Nutno ještě podotknouti – jé, jéje –
1) že obvykle nevyhledávám sentimentální příběhy o lásce a když už ano, tak to snad ani radši nepřiznám :-);
2) že svou něhu tělesně projevuji jen přímo muži, který je mi milý, takže zejména ženy si často myslí, že nejsem něhy schopna, protože ji u mě nikdy nespatřily a protože na ženy hned tak nešahám, pokud mi nejsou velmi blízké a nejsem právě rozradostněna rozmanitostí lidstva;
3) že jsem si ani v pubertě nekreslila srdíčka na ruku ani do penálu, natož propíchnutá šípem. Považovala jsem to za pošetilé a setrvávala blahosklonně nad věcí a v utajení. Leda když je někdo ze spolužáků chtěl pěkně nakreslit, tak jsem poskytla svou dovednost. Týjo ale jednou, když mi bylo sedmnáct, jsem byla natolik sužována zamilovaností, že jsem si nakreslila probodlé srdce tužkou na zeď nad svůj psací stůl. I s iniciálou uprostřed! A vzápětí jako na potvoru přišla do mého pokoje máma něco prodiskutovat a to srdce mi celou dobu hořelo za zády a já dělala jako že nic a pak jsem ho rychle vygumovala a už nikdy po této varovné příhodě srdíčka nekreslila. Takže asi začnu, vždycky je čas na změnu!
4) že téměř neoslovuji lidi sladkými zdrobnělinami, protože to mám spojené s (jejich) nižším sociálním postavením, nedospělostí a u mužů s degradací – když se někdo jmenuje Petr, říkám mu Petře a nikdy Peťulko, protože bych si připadala jako baba, která z něj dělá dítě a anti-sexy impotenta.
Onehdá jsem se zúčastnila relaxace. V průběhu ní četla jedna paní dva příběhy o lásce. A byla to dobrá relaxace. Když jsem se paní pak ptala, odkud ty příběhy pochází, odpověděla “Našla jsem je na internetu.”
Matně jsem si zapamatovala útržky příběhů a jeden z nich jsem na internetu úspěšně našla, dokonce v několika verzích. Druhý jsem nenašla a je to škoda, protože docela pěkně literárně popisoval to, co už vím, že je pro mě ve vztahu důležité.
Tak se chci zeptat, jestli ten příběh náhodou neznáte nebo nemáte. Já u něj relaxačně podřimovala, takže si ho nepamatuju podrobně. Bylo to zhruba takhle:
Jeptišky v klášteře. Mniši. Jeden mnich se ohnivě zamiluje do jedné jeptišky a napíše jí anonymní dopis. V něm se jí vyznává ze své lásky. A ptá se jí, co má udělat – že všechno udělá, že stačí slovo a podobné řeči, známe to. Touží po ní tělesně, duchovně, duševně, kompletně. Ať mu pošle tajně odpověď. Má se asi konat nějaké společné shromáždění, kde budou všichni ti mniši a jeptišky. A jeptiška mu odpoví dopisem nebo přímo to řekne na tom shromáždění (?), že když je jeho přesvědčení a cit tak silný, ať nepíše anonymní dopisy, ale prohlásí se přede všemi. Ať se k ní a ke své lásce přihlásí. Jinak nic.
No a nestane se asi nic, žejo, žádný mnich nevystoupí, sráč – řekla by drsná žena ve mně obsažená (vedle něžné obsažené), která už podobnou zkušenost udělala. Ten příběh mi trochu připomněl Pucholta ve Starcích na chmelu, jak trhá kytici a recituje si “Svou lásku neskrývej, ne, hrdě se k ní hlas…” A je to právě ten doplněk, který já potřebuju a nedostávám nebo dlouho jsem nedostávala – asi tak od rozvodu. I když jsem se seznámila s několika skupinkami kamarádů Akčního Hrdiny, neseznámil mě s nikým z rodiny. A mně to rvalo žíly. Jenže když to otočím: Já ho seznámila jen se dvěma skupinkami a taky s nikým z rodiny. Proč tedy je pro mě tak důležité, aby to ten chlap dělal, když sama to nedělám a nijak se do toho nehrnu? Nepoměr.
Jsem (ne zcela rodinný) typ, který si říká: Můj soukromý život je moje věc a nikomu z rodiny do toho nic není, ti se to nepotřebují dovědět, leda až naposled. Asi jako se školou. Škola byla taky vždycky moje věc, už od dětství, a na otázky “Co bylo ve škole?” jsem odpovídala, že nic. Připadalo mi, že je to na mně a dokud nepropadám, nikomu z rodiny nic není do toho, co se děje ve škole. Nemaj nárok. To zní nekompromisně … Nechápala jsem později, že se matky některých studentů VŠ nervují několik týdnů, jestli jejich potomek udělá nějakou zkoušku. Proč se nestarají o sebe? Moji rodiče skoro nikdy nevěděli, kdy dělám zkoušku. To poznali jen podle toho, že jsem se slušně oblíkla (jak říkává moje máma, celkem hrdě na naše rodinné poměry). Já jim to netroubila předem. Jen na závěr jsem poreferovala, že jsem zkoušku udělala, a když byla družná nálada, vyprávěla jsem něco ze školního prostředí, tojo. A to jsem prosím u rodičů bydlela do svých šestadvaceti let! Dost dlouho.
No je to zajímavý. Teď prostě vím, že je pro mě důležitý, aby se muž ke mně hlásil komplet a ne jen částečně, ať to znamená částečně obsahově nebo částečně společensky. Jinak pro mě přestane být vzrušující.
Když pominu několik zabíhavých odboček, co jsem právě udělala, prosím: Jestli znáte ten nastíněný klášterní příběh nebo víte jeho autora, budu moc ráda, když mi dáte vědět. Díky. Snad to není klášterní tajemství.
Druhý relaxační příběh jsem našla na několika místech, pro můj strohý vkus trochu obskurních. Uvědomuju si, že ta zajímavá žena, která relaxaci vedla, je vůči mně v mnohém opačná, například v tom zdrobnělém oslovování …
a třetí
a čtvrtý, kde nakonec mluví Moudrost, ne Vědění nebo Bůh. Popravdě řečeno příběh úplně naprosto do mrti excelentně nechápu. A ten konec vlastně vůbec ne. Tak kdybyste mi to objasnili, budu jedině ráda. A už relaxujte, tichým hlasem zní:
Bylo, nebylo …
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žíly všechny city člověka: dobrá nálada, smutek, … a kromě ostatních různých pocitů i láska.
Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svoji loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.
Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: “Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?” “Ne, nemohu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.”
Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi. “Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?” “Já tě, lásko, nemůžu vzít …” odpověděla pýcha, “tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď.”
Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem: “smutku, prosím Tě, vezmi mě s sebou.” “Ach lásko,” řekl smutek, “já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.”
Dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas: “Pojď lásko, já tě vezmu.” Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když připluli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se moudrosti: “Vědění, můžeš mi říci, kdo mi pomohl?”
“To byl čas,” odpověděla moudrost.
“Čas?” zeptala se láska, “proč mi pomohl čas?”
A moudrost odpověděla: “Protože jen čas ví, jak důležitá je v životě láska.”
kruci, zadrhla jsem se u bodu 3.
tak barvitě jsem si to představila, že mi uteklo oko….
kecko :-)
no byla jsem jak opařená – v bodě tři – nad stolem velké srdce … obě jsme asi předstíraly, že o něm nevíme. Ona moje máma je dáma (to slovo jsem v dětství nesnášela a schválně se prala s klukama, abych nebyla dáma), tak to zvládla. Pořád na ní hodně oceňuju, že dává prostor k životu, svobodný prostor k životu. Přitom to pro matky je jedna z nejtěžších věcí, jak mi připadá. A ona tohle umí.
Uteklo oko! A já dneska poprvé zapnula topení, už tu nemám 17 stupňů a to je důkaz, že pletařská sezóna přichází! Ještě došiju jednu loutku a dvě trička a jdu pletařit! Hurá. (Jen aby to nebylo až v dubnu…)
Liško, já nevím, jestli ti můžu odpovědět, ale vím, že vím. Ta tvoje relaxace přišla tak strašně současně s tím mým…
Body 1,2 a 4 mám zcela stejně, (nepřekvapivě) , pocity z minulých vztahů odpovídající relaxačnímu příběhu s jeptiškou taky (ještě o něco nepřekvapivěji), úvahy o podivném nepoměru mojí potřeby být přijímána oficiálně a nepotřeby oficiálně přijmout mě taky nedávno zaskočily.
To s tím časem má dvě polohy, první, když někdy až krátící se čas a spousta času investovaného jinak tě vrátí na začátek, k té době, kdy sex s kamarádem nebyl úlevná záležitost nezatížená musením a tíží zodpovědnosti k přetrvání, ale jen z nouze ctností, protože člověk duší vůbec nepochyboval, že to něci je daleko, daleko hloubš a ýe jedině o to jde…
Druhá, o čase, ve kterém si pro tu lásku musíš dojít, dožít se k ní.
Ani jedno neumím říct přesně slovy. Jde to jen cítit.
Frankovka 2012 Habánské sklepy. Dobrá. Podivuhodně plná chuť.
ru,
áá, body 1,2,4 stejně, i ten nepoměr – hoho, tak to je potěšující!
To s tím časem mi vrtá hlavou :-)
Habánské sklepy – v pondělí měl pan soused on nich Müllera a čekal ho lepšího. Já si dala tři piva. Dnes jen zbytek bylinného likéru v čaji.
napadlo me k bodu 4. proc teda cas a Laska. protoze se jedna o čin treba
k příběhu o jeptišce a dál co píše Liška co potřebuje….
mám to jinak. sama pracuju v nemocnici, naslouchám lidem, radím, utěšuju, povzbuzuju, hladím lidi…..tak nějak přirozeně….
láska je pro mě tichá, klidná, něžná, laskavá, chápající…
skoro ani nevíš, že ta láska je vždy – nějak v nějaké formě přítomna…
láska je pochopení, podpora, podání ruky, obejmutí a soucítění, když to potřebuješ, pohlazení….
nevnímáme ji, bereme ji přirozeně….automaticky …..
a mě se navíc tohodle jemného přirozeného v dětství nedostávalo
ale když jde o partnerskou lásku mám takyněkdy blbý tendence,
že láska musí být přece něco extra….
láska jak hromobití, vášeń, ohnostroj, velké činy …a to není láska skutečná….je to spíše jen přitažlivost, ale považujeme ji za dokonalou lásku, protože omámí všechny smysly ….
a ano, tahle přitažlivost co považujeme za lásku na začátku vztahu je fajn.
ale je to jen začátek. to hlubší propojení láskou vnímám jemněji, tišeji, hlouběji…….
ale v podstatě si každý sám za sebe určuje co je pro něj láska.
ted jsme si uvedomila ze treba neni jasne na co reaguji, na tu posleni vetu, ze jen čas ví…
6.
Barčo, o altruistické formě lásky ale ten příběh nebyl. :-)
A to podobenství o jeptišce vlastně vůbec nebylo o lásce. Bylo o tom, jak často lidi říkají láska právě něčemu úplně jinému.
Což se ukáže, až když se za to mají postavit.
A ano, pak se právě často ukáže taky to, že čím víc slov a gest, tím míň to ta láska je. Protože ta JE tichá.
Ad Habánské sklepy: Já tu flašku dostala za melouch, normálně je nekupuju, protože jednou mě taky s čímsi spíš zklamaly. Ake tohle s efajt povedlo. Prostě záleží na odrůdě, roku, šarži…
6 Barčo
mně se to pěkně čte! Ty bys mohla psát knihy, co přinášejí útěchu. A vzbuzují jemnější vnímání.
… No teď mi dochází, že jsi zdrav. sestra, takže vladtně ta útěšnost je u tebe silná, nojo, že mě to hned nenapadlo :)
ru 9
efajt! Prostě efajt. Mělo to dobrej efajt. Efajtní účinek :)
ratko 7
no, že jen čas ví … a mně to pořád není jasné. Protože když to vezmu třeba na celkové rovině, tak to znamená:
Jen čas ví, jak je důležitá láska. Láska je tedy spojená s časem? Neexistuje v tom případě mimo čas a to by znamenalo, že Bůh není láska. Nebo že Bůh existuje JEN v čase. A to nesedí mnohla filosofickým a náboženským pohledům.
Možná jsem si to vyložila moc dogmaticky, jasně, moc doslovně, ale prostě to pořád nějak nechápu.
11
Kvalita mého psaného projevu se odvíjí od hustoty krokového provozu na schodišti kolem mého grafického mikrostřediska. :-D
Jo já už vím, jak jsem to pochopila úplně původně:
Pominula jsem tu vznosnou závěrečnou větu “Jen čas ví, jak je důležitá láska.” A slyšela jsem to předchozí “proč mi pomohl čas?”
A vyložila jsem si to: Čas pomáhá lásce.
Když jde o lásku nešťastnou, jedině čas může pomoct. Nebo když jde o nenadálou velkou ztrátu lásky / úmrtí partnera. Taky nepomůže nic, jen čas.
Kdežto pýcha moc nenapomáhá lásce, nevytváří pro ni prostor, bohatství také nepomůže, nehraje roli. Smutek je bez lásky.
Ta dobrá nálada, co si ani nevšimne a nekouká, ta mi připomíná mě :)
Ale zas mi přijde škoda, že v tom příběhu nehraje lepší roli. Přece ta dobrá nálada je dobrej předpoklad, aby člověk byl v kondici a mohl se s láskou vztahovat k druhým … ne?
12. dobre jsi si to vysvetlila. cas je iluze… teda vlastni nam lidem, a jen v case je mozne dospet k vhledu, k lasce… ktera o vsem v nasem lidskem pojeti muze byt jen cinem. pribehem. takhle jsem tomu porozumela. ze nikoliv ustrnuti v necem nybrz pohyb po nejake trajektorii odnekud nekam teda k Bohu – Lasce a ta Trajektorie je cas. Kdybychom byli strnuli v bezcasi tak ten pohyb by nebyl umoznen.
to je taky duvod proc se ptam porad dokola, kdo jsem a kam jdu protoze tim se otvira cesta odnekud nekam. Pro me je to cesta k bohu pro nekoho jineho treba nekam jinam. ale ten pohyb probiha za Zivota. zittim a je cestou. pribehem posetym ciny. nasimi rozhodnutim, konanim… a ta Laska je v Tom jako podnet k jednani. JAK jednam, v jakem Duchu.
stejne je ten pribeh poucny… libi se mi.
Pro mě je láska taky všudypřítomná, bez vázání se na čas – naopak časově neomezená. To, že čas léčí rány (z lásky) beru spíš jako rány ze zamilovanosti, což je ten příboj, hromy a blesky. Láska je pro mě rodina, vůně z košíku čerstvě narozených koťat, pokakaný dětský trenky, rodiče, Milý, když mě něco baví a dělám to s chutí a pro někoho – je to ta univerzální skvělá chuť všeho, co člověk dělá rád a uvědomuje si přitom nějaký přesah. Zamilování naopak hra o ego – co je člověk ochoten dát, přijmout, kde budou ležet hranice.
Jinak mám úplně stejně vymezené s rodiči – dávám jim vědět jen takový “readers digest” toho, co by měli vědět. Je to odhadem okolo 25% mé skutečné podstaty a reality:) Ale to je daný tím, že o mě mají přehnaný strach a navíc tělesné potíže hypertenzi), kterým to nesvědčí, takže já jsem na tenhle model najela už jako odrostlý dítě.
Láska není vázaná na čas ve smyslu od – do. Ale čas pracuje na nás. Čas je to, co my potřebujem, abychom si tu lásku uvědomili, došli k ní, docenili ji…
18 ano, takhle to mam. v case ji jakoby odhaluji i kdyz ona je zde vecna a pritomna. ale potrebuji cas abych se ji priblizila… ma to tolik drobnosti, nuanci, nekonceno jemnych trpytu prave v Tom procesu priblizovani a ztraceni se.
dne se mi zdalo ze se divam do mlhy a tam svitily takove ty lapny jakjsou na sidlistich, jen slabe… v mlze. a pak najednou zhasly a byla jen mlha. a ten ulek ve me. Co budu delat? vtenmoment zazvonil budik. Takhle podle me pusobi Laska. jako trpyt, svetylko v mlze. kdyz zhasne tak zustane jen mlzny opar… a co je ta mlha? to kdybych vedela. proc tolik mlhy a pak jen mlha. vim ze tam to svetlo je, ta mlha mlzi… zamlzi.
No vidíte to – je pro mě obohacující, co píšete.
Na základě svých vylíčených bodů 1-4 totiž nejsem zvyklá vůbec přemýšlet o tom, co je láska, uvědomovat si, co je základ a tak.
Bohužel se přistihuju, že moje první automatická reakce, když si řeknu slovo Láska, je krok zpátky – asi jako kdyby někdo ke mně přistoupil, že mě chce obejmout, a já se zaklonila dozadu, jednou nohou udělala krok zpět a ruce zvedla před tělo… Přesně to je ta reakce, kterou jsem udělala v reálné situaci na jaře na výcviku. A vylítla přitom ze mne slova! “No počkej, to jsme si nedomluvili!” – teda až poté, co mě ten člověk objal. A to mi to obejmutí nebylo nijak nepříjemné.
Pak se mne každý, kdo mě chtěl obejmout, radši napřed ptal, a mně to bylo divný, že se mě ptaj i lidi, u kterých se samozřejmě neodtahuju a objímali jsme se už v minulosti :)
Byla to klíčová situace na závěr celé mé výcvikové sebezkušenostní skupinové části, po které následoval vhled, ale přece jen to má ještě jiné dosahy, jak vidím…
Jsem nějaká obezřetná a evidentně (v lásce) nechci být ten, kdo má menší kontrolu nad situací.
20 A co by jsi chtela kontrolovat v lásce? :-) Není to spíš tak že se bojíš aby ti někdo něco nevzal? Třeba vzduch k dýchání, prostor, něco na čem ti záleží a tak… Mě přijde že vystupuješ na obranu něčeho pro tebe velmi vzácného o čem si myslíš že ti to ti druzí berou. Dotykem, přítomností, pozorností náklonností… že tě třeba nějak uhranou nebo co.
20
Ten couvací reflex na srážku se zprofanovaným slovem má spousta lidí.
Ale tak silnou potřebu kontroly situace asi už ne tasková spousta.
Pro mě má to slovo nádech falešnosti, kýče, limonády, selanky, zbytečného dramatu, velkých očekávání gest a póz…
Pro tebe asi i hrozbu závislosti a ztráty plné kontroly.
jeste bych rekla jeden duvod proc lovek couva pred hlazenim, doteky, pozornosti a projevy lasky. treba automaticky naskakuje obava ze to bude muset opetovat. tlak ocekavani z druhe strany. ze kdyz bude laskavosti prijimat ze je MUSI opetovat. ze za to bude muset platiti….
23
Jasně, to znáš od sebe. Z dětství.
Teda, Liška v kom. 20 původně psala jen o reakci “když si řeknu slovo Láska”. Ale je fakt, že pak tou historkou přešla k stejným reakcím v reálu i na ty dotyky.
Ale dotyky mi na rozdíl od toho slova problém nedělají, spíš naopak, stalo se mi i u člověka, co mi byl protivný, že když se mě určitým způsobem dotkl, začla jsem se “rozpouštět”. V tomhle bloky nemám, spíš se občas směju, že funguju na čudlík.
24 jo, napadlo me to jako vlastni zkusenost. ustupovani pred premirou pozornosti. touha se shovat a zakopat.
21 ratko
no jistě – pod tou snahou o kontrolu situace je obava, že si nechám něco vzít, že se nechám omezit (ne že to udělá ten druhý, ale že já to dopustím); protože znám, jak dokážu riskovat a pustit. Právě proto nastoupí ta druhá polarita – obezřetnost.
Si myslím.
Můžu to dál zkoumat, kdykoli se to objeví :-)
22 ru
jo, ten kýč za slovem Láska mám taky hozenej. Něco trapnýho, trapný srdíčka nakreslený na ruce a kýčovité fotky v povrchní rubrice časopisu. To (nám) je v souladu s těmi body v článku. Ztráta kontroly mi nevadí, to já si klidně dopřeju :-) Jinak by neexistoval žádnej sex ani propad ani radost. Ta obava je: Ať po mně nikdo nechce nic, co nechci dělat a navíc ve chvíli, kdy už to vůbec nechci dělat. Například jet někam na návštěvu, když si chci zrovna kreslit. Nebo naopak něco předělávat, když chci zrovna jet na návštěvu.
Prostě si nejsem jistá, jestli se už dost plynule vymezím, ne že dlouho nic, pěkné radostné přizpůsobení a pak najednou říz a děsně náhlé radikální vymezení. Chci víc odstínů, ne dva póly, který v takových situacích často vyskakujou. No hlavně že to vím, tak si s tím můžu počít, co budu chtít.
23, 24
ne, dotyky partnera mi nedělají potíže tak ani onak.
Ale když se mě někdo dotýká blbě, tak mám chuť ho praštit. Předpokládám ale, že se nedám do holportu s nikým, kdo mě svými projevy irituje. Tak snad nikoho nespráskám :-))
ad 23, ratko, takhle to vůbec nemám, dotyky mám ráda od lidí co jsou fajn i ty letmé..
Až když se mi jeví jako faleš, nebo toho člověka nemusím, pak sice úplně neuhnu, ale nemám z toho pocit, jako v prvním případě.
Liško, mě napadlo..čas je tu nejdéle..mnohé ví a zná, ví. Ví i to, že LÁSKU tam nechat by bylo dost špatně.
Bez lásky a nemyslím jen tu mateřskou, partnerskou atd., ale lásku obecně..k lidem, zvířatům, přírodě, k světu a životu, všem by nám moc chyběla..
28 já taky ne. ale jako decko jsem uhybala – couvala pred dotyky lidi kteří jakoby nevím co… nevím jako to říct, co to byli za lidé. no vlezlí lidé to byli, doterní. takhle nejak.
dnes jakoby to zmizelo a nikdy nebylo, ale vzpomela jsem si… ze jsem nechtela na klin. a nechtela jsem aby me zvedali stryckové… a mackali mi kolena a stehna. a zustalo mi to dlouho… ten odpor. i ve snech odpor.
ale čobolotobolo terazky je to ináč :-) dnes už si na mě může sáhnout kdo chce. Jsem psala jak jsem s duchodkynemi cvicily prso na prso.
ad 29, jo pamatuji ratko :)
29 :-)) Prima.
29
Jenže jako dítě jsi cítila svou bezmoc vůči nim. Jejich přesilu. Pustit si je k tělu znamenalo už pak z toho nemoct utýct, vydat se jim napospas.
Tohle teď už není.
32. jo, ted si ty pocity musim umele vyvolavat. dolovat je jakoby… hodne negativnich pocitu zmizelo jkaoby nikdy nebyly. a ptám se casto zda se mi to jen nezdálo. ze jsem si to namlouvala treba, ze to vubec nebylo :-)
Já to občas cítila takhle jako dítě taky, ale nějak extra mě to nestresovalo, zas tak často se to nestávalo, moje příbuzenstvo bylo spíš pragmatické až přichladle bezdotykové, takže ani vlastně nevím jistě, jestli jsi to cítila ty stejně, jen tipuju.
nooo… byla jsem od malinka neurotik. takze jsem treba byla precitlivela. odmitala jsem jidlo. neslo jen o dotyky. celkove odpor proti poutání a výchově.
Podle mě to znamená, že až čas ukáže, jestli to je láska a jestli je dostatečně silná (?), nebo šlo jen o přechodné zmámení smyslů, chtíč, zamilovanost, to pozlátko. Tyhle věci časem pominou a pak se ukáže, jestli to je pravá láska, nebo ne. To ji činí důležitou pro vztah, aby přetrval v čase.
36
Evo, je sice pravda, že čas ukáže, co láska je a co není (ale při troše zkušeností už to v pozdějším věku člověk dokáže rozlišit taky, když se nebude vyžívat v patosu a nebude se obelhávat), ale podle mě je to myšlenka týkajíí se jiného aspektu, než že čas ví, JAK DŮLEŽITÁ je.
37. to je celkem zásadní. Vždycky jsem si myslela nebo tušila nebo nevím jak to říct že Laska JE. že jednoduše existuje a my uvnitř s ejí buď otvíráme nebo zavíráme. Takže ten druhý nám třeba pomáhá nebo překáží nebo vůbec nic… vlastně že otje velmi subjektivní záležitost která možná s chlapy vůbec nesouvidí spiše s tím, jak uvnitř dokážu se lásce otavřít a stávat se jí. Má to takový povznesený název otvírat si srdce.
Takže pak otázka zda láska dvou lidí je či není láskou, či je či není dost silná nebo pravá nebo nevímco ztrácí smysl… protože oni budď v Lásce sjednoceni jsou, josu ji otevřeni nebo jsou zavřeni. a to jako dvojice. Pak se dokonce mohou rozejít, přesto jsou v Lásce sjednoceni.. A čas je potřeba aby se to člověk naučil, nebo tomu porozuměl nebo tak nějak.
38
Je tam takové zajímavé ůležité sousloví. Jako dvojice.
Přemýšlím, jestli je ošemetnější/těžší nelhat si stran lásky svojí, nebo partnerovy.
A to v kterémkoli z obou směrů (věřím, že miluji, miluje/nevěřím, že…)
Ale suma sumárum je to tak, jak píšeš, Ratko, otázka, zda láska dvou lidí je či není dost silná nebo pravá nebo kdovíco, ztrácí smysl. Protože to není stav, status quo. Je to dynamika. Pohyb.
40:
NE.
Tady bych souhlasil s křesťany s tím jejich “spočinout v Lásce”
I když nemají na mysli vztah dvou lidí.
Ale láska je status quo a dynamikou a pohybem se k němu pouze směřuje.
41 Saule
jo, to je jedno zřetelný pojetí!
Evo 36
to je vlastně inspirativní – že čas ukáže, jestli to byla / je láska.
Jenže jak to ukáže, to je to – třeba JE to láska, ale vyústí v to, že láska trvá, ale ta dvojice spolu na celý život není, nežije; ta láska se projeví v tom vzájemném láskyplném respektu, kdy jeden časem dopřeje druhému, po čem ten druhý touží, co si přeje, např. že jeden si přeje žít v tropech a druhý v polární krajině. Tak láska trvá, ale oni nesetrvávají pohromadě v jednom bydlišti.
Nebo jindy se taky ukáže, že láska JE a trvá, a ukáže se to právě v tom, že ti dva spolu dokážou přes všechny své různosti setrvávat v jednom bydlišti, dohodnout se opakovaně, jak to bude, co bude, kdy bude, aby to mohlo takto fungovat.
41
Jo, nebo tak.
Já furt kolísám mezi tím pojetím “správně obecně filozofickým” a “lidově přízemním”.
Láska je.ako taková je status.
Láska mezi dvěma lidmi projevovaná (si) a vnímaná (jimi) je dynamická.
ad44.
resp. …je dynamickým odrazem onoho stálého.
45
A možná proto čas ví o té důležitosti, protože my ji musíme najít až v té dynamice, a na to je potřeba čas.
souhlas se 41. no jak by ne :-)
43
Já myslím, že to může být obojí. Dát si prostor i za cenu, že se cesty rozejdou, nebo naopak svobodné rozhodnutí, že spolu zůstanou. Škoda, že v tom příběhu není napsáno, jak by na lásku reagovala svoboda.
On ten příběh se tak trochu vzpírá logice, když se nejdřív píše, že na tom ostrově žily lidské city. A pak se tam píše o bohatství. To přece ale není lidský cit v pravém slova smyslu, zvlášť když je bohatství dáváno do negativního světla, přitom jde ale o neutrální kategorii a navíc to není cit. To spíš kdyby tam byla chamtivost, nebo mamon, nebo lakota, to by byla jiná
Nevím, ostatní se mnou sice nesouhlasí, ale přesto si nemyslím, že by šlo najít jednu jedinou správnou interpretaci, tak to většinou nebývá. Spíš je to tak, že to lidi vede k zamyšlení. Samozřejmě pak záleží na tom, kdo to interpretuje, protože se asi úplně neoprostí od svých názorů a zkušeností, bude to v tom holt vidět. Tak jsem možná mimo, ale tak to teď prostě cítím.
48. ony nejely kolem City :-) ostatni zu davno evakuovaly. to sli kolem jen tak… ruzne lode. neutralni. nebyly se spatnym nakladem. Pro me je ten pribeh zajimavy tim… ze popisuje jak nektere enitity mohou ovlivnit City. Treba bohatstvi muze omezit schopnost milovat…. ale toje jiz v Bibli, v historce o bohatem mladenci. jako velbloud se tezko protahne uchem jehly tak bohatec tezko prijde do nebskeho kralovstvi. to je z podobneho soudku. je to stejna interpetace. totez. jako kdyz bohatstvi vola n alasku ze ji nemuze vzit sebou.
Každý si to fakt vyloží po svém, jak Eva píše, a je to k zamyšlení se..tak to každý vnímá malinko jinak..
Ale nejblíž je mi kom. Saula 41.
Pro mě přišlo úlevné uff, když jsem dopsala 46. Protože 44 – 46 je můj pohled na ten příběh a podstatu jeho pointy. Ae je fakt, že bez dopinožení se skrze komentáře ostatních mi to furt ne a ne správně se seskládat.
48 Evo,
jo, přesně tak – taqky mi haprovalo, že někde žily city, a přitom to nebyly city. Taky jsem tu první větu příběhu před publikováním tady upravila, bylo tam původně krom dobrá nálada, smutek… i něco, co vůbec není cit, to jsem z výčtu smazala.
51
No. Někdo bere dynamický, někdo stav, někdo slovo Láska jako kýč, a ty ses přesto dopinožila, to je úspěch!!
ˇBďto vůle, nebo víra.
To ukáže čas. ;-)
Ech, ještě tvrdnu v práci a už bude šest (tady na blogu nemám nastavený letní čas, protože toho není hoden) a je pátek. Tomu se říká láska :-)) Ale jsem dobrá, někdo jiný bude na žádostech o projekty pracovat i o víkendu. To já tedy ani omylem.
Akorát abych večer jela volit, hm, to se mi tak chce jezdit přes město tam a zpátky…
Tak co? Je už jasné že čas je třeba na dopinožení se a spočinutí v Lásce? nebo jsou nějaké námitky.
Mně neni jasný nic.
:-) tak jo, pokus o reakci. bylo mi zde smutno.
Nojo, kdyby nebyla láska, nebylo by ani smutno!
Ale bylo. A jak…
Jakto? To by nebyl žádnej stesk ani žádný smutno po tom představovaném nereálném, co by bylo, kdyby bylo … a nebyly by žádný ztráty bližních ani žádný rozchody ani konce přátelství.
Byla by samota.
Jo ale taková sterilní, neutrální. A veselo by mohlo být i bez lásky. Smutno ne, ale veselo jo – v určitých oblastech.
Smutek neodtrhneš od radosti. Patří k životu. Není tu proto, že má důvod, ale protože prostě je. Takže by se akorát objevoval častějc z jinýho důvodu.