Druhý říjnový

Publikováno | Autor:

VÍKEND

draci1-500

Velká pardubická. A drakiáda. Drakiádu míváme u kamarádů první říjnový víkend, leč letos druhý. Docela teplo bylo. Jen večer u ohně nám trochu zapršelo do masa, párků a klobásek.

Aniž bychom se domlouvali, všichni jsme měli draky z igelitu. Ani jednoho papírového. Já recyklovala modrý igelit (prodává se pod krycím názvem pytel na odpadky) ze svého loňského nelétavého prototypu a letos se přidržela osvědčené konstrukce. Té, která mi před pár lety uletěla a dosud visí opodál na stromě. Letos mi drak létal, hurá, ale jen když se s ním běželo, a to jsem podnikla jen jednou. Nebyl totiž vůbec vítr. Jen dvakrát na pár minut zafoukal a draci se radostně vznesli.

Nejlíp lítaly vysoké obdélníky – například ten oranžový na horním obrázku. Dvě tyčky svislé, mezi nimi obdélník igelitu a po stranách trojúhelníková křidýlka. Jakto, že jim to tak lítá? Právě tenhle typ jsem zkoušela loni a nic. Měla jsem tlustší tyčky. A kratší. A bez křídel. Tak příště.

draci2-500

Neuvěřitelná byla pyramida z brček. A lítala. No, nechtěla bych ji vyrábět.

V sobotu draci a v neděli koně. Nachomýtla jsem se u rodičů, takže jsme mohli pokračovat v tradici společného sledování Velké pardubické v televizi. Vždycky si přitom vzpomenu na anglického koníčka. Největší propad nálady se mi stane, když je veselo, rozjařeno – a najednou do toho špatná zpráva. A to bylo tehdy v roce 1982. Fandila jsem Sagarovi, ten se mi líbil a rok předtím vyhrál. Startovalo hodně koní, i zahraniční. Rusákům jsme samozřejmě nefandili. Ještě pardubickou, to tak! Nic mít nebudete.

Na startu byl jeden anglický koníček, ten se mi moc líbil, předváděl veselé kousky, hrabal nožkou a panovala dobrá nálada. A najednou byl mrtvej. Bylo to hrozný. Bylo mi sedm. Celej život, kdykoli si na to vzpomenu, chce se mi brečet. Moje máma si ho taky dobře pamatuje. Říkala, že ten Angličan, starší pán, tam pak plakal. Tak jsem si letos řekla, že si o koníčkovi najdu co nejvíc, aby nebyl taková ideální tklivá tragédie a aby mi zreálněl.

Jmenoval se Pahang a jeho žokejovi Georgi Saundersovi bylo 61 let. Překvapilo mě, že bych to všechno nezjistila, nebýt podrobných informací o ročnících Velké pardubické v angličtině. Vadí mi, když čtu tabulky, kolikrát kdo vyhrál, ale nedočtu se v nich, kolikrát tam kdo umřel nebo se zranil. Na wikipedii zranění jsou, ale není u všech patrné, zda smrtelná. Nakonec jsem přece našla slušně podrobné stránky o jednotlivých ročnících závodu.

Následujícího roku, 1983, zase vyhrál Sagar, tak to bylo dobrý – na stránkách Dostihového spoluku Pardubice je jeho foto a o něm. Narodil se ve stejném roce jako já! A jeho mladší bratr se neprobral z narkózy při kastraci. No nazdar. Ještě že nemám mladšího bratra.

Můj táta mi někdy v těch letech vyrobil koníky a pořádali jsme dostihy. Byli to malí koníci ze smrkového dřeva – možná je někde mám – tak 8 cm velcí, na podstavečku, aby se dali použít jako hrací figurky. Hřívu a ocas měli z nití. Měli jsme Sagara, ryzáka s lysinou, Gastičku, ta byla žemlová (nejela Velkou, ale jiný dostih a líbila se nám; na internetu dohledat nelze), pak jednoho grošáka, už nevím, jak se jmenoval, a další koně různých barev i pozic. K nim táta vyrobil malinké žokeje , co se dali na koníky posadit. Každý měl jiný dres. No měl to vymakaný!

Udělal i různé překážky a jeli jsme dostihy! Házelo se kostkou a koně se posunovali jako v člobrdu, znáte to. Jak to bylo s překážkami, si moc nevzpomínám – asi když kůň najel na políčko s překážkou, musel jedno kolo vynechat. Taxis zabíral nejvíce políček, samozřejmě, proutěné překážky jen jedno. Měli jsme i ošidnou Irskou lavici, Zahrádky a Vodní příkop. Paráda. Myslím, že jsme před dostihem uzavírali i sázky. Předtím jsme jezdívali po bytě závody s modely historických autíček a později táta vyrobil celé námořní flotily včetně mateřské letadlové lodi a hráli jsme námořní bitvy – když byly lodě na dostřel – různé lodě měly různý dostřel – hodilo se kostkou. Na mateřskou letadlovou musela padnout šestka, aby dostala zásah, a k vyřazení z boje bylo nutno více zásahů. Kdežto malé mrštné torpédoborce člověk vyřídil, když padla čtyřka a víc, myslím.

Rok 1984 byl divný. Sagar se v srpnu zranil a přestal závodit. Pardubickou dojeli jen čtyři koně. A vyhrál Erot, co už loni otravoval na 3. místě. Ruskej kůň. Toho roku na Taxisově příkopu spadlo hodně koní a (nejméně) dva museli utratit. Nikdy jsem nechápala, proč zabijou koně, když si zlomí nohu. Nebo obratel. Člověka přece vyléčej! U člověka zlomenina není tak vážná, ne? Ještě že jsem si jako dítě nic nezlomila. Když mi bylo devět – aha, toho léta, co se zranil i Sagar – rozsekla jsem si nohu a vezli mě džípem na šití do Jablonce, pamatuju si, že jsem se bála. Ne toho, že mám díru v noze, ale těch doktorů. Že mi kdovíco udělají! Beztak jim moc nevěřím ani dnes.

Dočetla jsem se, že sovětský jezdec Chusej Kasajev, než výprava odjela, chodil každý den k Taxisu truchlit nad ztrátou svého koně. Prostě blbej rok. Tentýž jezdec startoval i v dalším ročníku dostihu. Erot také zase přijel, na Taxisu ztratil jezdce a naši vyhráli. To se tak dozvíme – hurá, vyhráli jsme. Ale že kůň, který doběhl na třetím místě, za dva dny zemřel na vyčerpání a selhání jater a ledvin, to už nám nikdo neřekl. Jen se oslavuje. Pche. Ale takoví koně neupadnou v zapomenutí.

Závěr dostihu v roce 1986 si pamatuju dobře. Byla to senzace. Protože ruský Erot jel pro druhé místo, já mu ho vůbec nepřála a on těsně před cílem padl na poslední proutěné překážce a už dál nemoh! Druhé místo obsadil jiný sovětský kůň, v sedle s Chusejem Kasajevem. Dojelo šest koní, jako rok předtím. No a další roky si už nepamatuju – Rusové moc nejezdili a vyhrával Železník.

I letos si na Taxisově příkopu jeden kůň zlomil vaz. Jak tak čtu tabulku zraněných a mrtvých koní, říkám si, jestli by ten Taxisův příkop nemohli ještě znovu upravit. Nebo spíš povinně plánovat nebo vylosovat, kde kdo bude přes něj skákat, aby všichni neskákali přes sebe. Jako to plánovali tehdy na 100. ročníku, když startovalo nejvíc koní. Nebo nevim. Zdá se mi zbytečné, aby takhle umírali koně. A o zraněných žokejích se také nedovíme? Jakmile proběhne cílovou rovinkou vítěz, informace končí? Už se jen jásá? Mě třeba zajímá, jestli jsou v pořádku – když už jsem viděla, že spadli a zůstali ležet. O některých sportovcích se informace podávají, o jiných ne? Copak divák nechce příběh? Divák přece nechce vidět jen desetiminutový závod, chce příběhy kolem toho, příběhy účastníků.

Hlavně si nikdy nesmím zlomit nohu.

 

 

81 komentářů u „Druhý říjnový“

  5. a proc si nesmis zlomit nohu? chces nekde skakat pres prikop na ostrou hranu?

  8. … asi je lepší, když člověk není V TOM, radši se ani neinformovat a věnovat se spíš drakům než koním.
    Dneska se mi vyjasnilo, proč jsem jako jiné holčičky nepropadla vášni kreslit všude koně a touze jezdit na koních – protože můj organismus pochopil, že by mi bytí s koňmi, náklonnost k nim a jejich nevyhnutelné ztráty utrhly srdce.
    Jen se divím, že mi to nedošlo už loni v létě při putování s rulisou za kobylkou.

    Pro mě jsou spíš ti papíroví draci nebo rovnou lidi – protože ti uměj mluvit a za druhý je eutanásie zakázaná.
    Mně stačily moje tři milovaný kočky.
    Nejsem tak drsná, abych mohla chovat zvířata, mít chov.
    Jestli to platí i o chovu dětí, to těžko říct :-)

  9. A znáš seriál O zvířatech a lidech? Tam právě na veterinární klinice léčili koně se zlomenou nohou, ale jen proto, že to jeden veterinář chtěl, jinak by toho koně utratili. Asi je to moc náročné, protože kůň musí stát, takže se zlomenou nohou ho musí nějak šikovně zavěsit. A pak takový ty věci, jako komplikace, když z toho měl nějaký zánět a horečku, z toho tam udělali hotový drama. Jak moc to bylo reálné, samozřejmě nevím.

  10. Evo,
    to ví určitě rulisa. To bude tím, jak říkáš – že koně neleží. Leda v krizi největší (?)

    I když jednou jedinkrát jsem viděla na louce koně a ti leželi; asi nějakej lehací rod :) Možná jsem se na to už někoho ptala, ale zapomněla.

  11. Hodně. Kůň se musí pořád pohybovat, jinak mu v podstatě začne kolabovat metabolismus. Od trávicího i vylučovacího ústrojí, metabolity ze svalů… Zavěšení, pohyb plaváním, náročná léčba, navíc to trvá daleko dýl než u lidí a kůň u ní trpí taky daleko víc, nechápe, vocogou, stres jako blázen – a pak si poprvní po léčbě na všech čtyřech nohách hodí prdelí a dopadne pěti, šesti či víc metrákama na tu čerstvě zhojenou nohu. A je to kde?
    Takže se to celé zkouší jen u mimořádně cenných chovných koní. Kde se už nepředpokládá využití koně pod sedlem či jinak v práci. A i tak často několikatýdenní nebo dokonce několikaměsíční snaha končí utracením.

  12. Nojono, já mám tohle všechno jen z televize, tak jen hádám. A ještě z knih od Jamese Herriota, který psal příběhy ze svojí práce zvěrolékaře :)

  13. 10
    Ale leží. Normálka si lehají. To bys měla vidět, jak to vypadá v maštali při poledním klidu nebo v noci. Jak když to postřílí, leží všichni vyvalení na boku a nahlas chrápou.
    Nelehají jen ti, co je jim tak blbě, že se bojí, že se už nezvednou.

  14. 11
    Aha, tak to je vážně smutné, jak ti koně vypadají silní, a přitom jsou tak křehcí :/

  15. 13:
    Ještě že máme Rulisu a koně.:-)
    Bez Ru bych asi nadosmrti věřil,že koně fakt chrápou ve stoje.

  17. já jsem ty koně na té velké pardubické litovala. všechny. vypadají tak křehce, když tam padali. a mám zafixováno že zlomená noha u koně je konečná a jde do salámu, kdysi jsem to od někoho od koní slyšela. no hrozný. prostě velká pardubická zábava pro lidi a velký prachy a kšefty s koněma. brr je mi z toho úzko. ale je možný, že to ty koně taky baví, nevím.

  18. jinak koní se bojím – je na mě moc velký. je krásný, elegantní, věřím že jezdit na koni je nádhera., ale mám z něj respekt. opravdu je velký, má velké nohy, kopyta, velké zuby i velké oči :-)

  19. 15
    Oni to umějí, když musejí, třeba ve voze při čekačce nebo tak. Zdřímnou. Ale když můžou radši si lehnou.
    Na Velkou už pár let nekoukám. Co z toho udělali komerční celorepublikovou šou, je to pro mě čím dál hůř stravitelný a některý populismem na výsluní vynesený osobnosti nemusím už vůbec.

  22. kun je sametovy a voni…. a kdyz dycha tak cloveka celeho odycha. kone se mi libi… i kdyz me nerespektují :-)

  23. 21. jo taky :-) právě nevíš co těma ušima slyší, a očima vidí a pak se lekne, zařehtá nebo chnapne pusou, nebo se jen tak oklepe, nebo si hodí nohou…..jenže když stojíš blízko…. prostě mám k nim resprekt úprotože nikdy nevím co udělá. bojí se ho právě i pohladit, aby se nelekl.

  24. jsem krmila slona, vzal si z moji ruky mrkev a jabko chobotem :-)

  25. Kůň je hromada senzorů. Přesně vnímá, kdo se ho bojí a kdo mu věří. Vnímá a vrací.
    Barčo, při tvých pocitech vůči koním je asi opravdu lepší, když stojíš opodál. :-)

  27. 26. nejde o nic dramatického. jako malá jsem si chtěla pohladit koně, bylo mi asi šest. jenže on se lekl, odfrkl, hodil hlavou nechtíc mě chnapl pusou a já viděla ty jeho velký zuby a tak jsem se lekla, že jsem spadla k jeho noze. nic se nestalo ani mě ani jemu. jen jsme se oba lekli navzájem.

  28. Kuň nechtíc nechňapne. Ale je možný, že si myslel, že mu něco dáváš, a nebo chtěl naznačit, že nemáš otravovat a zkoušet na něj šahat, jenže tys neuhnula, jak byl zvyklej, ta tě chňapl, i když nechtěl.
    To se stane, že chytne. Můj ex přišel k jizvě na tváři, když kůň i on pojali ve stejnou chvíli stejný záměr: odehnat koni zpod břicha hovado. Akorát kůň na to měl hubu plnou vyceněných zubů a manžel krátkou ruku, tak se sehnul.

  29. na koni jsem i seděla a on šel, kdyby začal běžet tak teda nevím, jak by to se mnou dopadlo. to mě pozval jednou na rande kluk, bylo mi asi devatenáct. měla jsem strach, ale bylo to zároven hezké, ale když jsem slezla na zem, byla jsem ráda. :-)

  30. se mnou chodil kun na hrbete jakobych vubec neexistovala. to bylo tak legracní ze jsem se furt musela smat…. on treba tak trochu poodbehl do housti a tam okusoval kere a pak slezl kamsi protoze byl zvedavy a ja furt na jeho hrbete :-) jsem si rikala, buhvi zda vubec dojdeme.

  31. mam vic negativnich zazitků se zviraty. Honily me husy pokazdé kdyz jsem sla do skoly. byla jsem mala a chodila jsem do prvni tridy sama. v te dobe to tak chodilo, sama jsem se vypravila a sama sla…. a ty husy pokazde na me cekaly, a ja hrozne rvala a utikala a ty husy za mnou. dodnes si to pamatuji.

    a pak jednou pes, pejsky jsem milovala a obirala, a toto byl takovy opusteny vlcak, a kdyz jsem chtela jit dal do skoly tak me zacla chytat za obleceni, a pak vrcet. a nechtel me pustit a byl zly. pak me zahranil kolmjdouci a prastil ho klackem. bylo mi to lito, protoze jako naivni holka jsem chtela pejska potesit a ne ho bit klackem.

  32. mě mají psi rádi. psi ke mě chodí a neznají mě a jsou jak beránci a jejich páníčkové se diví. :-)

  33. Ru a je to pravda, že kůn vidí člověka dvakrát tak vysokého než je on sám?

  34. 33. někdo mi to kdysi říkal a mám to zafixovaný podobně jako s tím spaním ve stoje u koní.

  35. Evo,
    jó, přesně – Herriot! A pak občas nějakej seriál- vzpomínám si na jeden z dětství. Všichni ve třídě jsme následkem toho seriálu chtěli být asi dva měsíce veterináři:-) Myslím, že byl polskej, a pamatuju si jen jednu větu, kterou naučili koně (aby ho nikdo nekoupil nebo co). Ta věta zněla “Kůň kulhá! Ten kůň kulhá!” A kůň jak to slyšel, začal kulhat a bylo to v suchu.

    barčo 27 – po tvém dětském zážitku bych se asi koním vyhýbala.
    Taky mám respekt z koní z důvodu, že mi připadají velký. A z důvodu, že je prostě neznám, nevím o nich dost, nevím, jak se chovají, na co reagují a co co znamená, jak na ně, jak se s nima domluvit. Rozhodně bych na ně nesáhla zezadu. Sahám jim jen na čumák zepředu, jinak ne. Jela jsem na koni jen dvakrát – taky chůze. Překvapilo mě, jak dobře se na ně nasedne. Představovala jsem si, že je těžký se na ně vyhoupnout, a nebylo. Asi jako na windsurfing – naskakování mi šlo dobře. Ale tím to skončilo. :) Dál moje dovednost nesahala.

    A chňapnul
    mě v dětství pes. Kůň ne, ale kůň už mě myslím taky trochu kousnul, přes oblečení.
    Chňapnul mě kokršpaněl, když jsem byla hodně malá, a pak špic, když mi bylo asi deset. Prostě jsem měla ruku v jejich hubě při hraní a oni trhli, no. Nebojim se kvůli tomu psů, ale zrovna je teda nevyhledávám. Jen ty, co trochu znám. Hlavu k hlavě dám akorát retrieverům, ty jsou hodný. Jiným už do huby radši nesahám.

    ruliso
    Takže koně fakt ležej!
    19
    Mně ta pardubická připadá furt stejná, když mi bylo šest i dneska. Já nevnímám, jestli je to teď větší šou. Ale to je pravděpodobně tím, že takový věci nevnímám a nesleduju,no.

  36. 33
    To nevím. Možná v důsledku rozložení a tvaru očí vidí věci větší, kůň je kořist, včasný útěk jeho hlavní způsob ochrany.

  38. Ad kůň se zlomenou nohou
    ono je jednak blbý, že to pro to zvíře znamená smrt,
    a za druhý když to vezmu ekonomicky, je to příšerný – kolik tisíc jsem narval do koně za stáj, žrádlo a trénink, taky něco za veterináře a za přepravu, šest let takový peníze a najednou je mrtvej! Peníze v hajzlu a ještě ke všemu jsem měl k němu vztah a je mi nanic. To je docela krušný.

  40. 37. jo, je možné že je to nepravdivý mýtus, podobně jako s tím spaním ve stoje.

  42. Díky, ru.
    Kolik mu mám dát hvězdiček na čsfd? :)
    To jméno Karino mi nic neříká, to je divný. Jen “Kůň kulhá,” to mi zní v uších jasně. Viděla jsem to asi tak v roce 1982-83.

  43. Taky dávali Černýho Bleska! Několikrát, taky na přelomu 70. a 80.let. Toho jsem měla ráda. Bylo to asi jako Skippy, jenže s koněm :))
    Nejvíc se mi líbily titulky, jak černej kůň svobodně běží.

  44. Jo a ještě potom dávali velkej film o koni, nějakým slavným, jak musel nosit zátěž jako handicap a přepravovali ho lodí a byli tam škodiči … jak se to jmenovalo, to byl taky doják.

  46. No a když už jsme u filmů, tak můžem i do knih.
    Za mě Divoký koník Ryn nic moc, ale měl hezký rozpitý ilustrace od Mirko Hanáka.
    Kniha Jan Cimbura (myslím, že v tom starým filmu dle knihy tam tolik o koni není jako v knize) má v sobě silnej příběh koně.

  47. Koně jsem vždy obdivovala, jsou krásní..Ale zvířata vůbec, psy, kočky..no všechna.
    Asi ve 14 jsme několik dětí se mohly nechat svézt na koni, děsně jsem se těšila, ale holka přede mnou spadla a vypadalo to všelijak..
    Pak už jsem se bála. A byla pro posměch. Jednomu vtipálkovi jsem pak řekla, že se nebojím a klidně si sednu na krávu, tak mi pomohl..No a už jsem letěla, ale měla jsem jen boule naštěstí.
    Husy mě taky pronásledovaly, jako holku a dokonce jedna štípla do zadku :) Teda nic moc, tak jsem odhodila tašku a prchala, tak pro ni došel dospělák.
    U Ru jsem se nebála, Megginka byla zlatíčko od pohledu, a jen jsme šli a Ru mě ještě jistila :)
    Taky jsem tvrdila, že na ní nemohu vylézt a vylezla.
    Když se zastavila a dávala si trávu, tak jsem si na ní lehla a na ten pocit nezapomenu..
    Pak jsem pořád otravovala, že ještě musíme jít za Megginkou a dlouho jsem na ni myslela. I teď..

  48. A obecně mi hodně vadí, když zvířata trpí jen kvůli lidské zábavě..:(

  49. 46
    Černej Blesk byl víc pro kluky, pak byl taky seriál Černý Krasavec, to byla ukrutně dívčí slátanina.
    S hodnocením Ryna souhlasím bez výhrad. :-)
    Phar Lap se mi taky líbil. Viděla jsem ho poprvní v prváku na vejšce, byla jsem sama v kině, bylo mi smutno, že jsem sama, no to jsem tomu pomohla – když jsem šla z kina, bulela jsem na entou. :-)
    Zkus se podívat po antikvariátech po knížce Baba. O kobyle.

  50. 48
    tojo, lidstvo je zvláštní ve vztahu ke zvířatům. Taky nechci, aby trpěla kvůli lidské zábavě – a na druhou stranu, kdyby lidi nechtěli zábavu, adrenalin a krásno, tak ta zvířata se nikdy nenarodí, nebyla by. Jen bychom je sežrali, vyhubili a chovali jen ta, co dávají nejvíc masa za nejmenší peníz.

    Ten pohled lidstva (včetně sebe) na zvířata je pro mě fakt podivuhodnej a proměnlivej a často nelogickej, obsazenej různými symboly a návyky a předsudky. Některý zvíře máme za krásný a jiný ne. Když umře kůň při dostihu, tak mě to mrzí a říkám si, jaká je to škoda. Když umře býk na koridě (dík ratko za připomenutív kom.3), tak si řeknu: Stejně by umřel a takhle to měl umělecký a symbolický a dramatický souboj. A neříkám si, jaká je to škoda. Přesto uvažuju, co to všechno znamená a jestli máme právo dělat ze života zvířete divadlo. A za velký prachy.

  53. vzpomněla jsem si na dobrodružný film o koních – Ohnivý oceán (Hidalgo)

  54. Černého bleska jsem taky sledoval, ten byl super :-)

  55. 47:
    to jsi měla docela štěstí Anino.
    Taková zhulená kobyla může být i pře Rulisinu příkladnou péči docela nevyzpytatelná.

  57. Já se na pardubickou nedívala, ani doma jako malá, připadá mi to hrozný. Byl vůbec nějaký ročník, aby u toho neumřel aspoň jeden kůň? Závody rychlých aut, při který taky občas nějací závodníci umírají, je proti tomu etická soutěž. Aspoň o riziku smrti můžou rozhodnout a naložit oni a auto nemá duši.
    Chovat děti je vtipný. Mám to stejně jako máma, při každý smrti kočky a psa, co s námi žili, se vždycky zapřísáhne, že už žádný zvíře nesmí do bytu, což je zásada, která stojí a padá s její známou, co pomáhá vést útulek:) Takže je u nás konstantní počet 1 pes a minimálně 1 kočka, což zas máma umí držet v rozumným počtu. Ale nedovedu si představit, že by neměli nic…k nám některý kočky přišly bydlet i jen tak na drzáka, takže za chybějící by přišla další asi sama.
    Na dětech jsem si ze začátku nemohla zvyknout na ten strašnej strach, co by se jim mohlo stát. Je to svíravý pocit v krku a je důležitý držet ho rozumně na uzdě, aby se s tím pak tyx děti zbytečně nedusili a měli dost svobody na to těma dětma zůstat a užít si to. Docela vtipná mi teď po letech připadá predikce, že když budeme mít děti dvě, tak se to rozptýlí a člověk se nebude bát tolik, jako o jediný. Takže mám teď strach samozřejmě o každého zvlášť a těch adrenalinových situací naopak přibylo, protože tu domácí výrobu vodíkové bomby teď vymýšlí spolu a daleko efektivněji než v jednom kusu:)

  58. psice,
    to je tedy neveselá zpráva, že u dvou dětí se ten strach o ně nerozptýlí! Já taky myslela, že jo.

    Kočku já bych už jen dovnitř nechtěla, pořídila bych si takovou, co chodí i ven (takže předchozí akce by musela být pořízení vhodného bydlení). Ale máma si pořídila kocourka zas jen do bytu. Zajímavé to má jedna moje kamarádka – bydlí v domě se zahradou a uvnitř má dvě kočky, které nechodí ven, a pak má pár koček venkovních, které krmí, ale nepouští dovnitř do domu.

    – To u koní asi takové situace nenastávají :)

  59. Máme čtvrt na deset, projekty jsem snad zkompletovala, jak to šlo, zítra je deadline a já budu na semináři o duchovnu v psychoterapii. Tož zdar!

  60. Seminar o duchovnu v terapii, to je zajimave… to by bylo urcite pro me :-)

  61. To by bylo i pro tebe, byli tam ateisti, katolíci, jogín i takoví ti bazálně nerozlišeně věřící jako já.
    Zatím nevím, co bych tak o tom napsala za článek.

  62. rulisa: Knížku Baba jsem četla! Jako puboška. A myslím, že ne jen jednou. Tahala jsem si ji z knihovny tak nějak občas… A taky jsem si na ni vzpomněla při čtení téhle diskuze, jenže jsem si nemohla vzpomenout, jak se ta knížka jmenovala :-) než jsem došla k tvému komentáři 49.
    Zde ovšem kromě výše zmíněného seriálu Černý blesk a občasnýho kradmýho pohlazení koní v ohradě u starýho mlýna moje zkušenosti s koňmi tak nějak končí…

  65. Vida, jak je to populární Baba!

    Zvláštní jméno – Baba – a vůbec jsou jména koní dost zajímavá věc. Krásná. Teď se dávají nějak podle prvního písmene abecedy ve jméně matky či co; ale myslím ta jména z historie nebo knih:
    Baba.
    Nebo Hatátitlá :-)
    Jméno koně Alexandra Velikého si také pamatuju: Bucefalos. Někdy se to čte s C a někdy K, Bukefal.
    Vedle jmen koní mě v dětství zaujala i jména mečů – že kůň a meč má jméno. Excalibur.
    Ještě nějaký meč měl jméno … jo Aragornův v Pánovi prstenů a Bilbovo Žihadlo :)
    Taky v pohádce Třetí princ (a jiných pohádkách hrají roli koně a meče).
    Rosinanta je taky známá kobyla :)
    Jak se jmenovala ta žemla, co na ní přijel d´Artagnan do Paříže coby 18letý jinoch, to už nevím, možná její jméno ani Dumas nenapsal.

  67. Liško, jak se jmenovala ta d’Artagnanova hajtra si nepamatuju, jesti tam vůbec někde bylo, ale dodneška vidím tu ilustraci před očima! A ani jeden z filmů, který byly natočený, se ani zdaleka tý ilustraci nepřiblížil. A protože podle ní tak nějak posuzuji kvalitu filmové adaptace, propadly u mě všechny filmový zpracování, co doteď byly natočený (a čím novější, tím katastrofálnější)…

  68. 63. Jo, to je přesně ona! Mi se hrozně líbil i ten obrázek na obálce totiž… Jsem si ho obkreslovala.

  69. mischko 67
    já mám Mušketýry výtisky (všechny díly i po 20 a po 10 letech) ještě snad z konce 19. století a žádný obrázky tam nebyly. :(

    Baba bude určitě zajímavej příběh a koukám ad63, že je vraná jako Černej Bleska a Hatátitlá.

  71. Taky jsou vtipná ta jména selských koní v knihách a pohádkách, jak jsou z cizích jazyků:
    Fuksa – asi že je to ryzka jako liška, Fuchs, Füchsin;
    Žanda – asi od Jean? nevím proč … nevíte proč zrovna tohle jméno?
    Ferda – Pferd je německy kůň;
    Šiml – je vlastně taky z němčiny.

  73. Když ony se vám tu míchají jména s názvy barev, podle kterým se tak koním říkalo, asi jako když se kočkám říká Zrzka nebo Mourek.
    I ta žemla je druh barvy. Stejně jako fuks, šiml, grošák, plísňák, brůna. Strará koňařská terminologie byla barvitá a košatá. Třeba hnědáků bylo snad deset odstínů. Černej, červenej, šedej, žlutej, srnčí, kaštanovej, … Šiml mohl bejt jen šiml nebo grošák, pstružák, červenej, žlutej, černej…

  76. Obrázek č. 13 :-) Já je doma v knížkách mám, tyhle Leloirovy původní ilustrace. Jsou boží! Jinak mám doma ještě další dvě vydání Tří mušketýrů. Jedno staré z 20. let minulýho století a tam jsou nějaký ilustrace, ale nic moc. A potom z 80. let, barevný, ale to není prostě ono… Tyhle od Maurice Leloira jsou úplně nej! Schválně jsem si to vydání dokoupila, abych ty ilustrace měla doma.

  77. Milá Hedviko, nevím, kam jinam Ti napsat přání. Přeju Ti vše nejlepší k svátku. Měj se dobře a někdy se ozvi. Martin K.

  78. mischko,
    tomu říkám poklad!
    Díky – tyhle ilustrace jsem nidky neviděla. Jsou dost dekorativní na můj vkus, ale senzační! A když se jede po stránce dolů, objevují se další a další, těch je!
    I poprava Mylady tam je. To byla kapitola Bethunský kat … si vybavuju.

    Nádhera. To budu muset někde sehnat, v jakémkoli jazyce. Asi nějaký obrázek vytisknu tátovi.

  79. 77
    Ahoj, díky moc!
    Tak jo.
    Já už asi půl roku neotevřela svůj soukromý mail, jen nový, kam mi toho moc nechodí.

    Jo – teď jsem to zkontrolovala a ještě mi tu adresu nezrušili. Jinak mám pořád stejný telefon a nový mail je moje křestní jméno tečka moje příjmení (rodné a současné) zavináč gmail.com

  80. Liško, u nás vyšli Mušketýři s těmahle ilustracema myslím 2x. Jednou v 1958 (mám doma 2.díl) a jednou v 1967 (mám doma 1. díl). V Albatrosu – edice KOD.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *