HLEDÁNÍ A TRÉNINK MOTIVU

Blok na kreslení mám tlustý. Nalezen doma v jednom z psacích stolů. Na titulní straně valí oči trpaslík č.1 – Prófa. A to je fuk. Formát asi 22 x 16 cm. Do něj jsem chtěla kreslit tužkou, případně fixem. Nakonec – ačkoli mám s sebou dva akvarelové skicáky – jsem většinu obrázků v bloku dobarvila vodovkami; bavilo mě to nejvíc.

Inspirace pro krajinku se dala najít i v restauracích;

visí tam často obrazy z Vysočiny.

A restaurací je na Blatinách kupodivu hodně. Ceny jídla jako v Praze. I když v Praze by měli levné hotovky nebo polední menu.

Třeba legendární hospoda U Kosků, kde mají z kachlí z místních chalup vyskládanou stěnu. Seděli jsme u ní, když začalo pršet. Jídlo bylo dobré. A je ta hospoda ze všech nejblíž od naší chalupy – resp. chalupy patřící příbuzným těch kamarádů, s nimiž jsem na Blatiny jela. Hned pod loukou, asi kilometr. Čepují Bernarda. Jenže nefiltr desítku a nefiltr dvanáctku. A mně chutná od Bernarda jedenáctka, žádnej sladkej filtr. Škoda no.

Blatiny jsou pěkný kousek země (video někdo publikoval jen o den dřív, než jsem na tam přijela). Našla jsem ještě film o Žďárských vrších, ale hledala jsem jiný pořad, kterým provází M. Vladyka. Počkat… ne. Tak nevím. Sedí U Kosků, leze na skálu a na Buchťák. Našla jsem na ČT pořad s V. Žmolíkem, ale s Vladykou ne a ne. Ha – mám ho, jmenuje se Klenoty naší krajiny, z roku 2013. Tak ten jsem viděla, ty předchozí ne a kdo ví, možná jsou lepší.

Krajina dobrá.

Kreslím hned první večer sad – viz první obrázek výše – a výhled ze zahrady dolů do kraje:

A piju dnešní sedmé pivo. Další dny už jich tolik nebylo. Slavíme příjezd! V pozadí snímku kreslený motiv. Obrázek jsem nedodělala, protože jsem asi dvě hodiny obalovala houby ve vejci a strouhance. Ale smažil je pak jejich nálezce, Lužonoš kdysi řečený. Známe se od šestnácti. S kamarádkou od čtrnácti. Chodit spolu začali v osmnácti. Tak ať se jim daří!

Příležitost dokreslit obrázek jsem měla až poslední večer. Stůl byl zakrytý plachtou, tři dny pršelo. Mezitím mě začalo bavit dělat obrázky barevně. Ostatně zašeďovat lesnatý kopec tužkou není žádná radost. Chtělo by to výhled, kde je víc luk, ne samej les. Hodně plánů, kopců, vrstev za sebou, to mám ráda.

A fialovou trávu mám hodně ráda. Tu na výsledném obraze na plátně určitě mít chci!

Jentaktak jsem dobarvila a začalo mi do obrázku pršet.

Bylo by řešení malovat přímo tady na zahradě tenhle výhled… namalovat domku jiné okno, fialovou a žlutou trávu bychom měli, nemusela bych nikam nic nosit – obraz bude mít rozměr 90 x 120 cm. Jen to pozadí je mi málo. Uvidíme.

Trénuju ještě jeden obrázek sadu, hned ode dveří. Takový tlustoštětcový. Prostě se mi líbily ty štafle. Později jsem ho dorazila tužkou, ale novější verzi jsem nevyfotila.

A dům na druhé straně. Když jsem ho malovala v trávě, třikrát mě přišli navštívit dva psi (od nás), kouknout, co dělám, a lehnout si na chvíli taky.

Bohužel jsem začala velkoryse střechou a nevešlo se mi do formátu víc, žádná tráva. Tentokrát je podklad ruční akvarelový papír z Velkých Losin, formát jen A5, cestovní. Cestovní, ale festovní. Velká gramáž, snesl hodně, i proškrabování domrvených částí.

Potřebuju ještě za týden, až pojedu do Blatin podruhé, najít další motiv, vylézt na jiný kopec. Našla jsem druhý motiv, nad obcí Krátká, s výhledem na kostelní věž ve Sněžném. Byl to snad jediný úhel, odkud bylo vidět les „slušně;“ nebylo tak patrné, že má hranatý tvar. Jinak by to byly pěkné kopce pro pozadí obrazu, nebýt té hranatosti lesa. A není to příliš daleko od chalupy. Možná bude můj obraz vypadat tak:

Plátno je natřeno šepsem,

tráva v tom místě také, i po deštích. A čeká.

.