Čas slavit stovku

Mojí pratetičce je dnes 100 let!

Ještě mám jednu pratetu a jinak z této generace už v rodině myslím nikdo není.

Mojí babičce, švagrové té stoleté pratety, by bylo letos taky 100 let, na začátku září. I moje druhá babička se narodila na začátku září – v roce, kdy letěla kolem Země Halleyova kometa. A v roce komety také zemřela.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

149 komentářů u „Čas slavit stovku

  1. Já mám 94 letou babičku, to je nejstarší osoba v příbuzenstvu. Ostatní umíraj hodně brzo.

  2. Moje maminka se narodila 13.1.1931
    Letos, v roce 2013, když jí začly série těžkých zdravotních problémů, mě napadlo, jak často sekám nebo pískuju data narození a úmrtí složená podobných číslic.
    Říkala jsem si: 13.10., nebo 31.10., nebo 13.11., nebo 31.11., nebo…
    Ale zatím to vypadá, že maminka na nějaký opakování číslic nehodlá přistoupit. :-)

  3. I když, ještě by tam mohla být i nějaká dvojka, to taky bývá, že místo jednoho osamělého čísla je tam jiné.

  4. Jsem morbidní, jdu pracovat. Tedy malovat nějaké jiné přípisy o mrtvých.

  5. přičemže není důležité kolik se člověk dožije let… spíše zda se jeho život naplní.

  6. 5
    Dobrý postřeh…
    Akorát že aby to bylo zachováno, tak by tu musela být ještě 1100 let. Tak to se asi nepovede. :-)
    Minulý týden jsmem měla někoho, narození 13.3.1931, úmrtí 10.3.2013.

  7. maminka má jenom jedničky a trojky. devitka je 3×3.

  8. ruliso,
    teda hřbitovní humor je docela nářez :)
    Nene, maminko, na opakování číslic nepřistupujte! Vždyť máte v narození tolik jedniček, vy podle numerologie jen tak na něco nepřistoupíte!

    Sejro,
    ty ne! Tys už svou smrt přežil a zocelil se (nejen že ses zocelil jako celej a celistvej, ale určitě nějakou tu ocel máš v těle přidanou… :)

  9. 10
    A co myslíš, sebe jsem už taky zkoušela kombinovat. Ale já mám datum každej pes jiná ves, tak já můžu umřít vcelku kdykoli. :-)

  10. To je hezký. Pratetě blahopřeji a přeju ji ještě hezké dny a zdravíčko, hlavně přes tu zimu.
    Mě vždycky ta dlouhověkost potěší, jakože my ostatní snad máme taky jako naději. :-) Nojo no, holt moje pracovní deformace.

  11. 15. mám u dlouhověkosti rozporuplné pocity. najedné straně mě těší to číslo, n adruhé straěn ani nechci vědět co to obnáší z hlediska péče. Víceméně žádoucí je soběstačnost až do posledního dechu. nemyslím tím práci ve fabrice dokud nepadnu :-) ale taková ta zákldní lidská důstojnost ve smyslu, ještě si utřu zadek a najím se sama. Od momentu kdy už ot možné není, tak fakticky nemohoucí člověk na sebe navazuje další péči a pozornost. a stává se to něčím…s čím se člověk musí vnitřně porovnat. zejména z hlediska vlasntí perspektivy a budoucnosti. jak se sám v sobě na tuto možnost připraví.

    než tatínek zemřel, teda ten poslední den (ty poslední 3 dny) byl v hlavě úplně jasný. naprosto jasně vnímal a vyhodnocoval situaci. a loučil se se mnou: a řekl mi: nikdy nedopusť aby jsi dopadla jako já. Pak zopakoval, byla chyba jít na operaci (srdce) neměl jsme to udělat. ale k tomu došel až před smrtí, do té doby měl vědomí tak zvláštně detinsky zastřené. ta hrůznost situace mu došla až tři dny před smrtí. Vlastně když mu to došlo ta kdo 3 dnů zemřel.

    Nepíšu to jako strašení, spíše jako varování. že nejen dlouhý věk je důležitý. i kvalita.

  12. Barčo, poslední dobou simyslím, že ta dlouhověkost zas až taková výhra není. Babička z tatínkovy strany umřela v osmadevadesáti, ale zahořklá a zklamaná v domově důchodců, prakticky trvale na oblbovácích. Prababička umřela sice rychle a doma, ale dvacet let slepá a hluchá. Prababička z manželovy strany měla přes sto pět a byla čupr, ale víc, než její dcera, která se o ni starala. S parkinsonem a strojkem na srdci (ta dcera). Kdyby nepožívala zakázané drogy doma pěstované, nejspíš by ji její matka přežila o několik desítek let. (Ale zas by ji aspoň nekomandovala, necitýrovala a netrápila.)
    No a moje maminka – nikdy nechtěla trávit stáří po nemocnicích, léčebnách, nechce do domova důchodců apod. prý to radši skončí sama, vykřikuje pořád.
    Ale neskončí, na to má ten pud sebezáchovy až moc huboko a natvrdo, jen se bude víc a víc trápit a víc a víc bude trápit celé svoje okolí. A až umře, už ji budou mít všichni v paměti zapsanou jako přestárlou, zhlouplou a zlou seschlou bábu, místo obrazu ženské plné energie, horolezkyně a vypravěčky.

    Takových lidí, jako je jeden zdejší kameník, co se jmenuje Kameník, je mu přes devadesát a ještě furt jezdí autem chodí všude, seká po hřbitovech… tak takových je pramálo.
    A my to nebudem.

  13. 18 jako 17, když jsem psala, nebyla tam ještě, ale i tak se dá.

  14. 17, 18, 19. já mám zase rozporuplné pocity, že člověk kolem necelý šedesátky, ale spíše brzy po padesátce přijde do špitálu na vyšetření, protože zežloutl a pár dní mu není dobře a ejhle a ona rakovina slinivky a řeknou vám, že končíte – ta psychika se zhroutí a do tří měsíců i dříve člověk plný síly – není. Mám rozporuplné pocity kolik je dnes u mladých žen nádorů vaječníků – ve třiceti se smiřují s tím, že brzy zemřou a nechají tu po sobě děti a to nemluvím o tom co vozí na emergency každou chvíli za havárky a dopravní nehody. Takže kvalita života píšete, ano to jistě. Na druhou stranu ten život je tak krátký, že co se někomu nepovede v první polovině života – bohužel už se nedožije kolikrát druhé šance v druhé půlce života. Ratka píše v 6. o naplnění v životě – a kdy tohle člověku vlastně dochází, nebo přichází na to – co je a co není v životě důležité?
    Málokdo ve třiceti, pár lidí ve čtyřiceti, většina v padesáti a někdo třeba nikdy ….

  15. Hmmm, trochu mě mrazí z kom.17,18,20,
    ale přitom oceňuju jejich závažnost, pravdivost.
    Ty tři komentáře hodně působí, ty jsou silné.

  16. Barčo, ty to vidíš denně pořád. jiní s tím nejsou konfrontování a slaví na potámějící se lodi ( netvrdím že všichni). Kdy jse čas pracovat na naplnění vlastního života? V momentě kdy to člověku dojde. Od toho momentu…. pořád.

  17. 20. paradoxně lidi, kteří přežili hrůzy války, padesátý léta, nedokonalé zdravotnictví – dnes umírají dlouhověcí na stáří (i když je jim diagnostikována pokaždé nějaká nemoc – ale to není nic jiného než únava materiálu), málokdy se jedná o rakoviny a když už tak ve vysokém věku některá nádorová onemocnění postupují daleko pomaleji, ale ostatní lidé relativně mladí – jakoby je kosili kosou, nedožijí se důchodu, nebo jen krátce před důchod, nechce se mi o tom mluvit, je to smutné téma. U těch mladých lidí v produktivním věku tam už vůbec…. přibývá toho.

  18. Takže prostě dlouhověká tetička mi udělala radost. Rozhodně nejde o to číslo, ale celkově mám radost z hodně starých relativně soběstačných lidí, některým to dokonce ještě myslí. Takže tak.

  19. 25. tak ymám z takových lidí radost. mamince je 88 a pořád chodí se mnou cvičit ve středu a ve čtvrtek. V pondělí a v pátek chodí do sokola a ve středu dopoledne má masáž s Helnkou :-)

  20. Teda, veliká gratulace! Z mojí strany snad ani o žádných dlouhověkých předcích nevím. Tak musím doufat, že třeba naši? Zato jsou mí předkové proslulí často smrtí a´la kulový blesk, třeba moje prababička dostala mrtvici, když tahala pekáč buchet z trouby. Ty posmrtné buchty ještě ten den dojedla celá rodina, která se na to konto sešla…bylo jí, myslím, kolem 73-75, to byl tenkrát normální věk dožití.

    Takhle bych to klidně brala. Oproti tomu moje babička z tátovy strany umřela s těžkou stařeckou demencí, poslední 2 roky nepoznávala ani tátu a vyháněla ho z pokoje – myslela si, že je to cizí člověk, který ji jde vykrást. Já jsem tenkrát neměla odvahu za ní přijít a dodnes se mi o ní zdají sny – že jsme se nestihly rozloučit (bylo mi 15, když umřela). Tím už navazuju na ratku 17) – taky si nejsem jistá, jestli bych v tomto směru stála o pokoření devadesátky nebo stovky, protože lidí, kteří si udrží jasný úsudek, je v téhle věkové skupině bohužel už opravdu málo. Ale i tak je to strašně subjektivní – někdo nebere jako potupu, že nezvládne osobní hygienu a ne všichni dementní pacienti jsou paranoici s děsivými bludy. Ostatně jsem docela ráda, že u nás není ani asistovaná eutanazie, riziko zneužití je podle mě daleko vyšší než přínosy a “důstojná” smrt.

  21. 27. to snad ani ne. Ale drží se silou vůle na nohou.

  22. Dělám nápisy a portréty mrtvým. Oběti stáří, ale nemocí, nehod, sebevražd.
    Přijdou příbuzní a donesou mi fotku nebo víc fotek, ať z nich vyberu tu nejlepší. Dívám se na ně, bna ty lidi, co jsou s tím už jakoby vyrovnaní, ale přitom divně sevření, upnutí k tomu, aby tam ten mrtvý byl, jako za živa…
    Když pak uvidí portrét svého dítěte na kameni, pláčou.

    Hodně mi to dalo.

  23. 28 psice, tohle si musí každý sám pro sebe pořešit. nikdo jiný za mě nerozhodne a proto naprosto nesouhlasím s eutanázií. vím že tatínek zmeřel prostě sám od sebe a to v momentě když si uvědomil svůj stav. rozloučil se a zemřel. takže žádná euthanázie. žádné rozhodování jiných lidé o mém osudu. to určitě ne. “svůj osud” si každé musí nějak odnést/unést zám za sebe. odnést si sůvj kříž :-) ale nepřekládat ho na jiné. tatínek zemřel v momentě když mu došlo v jakém je stavu. a že jediná možnost je … bezmocnost.

  24. psice,
    maminka mého táty byla dementní, bydlela s námi, o půlnoci si brávala přes noční košili kabát, na hlavu baret, přes ruku kabelku a šla si sednout do předsíně na křeslo – že čeká na vlak. Vlak domů. “K našim.”
    Mně bylo deset. Já jí říkala: “Ale ne, vždyť tu s námi bydlíš deset let!”
    A moje máma, její snacha, vždycky v klidu:
    “Podívej se, tady máme takový pokoj, můžeš tady dneska přenocovat, už jsem ti tam odestlala.”
    A to babičku uklidnilo.
    Pak jsme ji už ale museli zamykat, protože by odešla pryč a netrefila. Jednou vyšla jen do domu a nemohla najít cestu zpátky… byla pak u jedné sousedky, než jsme pro ni došli.

    A babičky syn, můj táta, už po té mrtvici taky je občas mimo. Většinou k večeru, se mi zdá. Odejít sám nemůže, tak v tomhle ohledu je jeho imobilita výhra.
    Zatím je dementní milým způsobem, jakoby chtěl něco hezkého pro nás udělat a myslí si, že je to realita.
    Třeba jdu od našich večer domů, loučím se a on:
    “To jedeš autobusem?”
    – a já už vím, jaká věta bude následovat, protože mi to nabízel nejmíň desetkrát:
    “Před domem stojí dvě kolony džípů. Vem si kterejkoli z nich! Kterejkoli z nich!”
    A já na to: “Prosímtě, kde bychom přišli ke džípům, nikdo nemá tolik džípů! Vždyť jsme nikdy neměli auto.”
    On se zamyslí a řekne:
    “To je dar od generála de Gaullea.”

    Tohle má pořád – že generál de Gaulle mu dal kolonu džípů. Začalo to tím, že mi nabízel svoji řidičku, aby mě odvezla. Pak to zveličil rovnou na kolonu nebo dvě kolony džípů :)

    Před týdnem povídá slavnostně:
    “To je dobře, že už mám toho Ježíška vyřízenýho.”
    My s mámou se usmějem a podíváme na sebe, protože víme, že táta u sebe nemá peníze a když chce dát mámě dárek, tak se s ním domluvím, co, a koupím to já a on se nad tím nepozastaví.
    Že má prý už pro mámu dárek.
    Tak říkám: “Tak s tím počkej, vždyť vánoce jsou až za dlouho.”
    On že ne, že to řekne rovnou a vážným hlasem povídá:
    “Blahopřeju ti, Helenko, že jsi konečně zakončila vysokoškolské studium.”
    A my hahaha, ale prosím tě a “to jsem ráda, že v devětašedesáti jsem dostudovala, haha.”
    A táta:
    “Můžeš si vybrat, jaký titul se ti nejvíc líbí.”
    A to má bejt jako ten dárek :)
    “Já jsem to už domluvil, vyber si vysokoškolský titul.”
    A já: “No to nejde takhle bez zkoušek, to se nedá jentak domluvit na akademické půdě…”
    A on nic.
    A máma řekne, že děkuje za dárek.

  25. … jo tím dlouhým hovorem o demenci jsem vlastně chtěla říct, že když to má matka mého otce a já jsem dcera a jestli se to dědí křížem, tak se těšte, že budu mít blog do pozdního věku, protože pak se asi dost nasmějete.

  26. Nojo, jen aby ses pak nepřihlašovala zas a znova na bloguje. :-))

  27. psice, ratko,
    taky mi eutanázie připadá spíš blbě. Asi jako v komedii “Just like heaven” (česky “A co když je to pravda”), jak žena podepsala předem, zamlada, že v případě, že by měla být napojena na přístroje, tak to odmítá a nepřeje si to. A když se to pak stane … kdoví, co se v ní odehrává a zda by neměnila názor.

  28. a co když je demence podvědomý únik z tohoto světa. že jak člověk stárne a stárne (nebo se cítí trvale přetížený či pod tlakem) tak tak to jednoduše mentálně zabalí.

  29. 37. přístroje jsou dobrá věc pokud jse o to, aby se tělo mohlo zregenerovat (moderní magie) .není to ale trvalé řešení. a pak se třeba mluví o eutanazii. ale to je všecko pokroucené. jinde ty přístroje vůbec nemají, jetotaky eutanazie když je nemají. co když se musí udělat výběr jednoho z deseti, kdo natěchpřístrojech smí zůstat…. a co když je to otázkou peněz. tak hluboké otázky na které nejsou odpovědi. a ty otázky otevřel člověk pandorovou skříňkou ke které nemá mandát.

  30. teda pandořinou :-)) ten můj češtin. v každé rodině je třeba se vyspořádat s pomíjivostí a dočasností “darů” . Nelze zastavit řeku. když teše prohrabujeme ve starých matrikách, tak fakticky každá matka semusela vyrovnat se ztrátou dětí. malých, větších ještě větších. tak nějak to plynulo přirozeně. dal a vzal. přichází a odchází. věci se nelámaly přes koleno. alemožná si to jen idealizuju. tak nějak cítím…. že každý se tohle musí naučit. nelehat si napříč, nechtít zastavit běh osudu za každou cenu. ale to je jen začátek.

  31. 38
    já to tak taky vidím, ale asi ty důvody jsou ne vždycky stejné – někdo zdementní, že se bojí smrti, někdo z šoku, že má tělesnou nemoc, nevím, ale nějak tak mi to připadá a vím, že už pár let takhle o tom, ratko, uvažuješ, a zajímá mě to.

  32. 40
    na tohle taky myslívám – jaké to bylo, když se dospělosti dožila jen polovina lidí; před dvěma sty lety a dřív.
    Protože podle mě to muselo mít velkej vliv na celkovou vyladěnost a na vnímání času. Tak mi to připadá. Ale přitom se asi nežilo “rychleji.” Určitě to muselo být jiné. A taky jak s tím souvisí duchovní život, do jaké míry ho to podporuje atd.

  33. 43. máš mnohem větší možnost volby – teda rádius v kterém se pohybuješ. (dřív byl člověk vsazen do rámce a v něm musel volit)
    O to je ale těžší zvolit. Nebo lépe řečeno vidět varianty volby. nejtěžší je vidět ty varianty. V čem mám volbu. Někomu se třeba zdá že volba je, zda si budu číst knihu nebo půjdu na koncert. Ale to je furt totéž. trávení volného času konzumací zábavy.

  34. a ještě jedna věc. tím že je ten rádius tak obrovsky, člověk se rozmělní v tom obřím prostoru aniž by rostl do hloubky. když je rádius menší, tak vlastně není kam růst když kolem tolik omezení. jen do hloubky to pak jde.

  35. 44.45. no, můžeme si dnes ty dřívější lidi hodně idealizovat. ale řekla bych, že to nebylo dané jen těmi vnějšími podmínkami, ale hlavně tím, co bylo v tom člověku a tedy v tom jak on vše prožíval.
    stále stejný princip – vnitřní nastavení člověka. jinak ještě řečeno, nevím kde bych byla dnes, jak bych dnes myslela kdyby nebyla sametová a neotevřely se hranice a nepřibyly by nové věci, nebyly by právě ty možnosti poznávání.

  36. 46. to ano, dokud není přístup ak člověk setrvává v jakémsi vákuu. zrovna dnes mě to letělo v hlavě, v jakém drsném vákuu jsem plavala protože jsem neměla žádný přístup. věděla jsem že někde něco…. ale nic z toho s čím jsem se setkala TO nebylo. a ten pocit zoufalství, že nikde nic. že se nemám kde chytit… jen marnost a marnost všude kolem. a kulisy. děsivost. nic jiného než děsivost …. neměla jsem přístup. nevěděla kudy. nic jsem nevěděla.

  37. Ptala jsi se u mě na mystiku. Tak TO jsem hledala přitom nevěděla co hledám. Co postrádám. Co mi chybí.

    Přičemž zrovna mystika byla k nalezení i za sametu. Jenže já ji neviděla. Nepoznala když kráčela kolem mě. Právě pro to její utajení.

  38. 38. :-) já myslím, že pro dnešní mladáky, pubertáky je každý dospělý dementní, úplně mimo apd. protože nestíhá sledovat novinky ve světě a pak je otázkou času, kdy si ten dospělý uvědomí, že je fakt mimo a nestíhá a neví. za pár let si nebudu vědět rady s mobilním telefonem, už ted nemám dotykáč, ale starý tlačítkový a odmítám se ho vzdát (drží mi jen díky gumičce a opatrnému zacházení) už ted mi připadají všechna auta stejná, rozeznávám je jen podle barvy a tu a tam vím, jaké auto má logo, ale pletou se mi. tuhle jsem v obchodě zazmatkovala s platební kartou – vůbec jsem netušila, že je bezdotyková a sápala jsem se namačkat pin a ještě v tom zmatku jsem ta čísla spletla. talže tak. mě ta demence nemůžeš minout, možná ji jdu už naproti :-)

  39. 48. spousta lidí něco v životě usilovně hledá, já jsem asi divná, ale nehledám nic velkého v životě, ani nemám pevný cíl – jen věci objevuji a nacházím právě v různých možnostech v žitém životě. ve své práci, v tom co mě potkává a v těch prožitých možnostech, které se mi naskytly.

  40. 51. nene, třeba jsi to už našla. každý nalézá… Je to jen otázka času. teda si myslím :-)

  41. u mě to bylo extrémní puzení… které mě teda vyhnalo až do těch velmi extrémních poloh. jen aby se mi ulevilo. ono se mi trochu ulevilo, ale víceméně únavou :-)

  42. 49. máme většinou zafixováno, že lidé dříve byli slušnější, morálnější, uvědomělejší, více čestní, více češi a máme z toho pocit, že byli snad i štastnější apd. – ale to je naše (zkreslené) vnímání skrze jak nám to bylo předáváno. prostě ti lidé byli mladí a také měly své sny, a právě jen určité možnosti a pak právě i ty nemožnosti do kterých byly natlačeni. a vypráví se a vzpomíná většinou jen na to dobré a štastné, časem se spousta věcí idealizuje.

  43. 54. Moje babička se jednou rozpovídala, že kdyby byla mladá – věděla by, že už by se nechtěla vdávat, mít děti, ale cestovala by moc ráda. Babička, která měla čtyři děti – a ještě mě jako vnučku se o mě starala jakobych byla její dcera – byla perfektní kuchařka, švadlenka, hospodyňka a najednou vám začne vyprávět o tom, jak by chtěla prožívat jinak svůj život. Neuvěřitelný, když vám tohle začne vyprávět babička, kterou prostě znáte a najednou máte pocit, že ji vlastně vůbec neznáte.

  44. 49. díky za odkaz. i za odlehčení v tehdejší diskusi :-) mělo to grády. Dobrý, v tý době jsem ještě netušila jak dopadnu.

  45. Připomněla jsi mi Kometu od Nohavici, respektive vzpomínky s ní spojené…

    “Velká a odvěká tajemství přírody
    že jenom z člověka člověk se narodí
    že kořen s větvemi ve strom se spojuje
    krev našich nadějí vesmírem putuje”

  46. Tolik trpícím lidem jsem byla tváří v tvář a tak bezmocná. A čas opravdu to vstřebat v sobě, byl až doma..A stejně..nikdy bych neřekla, jak tu píšete, že mi bude běhat mráz po zádech a jak úzko mi bude a ta bezmoc se zas vynoří.
    Nad každým, kdo trpí. Umře jednou každý..jen bych každému přála.aby odešel smířen a netrpěl i dlouhá léta, jako ležák s dekubitama, ony moc bolí.
    Např. když jsem se poprvé setkala s paní s Alzheimerovou chorobou, která pokud jsem ji neviděla tři dny po sobě a nevěděla o tom tehdy moc, nevypadalo to, že trpí. Až její typické, pro ně chování, mi ukázalo, že trpí moc a jak rychle nemoc pokračovala. Poznala jsem to jen z mimiky, když ji něco bolelo.
    Brzy pak nemohla nic, než ležet a být závislá na ostatních.
    Člověk s mrtvicí pochopitelně není zdravý, ale když pokročí..do hlavy mu nevidíme,ale může se snad mezi blízkými cítit v bezpečí a nevím, nakolik si uvědomuje svůj stav..ale občas, chvilkama asi ano. A žije tak jak může..tam mají trpělivost tti. co se neodmítnou se o něj postarat doma. Klobouk dolů.. liško… před mámou a tebou.
    Úplně nejhorší je, když člověk trpí nesnesitelnými bolestmi a když už se tedy nemůže vyléčit, nepodá se mu dostatek utišujících léku, samozřejmě tak, aby to srdce utáhlo.
    Nemusíte tomu věřit, ale pokud jsem kdy udělala hodně dobrý skutek, spolu se svou vrchní, která nastoupila, kde jsem již pracovala, celkem brzy po mně. Hned, když jsme spolu mluvily jsem se jí zeptala PROČ a řekla ji, že už jsem se ptala lékařky, která mi sdělila, že to není moje věc a že IBALGINY stačí, že na onkologii ho jen tak nevezmou..zírala. ZARÁŽELO MĚ, ŽE TO “VIDÍ” JEN NĚKTERÉ KOLEGYNĚ. Měla jsem pak velké problémy s paní doktorkou, a až když se do toho vrchní ihned vložila, tak p. doktorka na hodinu odešla a ti, co tak trpěli si konečně trochu ulevili.
    Věděla jsem, že tohle musím dotáhnout dokonce, i kdybych měla odejít a napsat třeba čertovi. Je to tak 15 let.
    Tak to bych nikomu nepřála a myslím, že dnes snad už tohle není možné a taky příbuzní si toto hlídají.

  47. S eutanázií si nejsem fakt jistá, občas jsem pro, občas proti..nevím.Něco mi říká, že by měl každý odejít přirozeně, ale aby se mu ten odchod ulehčil, jak je to možné, pokud trpí. Ale zas když si vzpomenu na určité lidi, vím, že už jsem jim to vysvobození se přála, pochopitelně, pokud byl stav už nevratný.

  48. barčo 54
    a tak to já vůbec zafixováno nemám, mě to ani nikdy nenapadlo!

    barčo 55
    zajímavý!!

    barčo 50
    přesně, to je moje norma, nijak mě to nezneklidňuje a nehodlám se namáhat, pokud se mi nebude chtít. Dokonce jsem několik měsíců bojkotovala Opencard, když byla nově zavedená. No a finančně mě ten bojkot vyšel na několik tisíc.

  49. anino,
    no prosímtě, co je, vždyť jsi sem vložila komentář neopakovaně a ne dvakrát stejný, achjooo, kam ten svět spěje…

  50. anino,
    zrovna dnes jsme se bavily i o proleženinách a říkaly mi kolegyně, co jsem nevěděla – že od jistého věku se některé nemoci neléčí. Bylo mi vyprávěno o někom, komu řekli: “Máte štěstí, že je vám 63. Protože od 65 se to neléčí.”
    A kamarádka mé kolegyně prý takhle zemřela. Bylo jí 67. Řekli jí, že to léčí jen do 65, protože pro lidi nad 65 let je špatná prognóza, prognóza přežití většinou jen rok. Tak to neléčí, aby ušetřili. Té paní dávali měsíc transfuze a pak je stopli a umřela. Na leukémii.

    To je hrozný, ona je to realita.

  51. … 63
    To je jako by mi řekli:
    “U 35letých a starších rodiček, jak známo, narůstá pravděpodobnost, že dítě by mohlo mít nějaké postižení. Proto vám zakazujeme, abyste byla matkou.”

  52. LIško, já nevím teď, co se kde na proleženiny používá..ležák se jim neubrání, začínají docela nenápadně a pak je to tedy něco..polohování zná každý a to, že se už ta zarudlá místa musí opečovávat a hlídat.
    To bude vědět barča.
    Já jsem v jisté nemocnici používala na radu tehdy zkušené sestry různé molitanové pomůcky, ale pak jsem vzala vatu, té bylo naštěští dost..a např. paty, lokty jsem jí vycpala a pak zafáčovala. Samozřejmě po ošetření.
    Nebyly antidekubitní lůžka, nebo jen tu a tam a málo polohovacích postelí, dnes to je běžně, ale i tak, viděla jsem, že to pomáhá. Už jen tím, že nebyl dotyk té paty s prostěradlem přímo, zatímco ty pomůcky sklouzávaly.

  53. liško, zavřela jsem počítač, ale nedá mi to ještě napsat..bohužel jsem to slyšela už párkrát, že už se nevyplatí léčit :(
    Včera od dcery, že jejich známému řekli u rak. prostaty a konečníku, že ho tedy operovat budou, ale má štěstí, že je mu 72, o dva roky, by ho už neoperovali..před jeho ženou..normálně..
    Nikdy nikdo neví, co se může stát, už jsem tu dvakrát neměla být, ale ještě dlouho mám nárok, kdyby něco …snad.
    Uvědomila jsem si, co dokážeme pro zvířata, pokud mají i tu malou naději..
    Proboha, snad žádný lidský život se nedá měřit financemi !!
    Neoperuje se, co já vím tak od 80 až 85, pokud je jisté už hodně, že by to srdce nezvládlo a stav je celkově vážný.
    Je to i o doktorech, jak jsem tam teď často, vím, že někteří kašlou na to, že jim pojišťovny dávají nůž na krk, co udělat za vyš. a co ne. Ale zůstávají většinou lidmi i když mají potíže. Složili nějakou přísahu..
    Když vidím, že doktor moc nejeví zájem o to co se mnou, jdu prostě do vedlejších dveří.
    Bere mi mou sílu, co mám a ten vedle mi ji dává.
    Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu já dělat.
    Ten pocit, že zájem skutečně má je úplně o jiném.

  54. to by asi bylo na cleou diskusi. Jstli jste si někdy procházeli které jsou nejdražší léčby vůbec (i u nás) tak jsou to leukémie. stojí kolem 150 milionů korun ročně. Rozdělování peněz v zdravotnicí, teda rozhodování kdo bude za peníze které jsou k dispozici léčený a kdo ne je otázkou již… viceméně zmého pohledu …. “magickou”. dostáváme se do bodu kdy určití lidé mění osud a vybírají si , komu ho změní a komu ne. přičemž se tvrdí že je to otázka peněz, známostí, věku, náhody (kde se člověk narodila akm se přišel léčit) ale pořád je to magie. Člověk který je napadený neléčitelnou formou leukémie a každý rok potřebuje 150 milionu na léčení tak přes rok spotřebuje miliardu ze státního rozpočtu. MOžná v nějakém čísle přeháním. ale řádově to sedi.

  55. ty miliony jsou za léčbu jednoho člověka. kamarádce byla přiklepnuta biologická léčba, ta stojí “jen” 1 milion ročně. ale vemte si kolik je to financí, jaké peníze se v tom točí. nelze říct že léčba nezávisí na financích. dnes ano, zejména proto že určité nemoci se dají léčit …. penezi. Které jsou jen pro někoho.

  56. a možná i to je špatně. že ta částka je celkem. ale co už. omlouvám se, neměla jsem to sem dávat. vůbec.

  57. A někomu ani to nepomůže. Ani těm mladým.
    Taky je dělávám.

  58. 71. nemám zde mandát cokoliv říkat… jen vím, že je to životní úkol. tyhle věci pořešit sám v sobě a sám sebou. Lékaři nejsou kouzelníci i když to někdy tak zdánlivě vypadá. jakože jsou. ale nejsou. taky ten mandát nemají.

  59. nezáleží až tak na věku. dělají se lidem operace i v sedmdesáti, někdy až dokonce i v osmdesáti. záleží na mnoha věcech – na nemocnici, v malých nemocnicích vám neudělají nic, malé nemocnice doporučují do velkých nemocnic. biologická léčba – zase každá nemocnice má rozpočet a limit na biolog. léčbu, když to vyčerpá a jede přes limit, pojistovna ji nic nezaplatí. na biologickou léčbu hlavně člověk musí splnovat medicínsky kritéria – zatím prostě nejde nasadit biol.léčbu všem, protože je ukrutně drahá a pozor taky není všespásná. hematologie a onkologie jsou nejdražší obory a nejvíce prodělečné – proto je málo specializovaných onko a hemat. center – můžou si je dovolit zase jen velké nemocnice a i tady se to hlídá s těmi financemi. je to takhle nastavené ministerstvy – finance a zdravotnictví a rozpočty.

  60. 73. pracuju na klinice, která je ve finančním propadu – protože se přešvihly limity na biolog. léčbu (gastroenterologie) takže každá klinika si hlídá svůj rozpočet. v současné době se na biol. léčbu nikdo nepřibírá. naše klinika je i v propadu jako takovém za léky, na druhou stranu vydělává invazivními výkony – všechno se točí kolem pojišťoven, kolem úředníků, kteří určují co proplatí nemocnici a co nikoliv. a tito úředníci mají své tabulky – o medicíně neví nic. oni vám řeknou, že tenhle lék je zbytečně drahý a mohly jste podávat jiný lék levnější, protože je složením hodně podobný – a na doktorovi je, že musí obhájit proč zvolil tuto léčbu a žádnou jinou – a přesto i tak je to někdy s těmi pojišťovnami neprůstřelný – takže neproplatí nic, nebo jen malou část léčby. poslouchám velmi často – jak naše klinika je v propadu, jak se musí šetřit vším. ale stále je to jiné šetření než v malých nemocnicích.

  61. u biologické léčby myslím limity jsou, možná zrovna těch 65 let. Protože kamrádka které bude brzy šedesát ji dostala. Tatínek byl na operaci srdce v osmdesáti letech. A náhradu kloubu udělají v jakémkoliv věku, třeba i ve stovce pokud je to fyzicky možné. Umělý kloub třebamoje maminka cleoživotně odmítá a odmítla ho i teď i když má velmi těžké artrotické změny jak na koleně i na kyčlích, po nehodě (autobus ji přejel nohu a potrhal vazy aponičil kloub)

  62. ano – u operacích hlavně závisí na tom samém člověku, jak na tom je – tam jsou totiž možné velké komplikace spojené jen se samotnou narkózou.

  63. ratko, proč by jsi to sem neměla psát..ono to tak opravdu drahé je. Já jsem např. posledních 5 let vyčerpala určitě nemalou částku, předtím jsem nebyla u doktora zase např. osm roků vůbec v neschopnosti a velmi často jsem chodila do práce a ATB, pokud jsem neměla vysokou teplotu, protože když jsme některá vypadla, fakt to nebyla sranda, aby za tebe někdo sloužil např. tři 12hod. směny a k tomu své.
    Sama jsem jednou sloužila 11 dvanáctek po sobě, myslela jsem, že už odpadnu a kolegyně ještě o jednu víc, protože bydlela kousek, já jezdila domů skoro hodinu. Kdybych neměla děti doma..už tak jsem měla strach, tak tam rovnou přespávám. Ale ještě jsem je musela , jak jsem mohla zabezpečit.
    Víš, mě spíš vadí, že politici si nahrabou a nejen oni, tento stát přichází o neskutečné peníze a mohla bych pokračovat.
    O předražených zakázkách a ve zdravotnictví a farmakologii taky peníze dost zbytečně utíkají. A zas tak moc se neděje.
    Nebudu ti psát ani kolik dám měsíčně za léky.
    Ale to ještě zvládám..a nevadily mi nikdy poplatky za ošetření, nebo za pobyt v nemocnici, to se utratí i doma a vím, že ty prachy nejsou. Pokud je nějaká léčba diskutabilní, pak bych i byla radši, kdyby si člověk musel připlatit, musela bych si např. vzít půjčku, nebo požádat děti, aby pomohly, to bych ani snad nemusela. A aspoň něco zaplatila.
    Neumím si představit, že by moje vnouče onemocnělo, a odmítli ho léčit, protože je to drahý, ale to se nestává..naštěstí. Nebo, že by mi řekli, že např. je to se mnou tak vážný, že je zbytečný mě léčit a tak to vypadalo a jsem tu.
    Nemohu si stěžovat na své doktory, ani na jednoho, naopak..vím, že dělají co mohou.

  64. ratko a na druhou stranu vím, že jsou lidé od 80 a výš, prosím neberte to nikdo tady osobně, ale jsou to ležáci, co jen trpí a při tom živoření je udržují léky na podporu dýchání a srdeční činnosti..no a nepodej jim ty léky..to nejde!
    Oni často říkají, že už ani žít nechtějí, ale z praxe vím, že když se před agónií proberou, často se života drží a najednou ti řeknou, co by ještě potřebovali zařídit a někomu říct..
    Prostě si myslím, že by se dalo ušetřit jinde, nenechat rozkrádat stát, než zrovna ve zdravotnictví. A to mi vadí.

  65. ratko, tatínek když byl na operaci srdce v 80 letech, tak jistě doktoři usoudili, že mu to pomůže a organismus vydrží, ale pořád fungoval i pak..nějak. ŽIL. Až ke konci, co jsi psala ho už opouštěly síly. Někoho opustí v 70, jiného třeba až V 90 a do té doby je schopen sice svým tempem, ale i tak udělat ještě pořád dost, a je poměrně soběstačný.

  66. 79. jo, vůbec nepopírám že žil a že jsem z toh oměli velkou radost. Jen cítím že to všecko kolem má velmi hluboký smysl který si často nepřipouštíme. právě pro ty starosti o nejbližší či o sebe. ty starosti o sebe a nejbližší jakoby nás oslepili. a my viděli jen to že přežijeme – přežijí. ale ten smysl toho všeho je odsunut stranou, jako vedlejší. protože v důsledku všichni zemřeme. co teda kdo řeší? jestli to bude za pět let, nebo deset nebo měsíc. V čem se to liší?? Vstupuji teď opět do stejné řeky. Co si má člověk pořešit aby sestárl a zemřel v klidu a důstojně.

  67. Napadlo mě pro odlehčení bojové heslo důchodců které koluje po internetu:

    Když “vy” nám nepřidáte, tak “my” vám neumřeme!

  68. 80. Ratko, kde jsi byla myšlenkově ve třiceti s dětmi, čtyřiceti, nebo i v padesáti, jak ses třeba dívala nejen na věřící, ale na všechno a všechny kolem ? Někdo k tomu dojde skrz určitou zkušenost, jiný až s věkem a další vůbec ne. Zkušenosti zabarvují do budoucna to vidění – někdy černě, někdy růžově. a zase je to dané – tím co je v tom člověku – co je schopný si uvědomovat, pochopit a co už je za jeho možnosti.

  69. 82. pak jsou lidi, kteří neřeší smrt vůbec – ona to vyřeší za ně. Minulý týden se s nimi vidíš a tento týden v úterý se dozvíš, že už nejsou. Smetlo je auto na přechodu , ráno v mlze, když šli do práce.

  70. 82. mě to Barčo potkalo velmi brzo. Vlastně jsem se do toho narodila. Můj bratr byl postižený (maminka byla přesvědčená že vinou její a vinou lékaře) a fakticky celý její život (a tím o můj) byl prosáknut touto zkušneostí s kterou jsem se musela porovnat již jako dítě. Za co člověk nese odpovědnost, nakolik tu odpvědnost nese, co je to vztah, co je to láska, co je to závislost, proč je smrt zlá… nechápala jsem spoustu věcí. zejména proč by měla být smrt zlá, pociťovala jsem ji spíše jako vysvobození. Nerozuměla jsem závislostem. Videla jsem závislou maminku a nerozuměla jsem tomu. Ona tvrdila že je to láska, ale já viděla závislost. A měla jsem z toho pomotanou hlavu. nerozuměla jsem proč říká láska když nemiluje. jen visí. visí jako raněné zvíře za křídlo.

  71. formální křesťanství nenabídne odpovědi. ale tyto odpovědi nenabídne žádné formální náboženství. nic vnějšího odpověď nenabídne. žádný farář, žádný mistr, žádná kniha… žádné moudro. a dokud člověk nevstoupí sám dovnitř do vlastního nitra, tak se furt zmítá jako mucha namucholapce. nerozumí ničemu. nerozuméí životu a nerozumí smrti. jen cítí…že odpověď někde uvnitř je.

  72. ad 80, ratko, ptáš se , co kdo řeší..že hlavně ať umřeme důstojně a jestli je to teď, nebo za 5, 10 let..ano s tím se někdy nic nenadělá. ANO, UMŘÍT DŮSTOJNĚ.
    Ale proč umírat zbytečně, nemluvím vůbec o dětech, ano, kdysi to bylo tak, že jedno zemřelo a další se narodilo, i tehdy jistě ta rodina trpěla, jen to uměla přijmout úplně jinak, než my dnes. My máme občas na vybranou a kdo by si přál, ať mu blízký zemře, pokud ještě je nějaká možnost, kdy může fungovat pár let.
    A já třeba řeším, jak jsem psala, kolik peněz zmizne, ani nevíme kam..
    Jistě, i tak zdravotnictví není bezedné, ale myslím si, že není zrovna lidské šetřit tam, ale ani ZBYTEČNĚ plýtvat..
    A pokud se dá něco vyléčit, je nějaká naděje..nebrat ji nikomu. Ale vím, je to hodně složité.
    JSEM RÁDA, ŽE MÁM DOKTORY, CO MI TU NADĚJI NEBEROU, NAOPAK.
    Kdyby se nic opravdu dělat nedalo, vím, že i oni jsou jen lidi.
    Ahoj, mějte se tu..

  73. 84. tohle je tak těžké, tak těžké. Můj otec, když byl malý byl často nemocný (byl nejstarší ze všech dětí) a měl jednou v dětství úraz a doktoři to tenkrát opravdu špatně spravili – takže mu zůstala nehybná špatně srostlá paže v lokti – ruku nenatáhl, ale mohl hýbat prsty. Má babička vše velmi těžce nesla, navíc on býval často nemocný – takže péče o něj a další mladší děti. Má babička na něj trpěla – chránila ho, ale také omlouvala a to tak zůstalo do dospělosti – můj otec alkohol, životní prohry atd. později i nedorozumění se svými sourozenci. Koho vinit? to je tak těžké … babičku jeho matku, nebo přímo mého tátu ? to je tak těžké …

  74. 78. zdravotnictví je jeden velký obrovský cedník – a nemocnice a péče na lůžkách a také platy personálu jsou až na úplně posledním místě.

  75. 89. nemocnice a péče na lůžkách to je úplný ocas toho řetězce – co vše spadá do zdravotnictví a kam všude se investuje – počínaje výzkumem, přes technické přístrojové vybavení, farmakologie …
    proto to je takový cedník…proto i v jiných státech je skutečně velmi kvalitní péče jen pro někoho a skutečně se celá rodina zadluží, aby pomohli příbuzným, dětem apd. my tady v česku máme stále relativně kvalitní zdravotnictví dostupné pro všechny. ještě se nikomu nestalo to, co se děje běžně jinde, že když si zavolá RZP tak první otázka zní . jakou máte pojišťovnu a to ostatní se podlle toho odvíjí.

  76. 89
    No, ono je to tak všude.
    Akorát v tom zdravotnictví to člověk víc vnímá, protože tam ho to bolí. Doslova.

    88.
    Nikoho. Vina je jen lidksý pocit, že někoho za něco musí učinit zodpovědným.
    Komu stanovíš za vinu, že v přírodě jedno zvíře sežere druhé?
    Tomu predátorovi, nebo rodičům té kořisti, kteří nebyli dost silní, aby dali dost síly i potomkovi?
    Co pomůže, když budeš hledat pořád jakési viny, vrátíš zpátky to sežrání?

  77. no právě Ru. nehledám viny – jen odpovídám Ratce. ale většina lidí viní ty okolo a ukazuje prstem.

  78. 92. a to je i o tom uvědomnění si více souvislostí, ale také především o uvědomnění si v sobě i těch nepříjemných, hůř přiznaných a otevření se upřímně sobě samé.

  79. 91. a zase zodpovědnost a pocit viny – stále dokola na různých úrovních a životních situacích. většinou posuzujeme podle své zranitelnosti a jak se nám to hodí.

  80. Ru, Barčo :-) jen meditace. nic jiného než meditace nepomůže. nebo modlení. to je jedno jak to nazveme. hluboká koncentrace a sjednocení s Duchem v nás. To dá všecky odpovědi.

  81. přičemž pokud nám jde i o tělsné zdraví a dobrou funkci všech orgánů (kdo by nechtěl) je třeba tyto meditace propojit i s fyzickým cvičením. nikoliv jako gymnastiku, jako spíše naslouchání a propojování se s tělem a jednotlivými orgány. oživovat jejich funkci a posilovat harmonii celého těla. nikoliv jako samoúčel, opět ve vztahu k Duchu, propojit každý orgán s duchem, se vší vážností pečovat o svoje tělo, o svoji mysl, o vše co vstupuje do těla a vystupuje z něj. nikoliv jako samoúčel, abychom byli dlouho zdraví. jen abychommohli dobře naslouchat duchu a slyšeli jeho vůli. všecko ostatní je podružné.

  82. 96. ano, to jsou ty spojené nádoby o kterém jsme si nedávno psali u tebe na blogu.

  83. Když je člověk propojen s Duchem tak je pro něj smrt pouhou změnou stavu. neboli obnažením.

  84. 98. Ratko, vím kam míříš, :-) vracíme se oklikou k tvému komentáři č. 80. za sebe řeknu, že nejsem tak daleko, nějakých svých připoutaností jsem se zbavila , ale ne rozhodně všech.

  85. Barčo, málokdo je tak daleko. ale jsou takoví. a uvnitř člověku něco říká že cesta je. a pak ji i vidí. a ví. a pokud to nestihne, tak v dalším životě jen naváže. to nejdůležitější je vůbec zachytit se drápkem aby ho to neslo dál.

  86. pak i porozumí proč se narodil tamkde se narodil, a rodičům kterým se narodil. co se měl naučit, čemu porozumět. všecko to zacvakává jako lego do sebe. nejen on, i jeho rodiče se měli spoustu věcí naučit. dívá se kam došli a jak dopadli. dívá se. a slyší. je to jako hudba. rozumí tonům. co mu kdo říká. situacím. i slovům.

  87. 95
    Proč bych měla meditovat a modlit se, když nemám pocit, že bych měla někomu něco dávat za vinu?

  88. 96
    Jo, na nějakou jógu bych asi chodila i docela ráda, ale tady snad ani nic takovýho není, jen pilates, čičo.

  89. 101. ano tak. je to jako pohled z letadla, kdy to vidíš vše jak na dlani a najednou rozumíš proč je to tak a ne onak. vidíš, že vše dává smysl i to, co si z té země neviděla a tedy nevěděla a nedokázala přijmout. a pak z pohledu “letadla” je to porozumění, pochopení…

  90. 100
    A můžu schválně nejít dál, abych mohla v příštím životě zas navázat a nebyla nucená skončit život někde v nějakým spasení?

  91. 104. porozumění a pochopení jde ruku v ruce s vcítěním a láskou (nedramatizující)

  92. 100. má velmi dobrá kamarádka, která mě zná velmi dobře a jako jediná ví, že se hlásím k buddhismu mi říká … tak Baru v příštím životě si pořid ty děti… :-)

  93. Já si pořídím i tu holčičku, a taky budu dál hledat to partnerství na celej život. :-)

  94. 105. ne. můžeš se samozřejmě nedělat nic. po smrti se rozpadneš na elementy. kus z tebe zůstane pohromadě nahodile (kusy emocionálního těla setrvávají po určitou dobu vcelku, kusy mentálního taky) tak budeš někde bloudit astrálem dokud se i tato těla nerozpadnou.

    ono je těžké říkat co přesně se stane. tohle se různí dle konfese, ale velká podobnost zde je. jádro je stejné, nepopsatelné. i když jsouKnihy mrtvých a různé návody, aby člověk který má vybudované duchovní těla nezbloudil. Ale může zbloudit protože ho to v rozhodný moment oslepí, vtáhne. i když žil “spořádaně” zůstal slepý a hluchý. jeho duchovní tělo se neprobudilo, aby ho vedlo.

  95. a pokud si myslíte (teda hlavně Ru, Barča to bude probírat ve “škole”), že si dělám z vás prdel tak nedělám :-) ale víckrát to psát nebudu.

  96. 111. barča ví, že si Ratka nedělá prdel. ale barča potřebuje víc meditační praxe a proto školička a proto prvnáček. :-)

  97. Já vím, že si prdel neděláš. Ale nejde mi to brát vážně, promiň.
    Já se prostě těším na tu holčičku. :-)

  98. 102. meditace má více účinků. takže nejen ten pohled z “letadla” a otevírání se jakoby všemu a sobě samé, ale právě z tohoto vyplývají další a další vlastnosti a to se promítá praktičtěji do svého života.
    neohroženost, nezmatenost, jdeš a uděláš, s tím je právě spojen i ten cit a vnímání a porozumění ,cíl nejít za egem a neubližovat jiným i sobě … ale nejde o svaté chování, nebo spravedlivé a správnacké chování – naopak to tvé chování pro okolí může být vnímáno zvláštně – protože je nepochopené tm okolím … nevím, jak to vysvětlit. pevné, rozhodné a přesto vnímavé a citlivé vůči všem a neegoistické.

  99. 114. s tím souvisí životní styl, vedení toho života, pojetí života, pojetí partnerství, výchova dětí apd.

  100. 112. to spasení, které tam zminuješ a je vnímáno jakože většinou v jiném světě (matrix) – tak především, když si přečteš komenty 104. 114. 115 – tak to “spasení” se týká žitého života – tady na zemi. Ru, nevím jak to blíže popsat nebo vysvětlit. a vůbec nejde o kategori špatný, dobrý, lepší, správný, spravedlivý apd.

  101. 116. souvisí to se smyslem života , s jeho naplnění, s pocity i štěstí – at už ten život a podmínky jsou jakékoliv. souvisí to s využitím potenciálu a možností, které se nabízejí v životě. souvisí to s tím, že člověk tolik netrpí a tedy není zatrpklý – tím je daná i kvalita toho života apd.

  102. 113 :-) víc už ze mě stejně nevyleze. víc polopatě to nejde, a abstraktno je k ničemu.

  103. 118. já tu abstraktnost vnímám jako nade všemi těmi konkrétními vrstvami a úrovněmi – právě ta abstraktnost je prostupující skrz ty konkrétnížité věci a situace. abstraktno jako základ – jde o to si to jen uvědomit v těch konkrétních žitých situacích. no jasně, někdy to nejde hned, nebo nejde spíše přijmout. :-) jakože třeba mé uražené zraněné ego.

  104. 114
    Já myslela, že mluvíme o vině, ne o tom ostatním.
    Jinak – to, co popisuješ, podle mě jde dosáhnout i bez meditace. Teda, jestli si pod meditací představuju to, jak se tam sedí se zavřenýma očima, s nohama křížem a dlaněmi nahoru a vnímá se sebe sama a plynutí nekonečna. Meditace určitě pomáhá. Ale to nastavení k těmhle cílům už člověk musí mít v sobě, že to chce a vnímá to. Pokud to nemá nastaveno uvnitř sebe, tak mu nepomůže ani meditace čtyřiadvacet hodin denně.

  105. 116/117
    A není to tedy hlavně pro ty, co těch pocitů naplněnosti života a štěstí a pod. – včetně schopnosti přijmout běžné utrpení jako součást naplněného života – nejsou schopni dosáhnout běžnými životními prostředky?

  106. 119
    Mně to čím dál víc přijde jako tahání můry za nohu v naději, že z ní bude luční kobylka. Vršení abstrakce pro zachování abstrakce podřízené, snahy najít si něco za něco, něco co mě dostane někam dál, výš… Dámi smysl, když tady ho sám najít neumím…
    Občas mám pocit,že se vám začínám blížit, ale třeba dneska (asi v rámci PMS) mi to přijde, že si akorát stavíte další alternativu svého virtuálního bytí.

  107. dostala jsem to včera :-) zatím tikám přesně jak hodiny. i to PMS jakž takž spolehlivě funguje :-)

    121. na určitě hodně souvisí s neschpností přijmout utrpení a utíkání se do virtuality. únik do růžova. takže takhle ne, naopak. zvednout kříž statečně a nést ho. kolik lidí to dokáže. neuhýbat do lítosti a nářků, a chytání se a pokryteckého kroucení (nic ti není a to bude dobré). a takových těch proseb, jen ať se ti nic nestane a ty opět vyzdravíš. NO stane se, každému se něco stane.

  108. 123
    No jasně, že stane, ale zas – proč z toho dělat nějakej průšvih nebo se kvůli tomu seobviňovat , žejo.

    Hele, už mám vyříznuto, musím zas dolů do dílny. Tak zatím. :-)

  109. 121. jo, takhle zvenčí to může vypadat jako cvičení a poslední pomoc pro zoufalce. :-))

  110. 124. sebeobviňování… je velmi důležité vidět, kde jsou moje viny. někdy se člověk sebeovbiňuje jako záchranné lano, protože ve skutečnosti vinu nevidí. a říká si kde je ta vina, kde je, kdo za to může. a vymýšlí si: Já za to můžu, ten za to může, politik za to může, podvodník, otec, matka, soused…. tamtoto za to může. a přitom je slepý jak patrona. ta vina prokazatelně zde je. jen ji lidé mají snahu přehazovat na vnější okolnosti. Tou vinou je jejich zrození přece. zrodili se v trestaneckém lágru aby tu vinu odžili. nikoliv na úkor druhého. tohle když udělají jsou ztraceni.

  111. on topěkně říkal Kristus s tím břevnem v oku. Jak koukáme na ty třísky kolem, a ten baťoh na zádech který nosíme sebou, nevidíme.

  112. vina je naše tíha přece. všecko co nás vtahuje do hmoty a co způsobuje že v ní i zahyneme.

  113. Ratko, až budeš mít čas a chuť … napsala jsem ti mail.

  114. 126
    Poslední čtyři věty jsou přesně to, co mi přijde jako ta pravá křesťanská absurdní podstata viny pro vinu.

  115. 130 to přece není křesťanské. To mají úplně všecky náboženství stejné. Bez výjimky.

  116. S břevnem v oku atd souhlasím, to je jasné a taky souvisí s tím naším pudem přežít. Na to nepotřebuju Krista, abych si tohle uvědomovala a snažila se s tím naučit zacházet tak, aby mě to nesváděla k blbým rozhodnutím.

    O vině ve spojení s hmotou jsme psali u tebe, Ratko, a možná i víckrát, a je to prostě něco, co mi taky nesedí a nerozumím tomu, a jedinou odpověď na to mám – tak hmotně zahynu, no a co. Je to normální. Jako svou vinu to necítím a nechápu, proč bych měla.

    A poslední – mám pocit, že to tu ujíždfí z Liščina blogu do Ratčina blogu. Tématicky.

  117. 131
    Neznám všechna náboženství. Ale ani po tom netoužím.

  118. Na úkor druhého žít je prostě blbost, to je jasňačka, přinejmenším se to člověku vrací jako bumerang.
    Ale zrození jako trest nebo vinu odmítám.

  119. 132, témata se prolínají, protože od staré tetičky, přes nemoc, právo na život, právo kdo a jak má být léčen, důstojná smrt apd. takžejde to z toho povrchu právě hlouběji do té abstraktnosti.

  120. 135. riziko blogování :-)) přinejhorším to jednou liška neunese a dá ti ban a budeš vědět. :-)

  121. vina a následky viny, znamená příčinu a následek, jen volba slov. podstata stejná.

  122. Liška dala ban snad jednou v životě. :-)

    Důsledek následek čeho?
    Kde se berou všecky ty příčiny a jaktože nestačí důsledky, když na začátku bylo lidstva jedna větší tlupa nebo pár tisíc jedinců a teď je to stádo o počtu sedmi miliard hlav? Proč se těch zatracených lidí rodí čím dál víc?
    Jediné, čím by se to dalo vysvětlit, že lidstvo samo o sobě činí více zla než dobra, tak se musí rodit čím dál víc nových lidí pro odčinění čím dál víc nakumulovaného zla, aby to zlo mohli nést dál, nicméně statisticky je jasné, že jeden člověk nemá šanci vykoupit jednoho člověka a mám reálnou naději nabeznirvánové převtělování až do úplného zdokonalení. :-))

  123. No, když jsem viděla, že komentáře narostly, přiznám, že jsem předpokládala, že budou o zdravotnictví.

    114 barča a 120 rulisa:
    S tím souhlasím. A je víc možností, myslím si. Například jedna je ten psychoterapeutický výcvik. To vyhovuje mně. Tam je to bez ohledu na duchovno (duchovno plánuju rozvinout až vzápětí :-) – teda ne že plánuju, ale cítím, že mě bude duchovno honit).
    Mně připadá, že podmínka úspěšného seberozvoje je i v tom, že člověk má důvěru v tu cestu rozvoje, kterou si vybral. Křesťan má víru. Buddhista má víru v sílu meditace. A já mám víru v to, že psychoterapie má smysl, že funguje a že je to dobrá cesta bez ohledu na to, že někdy přesně nevím, co se děje. Ale věřím tomu, že v určitém okamžiku to vědět budu. A někdy ten okamžik přijde za chvilku, někdy přijde třeba za rok – každopádně důvěřuju tomu, že takhle to funguje. A potvrzuje se mi to.

    ad PMS 122,123
    Myslím, že to dostanu zítra nebo dnes.

  124. 141. mám pocit, že buddhismus začíná až za psychologií. psychologie je vhodná, když je problém ted a je potřeba ho řešit – náprava poškozeného lidského myšlení, aby člověk mohl fungovat – psychoterapie apd. a buddhismus začíná jakoby v tom zralejším, ale už zdravém myšlení – buddhismus jakoby už taková nadstavba. jde to na jiný level než klasická psychologie. popisuju to nyní za sebe – tím vším čím jsem si prošla a proč nyní jsem se rozhodla jít do buddh. centra.
    a samozřejmě, že v té psychologii vnímám prvky z buddhismu.

  125. 140. jeden člověk vykoupil všechny lidi, takjako jeden člověk uvrhnul vinu na všechny lidi :-) ale nehledej v tom logiku. spíše symboliku.

  126. 141. psychoterapie je podle mě dobrá cesta. stejně všecky cesty vedou do stejného bodu.

  127. v každém případě jde v psychologii, v buddhismu – o odklízení toho nánosu růžových a černých brýlí (výchovou, předsudky, předpojatostí, apd) vidět se . a zase jde to po vrstvách, jedna vrstva, druhá, další hlubší ….jako slupky cibule.

  128. 144
    Mi to nejde. Aji jako symboly mi to skřípe, když nevím čeho. Resp. když to, čeho by to symboly měly být, mi přijde vykonstruované.

  129. Napíšu teď úplně jednoduše, jak to vidím já, a nikomu tím neubírám jeho pohled na to proč tu jsme a jestli odčinit nějaké viny, možné je všechno, a těžko tu někdo může tvrdit JÁ VÍM, PROTOŽE JSME ZATÍM ZDE A MŮŽEME JEN TUŠIT, někdy i víc na základě všelijakých prožitků. Některým můžeme hodně věřit. Ale ani co následuje potom tady těžko někdo s naprostou jistotou může tvrdit. Opět jen tuší, může se domnívat. Tady se to nedozvíme.
    Myslím, že obecně lidé mají tendenci věřit v něco lepšího a pak je něco opravdu zaujme tolik, až vznikne víra.
    Někdy mi přijde, že se jí chytáme a snažíme se DRŽET a hlásit se k ní, nejen proto, že se pro nás stala něčím, co nás láká, ale je to možná i normální lidský strach se nějak pojistit na pak, po smrti.
    Sama jistou víru mám taky a opravdu na základě zážitků. Ale tvrdit nikdy nebudu, že to tak je, já si to myslím, ale NEVÍM.
    Nedokážu si představit, že už se nikdy nesetkám se svými blízkými a někdy je v jiné podobě opravdu vnímám poblíž.
    Nemohu uvěřit, že už nejsou kdesi, kde se s nimi setkám nějak jinak.
    Možná mě nějaká vyšší moc lidsky připomene, co jsem dělala špatně, v čem jsem komu ublížila i naopak. A zas se narodím. Nemohu říct, že tomu jistě věřím, já nevím CO BUDE.
    Třeba nás ta vyšší moc chce naučit být více lidmi.
    A tak si zas půjdeme cosi odžít sem a ty situace si pěkně zopakujeme s tím, že budeme mít šanci je už lépe pochopit. To kde jsme dělali chyby a komu mohli ublížit a naopak, třeba i někoho něco naučit a on nás.
    Ale pokud jsem zde, jako normální a chybující čl. necítím potřebu se k ničemu hlásit, když si tím nejsem jistá.
    Možná by do toho člověk neměl ani vrtat a prostě ŽÍT, SNAŽIT SE O TO TAK, JAK UMÍ NEJLÍP a nikomu zbytečně neubližovat .Ale stejně nikdo svatý není a kolikrát ublíží, aniž by chtěl, nebo dokonce věděl. Prostě nemáme jednotný manuál na život tady..naštěstí. Když mne něco z něčeho osloví beru to jako +. Něco to mně konkrétně dá. Jinému nemusí. Teď tady prostě žiju, jak žiju v omezeném čase, a co bude opravdu dál..teprve poznám, tomu věřím víc. Nebo ev.už třeba nepoznám..

  130. A já se vrátím k číselnému tématu.
    Dneska jsem pískovala data: 13. 5. 1935 / 29. 9. 2013
    Místo maminčiných jedniček pětky.
    V pátek si ji vyzvednu domů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *