme s nejakym konkretnim sousedem, milencem, pritelem nebo nahodnou znamosti. proste nase podvedomi chce….ehmehm… a hned vyhodnoti potencialni obet s kterou by to slo a my se najendou vzrusime a uverime ze je to kvuli tomu druhemu a ne kvuli tomu ze zrovna chceme …. ehmehm…. a tak hleda nejaky protejsek.
Kdyz pak mame staleho partnera, tak tyto veci muzeme normalne usporadat. kdyz je teda zajem. Nikoliv za par mesicu ci let koukat pres plot jak jsou jini muzi uzasni a ten muj doma furt stejny. ale proste se naladit na toho svojeho a neresit ze nekde jinde bymohl byt nekdo mnohem vic vzrusujici. Protoze tohle vsecko je hrozne iluzorni. toci se to furt dokola. kdyz nas nase pudy budou ridit tak nas nedovedou nikam. teda to jemuj nazor, ale asi proto ze jsem chtela zustat s jednim parnterem a ne ho vymenit za jineho. A tak jsem se musela naucit se vzrusovat a uspkokojovat s tim jednim tak jakoby to byli ruzni uzasni a nekonecne vzrusujici muzi.
nekdo ma opacny problem, zna spoustu uzasnych vzrusujicich muzu, ale nedokaze si vytvorit stereotyp kdy se ten muz zacne opakovat a bude furt jen ten jeden. a kdy to zacne byt nuda a krome toho ten druhy dela veci ktere nas stvou a my pak nemuzeme s nim …ehme ehm… protoze jsme nastvane a tak.
kdyz ma nekdo furt jednoho tak si ten vztah musi taky vytvorit tak, aby ho ten jeden uspokojoval za kazdych okolnosti, i kdyz je nastvany. jakoby ten jeden byli vsichni ti kteri by mohli byt kdyby nebyl ten jeden.
napadlo me ze to mozna zni hrozne zmatecne, ale ono je to vysledkem dlouholeteho vyvoje vztahu, ktery je ze zacatku takovy vseliaky, omezujici pro obe strany, kde se oba citi ukrivdeni a utlacovani ve svych pravech. ale protoze chteji spolu zustat tak se tak nejak aranzuji aby po mnoha letech zjistili ze vlastne zadny jiny neni lepsi a ze jim to spolu skvele klape. Ale tne vztah po tech xx letech je neco uplne jineho nez bylo na zacatku. Kdy dva detinsti a naivni lide postupne dozravaji ve dve svebytne bytosti maji se radi takovi jaci jsou. BEz pretvarky. Beze strachu ukazat svoji tvar. treba ne moc hezkou. ale skutecnou.
ratko,
ta 43 je bezva, s tím můžu jen souhlasit a smekat.
Ahoj Teruno, s tím tvým souhlasím taky!
A hurá, je tiu planetka!
A hurá, je tu rulisa.
A hurá.
Od tématu, ale ad [12] – fotky osob, které zde na blogu vystupovaly párkt¨rát pod krycími jmény Leo a Ute zde:
http://www.flickr.com…4644289012/
sympaticti oba
:-)
Ale on má navíc legrační uši.
Ona vypadá jak Jánošík:-)
Jestli bohatým bere a chudým dává,tak bych ji příště i volil.
I když….kdoví jak to bude za čtyry roky-třeba budu bohatej:-))))
Já čtu pořád. Mám spoustu věcí tak trochu přes pootočený kopírák ;).