ya ya ya :-) to mě napadlo. Představ si, že jsem četla nedávno v knize mojí kamarádky (zasvěcené sestry), že člověk si během života vytváří v Bohu svoji duchovní individualitu, vlastní jedinečnou osobnost – svoje já a to si (prý) nese sebou. Jenže háček to má v tom, že ze semínka malinkého „ducha“ (Jezulátka) je třeba si vypěstovat košaté Já. Tak nevím… tělo z těla. duch z ducha. tak tam píše. tělo se rozpadne a duch zůstane.
Tak to by šlóóóó – bejt v ya trochu já. :)
Vlastně dost! Vlastně podstatně …
akorát chybí nějaká míra, co je košaté a co ne. Mně asi nikdo nepřipadá nekošatý.
2. duch není vidět :-) tedy je :-)) své k svému. záleží na tom co v sobě pěstuješ… to tě taky přitahuje. tedy tak nějak jsme tomu porozuměla
Já jsem tomu zas porozuměla tak, že obraz Boha má každej v sobě trochu jinej, podle toho, co zažil v dětství, co mu předali rodiče (a co mu řekl svět, pokud se v tom světě dělo něco extra silnýho).
Ještě bych ráda tenhle koncept dál zkoumala. Na sobě každopádně.
Když to teda na to vztáhnu, tak ano, oni mi předali „Jsi milovaná“ a přejícnost vůči ostatním lidem, radosti … a taky úzkost, ale nekonkretizovanou, ani slovo konkrétní, spíš se o takových věcech nemluví… takže ani já se s nimi svěřovat nebudu,protože jsme o nich nikdy od rodičů (ani jindeúneslyšela. Jsem sama, s negativními pocity sama.
4. to je asi dobrá cesta… porozumět co ti předali rodiče.
No, kdyby mi předali jen to.. :))
Konečně jsem v tomhle trochu pokročila ohledně způsobu emocí. Asi ne do mrtě, ale právě v tom hlavním, v čem jsem chtěla (tj. způsob emocí). Huf. Už to kreslím do notesu!!
Individuál je dobrá věc. Asi nenahraditelná – protože sebezkušenosti ve skupině mám skoro 500 hodin a tam už došlo na tatáž témata, před pár lety, tojo, ale nedotáhla se do finále. Nešlo je dotáhnout do finále, na to je potřeba mít víc prostoru pro sebe.
A nechat si svůj čas, respektovat, že každej z nás má nějakej odpor se ponořit do jednoho (nejmíň :-) svýho určitýho tématu. Ten odpor (a dá se cítit, vím o něm, to poznám!) je normální zdravá lidská funkce, oprávněná, má svoje místo. Akorát nějak straší a zveličuje, se mi zdá :-). Dělá, jako by kouknout se na ty věci byla velká pohroma, ale není, je to pak mírný (říkám za sebe). Je to otevírající zase dál, příjemně.
Hlavně netlačit.
Zřejmě jsme se nepovedli. Někdo do nás vložil zbytečně složitý mozek, ve snaze dojít pokroku, a ono se to stáčí asi někam jinam.
Jako třeba já teď – potřebuju nutně dodělat práci a místo toho, abych spal a zítra pořádně zapnul, tak se mi honí hlavou strašně moc souvisejících věcí (a výčitek svědomí) a za chvíli bude pět hodin, hergot…
7. něco mi to připomíná, Jirko :-) u mě se to stárnutím zlepšuje, asi se synapsy rozpojují a nejsou tak funkční.
V pondělí ráno mám předávat v neděli večer vytištěný katalog našich výrobků a zboží.
Kolik myslíte, že z těch asi padesáti stran grafiky mám hotovo…
No, já si libovala minulý pátek, že jsem resty docela dohonila. A včera zase pátek a už abych zase něco honila a místo toho jsem si doháněla blogopříspěvky. Práci ne.
Ale výčitky nemám. To nee.
Zrušit výčitky!
Jste „lepší“ než já – v pondělí dopol budeme psát se šéfem projekt, nastřelíme rozpočet … a nic jsem pro to nepřipravila, nevytiskla loňskou verzi, resp. nevím ve které haldě papírů ji mám už dvakrát vytištěnou… A neposlala jsem jednu tabulku, už znova opravnou, na magistrát, protože jsem ji upravit nestihla a protože vím, že příští týden ta hlavní dotyčná paní má beztak dovolenou. Tak jsem si zamnula ruce, že mám o týden víc času. Mohla jsem tu tabulku bleskově udělat ve čtvrtek a poslat, ale měla jsem na to málo času, tak jsem do toho nešla.
Takže o víkendu stejně nic nezmůžu, říkám si, protože na pomalým počítači doma se mi mailové resty vyřizovat nechtějí … i když proč by ne, žejo, ale vždycky skončím u postoje, že dělat něco v neděli nemá smysl,když v pondělí to na rychlejším kompu bude raz dva. Jenže pak je najednou úterý a já na to pořád nemám čas, jdu na to ve středu a zděsím se, že tam přibylo něco nového, někdo další čeká na odpověď, čeká, čeká …
A teď čumím, že Jirka* a Rulisa to o víkendu budou dělat,nemůžou odložit na pak jako já …
… mám takovej dojem, že nějak vzdáleně prokrastinace asi souvisí s existenciálními tématy. Jinak by se tady neobjevila.
Snad si na to později vzpomenu, teď se musím chystat ven.
10
Můžou.
Rulia zapomněla v práci v noťasu píchnutou flešku s fotkama. Povalí pro ňu ráno. :-(
Vzal jsem s sebou notebook do kokořínských lesů… božský klid, super místo na relax i práci, ale stejně jsem ve skluzu. Už jsem zase v práci, ale furt je to nějak nejistý… pondělní den bude bodem zlomu, akorát nevím, co všechno rupne :-) https://youtu.be/JqUmXDU6cJE
Jirko*
ano, píseň „Já na tom makám“ jsem si pouštěla v pátek!
:-)
Musím jít domů, to se nedá… V budově kanclu v neděli netopí a mně tuhne ruka, myš si kliká, kdy chce.
Zítra to budou krušný hory práce…
15. Jirko, jé kokořínsko, tam je taky nádherně! no, říkám si, že nemám v sobě tak silnou vnitřní disciplínu, abych mohla pracovat z domu. takhle musím prostě jít do práce a tam se věnovat práci – tím je to vyřešené.
když jsme chodila do práce, tak jsem si připadala někdy jako sabotér. spoustu věcí jsem neudělala nebo odbyla, jen proto že jsem na to neměla chuť. nebavilo mě to.
Kéž se máme všichni v pondělí tak akorát
– žádný stíhací a nestíhací stresy,
v duši kokořínské lesy.
20. pěkné :-)
Právě jsem dorazila katalog.
Ale v jednu chvíli už jsem fakt myslela, že porazí on mě.
Dobrou noc a dobrý začátek dobrého týdne… :-)
díky, už začíná :-))
Nemám čas na komentáře, já musím okamžitě do práce :-)))
Týjo!
Já zatím pondělní dopoledne ničmoč.
Teď jsem se pozorovala, jak se chovám, když se chystám na práci, co mě čeká:
Znamená to otevřít mailovou schránku a předem si říkat ježkovy zraky, asi se tam už něco nahromadilo, přes pátek a víkend … jakmile to otevřu, budu muset něco konat, korespondovat, poslat někomu potvrzení, zanést to do tabulky s přehledy, kdo kdy co platil …
Řekla jsem si: Tak začnu v půl! To bude akorát na to chvíle času. Takže mám ještě čtvrt hodiny, hurááá!
Pak jsem v půl napsal jméno a heslo, odklepla, že se chci přihlásit do mailu, a než se ta stránka / schránka otevře, rychle jsem překlikla jinam. Tak to dělávám. Je to ujetý :) Je to druh magického myšlení: Když to otevřu a překliknu jinam, neuvidím hned, co se na mě řítí, a třeba to bude povlovnější.
Pak teprve zase překliknu na ten mail.
Koukám, co přišlo.
A oddechnu si – je to sice deset nových položek k vyřízení, ale nic úplně krizovýho. Bude chvíli trvat, než to udělám, ale dobrý.
Pokud se do toho teda pustím … kdy … teď? … ne … za chvíli … kdy? … navečer už to nepůjde, to budu dělat jinou práci … kdy? Teď? Fakt? Jakto?
Mno. To jsou pochody, co?
Heleme, to hlavní jsem udělala, jen pár věcí chybí.
Ale žádnej katalog jako ru bych teda dneska sestavovat fakt nechtěla :)
ad 26) tos mi, Liško, připomněla oblíbené video, které popisuje přesně způsob, jak „funguju“ já:
Mimochodem – dneska jsem dokázal tři čtvrtiny, to jsem ani nedoufal. Zbytek musím zvládnout zítra, což by se dalo, kdybych k tomu neměl ještě úterní seznam úkolů :-)
28 Jirko*
pustila jsem si to.
Připadá mi to trochu jiný. Dělám spíš věci úplně jiný, než takový, co „chci mít udělaný, aby mě nerušily, až budu dělat tu práci.“ Jiný práce. Ne domácí údržbu okolo.
No možná je to stejný :-), jen v tom videu se mluvilo o jedné práci, ne o různých, asi to tam měli paušálně „my stuff“.
29. takto se pohybuji… i doma. rozdělám tři práce najednou a zapomenu na tu první protože jsem již u čtvrté… a to naprosto přirozeně tak jak „mi to vychází“ s pohybem pozornosti pro horizontu událostí :-)) Učím se svazovat svoji pozornosti, učím se disciplíně. Protože zjišťuji, že když dostanu pozornost pod kontrolu, uleví se mi vnitřně.
tedy 29 a 28. patří to k tomu videu… dělání všeho možného (právě potřebného) tak nějak plynule… jak to přichází.
31
jo, jak je na to zrovna vhodná moje nálada a nastavení vesmíru (včetně termínů a časových možností ostatních zaangažovaných lidí). Podle toho vyberu čas na určitou činnost.
ya ya ya :-) to mě napadlo. Představ si, že jsem četla nedávno v knize mojí kamarádky (zasvěcené sestry), že člověk si během života vytváří v Bohu svoji duchovní individualitu, vlastní jedinečnou osobnost – svoje já a to si (prý) nese sebou. Jenže háček to má v tom, že ze semínka malinkého „ducha“ (Jezulátka) je třeba si vypěstovat košaté Já. Tak nevím… tělo z těla. duch z ducha. tak tam píše. tělo se rozpadne a duch zůstane.
Tak to by šlóóóó – bejt v ya trochu já. :)
Vlastně dost! Vlastně podstatně …
akorát chybí nějaká míra, co je košaté a co ne. Mně asi nikdo nepřipadá nekošatý.
2. duch není vidět :-) tedy je :-)) své k svému. záleží na tom co v sobě pěstuješ… to tě taky přitahuje. tedy tak nějak jsme tomu porozuměla
Já jsem tomu zas porozuměla tak, že obraz Boha má každej v sobě trochu jinej, podle toho, co zažil v dětství, co mu předali rodiče (a co mu řekl svět, pokud se v tom světě dělo něco extra silnýho).
Ještě bych ráda tenhle koncept dál zkoumala. Na sobě každopádně.
Když to teda na to vztáhnu, tak ano, oni mi předali „Jsi milovaná“ a přejícnost vůči ostatním lidem, radosti … a taky úzkost, ale nekonkretizovanou, ani slovo konkrétní, spíš se o takových věcech nemluví… takže ani já se s nimi svěřovat nebudu,protože jsme o nich nikdy od rodičů (ani jindeúneslyšela. Jsem sama, s negativními pocity sama.
4. to je asi dobrá cesta… porozumět co ti předali rodiče.
No, kdyby mi předali jen to.. :))
Konečně jsem v tomhle trochu pokročila ohledně způsobu emocí. Asi ne do mrtě, ale právě v tom hlavním, v čem jsem chtěla (tj. způsob emocí). Huf. Už to kreslím do notesu!!
Individuál je dobrá věc. Asi nenahraditelná – protože sebezkušenosti ve skupině mám skoro 500 hodin a tam už došlo na tatáž témata, před pár lety, tojo, ale nedotáhla se do finále. Nešlo je dotáhnout do finále, na to je potřeba mít víc prostoru pro sebe.
A nechat si svůj čas, respektovat, že každej z nás má nějakej odpor se ponořit do jednoho (nejmíň :-) svýho určitýho tématu. Ten odpor (a dá se cítit, vím o něm, to poznám!) je normální zdravá lidská funkce, oprávněná, má svoje místo. Akorát nějak straší a zveličuje, se mi zdá :-). Dělá, jako by kouknout se na ty věci byla velká pohroma, ale není, je to pak mírný (říkám za sebe). Je to otevírající zase dál, příjemně.
Hlavně netlačit.
Zřejmě jsme se nepovedli. Někdo do nás vložil zbytečně složitý mozek, ve snaze dojít pokroku, a ono se to stáčí asi někam jinam.
Jako třeba já teď – potřebuju nutně dodělat práci a místo toho, abych spal a zítra pořádně zapnul, tak se mi honí hlavou strašně moc souvisejících věcí (a výčitek svědomí) a za chvíli bude pět hodin, hergot…
7. něco mi to připomíná, Jirko :-) u mě se to stárnutím zlepšuje, asi se synapsy rozpojují a nejsou tak funkční.
V pondělí ráno mám předávat v neděli večer vytištěný katalog našich výrobků a zboží.
Kolik myslíte, že z těch asi padesáti stran grafiky mám hotovo…
No, já si libovala minulý pátek, že jsem resty docela dohonila. A včera zase pátek a už abych zase něco honila a místo toho jsem si doháněla blogopříspěvky. Práci ne.
Ale výčitky nemám. To nee.
Zrušit výčitky!
Jste „lepší“ než já – v pondělí dopol budeme psát se šéfem projekt, nastřelíme rozpočet … a nic jsem pro to nepřipravila, nevytiskla loňskou verzi, resp. nevím ve které haldě papírů ji mám už dvakrát vytištěnou… A neposlala jsem jednu tabulku, už znova opravnou, na magistrát, protože jsem ji upravit nestihla a protože vím, že příští týden ta hlavní dotyčná paní má beztak dovolenou. Tak jsem si zamnula ruce, že mám o týden víc času. Mohla jsem tu tabulku bleskově udělat ve čtvrtek a poslat, ale měla jsem na to málo času, tak jsem do toho nešla.
Takže o víkendu stejně nic nezmůžu, říkám si, protože na pomalým počítači doma se mi mailové resty vyřizovat nechtějí … i když proč by ne, žejo, ale vždycky skončím u postoje, že dělat něco v neděli nemá smysl,když v pondělí to na rychlejším kompu bude raz dva. Jenže pak je najednou úterý a já na to pořád nemám čas, jdu na to ve středu a zděsím se, že tam přibylo něco nového, někdo další čeká na odpověď, čeká, čeká …
A teď čumím, že Jirka* a Rulisa to o víkendu budou dělat,nemůžou odložit na pak jako já …
… mám takovej dojem, že nějak vzdáleně prokrastinace asi souvisí s existenciálními tématy. Jinak by se tady neobjevila.
Snad si na to později vzpomenu, teď se musím chystat ven.
10
Můžou.
Rulia zapomněla v práci v noťasu píchnutou flešku s fotkama. Povalí pro ňu ráno. :-(
Pro Ratku, ad 1:
https://www.youtube.com/watch?v=JAI7O592BC8
13. takdík :-))
ad 8,10,12:
Vzal jsem s sebou notebook do kokořínských lesů… božský klid, super místo na relax i práci, ale stejně jsem ve skluzu. Už jsem zase v práci, ale furt je to nějak nejistý… pondělní den bude bodem zlomu, akorát nevím, co všechno rupne :-)
https://youtu.be/JqUmXDU6cJE
Jirko*
ano, píseň „Já na tom makám“ jsem si pouštěla v pátek!
:-)
Musím jít domů, to se nedá… V budově kanclu v neděli netopí a mně tuhne ruka, myš si kliká, kdy chce.
Zítra to budou krušný hory práce…
15. Jirko, jé kokořínsko, tam je taky nádherně! no, říkám si, že nemám v sobě tak silnou vnitřní disciplínu, abych mohla pracovat z domu. takhle musím prostě jít do práce a tam se věnovat práci – tím je to vyřešené.
když jsme chodila do práce, tak jsem si připadala někdy jako sabotér. spoustu věcí jsem neudělala nebo odbyla, jen proto že jsem na to neměla chuť. nebavilo mě to.
Kéž se máme všichni v pondělí tak akorát
– žádný stíhací a nestíhací stresy,
v duši kokořínské lesy.
20. pěkné :-)
Právě jsem dorazila katalog.
Ale v jednu chvíli už jsem fakt myslela, že porazí on mě.
Dobrou noc a dobrý začátek dobrého týdne… :-)
díky, už začíná :-))
Nemám čas na komentáře, já musím okamžitě do práce :-)))
Týjo!
Já zatím pondělní dopoledne ničmoč.
Teď jsem se pozorovala, jak se chovám, když se chystám na práci, co mě čeká:
Znamená to otevřít mailovou schránku a předem si říkat ježkovy zraky, asi se tam už něco nahromadilo, přes pátek a víkend … jakmile to otevřu, budu muset něco konat, korespondovat, poslat někomu potvrzení, zanést to do tabulky s přehledy, kdo kdy co platil …
Řekla jsem si: Tak začnu v půl! To bude akorát na to chvíle času. Takže mám ještě čtvrt hodiny, hurááá!
Pak jsem v půl napsal jméno a heslo, odklepla, že se chci přihlásit do mailu, a než se ta stránka / schránka otevře, rychle jsem překlikla jinam. Tak to dělávám. Je to ujetý :) Je to druh magického myšlení: Když to otevřu a překliknu jinam, neuvidím hned, co se na mě řítí, a třeba to bude povlovnější.
Pak teprve zase překliknu na ten mail.
Koukám, co přišlo.
A oddechnu si – je to sice deset nových položek k vyřízení, ale nic úplně krizovýho. Bude chvíli trvat, než to udělám, ale dobrý.
Pokud se do toho teda pustím … kdy … teď? … ne … za chvíli … kdy? … navečer už to nepůjde, to budu dělat jinou práci … kdy? Teď? Fakt? Jakto?
Mno. To jsou pochody, co?
Heleme, to hlavní jsem udělala, jen pár věcí chybí.
Ale žádnej katalog jako ru bych teda dneska sestavovat fakt nechtěla :)
ad 26) tos mi, Liško, připomněla oblíbené video, které popisuje přesně způsob, jak „funguju“ já:
http://www.videacesky.cz/kratke-filmy-online-zdarma/prokrastinace
Mimochodem – dneska jsem dokázal tři čtvrtiny, to jsem ani nedoufal. Zbytek musím zvládnout zítra, což by se dalo, kdybych k tomu neměl ještě úterní seznam úkolů :-)
28 Jirko*
pustila jsem si to.
Připadá mi to trochu jiný. Dělám spíš věci úplně jiný, než takový, co „chci mít udělaný, aby mě nerušily, až budu dělat tu práci.“ Jiný práce. Ne domácí údržbu okolo.
No možná je to stejný :-), jen v tom videu se mluvilo o jedné práci, ne o různých, asi to tam měli paušálně „my stuff“.
29. takto se pohybuji… i doma. rozdělám tři práce najednou a zapomenu na tu první protože jsem již u čtvrté… a to naprosto přirozeně tak jak „mi to vychází“ s pohybem pozornosti pro horizontu událostí :-)) Učím se svazovat svoji pozornosti, učím se disciplíně. Protože zjišťuji, že když dostanu pozornost pod kontrolu, uleví se mi vnitřně.
tedy 29 a 28. patří to k tomu videu… dělání všeho možného (právě potřebného) tak nějak plynule… jak to přichází.
31
jo, jak je na to zrovna vhodná moje nálada a nastavení vesmíru (včetně termínů a časových možností ostatních zaangažovaných lidí). Podle toho vyberu čas na určitou činnost.