POHNUTÍ A HNUTÍ TAKY…
Jak to bylo u nás doma … táta se rychle dojal. Nad dojáky i nad věcmi, které byly tématy jeho srdce: Francie, hlavně. Vždycky. A já jako dítě pokaždé otočila oči v sloup: Už zase! Připadal mi jako Stan Laurel; mluvil přemožen dojetím. Já když cítila, že mě přemáhá dojetí třeba při srdceryvnostech typu Lassie se vrací, potlačila jsem ho a schválně nemluvila, aby se to neprovalilo. Nechtěla jsem přiznat ostatním, že cítím dojetí. Věděla jsem, že jakmile promluvím, musela bych do toho brečet – a to se mi teda nechtělo. To jsem nenáviděla, připadalo mi to jako slabost.
V posledních letech už jsem si víckrát dovolila plakat před lidmi, když mi to připadalo v pořádku a když jsem jim důvěřovala. Myslím, že moje máma to má podobně. Už jsem si nepřipadala jako nemístně slabá; ale ještě jsem to nepovažovala za sílu, za důležitý signál – u sebe ani u jiných.
A teď jsem zjistila, že to, co říkám druhému s nějakým celkovým hnutím, s pohnutím nebo přímo s dojetím (ne nutně zrovna s brekem), právě to je pravda a právě to je nápomocné. A právě to působí a může dát druhému důvěru ve mně a tedy svobodu dělat cokoli, protože je se mnou v bezpečném prostředí. Důvěřuju člověku, který zažívá hnutí, důvěřuju člověku, který zažívá dojetí, protože mi tím signalizuje, že je opravdový, že cítí; není prázdná plechovka.
Kdy pohnutí vzniká: Když je někdo (ne každý a vždycky) zrovna z něčeho nešťastný nebo je na chvíli v těžké situaci nebo zrovna vypráví o nějakém traumatu, co zažil. Pocítím pohnutí. A to signalizuje, že to, o čem on mluví, co zažívá, o tom já už taky nějakou povědomost mám, už se mi to třeba stalo podobně nebo se mi to stalo opačně – jinak bych tomu vůbec nerozuměla a nemohlo by se mě to dotknout, nemohlo by to mnou pohnout. Však taky mnou každá prkotina nepohne, natož aby mě rozplakala. Hnutí se může demonstrovat třeba i jako naštvání; prostě určitý pocit, jistý.
A jak pohnutí pomáhá? Jednak tím, že pohnutý člověk je pro mě signálem živého člověka. Dává mi to určitou důvěru, protože vidím jeho porozumění (teď nemluvím o rozsypaném plačícím člověku v krizi). A z druhé strany moje vlastní pohnutí signalizuje totéž druhému. A co víc, mně mé hnutí pomůže v pochopení druhého, v tom, že na něj nebudu reagovat jako slon v porcelánu, ale empaticky. A to mu může pomoci získat větší jistotu. Ne žádné rady a obecné řeči, ty jsou k ničemu. Jen plná přítomnost druhého, který naslouchá a sděluje svůj pocit z přítomné situace právě v tu chvíli, svoji osobní zkušenost, zážitek. Nebo nemluví, když to cítí jako pravé. Zpřítomňuje se – nebo jak to nazvat.
Tolik za mě. Nic dalšího o tom zatím říct nemůžu. Ale možná vy ano nebo já za půl roku – a budu mluvit jinak. Kdoví. Rozhodně to bude pro tu příslušnou chvíli to pravé. Ještě mě napadá, že zrovna dojímání je asi mnohem poznatelnější u žen; u mužů často ne. A jak říká moje kolegyně: A ty bys od mužů chtěla, aby plakali a říkali před ženami všechno, co cítí?
To je ale hezká Amerika, co se ti podařila objevit. :-)
Já teda jsem v tom asi nebyla tak zabržděná do dětství jako ty. Takže jsem s tím nikdy neměla problém. Vlastně …. v manželství – to mi manžel asi rok od svatby řekl, že pláč (můj upřímný) bere jako vydírání. Tak jsem přestala před ním brečet, zatvrdila jsem se. Byla to hloupost. Jeden ze začátků konce. Člověk by měl brečet, když se mu chce a smát se, když se mu chce.
Ano, dojetí bylo pro mě mnohdy více než slova, také mnohdy více přesvědčující.
Až na : Paradoxně se přede mnou později několikrát dojal i manžel. Ale to už jsem brala stejně degradujícně jako on můj pláč předtím. Prostě mi to nepřišlo dojemné, ale spíš hloupé. Jakoby se ta energie ze kdysi odrazila a po deseti letech jemu vrátila. Žádné hlubší city jsem mu pak už nevěřila, ať se dojímal jak chtěl.
– neudělala jsem ti v tom guláš? :-)
Možná to nějak shrnu, že není jedno kdo a kdy se dojímá a city projevuje. Před city druhého bychom měli mít vždy respekt. Ale někdy slzy opravdu neznamenají skutečně hluboké citové hnutí. Někdy je to mělká lítostivost, někdy hysterie a touha manipulovat.
K tvému objevu síly dojetí však upřímně gratuluji.
Jo a píšeš, že "dojetí není jen slabost". Víš, že mě nikdy nenapadlo brát dojetí jako slabost?
Taky mě nikdy nenapadlo, že dojetí by byla slabost, a pozor na lidi, kteří nejsou nikdy dojatí:-)
Díky, holky!
Pěkný, Lenko, jo, některé slzy jsou něco jiného! To ještě prozkoumám :)
K tomu "Dojetí není jen slabost" v titulku:
Celou dobu jsem to měla pojmenované
"Dojetí není slabost, dojetí je síla."
Až těsně před uveřejněním jsem zaváhala (to byla "jenom" hlava, kdo váhal, ne já celá:-) a řekla si, že třeba někdo to dojetí pořád ještě za slabost považuje a že to radši v názvu zmírním, aby se někdo nelek a přidám tam "jen." A pro mě to znamenalo "Dojetí není jenom nějaká slabost, …"
Ale díky za upřímnost – zase ten název změním na původní
"Dojetí není slabost, dojetí je síla."
Mod,
právě! Pozor na lidi, kteří nejsou nikdy dojati! Mně to došlo až před pár dny – pro tebe je to zřejmě už dávná běžná věc, kterou znáš.
Viděla jsem někoho, kdo není nikdy dojat. A to je teda fakt psycho :(
dojeti je vzdycky sila. a proti se vyuziva i jako manipulacni technika :o) vicemene uspesne.
staci se podivat na placici holcicky. ty se to uci od detstvi (taky jsemhodne plakavala) nastesti me slzy nijak nepusobili na meho partnera (ten se pokazde lekl) a tak jsem se dojimala potajmu. ted se dojimam i verejne. proste si tim kazdy musi projit. pochopenim, ze slzy jsou silnou zbrani a zarovne ze i požitkem. co ti druzi je ehmnedulezite.
Kdyz se se mnou dojimaji tak je z toho dojarna :o) a kdyz ne tak je z toho kabaret.
silnou manipulaci jsou slzy pokazde. becet "pred vinikem" nebo sympatizanty na dukaz hlubokeho ukrivdeni a vnitrni bolesti. na tyto metody je jedina reakce. Rozcilit se a vynadat vsem zucastenym :o/ Vetsinou to nepomuze ale ulevi se :o)))
Jé, Liško, to bys ze mě měla radost! Já se dojímám co chvíli. Setkám se s něčím silným (nebo si na to jen vzpomenu) a jsem na kaši. A jak stárnu, je to čím dál silnější, nejspíš díky bohatším životním zkušenostem, takže hrozí, že stáří probrečím :-)))
Taky si myslím, že není hanba to skrývat, není se za co stydět, ale třeba v divadle si dávám pozor, aby neštkal moc nahlas :-)
Už delší dobu chci napsat článek o tom, co mě dojímá, takový sebezpytný. Zatím jen řeknu, že mě dojímají postavy zmíněné v tomto článku: http://kojot.name…nich-postav.php
Já to vidím tak, že emoce tě vždycky oslabí. A dokážu si představit extrémní situace, kdy to může mít i fatální důsledky. Představ si třeba lékaře "bez hranic" někde v Africe. Kdyby se dojímal nad osudy dětí, které třeba umírají hlady, asi by nebyl moc užitečnej. Takže ze svýho pohledu vidím jako sílu právě schopnost potlačit a ovládnout emoce, mezi něž dojetí a soucit nepochybně patří. V podstatě jde jenom o nerovnováhu ve tvým organismu a průběhu událostí mimo tebe příliš nepomohou. I když připouštím, že z emocí může jako vedlejší produkt vzniknout nějaká pozitivní externalita. Nicméně z hlediska subjektu jde vždycky o slabost. Takhle to mám hozený… ;)
Poznala jsem několik mužů, kteří neměli slzy v očích dvacet, třicet let. A pak najednou si přečetli knížku nebo dopis nebo něco prožili a najednou se to spustilo ….. brečeli a brečeli několik hodin a nevěděli si s tím rady. A od té doby už jsou normální a nehrajou si na suchary a drsňáky, jsou víc sami sebou, dá se s nimi lépe mluvit a kamarádit.
Emoce k človeku patří. Z jejich potlačování jsou akorát nemoci (zpravidla žaludeční vředy, infarkty a mrtvice) a taky na jejich nedostatek umírají vztahy.
Ale jako všechno, musí se to vyvážit a umět s tím zacházet. Vědět, kdy je čas na dojetí a kdy na zastavení tepenného krvácení. Normální člověk většinou má reakce život zachraňující a pak se teprve v klidu rozklepe. Je potřeba si to všechno douvědomit a doprožít. (Hysterka/hysterik se rozklepe,rozkřičí hned a není schopna/schopen dát někomu ani první pomoc – ale to jsou úchylky.)
Hoho, ten nadpis je úžasný, ten si hned někam píšu; a článek je taky skvělý. Já se taky čím dál víc dojímám.
Už jsem ti tady ten film asi doporučoval, ale i tak z něj sem můžu dát citát:
– We don’t read and write poetry because it’s cute. We read and write poetry because we are members of the human race. And the human race is filled with passion. Medicine, law, business, engineering, these are all noble pursuits, and necessary to sustain life. But poetry, beauty, romance, love, these are what we stay alive for. To quote from Whitman: "O me, o life of the questions of these recurring, of the endless trains of the faithless, of cities filled with the foolish. What good amid these, o me, o life? Answer. That you are here. That life exists, and identity. That the powerful play goes on, and you may contribute a verse. That the powerful play goes on and you may contribute a verse."
Vida, z jakéhosi důvodu se tam pointa zkopírovala dvakrát! "That the powerful play goes on and you may contribute a verse." má být jenom jednou. Pozdravuj tatínka, teď nedávno jsem si na něj vzpomněl.
ad 11: Moc pěkné, Henry, děkujeme. Tedy já děkuji určitě za sebe.
Jasně, jsou věci, které slouží k udržení života a jsou věci pro které žijeme.
A když jsme svědky věcí, pro které opravdu žijeme, dojetí je na místě.
@ [9) – @Teo – To, co píšeš, je špatně. Tedy, je to tak v krizových situacích, ale to neznamená, že to tak platí vždy. Shodou okolností to bylo jedno z témat, jež byla diskutována v rámci festivalu Jeden svět s Šimonem Pánkem, který řídí organizaci Člověk v tísni a o těchto věcech ví hodně nejen teoreticky, ale i z vlastní praxe, byl například na Haiti těsně po zemětřesení. Ano, v takových situacích musejí jít emoce stranou, jinak to nejde, člověk se nesmí sesypat, musí vydržet a jednat co nejracionálněji. Jenže, a to je to, co nedodáváš, je třeba si to "odžít" posléze. Pořádně se vyplakat, když krizová situace skončí, dostat to ze sebe, často je vhodná pomoc psychologa a i ti největší frajeři ji využívají. Protože když se to v člověku "zasekne", hrozí mimo jiné devastující posttraumatická stresová porucha, případně jiné duševní nemoci, známo je, že mnoho válečných veteránů z Vietnamu skončilo na drogách – proč asi?
Takže shrnuto: Ano, pokud jde o život a je třeba jednat, je dojímání se jednoznačně slabost a musí být eliminováno. Ale je třeba to emocionálně zpracovat posléze, jinak hrozí velký průšvih. To, o čem píše Liška, se však netýká válěčných či katastrofických či jinak krizových situací, ale běžného lidského života, troufám si říci. A potlačovat ve jménu jakési nesmyslné iluze "síly" vlastní duševní hnutí je dle mého názoru fakt kravina. Odlidšťovat se v krizi, OK, ale odlidšťovat se, když o krk nejde? Proč proboha?
@Teo: Já si myslím, že kdyby lékaře "bez hranic" emočně nezasáhly ty věci, co se odehrávají kdesi v Africe, nikdy by se nesebrali a nejeli tam pracovat za půl darma. Oni cítí tu bezmoc mnohem víc, než ti, kteří se tam nerozjedou. Jedou tam a pomáhají, ale nemohou tam brečet nad každým, komu nemohou pomoci – ovšem mohou si dosyta užít všech emocí, které přijdou, když se jim podaří někomu opravdu pomoci. Dlouhodobé potlačování a ovládání emocí vede k deprivaci jedince. Nicméně, jak píše Liška – emoce představují sílu, dávají energii. Třeba hněv je emoce s nesmírným energetickým potenciálem. Taková silná emoce člověka může paralyzovat, nebo se její energie může vybít v nějakém nesmyslném křiku či rozbíjení věcí. Ale to je škoda – ta energie se dá přesměrovat tam, kde je jí nejvíc zapotřebí. Třebas ti lékaři – ta energie by je mohla paralyzovat, mohli by to všechno vzdát, ale oni jí využívají k tomu, aby bez nervového zhroucení mohli pokračovat v práci v naprosto zoufalých podmínkách (nedostatek léků, potravin, prostě všeho).
Díval jsem se teď na fotografie, které nafotil v Kongu fotograf Finbarr O’Reilly. Mnoho z těch fotografií navěky zůstane v depozitu agentury Reuters a lidé je neuvidí, protože je žádné periodikum ani TV nezveřejní. Neudělají to proto, že jsou to záběry příliš "silné" (rozuměj: emočně) – a takové věci se prostě na veřejnosti neukazují. Nedávají se ani do filmů. Ono by se z toho taky někomu mohlo udělat špatně, a pak by to (periodikum či film) zakázali. A tak je naše představa o válce taková sterilní, a připomíná mnohem víc počítačovou hru, než realitu. (např. tyhle fotky prošly a byly zveřejněny: http://www.boston.com…congo.html)
ještě jednou, tentokrát bez závorky http://www.boston.com…_congo.html
Od mládí okolí každého upozorňuje, kde všude nemají emoce co dělat. Za mého dětství, když ještě existovala povinná vojenská základní služba, kterou absolvoval každý zdravý jedinec mužského pohlaví, pokud malý chlapec upadl a začal "nabírat", hned ho někdo upozornil na to, že "chlapi, resp. (budoucí) vojáci nepláčou" – s nevyřčeným avšak implikujícím: Ty přeci chceš být správný chlap (resp. voják) – tak nebreč. V podtextu pak bylo: Emoce na veřejnost nepatří. Takhle nějak to u chlapců začínávalo. Kolikrát, když se někdo na schůzi opravdu naštval, lidi se buď rozpačitě smáli, nebo hned někdo upozornil, že na seriózní jednání emoce nepatří. (Pak někdo něco pokazil, a dotyčný karatel ho zcela pod vlivem emočního pohnutí "seřval").
Pro základní orientaci doporučuji: Daniel Goleman – "Emoční inteligence " (Columbus, ISBN: 80-85928-48-5)
[14] Kojote, hrozně se mi líbí, jak dokážeš líp napsat to, co já si myslím – hotový Akvinský!
@Teo [9]
Z toho hlediska – racionálního asi – z jakého o tom mluvíš, to je tak, jak říkáš. Si to MYSLÍM taky, racionálně.
A v těch krizových situacích, jo.
– To je dobrý, že jste to téma situací, kdy jde o život, dodali.
Kojot a Pařez na to koukají asi tak jako já teprve teď (předtím jsem znala jen hledisko, o kterém psal @Teo; které samo o sobě není nic špatného, funguje).
Nemluvila jsem si tolik o nějakém bezradném pláči v tragických situacích, který by mě paralyzoval. Spíš o (malém) pohnutí, hnutí, až někdy dojetí. Je to POCIT, kterého si u sebe všimnu, nepotlačím ho, protože pak by možná vybuchnul tím silněji, až nemístně nebo nepochopitelně v jinou chvíli, v nějakém "hysterickém" štkaní třeba – a to by právě bylo paralyzující.
Když ho nepotlačím a všimnu si ho (přiznám si ho, že ho mám), zjistila jsem, že právě nevybuchnu, nerozpláču se, nejsem tím přemožena. Naopak cítím sílu a jistotu, že "jsem správně" a můžu ji použít i pro druhého – ten pocit mi dá poznat, co mám říct a co mám udělat, co opravdu je na místě, co je moje opravdová výpověď, nezpochybnitelná pro tu chvíli. Tam už není žádné přemýšlení a uvažování, váhání. Je to v tu chvíli můj celkový OPRAVDOVÝ DOJEM, je to pravda.
Jenže to tak taky musím presentovat – jako můj opravdový dojem v té chvíli. Nebudu tvrdit, že je to absolutní obecná pravda – to by byla jednak hovadina a hlavně by to nepomohlo nikomu, protože to by nic neznamenalo, nemělo by to sílu vůbec žádnou. Nikdo by neměl důvod tomu věřit.
Připadá mi (a neříkám, že mi to tak bude připadat na podzim :-), že jsem si ujasnila, že jsem velmi živá, že prožívám docela dost, i různé paralely – ty postavy uměleckých děl, jak píše Kojot – ale že nejsem hysterka. A nejsem tak super-racionální, jak jsem si o sobě dosud MYSLELA. Jsem člověk.
19Lišule, druh homo se pyšní namachrovaným přívlastkem "sapiens", čili rozumný. Míra racionality v konání a uvažování jednotlivců se však dramaticky liší. Totéž platí o projevech emocí. Tvrzení, že emoce mě vždy posílí, je z mého hlediska prostě demagogie. Stejně jako proklamace o pozitivních účincích víry. Já nikdy nepropadám depresím, nikdy neuvažuju o sebevraždě a jenom se snažím o určitou stabilitu. Neosciluju nekontrolovaně z oblasti kladného emočního prožívání do záporné. Což mi nebrání v tom, pociťovat smutek či radost, případně dojetí a soucit. Ale nemyslím si, že by mě tyhle emoce nějak "posilovaly", to je celé. Prostě jsem postupně emoce ovládl raciem a soukromě mě to "posílilo". Nepotřebuju žádné "duchy šťastného húdú, vúdú či júdú", aby mi pomáhali vyrovnávat se s realitou. Stačím si na to sám. Proto jsem psal, že takto to mám hozené já. A nepotřebuju ani žádného zmateného pseudofilosofa, aby mi vykládal, co je anebo není "špatně". Sledoval jsem MS v hokeji a viděl, že nejvýznamnějším hráčem je "psyhika týmu". To se zřetelně projevilo ve finále, které Švédi prohráli 6:1, přestože skóre po 2 třetinách bylo 1:1. Psychika jeden tým posílila, druhý totálně oslabila. Jsou-li to však dobře placení profíci, pak by měli hrát hokej celých 60 minut a ne se psychicky zhroutit po dvou náhodných gólech. A nechť mě nikdo neoslovuje v komentářích, diskutuju pouze s autorem článku. :-p
@Teo,
Jo, hezky.
Jo, věřim ti to.
Možná mě "posiluje" něco jinýho než to, že si uvědomuju svůj dojem jako jistotu. Je to možný. Pro mě jsou ty moje řeči o dojetí docela nová "Amerika," přiznávám.
A že mě vždycky emoce posílí, to nemůžu říct, to ne. Slzavá údolí neposílí, ty mají nějakou jinou funkci, asi v tom odžití, když to předtím nešlo jinak zpracovat ihned, jak psal Kojot.
Kdoví, v jaký prdeli budu za půl roku :-)
Ale asi nebudu, možná moje racio to v klidu dává. Doufám.
Vlastně taky neosciluju z nějaké kladné do záporné – to taky nemůžu říct, že by v tom bylo kladné a záporné, dobré a špatné, černé a bílé aj. klišózní označení.
No vidím, že budu pro sebe objevovat ještě spoustu "Amerik."
21Čerstvý příklad ze života Chucpera… Mám rodiče 200 km daleko. Dnes mi volal táta a už z hlasu jsem poznal, že půjde o něco neblahého. Máma měla mozkovou příhodu, podrobila se operaci a teď leží na JIPce. To vše se odehrálo minulý týden, ale táta si to prostě "vyžral" sám, žádné poplašné zprávy nešířil. Mobily na tom oddělení nejsou povolené, ale že můžu mámě zavolat na pevnou linku a sestry jí to předají. Mámě šlo doslova o život, ale operace se podařila, už se prý cítí líp a ať jí brnknu. Udělal jsem to a na závěr našeho hovoru řekl něco, co ode mě nejmíň 30 let neslyšela… "Mám tě rád, mami". Nevím, snad ji to posílí… ;)
… plus mně osobně začlo připadat, že kdybych byla jen "sapiens", nepochopila bych nikoho druhýho, byla bych moc izolovaná od jiných (což jsem někdy před lety v podstatě byla), cítila bych se sama. A připadá mi, že jsem i "homo", takže to zrovna teĎ je docela dobrý :)
No zaplať pámbu a hůdů a všecko :)
[22]
Hezkýýý, seš "homo sapiens" jako fík. Tohle "mám tě rád, mami" zní vždycky jak v americkým seriálu – já to svojí mámě taky normálně (tj . zatím nikdy co pamatuju:-) neříkám, ani ona mně. Ale takováhle situace… to seš dobrej.
Hlavně ať to dobře dopadne!!!
Držím palce, celé rodině.
[11] Psanče,
to je "Dead poets’ society", že jo? Taky jsem to viděla v angličtině.
kdyz byl otec po operaci baypasu, tak se neprobudil z narkozy a teprve po trech tydnech nam rekli ze ten stav v kterem je neni spanek ale koma. a jestli se neprobudi tak umre. byl napojeneny na vsecky ty pristroje a dychal za nej pristroj a tak. oni nas nechteli k nemu driv pustit protoze pry potrebuje klid a kdyz nas k nemu pustii tak uz fakticky umiral.
Kdyz jsemho na ty posteli uvidela, tak jsem poprve v zivote zazila co to je, kdyz se podlomi kolena a cloveka to srazi k zemi. vubec jsem netusila ze jsem schopna tak silne emoce, cloveku to rve srdce z tela a trha ho to na kusy. takhle nejak si predstavuju dojeti. no a kdyz tam vesel nejstarsi syn tak ho potkalo totez co me, a v ten moment se otec probral, sedl si a snazil se vstat. tak ho zase privazali k posteli, a on usnul.
Takze pro me dojeti je spojene s obrovskou energii, kterou jsem videla a zazila na vlasnti oci. Ta energie dokaze divy. Verim ze emoce maji ohromnou silu. Dedovi se dari dobre :o)
Takže abych to doplnil a za sebe uzavřel… Emoce mohou posílit, proč ne, ale není to jejich typická vlastnost či atribut. Spíš bych řekl, že mohou "obohatit". Stejně však ochudit nebo oslabit. Je však, soudím, nezbytné naučit se s nimi "hospodařit", ovládat je a nenechat, aby cloumaly naším majestátem. Tak to vidím já, avšak nikomu ten pohled nenutím. Ať si s "tím" každý nakládá, jak uzná za vhodné, jenom ať se mi, proboha, nesnaží podsunout svůj názor jako jediný správný. To ve mně totiž vyvolává negativní emoce! :p
Dojetí, strach, smutek, vztek – to všechno jsou emoce, nelze říct, že nás vždy oslabí. Někdy ano a někdy posílí. (Proto je např. lepší se rozvzteklit, když se mi stane něco zlého než upadnout do smutku.) Taky záleží, jak s tím zacházíme. Jistěže by emoce měly být pod kontrolou racia. (Tedy ony jsou vždycky, ale my nemáme často pod kontrolou své racio – myšlenky, tím to je.)
Nenapadlo by mě se dojmout v situaci, která k tomu není vhodná. Ale mezi lidmi, kteří mi rozumí nebo chci, aby mi rozuměli nebo když jsem sama, proč ne. Naopak mezi přáteli je potřeba ukázat své emoce, abychom byli na stejné vlně. abychom se pochopili. Když se dojmu, vypráví-li mi někdo svůj příběh, pak mu tím říkám "jsem s tebou, záleží mi na tobě".
Když jsem se dozvěděla, že můj táta umřel, samozřejmě jsem potřebovala čas na vyplavení emocí a tak jsem poctivě požádala klienty, aby mě nechali chvíli být osamotě. Měla jsem na to právo. A za dvě hodiny poté jsem už přednášela cosi seniorům a byla jsem šťastná, protože jsem měla radost, že mohu něco říci lidem, kteří rádi poslouchají to, co můj táta nikdy slyšet nechtěl.
Kdybych svůj smutek přešvihla a netransformovala jej v radost, nebyla bych práce schopna, nebyla bych schopna ničeho.
Když jsem nedávno chtěla podepsat revers na odchod z nemocnice, přišel doktor a začal se hrozně rozčilovat, že chci úplnou kravinu (v podtextu jsem jasně slyšela "ty náno blbá"). Udělal to moc dobře, protože jsem si řekla, že když někomu stojím za to, aby se tak rozčílil, že asi na tom něco bude a zůstala jsem.
Emoce mají sílu – do plusu i do mínusu. Jak jsem říkala už výše, musí se s nimi jen moudře zacházet. Potlačovat je je jen výroba kostlivců a nemocí v těle. Neprožívat je je pro asociály. Pro lidi rozumné by mělo být cílem být pánem nad svými myšlenkami a tím pádem i emocemi.
emoce je treba pripustit a prozit. copak s tim pote udelam je jina vec :o)
ad 29: ….. a co předtím? Mohu se také rozhodnout, aby emoce vznikly nebo nevznikly. Tím, jaký zaujmu k věci postoj. A taky jaké emoce mají vzniknout. Ne?
@Teo: "Obohtit" je rozhodně dobrý výraz, protože bychom se museli přít o to, co kdo míní výrazem "posílit" a zjistili bychom, že každý něco jiného. Ohledně tvého příspěvku jsem ovšem reagoval zcela správně a na základě objektivně doložitelných skutečností, PSD není žádný výmysl, je to dokonale zmapovaná nemoc a postihuje i "tvrďáky". A skutečně je vyvolána tím, že člověk v sobě "zamkne" emoce a už je nepustí ven. Takže jsem musel tvé tvrzení o tom, že je v krizových situacích třeba emoce "odstavit", což je pravda, doplnit i tím, že pokud už tak zůstanou, je to nebezpečné. To není žádná magie, to je medicína.
Jo, až tvá máma jednou umře, a k tomu nevyhnutelně dojde, i když tobě i jí samozřejmě přeji, aby to bylo co nejpozději, nebuď tvrďák a nechej emocím volný průchod. Když umřela moje máma, nepustil jsem ten žal dlouho ven a nepodepsalo se to na mě dobře.
No, a konečně – fakt nechápu, proč si to všechno bereš tak osobně. Já napíšu korektní komentář a ty mě nadáváš. Tak fakt nevím, kdo z nás je tu vyrovnanější – nepokládám se za nějaký výlupek duševní rovnováhy, ale jsem přinejmenším schopen nezatahovat emoce (sic!) tam, kam nepatří, například do věcných debat :-P
30 Lenko, dala jsem ten priklad proto, ze zrovna emoce jso uveci kde se neda vedomě rozhodnout aby nevznkly. ja se nemuzu rozhodnout ze mi nebude pukat srdce zalem (treba) Muzu se rozhodnout ze to neukazu. ale nejsu stroj, abych dokazala ridit vegetativni nervy, ci vytvaret vic nebo min nejakych tech latek v mozku ktere zpusobuji emoce.
Proste to telo je organismus a pracuje způsobem jemu vlastnim, a to vcetne reakci na podnety. ja tyhle reakce nemuzu vyloucit jako nezadouci. Proste tam jsou. muzu je treba pretavit (jak pises jinde) v neco uzitečného. Ony ty emoce maji sloužit preziti tela. Oni vznikaji přece proto aby slouzily. kdyz je potlačím tak začnou škodit. VEdome nedokažu zabranit radosti nebo žalu aby se zrodily v mých reakcích na vnější svet. Mužu je uchopit, rozvinout, odžít, uzavřít. jak lidsky život. emoce vznka stejne jako naš život. narodi se, odžije se a odejde.
ad 32: Já vím, že máš ten názor, Ratko, v tomhle se neshodneme. Neshodneme se v tom, že emoce kdesi tajemně vznikají a nevíme kde. Emoce jsou podle mne naprosto navázané na myšlenky a postoje. Když zhodnotím, že situace je špatná, budu panikařit, budu smutná nebo se budu vztekat ….. Když se k tomu postavím tak, že je to zajímavá výzva nebo zhonotím, že něčí smrt je vysvobození z jeho utrpení …… tak pocítím úplně jiné emoce, včetně radosti, třeba.
Problém je ten, že si málokdo uvědomuje právě myšlenky, takže mu řádí neodhalené v podvědomí a pak jej ovládají pomocí emocí.
Zkus to pozorovat a můžeš zkusit i s tím pracovat. Nic to nestojí a můžeš se přesvědčit sama. Jde to. Mnohým lidem to zachránilo, zachraňuje zdraví a život, myslím, že se k nim mohu počítat.
Coyot von VacuumObčas se velkým mágům i mágorům stane, že když vyvolávají duchy, přilítne nějakej zloduch a posere jim jejich vytuněnej oltář… http://kojot.name…viny.php#cmt_28 :-i
mozna mluvime o tomtez. muzes pracovat s podvedomim, a "prenastavit si" ho pomoci ruznych metod vicemene podezrelych. To pak podvedomi reaguje treba v jinem modu. nelze u daneho stavu vyvoje osobnosti umele rozhodnout zda chci mit mit ci nemit emoce. Ty emoce se rodi nezavisle jako soucast strategie prezití (mysleni) Mysleni generuje i emoce. S tim s tebou souhlasim. Jake mysleni takove emoce.
Porad plati (podle me) ze ted a tady budu mit takove myselni a takove emoce jaka zrovna TED jsem. Muzu je potlacit, ale nemuzuje ted a tady jim nedovolit vzniknout. je to soucasti moji osobnosti (karmy). Tuhle osobnost (karmu) si muzu odžívat zkusenostmi a podle toho se budou i vyvijet menit moje myslenky a na ne navázaneé emoce. Aleporad je to všecko přirozeny proces. Nepotlačitelný (teda si myslim) Věřím že jedině prožitím a uzavřením prožitku (cyklu) dojde k posunu v myselni a tím i k posunu v emocich. a proto je tak důležité (pro mě) být upřimný sam k sobě. otevřeny.
35 bylo pro Lenku 33
"…Neprožívat je je pro asociály…"
To je zase perla Lenko!Ti asociálové jsou asociály hodně často právě proto,že mají svou emotivní stránku silně vyvinutou.Že nezvládnutou,to je už zase jiný téma.
Ale k jádru věci.Co jsou emoce?Je to obranná reakce psychiky na nějaké napětí.Obranná!!!!To je důležité.Protože z toho vyplývá,že pro zdravou psychiku,nebo jinak řečeno pro lidskou podstatu je každé napětí nepřirozené a nežádoucí.
Někdo to napětí snáší hůř,někdo líp,ale každý je "zhroutitelný".
A ať chci nebo nechci,zase mne to směřuje k těm duchovním naukám,ať už západu nebo východu,které mají své gró v udržování mysli v tichu a klidu.
S emocemi se tam počítá,ale defakto jsou nežádoucí odpad jako v buddhismu,nebo pomocný prostředek(láska ke Kristu)k dosažení klidu a ticha kompletace.
A je zajímavé,jak v rozporu s tím naše společnost pečuje o emoce a záměrně je vyvolává.Reklamou,tupými seriály,zveřejňováním soukromých příběhů…Emoce,emoce,emoce…jakoby někdo pochopil,že emočně rozjitřený člověk se špatně ovládá a je tudíž velice dobře manipulovatelný.Zdá se mi to,nebo je to opravdu záměr?
37. emočně rozjitřeny človek se bavi svojimi emocemi a chce si je zopakovat. proto podle me ty ruzne bulvarni porady k rozjitřeni emoci.
i kdyz na druhe strane Saule, maš pravdu v tom, že človeka rozjitříjou (nadherne slovo) a pak mu ukážou viníka toh rozjitření. Kdo? No ti kterým rozjitřením jiný lidi přináší výhody. teda zejmena finanční. Obchodníci s deštěm :o)
37. tyjo, to je fakt dobry komentar. obranna reakce. jaky je mechanismus obrany? korekce? je každé konaní obranou organismu…korekcí dané situce po vyhodnocení vstupních vjemů
ted jsem dostala bombu do hlavy a lezu se nebránit do houští.
jaký je obranný mechanismus žaludku,když se člověk přežere?A ještě něčeho zkaženýho?
Rychle a najednou se vyprázdní.Vybleje.
Emoce jakkoli vznikají na základě nějakého podnětu, nejsou pouhou reakcí, nýbrž jsou procesem, který vyvolává a ovlivňuje celou řadu dalších procesů, týkajících se člověka.
Emoční mechanismus je evolučně starší než rozumové jednání a proto je práce s emocemi tak obtížně zvladatelná rozumem. Nemluvě o tom, že emoce jsou nakažlivé. Vzpomínám si, jak někdo ve škole chybně odpověděl na dějepisnou otázku, a byla to taková blbost, že se jeden žák rozesmál, pak se rozesmál druhý žák, a zachvátilo to celou třídu jako lavina – nikdo se neubránil.
Saul: myslím, alespoň já to tak pochopil, že Lenka měla na mysli pod pojmem "asociál" jedince, kterými jsou například lidé zabíjející či poškozující jiné lidi nebo jejich majetek, často z hlediska rozumného člověk bezdůvodně (e.g. nemyslela lidi házející dlažební kostky do výlohy fastfoodu jako protest proti čemukoli, či umělce žijící na pokraji společnosti).
"asociál" jedince, kterými jsou například lidé zabíjející či poškozující jiné lidi nebo jejich majetek
A já znovu opakuji,že právě tito lidé jsou emočně abnormálně vyvinutí.Copak např. vztek a zloba nejsou emoce?
Zase se to tu zvrhává do jalového idealismu.Měl jsem za to,že je debata o emocích.Ne pouze o pozitivních emocích.
"Emoční mechanismus je evolučně starší než rozumové jednání"
z čehož ale vyskakuje,že rozumové jednání je evolučně výhodnější a hodnotnější.
a povšimnutí taky stojí,že totalitní režimy byly postaveny téměř výhradně na emocích.
A to dokonce emocích,které by se i dnes daly nazvat pozitivními.
To byl od diktátorů velice chytrý tah.Systém tak nebyl násilně vnucován(jen té "nepozitivní" menšině),ale byl udržován a hájen zevnitř všemi zúčastněnými.
Protože pro emotivního člověka jsou jeho emoce svaté a zničí každého,kdo by je chtěl zpochybnit
ad44:
kdyby si dejme tomu nějaký Němec v roce 1940,41 stoupnul na náměstí a začal kázat,že Hitler je vrah a že zničí Německo,tak by ho ještě před zatčení gestapem pravděpodobně zlinčoval dav řádných a prostých občanů,protože jejich emoce byly právě tím Hitlerem vybičované k nepříčetnosti,která je nakonec zničila.Zničil je naprosto klidný a chladný Stalin a pohodový opilec Churchil s doutníkem v hubě.
Klid nakonec vítězí,ne emoce!
Saul: 42 – asi to nechám na Lenku
43 – Sparťané házeli slabé děti ze skály, události minulého století snad netřeba vzpomínat – možná z evolučního hlediska opravdu výhodnější
46:
a to musí být opravdu nutným předpokladem toho,že např. neplynujeme duševně zaostalé jedince,naše emotivnost?
Nemůže to být rozumové poznání,že jsou to prostě jedinci našeho druhu,za které neseme odpovědnost,která nám velí se o ně důstojně postarat???
Saule 37 a 42
za anti-sociála považuju člověka bez afektu, s málo emocemi, prakticky bez emocí, jak je známe my. Jsou dva druhy vrahů – jedni v afektu, ne zcela plánovaně, a druzí chladnokrevně, bez výčitek – a to jsou antisociálové. Ti jsou přitahováni situacemi s velkými emocemi (adrenalinovými sporty nebo dotýkání se lidí nebo sledování utrpení), aby je mohli žrát, protože vlastní emoce nemají. To je můj názor a zkušenost – viz ta jmenovaná Vzpoura deprivantů od Koukolíka, např. na videu na Spotter tv.
Abnormálně rozjitřené a nezvládnuté emoce má podle mě spíš ten, kdo je potlačuje, než ten, kdo s nimi hospodaří, kdo si je uvědomuje, využívá jich a kdo o nich mluví.
Nevidím emoce výhradně jako obrannou reakci. Emoce rovná se prožívání. Kdo je nemá, nežije.
Jen co vidíš, že tu není or, to tu rozjíždíš, co? Tvoje hodnocení [42] "zase se to tu zvrhává do jalového idealismu" nechápu, proč sděluješ; tys to téma nenastolil. Koutek jalového idealismu je taky někdy dobrej :-)
44 a45 saule
je zajímavý.
Ve větě, že vítězí klid, a ne emoce, se jistě shodne hodně lidí – ovšem jde o to, co pod tím kdo rozumí. Jestli pod slovem emoce rozumíš jen vybičované extrémní emoce a pod slovem klid něco bezemočního, tak se bavíme každý o něčem zcela jiném.
A uvědom si, že článek původně nebyl o extrémních situacích a extrémních emocích. Byl spíš o běžném hnutí, které mohu pocítit, když mi někdo říká nějaký svůj zážitek. Dík.
47 aaa, jsme u toho.
Zas ty pojmy, nojo – prostě je těžký si rozumět bez osobního kontaktu, jen písmenky.
Podle mě: Ano, tím předpokladem, že neplynujeme zaostalé jedince JE naše emotivnost. Je to soucit. Je to empatie. Je to láska k člověku, je láska k sobě samému, která je zároveň láskou k ostatním lidem. Čisté racio by nemělo důvod neplynovat.
Saule
to silné téma, jak Hitler strhnul masy, je fakt zajímavý. Jen teď na něj nějak nemám chuť, ale klidně o něm piš – vsadím se, že už to kdekdo prozkoumal horem dolem; a vida, stejně se podobné věci stávají, v menším měřítku :(
47: "Nemůže to být rozumové poznání,že jsou to prostě jedinci našeho druhu,za které neseme odpovědnost,která nám velí se o ně důstojně postarat???" – ne, neneseme žádnou odpovědnost, kterou by bylo možné logicky prokázat. Z rozumového hlediska jsou brzdou a ubírají nám zdroje. Jediné, co je udržuje při životě, je soucit ostatních lidských jedinců.
52 Pařezi,
jo, souhlasím, ad 50.
PS: asi si dneska večer zahraju na tvoji kytaru, mám nějakou emotivní náladu :-)))
53: pokud budeš pokračovat stejným směrem, jakým jsi vyrazila (teď nemám na mysli tuhle diskusi), nasbíráš ještě mnoho úžasných prožitků. Tak ať Ti to dnes pěkně hraje.
mne je pojeti Saula velice blizke. mozna je to i tim ze jsem extra emotivni clovek a emoce ze me primo tryskaji vsemi pory. a tak se ucim svym raciem pochopit pochody mych emoci. proc se bouri, co chteji a kam me vedou a jakým způsobem.
taky si myslim ze pece o "zaostale" je ciste racionalni počin. Malokdo by si z čisté emoce vzal zaostalé k sobě domů (oi kdyz to cítí jako správné) a miloval je bezpodmínene, a tak zůstává čiste na racionálním rozhodnutí vlády a rozpočtu a institucí o tyhle lidi se postarat. neni to vecí soucitu nýbrž penez rozpočtu. Postiženého zaostalého človeka vetisnou skutečně bezpodmínene miluje jen jeho máma a ta se bojí co se stane až tady nebude. Malokdo z z cizích lidí převezme stafetu za ni a bude její díte bezmezne milovat. protoze to potřebuje zaostalé díte nejvíc. Lásku.
Dík.
Prožitků bylo habaděj – člověk zahájí hodně intenzivní kontakt s několika lidmi (a kontakt dohromady se třiceti) a pak najednou střih a sejdeme se za 4 měsíce. To je nářez, to je prožitků. Jéje :)
56 bylo na Pařeze.
55 ratko,
vidíš, já se spíš vždycky považovala za racionálního než co jiného. Ta (státní či nestátní) péče o potřebné samozřejmě racionální je, co by nebyla, má svůj (blbý) systém atd. To racio usoudilo – což je jeho úkolem a funkcí – že ta péče bude. Jenže usoudilo tak na základě toho, že život není jen pouhé racio.
Racio pomáhá, ne že je v protikladu k emocím. Racio z emocí dělá výsledky. Že máme racio, neznamená, že odvrhneme emoce jako něco evolučně méně vyvinutého. Naopak – může s nimi díky rozumu něco konat.
ASI :)
… jojo, to je to, co v článku chybí.
Je o emocích a o tom, co s nimi můžeme dělat, když použijeme rozum. Jenže jsem tam nezdůraznila, nepojmenovala, nedošlo mi to ještě, že ten rozum potom koná, že spolupracuje s tím hnutím, že to, jak hnutí může pomáhat (jak jsem furt dokola psala), to potom už je v rukou racia!
Jo, tak na to taky upozorňoval @Teo.
… nebo já už se v tom melu. On to ten Saul taky tak nějak myslel, jenže to míjení pojmů…
Lisko, uz jsem mela komentar a tak ho sem hodim:
55. taky me napadlo, ze řádové sestry jsou nejlepšími ochránci "zostalých". Nikoliv z titulu soucitu nybrž čistě z lásky k bohu. Vidí v těch dětech boží přítomnost a proto je milují.
to zamestnanec (vetšinou) nedokáže. TEda mluvím ted z vlastní zkušenosti. Ani terapeut, ani školený specilasti nedokáže dát postiženým dost lásky. Teda ja je taky mela moc ráda, i když těžko říct zda to byla taková ta boží láska řádových sester. No možná trochu.
Emoce je fakt (asi) obrannou reakci, kdo dělal někdy spostiženými tak je to doočíbijící. Propojení emocí a nasledné mainupulace tryskající z přirozenosti čisté duše postiženého. A tak můžu jen zopakova že emoce jsou obranné reakce. ty pozitivní tahnou smerem k přežití (maminka, skupina, milenec, uklidnující zvírátko) ty negatovní tahnou k oporu a násili (odstranit, zničit, zbavit se, předat agresi mučením a týraním zvířat či lidí, zlomyslnost k jiným, nenávist k domělým příčinám utrpení)
Postižení prožívají tyto emoce v ty nejčistčí podobě, dá se v nich číst jako v knize. Jejich racio je vyhozeno, nebo nahozeno na lstivou manipulační techniku (touha po přežití)
Rozum tohle všecko vnímá a vyhodnocuje. Pozoruje a říka si. Kdo se to dívá? Kdo cítí? Proč se bráním? Čeho chci dosáhnout. Co je cílem? a V ten moment jsou hozeny emoce stranou.
No vidíte, nebýt vás, hlavně mužů, tak jsem svoje téma nedotáhla tam, kam patří. Ještě že jste tady.
ratko 60,
teď mě ale napadá, že spíš ne-emoce jsou obranou! Potlačení emocí je obrana. A oploštění od emocí je taky obrana. A má to oboje neblahé následky – ovšem nemusí ot být vůbec natrvalo.
62. proč mysliš? v čem spočíva obranný systém ne-emoci?
jaké oploštění? určite existují lide kterí mají poruchu a třeba jejich obranný emoční systém nefunguje správně a pak se brání (útočí) úplně nesmyslně.
@Teo, je pozoruhodné, že zrovna ty tady kážeš něco o kontrole emocí ratiem a sám je nejsi schopen ovládnout a místo věcné diskuse podnikáš dosti zoufalé offtopic výpady. Samozřejmě mě těší, že jsem tak dobrý co se týče schopnosti vytáčet největšího chucpera na Bloguje, a to se ani nemusím snažit!, ale jinak máš smůlu – opravdu nemáš sebemenší šanci mě vytočit. Samozřejmě to můžeš zkoušet dál a dál, třeba do nekonečna, já tu roli zdi, od níž se to bude odrážet, budu klidně hrát, ale je otázkou, zda je vhodné tím zamořovat diskusi na cizím blogu, když se to tématu článku už vůbec netýká. Nu, ale to by asi měla spíš posoudit Liška.
Lisko, proč je potlačení emocí obrana? Jakože si nechce připustit že má negativní emoce? Nechce si přiznat že to bolí, chce se vyhnout bolesti? jakože obrana před vlastní bolestí? to ale není obrana ale strčení hlavy do písku! že se schovám pod stůl a myslím si že mě niko nevidí. To už takhle blbne racio. ale potroublé racio. jakmile se racio přebují a převezme vládu na d emocemi, tak je začne tlačit do kouta a začne jim poroučet a říkat co mají delat. ale to není obrana, to je jen pitomé potroublé nafoukané racio.
[25] Ano.
Kojote 64
Jo, @Tea [34] jsem nechala být, protože jsem tušila, že jeho výpady tobě nic neudělají (a protože od tématu se toho vždycky veze…). Vlezla jsem na ten jeho odkaz k tobě a četla – a diskuse, no. Ostrá, ale diskuse. Živá. Nenašla jsem tam nic zlodušského od nikoho, nechápu teda moc ten @Teův koment; jestli jako ten měl být zlodušský nebo co a proč.
Tak už tu máme "jalový pozitivní koutek" i "negativní zlodušský", asi. Další koutky "od tématu" asi přibydou. A teď mi nějak uniká, co je tu "mainstream." Nechám se překvapit. Možná už proběhl na začátku a když je těch komentářů víc, mainstream skáče z koutku do koutku. To jsou teda liškoviny.
65 ratko
aha, moc nafoukané racio taky blbý. Jako emoce bez racia. Extrémy.
Strčení hlavy do písku, ne-emoce jako obrana:
já si představila toho deprivanta, který toho málo dostal (od rodičů) z jakéhokoli důvodu (třeba je neměl) a třeba kdyby si tohle uvědomil, se všemi příslušnými emocemi, tak by to bylo moc, tak musel emoce nevyvinout, aby ho to neporazilo. Ale teď jak to píšu, tak je to asi fakt blbost, jak říkáš! On prostě tu emoční stránku nevyvinul, nemohl vyvinout, rozvinout – ne že by se pro to rozhodl jako por obranu, ale je to prostě deficit. Hm.
… v tom aby se pes vyznal. Kdepak Liška!
Hele, Lišule, vysvětli tomu všeználkovi, že jsem nikoho v diskusi neoslovil, páč jsem si to kdysi stanovil jako levidlo, považuju ho za racionální a lze si to výše snadno ověřit. Postupuju tak i proto, aby se nezamořovaly komentáře emocionálním balastem nejrůznějších frustrátů. Prostě jsem se vyjádřil k tématu ze svýho pohledu a považoval svou "misi" za skončenou. Jenomže se vždycky najdou tací, co mě oslovují, poučují, napomínají a já o to vůbec nestojím. Mám svejch starostí fakt dost. ;)
68. jo, ty emoce bud nepracujou jak maji, nebo jsou hypertrofovane, hozené mimo. ten clovek není napojený maličkými antenkami do společnosti. nema kořínky. chybí mu kus země. zda lze zakořenit dodatečně později nevím. spíše ne. kolikrát se človek stane emocionálním invalidou. Nauči se pracovat pomocí rozumu jakoby byl stejny jako všichni ostatní, ale není. CYbí mu ty kořínky, chybí mu propojení. to co ukazuje je pak jen kulisa.
@Teo, tak teď už mi to vzkazuješ přes Lišku, no, to je roztomilý vývoj situace. Na to, že máš svých starostí dost se angažuješ celkem aktivně. No nic, nechme toho, sem to fakt nepatří. Osol mě třeba v článku na vlastním blogu – budeš mít neomezený prostor, přečte si to spousta čtenářů, kteří k Lišce nechodí, a budeš mít pocit, že jsi mi to opravdu echtovně nandal. No, a pak se třeba uklidníš, začneš své emoce lépe kontrolovat a nebudeš ztrácet sílu bezpochyby frustrující vazbou na mou maličkost :-)))
48:
"Jsou dva druhy vrahů – jedni v afektu, ne zcela plánovaně, a druzí chladnokrevně, bez výčitek – a to jsou antisociálové."
kam bys Liško zařadila např. osvětimského "lékaře" Mengeleho?
Ani on,ani třeba Himler,který tu fabriku na smrt zprovoznil rozhodně nebyli ve své době antisociálové.Tak je můžeme posoudit až dnes,ale to už je pozdě.
Mengele byl šarmantní, vzdělaný,kultivovaný člověk s láskou k vážné muzice,kterému násilí s největší pravděpodobností nedělalo žádné potěšení.Klidně ale sešil dvě děti zádama k sobě,aby je pak vlastní rodiče uškrtili,protože se nemohli dívat na jejich utrpení.
Dále je prokazatelné,že Himler,když se díval skleněným okénkem do plynové komory,tak se pozvracel.
Možná by sám nebyl schopen podříznout ani slepici.
Díky svým emocím.Ale jako technokrat holokaustu emoce vypustil.Jenže i rozum a obyčejnou lidskou intuici,která nám každému říká,co je správné a co ne a nemá to s emocemi nic společného.Je to prostě vnitřní hlas,kterému stačí naslouchat.Klidně i bez emocí.
Ratka 55 a dál: pro Všechny Svaté – co je rozumného vzít si zaostalé k sobě domů? A racionální rozhodnutí vlády? Fakt věříš na Polednici, Hejkala a Racionální rozhodnutí vlády???
Racionální bylo takové lidi eliminovat co nejlevnějším způsobem, aby se uspořené prostředky mohly použít na vzdělání vzdělatelných apod. Ale po válce museli komunisté ukázat, že jsou nejen lepší než Národní socialisté, ale dokonce lepší než kapitalisté obecně – proto ta "láska" ke starým a nemohoucím. Jinak to nešlo, rozdali zbraně dělníkům a nesměli udělat chybu, aby se to neobrátilo proti nim. Navíc dosavadní péče o nemohoucí byla na řádových sestrách – a ty se komunisté snažili zlikvidovat. Prostě to museli vzít na svá bedra.
K řádovým sestrám – jdou ve stopách Ježíše a ten všechny miloval, proto i ony všechny milují (doslova – blahoslaveni chudí duchem neboť jejich jest království nebeské). Ale řádové sestry byly jen lidské bytosti, a tak ne všechny byly tak úžasné, jak si malujeme.
Proč se lidé brání emocím? Protože je vychylují – pod jejich vlivem si připadají snadno zranitelní. Nakonec – to je také emoce – strach z možného zranění. Pokud jsem poznal lidi, co se bránili emocím, byli emočně velmi citliví, až přecitlivělí – tak se jim snaží vyhýbat.
@Teo, jo ono to nakonec na Kojota nebylo :-)
No v tom už teda se nevyznáme ani my všeználkové ze šelem psovitých.
Natož my frustráti (jéé, teď jsi mi připomněl jednoho sexy kluka, jestlipak je ze mě ještě pořád vedle nebo zase bude… jó frustráti mají velké komplikace s emocema:-)
Dobrá, levidla jsou levidla, i když mám radši povidla.
71 ratko
jo, tak to bude!
73
Jo, Saule, to mě zajímá!
Já si totiž intuici s emocemi pletu. Dost možná leckdy píšu o intuici a ne o emocích, vidíš to. Mám v tomhle zmatek, tohle rozlišování mi nejde.
… teda ono by mi to šlo, kdyby mě moje racio nepopletlo blbým rozvažováním. Kdybych naslouchala – jenže to nejde jen tak korespondenčně.
Intuice říká, oc je správné a co ne? To neříká racio? Racio posuzuje, ne? Nemám už tuchu, už se mi to pomotalo, musím si to někde načíst, až přijdu domů.
… u Junga, nejlépe.
72Co to plandáš za zmaty? Já tě přece vůbec neoslovoval, jenom jsem reagoval na tvý výplky. Takže nic z toho by se neodehrálo, kdybys komentoval článek a ne komentáře. No a ten tvůj nekorektní útok proti Vladovi: http://kojot.name…viny.php#cmt_28 jsem uvedl záměrně jako příklad, kterak ovládáš své emoce. Je to jak přes kopírák. Mně taky obviňuješ, že nekontroluju emoce. Já jenom nemám rád fanatiky, to je celý. A proč bych asi měl psát článek o tobě? Takovejch mágorů je spousta. Ale když na mě zaútočej, dostanou jednu výchovnou přes držku. Bez emocí. Se prober, voe… ;)
racio je pristroj v hlave. tkaovy malinky pocitac. a emoce jsou nastroje ktere ridi tohle racio. když reknou nenavidim toho a tamtoho, tak racio vymysli nejakou habaduru aby ty emoce to dostaly. a kdyz emoce reknou jeee, to je hezky pejsek, tak racio vymysli jak si toho pejska poridit a vymíšli koniny aby nescepenel a byl furt k dispozici :o/
Intuice je neco užasného. dokonce ani nevim zda vube cmuzu o tom psat. to je neco nadzemského. krehkého. jako vločka která se spouští z nebe a kdykkoliv se může pocuchat či rozpustit. něco subtilně jemného.
Ohledně té debaty o tom, jak v zásadě dobří lidé konají strašlivé věci pojednává kniha amerického experimentálního psychologa Philipa Zimbarda Lucifer Effect. Zaměřuje se na to, co s lidmi udělá uniforma, poslušnost nějaké autoritě atd. Knihu mám nachystanou k přečtení, ale skvělé shrnutí nabízí sám autor v TED Talks a opravdu to stojí za shlédnutí:
http://www.ted.com…y_of_evil.html
(dají se tam k tomu zapnout české titulky)
Je to fascinující a děsivé zároveň. Člověk nemusí být sociopat bez svědomí ani někdo, kdo podlehne nějakému nekontrolovanému afektu, aby mohl působit velké zlo. A nemusí být na druhou stranu Superman, aby se mohl zachovat jako hrdina.
Ohledně těch typů "běžných", tj. institucionálně neukotvených vrahů: Osobně si myslím, že dělení na sociopaty či asociály a vrahy v afektu je příliš hrubé. K vraždě může vést i méně náhlá (naopak dlouho přiživovaná) emoce, než jen okamžitý afekt, například nenávist, žárlivost, závist, hněv, touha po pomstě… A vrah rozhodně nemusí být emočně plochý. Touha po pomstě navíc může pohnout k vraždě i jinak zcela normálního člověka – asi si takové situace dokážeme představit.
"Intuice říká, oc je správné a co ne? To neříká racio? Racio posuzuje, ne?"
Jo.Rád bych napsal,že věřím své intuici,ale nedávno jsem se škaredě spálil,když jsem ji neposlechl.Racio posoudilo,že to je nevýhodné a nabídlo mi něco výhodnějšího.A já poslal intuici k ledu a poslechl racio.Těžce jsem litoval a zase jen jakýmsi zázrakem a díky té intuici se mi to podařilo "vyžehlit".
Tím nezatracuji racio a rozum,jen "chytračení".Vždycky jak jsem chytračil,tak jsem všechno prohrál.
A zbyly mi jen ty emoce:-0)))
80 druhý odstavec.
přesně Ratko.A právě pro tu křehkost a jemnost jí tak málo lidí slyší nebo dokonce věří.
Emoce jsou silnější.I rozum je silnější.Ti intuici přeřvou,pokud člověk nemá setsakra dobře vycvičený ucho.
A to jsem si myslel že já mám a houby.
@Teo 79
jsem si nevšimla, že by tě někdo obviňoval. Stejně ten blog přináší dost prdlé možnosti: reagovat na Kojotův článek někde úplně jinde, než je ten článek, ale vlastně to vůbec neříct Kojotovi, přestože je to o Kojotovi a Kojot je u toho. Bizarní způsob.
… se nedivím, že Kojot napsal [72], celkem k věci, ne?
… no hlavně, že pravda a láska zvítězí :-)
@Saul: K té intuici – osobní postřeh: Velmi užitečná schopnost umožňující rychlé nalezení optimálního řešení situace. Sám jsem velmi intuitivní – ale je tu jedno významné ale: Intuice je buď přesná, nebo míří zcela vedle. Ten poměr je u každého asi jiný. Mnohokrát jsem se intuitivně trefil do černého, ale v poměrně významné menšině případů jsem byl naopak úplně mimo, intuice prostě zradila. Takže se řídím tím, že pokud je třeba se intuitivně rozhodnout bez odkladu, vsadím na intuici, pokud však je čas vše dále zhodnotit, zapojím i rozum – například abych si ověřil v první chvíli neznámé skutečnosti. Jo, tak nějak to bude – nechytračím, ale ověřuji východiska. K tomu se rozum hodí velice dobře.
87. bud to nebyla intuice nebo to byla optimalni varianta.
Ratko, já si prostě myslím, že intuice, stejně jako vnímání, rozum a emoce, se vyvinula evolučně jako vlastnost, jako nástroj k přežití, a tudíž není dokonalá. Pokládám za chybu vnímat ji jako nějaký boží dar, jako vnuknutí, které prostě musí být správné. Tak, jako nás mohou klamat emoce, smysly a rozum, klame nás i intuice. Aspoň tak to vidím já.
Ta Chucperova [79] je hodně hustá, když ji teď čtu podruhé.
Já někdy nevim – znám dost kluků nebo mužů, co mluví zcela přímo, hodně spontánně, použijí přitom obhroublosti a oslovení třeba "vole ty jsi blbec" a přitom ve skutečnosti je to kamarádské a upřímné. A těžko se mi to v písemném projevu rozlišuje od nadávání nebo škodolibosti nebo kdovíčeho nemůžu-vědět-čeho.
Ta omezenost písemného kontaktu mi teď víc vadí než dřív. Osobně to řeším tak, že radši obhroublosti nepoužívám, aby si to druhý nevyložil zle. Co k tomu má víc říkat, no :(
Liško, nech to být. @Teo je prostě vytočený a vytočení lidé si nevidí do úst ani do klávesnice. Zábavné na tom je, že jej vlastně nevytáčím já, ale on sám se vytáčí o mě :-) Jo, a v tomto případě je evidentní, že se v tomto případě o kamarádsky drsnou formu komunikace nejedná ;-) Už proto, že na mě @Teo jako na červený hadr reaguje už roky.
Jo, ten se panečku umí vytočit, všechna čest!
@Teo, nazdáááár! Každopádně držím palce, aby vaše rodina byla komplet zdravá.
… a asi se ani nevytáčí, asi jen tak práská fousama kolem sebe – si představuju, jak se u toho směje.
92Jenom jestli v tom taky nemáš kapku guláš ev. hokej.Přečti si cvičně svůj komentář [21] a na co reaguješ. Ta moje 19ka totiž nebyla o nic "řidší" než 79.
Ale znovu podotýkám, že lze vysledovat příčinnou souvislost. Pokud jde o ten článek, v němž byl tak hystericky zostuzen Vlada, nemusím a nereaguju na každou krávovinu. Vlastně už reaguju na máloco a málokdy. Když mě někdo otravuje, tak ho pošlu nevybíravě doprdele. Ti bystřejší si to příště rozmyslí, blbci si naběhnou znovu… :p
93No vidíš, to už je pokrok. Kdybys mě viděla vytočenýho, tak bys strachy zalezla do liščí nory. Ale letos se mi to ještě nepřihodilo. Zpravidla totiž dokážu ovládnout emoce rozumem. Narozdíl od mnohých jiných. No a terazky vidím, že lízt sem nebyl zrovna nejlepší nápad,co? :p
95
Hehééé!
Ale jó. Aspoň nezakrním a nebudu se jen mile usmívat na příchozí; i když jsem poprvé taky poslala někoho přímo někam
http://www.liska.bloguje.cz…t_178
Nejsem tak supersnášenlivý pravdoláskař s botoxovým úsměvem, jak jsem si sama myslela. Já to snad ještě rozjedu, všichni prchnou a budu si tady s tebou, @Teo, nadávat ve dvou. Nebo spíš někde jinde než tady.
Ještě že Kojota to nemůže nijak ohrozit, je mnohem zkušenější a obratnější než já. Tak už ho nech, jo? :)
Mohli bychom třeba už mlčet. :)
Nebo si povídat o ženskejch, jak to mají s pohnutím ony a jak muži a jestli vůbec se dá generalizovat dle pohlaví.
… nebo jen o ženskejch…
…chlapy mám v hlavě pořád.
Budu muset nadhodit téma chlapi a smršť jménem Liška.
Zas po mně totiž nějak jdou a mně není jasný, proč. Přijdu třeba do skupiny dvaceti pěti lidí (kde je jen 5 chlapů) a se čtyřmi chlapy z pěti mám důležitý kontakty (a ten pátý je ufon)
– místo aby tančili s krásnýma patnácti holkama o deset let mladšíma než já, jeden je ze mě hotovej, druhej čeká do noci a vyžádá si rozhovor, třetí se mnou tančí párové tance (které neumím a netančívám) a čtvrtý je mi blízký jako bratr a bavíme se úplně otevřeně a je nám dobře.
A stejný večer mi ještě dva jiní píšou sms, jestli se sejdem.
Jak to?
Nebo s těma dalšíma holkama to mají taky tak, jen to není vidět? já to teda viděla tak asi u dvou, ale ty byly jen s jedním dvěma chlapy v užším kontaktu, ne se čtyřmi.
Asi mám takový období a následujícího půl roku si mě nikdo ani nevšimne, nikdo se mě nedotkne ani třímetrovou tyčí.
Vtip je ale v tom, že s těmi muži je mi fajna jimse mnou taky (ať jsou to milenci, nebo ne), ale nikdy se mnou nejsou – jen když zrovna mají čas a chuť, tak by se ozvali. K čemu mi to herdek je? Toho už jsem si užila dost.
Co dělám, že nekápnu na muže, který by třeba jel se mnou na výlet, chodil se mnou, a ne se jen občas setkával?
Nwëbo je to tak, protože ve skutečnosti jsem to já, kdo nechce s nikým chodit, omezovat se, zabíjet tím další kontakty s jinými chlapy?
Chlapi, poraďte!
Holky taky… :-)))
treba proto jsi tak pritazliva pro muze. ze kdybys naznacila ze jakoze navažno, tak by se lekli :o/ ale to jen tak me napadlo. ze ti co by chteli chodit uz jsou v chomoutu.
98
Navážno nechtěj. A já taky nechtěla. A když mě někdy napadne, že bych chtěla, tak pak nevím, jestli opravdu chtěla, nebo si to jen tak maluju.
Nebo když se někdo "navážno" oťukávací objeví, tak je úplně divnej, nevhodnej a anti-sexy a to já nemůžu potřebovat :)
V chomoutu většinou jsou. Přece jen někteří občas vylezou; a volní taky existují – nemyslím, že by nebyli volní muži. Jsou. Jenže jsou volní, protože chtějí být volní. Jako já?
A mně není jasné, jak to, že nijak netrpím tím, že žádného partnera pro sebe nemám. Je to proto, že ho ani moc nechci, anebo proto, že jsem tak přizpůsobivá situaci, kdy ho nemám a beru to a "nemířím výš", anebo co?
Nebo potřebuju být já sama hodně "navolno"? Já zažila doby, kdy jsem byla úplně natěsno, neudělali jsme bez sebe 12 let ani krok… Tak já nevim; tohle prozkoumám a pak dám vědět. Do té doby veškeré podněty vítám. Hlavně ty ze života :-)
98
jo povyražení se mnou! To je to pravé slovo, to docela sedí.
Hm. A na kterých stromech rostou typy, které krom povyražení chtějí i sdílet a tak všechno se vším všudy? Jak se poznají? Jak takový typ vypadá? Jako Belmondo? :-))
Já se furt bojím, že ty "vhodní" muži nejsou dost zajímaví a přitažliví. Protože já mám zkušenost s těmi zajímavými, něčím přitažlivými (třeba jsou to frajeři a krasavci, ale nemusí, mohou být třeba kreativní, nadaní…) – a tihle "narcísci" (jak jim říká kolegyně) nejsou moc na dlouhodobé vztahy.
… a ještě k tomu to možná někteří z nich čtou :-D
Jste toho tady napovídali. občas člověk musí do práce a hned takový dopuštění. :-))) Vrátím se k věci.
Ano, emoce jsou nižší vývojový stupeň, který mají i zvířata. Nicméně jsou pro nás důležité, stejně jako všechno, co máme po zvířátkách. Jenomže jsme lidi a lidi jsou proto, že mají shopnost právě přemýšlet, porovnávat …. tady tomu říkáte racio, takže racio. A pod vliv racia by měly u lidí patřit i emoce. Stejně jako třeba sexuální pud. Jestli si myslíte, že nepatří, tak si vezměme příklad třeba incestu. Napadlo by někoho z vás mít sex s maminkou nebo sestrou, bratrem. Možná i jo, ale hned takovou myšlenku vyhodonotíte jako nesmyslnou, vzrušení nevznikne. A proč? Protože je tam naprosto racionálně vzniklé pravidlo, že mezi příbuznými je sex nežádoucí kvůlivá možnosti nekvalitního potomstva. A pak se z toho stala morální norma, později zaznamenaná i do psaného práva.
A analogické je to i s emocemi. U nás lidi jsou emoce navázané na postoje a myšlenky. Když dítě brečí, stačí odvést jeho pozornost a emoce smutku je ta tam a začne se smát. Pokud se emoce nesnažíme ovládat, korigovat, transformovat (nikoli potlačovat!!!) blížíme se víc k původním zvířátkům, pokud budeme odhalovat své myšlenky, které stojí v pozadí emocí, blížíme se víc k lidství a božství, k Inteligenci samotné.
Ono tím trochu emoce ztrácejí na romantice, ale … tudy vede cesta dál.
Mluvili jste tu o soucitu. Ta emoce nepadá (jako nic podobného) z nebe. Je za ním myšlenka: vždyť je to člověk jako já, může se totéž kdykoli přihodit i mně, jinému mému blízkému.
Mluvili jste tu o lásce. A přitom láska partnerská je jen chladný kalkul: "s tímhle človekem si rozumím, s tím mi bude dobře, ten má dobrý genetický materiál pro mé děti ….. atd. atd.".
Řádové sestry mají lásku podložnou vírou/myšlenkami, že všichni jsou boží tvorové, vidí za svou službou službu Bohu.
Fakt naše emoce jsou podoložené myšlenkami a změníme-li myšlenku, změníme i emoce.
Několik let před mýma očima odehrávaly proměny emocí, myšlenek a tím také mizely i nemoci, až neuvěřitelně rychle.
Ano, Ratko, máš pravdu, že se změníme a tímpádem se změní naše emoce ….. nebo tak nějak jsi to formulovala. Ano měníme se každou další zkušeností. A buďto to bude probíhat jaksi spontánně, neuvědoměle, anebo se nám to stane záměrnou činností. Objevovat pozadí našich emocí a transformovat je podle pořeby a vyhodnocení, co je pro nás prospěšnější.
Fakt si to zkuste, dyk je to tak evidentní.
Pro @Tea a případné další zájemcehttp://antikojot.uforum.cz
:-P
A ještě poznámka – Ratka psala v 65 o potlačení emocí. Si dovolím k tomu:
Ano, někdy je potlačení emocí skutečnou obranou. A to v případě právě velkých katastrof nebo v dětství. Emoce jsou tak silné, že je rozum nedokáže zpracovat, ovládly by tedy tělo i mysl natolik, že by to mohlo mít destruktivní následky. Proto je někdy prožívání emocí na čas odloženo a je to bráno jako obrana – na dobu, kdy budu schopen emoce dát pod vládu rozumu, kdy to dokážu zpracovat. U dětí třeba až budu mít dostatek síly a zkušeností (proto traumata z dětství často člověk řeší až tak po třicítce i dýl). Nebo po válce a katastrofě se teprve lidi vypovídávají z hrůz, které viděli a zažili. Tehdy museli fungovat racionálně, nemohli si emoce dovolit. Pokud to neudělají, emoce je začnou ovládat, ale skrytě – vznikne tedy již zmíněný posttraumatický syndrom.
Pokud si někdo myslí, že ale emoce ani neprožije ani pak nezpracuje zpětně a vytahuje si tričko, je blázen. Strká si kostlivce do skříně a nechává je tam hnít.
Takže nepotlačovat, zpracovat, transformovat.
Ale to, že zpracováváme emoce raciem není nic egového, naopak. člověk musí být k sobě hodně upřímný a jít dost do kolen, aby na své skutečné myšlenky a motivace přišel. Takže je to spíš cesta k pravdivosti, cesta k sobě, nikoli divadlo ega.
A fakt jsou lidi, kteří když zabíjejí, necítí nic špatného. Nechápou, že ti druzí jsou lidi jako on. Jsou vnitřně odděleni, nežijí vnitřně společensky, proto jsem je nazvala asociály. Teprve zkušeností a výchovou se stáváme bytostmi společenskými, kteří se učí "co nechceš, aby někdo dělal tobě, nedělej jiným". Ovšem tu výchovu a zkušenost chápu v delším časovém horizontu – v průběhu mmnoha životů.
Omlouvám se za délku komentáře.
Šmarjá, ona už je Liška zase v jiným tématu – monohem zajímavějším a já mezitím psala blbostě …… jéééé :-(( …. to je tedy trapas
[100] Belmondo!!
Lenko, jo. Formulovala si celkem srozumitelne to kolem ceho krouzime. zadne blboste ale teorie. Tak vzhuru do zivota – stromu zeleneho :o)
ad 107: Jaké teorie??? Dyk na tom makám už skoro dvacet let mého života. Pro mě to JE život.
Chachááá! Takže shrnuto: komentáři byl nade vší pochybnost potvrzen předpoklad o oslabovacím vlivu emocí. Stačí jenom kapku dloubnout do ega a už to frčí… Ale to samozřejmě nikomu nebrání do omrzení tvrdit opak. A otevřít si třeba emocionální posilovnu. Neváhejte! Po našem rychlokurzu zaručujeme viditelné zbytnění vašeho ega. Ceny mírné a spravedlivé. :-D
Lenko, kdyz to je ve forme pismenek, tak to JE teorie :o) Zivot je to co ziješ, ne to co pises :o)) jakakoliv pismenka jsou jen symbolem, obrazovkou, kusem papiru, cvicenim, retorickym cvicenim, zkouskou pravopisu.
ale je fakt supr si to napsat, protoze kdyz clovek to napsane cte tak si rika. skvele, dyt to ziju stejne :o))
Ahoj Liško,až teď jsem se dostala k článku a k diskusi a vidím, co se tu strhlo – a to jsem ji ani nečetla celou.
Já se bohužel vyznačuji neschopností o podobných psychických subtilnostech nejen psát, ale vůbec uvažovat, takže nic objevného nedodám:)
Jen snad osobní postřeh: programově a naprosto cíleně se musím snažit, abych citová hnutí a pohnutí větší než mírná raději eliminovala. Prostě je nevyhledávat a předcházet situacím, kdy by mohla vzniknout. Úplně mi stačí ta, která se eliminovat nedají:)
Asi to tak nemá každý, ale v mém případě rozhodně platí to směřování k vyrovnanému středu. Čím méně emočních výkyvů prožiju, tím lépe pro mne i moje okolí:)
(Čímž musím asi trochu dát za pravdu Teovi.)
To je ale jenom moje ryze osobní, nepřenositelná zkušenost, která souvisí s mým založením. Už jsem o tom i něco napsala, ovšem to není určeno k publikaci;)
Ahoj Christabel 111
a @Teo 109,
né, my si neprotiřečíme. Christabel, taky nevyhledávám schválně nějaké emoce, to naopak – to dělají akorát tak ti deprivanti. Přesně – stačí to, co je. Ten článek nebyl o výkyvech, extrémech, spíš o jemnějších hnutích.
A @Teo je pořád na svém stanovisku a je to stanovisko OK; jenže mluví o něčem trochu jiném – taky spíš o emocích silných a o "oslabování" – vždyť jsme psali, že v silné situaci je třeba jednat a s emocemi počkat, aby v tu chvíli nebyly oslabením akčního potenciálu (či co), to se tady všichni shodujeme, zdá se mi.
Mluvím (původně v článku) o jemných hnutích (ne o nějakém plačtivém vytí, které paralyzuje), která mi pomohou pochopit druhého, která jsou výrazem empatie. A to je pozitivní a není to nic oslabujícího. Spojuje to lidi! A to je hodně. Pro mě.
Kojote [103]
ty seš teda drak.
Já osobně to asi nevyužiju – kdybych se chtěla vyjádřit k něčemu kojotovskému, udělám to u Kojota Kojotovi nebo ti napíšu mail.
[106] Psanče,
no hurá, Belmondo. Najít – sbalit – radši nekoukat, jak běží po střeše vlaku a visí na vrtulníku – a je to.
Vytisknu si nějaké foto Belmonda. Přidám ho k Zidanovi. A Bruce Willise dám asi k ledu :-))
Dík za sms ! – neodpověděla jsem, protože jsem zase nezaplatila včas za telefon a odpojili mě.
nekdy schovavam svoje dojeti ci zajmy, protoze se chci vyhnout vysemchu a posmechu okoli. Napada me to v souvislosti s nekterymi vysmesnymi reakcemi.
mozna je i o tom clanek. nalezt v sobe odvahu a odhalit ty "smešné" emoce a delat "směšné" veci. Třeba cvičím taichi. ruzne se schovavam do křoví nebo do koupelny, aby me nikdo nevidel. a nesmal se mi :o/
Ted bud cvicit i s vejířem. to bude zase nářez :o/
a uvedomila jsem si (sebereflexe) ze sama mam nekdy tendence si pomyslet: no to je ale vul :o) a mam respekt kdyz si z to ta druha strana vube cnic nedela a pokracuje v tom svem blbnuti.
takze asi tak nejak. clovek se vyhyba necemu co ho boli a zranuje a zatim… Proto ho to zranuje. ZE to dela take (nevedomky)
Slyšely jste už něco o fenoménu Guru Jára? A o jeho nadsamčí metodě "odháčkování"? http://zpravy.idnes.cz…zpravy_stk V blogosféře jsem vytipoval pár jedinců, kteří by potřebovali odháčkovat. A nejedná se jenom o ženy… ;)
113Já osobně TO určitě nevyužiju. Proč taky, že jo? :p
že te to furt baví aTEO, takhle se naparovat. tvuj výsměch už mám dávno na háčku a u prdele :o) možná proto že je virtuální, doma bych te asi pichla vějířem do konečníku.
118 :-)))
Jo k tomu jsou ty tance s vějířem! Já chci taky!
Doma je @Teo třeba jinej, to nemůžem vědět (teda já určitě to nejsem schopná poznat) – přece v blogosféře se neukáže všechno. Ale takový hnusy jako je tvůj odkaz sem teda @Teo netahej. To si strč do toho konečníku i s háčkem.
Neztrácet nervy! Já to po vás uklízet nebudu. :p
ad 110: ad "Lenko, kdyz to je ve forme pismenek, tak to JE teorie :o) Zivot je to co ziješ, ne to co pises :o))"
– no, já se právě snažím, aby to, co píšu, bylo co nejpřesnější vyjádření toho, co žiju. Aby to vůbec mělo nějaký smysl.
Jsem třeba teď byla venku a když jsem šla, cítila jsem, že ve mně něco neladí, malinko mě pobolívala hlava ….. to znamená, že je někde nesoulad. Hledala jsem za tím emoci – zjistila jsem, že se malinko zlobím. Pročpak a na koho se zlobím? hledala jsem. A našla jsem to, že CHCI, aby mi jeden konkrétní člověk poslal mail, protože odpoledne už nebudu na počítači a pak jdu na oslavu a tedy ten mail mohu číst až pozdě večer a já ho CHCI hned. No, tak jsem se zasmála sama sobě, že si dokážu způsobit bolest hlavy jen tímhle. Chtěním. Uvolnila jsem pocit chtění, napětí, očekávání a hlava přestává, hřeje mě naopak velmi příjemně na hrudi, to znamená podle mých letitých pozorovnání, že se tam vrací energie a z nervozity a pidizloby se zase stává přijetí situace a soulad se vším, je mi moc hezky.
– a takováhle mravenčí práce se ve mně odehrává furt. Něco už mám zautomatizované, takže mě to neobtěžuje. Chtění mě ještě někdy dostane.
Jasně, že bych to nemusela dělat a prostě si vzít prášek na hlavu a vůbec si toho nevšímat, vždyť takhle žijí miliony jiných lidí. Ale mě baví to objevovat a pracovat s tím, brát svůj život co nejvíc do rukou a spatřuji v tom veliký potenciál pro spoustu věcí, včetně sebeuzdravování.
To není žádná teorie. :-)
Jaký nervy? Já jsem ve veselé pohodě, právě teď. Osobně si to nijak neberu. Akorát takový hnusy jako guru Jára jsou mi odporný a nechci je mít na svém slaďoučkém pravdoláskovém blogíísku, no. To je v podstatě spam.
122 byla na 120
121 Lenko,
ano, v tom jsi úplně důvěryhodná.
… a nejen důvěry hodná :)
121. pro tebe ne, ale pro ty co to ctou (si) jo :o) nemuzou se nastehovat do tvy kuze a odzkouset si to v tobe nazivo. v tom je to kouzlo jedinecneho. taky pisu o svym prozivani. a jsem si vedoma ze to neni sdelitelne. teda nazivo, v realu castecne (asi) jo. vytvarenim spolecneho prostredi a spolecneho okamihu
Lisko, k emocim X intuici,
dava to smysl ze se tezko rozlisuji,
protoze to funguje tak tak, ze jedno zastira druhe
a z pozice zastreneho toho moc videt neni.
Ale zas je vic o cem diskutovat :-)
Nevim jestli to mam povoleno kdyz to neni dostatecne moje :-), nicmene zkusim to, maximalne budu poslan do prdele :-)
zdroj: http://cs.wikipedia.org…iki/Bodhi
(odstavec Vadzrajana)
Pět moudrostí: Vyrovnávající moudrost (překonaná pýcha), rozlišující moudrost (překonaná touha a žádostivost), zrcadlící moudrost (transformovaný hněv a nenávist), moudrost prožitku (přeměna žárlivosti a závisti) a intuitivní moudrost (přeměna nevědomosti)
ad 125: No, já jsem pracovala profesionálně takto několik let – teď se k tomu trochu vracím, protože zpětná vazba od jiných mi říká, jak moc to bylo pro ěn přínosné a léčivé. Učím ej tak pracovat na sobě a oni se uzdravují a nemusí třeba pak chodit na operace, což je dost zajímavý a průkazný. Proto jsem říkala, že si to můžete zkusit, jak to bude fungovat vám.
ad 122: Teda Liško, snad po mně něco nehodíš, ale guru Jára není pro mě hnus (koukej, jiný postoj, jiné emoce :-) ), anýbrž veselá figurka. Je to sice blázen anebo geniálně přesvědčivý vyčůránek, ale větší blázni jsou ty holky, co mu na to skočily. To je pro mě neuvěřitelné. Každopádně asi Jára splnil svůj účel, vytloukl klín klínem, protože svým "zásahem" rozhodně přehlušil v dívkách nepříjemné vzpomínky na předchozího partnera tím, že jim zajistil vzpomínky ještě odpornější.
ore,
ty jsi kanón, tys přišel! Hurá.
Jo, mně se emoce a intuice vzájemně zastírají, to jo. A nakonec mi to ani nevadí, že to neumím přesně rozlišovat a pojmenovat – hlavně že to žiju :)
Vadžrajána se mi líbí. Zaujaly mne i ty "stavy" a "aktivity".
Lenko 127 ad poslední věta
No teda :) My se toho guru Járy nezbavíme, achjo. Rozhodně se ty dívky mohly rozhodnout jinak, měly nějakou volbu – ale JE to zneužití, protože ony byly v nevýhodě, ony hledaly pomoc.
[97][99][100] – a co já a chlapi?
Teda krom toho guru a podobných, co by jen "háčkovali", když mají zrovna volnou chvíli…
Zatím mi Psanec potvrdil, že Belmondo by šel, to je fajn. :-D
Máte nějaké další postřehy (konstruktivní :-) ?
129 podle me to neni zneziti, divky dostaly to co si zaplatily. teda myslim ze to co si zaplatily to taky dostaly. a pokud cekaly neco jineho, tak alespon byly poučeny. nevedomost neomlouva.
Lisko, ty jsi si i v 99 odpovědela. Víš co chceš i co nechceš. Ty kteri by se i vazat chteli se ti nelibi (se nedivim) a ti co by se ti i libili se vazat nechteji (taky se jim nedivim). takze nakonec je vsecko OK :o)
Ore, ten odkaz se mi moc libi. ja vim proc mam ty buddhisty tak rada.
132 No zatím to OK je.
Možná až mi bude přes čtyřicet, tak budu hledat nějakého nudného páprdu a ne a ne ho najít :-)))
No kdoví, teď je teď. Tak jo. Já nejsem nespokojená; jen mě zajímá prozkoumat ty své opakované scénáře, svoje chování – asi jako Lenka dala ten příklad, jak zkoumala bolest hlavy.
Mimochodem u mne bolest hlavy taky bývá nějaké zlobení se na někoho nebo na sebe (ale mám ho hodně zřídka). Naposledy mě bolela hlava z jízdy autem – nic jiného to být nemohlo, jsem si nakonec řekla.
ratko [131]
OK. Osobně si furt myslím [129].
135, javim. takhle nekomu valit kliny do hlavy uz neni klukovina :o/ Presto jsem pokazde prekvapena cemu vsemu lze uverit. a nejen uverit, ale i nechat sebou manipulovat. Jenze sektarstvi je neco podobneho. lide tam (asi) naleznou to co hledaji.
Chce to vytrvale meditovat a meditovat, vo tom žádná. :p A nemusíš na to bejt sama. Třeba takoví duchové strašného údu tě mohou vyladit do nejvyšších esoterických vibrací! Tak to zvaž. Guru Jára alias Óm nadsamec je sice chlívák, ale jedno mu upřít nelze. Dovedl techniku manipulace s psychorachejtlemi k naprosté dokonalosti. Zasloužil by si minimálně místo v nějaký prestižní píár agentuře. ;)
porad mi ale neni jasne, z ceho muze byt takovy guru obvinen. divky touzily po dobrodruzstvi, chtely neco zazit, sesly se s neznamym muzem a byla jim navrzena souloz a ony se nechaly dobrovolne a bez nasili osouložit. pak treba nezazily to co si predstavoval, ale tak to v zivote chodi.
mmyslim, ze je spousta divek, kteru taha nejaky kluk za nos, naslibuje ji hory doly a pak se s ni vyspi a jde dal.
a divky? ty jsou kolikrat orazenejsi nez kluci. delaji si z kluku dobry den, vyuzivaji je. kluk se do divky zamiluje a ona se mu pak vysmeje a "zahackuje" ho na dlouha leta.
Vztahy mezi lidmi jsou slozite a pokazde spojene s rizikem, kdyz dotycneho cloveka nezname, neprozili jsme s nim nejkou spolecnou chvili, nemame nejake spolecne konicky tak je to pokazde dobrodruzstvi a rizko. cerna skrínka. kdyz si vyberu gurua tak ho proste mam, proc si pote stezovat. (coz taky neni jednoduche, prede mnou by kazdy guru prchl :o/)
137 "strašného údu" :)
… @Teo zas dovedl k dokonalosti umění parodovat, ironizovat. Ostatně fotomontáže na ateo.cz jsou v tom výmluvné. Terčem vtipuje to, co já bych někdy jako terč nepoužila (včetně toho "strašného údu"), ale vtipný to je.
Ještěže život není "jen" vtipnej.
A ještěže život není "jen" vážnej.
přijde hodně podezřelé navazovat sexuální vztahy s duchovními vůdci. (ale možná je to jen slepá závist) Teda jestli tady nenaskočí ženské rozum, tak kdy má naskočit?
Uznávám, že se může zamilovat a zamilování je vyjimečný stav, kdy proste rozum vysadí a ženska se chová jako tele. Když ale pak procitne ze svého stavu zamilovanosti, tak koho obviní? Toho co ji okouzlil nebo sama sebe ze se nechala okouzlit? Nebo nikoho, a řekne si že je to poučení a že příště si dá pozor a použije i rozum. Nejen emoce.
ratko 141
ajo, "vůdce" je přitažlivej, nojo.
K tomu vyhledávání emocí – naučil jsem se to nedělat; naopak jsem se zase naučil najít to, co mi v případě něčeho, co ji potřebuje, přinese katarzi; například podívat se na Sedm samurajů v případě mizející noblesse oblige, nebo kdysi na Dobrého Willa Huntinga v případě "k čemu zavazuje talent?" A ovšem na Love, actually.
Lisko, asi je :o/ to chapu. ale proc si pak stezuje nechápu.
Psanče,
jo, to je ono.
Tuhle se mi to taky povedlo – a byl to způsob urovnat "podobné podobným". Zmatená ze saxy tance s jedním jsem se vrhla do instruktážního tance s jiným a šlo to.
145 saxy – mělo být sexy
[81] Kojote,
to video, na které jsi odkázal, je opravdu důležitý!
Je tam, jak se z obyčejného hodného člověka může stát kdykoli zrůda. I bez Hitlera. Mluví o tom Philip Zimbardo:
http://www.ted.com…y_of_evil.html
Ten experiment s elektrošoky jsem znala, ten je profláklý. Ten Zimbardův s šikanou a ponižováním vězňů jsem neznala.
A je to tak, já s tím souhlasím, že systém je hodně na vině. A je to tak i s korupcí: ne že jednotlivci jsou špatní a lezou do politiky a jsou zkorumpovaní. Není to věc jednotlivců. Je to v systému! O tom mluvil Václav Bělohradský na přednášce, kde jsem byla.
PS
ten Zimbardo mluvil děsně rychle, ještě že jsem si pustila české titulky. Stejně jsem to video musela občas vracet zpátky.
Jo, stojí za to!
ad 143,145: No, je to stejný jako u těch dětí. Brečí, že jim upadle hračka do bláta, tak je vyndáme z kočáru a děláme letadlo a hned je štěstí na světě. A kde je pláč pro hračku? … Když je to prkotina a neopakuje se to, tak to jde, žádný problém.
….. Jenže když se však třeba ze střídání partnerů stane pravidlo a jakýkoli dlouhodobější vztah přináší spíš panické stavy, je čas něco řešit. (I když někdo s tím střídáním vydrží až do konce života a řešit se mu nic nechce. Je to jeho volba.)
– to jen dopovězení
– a jen příklad! nebere si to nikdo osobně, samozřejmě.
ratka: to je jako když si zaplatíš dovolenou v luxusním bungalovu dvěstě metrů od pláže, a když přiletíš a dopravíš se na místo, strčí Tě do rozpadající se dřevěné montované chatky bez teplé vody sice 200 metrů od moře, ale tam je kamenný sráz a na nejbližší pláž s pískem to máš dva kilometry po frekventované silnici.
Děvčata čekala hluboký prožitek tantrického sexu se vším, co k tomu patří, včetně mystického zážitku, a místo toho přišel Jarda a nepříliš ohleduplně si to s nimi odbyl a zase vypadl.
Jenže u té dovolené můžeš požadovat slevu (ne že by bylo jisté, že ji dostaneš), ale co můžou požadovat ty děvčata? Omluvu? Ještě jednou a lépe? Tak si alespoň postěžují…
149. no nevim kolik devcata platila, zda to byla luxustni dovolena :o/ ale za to poučení to asi stalo
ad 149: Já myslím, že je to jako se vším v životě. Kdo neví, bude poučen. Cena někdy bývá vysoká. My, kterým je to jasné, jsme se poučili jindy a jinak. Teď jsme "chytří". Ale jsou jiné věci, které neznáme a potřebujeme v tom získat zkušenost. A získávání zkušeností nechutná vždy jako jahody se šlehačkou. …….. I když někdy i tak chutnat může! Vzhůru na oslavu! :-))
151. abych se mohla poucit i v pokrocilem veku tak se predevsim musim zbavit predsudku a zabran
152. teda nesmim byt zaprklou babou, ktera vsecko vi, vsude byla a vsem poradi :o( protoze to uz si muzu lehnout do hrobu hned.
porad zde musí byt zvedavost a touha vedet. dovedet se. TEd by treba byl takovy sexualni guru urcite tresnicka na dortu :o))
Tak se taky vyjádřím..je tu toho dost a pročetla jem opravdu dost rychle. Pěkný článek liško, I já si myslím a vůbec nepochybuji, že dojetí není slabost, dojetí je síla
POHNUTÍ A HNUTÍ TAKY…
První co jsem dost souhlasila bylo u Mod v kom 3..pozor na lidi, ktečí nikdy nejsou dojatí.Myslím si totiž, že je to spíše nějaká ochranný slupka to přiznat, že to je dost vyjímečné.Souhlas taky s Kojotem a vůbec je jich víc..
Snad poprvé co se dojetí týče nesouhlasín s Teem, nemohu si pomoc.
Ale zase má hodně pravdu v tom, že když je třeba konat, musí dojetí, mělo by jít.. stranou a dokázat se ovládnout,oprostit od emocí, aby byl čl. akceschopný. I tak si myslím, že ti co se snadněji dojmou, tak ve finále, když je potřeba konat se zmobilizují a dojetí a odžití si toho, co je nějak zasáhlo přijde i tak poté..
Jinak Teo, zrovna tak jako ty , i já se dojímám nad svými vnoučaty tak, jak píšeš ty ve svém posl. článkuo svém nejlepším příteli :) Co je to jiného ?
Vím, že je ti to šumák, ale poprvé ti něco až tak nevěřím…docela ;)
A samozřejmě moc a moc přeji mamince i tobě, aby vše bylo ok. Anapíšu..sorry, to co ty nemusíš :), je moc pěkný, žes řekl mami mám tě rád…
Ale ne, to by pak byla silná kdejaká nedošťouchnutá hysterka. Síla spočívá ve schopnosti uregulovat emoce, ne se jimi nechat ovládat. Howgh! :p
ad 155 – ale já si v podstatě nemyslím nic jiného. Ano, určitě je dobré umět uregulovat emoce, zvláště ve vypjatých situacích, jak jsem psala, a ty konečně taky. No, jen si nemyslím, ne že by hysterky nebyly i v těchto situacích, ale mylím, že tolik jich zase nebude ani z těch, co se snadno dojímají..:)
ad 152,153: já bych jen s dovolením zopakovala "Kdo neví, bude poučen." – kdykoli v budoucnu, čas a věk roli nehraje (a znovu si dovoluji připomenout čas běžící iv dalších životech) Kdy se z toho poučí, rozhoduje on sám. Pokud nepoučí, zažívá zkušenost znovu a znovu a znovu v různých variantách a v zesilující se intenzitě.
155 nojo, vždyť třeba já neříkám opak.
Mluvím o jiných situacích, už to opakuju zase. A k nim mně osobně nesedí slova "uregulovat" a "ovládat".
Mně sedí "hnutí", "pohnutí", "pomáhat", "použít", "nápomocné", "empatie", "porozumění", "důvěra". O tom byl ten článek. Ne o hysterčení nebo racionálním jednání v krizi.
156 a hele, anina to říká podobně. :)
Lenko, nojo – otázka je, jestli je to uklidňující sdělení, anebo sdělení, že člověk ještě zažije příšernosti. Jsem pro to, že je to uklidňující.
Aha – v zesilující intenzitě, říkáš?! To mi ještě nepřišlo na mysl nebo jsem si toho nevšimla, když jsi dříve mluvila! Jo ták!
no…a nejen ženský, ale to snad uznáš..se někdy chovají hystericky. I když tam asi právě skrzevá emoce, i když už je to blbě, je to mnohem častější, viděla jsem i chlapy, co svou hysterií mnohé ženy strčili do kapsy.. Tím samozřejmě nemyslím tebe, ani žádného zde..
ad 159: Uklidňující to je, jistě. Stejně jako je uklidňující, že 1+1 jsou dvě (aspoň většinou a přibližně). Je v tom systém a v systému se dá orientovat, v chaosu nikoli, a proto je to stresující.
ad zesilující intenzita: Když člověk mlátí hlavou stále do zdi, tak se to postupně zlepšuje nebo zhoršuje? Myslím, že celkem je odpověď nasnadě.
Jinak se mi zdá, že všichni tady mluvíme podobně (to, co si zpřesňujeme, jsou jen detaily) jen někdo má potřebu se na detailech emočně vysilovat. :-))
jo a ještě k hysterkám a hysterikům: ona je to taky "síla" – hysterie je často používána jako manipulace, on v podstatě ten člověk zas tak slabý, jakým se staví, není. Je to často manipulant a tyran. Ale to víme, jen jsem to chtěla dodat.
A sakradrsoň, minulé a budoucí životy… Já raději mizím nebo zase někomu svým typicky laskavým a empatickým stylem pokazím večer. ;)
hehe :O)) uz nemam silu cokoliv k tou emocne dodavat. jen doufam ze toho jeste hodne zaziju.
ad 162, ale prdlačka, nikomu nic nezkazíš..píšeš svoje názory, tak jako každý, a my víme houbeles proč..někde ..o to nejde.. Já jen za sebe, jak už jsem psala, je to snad první věc, kde ti úplně všechno nemohu nějak uvěřit, můj problém..
162
jasně, lepší to nechat bejt. Co taky s tím jinýho jde dělat, ne? Taky půjdu.
Musím vymyslet nějaké jednoznačné téma a bude pokoj. Když mě ta jednoznačnost nikdy nebaví :) Není pravdivá.
Tak čau.. se tu zase všichni mějte..:)
ad 165: No, Liško, teď mě trochu mrzí, že jsme ti to tady pěkně rozpumprlikovali, tu tvou soukromou a krásnou Ameriku – objevení síly dojetí. No jo, ale když tys nás nechala, víš? :-) Tak příště buď na nás přísnější, my budeme hodnější a už ti nebudeme nikdy cupovat tvou krásnou Ameriku, jejíž hodnota je neoddiskutovatzelná, ať si tu diskutuje kdo chce a říká cokoli. Tož ještě jednou promiň a za sebe slibuji, že ………… teda teď přesně nevím, co mám a mohu slíbit, ale docela jistě je to něco hezkého, milého, vstřícného, pro tebe potěšujícího, uklidňujícího a jásavě radostného. Akorát nevím, jak se to jmenuje ……. :-)))))))))))
Dobrou noc. :-)
Nafukovací auto!
165. pro me byla tato diskuse velice podnetna. neco jsem prispela a hodne si odnesla. kdyby to bylo moc sesnerovane a sesroubovane, tak bych prinesla min a jeste min si odnesla. takze pro me supr! a diky moc.
Pro mě taky supr, Lenko!
Nafukovací auto! To by bylo něco!
Hurá, ani ratka není zklamána.
A já mám zase velkou radost, že tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu (hlavně kvůli WATERCOLOURS FROM ENGLAND, moc se mi líbí, ty by měly být budoucím generacím určitě zachovány).
Anina tu taky ráda početla, fakt…prostě mne tohle oslovilo
Hurá, anino.
Pařezi, dík.
já jsem teda nepochopila, proč to tu archivujou, a spíš bych sázela na to, že jako příklad něčeho subjektivního, než pro objektivní hodnoty. Tvoje formulace "autentický vzorek" se mi líbí.
Tvůj blog je archivován podle oboru v sekci Sociologie – Sociální interakce s následujícími charakteristikami:
Osobní blog, každodenní zamyšlení a úvahy, postřehy ze života na Břevnově. Součástí stránek ukázky z malířské tvorby.
Vydavatel: Liška1
Klíčová slova: každodenní život, názory a postoje
Odpověď na otázku Proč? nenapíšu, abych nebyl podezříván z toho, že Liškám mažu med … :-)
ad 175: Až tak? Tý jo! Já myslela, že to jde rovnou do nějakého nepřístupného skladiště, které se otevře až na výslovnou žádost někoho z budoucích generací, ale to už to nebude čitelné, protože archiv mezitím technologicky zestárne nebo ho rozežere červo …. prostě něco, co ještě nevíme, že žere dataarchivy. :-)
v klidu si jeste prectu vsechny komentare, hlavne ty ktere mluvi o dulezitosti funkce emoci a jak je rozvijet, transformovat v neco podnetneho, rozvijejiciho, uztečného.
Bez emoci by byl treba muj zivot uplne prazdny a sedivy. asi by me zivot vubec nebavil. nebo co jako? co by jako bez emoci bylo?
a co si myslite o tom, kdyz si lide umele vybuzují emoce muzikou, uměním či bulvárem. Proste se natlakují emocema a zdá se jim že ožili. Řvou.
Co si o tom myslíte? Ja kdysi se taky honila za dojmy, zážitky, emocemi, extrémními prožitky dobrými či zlými (dle úhlu pohledu) abych zjistila že je to příliš hlasité. Ze se točím dokola. Třeba v písničce, nebo v obrazu, nebo v bulváru, že žeru prázdné kalorie. Že konzumuju.
Znate ten pocit? Prozření že ta cesta je uvnitr, uplne subtilní a jemnoučka a že je úplně tichá a klidná. Žádný řev, žádné velké emoce, žádné dobrodružstí, žádné vytržení. Jen ticho při žehlení, umývání, plení záhonku, ticho, ticho, klid, šumění trávy, šumění vzduchu, dech, zvuk dechu a naslouchání. Životu. Až se stanu tím čím jsem. Ne něčím cizím, něčím co je venku,písničkou, motlitbou, obrazem, lesem. nic z toho. Jsem jen tím čím jsem. TAky se Vám to nekdy stava? Ze se stanete tichem?
Lenka: dataarchivy mohou být rozežrány počítačovými viry :-)
ratka: myslím, že jako mladý jsem potřebovat tím hlukem a ostatním odstínit okolní svět, abych si užil té euforie. Dnes mohu zůstat bez dechu uprostřed okolní reality, ať již je jakákoli, nad čímkoli v sobě či v někom jiném. Je to asi otázka schopnosti koncentrace, která mi v mládí patrně byla odepřena.
178. Vlastne jsem se az lekla, ze ackoliv jsem kazdy jedinecná lidska bytost tak zivotní styl vede k stereotypu a identifikaci se skupiou ci zivotnim stylem (vnejsim vzorem).
jakobychom byli stejni:o/
180. ano, neco na tom muze byt. Odstinim se hudbou či řevem, abych byl schopen koncetrace v sobe.
175 Pařezi
ad archiv:
aha, vidíš, já to neuměla najít podle "oboru". Myslela jsem, že to házejí někam na jednu hromadu a to je archiv. Že podle oboru archivují spíš opravdu odborné věci, stránky různých sdružení, společností, organizací.
No když to takhle píšou, budu muset přidat víc malířské tvorby a víc věcí z Břevnova! A pro výtvarno udělat extra kategorii, pro přehled (jako to má téma Břevnov).
182. Odstinovala jsem se vlastne chuzi po horach, bylo to neco jako trvaly silny řev. Vnejší podmínky človeka donutily vstoupit do sebe a svazat energii,řídit ji, naucit se pracovat sam se sebou, používat sebe, nástroje svého tela. JO to je super myslenka.
177, 178, 180, 182 ratko a Pařezi o emocích:
Taky myslím, že bez emocí není žádný život. Člověk bez afektu (hypotetický nebo s těžkou poruchou osobnosti, to je jedno) asi ani nepozná, že žije a že žijí druzí – jde a postřílí spolužáky a sebe, například.
Nebo trochu rozpozná, že je jiný než většina, a honí se za jakýmikoli emocemi, aby je poznal; za citovými lidmi, za naplněním čímkoliv – adrenalinem, krví… :(
Bez emocí bychom asi neocenili život. Ocenili bychom jen "hezké věci" – auta, prachy, kožichy…
A to odstínění hlukem, abych se dostal k sobě – to je dobrý. A myslím, že to u někoho může být i naopak – hluk, abych nemusel vnímat sebe, abych unikl, ožral se, necítil bolest. Ne abych byl na chvíli víc se sebou, ale naopak abych se sebou vůbec nebyl. Protože by to v tu chvíli bylo příliš těžké, přiznat si bídu své momentální životní situace.
"Přetlouct to" tomu říkám. (Připadá mi to jako celkem běžná reakce, častá, nic extrémního nebo "špatného", pokud to není celoživotní.)
ad 178: podezřele přesně jsi popsala i moje pocity. :-) Já tedy mám pocit, že se stávám ničím a vším, že jsem ze stejné látky jako jiní lidé, stromy, kytky, kameny …… že jsem prázdná a plná zároveň. Prostě se úplně rozpustím, ale ne že jsem nic, jsem kolečko v soukolí, jsem tu důležitá asi jako list spadlý ze stromu, docela hezká a důelžitá věc, takový lístek … je fakt těžké to popsat. A pak, když je nutno se zas stáhnout do individuálního ega, bývá to poněkud nepříjemné, najednou jsem normálním člověkem, který má jméno, občanku, věk, starosti, povinnosti … zvláštní je to. :-) Nicméně to snáším docela dobře. :-)
Rozhodně se s nikým neidentifikuji, s tím jsem měla vždycky naopak problém. Ale jsem-li v týmu, jsem týmový hráč, to ano, identifikace je pro mě však pocit cizí.
184 ratko,
jo, to je dobrý. Hezky jste to s Pařezem vynalezli – "odstínění." :)
K tomu tichu, [178] – že se stanu (úplným) tichem, to se mi nestalo. Někdy že se stanu tichým odpolednem se vzdálenými uklidňujícími zvuky – je ticho a klid, jen v dálce zpívá kos, sviští rorýsy, projede třeba vlak, zašumí strom
rorýsi má být měkké i!
Po S v 1.pádě [187]
Po R ne, to mám dobře :-)
ad 179: Na viry jsem myslela, ale ani viry nic nežerou, když se to nehýbe, není to otevřené, nepracuje se s tím. Leda jakmile by se to oživilo, otevřelo, tak pak na to může skočit vir. Jakpak asi dlouho takový počítačový virus přežívá – v sklepě v archivu? :-)))))))))
186 Lenko,
jo, hezký.
Ano, pak takovéty věci jako jít na poštu, muset si koupit jídlo, něco zařídit, to je jakoby nepatřičné, nepasující.
Identifikace – no to ne, to bych taky ne-e.
Identita jo, ale ta je moje, ta není identifikací s nějakou skupinou, není odosobněním a vzdáním se své odpovědnosti.
To by se mi nelíbilo, muset poslouchat něčí (nesmyslné) rozkazy třeba jako voják. Vůbec si neumím představit, že bych byla mladík před dvěma sty lety, naverbovali by mě na vojnu a musela bych někde bojovat kdoví proč. Utekla bych do lesů a riskovala dezerci, asi. Pokud bych nebyla přesvědčená, že bojuju proti zlu.
… jo to by byl opro mě hodně těžké. Protože já jsem naprosto týmový hráč. Já jakmile jsem v týmu (dobrém; v jiném bych asi ani nebyla), tak se o něj starám až moc.
A ještě, k neexistenci pocitů. Nevím, ono to není přesně ono, ale je to k věci. Nedávno asi na pět minut jsem se odpojila od onoho souznění s životem (láska, radost ze života, se tomu říká …., opak nudy a šedi… nevím jak to přesně popsat). NIcméně to bylo strašný. Najednou kolem mne chodily jen vycpané kabáty, ne lidi, se kterými se normálně cítím spojená už jenom tím, že jsme lidi. Svět ztratil barvy. A najednou jsem necítila NIC. Jen chlad a nudu. Hrůza! A vtom jsem pocítila touhu převracet popelnice, někoho třeba zmlátit nebo ……. cokoli, jen aby to nebyla taková příšerná nuda a šeď. I vztek a jakékoli jiné negativní emoce jsou lepší než chlad a nic. A uvědomila jsem si, že takhle to mají ti výrostkové, kteří z nudy něco ničí a někoho napadají. Je to důsledek vnitřní prázdnoty, na kterou jsem se naladila. Fakt děs. Bylo mi jich moc líto – v takovém světě žít. – No a pak byl zase ten můj úžasný svět zpátky, jenom jsem tam někde byla na výletě. Už nikdy se tam nechci podívat ani okýnkem. Ale už chápu ty mladé "zločince".
Lenko, přesně. To jsi teda kabrňák, žes do toho dokázala vejít!!
Vnitřní prázdnota, přesně tak.
Ono je to teď moje téma – setkala jsem se s takovým člověkem a uvědomuju si celou odbu, že ho nedokážu zatím litovat (ačkoli bych to u sebe čekala). Zatím ho nedokážu podpořit, nedokážu mu nic dát, protože mu nic dát nechci! A tihle lidi asi potřebuí, aby jim konečně někdo něco mile dal, protože o to byli ve svém dětství ochuzeni.
Pro mě je těžký takového člověka litovat, soucítit s ním, když jsem s ním. Protože tihle lidi jsou totiž protivní. A nebo dokonce nebezpeční. A dokud cítím to nebezpečí, nejde mi toho člověka litovat. Až z něj nebudu cítit nebezpečí pro sebe a hlavně pro svoji skupinu lidí, pro jeden svůj team (jak jsem říkala, že jsem taky týmový hráč a hodně chráním svoje týmy), pak teprve ho polituju. Možná hodně polituju a budu chtít !makat! i pro něj. Jenže dokud se nepřesvědčím, že není nebezpečnej, tak nemůžu :(
Mají to hodně blbý, tihle vyprázdnění lidé. Svým chováním ještě víc podporují to, aby byli odmítnuti. A to je blbý, to potom tím spíš něco vyvedou asociálního. Achjo.
(To je, jak se to teď jeví mně, nemám to ještě úplně "zmapované", je to pro mě nové.)
citila jsem se uplne prazdna v prubehu dospivani. taky to hodnotim s odstupem jako nejhorsi a nejtemnejsi obdobi meho zivota. Nejhlubsi čerň a bezpříčinna bolest jake si lze vubec predstavit. Absence citu, lhostejnost ke vsemu kolem. Totalni lhostejnost k rodicum, k pratelum, k zivotu. touha umrit, sebezranovani a sebenenavist. A strach ze na to nekdo prijde. Takze pretvarka navic k tomu.
chovala jsem se presne jak pise Lenka, agresivne. Bylo lepsi v noci pobihat po parcich opila, řvát pod okny a neco rozbíjet než mit v sobě to šílené prázdno. Rodiče nemeli nade mnou vubec žadnou kontrolu. Vymkla jsem se z kloubů. Bylo mi 15 let, když k tomu došlo. S nástupem na gympl.
TEd ale vím že tohle byla jediná možnost jak se dostat z vlivu mých dominantních rodiču. V podstatě jsem se uplně odstrihla od sveho domova a od svého detství. Uplně jsem všecko zanechala za sebou, bezcitně. Teprve nedávno jsem se opět začala vracet, opet plná citu ale jiná level.
vlastne diky vymeny zkusenosti i Lisky si muzu provest kontrolu terapie svépomocí :o)
a píšu si: terapie úspěšná
ad 194, 195: Ježišmarjá, Ratko, to byla tedy hrůza. Já to měla v sobě pět minut a už jsem z toho šílela a ty celá léta! Tedy to je mi tě líto ještě teď. :-) Ale je naprosto úžasný, co je z tebe nyní.
ad 193: Ten panáček k vám přišel sám? Tak je to dobrý, ba dokonce úžasný. On si přišel pro pomoc.
Nejdřív By bylo dobré na sobě zapracovat, aby ti nebyl protivný, ale naopak si ho představ, že bude v budoucnu třeba jako Ratka nebo že je to malé roztomilé zvířátko, ale jak je poraněné, tak se chová divně.
Navazovala bych opatrně kontakt – nejdřív jakoby nic, jako by byl kdokoli jiný, sympatický, milý ….. tvůj postoj rozhoduje o vaší komunikaci (nemusí být ani slovní). A uvidíš.
Lenko 198
jo, to on si v podstatě přišel pro pomoc nebo rozvoj. Není to v zaměstnání; jinde.
Právě, já mu to nechci nijak nasolit, to ne; nechovám se k němu nijak hnusně. Jako zvířátko, no, jako děťátko. Jenže mně zatím připadla spíš jako hadřík. No uvidíme příště :)
:-) teď jsem měla potvrzovací pětipísmenný kód
KNOCK.
Tak snad to není KNOCK OUT, ale spíš KNOCK KNOCK KNOCK, ale ne na heaven’s door :)
193. myslim ze oni jsou si ti lidi protivni i sobe :o)
ad 178, Ratko, ahoj, jj. znám a jsou to moc pěkný chvilky být občas jen sama se sebou při nějaké činnosti, u které se čl. nemusí soustředit. Taková procházka lesem jen se sebou, i to občasné třeba pletí záhonku..
ad 185, liško , k tomu shrntí.absolutní souhlas. Neumím si přesdstavit, že by ch nic neprožívala, prožívím až moc, to taky není úplně ideální, ale beru to mnohem radšiá, než nezna dojetí, pohnutí..prostě prožívat a cítit.
Ano, taky si myslím a znám, že nějakou situaci, co bych oželela, někdy raději ,,jak píšete si odhlučním, jak to jen jde, jinou zas se mi chce přetlouct, třeba hlasitou hudbou, kterou má jinak radši tišší.
S těmi lidmi, co se možná jen zdají citově oploštělí, myslím, že jich až tolik není, jen budí ten dojem..slupka..něco jako jsen v háji a ještě to nebudu dávat najevo. Málokdy přijdou sami a ukáží své city, touhy, přání. Je to i strach z odmítnutí..asi by měl přijít první ten momentálně silnější, pokud to zvládne. Pokusit se o to..zkusit, má- li to vůbec význam..často jsou pak obě strany překvapeny..jak velký..
Není nic na tom, pokud to někdo nezvládne..z vlastní zkušenosti vím, že s kolegyněmi jsme se domlouvaly, která je víc schopna zkusit komunikaci s tím, nebo druhým. Přece jen..nejsme roboti..
anino 204
jo, to určitě úplně citově oploštělých a dlouhodobě, je málo!
Krátkodobě nebo zatím trochu citově oploštělých je víc a mají pro to nějaký důvod – přijde čas, kdy se to zlepší. Třeba v depresi někdy (některý) člověk musí být nějakou dobu citově oploštělý, aby to zvládnul a pak teprve mohl konat dál…
… by mohlo být; možná je to jinak :)
intenzivne soucitim s mladymi lidmi, kteri trpi a nevedi jak dal. ted je hodne zpravo o mladych kterí spachali sebevrazdu nebo ji planovali. V mem mladi na zakladce se syn reditelky ucichal k smrti, nasli ho s pretazenym igelitovym sackem. Koktal. Byl hrozne precitlilvely.
neschopnost uridit svoje emoce a na tuto neschopnost navazujici strach. Ktery vede k ochromeni a urcite katalepsi a ustrnuti. Vse se zastavi, s obcasnými vybuchy afektu. mam tri syny kterí prosli pubertou a vsichni prosli obdobím nezvládnutelných emoci a vybuchujících afektu. A ja v ty jejich puberte videla sama sebe. sve vlastni nejistoty a trapeni. a rikala si, co se stane kdyz puberta není (z nejakeho duvodu), nebo kdyz není završena, dokončena a clovek zustane viset ve fazi neriditelných emoci ktere v pudu sebezachovy zacne potlacovat. co se stane, kdyz neprojde pubertou skrz (treba mu nekdo bránil se projevit) a jeho emoce nedospejí do stavu "normalních" pracovních nástrojů nybrz se zdeformuji a zmrznou.
pak pobíhají kolem zombie, roboti, nerízene střely.
ad 205, liško jj. druhý odstavec, nějak jsem na ně zapoměla …
a kde je teď Ratko ta "politovánihodná" ratka v pubertě?
Byla a už není,nebo vůbec nebyla a není,nebo umřela,nebo jen znaveně usnula?
Moji známí mají takovýho hodnýho pejska.Chytrej,hodnej,přitulnej a prý nikdy neštěká.Tak jsem se vsadil,že jim ho naučím štěkat.Když pochopili,že to myslím vážně,tak souhlasili,ale nesměl jsem se ho dotknout.Asi mysleli,že bych mu vydloubl očička,nebo tak něco:-0.Já souhlasil a dal jsem čoklíkovi před čumák dlaň s roztaženýma prstama a pak jsem je začal pomalu přivírat a tak v půlce jsem přestal a nechal mu tu napodobeninu drásající ruky před očima.Rozštěkal je jako šílenej a hodně zostra mi po té ruce vyjel.Hotovej pitbul:-).Čuměli na to jako jako zjara,co to v tom jejich mazlíčkovi dřímalo:-0)
To je jen taková asociace,to si neber osobně.:-0)))
Prostě když nás něco ohrožuje,vyjde z nás netušené.
Netušené emoce to jsou!!
208. jasne, strach to je. bala jsem se. a uz se nebojim.
a nejde vubec jen o me. jak jsem se prestala bat tak jsem pochopila i strachy jinych. Treba i sveho partnera, svych deti a rodicu. vcitila se do toho strachu. vsunula se do nej.
už jsem to tuším psal.
Vývoj nejde v přímce,ale ve spirále.
Do toho "překonaného" bodu se člověk zase vrátí,jen o jednu úroveň výš.
A podle toho reaguje.
V praxi to znamená např.,že když mě někdo nasere,tak mu vrazím kudlu do břicha,příště mu sprostě nadám,potom ho jemně upozorňím a nakonec mi bude šumák.
S těmi strachy je to stejně.
No jenže potom jsou ještě ty úrovně spirály "výš",kde zatím nevíme co nás bude ohrožovat a jak budeme reagovat.
Ale logicky se to dá celkem jasně vydedukovat.V praxi už je to složitější.
Každopádně platí,že dokud člověk velebí život,bytí,svou existenci…vždy bude reagovat s podvědomým strachem.Strach tam vždycky bude a tak tam taky bude víceméně hysterická reakce.
Saule, nejsem nic co existuje a ty to vis
Vím pouze to,že jsi o tom přesvědčená:-)
A mezi tím je rozdíl.
Spousta lidí je o něčem a hlavně o sobě "přesvědčených"
Zlatej ateo,ten přijde poplije a ti bez ega tedy neeeeeeeeexistující najednou existoujou.Mažou,protestují,vykazují z blogů,zakládají nové…
No a atea to čeká taky a spousta lidí mu to přeje.
Já vlastně taky,ale ne ze škodolibosti(jakkoliv mu je to podvrhováno,já nemyslím,že je škodolibý)
Všechny nás to čeká.
Díkybohu,aspoň něco nás čeká:-0)
Saule 211, 214
nějak mi uniká tvoje nit – na co jsi navázal, co je to téma.
215:
Já nikomu neunikám!
je to pořád stejné(se mnou),stejné nitě,stejné sítě.
Jsem tu snad chvilku Liško?
Ty máš témata.
A zatím jsi nežádala,abychom měli všichni svoje témata.
My je jen je komentujem.
"Vývoj nejde v přímce,ale ve spirále.
Do toho "překonaného" bodu se člověk zase vrátí,jen o jednu úroveň výš.
A podle toho reaguje."
Např. takto jasně to musím napsat,aby to byla moje nit,moje téma?
Ale to už se opakuju.
a nebo mám některé blogující litovat?To už by ale taky bylo opakování,tedy od nich a rád bych šetřil jejich energií(léčivou).Holt lítost je rub pohrdání a toho je tu víc než dost,toš nevím.
Ale hlavně že si píšem,jsme v kontaktu,který je nezávazný.
218
pohrdání je KDE víc než dost?
U mě pohrdání nenajdeš.
Stejně furt nevím, o čem jsi psal – proč o strachu.
SAule, :o) jsi mimo ale neva