NENAPLÁNOVANÁ SETKÁNÍ…

Nejlepší mejdany jsou ty, při kterých se člověk zábavnou formou ocitne tam, kde netušil, že by se mohl ocitnout, s lidmi, které předtím vůbec neznal.

* * *

Vraceli jsme se jednou večer odněkud tramvají – asi před pěti lety – a já viděla světlo v oknech tréninkové kavárny, kde vykonával své druhé zaměstnání pracovního terapeuta můj kolega. Ještě se nám nechtělo domů, vystoupili jsme a šli k osvětleným oknům klubu. Jo, byl tam zrovna ten kolega, za pípou čepoval pivo. Otevřel nám zadní vchod a přidali jsme se k němu a pár lidem, jeho kamarádům. Během večera přišli ještě asi tři. Dobře jsme se bavili; pamatuju se, že jeden kluk vleže na zemi předváděl psa hrajícího si s pytlíkem od brambůrků. Později jsem se dověděla, že ten večer v klubu vůbec nemělo být otevřeno, že ten mejdan vznikl úplně náhodou – známí přicházeli na pivo tak, jak jsme přišli my; prostě je to najednou napadlo a byli tam. Kolega prohlásil, že nejlepší mejdany vznikají právě takhle, neplánovaně. Zapamatovala jsem si to.

* * *

Krátce potom jsem šla rezervovat stůl na pracovní oběd v břevnovské restauraci U bílého lva. Když už jsem tam byla se domlouvat, dala jsem si na baru pivo. U baru seděly ještě dvě ženy. Vůbec jsme k sobě nepatřily, ale nějak jsme se daly do hovoru, já přizvala ještě kamarádku, co bydlí nedaleko, a byl z toho malý mejdan na baru ve čtyřech. Dobrá atrakce pro restauraci. Pamatuju si, že ta jedna žena nějak patřila do divadla Na prádle; viděla jsem ji tam. Obě ty cizí ženy byly dost zvláštní typy. Rozhodně ne takové, které bych předpokládala sedět samotné u restauračního baru. Zajímavý večer.

* * *

V létě jsem se dohodla s bývalou spolubydlící, že zaskočím do jejího nového spolusídla, dáme si večeři ve dvou a pak zajdeme do hospůdky. Přišla jsem, usedla ke stolu a chtěly jsme pojíst, když tu dorazila současná spolubydlící mé bývalé spolubydlící – také krásná mladá zářící, jak říká moje máma – a přidala se k nám. Prý to byl první večer za celé léto, kdy se ony dvě spolu sešly doma. Daly jsme se do jídla, když tu zavolala a dostavila se jejich domácí, podobného věku jako my. Stůl se zaplnil. A po večeři začaly chodit do bytu zájemkyně o spolubydlení; je to byt o třech oddělených pokojích. Já jsem zájemkyně nebyla, mně se do toho krásného velkého vinohradského bytu nechtělo. Neměla jsem chuť na štuky a vyřezávané vysoké dveře ani na tramvaje pod okny a holuby na balkóně. Měla jsem chuť setrvat v něčem novém, neošoupaném, malém a útulném, s klidným okolím. Zájemkyně přišly postupně tři a bylo dost zábavné si vzájemně ve čtyřech sdělovat dojmy o nich a u toho popíjet víno. Jasňačka že jsme si povídaly i o jiných věcech. Potom si vybavuju, že se v bytě na chvíli ocitla ještě nějaká sousedka, která předváděla, co dělají její malé děti, a dělala to dramatickým způsobem k popukání. Pak jsme vyšly ven – ale kam jsme potom šly ještě posedět a jestli vůbec, to už nevím. Každopádně to byl povedený večer v příjemné dámské společnosti; z večeře ve dvou se vyklubal vícečlenný mejdan.

* * *

S touhle stejnou milou bývalou spolubydlící jsme se sešly těsně před vánoci v hospůdce poblíž, kde už je štamgastkou. Sešly jsme se ve dvou. Hned jsme na sebe bez okolků začaly vyřvávat své intimní názory, zážitky a tužby. Jen asi půl metru ode mne seděl u vedlejšího stolečku mladík. Proti němu slečna, trochu větší než on. Museli toho od nás odposlechnout dost. K odlehlejšímu stolku si osaměle sedl jiný mladý muž. Ukázalo se – už nevím jakým řízením osudu nebo rozhovoru – že oba ti mladíci znají neziskovku, kde pracuju.

“To jsi ty, komu posílám ty opožděné faktury?!” zvolala jsem.

Ano, byl to on, seděl půl metru ode mne. Konečně se známe; když budu vědět, kdo je “na druhém konci drátu,” hned se mi bude korespondovat snadněji a včas. Ještě ke všemu studuje stejný obor, co jsem studovala já – geografii. V době těchto převratných zjištění slečna odešla a místo ní si k mladíkovi přisedl třetí příchozí, jeho kamarád studující práva, rovněž o deset let mladší než já, bohužel :-). Seděl jaksi v té úzké půlmetrové mezeře mezi mnou a svým kámošem. Osamělý mladík – záchrankář jen o tři roky mladší než já a také rozvedený – přestal být osamělý a sedl si na místo odšedší slečny nebo spíš více vedle mé přítelkyně; no zkrátka ze tří stolků byl najednou jeden a družně jsme pokračovali v hovoru, dvě dámy a tři páni. Bohužel nás brzo skasírovali, že zavírají. I přesunuli jsme se do jiného podniku. Tam se nám nelíbilo, hlavně hudba ne, a proto jsme přešli do třetí hospody. Tam už záchranář nešel, že ráno musí vstávat. Načež jsme se v půl třetí ráno ocitli v kuchyni jedné známé arteterapeutky.

Jak to? Už v hospůdce číslo jedna mě iritovalo, že své zaměstnavatelce, pro kterou vykonává administrativní práce, říká mladík číslo jedna “máma.” Je to pořadatelka výcviků pro arteterapeuty a já jí posílám čas od času faktury. Řekla jsem mladíkovi nadurděně:

“Proč jí říkáš máma? Přece jsi nebyl v tom výcviku, není to tvoje výcviková máma!”

“Protože je to máma,” on na to.

Takhle si stavět na piedestal svou šéfovou, u které dělá svůj vedlejšák? Ona je sice kapacita v oboru, ale to je moje bývalá šéfová taky. A neříkám jí máma. Připadal mi v tom divný. Proto mě už ani nepřekvapilo, když jsme všichni čtyři přišli k němu do bytu, že všude na stěnách jsou obrazy od té paní. V kuchyni jsme diskutovali do půl šesté do rána o tom, jestli existuje dobro a zlo – demonstrováno zvláště na (pochybném) příkladě Číňanů. Pili jsme všichni už jen vodu a já u toho klimbala. Potom jsem šla spát k bývalé spolubydlící o pár domů výše ve stejné ulici.

Až druhý den mi došlo, že jsme seděli v kuchyni té arteterapeutky. Že je vlastní matka toho kluka. Já ve svařákovém opojení byla nějaká natvrdlá. Prozřela jsem až na denním světle a poslala jim dvěma ty faktury. Aby je dostali ještě letos.

* * *

Zítra bude Silvestr. Jsem předběžně domluvena se svou báječnou kolegyní – a vida, také je to arteterapeutka – že se vrhneme do víru velkoměstských hospod. Možná se k nám přidají dva její homosexuální kamarádi. Nechcete se ještě někdo přidat? Aby ten mejdan stál za to!